ICDS - kapitola 278

Kapitola 278 – Třetí série (3)

Jelikož Paul možná bude muset na Zemi strávit dlouho, nejdřív jsem ho přivedl do našeho gildovního domu ve čtvrti Jongno v Soulu. Ludia a Shuna ho okamžitě poznaly, ale kromě nich ho nikdo neznal. Jelikož většina členů Revivalu byla náhodou přítomná, Paul se představil ještě před fází mlácení.

„Jsem Paul von Cravis. Rád vás všechny poznávám.”

Paul se zdvořile uklonil bez jediného náznaku důstojnosti korunního prince. Poté zvedl hlavu, prohlédl si členy Revivalu a vydal ze sebe poplašený výkřik: „Jsou úžasní, Kang Shine!”

„Och, prohlédl jsi jejich moc? Nejsi špatný, Paule.”

Zdálo se, že byl Paul vzrušený, neboť funěl. „Všechno to jsou úžasné krásky!”

V duchu jsem trvání fáze mlácení navýšil o dva měsíce a představil jsem Paula členům Revivalu.

„Paul je následník Hrdiny na světě Edias. Hrdina jeho světa zemřel, aniž by oficiálně převedl svou moc. Já jsem tu moc náhodou získal a bude tu, dokud mu moc Hrdiny nepředám. Jak možná čekáte, nebude oficiálním členem Revivalu.”

„Přemýšlel jsem, jestli konečně budeme mít dalšího mužského člena.”

„Přenést moc Hrdiny není snadné. Přinejmenším to bude trvat pár měsíců. Jelikož musím pokořovat Akční kobky a netvory, možná to zabere dokonce rok a více.”

„Takže se budeme vídat dlouho. Ráda tě poznávám.”

„Och, ooo! Rád tě poznávám!”

Hwaya byla ze všech nejvíce společenská, a tak ho pozdravila jako první. Paul jí pozdrav okamžitě oplatil. Hwaya se ušklíbla. Bylo očividné, na co myslela, ale musel jsem jí připsat zásluhy za to, že to neřekla nahlas.

„Následník Hrdiny... Hmm, rád tě poznávám. Není to dlouho, co jsem o Hrdinech slyšel od svého syna, ale je zajímavé, jak se tu shromažďuje tolik hrdinů.”

„No, není to prosté? Pokud Země padne, vezme s sebou pár dalších světů. Takže zesil, otče Hrdiny.”

„Hohoho. Walkere, už jsi slyšel o fázi mlácení?”

Všichni v Revivalu věděli, kdo to byl Hrdina a co se stalo, pokud zemřel. Už jsem jim o tom řekl. Jelikož jsem byl nejsilnějším člověkem na Zemi, překvapilo je to, ale nevyděsilo je to. Bez ohledu na to, kdo byl Hrdinou, mnoho z nich už si myslelo, že beze mě by to bylo beznadějné. Nic se pro ně nezměnilo. Byl jsem smutný z toho, že jsem toto rozmýšlení nemohl popřít.

Ale o Ellosovi jsem jim neřekl. Ani jsem je nechtěl rozrušit. Ani nemluvě o tom, že pár by se mnou rozhodně zůstalo, bálo by se, jestli mi to ublížilo.

Byl jsem za jejich zájem vděčný, ale než abych se nechal rozmazlovat, chtěl jsem to překonat o své vlastní síle.

„Co Kasi... Ne, to nic. Ráda tě poznávám, Paule.”

Ludia si s největší pravděpodobností špatně vyložila, co se stalo. Ale zdálo se, že jí došlo, co se stalo Ellosovi, když tu místo něj byl Paul. Spolkla svá slova a zdvořile se uklonila. Dokázala být k ostatním ohleduplná. Byl jsem na její růst hrdý.

Zdálo se, že i Paul si uvědomil, na co se Ludia chtěla zeptat, neboť předstíral klid a také ji pozdravil.

„Palludio. Jsi ještě pěknější. Jsi oslňující kráska, vážně.”

„Ale nezkrásněla jsem kvůli tobě. Bylo to pro Shina.”

„Hm, jo...”

Ne, mýlil jsem se. Pořád byla divoká. Hořce jsem se usmál a otočil jsem se. Musel jsem Renovi něco říct, než odejde do kobky.

„Rene, mám pro tebe dobré zprávy. Určitě budeš šťastný.”

Sladce jsem se na Rena usmál. Ren si suše odkašlal a o pár kroků ustoupil.

„Myslím, že to vážně nechci slyšet.”

„I když to neuslyšíš, nevadí. Brzy to zakusíš vlastním tělem.”

„Takže se to vážně týkalo fáze mlácení?!”

„Buď šťastný, je to třetí série fáze mlácení!”

Zdálo se, že při pohledu na Renův střízlivý výraz to i Paula poděsilo. Zajímavé bylo, že otec spokojeně přikyvoval.

„Jsem rád, že jsi v bezpečí zpět,” promluvila na mě Hwaya, zatímco těm neurvalým mužům věnovala výsměšný pohled.

Kývl jsem na ni a prostřednictvím systému zpráv se jí zeptal: [Co se stalo s Ciarou?]

[Je v pořádku. Zrovna teď sama ovládá manu. Zhruba za dva dny bude sama v pohodě.]

Co Hwaya udělala, bylo vskutku hodné chvály. Ukázal jsem Hwayě palec nahoru a ona zareagovala gestem vítězství. Ye-Eun si toho všimla a zakabonila se.

„Vy dva si zase potají povídáte.”

„Bylo to o Ciaře. Posledně jsem to vysvětlil, ne?”

Když jsem vyslovil Ciařino jméno, všichni ztichli. Byli rozdělení na dvě skupiny – jedna, co Ciaru nenáviděla, protože byli u toho, když jsem se s ní poprvé setkal; a druhá, co zůstala zticha, neboť se s Ciarou nesetkali nebo o ní moc nevěděli. Když jsem teď o tom přemýšlel, řádně jsem jim to nevysvětlil, protože jsem odešel na misi Dimenzionálního žoldnéře, jen co jsem ji přivedl.

V tom případě to teď byla dobrá šance. Jelikož nebylo běžné, aby tu byli přítomní všichni členové Revivalu, pravděpodobně bylo nejlepší této příležitosti využít a vysvětlit to. S hořkým úsměvem jsem jim řekl, v jaké byla Ciara situaci a proč jsem ji přijal do Revivalu. Většina byla šokovaná, když zjistili, že Ciara měla Zlé oči, a někteří nad tím pomyšlením, že je teď naše spojenkyně, dali najevo nepatrnou nelibost.

Ale obecnou reakcí bylo...

„Jako člověka ji nemám ráda, ale rozhodně potřebujeme její schopnost...”

Tohle.

„Neudělá něco hloupého?”

„Rozhodl jsem se na ni nasadit succuba, co ji hlídá. Jak možná víte, má absolutně nulový válečný potenciál. I kdyby se něco stalo, budeme ji schopni zkrotit, takže se nebojte.”

„Synu, ty jsi tu dívku vyléčil?”

„Částečně to bylo díky Elixíru, ale ano, bez mé moci by to nebylo možné.”

Zdálo se, že můj otec o něčem přemýšlel, a brzy přikývl.

„Nemyslím si, že se kvůli ní budeme muset tolik trápit. Tohle určitě víte, ale pořád je mladá. Myslím, že od ní bylo špatné skrýt informace o nájezdu na kaňon Antelope, ale vyrostla v příliš izolovaném prostředí. Musíme o tom přemýšlet.”

„Ano, otče.”

„A děti se navíc rychle mění, zvlášť když jsou zamilované. Jak bude růst, Shin na ni bude mít velký vliv, takže se jí nebudeme muset příliš trápit.”

„Otče, to je to, co mě trápí ze všeho nejvíc...”

Otec se ušklíbl.

„Kdo ví. Vrátil jsi jí zrak a hlas, což nedokázala udělat ani se svou úžasnou mocí. Určitě to bylo dost na to, aby to odvanula každou hodnotu, co kdy měla. Myslím, že k tobě bude cítit lásku nebo uctívání. Co myslíš? Co z toho je ti milejší?”

„...Radši bych vzal lásku.”

Když jsem si představil, jak Ciara vytvořila něco jako Kult Kang Shina a jak jednala jako jeho svatá, zbledl jsem. Zdálo se, že jsem nebyl jediný, kdo si to představil, neboť i někteří další se tvářili stejně.

V té chvíli se Daisy najednou zeptala: „...Takže se s ní... budeš množit?”

„Cože?!”

„Daisy, od teď máš zakázáno používat tohle slovo.”

„...Tak kopulovat?”

„To je také zakázané!”

Pleskl jsem ji po hlavě, než mohla říct něco horšího.

„Dobrá, to je celé! Všichni rozchod! Rene a Paule, vy dva mě následujte do podzemní tréninkové místnosti!”

Fáze mlácení. Pomáhalo to utvořit nového člověka.

Fáze mlácení. Odmlátilo to staré já člověka.

Fáze mlácení. Proměnilo to člověka na něco nelidského.

„Pomoc...!”

„Nezemřeš.”

Ignoroval jsem Paulovy prosby a pleskl ho po zádech. Pak jsem kopl do Rena, co předstíral, že je mrtvý.

„Rene, když budeš ležet mrtvý na zemi, nezesílíš!”

„Kuhuk! Korunní princi...! Co se to jen stalo? Jak se můžeš vrátit jako ještě větší netvor?!”

„Taky to zvládneš, Rene!”

„Nelži!”

Spolu se srdečným řevem se po mě Ren znovu vrhl. Zdálo se, že byl naštvaný, že jsem ho kopl. Dokonalé, to byla reakce, co jsem chtěl!

„Ale i když jsi naštvaný, nesmíš útočit tak okatě!”

„Aaaagggh!”

Když jsem zaslechl Renův křik, měl jsem pocit, že z mého nitra zmizelo deset let rozladění. Tohle jsem samozřejmě nahlas neřekl.

„A ty, Paule! Necháš se mlátit! Nejsi naštvaný?! Buď agresivnější!”

„Jak mám být agresivní, když tě stejně nedokážu praštit?! Pusť mě, nechci být Hrdina!”

„Nechceš být Hrdina? I když svět Edias přijde o naději?!”

„Ku... Kuuuuu!”

Po mých povzbudivých slovech se Paul konečně sebral.

Dobrá, nevybral jsem si špatně. Paul byl hlupák, ale byl zodpovědnější než průměrný člověk. Ačkoli Hrdinové museli být silní, stejně důležité bylo mít smysl pro zodpovědnost. Aby se zabránilo tomu, že se znovu stane to s Ellosem, nový Hrdina světa Edias musel být někdo jako Paul.

Samotná zodpovědnost samozřejmě nic neřešila. Proto si Paul procházel fází mlácení.

„Tohle je těžké. Myslím, že nemáš talent na boj.”

„Jsi tak přímý!”

Po třech hodinách, kdy jsem Paula mlátil, jsem si uvědomil, že neměl žádný talent pro boj. Jeho talent byl asi jen devatenáctinou toho Renova.

„Víš, že u Hrdiny je to nejdůležitější nezemřít.”

A tak jsem se rozhodl zúžit, na co jsem se soustředil.

„Neumřít... Správně.” Paul přikývl.

„A navíc jsi korunní princ. Nebudeš muset stát v přední linii, že?”

„Ale náš Hrdina vždycky stál v přední linii.”

„To proto, že byl schopný válečník, co mohl moc světa zužitkovat v bitvě. A to ty nejsi.”

„Proč pořád narážíš na mou hrdost?!”

„Naštěstí máš trochu nadání na obranu.”

Několik let stoupal kobkou jako obránce. Bez ohledu na to, jak nebyl nadaný, po 50 podlažích První kobky se štítem v ruce by měl mít obranné manévry aspoň trochu vštípené do těla. Osobně jsem si také myslel, že se víc hodil na obranu než útok.

„Ale nedokázal jsem řádně upoutat aggro netvorů a vždycky jsem Ellose nechával v nebezpečí.”

„Musíš žít. Proč bys musel upoutat aggro? Nedělej to. Jen zůstaň zticha, jako kdybys byl mrtvý.”

„Jsem tak žalostný, že se mi chce brečet.”

„Paule.”

Odtáhl jsem dřevěné kopí, kterým jsem ho mlátil. Paul zasténal a zvedl hlavu.

„Co?”

„Vážně nechceš být Hrdinou?”

„...”

„Upřímně řečeno je pro mě praktičtější předat moc Hrdiny nahodilému člověku. Tohle možná bude znít drsně, ale vážně se světem Edias nemám co do činění. Vlastně mě zradil někdo, koho jsem považoval za přítele, a musel jsem si projít zbytečnými těžkostmi. Měl bys být vděčný, že ti tu moc světa vůbec předávám. A když už jsem tohle řekl, zeptám se znovu. Vážně nechceš být Hrdinou?”

„...Chci.” Kývl. „Hrdina, o kterém jsme věřili, že bude žít a povede nás, zemřel. Přítel, kterému jsem věřil ze všech nejvíc, náš svět zaprodal, když zemřela jeho snoubenka. ...Teď nemám nikoho, komu bych věřil, jen sebe.”

„Chceš svůj svět ochránit?” zeptal jsem se.

Odpověděl, zatímco skřípal zuby: „Chci. Slyšel jsem to neustále od chvíle, co jsem se stal korunním princem. A vážně chci ochránit svou říši a lidstvo.”

„Takže se tě znovu zeptám. Nemyslíš si, že je ubohé se skrývat, když máš ochránit svůj svět?”

Zvedl hlavu. Zíral mi do očí a pak se praštil do tváře. Vážně silně. Zasténal a z úst vyplivl zub a krev.

„...Promiň, že se chovám tak rozmazleně. Pomoz mi. Pomoz mi, abych přežil bez ohledu na to, komu nebo čemu budu čelit.”

„Nejdřív ti vrátíme ten zub.”

Vrátit zub na místo bylo se svatou mocí hračka. Ale Paul zakroutil hlavou.

„I když mi bude chybět zub, nevadí to... Ale dovol mi si ho nechat. Kdykoli budu přemýšlet jako dneska, vytáhnu ho a napravím tak svůj přístup.”

„Dobře, teď se tváříš jako válečník.”

Široce jsem se usmál a znovu pozvedl dřevěné kopí.

„Rene, 30 minut přestávka. Naučím Paula základy obrany.”

„Pokud ho nechceš zabít, trochu se kroť!”

Ignoroval jsem Rena a vrhl se na Paula. Paul zaskřípal zuby a pozvedl svůj štít, ale bylo pro něj nemožné vykrýt můj útok. Přinejmenším teď.

„Až skončíme, nehneš ani brvou, když budeš vykrývat útok této úrovně! Připrav se!”

„Kuaaaa!” zahučel Paul.

Pak znovu pozvedl štít a napravil svůj postoj. Byl odhodlaný a motivovaný. Měl teď mysl válečníka. To jeho odhodlání mě inspirovalo a já na něj namířil svým dřevěným kopím a promluvil jsem: „Také teď zrovna něco trénuju, tak si dávej pozor, ať tě to nezasáhne a nezemřeš.”

„...Cože?!” ozvaly se naráz dva hlasy.

Ren, co seděl na zemi a odpočíval, se pomalu odsunul. „Korunní princi, zapomněl jsem ti něco říct. Slíbil jsem dětem, že udělám večeři...”

„Elfa se poslední dobou učí vařit. Už jsem jí poslal zprávu, takže se večeří nemusíš trápit. To máš radost, že?”

„Ha, haha... velkou... radost...”

Ren svěsil hlavu. Paulův výraz mi říkal, že ve vší vážnosti zvažoval, že upustí štít a vezme nohy na ramena. Nebylo samozřejmě možné, abych to dopustil.

Třetí série. Zdálo se, že to bude příjemná fáze mlácení.
-----------------------------------------------

~ Tyhle blažené chvilky určitě nebudou trvat věčně... ~

<Předchozí>...<Následující>