úterý 27. března 2018

HK - kapitola 27


Kapitola 27 – Aininy okolnosti


Jak Sieg Emmericha pokárala, začalo se mu v očích sbírat ještě víc slz. Byl tak nějak ubohý, takže jsem se rozhodl mu o té osobě poskytnout informace.

„Ta osoba, co má Emmerich rád, myslím, že ji znám.”

„?!”

Když jsem se probral svými vzpomínkami, promluvil jsem o dívce, co přišla do kontaktu s cizincem (Emmerichem).

„Jmenuje se Aina.”

„A-aina.”

„Má silnou osobnost.”

„To nevadí.”

„...”

Emmerich začal být rozhodný hned, co jsem začal mluvit o Aině. Celkem mě to zahřálo u srdce. Ale aby naplnil svou lásku k ní, musí vyřešit spoustu problémů.

„Jak ses do Ainy zamiloval?”

Bylo to ošemetné téma, ale musel jsem si to vyslechnout, protože to bylo důležité. Pokud si nevyslechnu uspokojivou odpověď, nepomůžu.

Taky jsem si říkal, že bych ho měl nejdřív vyslechnout, než se o něčem na honem rozhodnu. Ale mladý muž Emmerich začal mluvit bez váhání. Na rozdíl od jeho chování před chviličkou.

„—Ten den tam sice bylo spoustu vesničanů, ale viděl jsem jenom ji. To proto, že se tvářila velmi smutně.”

Emmerich řekl, že Ainu viděl, jak kráčela se zoufalým výrazem na tváři, takže ho to trápilo. Zkusil na ni promluvit, ale silně ho odmítla.

„Dokonce i když jsem se vrátil do své vlasti, nepřestal jsem na ni myslet. A pak jsem si uvědomil, že jsem se do ní na první pohled zamiloval.”

Také řekl, že si přeje jí jakkoli pomoci.

„Emmerichu, už jsi to slyšel od Sieg, ale jak vysvětlila, Aina nemůže odejít z vesnice.”

„...”

„Pokud slíbíš, že si tu zřídíš trvalé bydliště, možná ti budu moct pomoct.”

„...”

„No, rozhodně to není věc, o které by se dalo rozhodnout jen tak, takže si to rozmysli.”

Také jsem mu řekl, že v tom jsou další problémy. Dokonce i mezi místními cítila Ainina rodina silnou nenávist k cizincům. Řekl jsem mu, že tu byla možnost, že ho odmítnou, než se vůbec sblíží.

„...Díky bohu.”

„Ech?”

„Takže to nebyla nenávist vůči mě osobně.”

To je ale nadšený muž.

Ale jelikož je Emmerich takový, věřil jsem, že Ainu možná zachrání. Tak nějak jsem si dokázal představit, co za problém měla, ale jelikož jsem to neslyšel přímo od ní, nemohl jsem to říct.

„Dobrá. Zkusím si během tvého pobytu s Ainou co nejvíc promluvit.”

„!”

„Ach, ale neměj moc velké naděje.”

„To neříkej! Moc ti děkuju, vážně, ani nevím, jak se ti odvděčit.”

„Ne, ne.”

A takhle skončilo poradenství pro usouženého mladého muže.

Po cestě zpět jsem ho viděl, jak hlavou praštil do vchodových dveří, takže jsem se bál, jestli dojde v bezpečí.

Ale Sieg řekla: „Vždycky byl trochu takový.” A že bylo v pořádku nechat ho o samotě.




A teď jsem jednal dle svého plánu, jak polapit Ainu.

Jak jsem kráčel vesnicí, viděl jsem jednu podezřelou siluetu, jak se plížila pryč. Šla od uličky k uličce s lukem a šípy, to mohlo vypadat akorát podezřele.

„Aino, co to děláš?”

„Hii?!”

Dívka se otočila s překvapeným výrazem na tváři. Když viděla, že to jsem já, její překvapení se proměnilo na hněv.

„C-co! Proč na mě vždycky mluvíš tak najednou?! Vylekalo mě to!!”

„Pro~miň.” Jak jsem se mlhavě omluvil, šel jsem rovnou na věc: „Hele, chci si s tebou o něčem promluvit, mohla bys zajít ke mně domů?”

„Hm?”

„Chci si vyslechnout tvoji historku a taky ti chci něco říct.”

„Ne.”

„To neříkej.”

„Babička mi řekla, abych s cizími nikam nechodila, takže ne!”

„...”

Cizí...

Když byla malá, dokonce jsem ji objímal a učil jsem ji, jak ovládat soby, ale teď jsem cizí. To mě zabolelo.

Ale jelikož jsem teď nemohl ustoupit, rozhodl jsem se použít svou poslední možnost.

„Aino, když jsi kdysi dávno lezla na stromy, zlomila jsi vzácný strom pana Horuse, ne?”

„—Cože?!”

„A taky to, jak jsi převrhla košík paní Meyerové plný bobulí a dokonce jsi zničila rukojeť, ne?”

„T-to...”

„Vidíš, nejsme cizí, ne?”

„...”

Pořád jsem měl víc jejich slabostí. Takže co teď udělá. Když jsem se jí na to chtěl zeptat, zazvonilo k polednímu.

„Ech?! Ale ne! To už je tolik?!”

„Hm?”

„O-oběd, musím uvařit oběd!”

„A-aino, kdy přijdeš?”

„Ještě kdyby, hloupý pane!”

„...”

I když řekla něco tak neomaleného, odběhla celá nervózní.

Moje strategie využít chyby jejího mládí byla jeden velký neúspěch.

Druhého dne. Pokročil jsem ke svému druhému plánu, jak ji zavolat. Dvakrát stejnou chybu neudělám. Bylo evidentní, že zareagovala na moje zavolání včera. Znovu jsem Ainu zahlédl, jak se podezřele pohybovala.

A pak na ni někdo promluvil. Toho člověka jsem nastražil já.

„Zdravím, už jsi tu zase, slečno.”

„!”

Cestu jí zastoupil pohledný rudovlasý člověk.

Aina vypadala překvapeně, jak se Sieg usmála.

Kvůli úspěchu svého plánu jsem vyslal nejlepšího rybáře ve vesnici, Sieglinde.

„—Můžeme si chvilku popovídat? U mě doma.”

„...D-dobře!!”

Trochu jsem ten výsledek nedokázal přijmout, ale plán na polapení Ainy uspěl. Měl jsem Sieg požádat od začátku, nebo to jsem si pomyslel při téhle úspěšné rybářské expedici.

Když Sieg Ainu zavedla do hraběcí vily, vypadala překvapeně. Myslím, že nevěděla, že je Sieg moje manželka. Nemohl jsem jí to říct, protože s druhými moc nemluvila.

Přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší, kdybych Ainu a Sieg nechal o samotě, ale Aina řekla: „Zůstaň tu, pokud chceš?” Takže jsem se rád posadil vedle ní.

Aina seděla naproti Sieg a já seděl vedle Ainy.

„Proč sedíš vedle mě!”

„Protože chci viděl tvář své manželky.”

„Co to kruci?! To nechci slyšet!!”

A v tomto stavu, kdy mezi námi nebylo nejmenšího napětí, jsme začali mluvit.

Nejdříve o Emmerichovi. Měl jsem za to, že se sem Emmerich rozhodně přestěhuje. Když jsem se na to zeptal Sieg, řekla mi to samé, takže jsem pokročil k tomu.

„Chtěli jsme si s tebou promluvit o muži, co tě má rád.”

„To snad ne!”

„Ne, je to pravda.”

Kvůli věcem jako její rodina a její osobnost mimo jiné nebyl žádný statečný muž, co by řekl, že se chce s Ainou oženit. V této vesnici se o sňatku začalo mluvit, když dívka měla šestnáct. Aina po svých šestnáctých narozeninách neobdržela žádné takové zprávy.

„Aino, vzpomínáš si na toho blonďatého modrookého cizince, co na tebe promluvil?”

„Ech? Ten cizinec, co byl před nějakou dobou u tebe?”

„Jo.”

„...Není to náhodou on?”

„No, ano.”

„Ne!”

Odmítla ho tak rychle, že to bylo skoro povzbudivé. Bylo dobře, že tu Emmerich nebyl.

„Aino, ještě nemluvíme o sňatku.”

„Nemám ráda cizince!”

„Aino, Sieglinde je také cizinka?”

„!”

Aina zalapala po dechu a tiše se Sieg omluvila.

„Tohle je poprvé, co si spolu takhle povídáme, ne?”

„...Ano.”

Ty dvě se představily. Aina se přidala k sieglindismu, ale zdá se, že dovnitř nikdy nešla.

„Chtěla jsem ti poděkovat. Ten den tehdy... Děkuju. Kdyby nebylo toho, žes procházela kolem, ten den— jsem mohla zemřít.”

„...Aa, to byla náhoda, ale jsem ráda, že jsem mohla pomoct.”

Jak jsem si myslel, ten člověk, kterému Sieglinde pomohla, byla Aina.

Sieg se zeptala na otázku, co nám tanula na mysli: „Ale proč jsi byla tak hluboko v lese?”

„...”

Lidé, co neví, jak používat pistole, neměli chodit do hlubších částí lesa. Ale přesto se Aina jenom s lukem a šípy zatoulala hluboko do lesa.

„Můžeš mi říct důvod?”

„...”

„Slibuju, že to nikomu neřeknu.”

Když chvíli opakovaně otevírala a zavírala ústa, začala mluvit. O tom břímě, co cítila na svých drobných zádech.

„...Před pěti lety táta zemřel, takže v našem domě nejsou žádní muži v nejlepších létech.”

Ainin dědeček byl nejlepší lovec ve vesnici, ale nebyl tak mladý. Její babička, která byla známá jako nejsilnější xenofob, nedávno onemocněla. A její matka byla po ztrátě svého manžela netečná. Aina byla ohledně budoucna pesimistická.

„Kdyby děda zemřel, byli bychom ve velkém maléru!! Takže do té doby musíme našetřit víc peněz—!!”

„...”

„...”

Na nákup surového materiálu na tradiční řemesla bylo třeba peněz. Ale lov přinášel peníze, aniž by musel člověk nějak moc investovat. A tak začala Aina každý den chodit do lesa na lov.

„...Ale do teď jsem nic nechytila. Děda mě nic nenaučil.”

„Takže takhle to bylo.”

„Myslela jsem si, že se strefím, když budu mít větší cíl. Nad svým neprozíravým počínáním jsem se už zamýšlela.”

„Aino...”

Myslel jsem si, že udělala něco zbrklého, ale neměl jsem právo ji kritizovat. A ten problém by se vyřešil, jakmile by si našla nápadníka.

„Aino, ohledně toho cizince. Je to milý a upřímný muž jménem Emmerich. Taky dobře loví. Nemohla bys o něm zkusit popřemýšlet?”

„...”

„Je to jeden z lidí, kterým věřím. Prosím, mysli na něj v tom dobrém světle.”

„...”

„Prosím.”

„D-dobrá. Budu ho mít na paměti, někde v koutku.”

Takhle se naplnění Emmerichovy lásky o něco přiblížilo.

Když náš hovor skončil a ta napjatá atmosféra se trochu uvolnila, Sieg opatrně promluvila k Aině: „Jen tak mimochodem.”

„Co?”

„No, myslím, že už nějakou chvilku chytáš mého manžela za vlasy.”

„Ech? Ach, ne!”

„...”

„...”

Aina si při řeči hrála s mými vlasy. Jelikož jsem věděl, že to dělala bezděky, a jelikož se soustředila na mluvení, tak jsem na to nepoukázal. Jelikož na stole bylo mnoho ozdob z koňských žíní, pravděpodobně si myslela, že to je ono. Protože před Ainou byl cukr do kávy, na chvilku jsem se nahnul a když jsem se vracel na svoje místo, chytila mě.

Když si Aina uvědomila, že držela cizí vlasy, odhodila můj cop pryč, jako kdyby se dotýkala něčeho špinavého.

No vážně, to je příliš kruté.

Náš hovor nakonec skončil tímto tématem.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

4 komentáře: