čtvrtek 12. dubna 2018

HK - kapitola 31


Kapitola 31 – Historie vzdálených zemí


Kočovníci z těchto zemí od pradávna žili tak, že se přesouvali se svými soby. Sobi jedli na jaře a v létě výhonky a houby a na podzim a v zimě lišejník a březovou kůru.

Sobové brázdili přírodou instinktivně.

Kočovníci strávili mnoho let následováním těchto sobů.

Ale o tento poklidný život je připravili nájezdníci. Vyhrožovali lidem, aby rozvinuli doly, a mnohé země, co si tuto zemi nárokovaly, po kočovnících požadovaly daně. Zabavili jim soby a kočovnictví bylo zakázané.

V těchto těžkých dobách kočovníci dokonce zrazovali jeden druhého.

Kvůli tomuto útlaku potom kočovníky nakonec poslali do extrémní krajiny, která se zdála neobyvatelná.

Přišli o všechno, a tak vymysleli způsob, jak přežít.

– Nikdy neodpustit cizozemcům.

– Nevěřit nikomu kromě rodiny.

– Vážit si dětí.

Přežil jenom ten, kdo se toho držel. A jelikož přežili tyto krajnosti, začalo se věřit, že to byla slova od Ducha.

V této zemi, kde nic nebylo, byl Duch pro lidi pilířem podpory. Víra je udržovala šťastné. Duch vedl lid k blahobytu. Časem začali lidé Duchu říkat Siedi a uchovali kámen jako příbytek Ducha.

A tak začal usedlický život.

Když lidé nevedli kočovnický život, žili s Duchem. Když se narodilo dítě, lidé děkovali Duchovi. A když člověk onemocněl, lidé se modlili k Duchu. Povídalo se, že s Duchem se dalo komunikovat zpěvem duchovních písní (joik).

Časem uctívání Ducha zesílilo, ale zároveň s tím lidé vymírali.

Po stoletích usedlického života se vesnicí jednoho dne rozšířila neléčitelná nemoc. Důvod byl neznámý. Slabší lidé od starších, dětí a žen se začali hroutit.

Modlitby nepomáhaly. Když byli ve vesnici nemocní, pili sobí krev, ale ani to nepomáhalo. A v tom všem se lord, co zrovna přišel o manželku, rozhodl provést reformy.

Ten muž byl můj dědeček, Rikhard Salonen Levantret.

Ze všeho nejdřív strhl kámen Ducha. Duch nic nedával. S touto vírou ho dědeček skryl, aby zamezil jeho uctívání. Samozřejmě došlo k silnému odporu, ale ten v té krizové době netrval dlouho.

A pak na nějakou dobu žili v stagnujícím období. Lidé tady žili jenom se soby a Duchem, takže nikdo nevěděl, co dělat.

Tu situaci ale změnil zahraniční dobrodruh. Ten návštěvník došel k závěru, že k boji proti nemoci bylo třeba léku. Ten cizinec nebyl doktor, ale byl to značně vzdělaný učenec, co uměl mnoho jazyků a cestoval kolem světa. Ten muž se jmenoval Lukas von Lüneburg. Díky jeho četným radám se země pronásledovaných začala měnit.

Ten zachránce, co zachránil vesnici, byl můj otec.

Když se dědeček doslechl o léku, prodal soby, aby sem zavolal doktora, co rozdal lék. To, co se kdysi považovalo za nevyléčitelnou nemoc, postupně ustoupilo.

Od té doby si dědeček přál získat více znalostí. Otcovo učení byly jen obecné znalosti, ale pro dřívější kočovníky, co neznali nic než soby a lov, to bylo revoluční.

Začali pracovat na polích a pěstovat plodiny a tou nemocí pak trpělo méně dětí. A lidé také zjistili, že liščí plameny (polární záře) byly pro cizince cenná podívaná, takže se začalo s turistickým podnikáním. Lidé se začali učit i o jiných věcech než jen o sobech. Duch vyprchal z myslí lidí a životní styl se změnil.

Samozřejmě tu byli tací, co ty změny nepřijali, ale to byla menšina.

Rok za rokem se život zlepšoval. A teď, když lidé začali mít víc klidu, začínali si vzpomínat na starou víru v Ducha. Ale dědeček to netoleroval.

A tak se mezi vládnoucí šlechtou a lidem objevily první rozepře. Dokonce i po dědečkově smrti ta jizva zůstala.

„Dal jsi ten kámen zpět?”

„...”

To bylo to jediné, co jsem mohl udělat; pomyslel jsem si, zatímco jsem na dědečkovu otázku slabě kývl.

Dát kámen zpět na své místo z hraběcího sídla bylo to první, co jsem jako lord udělal. Obyvatelé mě kritizovali, že to bylo jenom pochlebování, ale mnohým se nad tou změnou ulevilo.

„Ty na rozdíl od svého zatvrzelého dědečka nejsi lord, co by lidem cpal reformy.”

„...”

No, lidé by měli být svobodní.

Nebylo možné, aby bylo v pořádku lidem vnucovat víru, štěstí a životní styl. Lidé jsou pány svého vlastního osudu a věřím, že je svévolné, aby jim pravomoc bránila v té cestě.

„...Ale možná to je jenom tím, že nevím, co to znamená být dost dobrým lordem.”

„...”

„Teď už vesnici chráním desetiletí, ale nejsem si jistý, co je dobré a co špatné.”

Poté, co jsem začal žít se Sieg, můj obzor se rozšířil. Ale ještě jsem se nedobral odpovědi.

Před Siedi byly i dneska obětiny. Vesničané ukazují svůj vděk Duchu obětinami.

„Bylo by pěkné, kdyby Duch existoval.”

„...”

Matka mě o Duchu poučila. Díky tomu nemám jednostranné myšlenky.

„Aha. Proto můj bláhový syn utekl.”

„Kdo ví.”

Otcův motiv k odchodu z vesnice byl záhada. Jednou řekl, že tu je zima, a také jednou řekl, že potřebuje materiál na svůj výzkum. Matka ho následovala, protože se obávala jeho jemné osobnosti. Ale matka je ještě laskavější než otec. To, že byli schopni cestovat celých deset let, by se stejně dobře mohlo zahrnout do sedmi divů světa.

„No vážně, hodit povinnosti lorda na svého jediného syna a bavit se někde, taková ostuda!”

„No, není na tom nic zvláštního, tak to nevadí.”

Povinnosti lorda neobnášejí nic přehnaného. Jde jen o čmárání na papíry v noci.

Když jsem se zvedl, abych se vrátil domů, něco se stalo.

„Ach.”

„Co je?”

Jedna ze slípek, co jsem držel, začala silně stahovat tělo.

„Dědo, co mám dělat...”

„Ha?”

„J-jde to ven.”

„Co jako?”

Držel jsem dvě slípky. A v tomhle stavu se jedna troufale snažila snést vejce. Zadnice slípky byla namířená ven. Takhle to vejce spadne a rozbije se.

„Ehm, pokud tě to moc neobtěžuje, mohl bys vzít vejce, prosím?”

„O-odkud vyjde?!”

„Zadnice.”

„...”

„Je to ta slípka napravo.”

„...”

Dědeček to vajíčko znamenitě chytil.

„Proč tohle musím dělat...”

„Promiň. Moc mi to pomohlo.”

Zazvonilo k polednímu, takže jsme se rozhodli zamířit domů.




Když jsme se vrátili domů, najedli jsme se. Nechal jsem dědečka s Miruporon, zatímco jsem vyčistil zchátralý kurník a zpracoval bylinky ze včerejška.

Dědeček mi s povzdechem řekl, abych si udělal přestávku, takže jsem si šel odpočinout zpět dovnitř.

„Takhle to je každý den?”

„Co tím myslíš?”

„Příliš pracuješ.”

I když řekl tohle, když jsem se vrátil domů, pracoval jsem jenom tři hodiny. Pracoval jsem celkem poklidným tempem.

„Spíš než šlechtic jsi jako rolník.”

„No, vážně nežiju elegantně.”

Ten titul nám dali, aby nás přiměli žít v tomto odlehlém kraji, a dědictví, co jsme od krále dostali, byla jen polární záře na noční obloze. Jsme nebohá šlechta.

Takže se musíme protlouct.

„Tohle je jenom kdyby, ale...”

„Ano?”

„Co bys dělal, kdybych ti řekl, abys šel žít do země, kde tvůj otec vyrůstal?”

„Kdo ví.”

Otcova vlast je i místo, kde vyrostla Sieg. Bylo to mnohem lepší místo k životu než tady a ani Sieg by nemusela čelit těžkostem, zatímco se snaží přizpůsobit zdejší kultuře a životnímu stylu. Ale já nevím, jak žít v zahraničí. A důležitější je, že jsem lord. Nemůžu tuhle zemi opustit.

S tichým smíchem jsem se vyhnul odpovědi na dědečkovu otázku.

Jelikož jsem na vážnou otázku odpověděl vlažně, dědečka to dopálilo.

Za chviličku přišla domů Sieg. Dědeček rychle přestal trucovat, takže jsem celým svým srdcem se sepjatýma rukama poděkoval za sestoupení bohyně. Byť jenom v duchu.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

3 komentáře: