pátek 4. května 2018

HK - kapitola 35


Kapitola 35 – Doručení medvěda


Vykukovala tam hlava bílého medvěda. Samotného Teoporona jsem neviděl. První patro bylo postavené výš než obvykle. Sníh by nás mohl zasypat, takže se nejdřív stavějí schody.

To samé platí o oknech, stavějí se výš, aby je neponičil těžký sníh.

Když jsem otevřel okno, byl tam Teoporon. Zdálo se, že díky rozložení domu dovnitř neviděl. Když jsem se zeptal, co se děje, Teoporon ukázal na zem.

„—Medvěd?!”

Tentokrát skutečný. Ulovil medvěda.

„Sieg, podívej se na to.”

„...Co?”

Už to je dlouho, co jsem viděl chyceného medvěda. Hnědý medvěd přivázaný k saním. Vypadalo to jako mladý dospělý medvěd.

Vyskočil jsem z okna, ale nohou mi vystřelila brnivá bolest. Ukázal jsem Sieg, co se dívala z okna, překřížené ruce nad hlavou, abych jí ukázal, že skákat z okna je nebezpečné.

Sieg šla okolo a vyšla předními dveřmi.

„Jsi v pořádku?”

„Jo, jsem.”

Když zkontrolovala moje zdraví, zaměřili jsme se na tu hnědou horu. Ten medvěd v předzahrádce byl neuvěřitelný.

„Teoporone, co to je?”

„Dar pro velkého krále.”

„...J-jo~”

Jako obvykle jsem mu nerozuměl. Přešel jsem to smíchem. Sieg taky zakroutila hlavou.

„Mýlil jsem se. Myslel jsem si, že je válečník. Slyšel jsem to od své ženy. Válečnice Sieglinde, ne, měl bych říct královno velkého krále...”

Teoporon dneska velmi živě něco prohlašoval. Jak jsme Sieg a já přikyvovali, pokračoval: „Chtěl jsem ulovit bílého medvěda, ale našel jsem jenom hnědého. Ale tenhle je dobrý. Dá se to vidět na jeho srsti. Prosím, přijměte ho!”

Teoporon ukázal na medvěda a pak na nás. To znamenalo, že mi ho dává.

„Ech?!”

Ukázal jsem na medvěda a pak na sebe. Znamenalo to: dáváš mi ho? Teoporon přikývl.

„J-jé~. To mám radost!”

Teoporon toho medvěda ulovil jako dárek. Zabušil si do hrudi a uklonil se.

„Ach, počkej, počkej!”

Zastavil jsem Teoporona, co užuž odešel se svou bílou medvědí kožešinou.

„Promiň, ale pomoz nám ho zpracovat! Jenom ve dvou to nezvládneme!”

Medvěd je velký jako průměrný dospělý muž. Jelikož by trvalo dlouho ho rozporcovat požádal jsem ho o pomoc.




Jelikož medvěd byl příliš velký, abychom ho přesunuli do přístěnku, udělali jsme to v předzahrádce.

„Ale ne, ani mě nenapadlo, že by nám dal medvěda.”

„Vypadáš šťastně.”

„Chtěl jsem, abys ho ochutnala, Sieg.”

„Je to vážně tak dobré?”

„Skvělé.”

Už to bylo pět let, co jsem měl medvědí maso. To maso bylo z bílého medvěda, jehož kožich Teoporon nosil.

„A navíc to je mladá samice.”

„...”

Tohle je druhé nejlepší období na medvědí maso. Jelikož se vyhládlí medvědi zrovna probudili ze zimního spánku, vyrazili na tah. A tak jejich maso nabere na tloušťce a tuk zlahodní. Jen tak mimochodem nejchutnějším obdobím je podzim, než se uloží k zimnímu spánku. Díky hojnému požehnání přírody je medvědí maso ještě lepší.

Věděl jsem, že se na mě Sieg dívala divně, ale tohle moje vzrušení neodeznělo.

„Jen tak mimochodem, medvědi se neloví?”

„Ne. Nikdy.”

Lov medvědů je nebezpečný, a tak si na to nikdo z vesnice netroufá... kromě Teoporona. Bezpečnost na prvním místě. A teprve pak je pomyšlení na chuť a kvalitu.

Co se týče větších zvířat jako jeleni a divočáci, naši předci se z vlastních chyb naučili, jak se s nimi vypořádat.

Ale co se týče medvědů, bez ohledu na to, kolik století uplynulo, pořád jsou velmi hroziví, takže je na maso nelovíme.

Náš život se v podstatě co možná nejvíce zakládá na přežití v tomto drsném prostředí. A proto kvůli lovu neriskujeme život.

Ten ulovený medvěd měl stěží nějaké to škrábnutí. Vypadalo to, že zemřel na probodnutí srdce kopím. Teoporon je pořád velmi zbrklý. Medvěd už měl proříznuté hrdlo, takže si myslím, že už ho odkrvil.

Přinesl jsem nože.

Nejdřív ho musíme stáhnout z kůže. Než kožešinu namočíme do léčivé vody, nemůžeme se jí dotknout holýma rukama. Protože tam jsou brouci a jiné podobné věci. Natáhl jsem si kožené rukavice a začal jsem ho stahovat.

Medvědí kožešina je teplá a kupci ji kupují za draho. Jelikož by její hodnota klesla, kdybych ji poničil nožem, dělal jsem to obezřetně.

Poctivě jsme ho stáhli od zdola až k hlavě a také jsme z kožešiny opatrně sesbírali olej. Pak jsme odstranili podkožní tuk. Slyšel jsem, že když se opatrně a mnohokrát provaří v horké vodě, vznikne z toho všelék. Říká se, že medvědí tuk je dobrý na odřeniny, spáleniny a vřídky od hmyzího kousnutí. Nikdy jsem to nepoužil, takže nevím, jestli to je pravda.

Když jsme ořezali tuk, vyvrhli jsme ho tak, že jsme ho rozpárali od hrudi po břicho.

Medvědí orgány se používaly na léky, takže se také prodávají za draho. Aby se nezkazily, dal jsem je do vaku plného ledu.

Pak jsme ho rozporcovali po částech. Jelikož medvědi mají tvrdé kosti, odřezali jsme ho z nich.

Po nějaké době jsme skončili. Medvěd, nyní zpracovaný na kusy masa, se pak nechá měsíc zrát. Je velký, takže to trvá déle.

Medvědí maso je z větší části tuk. Maso je rudé, ale po vyzrání zčerná. Ale maso tolik nezměkne. Podle toho, jak se uvaří, může ztvrdnout jako guma.

Pokud se po vyzrání dobře uvaří, je nejvyšší kvality. Tuk teplem změkne a rozplývá se na jazyku.

„Teoporone, díky!”

Dokonce nám pomohl s přesouváním masa.

Těším se, až si za měsíc to maso dám.

Ačkoli jsem po zpracovávání medvěda vyčerpaný, byl to jen začátek dnešní práce. Musím pracovat.

Kolem poledne jsme oba byli skleslí.

„...Ach ne. Všechnu energii jsem vyčerpal na zpracování toho medvěda z rána.”

Měl jsem na stole položený loket a na něm hlavu. I Sieg vypadala vyčerpaně. Nepřítomně zírala na místo na stole.

„Odpoledne pojďme dělat něco, co můžeme dělat doma.”

„Dobře.”

Na jaře člověk vážně pocítí limit vlastní výdrže. Medvěd je vskutku působivý nepřítel.




Od dědečkova návratu do vlasti a naším bojem s medvědem uplynulo několik dní. Pořád jsme pracovali od rána do večera.

Pak přišel dopis. Byl od dědečka. Psal v něm o svých nedávných událostech a taky napsal, že chce zase brzy vidět polární záři. Nakonec napsal: „Dám ti svatební dar, takže napiš, co chceš.”

Ale já jsem neměl žádné konkrétní přání, takže jsem odpověděl: „Dokud jsi zdravý, nic nepotřebuji.”

Odpověď přišla brzy. „To jsem nechtěl slyšet!” Obdržel jsem odpověď plnou jeho hněvu.

A taky se tam psalo, že mi prostě dá velkou sochu medvěda a část jeho rozlehlých markýzových pozemků. Oboje byly znepokojivé dárky.

Ale pak jsem si vzpomněl, že jsem něco chtěl. Když jsem si o to napsal, brzy mi to přišlo.

Co jsem chtěl jako svatební dar, bylo polstrované křeslo.

Nábytek, co se prodával v této vesnici, byl všechen ze dřeva, takže tu nebyl žádný měkký nábytek. Napadlo mě, že chci měkké křeslo jako to, co jsem viděl v markýzově vile.

Nainstaloval jsem ho na místo, kde byly dvě normální křesla. Bylo to to nejlepší místo na odpočinek.

„Proč křeslo?”

„Abych mohl spát na klíně.”

„...”

Sieg se podívala mým směrem a pak se posadila do křesla.

Znovu se na mě podívala a pak se poplácala po stehně.

„Ech, vážně?!”

„Tohle řeknu předem. Ale moje stehna nejsou tak pěkná. Trénuju, takže mám tvrdé svaly.”

„Vážně? No, to nezjistím, dokud to nevyzkouším.”

Rozhodl jsem se se natáhnout, než změní názor.

Sieg řekla, že to bude nepohodlné, ale stehna neměla ani příliš měkká, ani příliš tvrdá, ale prostě dokonalá.

Sieglinde, moc děkuju. Tohle jsou vážně dobrá stehna.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

3 komentáře: