sobota 12. května 2018

HK - kapitola 38


Kapitola 38 – Hlášení Hermanna Artonena


Naše země pozdravilo jaro.

To bylo napsáno v dopise od lorda. Sníh ve městě roztál, takže jsem si myslel, že místo, kam mě přesunou, se také zahřeje.

Ale v přístavu, kam jsem doplul, bylo pořád trochu sněhu a vál tam vítr, co byl mrazivě chladný. Co z toho je přesně jaro! Namítl jsem v duchu lordovi, kterého jsem ještě neviděl.

Jen pro jistotu jsem otevřel jmenovací dopis a zkontroloval, kam jdu.

—Hermannu Artonenovi.

Informujeme Vás, že jste tímto jmenován kapitánem pevnosti v hrabství Levantret v Laponsku. Máte začít pracovat v prvním období jara.

Když jsem se nedalekého námořníka zeptal, kde to je, řekl mi, že už jsme v hrabství Levantret. Tohle bylo rozhodně ono.

Vzdal jsem to a zaplatil jsem kupci, co cestoval do vesnice, aby mě tam vzal.

Toto místo nebylo tak daleko od pólu a bylo známé jako vyhnanství pro ty, co v armádě působili potíže.

Je to prostá práce hlídkování a strážení před zvířaty, co by mohla zranit lidi, ale ve vesnici chráněné tlustými, vysokými hradbami nebyl žádný záznam o tom, že by kdy utržila škodu od zvířat. Protože je ve vesnici pevnost, nemyslím si, že by tam bylo nutné udržovat kasárna. Ale také se povídalo, že se král a jeho milenka z této vesnice kdysi domluvili, že tam pošlou vojsko.

Spíš než tohle jsem proklel tu svoji smůlu. Přeložili mě sem, protože na mě hodili korupci mého nadřízeného. Jeden člověk je šlechtic a druhý z prostého lidu. Bylo jasné, kdo vyhraje, když budou oba zapírat.

Pomyslel jsem si, že to je marný život. Strávil jsem léta v pronásledování prací a dokonce jsem přišel o šanci se oženit a letos mi bude 55 let, takže se dostávám do svých zapadajících lét. A teď jsem mířil do vzdáleného kraje, kterému vládl extrémní chlad. Doba výkonu mé funkce nebyla stanovena a tamější vojáci byla ubohá cháska potížistů.

Můj život měl taky co nevidět skončit, tak jsem se skoro vzdal.

Ta opěvovaná pevnost byla působivá. Člověka by jen stěží napadlo, že ji postavili kvůli vesnici o pár stovkách lidí. Slyšel jsem, že ji postavili před několika staletími, když se králova oblíbená milenka, co pocházela z této vesnice, trápila kvůli újmě, co zdejší lidé utržili kvůli zvířatům.

Když jsem vystoupil z vozu, u brány do pevnosti někdo stál. Mladý muž, co měl svoje bílé vlasy zapletené až do pasu a na sobě tradiční oděv v jasných modrých a rudých barvách.

Vznášela se kolem něj jemná atmosféra. To vzezření se nehodilo k holým stěnám pevnosti. No ano. Byl jako víla. Měl jsem z něj fantastický pocit, jako kdyby nebyl z tohoto světa.

„Pan Hermann Artonen, že?”

„!”

Jeho slova mě ujistila, že byl z tohoto světa. A tento muž byl vládce této země, hrabě Levantret.

Nikdy mě ani nenapadlo, že by mě někdo uvítal, takže mě to překvapilo a cítil jsem vůči lordovi, co mě sám přišel přivítat, vděk. Ale byl to laskavý člověk a provedl mě zázemím pevnosti jako mým pokojem, kantýnou a výcvikovým zázemím.

Nakonec jsme zamířili do štábní místnosti, kde hlídkovali vojáci. Když lord řekl, že bych neměl mít moc velká očekávání, tvářil se omluvně. Pak otevřel dveře.

„...”

„...”

Měl jsem špatný pocit, ještě než se ty dveře otevřely, ale bylo to mnohem horší.

Zahlíželi tam na sebe dva vojáci a užuž proti sobě chtěli vyrazit. Pak tam byli vojáci, co se jim pošklebovali a pobízeli je k akci. Jeden spal s lahví v ruce.

Špatné pracovní chování a ignorovali lorda a mě. Bezděky jsem se nevěřícně zahleděl na strop.

Ten pěstní souboj bez otálení začal. Okolí se rozehřálo. Ten opilec se vzbudil. Bylo to pandemonium.

„Hej, přestaňte s tím!”

Lord je šel zbrkle zastavit. Ale oni nepřestali.

„—?!”

Zatímco ti dva zápolili mezi sebou, jeden z nich udeřil lorda loktem do tváře. Protože v tom bylo celkem dost síly, zhroutil se na podlahu.

„M-můj pane?!”

Protože vojáci srazili lorda, co zasáhl, aby ten boj zastavil, vypadali nervózně. To jejich očarování se zlomilo a boj rychle ustal.

Lord se rychle postavil a řekl, že je v pořádku, ale ta velká krvácející rána na lícní kosti vypadala žalostně.

Ale ani tehdy nebyl lord naštvaný a akorát jim dal varování. Pak pokročil k mému představení a než odešel, dal nám pár slov povzbuzení.

Vojáci jej zesměšňovali jako slabošského lorda, ale já jsem to vážně nemohl přijmout.

Druhého dne.

Vojáci už od rána pili a den začali vulgárními žerty. Samozřejmě si ani nevšimli, že jsem já, jejich šéf, přišel do práce. Jelikož sem nemohl nic dělat, rozhodl jsem se být prostě u přepážky.

Tak nějak jsem to čekal, ale všechno se tu dělalo ledabyle. Kalamář na přepážce byl prázdný. Nebylo tam ani pero. S povzdechem jsem začal urovnávat dokumenty.

Zatímco jsem pracoval, z vesnice někdo přišel. Pořád byla tma, takže když jsem vykoukl, byla to celkem vysoká žena. Představila se jako Sieglinde Salonen Levantret. Nebylo třeba říkat, že to byla manželka lorda. Požádala mě, abych ji zavedl do haly pro vojáky. Ale tam byli jenom chabě vycvičení vojáci. Nebylo to místo, kam by mohla jít žena.

Ale hraběnka se tu někdy zastavovala a evidentně to dneska nebylo nic zvláštního.

Protože si trvala na svém, poddal jsem se a zavedl ji dovnitř.

Ačkoli vojáci na můj příchod nijak moc nereagovali, velmi zareagovali na hraběnku. Zatímco kolem poletovaly hrubé žerty, hraběnka jim vzala pití a řádně jim vyhubovala.

„Hoj, hoj, co to je? Jestlipak to není naše lady, zase se svým obvyklým zasahováním!”

„Hehe, pravděpodobně se přišla pomstít.”

„Cos to řekl?”

„Huu, tys to neslyšela~? Tvůj slabý manžel dostal do nosu.”

„?!”

Když to hraběnka zaslechla, její výraz se změnil na hrozivý kukuč. Její upřený pohled byl litý a měl v sobě ostrost podobnou masožravci.

„Hej, Arsi, to jsi byl ty, co?”

„Aa, to ne, on se potom prostě svalil.”

„Takže jsi to udělal naschvál.”

„Haha! Jak jsem si myslel, lord to své milované ženě neřekl!”

„Samozřejmě že by jí to neřekl, zranit se, když se nám snažil zabránit v bitce, taková ostuda!”

Hraběnka přestala uklízet a zahlížela na vojáky. Chtěl jsem jí říct, abychom se vrátili, ale dokonce i já jsem cítil její hněv, že jsem ze sebe nedostal ani slůvko.

„Co to je s tím pohledem?”

„Chceš jít na to?!”

Zařval jsem na ně, aby si nezačínali se ženou, ale jak se dalo čekat, ignorovali mě.

A ani lady nevypadala, že ten komentář nechá vyznít jen tak do ztracena.

A pak z nějakého důvodu jim hraběnka pokynula k sobě, provokovala je.

„M-má paní!”

Vojáci se nechali snadno vyprovokovat a vyrazili proti ní. Pevně jsem zavřel oči, abych se nestal svědkem toho nejhoršího možného scénáře.

Bum! V místnosti se ozvala rána, jak dopadla pěst, a také výkřik. Také se ozval tlumený zvuk, jak něco narazilo do zdi. Ale důležitější bylo, že ten výkřik byl hluboký, patřil muži.

Když jsem opatrně otevřel oči, hraběnka stála v bojovém postavení a přešlapovala, jak se připravovala čelit svému druhému protivníkovi. Slyšel jsem, že člověk takhle našlapoval, když chtěl zvýšit své fyzické schopnosti.

Ulevilo se mi, že hraběnka nedošla zranění, ale co nevidět měla zaútočit na svého druhého protivníka.

„Ach, p-přestaňte.”

Jak jsem to chabě řekl, pohnuly se dva stíny zároveň.

Hraběnka máchla pěstí. Voják se hbitě vyhnul jejímu zvedáku a pak se snažil její pěst srazit loktem, ale utržil ránu do kolene a zhroutil se.

Koleno je jedním ze slabin lidského těla a je slabé vůči úderům ze strany. Dobře to chápala. Ta první pěst byla finta, aby se mohla přiblížit.

Stále rozzuření vojáci se vrhli na hraběnku, ale jelikož byli takoví smolní opilci, nemohli vyhrát.

Hraběnčino vzezření se pak vrátilo do normálu a pokračovala v úklidu místnosti, jako by se nic nestalo. A jak uklízela, vojáky, co leželi zhroucení na podlaze, odkopávala do koutu.

Když hraběnka vyhodila všechen alkohol oknem ven, s chladným výrazem na tváři odešla. Vojáci sténali v koutu, vypadali poníženě.

Dalšího rána přišla hraběnka znovu. Vojáci tentokrát nebyli opilí, byli v řádné kondici.

Všem jsem jim řekl, aby s tím přestali, ale nikdo mě neposlouchal. Vojáci dneska nebyli opilí. Snažil jsem se je zastavit tím, že by bylo zlé, kdyby se manželce lorda něco stalo, ale jeden voják mě zadržel.

Ale bál jsem se příliš. Hraběnka zase vyhrála.

Vojáci se cítili ještě víc naštvaně a začali trénovat.

Za pár dní přišla hraběnka znovu a bojovala a výsledky byly stejné. Vojáci, co bývali opilí a neměli motivaci, se zeptali mě, svého kapitána, jak zesílit.

Mohl jsem je naučit základní teorie bojového umění, ale aplikovat to do praxe bylo něco jiného. Po pravdě řečeno jsem nebyl v dobré kondici, takže jsem u armády dělal akorát papírování.

Jak jsme dál trénovali, znovu přišla hraběnka, aby zkontrolovala situaci. Vojáci se nenaštvali. A já sklonil hlavu a požádal ji, jestli by nás mohla naučit základy bojového umění.

Velkodušná hraběnka nám naše přání splnila.

Od té doby hraběnka přicházela každý den a učila vojáky, jak bojovat. Jednoho dne přišly ženy z vesnice, co ji obdivovaly, a přinesly svačinu. Díky těm svačinám nakonec mezi vojáky nebyl nikdo, kdo by se proti hraběnce bouřil.

Po měsíci začalo být pár nadaných vojáků lepších než hraběnka. A od té doby ti lidé učili ostatní vojáky, jak bojovat. A poté hraběnka přestala chodit do pevnosti.

Ale ženy dál donášely svačiny a vojáci se ve svém tréninku snažili. V mžiku se z neukázněných vojáků stali pilní vojáci.

„Z nějakého důvodu jsou všichni pilnější.”

„V-vážně?”

„Jo. Divné~”

Lord vojáky sledoval a naklonil hlavu ke straně. Ulevilo se mi, že se jeho zhmožděná tvář plně zahojila.

Hraběnka mi řekla, abych se nezmiňoval o tom, jak se vojáci zlepšili, takže jsem mu to nemohl říct. A lord také odešel, aniž by se v tom nějak šťoural.

Tahle vzdálená zem je zajímavá. Je to daleké a fantastické místo, kde žijí lidé, co vypadají jako víly, a kde je dobrosrdečný lord a přátelská lady.

Zamiloval jsem si to místo. Nemohl jsem si pomoct a měl jsem pocit, že se v budoucnu přihodí dobré věci.
--------------------------------------------------
~ Tohle je jedna z mých oblíbených kapitol... Sieglindina pomsta, haha. Další z mých oblíbených kapitola je "Ritzhardova pomsta", ale na tu si budeme muset ještě chvilku počkat. ~

<Předchozí>...<Následující>

2 komentáře: