pondělí 7. května 2018

HK - kapitola 36


Kapitola 36 – Aina a Emmerich


Dneska ženy z vesnice vyráběly plátno. I Sieg odešla brzy, aby pomohla. Mezitím jsem já hodlal shromáždit děti z vesnice a jít plít na obecní pole. Jelikož ženy neměly čas na hlídání dětí, dobrovolně jsem se nabídl.

Jelikož jsem jim řekl, aby se sešli u kamene Ducha, zamířil jsem tam.

„Ach, můj pane~ Dobré ráno~”

„Dobré rá—no!”

„Ránko.”

Dohromady tam bylo sedm dětí. Byly to děti od 5 do 8 let, co nemůžou pomoct s výrobou plátna. Ale bylo tam jedno dítě, co vyčnívalo. Co tady dělalo tohle velké...

„...Ehm, co tu děláš, Aino?”

„Mamka šla dělat plátno.”

„A-aha.”

Z Ainy, které bylo šestnáct, vycházel pocit nesouladu. Řekla mi, že jí mamka řekla, aby šla na pole.

Jestlipak už je Ainině matce lépe? Slyšel jsem, že po ztrátě svého manžela se nedokázala ani pořádně pohnout.

„Ale upřímně řečeno jsem ti vděčný. Napadlo mě, že bych tohle rád dělal s někým dalším.”

„Ne že bych přišla kvůli tobě.”

„Jojo.”

Ačkoli se chovala chladně, šla se mnou, zatímco držela jedno malé dítě za ruku. Zdálo se, že spolu celkem kamarádili, protože ji děti následovaly. Také jsem si promluvil s ostatními dětmi a pak jsme vyrazili na pole.

...Ale pak na mě po cestě někdo zavolal.

„Můj pane, mohl byste vzít i mé dítě?”

Paní, co ke mně přišla, měla batole, co teprve začalo chodit. Batole nám při práci na poli nepomůže.

„O-omlouvám se, oba rodiče jsou nemocní.”

„Haa, aha.”

Během těchto hektických dnů se o děti měli starat lidé doma. Ale pokud ani jednomu nebylo dobře, nedalo se nic dělat, že to nechali na někom jiném.

„Dobrá. Připravte tři utěráky, dvě kuksy a látku, kterým bych si ho mohl přivázat na záda.”

„Děkuju!”

Držel jsem to dítě, zatímco jsem čekal, až přinese požadované věci. Tohle dítě bylo hodné a neplakalo, ani když ho držel cizí člověk jako já. Když jsem ho zvedl vysoko do vzduchu, vesele se chechtalo.

A tak jsem mířil na pole s dítětem na zádech. Po cestě jsme narazili na Teoporona. Jakmile děti spatřily velkého muže s medvědí pokrývkou hlavy, běžely k němu. Odměřený válečník v kožichu z bílého medvěda byl mezi dětmi nečekaně oblíbený.

Když jsem prošel chodbou v pevnosti, dostalo se mi čilého pozdravu od přepážky.

„Dobré ráno, můj pane!!”

„...Ránko.”

Vojáci v pevnosti byli poslední dobou v podivně dobré kondici. Dřív lelkovali nad alkoholem, ale poslední dobou ho z nich necítím. A také si své strážní služby pilně plnili a chovali se jako řádní vojáci.

Zhruba před dvěma měsíci sem přijel nový kapitán poté, co jej degradovali. Možná to bylo díky němu, ale nevím.

Prošel jsem, zatímco jsem měl hlavu nakloněnou údivem na stranu.

„Šťastnou cestu, můj pane!!”

„Jdu jenom na pole.”

„Abyste vzal práci do vlastních rukou, jste neuvěřitelný, pane!”

„...”

Tohle možná bylo správné chování, ale jelikož jsem věděl, jak byli zpustlí, přišlo mi to mimo. No, ale bylo to dobře. Rozhodl jsem se to nechat tak.

„Řekněte hlídce, aby nás upozornila, kdyby se blížila nějaká zvířata.”

„Ano, pane, s radostí—!”

„...”

Muž u přepážky svižně vstal a předvedl mi řádné zasalutování.

Vně pevnosti se před námi rozprostíraly širé lány polí. Vesničané se v práci střídali. Zelenina, co jsme zasadili během období tání, rostla dobře. Ačkoli nemáme žádné velké výpěstky, protože hlína tady není dobrá.

Jelikož děti na to byly zvyklé, pohybovaly se mezi řádky a rychle sbíraly nepotřebné rostliny. Řekl jsem jim, aby plevel sbíraly do košíků. Nasbíraný plevel se usuší a další rok se použije jako hnojivo.

Jelikož jsem se staral o batole, já jsem, no, nepracoval. Je nebezpečné odvrátit zrak od dítěte tohoto věku, takže jsem je měl upřené na něj. Jelikož jsem neměl moc na výběr, akorát jsem se procházel po okolí a pískal si na trávu, abych si ukrátil čas.

Kolem poledne přinesly Ruruporon a Miruporon oběd. Všechny jsem svolal a nakázal jsem jim, aby si v jezírku umyly ruce.

„Můj pane~ už je mám čisté?”

„Ach, ještě máš špínu pod nehty. Ještě jednou.”

„Dobře~”

Řádně jsem zkontroloval, jestli mají čisté ruce. Jelikož by děti byly nemocné, kdyby se najedly se špinavýma rukama, přísně jsem to kontroloval.

Ruruporon připravila masové kuličky v krémové polévce a žitný chléb. Masové kuličky přinesla ve velkém hrnci v hojném množství. Děti dostaly svoji porci do kukes, co si přinesly z domu.

Jelikož žitný chléb byl pro batole příliš tvrdý, dal jsem ho do polévky a čekal, až změkne. Batole vypadalo hladově, vypadalo, skoro jako by chtělo spadnout do mísy. „Chviličku, počkej chvilku~” řekl jsem, zatímco jsem čekal, až chleba změkne.

„Můj pane, už jsi jedl?”

Jak jsem krmil batole, přišla ke mně Aina.

„Ne, ještě ne.”

„Tak já to udělám, jdi se najíst.”

„Co ty, Aino?”

„Já už jedla.”

„Dobře. Děkuju.”

Předal jsem jí misku a lžičku a posadil batole vedle Ainy. Pak jsem si šel vzít svoji porci masových kuliček a chléb.

Jak batole dojedlo, začalo dřímat, takže jsem si ho dal na záda a pevně přivázal látkou.

Na tenhle moment jsem čekal. Rozhodl jsem se, že odpoledně budu dřít.

„Ach, Aino.”

„Co?”

„Dorazil dopis od Emmericha.”

„C-cos to řekl?!”

Protože by se batole mohlo kvůli tomu náhlému křiku vzbudit, varoval jsem Ainu.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?”

„Zapomněl jsem.”

„...”

„Promiň, nemyslel jsem si, že se na Emmerichovy dopisy tolik těšíš.”

„H-haa?! Jako kdybych se na ně těšila!”

„...”

Aina a Emmerich si potají dopisovali. Ty dopisy chodily ke mně domů. Ačkoli jejich poměr byl trochu divný, kdy Emmerich poslal tři, zatímco Aina napsala jenom jeden.

„Ten člověk je vážně divný.”

„Jo?”

„Jo, vážně. Jednou utrhl kytku, slisoval ji do záložky a poslal mi ji.”

Přemýšlím, kdo to byl, co se přišel zeptat na jméno té vylisované květiny? Samozřejmě to byla cizí květina, takže jsem to neměl jak vědět.

Spíš si vzpomínám, že jsem měl nepopsatelný pocit, když jsem si představil, jak Emmerich dřepěl a sbíral květiny nebo jak je lisoval.

Co se týká toho, proč relativně bohatý muž dává takové dárky, to kvůli mé radě, že ne příliš drahé dárky jsou lepší. Koho mohlo napadnout, že jí dá něco, co nestálo ani korunu.

A to neposlal jenom tu záložku se zalisovanou květinou.

„Taky poslal dopis na nějakém tlustém papíře s obrázkem.”

Myslím, že jsem viděl, jak si ve vší vážnosti prohlížela obrázek nádherného bílého zámku, ale možná to byl jenom člověk, co se jí podobal.

Pohlednice tady byly vzácné, ale v jiných zemích byly celkem běžné. Vzpomínám si, že když jsem poprvé viděl, jak je prodávají jako suvenýry, vydal jsem ze sebe udivené „he~”.

„A navíc dokonce poslal škebli, co sebral někde na pláži, víš?!”

Aina měla na zápěstí náramek vyrobený z růžové škebličky. Udělala ho z jeho dárku. Rozhodně se zdálo, že se jí líbil.

Ať říkala cokoli, zdálo se, že se měli navzájem rádi, takže jsem se nakonec cítil potěšeně. Když si Aina uvědomila, že jsem se tvářil samolibě, chovala se neupřímně, jako kdyby chtěla své pocity skrýt.

„Je vážně divný!”

„A~ha~”

„?!”

Ačkoli řekla, že je Emmerich divný, ostatním to tak neznělo. Když jsem jí s lehkým srdcem odpověděl, zahlížela na mě.

„Jen tak mimochodem, řekl, že brzy přijede. Nebylo to v tom dopise napsáno?”

„Haa?! Cože?”

„Ech, ne?”

„...”

„Aino?”

„Dopis!!”

„Dobrá.”

Protože jsem kolem těla měl uvázanou látku s batoletem, chvilku mi trvalo, než jsem se dostal do vnitřní kapsy. Aina přede mnou byla viditelně netrpělivá.

„...”

„Co se tam píše?”

„Píše, že pes, co doma chová, měl štěňata.”

„...”

Emmerichu, takové zklamání.

Nakonec jsem se začal bát o jejich budoucnost. Byla to vážně neuspokojivá historka takového dne.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

4 komentáře:

  1. ďakujem, príjemné si čítať niečo tak kľudné po READY PLAYER ONE, ktorú som dočítal pred minútkou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to čtivé, možná se na to vrhnu :D

      Vymazat