DM - kapitola 175

Kapitola 175 – Ve městě magických lovců (3)

Tady Satou. V žádné společnosti nechybí falešná obvinění, ale na světě, kde je společenské postavení, vás mohou bez řádného důvodu obvinit ze zločinů. V Japonsku to můžete svěřit soudu a svému právníkovi, ale na jiném světě se zdá, že je pasivita fatální.




Dva strážní sesedli ze svých koní a přišli k nám.

„Hej, pojď s námi na stanici.”

„I když je ten člověk takový, pořád to je šlechtic. Pojď poslušně. Přinejmenším ti dovolím pokusit se prosit o život.”

Hej, hej, to se hodláte chovat k člověku, co hodil kokos na jiného člověka, co se snažil provést něco jako vystřelit z pistole nebo spíš odpálit výbuch uprostřed města, jako k odsouzenci na smrt? Vypadalo to, že by se mi vedlo špatně, kdybych je poslušně následoval.

Vytáhl jsem z náprsenky své stříbrné ID a ukázal jsem jim ho.

„T-tohle, takže jste pan šlechtic! Jak jen tu jste dlouho?”

„Zhruba několik hodin. Ovšem toho šlechtice jsem nikdy neviděl ani ve vévodském hlavním městě, odkud je? Nemyslím si, že by se byť jen čestný šlechtic z království Shiga pokusil uprostřed města použít magický útok.”

Pokud to tak mohu sám říct, to byla ale hláška. Prozatím jsem je varoval pánovitým hlasem. Když pominu čestný titul, byl to celkem špatný člověk, že se pokusil použít magii, aby ve městě spálil obyvatele.

Dál jsem na stráže tlačil, co s jakoukoli odpovědí váhali.

„Je si baronet Poton vědom tohoto chování? V závislosti na situaci budu muset o tomto informovat pana vévodu a markýze Lloyda.”

Stráže ode mě odvraceli pohled.

To muselo znamenat, že baronet byl jeho komplic. Nebo spíš, že jeho konání posvětil.

Měl jsem svůj důvod, proč jsem tady ty stráže zaháněl do kouta.

Ten dotyčný baronet sem mířil v doprovodu několika osobních stráží. Kdybych se nechal chytit, musel bych je fyzicky potlačit a tím by se hovor zkomplikoval.

„Hej, stráže! To je ten zločinec, co pozvedl ruku proti markýzi Daslesovi. Rychle ho zatkněte.”

Baronet, co zrovna dorazil, arogantně rozkázal strážím. Byl to otylý 40letý muž, co vypadal jako podřízený. Když se na mě podíval a viděl, že mám klidně založené ruce, rozrušilo ho to a vyhnul se mému pohledu.

„Markýz Dasles? V našem království by neměl být takový šlechtic. Člověk, co by měl chránit město, přece nemohl přehlédnout ohavnosti cizího šlechtice. A ještě aby mu v tom pomáhal, ne?”

V klidu jsem přišel za baronetem, co zavíral a otvíral ústa. Jelikož jsem měl prázdné ruce, stráže nic nedělali.

Vytáhl jsem ze své brašny dopis a dal jsem ho baronetovi. Ten napsal markýz Lloyd, když jsem mu řekl, že jedu do města Puta.

Baronet Poton sklopil zrak k dopisu, vyhlížel pochybovačně. Ale když spatřil ve vosku obtisknutou pečeť s rodovým erbem markýze Lloyda, začalo mu cukat ve tváři. Bojácně dopis otevřel a přečetl ho. Pak mu tvář zmodrala a on prostě jen tak omdlel.

V tomto dopise by nemělo být napsáno nic významného, pravděpodobně to byly nanejvýš instrukce o tom, jak mě má během pobytu v tomto městě uvítat. Ale pravděpodobně v tom dopise bylo vyjádřeno, že jsem známý markýze Lloyda, a ještě k tomu blízký známý. Pokud markýzi Lloydovi nahlásím jeho zdejší skutky, pravděpodobně ho sice nepopraví, ale jeho šlechtický titul možná přejde na jeho dítě a on bude nucen se odebrat do výslužby.

Vskutku liška, co si vypůjčila pravomoc tygra!

Nemyslel jsem si, že své konexe použiju takhle.

„Zítra se zastavím ve vile baroneta Potona. Očekávám, že do té doby vynesete nad tímto Daslesem řádný rozsudek.”

Řekl jsem to strážím místo zemdlelého baroneta. Tihle lidé by měli být takoví ti, co se pokusí zachránit svůj vlastní krk, a tak se pravděpodobně vypořádají s tím otravným hloupým šlechticem. Sice je ohnivý mág, takže kdyby byl zdravý, bylo by to něco jiného. Ale nyní je napůl mrtvý, takže by ho měli být schopní snadno svázat.

Z nějakého důvodu se v okolí zvedl potlesk, bylo to velmi trapné.

I dneska se snaž ze všech sil, Pokerová tváři.

> Získal jsi titul [Úředník, co chrání lid]

> Získal jsi titul [Soudce]




Po tomto rozruchu jsem se rozhodl zajít do podniku, abych nasbíral pár informací.

Podnik bohužel neměl žádné důležité info. Nanejvýš to byly informace o cestě, co vedla pohořím, kde se nacházel les Borenan.

Zdálo se, že se ta cesta používala do doby před 200 lety, kdy pohoří začali obývat wyvernové a jiní netvoři.

Dokonce i teď nejvzdálenější vesnici 10 km odtud pohltil les nebo spíš traviny.

I kdyby to byla pravda, hádám, že trávu můžu prostě posekat větrnou magií a silnici spravit zemní magií.

Když jsme s Pochi a Tamou dorazili do hostince, vznášela se tam vůně něčeho dobrého.

„Ha ra ha ra♪”

„Ha ra he ri~♪”

Ty dvě zpívaly popěvek pro chvíle, kdy měly hlad, zatímco máchaly rukama, za které jsem je držel, sem a tam. Tyhle hladové popěvky vytvářely spontánně podle svých pocitů, takže ani já jsem nevěděl, kolik jich měly. (Pozn.: Hara hetta = slang pro „mám hlad”).

„Jsme tu.”

„Vítejte zpět~ Ach, dobře. Hostinský řekl, že jídlo bude brzy připravené~”

„Pane, řekli nám, že můžou jídlo přinést sem, ale doporučili nám najíst se v jídelně, protože je dneska málo hostů.”

„Zeptala ses, jestli tam můžou i pololidé?”

„Ale samozřejmě. Řekl, že to nevadí.”

A-ariso. Copak tahle hláška nebyla zastaralá dokonce i na Showu. (Pozn.: Arise někdy uklouzne podivné „nářečí”, které se prostě nedá úplně dobře přeložit, ale které dává znát, že je mnohem starší, než dává znát. Showa = označení období dle vlády japonského císaře).

Vzchopil jsem se a dal jsem Mie jako suvenýr melouny.

„Takže můžeme jít stejně dobře do jídelny.”

Vypadalo to, že objednaná rajčata už dřív dorazila z přístavu, dali je do ošatky na stůl. Na stole bylo i pět sazeniček, o které jsem požádal, spolu s hlínou. Takhle si můžu zajistit rajčata i poté, co dorazíme do Labyrintového města. Bude to k ničemu, pokud se tam rajčata normálně prodávají, ale pokud k tomu dojde, můžu je prostě pěstovat ve městě Muno.

K jídlu bylo prosté roštěné vcelku.

Vypadalo to, že se to jedlo tak, že jste si oškrábali maso, namočili ho do bílé omáčky v misce a snědli ho, když jste si to zabalili do zeleniny, co vypadala jako salát s rudými listy.

Pro Miu tu také byly další talíře s pařenou zeleninou a pilafem se spoustou zeleniny.

Vypadalo to, že ta bílá omáčka byla majonéza. Majonézu jsem nešířil, protože by se v hlavním vévodském městě zvýšil počet lidí, co by ztloustl, ale normálně tu existuje, co? Jelikož jsem ji neviděl ve vévodském hlavním městě, jestlipak to byla místní specialita tohoto města.

Ale tohle bylo—

„Rožněné jelení maso se zeleninou, mňam.”

„Majo majo~”

„Majo nanodesu!”

„Majonéza je vskutku výborná, ale myslím, že je dobrá, když se sní bez toho, aniž by se tam něco přidávalo.”

„Ale? Je to výborné, ale tahle majonéza je...”

Lulu, co chtěla sníst rožněné jelení maso zabalené v zelenině a namočené do majonézy, se rozhlédla kolem, jako kdyby si něco potvrzovala. Ano, ta místní majonéza byla velmi těžká. Nevěděl jsem, jestli to bylo kvůli tomu, že použili jiný tuk, nebo jestli to bylo kvůli složení, ale měl jsem pocit, že mě bude pálit žáha, kdybych jí snědl moc.

Zatímco jsem Miu, co trucovala a v tichosti jedla pilaf, dloubl do tváře, všechny jsem varoval, aby nesnědly moc majonézy.

„Pane šlechtici, tato bílá omáčka vám není po chuti?”

„Ne, je velmi výborná. Tuto bílou omáčku jsi vyrobil ty?”

Zavolal na mě hostinský, co celou situaci viděl.

Ale než mohl odpovědět, přerušil ho vetřelec, co přišel. Do hostince vešel dřívější chlapec s jednou rukou, levou rukou mával.

„Kuuh, to ale pěkné voní. Pane šlechtici, díky za posledně. Tady jsou 2 měďáky, co jsem si vypůjčil. Vážně mi to pomohlo.”

Přijal jsem dva měďáky, co mi předal. Pravděpodobně došlo na hádky, když přijímal odměnu. Koutek úst měl natrhlý a na pravé tváři měl modřinu.

„Occhane, dones mi to samé jako tady pro pana šlechtice. Zaplatím.”

„To nejde, nezbyly žádné suroviny.”

„To snad ne~”

„I kdyby něco zůstalo, stejně bys nedokázal zaplatit. Udělám ti grilovanou rybu s bílou omáčkou, naši specialitu.”

„Dobře, tak jo.”

Grilovaná ryba s bílou omáčkou tady byla za dva měďáky. Nevadilo to, takhle zbrkle rozhazovat.

„Pokud tolik utratíš, nebudeš mít zase problémy přijít do města?”

„Tím se budu trápit, až na to dojde. Nevím, kdy zemřu, takže si dám výborné jídlo, když můžu.”

Bylo to filozofické nebo prostě nepřemýšlel o následcích?

Trochu mě trápilo, že tři zvířecí dívky přikyvovaly.

„Ach správně, mluvil jsi o bílé omáčce. Naučil mě ji magický lovec s jednou paží, co sem přišel před třemi měsíci. Byl mazaný, na rozdíl tady od Kona, ačkoli oba měli jenom jednu ruku. Ačkoli jsem za tu bílou omáčku zaplatil celkem přemrštěnou cenu, vrátilo se mi to.”

„Hej, nepřirovnávej mě k tomu muži se zlým výrazem na tváři.”

„Slyšel jsi jméno toho muže?”

„Jo, řekl, že je John Smith.”

Takže John Smith.

Zeptal jsem se ho na jeho popis, ale hostinský si pamatoval jen na to, že měl ostře řezanou tvář, černé vlasy a byl bez jedné paže. Tak nějak jsem předpokládal, že to byl třetí povolaný z království Menea.

„Než se kdokoli nadál, zmizel z města.”

„Možná ho zabili netvoři, protože to byl magický lovec.”

„Ale nezdálo se, že by ten muž tak snadno zemřel.”

Chlapec zručně jedl rybí menu levou rukou.

Občas se potají a se závistí podíval po rožněném jelením mase a pak zhltal rybu, takže jsem na malý talířek dal kousek jeleního a dal mu to. S takovým množstvím by to mělo být v pořádku.

Nana, co dojedla dříve a co si prohlížela vchod, najednou vstala.

Nana zesílila svou fyzickou sílu, zatímco své tělo skryla. Pak se pohnula tak rychle, že ji nebylo vidět. Přímo ke dveřím. Nana se vrátila s velkým úsměvem na tváři a v obou rukách držela krysí děti. Děti zoufale zápolily, aby utekly, ale s fyzicky posílenou Nanou se nemohly rovnat.

„Pane, zabezpečila jsem mladé organizmy. Žádám o svolení je nakrmit.”

Cože, nakrmit je.

Tři zvířecí dívky vypadaly, že dojedly, a stejně zbývalo spoustu jeleního masa, takže by to mělo být v pořádku. Když jsem jí dal svolení, Nana krmila krysí děti jelením masem a vypadala přitom vážně šťastně. Krysí děti byly nejprve samy překvapené, ale když pochopily, že mohou jíst, začaly jíst, jako kdyby hltaly.

Poté se stalo spoustu věcí. Jako že Pochi si nacpala plné tváře, když vycítila blížící se krizi. Nebo Liza, co krysím dětem kázala, jako kdyby je hodlala sníst. Ale večeře skončila v živé a veselé atmosféře.

Oddělenou budovu budou chránit tři lidé. Byli celkem nespolehliví, protože neměli vhledové techniky a kromě toho byli v levelu 5. Jelikož přítomnost těch stráží se brala jako překážka pro lupiče, možná to takhle bylo v pohodě.

I když jsme byli v hostinci, rozhodl jsem se mít tři směny hlídek, přesně jako během nočního táboření.

Myslím, že jsem až příliš ostražitý, ale nebyl tu nikdo, kdo by omezil podřízené toho hloupého šlechtice, takže by na nás přece jenom mohli přijít zaútočit.
-----------------------------------------------



Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>