~ Takže se zase pouštím do Anri. Jestlipak to stihnu do Vánoc *koukám do stropu a prstem maluju kroužky do prachu* ~
Už dřív jsem slyšela rčení, že je snazší něco zničit než vytvořit. Je to tak nějak paradoxní rčení, co zdůrazňuje obtížnost tvoření věcí. Ať už to jsou budovy, umělecká díla nebo kultura, když něco tvoříte, je k tomu třeba hodně času a úsilí.
Ale kdybych k tomu měla přidat ještě jednu větu—
—pak by to bylo, že úklid poté, co jste náhodou něco vytvořili, je také celkem otrava. Včetně špatných věcí, které jste náhodou provedli.
A kdybych k tomu měla přidat ještě další větu—
—pak by to bylo, že pokud to urovnání necháte na někom jiném, protože je to otrava, pak je tu ještě obava, že se to ještě zhorší.
Nově vztyčený chrám, odehnaná forterská armáda, následovníci Zlého boha, kteří byli kvůli tomuhle zachráněni, a víc než cokoli jiného já sama, jež jsem se stala Zlým bohem.
Bylo tu tolik problémů, že jsem ani nevěděla, kde začít, takže jsem se rozhodla udělat hrubý pořádek priorit a rozdělit to mezi lidi, kde to jen bylo možné. Na téhle úvaze nemělo být nic špatného.
A pro mě bylo největší prioritou vypořádat se se skutečností, že jsem se stala zlým bohem, a všechny ostatní záležitosti byly méně důležité. Když to teď znovu promýšlím, pořád si myslím, že to tak bylo správné.
Takže proto. Proto...
„Jako služebník našeho velkého boha – paní Anri – já, papež Harvin tímto prohlašuji ustanovení Svaté Anriny Teokracie!”
Chci věřit, že tohle není moje chyba.
A také bych byla ráda, kdybys s tím jménem přestal. Velmi.
Následovníci Zlého boha byli ubytování na prvním nadzemním podlaží chrámu a jejich péči jsem nechala v rukou Teny a Leonory. I když tohle říkám, neměla jsem v úmyslu strachovat se o každou maličkost a základní představa byla taková, že se zabydlí sami.
„A tak proč z toho vzešlo tohle?”
„I když se mě na to zeptáš... víš?”
„Jen jsem jim předala zprávu: shromážděte následovníky zde. Přesně jak jsi řekla, paní Anri, ale...”
Poté, co se Tena a Leonora vrátily do nejvyššího patra chrámu, dopodrobna mi řekly o proslovu Veselého zakladatele – nyní Veselého papeže, ale Tena evidentně jen předala zprávu v původním znění. Tak co s tím mělo co dělat založení státu...?
„Pravděpodobně se ho budeš muset sama zeptat... Ale ať byl důvod jakýkoli, teď když to takhle prohlásit, nemůžeš to jen tak odvolat, víš.”
„Já vím.”
Navíc i když jsme prohlásili, že zakládáme stát, nakonec jsme byli v situaci, kdy jsme jen trvali na tom, že to je pravda. Taky je tu fakt, že nás žádná jiná země neuznala, ale to bylo proto, že jsme ještě žádný stát nezaložili. Jen jsme poskytli přístřeší 1.000 uprchlíků bez jediného domku, takže to bylo samozřejmě přirozené.
Ale jelikož následovníci už to prohlášení přijali, bylo pozdě říkat něco jiného.
Samozřejmě bych mohla využít svého postavení Boha a vnutit jim rozhodnutí to prohlášení odvolat, ale když uvážím, jaký zmatek to vyvolá, nemohla jsem do toho jen tak praštit.
„Proč ví, jak se jmenuju?”
„Prosili mě, abych jim to řekla, takže jsem jim to nakonec řekla, ale... bylo to špatně?”
Na Teninu ustaranou otázku jsem odpověděla potřesením hlavy.
Sama jsem jí to nezakázala a jelikož to mělo tu výhodu, že se víc proslavím a následovníci mě budou víc znát, neměla jsem v úmyslu ji kritizovat. Protože hned po tom oznámení jsem měla pocit, že se mi naplnilo bříško. V tu chvíli jsem nevěděla, co se děje, a zmátlo mě to, ale evidentně se kvůli tomu ohlášení moje jméno proslavilo a efektivita jejich víry vzrostla. Nebo tak jsem vyvodila později.
Jelikož jsem se stala příslušníkem Božské rasy, nepotřebovala jsem jíst, pít nebo chodit na záchod, ale výměnou za to moje sytost evidentně závisela na náboženské víře lidí tohoto světa. Hádám, že to takhle dopadlo.
Zrovna teď jsem měla víru, takže jsem byla šťastná a měla jsem plné bříško, ale kdyby moje víra příliš klesla, pak bych skončila tak, že bych měla pořád hlad. Nejenom to, dokonce ani jídlem bych ten hlad neutišila, takže dokud by se moje víra neobrodila, dál bych hladověla...
Když tak o tom uvažuju, založení státu by pro mě mohlo být praktické; z větší části v tom smyslu, že moje sláva by mě udržela sytou. Ačkoli jsem žádný problém nevyřešila, právě naopak zrovna mi další přibyly, a z toho mě vážně bolela hlava. A taky mě trápí, jak na to zareagují ostatní země.
Mým přáním je žít v míru, ale nechci ani trpět a hladovět. Ideálním stavem by bylo, kdybych udržela rovnováhu, kdy bych měla dostatek víry a přitom na mě žádná země neútočila.
Ale i když říkám tohle, jenom to, že jsme stát Zlého boha bude dostatečný důvod, takže...
„Aspoň změňte to jméno.”
„Proč? Tobě se nelíbí?”
„Mě to taky přijde v pořádku. A navíc mezi následovníky se už ujalo, takže kdybys ho teď změnila...”
Je to zatraceně trapné. Dost trapné na to, abych se v agónii svíjela na posteli.
A taky proč má stát, co uctívá Zlého boha, před jménem Svatý? To bych vážně chtěla vědět.
„Nejde jenom o následovníky, víš? Ten chlápek už poslal dopis do každé země.”
Proč je kruci tak zbytečně proaktivní?! Pokud už se to tak moc rozšířilo, není nemožné to teď změnit?!
Rozšířit to jméno po celém světě, co to je za hanebné mučení?
Ne, počkat, počkat. Když o tom pořádně přemýšlím, máme tu mnohem důležitější záležitost. Není rozeslání oznámení „založili jsme národ Zlého Boha” všem zemím v podstatě to samé jako vyhlášení války?
A v situaci, kdy máme do „národa” daleko, když ještě nejsme ani „vesnice”?
„Každá země na nás zaútočí.”
„Ačkoli nemůžeš polevit v pozornosti, pro teď to bude v pořádku.”
Očima jsem se Leonory zeptala proč a... ona ode mě odvrátila pohled. Ačkoli je teď ze mě božskost, moje mystické oči jsou v dobrém zdraví. Ale jsem ráda, že se to prostě nezhoršilo.
„Země přímo vedle nás je království Fortera. Když uvážím, co se stalo před několika dny, pravděpodobně budou obezřetní, co se útoku týče.”
No, forteranskou armádu jsem opravdu celkem dost vyděsila. Hádám, že přímo teď nezaútočí. Ale i když tohle říkám, jak řekla Leonora, nemůžu polevit v obezřetnosti a je to jen otázka času.
„Prozatím jim řekni, že můžou používat první tři nadzemní podlaží, Teno. A taky že správu země nechávám na tom papeži.”
„Ano, paní Anri. Rozumím.”
Ačkoli mě trápí, že jsem zvolila zrovna papeže, neuvěřitelně mě to trápí... ale evidentně byl v kultu usmiřovatelem a nebyl důvod to měnit. Navíc mě nenapadl nikdo jiný, kdy by se na tu práci hodil.
Jen tak mimochodem, já používám 5. a nejvyšší podlaží jako svou další rezidenci a taky jsem tam připravila pokoje pro Tenu a Leonoru. Co se týče Lili, pořád je moc malá, aby byla sama, a tak sdílí pokojík s Tenou. Ale Tena má poslední dobou dost práce, takže se většinu času starám o Lili já. Možná to trochu zabralo, protože pokud se nestřetneme očima, zdá se, že ke mně celkem lne. Trochu mě to dojalo.
4. podlaží slouží jako obranný val. Ale skutečná pevnost je na 31. podzemním podlaží, takže až přijde čas, nebude vadit, když to tu opustím.
Jádro kobky je pořád na 31. podlaží a na 5. nadzemní podlaží jsem umístila nově oddělené podjádro. Sice má hodně funkcí zablokovaných, jako třeba schopnost přidávat podlaží, ale mohu s ním kontrolovat abnormality v kobce, aniž bych musela být na 31. podlaží. Až na to, že nefungovalo jako náhrada, a pokud by někdo zničil hlavní jádro kobky, pak by to zničilo i vedlejší jádro.
Vážně jsem se ještě nerozhodla, co mám dělat se třetím nadzemním podlažím a níže, takže jsem ho nabídla k využití správy země. Když budou mít tohle místo jako základnu, tak pravděpodobně vyžnou zemi kolem chrámu a postaví město. Až na to že o tomhle toho vážně moc nevím, takže jsem to nechala na někom jiném. Když jsem byla v tom, i vyjednávání s Veselým papežem jsem strčila na Tenu. Ne, totiž, je mi Teny líto, ale když pomyslím na elán toho muže, bojím se s ním setkat přímo.
Jen tak mimochodem, i když to jsou nadzemní podlaží, pořád jsou součástí kobky. Udělala jsem to tak, aby se tam netvoři nemnožili, ale nedokázala jsem zastavit miasmu. Až na to že na rozdíl od podzemních pater, to tady bylo otevřené, takže jsem se s tím problémem vypořádala tak, že jsem ji vyfoukla ven.
„Když už jsme u toho, vážně nevadí, že jsi tady, Leonoro?”
Ustaly jsme v konverzaci, abych mohla Teně říct, aby předala instrukce papeži, ale najednou mě napadlo tohle, a tak jsem se jí zeptala.
Hodně mi pomohla, ale když o tom řádně popřemýšlím, není špatné přijímat „pomoc od cizí země”?
„Ne, žádný problém. I moje země se zaměřila na tohle místo, víš. Chtějí vědět, co se děje. Když mě tady chvilku necháš, na oplátku pomůžu.”
„...Díky.”
Když jsem Leonoře poděkovala, prohrábla se svými nádhernými stříbrnými vlasy, zatímco jí tvář trochu zrudla a odvrátila pohled.
„V-vážně to není nic, za co bys mi měla děkovat. Jsou to rozkazy od mé země, ne? Jsem vlastně něco jako špeh, víš.”
Kdybys vážně kradla informace, tak by nebylo třeba mi o tom říkat; kdybych ji na tohle upozornila, bylo by to neomalené?
Bylo evidentní, že se o mě bála.
„K-když už jsme u toho, už jsi zjistila, co obnáší bytí zlým bohem?”
„Zhruba půlku.”
Výměnou za to, že jsem nepotřebovala jíst, vyměšovat nebo spát, jsem zakusila fakt, že jsem evidentně potřebovala víru. Nevím, jakou mám délku života, ale jelikož jsem božstvo, jsem pravděpodobně nesmrtelná. Moje mana a schopnosti a všechno ostatní vzrostlo nad normál. A taky ačkoli jsem nepotřebovala jíst nebo spát, neznamenalo to, že jsem nemohla, takže jsem rytmus svého životního stylu nezměnila. Přece jenom chci dál žít jako člověk, abych si udržela mentální stabilitu. V žádném případě to není proto, že nehledě na to, jak moc jím nebo spím, tak neztloustnu.
Bála jsem se, co by se stalo, kdybych použila svou moc správce, takže to jsem ještě nevyzkoušela.
„Taky se teď můžu převléknout.”
„Co?”
Jelikož jsem se sama stala božstvem, tak jsem překonala kletby na tantou a róbě. Ale nebylo to tak, že by samotné ty kletby byly zlomené, takže by asi bylo lepší říct, že i když je to prokleté, já sama si je můžu nandat nebo sundat.
Když jsem tohle řekla Leonoře, odpověděla...
„Promiň, že to říkám, když jsi tak šťastná, ale už přijali, že nosíš tenhle oděv. Pokud se budeš moc často převlékat, způsobí to potíže.”
„Proč?”
„No, i když se mě na to zeptáš, pokud se Bůh pořád převléká, je to nepřirozené, ne?”
...Rozhodně, nikdy jsem neslyšela o bohovi, co se neustále převlékal. I když uvážím jenom sochy nebo něco podobného, tak je normální, že mají stejný oděv.
I když jsem konečně schopná se převléct... zdá se, že s módou už navěky nebudu mít nic společného.
Tohle je také kletba Zlého boha?
--------------------------------------------------------
Kapitola 1 – Začátek temné historie
Už dřív jsem slyšela rčení, že je snazší něco zničit než vytvořit. Je to tak nějak paradoxní rčení, co zdůrazňuje obtížnost tvoření věcí. Ať už to jsou budovy, umělecká díla nebo kultura, když něco tvoříte, je k tomu třeba hodně času a úsilí.
Ale kdybych k tomu měla přidat ještě jednu větu—
—pak by to bylo, že úklid poté, co jste náhodou něco vytvořili, je také celkem otrava. Včetně špatných věcí, které jste náhodou provedli.
A kdybych k tomu měla přidat ještě další větu—
—pak by to bylo, že pokud to urovnání necháte na někom jiném, protože je to otrava, pak je tu ještě obava, že se to ještě zhorší.
Nově vztyčený chrám, odehnaná forterská armáda, následovníci Zlého boha, kteří byli kvůli tomuhle zachráněni, a víc než cokoli jiného já sama, jež jsem se stala Zlým bohem.
Bylo tu tolik problémů, že jsem ani nevěděla, kde začít, takže jsem se rozhodla udělat hrubý pořádek priorit a rozdělit to mezi lidi, kde to jen bylo možné. Na téhle úvaze nemělo být nic špatného.
A pro mě bylo největší prioritou vypořádat se se skutečností, že jsem se stala zlým bohem, a všechny ostatní záležitosti byly méně důležité. Když to teď znovu promýšlím, pořád si myslím, že to tak bylo správné.
Takže proto. Proto...
„Jako služebník našeho velkého boha – paní Anri – já, papež Harvin tímto prohlašuji ustanovení Svaté Anriny Teokracie!”
Chci věřit, že tohle není moje chyba.
A také bych byla ráda, kdybys s tím jménem přestal. Velmi.
Následovníci Zlého boha byli ubytování na prvním nadzemním podlaží chrámu a jejich péči jsem nechala v rukou Teny a Leonory. I když tohle říkám, neměla jsem v úmyslu strachovat se o každou maličkost a základní představa byla taková, že se zabydlí sami.
„A tak proč z toho vzešlo tohle?”
„I když se mě na to zeptáš... víš?”
„Jen jsem jim předala zprávu: shromážděte následovníky zde. Přesně jak jsi řekla, paní Anri, ale...”
Poté, co se Tena a Leonora vrátily do nejvyššího patra chrámu, dopodrobna mi řekly o proslovu Veselého zakladatele – nyní Veselého papeže, ale Tena evidentně jen předala zprávu v původním znění. Tak co s tím mělo co dělat založení státu...?
„Pravděpodobně se ho budeš muset sama zeptat... Ale ať byl důvod jakýkoli, teď když to takhle prohlásit, nemůžeš to jen tak odvolat, víš.”
„Já vím.”
Navíc i když jsme prohlásili, že zakládáme stát, nakonec jsme byli v situaci, kdy jsme jen trvali na tom, že to je pravda. Taky je tu fakt, že nás žádná jiná země neuznala, ale to bylo proto, že jsme ještě žádný stát nezaložili. Jen jsme poskytli přístřeší 1.000 uprchlíků bez jediného domku, takže to bylo samozřejmě přirozené.
Ale jelikož následovníci už to prohlášení přijali, bylo pozdě říkat něco jiného.
Samozřejmě bych mohla využít svého postavení Boha a vnutit jim rozhodnutí to prohlášení odvolat, ale když uvážím, jaký zmatek to vyvolá, nemohla jsem do toho jen tak praštit.
„Proč ví, jak se jmenuju?”
„Prosili mě, abych jim to řekla, takže jsem jim to nakonec řekla, ale... bylo to špatně?”
Na Teninu ustaranou otázku jsem odpověděla potřesením hlavy.
Sama jsem jí to nezakázala a jelikož to mělo tu výhodu, že se víc proslavím a následovníci mě budou víc znát, neměla jsem v úmyslu ji kritizovat. Protože hned po tom oznámení jsem měla pocit, že se mi naplnilo bříško. V tu chvíli jsem nevěděla, co se děje, a zmátlo mě to, ale evidentně se kvůli tomu ohlášení moje jméno proslavilo a efektivita jejich víry vzrostla. Nebo tak jsem vyvodila později.
Jelikož jsem se stala příslušníkem Božské rasy, nepotřebovala jsem jíst, pít nebo chodit na záchod, ale výměnou za to moje sytost evidentně závisela na náboženské víře lidí tohoto světa. Hádám, že to takhle dopadlo.
Zrovna teď jsem měla víru, takže jsem byla šťastná a měla jsem plné bříško, ale kdyby moje víra příliš klesla, pak bych skončila tak, že bych měla pořád hlad. Nejenom to, dokonce ani jídlem bych ten hlad neutišila, takže dokud by se moje víra neobrodila, dál bych hladověla...
Když tak o tom uvažuju, založení státu by pro mě mohlo být praktické; z větší části v tom smyslu, že moje sláva by mě udržela sytou. Ačkoli jsem žádný problém nevyřešila, právě naopak zrovna mi další přibyly, a z toho mě vážně bolela hlava. A taky mě trápí, jak na to zareagují ostatní země.
Mým přáním je žít v míru, ale nechci ani trpět a hladovět. Ideálním stavem by bylo, kdybych udržela rovnováhu, kdy bych měla dostatek víry a přitom na mě žádná země neútočila.
Ale i když říkám tohle, jenom to, že jsme stát Zlého boha bude dostatečný důvod, takže...
„Aspoň změňte to jméno.”
„Proč? Tobě se nelíbí?”
„Mě to taky přijde v pořádku. A navíc mezi následovníky se už ujalo, takže kdybys ho teď změnila...”
Je to zatraceně trapné. Dost trapné na to, abych se v agónii svíjela na posteli.
A taky proč má stát, co uctívá Zlého boha, před jménem Svatý? To bych vážně chtěla vědět.
„Nejde jenom o následovníky, víš? Ten chlápek už poslal dopis do každé země.”
Proč je kruci tak zbytečně proaktivní?! Pokud už se to tak moc rozšířilo, není nemožné to teď změnit?!
Rozšířit to jméno po celém světě, co to je za hanebné mučení?
Ne, počkat, počkat. Když o tom pořádně přemýšlím, máme tu mnohem důležitější záležitost. Není rozeslání oznámení „založili jsme národ Zlého Boha” všem zemím v podstatě to samé jako vyhlášení války?
A v situaci, kdy máme do „národa” daleko, když ještě nejsme ani „vesnice”?
„Každá země na nás zaútočí.”
„Ačkoli nemůžeš polevit v pozornosti, pro teď to bude v pořádku.”
Očima jsem se Leonory zeptala proč a... ona ode mě odvrátila pohled. Ačkoli je teď ze mě božskost, moje mystické oči jsou v dobrém zdraví. Ale jsem ráda, že se to prostě nezhoršilo.
„Země přímo vedle nás je království Fortera. Když uvážím, co se stalo před několika dny, pravděpodobně budou obezřetní, co se útoku týče.”
No, forteranskou armádu jsem opravdu celkem dost vyděsila. Hádám, že přímo teď nezaútočí. Ale i když tohle říkám, jak řekla Leonora, nemůžu polevit v obezřetnosti a je to jen otázka času.
„Prozatím jim řekni, že můžou používat první tři nadzemní podlaží, Teno. A taky že správu země nechávám na tom papeži.”
„Ano, paní Anri. Rozumím.”
Ačkoli mě trápí, že jsem zvolila zrovna papeže, neuvěřitelně mě to trápí... ale evidentně byl v kultu usmiřovatelem a nebyl důvod to měnit. Navíc mě nenapadl nikdo jiný, kdy by se na tu práci hodil.
Jen tak mimochodem, já používám 5. a nejvyšší podlaží jako svou další rezidenci a taky jsem tam připravila pokoje pro Tenu a Leonoru. Co se týče Lili, pořád je moc malá, aby byla sama, a tak sdílí pokojík s Tenou. Ale Tena má poslední dobou dost práce, takže se většinu času starám o Lili já. Možná to trochu zabralo, protože pokud se nestřetneme očima, zdá se, že ke mně celkem lne. Trochu mě to dojalo.
4. podlaží slouží jako obranný val. Ale skutečná pevnost je na 31. podzemním podlaží, takže až přijde čas, nebude vadit, když to tu opustím.
Jádro kobky je pořád na 31. podlaží a na 5. nadzemní podlaží jsem umístila nově oddělené podjádro. Sice má hodně funkcí zablokovaných, jako třeba schopnost přidávat podlaží, ale mohu s ním kontrolovat abnormality v kobce, aniž bych musela být na 31. podlaží. Až na to, že nefungovalo jako náhrada, a pokud by někdo zničil hlavní jádro kobky, pak by to zničilo i vedlejší jádro.
Vážně jsem se ještě nerozhodla, co mám dělat se třetím nadzemním podlažím a níže, takže jsem ho nabídla k využití správy země. Když budou mít tohle místo jako základnu, tak pravděpodobně vyžnou zemi kolem chrámu a postaví město. Až na to že o tomhle toho vážně moc nevím, takže jsem to nechala na někom jiném. Když jsem byla v tom, i vyjednávání s Veselým papežem jsem strčila na Tenu. Ne, totiž, je mi Teny líto, ale když pomyslím na elán toho muže, bojím se s ním setkat přímo.
Jen tak mimochodem, i když to jsou nadzemní podlaží, pořád jsou součástí kobky. Udělala jsem to tak, aby se tam netvoři nemnožili, ale nedokázala jsem zastavit miasmu. Až na to že na rozdíl od podzemních pater, to tady bylo otevřené, takže jsem se s tím problémem vypořádala tak, že jsem ji vyfoukla ven.
„Když už jsme u toho, vážně nevadí, že jsi tady, Leonoro?”
Ustaly jsme v konverzaci, abych mohla Teně říct, aby předala instrukce papeži, ale najednou mě napadlo tohle, a tak jsem se jí zeptala.
Hodně mi pomohla, ale když o tom řádně popřemýšlím, není špatné přijímat „pomoc od cizí země”?
„Ne, žádný problém. I moje země se zaměřila na tohle místo, víš. Chtějí vědět, co se děje. Když mě tady chvilku necháš, na oplátku pomůžu.”
„...Díky.”
Když jsem Leonoře poděkovala, prohrábla se svými nádhernými stříbrnými vlasy, zatímco jí tvář trochu zrudla a odvrátila pohled.
„V-vážně to není nic, za co bys mi měla děkovat. Jsou to rozkazy od mé země, ne? Jsem vlastně něco jako špeh, víš.”
Kdybys vážně kradla informace, tak by nebylo třeba mi o tom říkat; kdybych ji na tohle upozornila, bylo by to neomalené?
Bylo evidentní, že se o mě bála.
„K-když už jsme u toho, už jsi zjistila, co obnáší bytí zlým bohem?”
„Zhruba půlku.”
Výměnou za to, že jsem nepotřebovala jíst, vyměšovat nebo spát, jsem zakusila fakt, že jsem evidentně potřebovala víru. Nevím, jakou mám délku života, ale jelikož jsem božstvo, jsem pravděpodobně nesmrtelná. Moje mana a schopnosti a všechno ostatní vzrostlo nad normál. A taky ačkoli jsem nepotřebovala jíst nebo spát, neznamenalo to, že jsem nemohla, takže jsem rytmus svého životního stylu nezměnila. Přece jenom chci dál žít jako člověk, abych si udržela mentální stabilitu. V žádném případě to není proto, že nehledě na to, jak moc jím nebo spím, tak neztloustnu.
Bála jsem se, co by se stalo, kdybych použila svou moc správce, takže to jsem ještě nevyzkoušela.
„Taky se teď můžu převléknout.”
„Co?”
Jelikož jsem se sama stala božstvem, tak jsem překonala kletby na tantou a róbě. Ale nebylo to tak, že by samotné ty kletby byly zlomené, takže by asi bylo lepší říct, že i když je to prokleté, já sama si je můžu nandat nebo sundat.
Když jsem tohle řekla Leonoře, odpověděla...
„Promiň, že to říkám, když jsi tak šťastná, ale už přijali, že nosíš tenhle oděv. Pokud se budeš moc často převlékat, způsobí to potíže.”
„Proč?”
„No, i když se mě na to zeptáš, pokud se Bůh pořád převléká, je to nepřirozené, ne?”
...Rozhodně, nikdy jsem neslyšela o bohovi, co se neustále převlékal. I když uvážím jenom sochy nebo něco podobného, tak je normální, že mají stejný oděv.
I když jsem konečně schopná se převléct... zdá se, že s módou už navěky nebudu mít nic společného.
Tohle je také kletba Zlého boha?
--------------------------------------------------------
dakujem
OdpovědětVymazat