EGA 2 - Kapitola 5

Kapitola 5 – Vývoj schůzky

„[Pravomoci] jsou věci, kterým my správci vládneme... [Pravomoci] existují na všechny věci, úkazy a koncepty. A pro nás jsou [Pravomoci] naší mocí, zodpovědností a povinností.”

„Každý správce má svou hlavní [pravomoc] a spoustu [nižších pravomocí] a také [volné pravomoci], které nepatří nikomu. A to jsou všechny tři druhy.”

Bohové světla a temnoty mi vysvětlili [pravomoci], které byly hlavním důvodem, proč mě navštívili. Chtěla jsem si dělat poznámky, ale na to nebyla ta správná atmosféra, takže jsem se rozhodla, že se budu snažit ze všech sil si to zapamatovat.


„Hlavní [Pravomoc] správce se nedá změnit, protože to je jejich atribut. Já jsem [Temno], támhleta přehnaně vážná ženská je [Světlo] a co se tebe týče... To jako vážně? [Strach]? To sis vybrala pěkně ošklivou, hej?”

Já si to nevybrala. Říkám, že jsem si to nevybrala.

Schvaluju, že jejich hlavní pravomoci jsou [Světlo] a [Temnota], ale nedokážu přijmout, že moje je [Strach].

„Výměnou za to, jak málo bytostí si za svou pravomoc může zvolit emoční typ pravomoci, mohou skrze tu emoci získávat víru, víš. Ale zdá se, že pohlcuješ jenom strach namířený na tvou osobu.”

Měla jsem pocit, že ke mně plyne něco z mých následovníků, ale tohle byl ten důvod? Jak moc přesně se mě obávají?

...Hm? Zrovna teď bylo v jejích slovech něco důležitého.

„Můžu pohltit i strach namířený na jiné věci než jsem já?”

„Očividně. Pravomoci jsou práva na správu světa, víš. Pokud jejich funkce použiješ správně, nehledě na to, na koho je ten strach namířený, budeš ho schopná použít jako víru. No ale u emocí zaměřených na tebe není třeba žádná vědomá práce, takže jsou asi o to efektivnější, hej?”

To jsem nevěděla. Nevěděla jsem to. Rozhodla jsem se svoji moc správce nepoužívat, protože jsem neměla ponětí, co by se mohlo stát. Ale tohle je důvod? Pokud je to spojené se „shromažďováním víry” (naplnění mého žaludku), pak je to celkem dost důležité, takže se na to později podívám.

„Každopádně nám zbývají [nižší pravomoci] a [volné pravomoci], ale o těhle se rozhodují sami správci. Hlavní a nižší pravomoci se stanou specialitou správce, víš?”

„Specializovanou [pravomoc] nemůžou používat jiní správci. Naopak volné pravomoci mohou používat všichni správci.”

„A nemohli byste je teda nechat všechny volné?”

„Kdyby šlo jenom o tohle, tak by to bylo v pohodě, ale z volných pravomocí nemůžeš sbírat víru. A pokud se nerozliší, co je čí zodpovědnost, tak se reakce na problémy zpomaluje a s tím přichází i riziko.”

Aha. Proto jsou mocí, zodpovědností a povinností božstva, co? Takže výměnou za získání moci, získáte stejnou měrou i zodpovědnost.

„Ale kdyby byly všechny pravomoci specializované, pak by ostatním správcům k použití nezůstaly žádné. V důsledku čehož se pravomoci s velkým rizikem používají jako nižší pravomoci a zbytek je volný.”

„Každopádně teď se dostáváme k hlavnímu tématu: do teď byly všechny nižší pravomoci rozdělené mezi mnou a jí, ale najednou se tady objevil tenhle nový správce. Takže je třeba se rozhodnout, jak ty nižší pravomoci znovu rozdělíme.”

Teď chápu, proč přišli oba. Bylo to kvůli důležité schůzce o tom, jak bude od teď svět vypadat.





Když skončilo všeobecné vysvětlení a po uvaření dalšího čaje, schůzka pokračovala. A také jelikož bych se cítila špatně, kdybych Tenu volala na tak nebezpečné místo, čaj jsem vařila já. Ti dva se tvářili pochybovačně, ale nepřijmu žádné stížnosti.

„Takže, hádám, že na to rovnou skočíme. Jako první si beru [démonickou rasu]. Bez diskuze.”

„Ani já se nevzdám [lidské rasy].”

T-takhle jak to pokračuje... takzvaný přistup: vezmu si všechny dobré věci a na nováčkovi nechám ten zbytek. Takovéhle týrání?!

To řeknou věci jako:

[Goblini] a [Sprostota] se hodí k člověku nízkého rodu [hanbě všeho božstva] jako ty. Nebo. Nemyslíš si, že nehoda jako ty by nám mohla být rovna, že ne?

Pečlivě mi vysvětlili různé věci, takže jsem polevila v obezřetnosti, ale když tak o tom přemýšlím, není možné, aby přijali člověka, co jim rozvrátil jejich území tím, že se stal božstvem – i když si to nepřál. Ale prostě to nemůžu jen tak v klidu přijmout. Pokud v tomhle mocenském boji prohraju, tak to také bude znamenat, že na tuhle zemi budou její sousedé koukat z patra. To také ohrozí poklidný život Teny a ostatních. Nechci lehkomyslně zneužívat svůj vliv, ale potřebuju minimum moci jako základ.

V tomhle případě musím být tvrdohlavá.

„Nepřijmu—”

„Zbytek je na tobě.”

„Zbytek ti nechám.”

—tohle?

„Opravdu si myslím, že to je obtížný úkol, ale věřím ti.”

„No, prostě to ber jako trénink.”

T-tihle... Mají v plánu veškerou práci hodit na mě? Správně. I kdybych měla jen trochu věřit Leonořině příběhu, pak se tahle dvojka nezajímá o detaily, dokud je jejich příslušné rasy milují. Tehdy jsme se bavili o Bohu světla, ale podle toho, co vidím, se to vztahuje i na Boha temnoty.

Temný bůh ji nazývá přílišně vážnou osobou, ale co přesně je na ní přílišně vážného? Až do teď zdráhavě pracovali, aby ochránili svou rasu, ale teď když se objevil někdo, na koho můžou hodit veškerou práci, mají v plánu si vzít zodpovědnost jen za to, co je zajímá, a intrikují všechno ostatní hodit na mě.

Tohle není vtipné. Chci holé minimum moci, abych zabránila možnému útoku, ale nechci, aby na mě hodili všechno. Já chci v poklidu relaxovat; nemá žádný smysl, pokud budu mít tak narvaný diář, až umřu.

Tady musím být tvrdohlavá.

„Tohle nepřijmu.”

„Ach?”

„Ach?”

Zírají na mě. Jak jsem si myslela, Bohyně světla je děsivější. Ale teď se nemůžu vzdát.

„Pokud na mě hodíte všechny pravomoci, tak bych taky mohla lidi nebo démony zničit [epidemií]. To vám nevadí?”

„————!”

„————!”

Jakmile jsem to řekla, ti dva bohové se napřímili. Zírali na mě stejně jako předtím, ale ten nátlak teď byl na úplně jiné úrovni.

„Ty máš ale kuráž, co?”

Temný bůh ve svých rukách shromažďoval manu, ale Bohyně světla ho odmávla, aby přestal, a promluvila na mě: „Řekla jsi, že bys zničila lidskou rasu?”

„Problém je ten fakt, že toho budu schopná. Pokud má jeden bůh všechny pravomoci, tak ho nikdo nezastaví.”

„Aha. Takže jsi chtěla říct, že je třeba, abychom byli všichni tři vyrovnaní. To máš pravdu. Ale—”

Bohyně světla zmlkla v půli věty, než vytáhla obrovský meč velký stejně jako ona a udeřila jím do stolu. V místnosti se ozval bouřlivý náraz a kulatý stůl se rozpadl vejpůl.

„—až příště vypustíš takový nesmysl, zničím tě.”

Děsivé... Ano, rozhodně na to budu pamatovat.

Zvedla jsem ruce do výšky tváře v gestu, že se vzdávám, než jsem se začala bránit: „To byl jenom příklad. Nemám v úmyslu to udělat.”

„V to upřímně doufám.”

Zdá se, že se mi nějak podařilo ji přesvědčit, aby meč schovala.

Samozřejmě jsem nikdy neměla v úmyslu ničit lidi nebo démony a řekla jsem to jenom proto, že jsem chtěla uvést příklad možného rizika, a objasnit, proč potřebujeme rovnováhu. Ale od teď si budu dávat pozor, abych před ní neřekla nic hloupého ohledně zahrávání si s lidmi.

Teď tak nějak chápu, proč jí Temný bůh říká „přílišně vážná”. Ale pokud hodlá být takhle vážná, tak bych vážně preferovala, aby to nasměřovala na někoho jiného.





Po opravě rozpolceného stolu – rozbila ho Bohyně světla, tak proč to musím já...? – jsme se vrátili zpět ke schůzce.

Ale diskuze se táhla a nikam jsme nepokročili. Ačkoli jsem zabránila tomu, aby všechno hodili na mě, jak bohyně světla, tak bůh temnoty se snažili ze všech sil, aby věci shodili na někoho jiného. Nakonec z toho vzešlo něco jako: I kdyby někdo z nás udělal něco ničivého, ti druzí dva se prostě můžou spojit a zastavit ho. A dál jsme prostě házeli věci na ostatní.

Kdybych polevila, tak by všechno hodili na mě, takže jsem také namítala, ale kvůli tomu jsme se nakonec dostali do naprosto neproduktivního kruhu přesouvání práce na druhé.

Starý a mladý, bůh a bohyně, kladné atributy a záporné atributy; horečnatá bitva 2 vs 1, v které se neustále měnily strany. A tak nějak jsme přestali vnímat, kdo namítá proti čemu. Protože jsme nepotřebovali ani jíst, ani spát, znamenalo to prostě jen to, že se ten argument protahoval donekonečna.

„Haa... haa...”

„Huu... Nikam jsme nepokročili, co?”

„No vážně, vy dvě jste tak zatraceně tvrdohlavé.”

Ačkoli jsme nepotřebovali ani dýchat, bez dechu jsme na sebe zahlíželi. Chtěla jsem mu říct, že je stejně tvrdohlavý jako my, ale jak řekla bohyně světla, nikam jsme nepokročili.

„Dobrá. Mám nápad, co to všechno rozhodně rozhodne.”

„Hmm, prosím, povídej.”

„Nebo spíš když víš o něčem takovém, proč jsi to neřekla rovnou?”

Temný bože. Zmlkni.

Zrovna jsem to vymyslela, takže se nedá nic dělat.

„Dáme si zápas a vítěz rozhodne, jak to všechno rozdělit. Ale bude mít na paměti rovnováhu mezi námi třemi.”

„Ooch? No není to zajímavé?”

„Aha. I když budeme v téhle konverzaci dál pokračovat, nezdá se, že by byl v dohlednu konec. Takže i já si myslím, že to je dobrý nápad. Ale jaký zápas to bude?”

Přirozeně nemám v plánu to prostě jen tak vybojovat. Ani to nebude hra nebo něco takového. Je jasné, že bych v obou případech prohrála na celé čáře.

„Zápas bude... v labyrintu.”

Poučka pro efektivní schůzku; jak bylo učeno paní Anri.

Předem se dohodněte na délce schůzky. „Nekonečná schůzka je nebezpečná.”

Zařiďte, abyste měli někoho, kdo bude schůzku směřovat. „Bez takového člověka se všechno vymkne kontrole.”

Zařiďte, že se v řeči budete střídat po minutách. „Pokud se všechno bude nahrávat, budete si uvědomovat sama sebe a budete si dávat pozor, co říkáte... pravděpodobně.”
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>