KNM - kapitola 64 (2/2)

Kapitola 64 – Příběh mladého ďábla 2/2

Mistr a učedník nebo...?

„Barbalisi!” Gle vtrhl na kolej jako tornádo a vyrušil Barbalise z meditace.

Barbalis bezmocně ukončil svou meditaci a pak si postěžoval: „Hej! Mohl bys mě prosím nechat meditovat? Já nejsem super génius jako ty, pořád potřebuju meditovat.”

„Sklapni! Rychle mi řekni, co jí domácí mazlíčci?”


Barbalis se po Gleovi zvědavě podíval a všiml si, že v ruce držel plátěnou tašku. Bylo to zhruba velikosti psa? Pomyslel si v duchu Barbalis. Ačkoli technicky neměli dovoleno mít na akademické koleji zvířata, Bláznivá Čtyřka už porušila více méně všechny ostatní akademická pravidla, dvakrát bombardovali fakultu rytířů a dvakrát na půl zničili svoji vlastní fakultu a jednou ji zničili docela.

Takže co na tom záleželo, jestli budou mít domácího mazlíčka? Pokud ho vychovají tak, aby se choval poslušně a aby nedělal problémy, ředitel za nimi možná přijde a předá jejich zvířeti cenu.

„Dej mu nějaké zbytky. Nebo pokud je moc malý, nakrm ho mlékem,” odpověděl Barbalis ledabyle.

Věděl, že Gle měl extrémní povahu: buď u něčeho vydrží až do samého konce nebo okamžitě ztratí zájem. Měl v plánu nejprve zjistit, jak se Gle bude ke zvířeti chovat, než se do něčeho vloží. Jinak kdyby mu pár dní pomáhal se o to zvíře starat a on ho pak vyhodil, nebyla by to ztráta času?

„Mlíko, dobrá, půjdu koupit mlíko.” Gle položil tašku na postel a pak odešel stejně jako přišel.

Barbalis si povzdechl. Obával se, že se Gle brzy vrátí, takže neměl v plánu pokračovat v meditaci. Začal si urovnávat svoje magické poznámky.

Jak tak urovnával, zaslechl tichý nářek. Barbalis mrkl na plátěnou tašku; mohlo by to být kotě? Bylo to možné; nezdálo se, že by na tom Barbalisovi záleželo. V každém případě, dokud si Gle nebude jistý, že se o to zvíře postará, Barbalis mu nehodlal věnovat nejmenší pozornost.

Zanedlouho se Gle zase přihnal jako vítr. V ruce držel láhev mléka, popadl tašku a přistrčil láhev k tašce.

Barbalis se po Gleovi podíval s přimhouřenýma očima a připomněl mu: „Nalij to na talíř a nech ho to lízat.”

Gle se zarazil a řekl: „Ach.” Pak vážně nalil mléko na talíř a pak tašku položil před talíř. Pláč začínal být hlasitější a hlasitější; při tom pláči, co připomínal dětský pláč, Barbalisovi naskakovala husí kůže.

„Nelíže.” Gle se zamračil.

„Jak to?”

Barbalis nakonec vstal a přešel ke Gleovi. Podíval se na plátěnou tašku a konečně spatřil, jaký „domácí mazlíček” je uvnitř. Naprosto ztuhl a oči se mu nehýbaly, dokud do něj Gle nedloubl. Zakoktal se: „T-tohle je domácí mazlíček?!”

„Jo! Roztomilý, ne?” řekl Gle, jako kdyby to bylo přirozené.

Rozhodně byl roztomilý. Baculatá růžová tvářička, jemné zlaté vlásky a velké oči. Každý by takové roztomilé... dítě miloval, a byl to 100% člověk!

„Ještě pořád přemýšlím o jméně.” Gle vypadal trochu utrápeně. Tohle bylo poprvé, co se snažil vymyslet jméno.

„Vážně ho hodláš vychovat?” Barbalisova tvář potemněla. Kolik let bylo Gleovi? Hodlá v 18 vychovávat dítě? Vlastně se modlil, aby ho Gle po chvilce hraní vyhodil, aby to dítě mohl odnést do sirotčince.

„Jo! Dokonce ví, jak jse jmenuju.” Gle se ušklíbl, zatímco hojně šťouchal do bílých, baculatých tvářiček dítěte.

„Jak se jmenuješ?” Barbalis byl velmi skeptický. Dokáže takhle malé dítě mluvit?

„Ano! Poslouchej.”

Gle dítě prstem polechtal v podpaží. Nemluvně se zasmálo, znělo to jako „Gle, Gle”.

„...”

„Srandovní, co? Rozhodl jsem se ho vychovat,” řekl Gle ledabyle, jako kdyby prohlašoval, že adoptuje psa.

„To jako vážně?” zeptal se Barbalis vážně. Věděl, že pokud to Gle myslel vážně, nikdo nedokázal změnit jeho názor.

„Vážně. Vychovám z něj nejsilnějšího mága. Samozřejmě jen ne tak silného jako já.”

„Jméno?” řekl Barbalis to jediné, co ho napadlo.

Gle o tom chvilku uvažoval a pak s úsměvem navrhl: „Které myslíš, že je lepší: Mizerui nebo Stříbrný Měsíc?”

„Co kruci máš v hlavě? Ty dvě jména nemají nic společného.” Barbalis se dotkl svého zátylku. „Říkej mu Mizerui. Má zlaté vlasy a ne stříbrné. Bylo by divný říkat mu Stříbrný Měsíc.”

Gle přikývl a zvedl dítě vysoko do vzduchu, jak se smál. „Mizeruii! Buď hodný. Rychle vyrosti, abych mohl dělat experimenty.”

Experimenty...? Barbalis si najednou uvědomil, že neměl odvahu se Glea zeptat, jaké experimenty měl na mysli. Možná časem z laskavosti svého srdce Mizeruie ukradne a zanese ho do sirotčince.

Samozřejmě laskavost jeho srdce nakonec stejně prohrála s Gleovou mocnou magií a nezvyklou povahou. A kvůli tomu měl svět o jednoho nebezpečného hledaného zločince řádu X víc.

Kterýkoli člověk, kterého Gle vychová vlastníma rukama a který to přežije, se stane jedinečným mistrem. Mumlal si Barbalis v duchu.

(Varování: extrémně nebezpečné, doma nezkoušejte, úmrtnost zhruba 99,8%)

Extra kapitola: Dračí mládě

Aach...

Bezstarostně kráčel. Přejít horské stezky bylo složité, ale pro tohoto člověka nebyly drsné stezky vůbec žádný problém. Ačkoli měl na sobě róbu, sahala mu zhruba jen ke stehnům a pod ní měl kožený oděv, jenž se hodil k pohybu. Nicméně tato kombinace působila celkem nesouladně.

Měl pružný krok, ale nešel rychle. Ve skutečnosti kráčel takovým klidným tempem, že by si ho člověk mohl splést s člověkem, co se po obědě procházel ve vlastní zahradě. Když se přihlédlo k tomu, že v jeho okolí byla černočerná tma a země byla pokrytá blátem, nesoulad mezi jeho postojem a pozadím byl stejně podivný jako výběr jeho oděvu.

„Kdepak přesně jsi? Tenhle pláč zní úplně jako dítě... Hehe, neplač příliš hlasitě. Pokud tě ještě přede mnou zaslechnou vlci, mohl by se z tebe stát jejich kousek měkkého masíčka.”

Ačkoli to, co řekl, znělo sebevíc strašlivě, jeho postoj zůstal uvolněný, jako kdyby neměl na spěch, aby našel zdroj toho pláče.

Z dálky zaznělo vlčí zavytí, ze stejného směru jako pláč. Tohle jej přimělo zastavit. Šel už příliš pozdě? Měl by se vůbec obtěžovat tam jít?

Krátce o tom přemýšlel. Rozhodl se, že když už se dostal takhle daleko, byla by ztráta času, kdyby to nešel zkontrolovat, i kdyby tam našel jenom louži krve, až tam dorazí. Přece jenom už dlouho neměl vlčí maso. Co se týkalo toho, že by vlci zrovna snědli člověka – všechno bude v pořádku, pokud nesní jejich orgány.

Louže krve, hromádka kostí a masa nebo zkrvavené dítě... pomyslel na každou možnou strašlivou scénu, ale nezdálo se, že by ho to nějak zajímalo. Dokonce se začal sám se sebou sázet, jaký scénář to bude... až na to, že to nebyla ani jedna z možností.

Na vrchu velké skály ležela malá silueta. Smečka vlků kroužila kolem skály a nebylo jich méně než padesát. Nejenom že se po dítěti nesápali a nervali ho na kousíčky, ale leželi v klidu na zemi jako poddaní před svým králem. Dokonce i alfa smečky, co vypadal jako král smečky, zůstal vzpřímený a pomalu kráčel k postavě.

Gle si myslel, že už viděl všechno, ale tenhle pohled ho stejně přiměl se zastavit. Už nespěchal, aby se dostal nahoru, místo toho chtěl vidět, jestli tohle dítě dokáže přežít ve spárech alfa vlka. Alfa vlk vypadal ostražitě. Jeho pohyby byly obezřetné a přesto majestátní. Vypadal víc jako člověk než jako vlk, což znamenalo, že s největší pravděpodobností dosáhl své výšky a už nebyl jen obyčejný vlk. (Pozn.: Tradiční čínská víra přikládá vnímání každému stvoření. Často věří, že zvíře nebo jiná bytost, co dostatečně dlouho žil a „trénoval”, může dosáhnout nesmrtelnosti a vnímání a také schopnosti měnit se na člověka. Takže tento vlk kvůli své inteligenci a postoji vypadal, že už se dostal do takové fáze.)

Přiblížil se o pár kroků, ujistil se, že ta malá postava je opravdu dítě. Podle jeho těla to dítě vypadalo na zhruba pět let. Ačkoli bylo dítě z větší části zakryté látkou, věřil své schopnosti posuzovat věk. Přece jenom si k sobě vzal celkem dost nemluvňat, takže mu děti nebyly cizí.

Alfa vlk přišel k dítěti; byl značně větší než ostatní vlci. Dítě nevypadalo jako nic víc než pár kamínků u jeho tlap. Jak kroužil kolem dítěte, neustále jej očichával. Gle neměl ponětí, proč se ten vlk zdál tak ustaraný. Takové malé dítě evidentně nemělo žádnou schopnost, jak se ochránit.

Celá situace byla celkem zvláštní. Zdálo se, že alfa vlk se toho dítěte mírně bojí, ale naivní dítě se nebálo ničeho. Dítě natáhlo ruku, aby se dotklo vlkovy srsti, jako kdyby mu byla zima. Jakmile si uvědomil, že z vlka sálá teplo, celým tělem se naklonil k němu.

Alfa vlka to vyděsilo a odskočil několik kroků zpět, ale dítě se plazilo a hnalo se za vlkem, aby jej dohnalo.

Divné, zdálo se, že tohle dítě neumělo chodit. Muž, co tomu ze strany přihlížel, z toho byl celý ztracený. Normální člověk ve věku pěti let už dokázal bezpečně běhat, ale tohle dítě vypadalo, že má problémy se jenom postavit. Místo toho se k vlkovým tlapám plazilo. Mohlo by být mladší, než si představoval?

Vlk sklonil hlavu a čumákem šťouchl do dítěte. A dítě natáhlo ruku a snažilo se popadnout vlka za hlavu. Ale protože bylo příliš slabé, nedokázalo jej udržet. Pak se celým tělem přitisklo vlkovi k tlapě a snažilo se z vlka získat co nejvíce tepla.

Vlk sklonil hlavu a dítě olízl. Krátce zaváhal, ale pak otevřel tlamu.

Na rozdíl od očekávání dítě neplakalo, protože vlk ho zvedl ze země jako každé zvíře své mladé. Nejenom že to dítě necítilo žádnou bolest, ale z tlamy vlka vycházelo teplo. Ačkoli z vlčí tlamy vycházel pach krve, pro dítě, co většinu noci strávilo v zimě, bylo teplo mnohem důležitější.

Zdálo se, že alfa vlk neměl v plánu dítěti ublížit. Držel to dítě v tlamě a otočil se k odchodu. Ostatní vlci se zvedli a následovali vlčího krále, jako kdyby to byla malá armáda, co následuje svého císaře.

Ale než se alfa vlk stačil dostat nějak daleko, najednou se mu rozšířily oči. Odhodil dítě na stranu a obezřetně si prohlížel člověka, co se objevil před nimi, zatímco se mu z tlamy dralo tiché varovné vrčení.

Ten člověk měl na sobě róbu a kožený oděv. Ruce měl zkřížené za zády a stál tam v klidu, což bylo na hony vzdálené postoji normálního člověka před smečkou vlků.

Ve skutečnosti se z těch dvou stran obávala právě smečka vlků. Navzdory svému vrčení alfa vlk nevyrazil, ale místo toho o pár kroků couvl. Ostatní vlci neměli bystré smysly jako alfa vlk, ale chovali se, jako kdyby z postoje svého vůdce něco vycítili; také ustoupili.

Ten muž s úsměvem řekl: „Uprostřed noci jsem ucítil magické vlnění. A když jsem to prozkoumal, to jediné, co jsem našel, bylo pětileté děcko na skále. Na místě plném loupežníků a v obklíčení smečky vlků. Ti vlci tomu dítěti nechtěli ublížit a podle toho, jak to vypadalo, se zdálo, že si vlci to malé dítě oblíbili. I když vlčí král mohl nabýt vnímání, neznamená to, že nechce jíst maso...”

Dotkl se své brady, jako kdyby přemýšlel. „Ačkoli se to celé zdá celkem divné, od té doby, co jsem se s místními lidmi dostal do rozepře a založil organizaci, je tu celkem nuda. Po tak dlouhé době jsem konečně narazil na něco zajímavého... Dobrá, i kdyby to byla past, budu to brát jako hru!”

Pomalu kráčel a alfa vlk dál vrčel. Každé tři kroky, co muž udělal, vlk o jeden ustoupil, jako kdyby váhal. Jeho postoj a výraz se ničím nelišil od člověka.

„Vážně dosáhl vnímání.” Muž se suše zasmál; jelikož toho v životě viděl hodně, vlk schopný vnímání pro něj nebylo nic zajímavého.

Ukázal na dítě a arogantně rozkázal: „Chci to, odprejskni!”

Tváří v tvář takové arogantnosti alfa vlk tiše zavyl; naštval se.

Jakmile se rozčílil jejich král, celá smečka se také začala ušklíbat. Drápy se zarývali do země, připravovali se kdykoli vyrazit k tomuto muži a roztrhat ho na kousky!

Muž se usmál. V jeho výrazu pořád nebyl ani náznak strachu, místo toho doslova sálal zájmem, jako kdyby si hrál s vlastním štěnětem.

Neuvěřitelné bylo, že i když se alfa vlk zdál velmi neochotný, dál couval. Toužebně se podíval po dítěti vedle svých tlap; dítě se ho pevně drželo za tlapu, takže neměl na vybranou a musel od sebe dítě jemně odkopnout. Dítě odletělo, několikrát se na zemi překulilo a zastavilo se na půli cesty mezi vlky a mužem.

Dítě se zmateně podívalo po alfa vlkovi a pokusilo se pomalu přisunout k němu, ale než se někam dostal, chopil se ho ten muž a zvedl ho.

Vlčí král několikrát zavyl a pak odešel opačným směrem. Jeho instinkty mu řekly, že si s tím mužem před sebou nemohl zahrávat. Takže nehledě na to, jak moc se mu ta malá věc zamlouvala, neměl na výběr a musel svou smečku od toho muže odvést. Zvlášť když k tomu dítěti cítil akorát prostou zvědavost.

Muž to dítě zvedl a nerad řekl: „Takový vnímavý vlk a teď nemám vlčí maso k snědku.”

„AA—” Dítě ve vzduchu zápolilo.

Muž ho otočil tváří k sobě. Krátce si ho prohlédl a zmateně zamumlal: „Opravdu ti je pět let... jak to, že neumíš chodit a mluvit? Neříkej mi, že jsi retardovaný?”

Podíval se dítěti do tváře a tu předešlou myšlenku zahnal, protože to dítě mělo inteligentní oči a údy pohyboval velmi snadno, ani nemluvě o tom, že i zvuky mu šli vydávat naprosto v pohodě. Nevypadalo to, že by se narodilo s nějakým poškozením.

Podíval se zblízka a jeho pozornost upoutaly dětské oči. Ta barva byla celkem slabá a vypadala jako tenká vrstva prachu. Za svitu měsíčního světla vydávaly teplou stříbrnou barvu.

To dítě vypadalo celkem delikátně; kvůli jeho oválné tváři, jemné bílé pleti, klenutému obočí a těm inteligentním očím bylo těžké si představit, že by se našel tak krutý člověk, aby takové dítě opustil.

Dítě se zachvělo. Z těla už mu spadla látka, co jej zakrývala. Nemohlo dělat nic víc, než se pevně chytit člověka před sebou a snažit se od něj získat co nejvíce tepla.

Muž se mírně usmál. Sundal si svou róbu a dítě do ní zabalil. Jak kráčel, řekl: „Já se jmenuju Gle, ale to není důležité, protože ty mě můžeš oslovovat akorát formálně jako 'Vůdce'.”

I když mu dítě nemohlo rozumět, Gle stejně neúnavně mluvil.

V té době se zdálo, že už dítěti konečně není zima. Zvedlo hlavu a zíralo na Glea, zvědavě poslouchalo divné slabiky, co vyslovoval, zatímco občas ze sebe vydávalo zvuky jako „ah, ah”, jak se ho snažilo napodobovat. Navzdory tomu, že to dítě vypadalo celkem prosto emocí, jeho zářící stříbrné oči dávaly znát, že je vlastně šťastné.

Jak to Gle uviděl, usmál se, štípl dítě do tváře a pak si povzdechl: „Takové pěkné stříbrné oči pod světlem měsíce... budu ti říkat Stříbrný Měsíc! Opakuj to se mnou: Stříbrný Měsíc, Stříbrný Měsíc...”

Když to několikrát zopakoval, dítě se opravdu snažilo svoje jméno vyslovit, ale nehledě na to, jak moc se snažilo, dokázalo ze sebe vypravit akorát „si”.

Gle se s péčí usmál a řekl: „Stříbrný Měsíci, musíš se učit rychle; jinak budeš trpět, rozumíš?”

Dítě tomu nerozumělo, ale v následujících letech to naprosto pochopilo. Ta slova „učit se rychle” a „utrpění”, nikdo je neznal lépe než on.




„Pošlete ty děti na trénink do oblasti k vlkům,” rozkázal Gle bezstarostně.

„Do oblasti k vlkům?” Těch pár podřízených zíralo jeden na druhého a jeden z nich spěšně řekl: „Vůdče, oblast s vlky je tréninková oblast pro šestnáctileté. Toho věku dosáhli z té skupiny jenom dva. Myslel jste poslat tam ty, kterým už bylo šestnáct nebo...”

Gle naštvaně zakřičel: „Všechny!”

Všichni zbledli, ale nikdo se neodvážil Gleovi odporovat, protože to byl jejich Vůdce, hlava organizace vrahů, jedna jediná hlava této organizace od minulosti do přítomnosti.

Organizace vrahů existovala stovky let.

Člověk, co otevřel ústa, byl Cuilin, instruktor nových vrahů. Pořád nedokázal pochopit, proč byl Vůdce posledních pár let tak nesmírně dychtivý, že deset let tréninku zhustil do pěti a tréninkové procedury byly ještě přísnější než předtím – člověk musí pochopit, že trénink organizace vrahů byl už předtím přísný.

Děti, co v poslední době koupily, byly z větší části „promrhané” a dokonce i Cuilinovi se nad tím lámalo srdce.

Mnoho z těch dětí mělo potenciál, ale dokonce ani ony nemohly přežít, když naběhly do takového krutého tréninku. Ten trénink dokonce ani nebyl navržený tak, aby ho někdo přežil; jeho účelem bylo evidentně všechny zabít.

Nikdo nepřežil jeden rok – no, ne, byla jedna výjimka. Jmenoval se Stříbrný Měsíc a on přežil všech pět let výcviku; byl nejmladší dítě ze všech.

Cuilin měl někdy pocit, že tohle všechno bylo kvůli Stříbrnému Měsíci. Vůdcův postoj vůči Stříbrnému Měsíci byl jedinečný. I když to vypadalo, že se o něj nezajímá a Stříbrný Měsíc žil a trénoval se všemi ostatními dětmi, po každém tragickém tréninku Vůdcovy oči nejprve zamířily k Stříbrnému Měsíci.

Stříbrný Měsíc byl dítě, co Gle sám přinesl. Když se sem dostal poprvé, bylo mu jenom pět a neuměl ani mluvit, ani chodit. Ale za půl roku se naučil tolik, že se nijak neodlišoval od ostatních dětí.

Spojení „pozoruhodné nadání” nestačilo k tomu, aby toto dítě popsalo. Cuilin měl někdy pocit, že tohle dítě ani nebylo člověk – možná polobůh nebo možná démon, ale rozhodně ne obyčejný člověk. Jak mohlo být ani ne desetileté dítě takhle silné? Dokonce i pohyby, které se patnáctileté dítě naučilo za deset dní, on zvládl za jeden. Ale pokud by to takhle nebylo, Stříbrný Měsíc by nedokázal přežít těch pět let tréninku.

Možná že se Vůdce toho dítěte bál? Cuilin si to v duchu myslel, ale měl pocit, že vzhledem k tomu, že si Vůdce vždycky dělal, co se mu zachtělo, kdyby se toho dítěte opravdu bál, tak by ho okamžitě zabil a nebylo by možné, aby bylo pořád naživu.

Cuilin si nemohl pomoct, aby mu nepřipomněl: „Vůdče, za posledních pět let neprošel jediný vrah učedník. Pokud to takhle půjde dál dalších pár let, možná budeme mít problém s náhradníky.”

Vážně měl pocit, že neměl na výběr. Jinak pokud by se za pár let vážně vyskytl problém, Vůdce by z toho stejně obviňoval jeho. Pokud by k tomu došlo, pak setnutí hlavy by byl ten nejlepší způsob jak umřít.

Gle se mírně zamračil a způsobil tak, že všem srdce tlouklo jako splašené v obavě, že skončí jako učedníci vrahové za poslední léta.

„Pošli do oblasti vlků jenom Stříbrného Měsíce.”

Zdálo se, že se všichni mírně uvolnili, ale Cuilin si potají povzdychl. Kvůli svému věku nebyl schopen plnit zakázky a zvyk v organizaci, že člověk dostuduje zabitím vlastního mistra, se na instruktora základního tréninku jako on nevztahoval, takže se nebál, jestli ho Stříbrný Měsíc připraví o život, jakmile se z něj stane plnohodnotný vrah.

A tak se k Stříbrnému Měsíci choval opravdu jako ke svému studentovi. Takový výjimečný student stačil k tomu, aby se všichni jeho instruktoři cítili nesmírně hrdí.

Ale Stříbrnému Měsíci bylo jenom deset; nebezpečí oblasti s vlky... možná stačilo na to, aby přišel o takového výjimečného studenta. Instruktor se v duchu cítil trochu zklamaně.

Najednou zaslechli kovové břinknutí a na zemi zářilo oslepující stříbrné světlo. Všem se rozšířily oči, jak si uvědomili, že ta stříbrná hůlka, co dopadla na zem, byla kratší než délka paže.

„Tahle hůlka a nůž se jmenuje 'Zlomené Stříbro'; zanes tuhle zbraň Stříbrnému Měsíci.” Gle se postavil a začal se smát. „Pokud tentokrát přežije, udělám z něj nejlepšího vraha Síně Shalong!”

Cuilin to najednou pochopil. Gle se Stříbrného Měsíce nebál a ani nechtěl, aby zemřel, ale místo toho ho miloval a cítil se za něj zodpovědný!

Ale mohl tentokrát Stříbrný Měsíc ustát takovou lásku?




„Stříbrný Měsíci, Vůdce ti něco věnoval.”

Jak to ta postava cvičící dovednosti se základním nožem zaslechla, ustala ve cvičení. Otočil se, uklonil se svému instruktorovi a pak zvedl hlavu. Jeho mladá tvář byla delikátní a čistá, jeho oči se třpytily stříbrným světlem a vlasy svázané na temeni hlavy byly temné jako noc. Vůbec nevypadal jako vrah v učení, ale spíš jako dítě, které by každý miloval.

Stříbrný Měsíc zaváhal a přijal z instruktorovy ruky tu věc zářící stříbrným světlem. Překvapeně se zeptal: „Tohle mi věnoval Vůdce?”

Cuilin přikývl.

Stříbrný Měsíc sklonil hlavu a obezřetně si prohlédl zbraň, co dostal – byla to krátká hůlka zalívající se stříbrným světlem. Prsty se jí zlehka dotkl a zdálo se, že si něčeho všiml. Mírně stočil tělo zbraně a vytáhl zevnitř dýku. Ostrá dýka s čepelí užší než dva prsty po ostří zářila světlem.

„Tahle hůlka a dýka se jmenuje 'Zlomené Stříbro'.”

Cuilin mu řekl název zbraně. Nicméně nechápal, proč by mu Vůdce dal takovou zbraň. Ačkoli se ta zbraň dala použít dvěma způsoby, jako úderná zbraň a jako dýka, vrah potřeboval jenom zabít, takže tupá zbraň byla v porovnání s ostrou čepelí zapotřebí jen málokdy. Pro něj byla jedinou skutečnou zbraní vraha dýka.

Navíc vzhled Zlomeného Stříbra se k vrahovi také nehodil. Vrahové se obecně schovávali v temnotě, ale zářící světlo Zlomeného Stříbra bylo vidět na kilometry daleko a nebude vhodné při skrývání.

„To je nádhera!” pochválil Stříbrný Měsíc, evidentně se mu tahle zbraň velmi líbila. „Vůdce se ke mně chová tak pěkně.”

Cuilin nikdy nepochopil, jak tenhle učedník přemýšlel. Když mu Stříbrného Měsíce poprvé přidělili, častokrát chtěl odběhnout a vyhledat Vůdce. Z nějakého důvodu k Vůdci hluboce přilnul. A to nezměnilo dokonce ani pět let krutého tréninku.

Kdyby Cuilin nevěděl, že Vůdce své vlastní děti strašně rozmazluje a nikdy by se k nim takhle krutě nechoval, dokonce by si myslel, že Stříbrný Měsíc byl Vůdcovým milovaným dítětem. Dávalo by smysl, kdyby dítě mělo rádo svého vlastního otce.

„Procvič si s ní 'Čepel zrozenou z větru',” řekl Cuilin klidně. „Předtím jsi používal jenom dýky, možná že na tuhle hůlku a dýku v jednom nejsi zvyklý.”

Stříbrný Měsíc odpověděl: „Ano, pane.” A pak začal trénovat.

Cuilin si najednou uvědomil, že u tohohle dítěte neexistovalo něco jako „nebýt zvyklý”. Dýku držel v pravé ruce a pochvu v levé, jako kdyby držel dvě dýky a jeho pohyby byly ještě hladší než normálně, když měl jenom jednu dýku. Kdyby nebylo zbraní v jeho rukách, tak by si přihlížející mohl myslet, že tančí.

Možná že Čepel zrozená z větru byla vždycky technika, která vyžadovala obou rukou? Takže potom mu Vůdce věnoval tuhle zbraň, protože... možná že to Stříbrný Měsíc přece jenom přežije?

Jakmile Stříbrný Měsíc skončil, Cuilin se ho okamžitě zeptal: „Jaké úrovně jsi dosáhl s Ki Vznášející se krve?”

Stříbrný měsíc odpověděl s trochou nejistoty: „Instruktore, copak sis můj trénink neověřil před třemi dny, a bylo to dvě úrovně a půl?”

Ve věku deseti let dosáhnout úrovně dvě a půl bylo nepředstavitelné. Dokonce i mnoho vystudovaných vrahů mohlo dosáhnout akorát na tuto úroveň. Ale teď dvě a půl nestačilo!

Tohle dítě bylo příliš mladé a jeho mladá tělesná konstituce z něj dělala relativně slabého člověka, takže musel použít Ki, aby to vyrovnal. Na další test, kterému měl čelit, bylo množství vyprodukované na úrovni dva a půl zdaleka nedostačující!

Cuilin si dřepl a pevně uchopil Stříbrného Měsíce za ramena a řekl: „Dneska tě naučím Srdce vědomí. Obyčejně je to lekce, kterou učím minimálně šestnáctileté chlapce, a jestli jsou schopni se to naučit z větší části záleží na jejich vrozeném nadání. Nicméně ty se to musíš naučit za tři dny, rozumíš?”

Stříbrný Měsíc překvapeně pohlédl na výraz svého instruktora, protože nevypadal tak chladně jako obvykle. Nicméně poslušně kývl a řekl: „Rozumím.”

Cuilina to neuklidnilo. Měl pocit, že tohle dítě nechápalo, jak vážná je současná situace. A pak vážně řekl: „Pokud se Srdce vědomí nenaučíš do tří dnů, zemřeš; rozumíš?”

Stříbrný Měsíc se na svého instruktora podíval se třpytícíma se očima a opakoval: „Rozumím.” Pak tiše dodal: „Jako všichni ostatní, co zemřeli, rozumím.”

Cuilin se najednou cítil hloupě. Jak mohlo být možné, aby to Stříbrný Měsíc nechápal. Za posledních pět let počet dětí, co zemřely vedle něj, přesáhl celkový počet učedníků, co předtím zemřelo za dvacet let. Tak jak by mohlo dítě, co vyrostlo prosáklé krví, nechápat, že možná zemře?

„Instruktore, neboj se, do tří dnů se to naučím.” Stříbrný Měsíc kývl.

Instinkty Cuilinovi říkaly, že bylo nemožné naučit se Srdce vědomí do tří dnů, ale díval se na to dítě před sebou s očekáváním, doufal, že mu tohle dítě ukáže další zázrak, protože...

Dítě nemůže takhle zemřít!
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ A tímto máme osmou knihu hotovou, fuuu. S největší pravděpodobností si teď dám menší oddych, protože od příští knihy to začne být dost... hm, hm... ehm, no... nenapadá mě správný výraz. Ale je také možné, že se mi to rozleží v hlavě a pustím se do toho. Ještě nevím. ~