EGA 2 - Kapitola 4

Kapitola 4 – Světlo a temnota

Když jsem se stala božskou rasou, porazila jsem svou kletbu, a tak jsem zase byla schopná dlouho se koupat.

Až do teď se kletba vždycky aktivovala, pokud jsem nevylezla z vody do třiceti minut, a oblečení mi vletělo do vody, takže jsem se vždycky musela koupat, zatímco jsem sledovala čas. Teď jsem se konečně mohla koupat, jak dlouho jsem chtěla.

Ačkoli jsem se přestala potit, stejně jsem se ušpinila, takže jsem se obvykle koupala každý den. To nejdůležitější na tom bylo to, že koupel byla uvolňující pro mého ducha, takže bylo podstatné, abych se koupala.

„Haa...”


Jak jsem cítila, jak se mi teplo vsakuje do těla, bezděky jsem si povzdechla. Když jsem se polila trochou vody, klesla jsem do bazénu. Hladina se zčeřila vlnkami a příjemné vibrace mi zhouply tělo. Chvíli jsem si takhle hrála, ale jelikož jsem ve vodě byla už celou hodinu, i když se mi nemotala hlava, pomyslela jsem si, že je na čase jít ven, a tak jsem se postavila.

A když jsem to udělala, vedle bazénku se najednou a bez varování objevil muž v karmínové róbě. Byl vysoký a měl dlouhé, světle zelené vlasy a ačkoli měl pohlednou tvář, vypadal tak nějak nanicovatě.

„Ahn?”

Byla jsem tak šokovaná, že jsem se dokonce zapomněla zakrýt a stála jsem tam jako kůl v plotě. Ten muž přede mnou se rozhlédl po místnosti, než si mě konečně všiml.

„...”

„...”

Chvíli jsme na sebe beze slova zírali, ale muži nakonec sklouzl pohled trochu níž, než se s odfrknutím odvrátil.

Pořád beze slov jsem na toho muže vypálila relativně těžkou stínovou střelu.





Poté, co jsem v 5. patře připravila urgentní zasedací místnost s kulatým stolem, posadila jsem se na jednu ze tří židlí. Ostatní dvě židle byly obsazené tím šmírákem, co mě předtím vyrušil při koupeli, a blonďatou ženou v plné stříbrné zbroji. Jen tak mimochodem, i když ten muž schytal moji relativně těžkou stínovou střelu, neměl na sobě ani škrábnutí.

Tena obkroužila stůl a před každého z nás položila šálek čaje.

„Díky. Jsme v pohodě, takže můžeš jít. Taky řekni všem ostatním, aby se k téhle místnosti nepřibližovali.”

„A-ano! Rozumím.”

Možná se mi do hlasu vkradlo trochu z mé naléhavosti, protože Tena velmi spěšně vyskočila z místnosti. Cítila jsem se trochu provinile, ale vzhledem k situaci se nedalo nic dělat s tím, že jsem byla nervózní.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že na mě přímo napochodují „Bůh temnoty” a „Bůh světla”.

Muž sedící po mé levici v té karmínové róbě se představil jako Temný bůh Anbaal. Ať už se jednalo o jeho dlouhé zelené vlasy nebo holou hruď pod róbou, vypadal spíš jako člen nějaké rockové skupiny. Ale kvůli jeho špatnému chování a překříženým nohám na stole jsem ho prostě viděla jako chuligána.

Viděl mě nahou v koupelně. Podíval se mi na hruď a ušklíbl se. Už teď jsem z něho měla pěkně špatný dojem. Když jsem si pomyslela, že tohle je uctívané božstvo, začala jsem démonickou rasu litovat. Určitě Leonoru později varuji, aby se neukvapovala.

Ale ten pocit tísně, co jsem cítila, byl skutečný, takže jsem nepochybovala o tom, že to je bůh. Byl to bůh, co vládl nad „temnotou”, takže když uvážím atribut stínové střely, dávalo smysl, že ho to nezranilo.

Naopak obrněná žena sedící po mé levici, co se objevila v koupelně, aby Temného boha vyhubovala, že vyrušuje, se představila jako Bůh světla Sophia. Své nádherné blonďaté vlasy má spletené do tří copů a dle vzezření vypadá na klidnou ženu kolem dvaceti let. Vychází z ní čistá a vážná atmosféra... ale ráda bych řekla jednu věc.

Její vzhled se až příliš liší od sochy v kostele; je to podvod. Pokud je dovoleno něco takového, copak by nebylo v pořádku, kdybych se i já převlékla?

Tu sochu v kostele jsem viděla jen zdálky, ale myslím, že na sobě měla něco jako jeptišský hábit. A naopak žena přede mnou měla stříbrné pancéřové brnění bez jediné mezírky a ať jste se na ni koukali jakkoli, zdála se jako bojovný typ. Byla jako Johanka z Arku. Že byla potichu, ji dělalo ještě děsivější.

Upřímně řečeno jsem se míň bála toho chuligána Temného boha než jí. Přece jenom ona nevypadala jako člověk, co by měl smysl pro humor. Naopak Temný bůh se akorát choval drsně a vůbec nebyl tak moc děsivý. Když jsem k němu obrátila pohled, možná si toho všiml, protože se po mě podíval.

„Na co se kruci koukáš?”

„Na šmíráka.”

Ach— ups. Omylem jsem řekla, co jsem si myslela.

„Ha! Myslíš si, že máš něco hodné šmírování?”

„To tvoje tenké tělo...” řekl, než se v tichosti podíval na mou hruď. Instinktivně jsem se chtěla rukama zakrýt, ale měla jsem pocit, že kdybych teď znejistěla, tak bych prohrála, takže jsem na něj akorát neohroženě zírala na oplátku. Ale samozřejmě – možná bych teď měla říct: co se dalo od boha čekat – neboť moje mystické oči na něj neměly vůbec žádný účinek a on sebou ani netrhl.

„Tak zaprvé co vůbec bůh dělá v koupelně?”

Když jsem na něj zahlížela, zakryl mi oči, jako kdyby to bylo otravné, a řekl. No, rozhodně nemám žádný metabolismus, ale to neznamená, že se nemůžu ušpinit. Takže jsem si myslela, že je jasné, že se umyju, ale... Bohové se normálně nekoupou? Tím myslím, nevadí mi, že se tenhle šmírák nekoupe nebo tak, hlavně když se ke mně nepřiblíží. Ale pokud se bohové nekoupou, mohlo by to být tak, že ani ona...

„Anbaale, zdá se, že se ještě stále nezřekla svého fyzického těla. Je přirozené, že se potřebuje umýt. Nepovažuj ji za stejnou existenci jako sebe a mě, jenž existujeme pouze jako duše.”

Bůh světla se do toho vložil, jako kdyby Temného boha huboval. A zároveň zahlížela na mě s neuvěřitelným leskem v očích. Mohlo by to být tak, že věděla, o čem jsem přemýšlela? Rozumím, ségra, nejsi nečistá.

„Fracek s ulitkou pořád v pozadí, co? Pche, taková otrava.”

Temný bůh ze sebe vypravil mdlý povzdech, jako kdyby říkal „ach jo, ach jo”.

Ale stejně by mě zajímalo, co tím mysleli. Kdybych vzala Světlou bohyni za slovo, pak jsou ti dva jenom duchovní stvoření bez těla. Bylo trochu těžké tomu uvěřit, když seděli na židlích a popíjeli čaj, ale jelikož neměli žádný důvod lhát, je to pravděpodobně pravda.

Ale v tom případě do jaké pozice to stavělo mě?

„Pokud se chceš na něco zeptat, odpovím ti. Než se dostaneme k hlavnímu tématu, zdá se, že potřebuješ nejdřív pár základních informací.”

„S tím se asi nedá nic dělat, hej. Takhle se nikam nedostaneme.”

Ke mně s mnoha otázky promluvila Bohyně světla. Trápí mě, co je to její hlavní téma, ale prozatím se poslušně zeptám na svoje otázky. Je nebezpečné vést konverzaci s lidmi, jejichž motiv neznáte. Ale jelikož jsem měla tak málo informací, nebyla jsem v postavení, kde bych mohla vymýšlet nějaké strategie.

„Jaký je rozdíl mezi vámi dvěma a mnou?”

Rozhodla jsem se zeptat na věc, o které jsem zrovna pochybovala.

„Všichni jsme stejní v tom, že patříme k božské rase. Ale jelikož ti stvoření z rozděleného Boha Stvořitele, Anbaal a já, jsou od počátku božstva, jsme vždycky duše bez fyzického těla. A naopak jelikož ty ses stala božstvem z člověka, pořád máš tělo. Jakmile se tvoje duše stane božstvem, tak to ovlivní i tvoje tělo, takže to není tak, že by tvoje tělo bylo stejné, jako když jsi byla člověk.”

„Já a támhleta přehnaně vážná ženská obvykle existujeme bez hmotné substance, ale zrovna teď jsme zmaterializovaní. No ale jakmile se tvoje tělo rozpadne, pravděpodobně budeš stejná jako my.”

Jinými slovy: zrovna teď jsem nedomyšlené, napůl božské božstvo s fyzickým tělem, ale jakmile se moje fyzické tělo rozpadne, budu zcela božská jako oni? Mám pocit, že jsme zrovna teď zlehka přeskočili celkem závažnou konverzaci.

„No ale i když máš pořád tělo, jsi božstvo, takže s uplatňováním tvé moci by neměl být žádný problém.”

„Uplatňování mé moci?”

Mohlo by to být tak, že mluví o té schopnosti „správce”, co jsem získala, když jsem se stala božstvem? Nenapadá mě nic jiného, co by se k tomu hodilo, takže to je pravděpodobně ono.

„Jo. To je to hlavní téma, kvůli kterému jsme přišli celou tu cestu až sem, abychom si s tebou o tom promluvili.”

Temný bůh stáhl svoje nohy z desky stolu a když se narovnal, položil na desku stolu svoje překřížené ruce a nahnul se dopředu. Pocit napětí v místnosti stoupl.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>