EGA 2 - extra 4

Povídka 4 – Manuální práce jisté skupiny hrdinů

Na druhém podlaží Chrámu Zlého boha před jednou místností byla shromážděná skupina šesti mužů a žen. Skupina sestávala ze tří mužů a tří žen a svým způsobem to byla skupina, co se sem nejméně hodila.

„Ehm, je to tady?”

„Ano. Podle vážených slov posvátné bohyně věřím, že o tom není pochyb.”

„Ale stejně na tomhle místě, hej? Proč nám vůbec posvátná bohyně říká, abychom přišli do Chrámu Zlého boha?”

„Kdo ví. Ale i když tohle řekneš, pokud takhle získáme zpět Arcův svatý meč, pak samozřejmě musíme jít.”

„Já přece jenom potřebuju své svaté kopí.”

„Já taky. Bez svého svatého luku v ruce se o mě vážně nedá říct, že bych si zasloužila titul hrdiny.”

Byla to družiny Arca, hrdiny svatého meče; hrdina svatého kopí Lionel a hrdina svatého luku Orlaine; dohromady šest lidí. Ale od té doby, co se jim nepodařilo pokořit „Svatou zemi Zlého boha” a byly jim uzmuty jejich zbraně, byly jejich tituly trochu ironické.

Svaté zbraně, jenž sloužily jednak jako symbol hrdinů a jednak jako zdroj jejich síly – zbraně požehnané Bohem Světla Sophiou, co si vybraly své majitele. Místo aby si bojovníci zvolili své zbraně, byly to zbraně, co si zvolily a uznaly bojovníky za své majitele. A lidé uznaní těmito zbraněmi se staly existencemi zvolenými Bohem Světla Sophiou, a tím získali titul hrdiny. I Arc, Lionel a Orlaine se takto stali hrdiny.

Kvůli tomu byli hrdiny jen díky svým svatým zbraním, a proto jelikož byli hrdinové, museli držet své svaté zbraně. Jak Orlaine řekla, když jim byla jejich zbraň uzmuta, byla to pro hrdinu smrtelná porážka. A i kdyby je někdo slovně urážel, nemohli se nijak ohradit.

„Nevrací se, ani když na něj zavolám... Co se jen pro všechno na světě stalo s mým lukem?”

„Jo, když na ně zavoláme, obvykle se okamžitě vrátí zpět, hej?” souhlasil modrovlasý Lionel s Orlaininými utrápenými slovy.

To svaté zbraně si zvolily svého majitele a kromě toho, že nikdo jiný nebyl schopen je použít, i když je hrdinové neměli v ruce, jakmile na ně zavolali, okamžitě k nim přiletěly.

Hrdinové tohle věděli. A tak když v kobce selhali a probrali se bez svých zbraní, zkoušeli na své zbraně nespočetkrát zavolat. Ale svaté zbraně se nevrátily.

Co se týče Orlaine, volala na svůj svatý luk pořád dokola, až měla své světle fialové vlasy úplně rozcuchané a oči plné slz a dokud ji Arc a ostatní nezastavili. Ale bez výsledku.

„Jsem si jistý, že to bude v pořádku. Vážená posvátná bohyně mi řekla, že pokud sem přijdu, budu moct získat zpět svůj svatý meč. V tom případě by měl být svatý meč v pořádku.”

„Bylo by dobře, kdyby to byla pravda...”

Blonďatý Arc se ji snažil rozveselit, ale Orlaine svěsila hlavu. Možná se pořád ještě trápila. Přece jenom jako křehká dívka, kterou svatý luk vybral, aby byla hrdinou, se namáhala, aby své povinnosti splnila. Kvůli tomu šoku, že přišla o svůj rozhodující svatý luk, byla pravděpodobně citově nevyrovnaná.

„Je to v pohodě. Nerozbila jsem ani svatý meč, ani svaté kopí a ani svatý luk.”

Zatímco hrdinové mluvili, ozval se za nimi hlas. Družina se překvapeně otočila; mysleli si, že byli tak soustředění na sebe, že si nevšimli, že někdo vstoupil do místnosti. A tam stála černovlasá dívka oděná v černočerných šatech zdobených motivem růží.

Jakmile spatřili dívčiny černé oči, všichni se zachvěli. Krev jim vyprchala z tváří a po celém těle měli husí kůži. Hrdla měli vyschlá jako troud a zuby jim drkotaly. Ve chvíli, kdy se jim samovolně začaly třást údy, z celého jejich těla se lil studený pot, jako kdyby si teprve teď jejich tělo vzpomnělo, že by to mělo udělat.

Tuhle dívku bylo nemožné porazit... I kdyby měli své svaté zbraně, bylo ji nemožné porazit.

Až do teď byl nejsilnějším protivníkem, co potkali, ten, co stál na stráži dole na 30. podlaží. Ale z této dívky stojící před nimi cítili moc daleko větší než z Císařské smrti, co v nich vyvolával zoufalství.

Jejich instinkty, emoce a intelekt... ten strach, co všemi těmi třemi aspekty zakoušeli; zdálo se, že ten strach v mžiku rozdrtil čistá a silná srdce hrdinů. Ale to rozhodně nebylo kvůli tomu, že by měli slabého ducha. Kdyby měli slabého ducha, unikli by okamžitě, jen co se s ní střetli pohledem. Jen to, že tam zůstali, byl důkaz jejich síly.

A zareagovali tím, že na místě padli na všechny čtyři a čelo přitiskli k podlaze. Byla to pozice nejvyšší omluvy předávaná v legendách o hrdinech – prostrace.

„...Ach— promiňte.”

Protože si lidé kolem ní zvykli odvracet zrak, dívka napůl zapomněla na své mystické oči a instinktivně zamumlala omluvu před tímto výsledným festivalem prostrace.





Ta dívka—Anri se vyhýbala jejich očím a řekla, aby vstali. Skryla podstatu svých mystických očí. Teprve po chvíli od jejího prvního zjevení byli hrdinové schopni promluvit.

Trochu je zneklidnilo, když se Anri představila jako příbuzná Zlého boha, ale když jim ukázala svou kartu dobrodruha, která potvrdila, že je člověk, na nic dalšího se nevyptávali.

Normálně nebyl příbuzný Zlého boha něco, co by hrdinové mohli přehlédnout, ale jelikož ji potkali na místě, na které je navedla Bohyně světla, jedním z důvodů, proč se dál nevyptávali, bylo i to, že nemohli udělat nic nedbalého.

Druhým důvodem bylo, že v jejích předešlých slovech pro ně bylo ještě něco důležitějšího.

„Takže ty teď máš svatý meč?!”

„A svaté kopí taky?”

„A svatý luk?!”

Když hrdinové slyšeli, jak se Anri zmínila o svatých zbraních, instinktivně a překvapeně vykřikli.

„Prosím, vrať nám je!”

Arc držel Anrinu ruku ve svých dlaních a zoufale ji prosil. Normálně by se lidé v takové situaci dívali vzájemně do očí, ale jelikož si dávali pozor, aby se tak nestalo, ze strany to vypadalo strašně komicky.

Ztráta svaté zbraně nejvíce otřásla Orlaine, ale to Arc se uvnitř nejvíce trápil. A velkou měrou to bylo tím, že na rozdíl od Orlaine a Lionela, co pracovali sólo, on pracoval ve družině. Pro Orlaine a Lionela to nakonec nebylo nic víc než osobní problém, ale Arc tím způsoboval nepříjemnosti členům své družiny, takže se s tím nedalo nic dělat.

„Nevadí mi, že vám je vrátím, ale má to své podmínky.”

„Hej, hej, co myslíš těmi podmínkami?” řekl Zio nespokojeně.

Z jeho úhlu pohledu bylo úkolem hrdinů chránit lidskou rasu, takže bylo nemyslitelné, aby s nimi někdo nespolupracoval. Ale to s Anri nemělo co dělat.

„...Prosím, řekni mi je. Pokud to bude v mých silách, udělám to!”

„...Já taky!”

„Nedá se nic dělat. Dožírá mě to, ale řekni to.”

Hrdinové se s tragickými výrazy odhodlali a Anri je prostě informovala o svých podmínkách.

„Pomozte mi postavit dům.”

„Ha?”





Těch šest přemýšlelo, jestli se nepřeslechli, ale Anrina odpověď se nezměnila. Když se zeptali potřetí, hrdinové konečně pochopili, že to myslela vážně, a Anri jim stručně vysvětlila situaci.

Aby se Anri odstěhovala z chrámu, kde žila, potřebovala postavit dům. Takže výměnou za svaté zbraně, co dostala od Zlého boha, po nich chtěla, aby jí pomohli s výstavbou.

„Takže ech, v podstatě stavební práce? Jasně, ale nikdy předtím jsem to nedělal. Nemyslím si, že budu nějak velkou pomocí, víš?”

„Taky jsem si najala profesionály. Stačí když pomůžete se zvedáním těžkých břemen a s ostatními jednoduchými úkoly.”

Lionel vyjádřil své pochyby, ale Anri takovou otázku čekala, a tak s přikývnutím odpověděla.

„Hrdinové jako dělníci, co...”

„Ta představa je trochu...”

„Ne, na tom nesejde! Není to tak, že bychom dělali něco špatného, takže pokud budeme muset udělat jenom tohle, tak je to pořád málo.”

Frey a Widdi daly najevo svůj nesouhlas, ale Arc jim odpověděl, jako by tu myšlenku střásl. Byl velmi nervózní, jakou práci po nich bude příbuzný Zlého boha vyžadovat, takže stavební práce byly trochu zklamáním.

Člověk jako on, co chtěl pomáhat lidem v nouzi, měl pocit, že by s tím souhlasil, i kdyby nešlo o svatý meč.

„No, to se nedá nic dělat, hej. Pokud je to jen manuální práce, myslím, že to taky zvládnu.”

„Ech? Počkej, Zio. Dělám to, abych získal svůj svatý meč, takže stačí, když budu pracovat jenom já, ne?”

„Proč se tak odtahuješ? Každopádně žádné zakázky nepřijmeme, dokud nezískáš svatý meč zpět, takže bude lepší, když ho získáš zpět rychle, ne?”

„No, přesně jak Zio říká. Widdi a já nebudeme při manuální práci moc užitečné, ale měly by být jiné věci, s kterými budeme moct pomoct. Ne, Widdi?”

„Samozřejmě. Taky pomůžeme! Nenecháme tě pracovat samotného, Arcu.”

„Lidi...”

Když viděli, jak si Arcova družina utvrzovala svá pouta, Orlaine a Lionel přihlíželi trochu závistivě.

A také. Kvůli náhlému přídavku dělníků Anri v duchu vítězně zapumpovala pěstí.

„No, takhle to je. Mě to nevadí.”

„Mě taky ne. I když vypadám takhle, posiluju, takže dokážu i fyzicky pracovat!”

Jak Lionel, tak Orlaine souhlasili, a těch šest souhlasilo, že Anri pomůžou postavit dům.

„Díky. Lidé zainteresovaní na stavbě domu jsou shromáždění támhle v té místnosti, takže se prostě držte jejich instrukcí. Zrovna by měli končit s plánováním.”

„Jo, jasně.”

V tomto okamžiku už si všichni uvědomili, proč je sem bohyně poslala.

Jak sledovali, jak Anri odchází, těch šest se odhodlalo a otevřelo dveře před sebou.





A pak je zavřelo.





„Hej, co to kruci bylo za bitevní pole?!” vypustil ze sebe Zio nervózně, když popatřil na tu scénu za dveřmi.

No ano, bylo to bitevní pole.

Skupina lidí byla shromážděná kolem modelu vily uprostřed místnosti a vehementně se dohadovali, zatímco stranou ležela hora z odhozených plánů. Když viděli, jak dělníci horečnatě pobíhali kolem a jak se místností rozléhal naštvaný řev, z nějakého důvodu se těch šest vidělo uvnitř a přeběhl jim mráz po zádech.

A ta představa se stala realitou.

Ty dveře, co instinktivně zavřeli, se s bouchnutím otevřely a zevnitř vyšel blonďatý mladý muž v luxusní kněžské róbě.

„Vy musíte být ti dělníci, o kterých se paní Anri zmínila! Huhuhu, čekali jsme na vás!”

Ten blonďatý muž vypadal nádherně, ale kazily mu to temné kruhy pod očima. Ten muž byl pravděpodobně pod vlivem toho, že táhl už několik dní bez spánku, poháněný jen samotným svým nadšením. A tak vesele mluvil, zatímco těch šest zaraženě přihlíželo.

„Zrovna nám začali docházet dělníci! Honem, honem! Pojďte dovnitř!”

S těmi slovy je mladý muž – papež Harvin – popadl za týl takovou rychlostí, že to nezaregistrovali ani hrdinové veteráni, a začal je táhnout do místnosti.

„Hej— počkej?!”

„P-přestaň!”

„Hii?!”

„T-tohle není vtipný, víš?!”

„T-to snad ne, hej...”

„NEEEEEEEEEEE?!”

Když těch šest konečně pochopilo, že to není žádná prostá výstavba, snažili se v panice uprchnout, ale papež těm ubohým obětím nevěnoval žádnou pozornost a silou je vtlačil do místnosti a zavřel dveře.





A zatímco o tom Anri neměla ani tušení, ty plány se v jedné chvíli proměnily z „domu” na „palác” a ačkoli doba, kterou těch šest muselo pracovat, se úměrně zvýšila, už bylo stejně pozdě.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>