KNM - kapitola 72

Kapitola 72 – Extra: Mizérie

„Bar-bar, kde je papa?” zeptalo se bázlivě zlatovlasé, modrooké, roztomilé dítě, které by každý miloval. Muž s vousem, co seděl vedle něj, si psal nějaké poznámky o magii. Bezmocně odložil své pero a podíval se po dítěti.

„Pokud mu znovu řekneš 'papa', tak ti rozhodně vlepí facku,” poradil mu Barbalis bezmocně. Starý a mladý, co seděli v jeho ložnici, byli oba tvrdohlaví. Starý po mladém chtěl, aby mu říkal mistře. A mladý starého nenazýval jinak než papa. Takhle to šlo až do chvíle, kdy došlo k týrání dítěte, a když na to přišla Susanna, naštvaně odběhla a začala týrat starého.

Od té doby, co Mizerui začal mluvit, Gleovy urážlivé a masochistické činy nikdy nepřestaly, ale výsledkem vždycky bylo, že jak starý, tak mladý skončili s pohmožděnými tvářemi. A pak se vmáčkli k sobě a usnuli na stejné posteli, protože byli příliš unavení. Gleův zvyk ležet na břiše se nikdy nezměnil a zvyk malého Mizeruie ležet tváří dolů na Gleovi se také nezměnil.

Barbalis této scéně přihlížel, dokud Mizeruiovi nebylo sedm, kdy nastaly náhlé prázdniny jménem „vystudování Aklanské bláznivé čtyřky”. Celá akademie tři dny a tři noci pořádala banket na oslavu dostudování Aklanské bláznivé čtyřky, zatímco ti čtyři zahlíželi na Mizeruie a tři dny a tři noci se dohadovali.

Susanna trvala na tom, že si Mizeruie vezme s sebou. Jejím důvodem bylo to, že kdyby si Mizeruie vzal Gle, nikdo by nevěděl, jestli by se vůbec dožil dne, kdy si ti čtyři slíbili, že se následujícího roku setkají. Barbalis s ní také silně souhlasil.

Ale sám Mizerui trval na tom, že zůstane s Glem, a ignoroval Susanniny upřímné prosby. Ti tři nakonec nemohli dělat nic jiného, než se koukat, jak si Gle Mizeruie odvádí. Kvůli téhle události ti ostatní tři zakoušeli upřímnou lítost následujících několik let.

Dalšího roku Gle opravdu přišel s prázdnýma rukama a sám.

„Kde je Mizerui?”

„Ztratil jsem ho.” Gle pokrčil rameny.

Vůbec poprvé se Barbalis přidal k Susanně při jejím počinu nápravy Glea.

O pár let později se Mizerui najednou a zčistajasna objevil, ale kde přesně celou tu dobu Mizerui byl? To byla vždycky záhada...





„Papa, co to kreslíš za magický kruh?” Mizerui seděl na zemi a zíral, jak jeho všemocný otec mág musel poprvé použít magický kruh, aby aktivoval magii. Co by to mohlo být za magii?

Gle ho praštil po hlavě jako obvykle a opravil ho: „Jsem tvůj mistr!”

„Ach...” Mizerui se držel za hlavu. Rozhodl se, že celé oslovení prostě přeskočí a znovu se zeptal: „Co to je za magický kruh?”

Gle vítězoslavně řekl: „Tohle je magický kruh času a já ho použiju k cestě do budoucnosti.”

„Do budoucnosti?” Mizerui nechápal, co to je budoucnost. Nicméně ho ten magický kruh velmi zajímal. Byl velmi zvědavý, co by to mohlo být za magické kouzlo, že Glea přinutilo použít magický kruh.

Gle byl tak dlouhou dobu na zemi a kreslil magický kruh, až ho z toho začaly bolet záda. Ten kruh se opravdu těžce kreslil a dokonce ani Gle neměl moc velkou sebedůvěru, že uspěje. Ale také nechtěl experimentovat se svým vlastním životem. Gle rozkázal Mizeruiovi: „Až ti řeknu, něco popadni a hoď to dovnitř.”

Mizerui se vzrušeně rozhlédl kolem. Konečně popadl Gleův dlouhý meč a tápal k okraji magickému kruhu, aby vyčkal na Gleův signál. Gle začal do magického kruhu vpouštět velké množství magie. Bylo to obtížné kouzlo a nehodlal se držet zpátky, hodlal tomu věnovat veškerou svou moc.

Magie z jeho těla rychle odtékala a dokonce i Gleovi tenhle rapidní úbytek magie sebral barvu z tváře. Ale jakmile začal magický kruh zářit, srdce měl plné nadšení. Dál to pokračovalo, až magický kruh zářil oslepujícím světlem a Gle spotřeboval veškerou svou moc. Byl slabý, ale stejně nahlas zakřičel: „Teď!”

Bylo slyšet jasný zvuk, jak něco kovového dopadlo na zem. Kvůli tomuhle se Gle zamračil. Teoreticky měl ten meč zmizet, a tudíž by neměl vydávat žádný zvuk.

Selhalo to...? Gle z toho byl nešťastný, ještě nikdy předtím neselhal. Když to oslepující světlo postupně vyprchalo, meč opravdu ležel uprostřed magického kruhu.

„Co to kruci! Jak jsem mohl selhat? Určitě jsi ho hodil moc pomalu, Mizeruii. Zmlátím tě, až budeš mít z hlavy jednu velkou bouli.”

Gleovy oči zakroužily po místnosti, ale Mizeruiovo malé tělo neviděl. Na okamžik ztuhl, pak zvedl hlavu, aby se podíval ke dveřím: dveře byly na několika místech zamčené a bylo zamčeno zvenku, takže se Mizerui nemohl dostat ven.

Gle se otočil zpět k magickému kruhu a na hodně, hodně dlouho ztuhl...





„Au!” „Au!”

Naráz byly slyšet dva bolestné výkřiky. Mizerui si držel svou bolavou hlavu a po tvářích se mu koulely slzy. Ovšem naštěstí pro něj ho Gle často mlátil do hlavy, takže tu trochu bolesti dokázal zvládnout. Na druhou stranu, ten muž, do kterého Mizerui udeřil, si velmi dlouho stěžoval.

„Takovej malej spratek! Chceš výprask?”

Mizerui zvedl hlavu, aby se na něj podíval. Naštvaně se na něj díval muž se zelenými vlasy, co mu sahaly k ramenům. Na sobě měl čarodějnickou róbu.

„Kdo jsi?” zeptal se Mizerui zvědavě. Copak zrovna nebyl v tátově pracovně a nesledoval ho, jak použil ten magický kruh?

Ten zelenovlasý muž byl evidentně mnohem zvědavější než on. Odsekl: „To jako myslíš vážně, ty jsi mi z nebe spadl na hlavu a ptáš se mě, kdo jsem? Neměl bych se na to ptát já? Neříkej mi, že jsi malý čaroděj, co se zrovna naučil, jak levitovat?”

„Nejsem! Já jsem velmi mocný mág, jediný učedník magického génia Glea!” protestoval Mizerui nahlas.

„Ech? Gle?” Zelenovlasému muži se rozšířily oči, evidentně v naprosté nevíře, co to dítě zrovna řeklo.

„Správně.” Mizerui zvedl bradu.

„Co je? Že křičíš tak nahlas.”

Mizerui se podíval směrem, odkud přišel ten druhý hlas. Kráčel k němu muž s černými vlasy do pasu a pohledným vzezřením a se zářivou korunou na hlavě. Mizerui si pomyslel, že to je divné, a navzdory svému ranému věku věděl, že jediný člověk na světě, co nosil korunu, byl Dračí císař.

Mohl ho magický kruh jeho táty poslat na Dračí kontinent?

Zelenovlasý muž řekl s podivným výrazem: „Nějaké divné děcko říká, že je Gleův nejstarší učedník.”

„Gleův nejstarší učedník? Není to Mizerui?” Zdálo se, že ten pohledný, černovlasý muž byl zmatený.

„Já jsem Mizerui!” Mizeruie to zmátlo.

„Když už mluvíme o Mizeruiovi, tohle dítě vypadá dost jako ten chlápek Mizerui. Hehe, mohl by to být plod jeho aférky?”

„Co?” Zelenovlasý muž se otočil, ale už to dítě nedokázal najít.





Před Mizeruiovýma očima problikávalo mnoho a mnoho scén, jako kdyby seděl v jedoucím vlaku a scenérie kolem se rychle míhala. Mizerui se na ně zastřeně díval a pak nedokázal odolat, aby se těch obrázků rukama nedotkl. Jakmile se jednoho z nich dotkl, Mizeruie to rychle vtáhlo dovnitř. Když se konečně vzpamatoval z toho šoku, znovu stál na podivném místě.

Viděl dvě skupiny lidí, jak stojí proti sobě. Po své levici měl jenom jednoho muže oblečeného ve fialové róbě a po pravici bylo lidí několik. Ten muž s černými vlasy vpředu se mu zdál tak nějak povědomý? Mizerui přimhouřil oči a zakřičel: „Ach! Ty oči...”

Jakmile ze sebe vydal hlásku, pusu mu najednou zakryla ruka. Mizeruie do nosu uhodil pach krve. Zvedl hlavu, aby se podíval, a spatřil, že ten člověk, co mu zakrýval ústa, byl smáčený krví, své zlaté vlasy měl rozcuchané a jeho oděv byl tak moc nasáklý krví, že bylo těžké poznat, jakou měl barvu. Tak nějak mlhavě rozpoznával černé a bílé proužky...

„Pšt! Tady nemůžeš s ničím pomoct. Hned odejdi.”

Zdálo se, že ten zlatovlasý muž si ze svých zraněních nic nedělal, a pořád se choval elegantně. Usmál se, jak strčil do Mizeruie, který se poté propadl do propasti. Teď se ty scény začaly pohybovat vertikálně.

Mizerui se vznášel ve vzduchu. Z nudy zoufale máchal svými končetinami a vrazil svoje ruce a nohy do neznámé scény. Když se tentokrát vykutálel, bezpečně dopadl na sedačku. Neměl ani ponětí, kde to byl. Kolem sebe viděl sedící a stojící lidi, ale divné bylo, že všechno okolo bylo naprosto průhledné a nebylo tam nic kromě těch lidí. Mizerui bázlivě sklonil hlavu a spatřil, že pod zadkem nic neměl, i když vzpřímeně seděl.

„S-K-V-Ě-L-É!”

Mizeruiovu pozornost přitáhl hlasitý výkřik. Viděl, jak zelenovlasý mladý muž vzrušeně mluvil k jinému muži.

Neměl ponětí, co zelenovlasý muž šeptal černovlasému. Zelenovlasý muž zvedl hlavu a zapáleně řekl: „Pokud ho chytíme a dostaneme odměnu, nebudu se muset bát o jídlo a ošacení.”

Černovlasý muž se podíval Mizeruiovým směrem. Mizerui si nejdřív myslel, že se dívají na něj, ale když se podíval pořádně, uvědomil si, že se dívají na muže, co seděl vedle něj. Ty jeho brýle se zlatými obroučkami se mu zdály celkem povědomé. Ten muž mu pohled neoplatil, ale místo toho ho pohladil po hlavě.

Jeho oči se upíraly na ty dva muže. V jeho bystrých, zlatých očích bylo opovržení a na rtech mu hrál zlomyslný úsměv.

„Vystup na další zastávce,” řekl černovlasý muž, jako kdyby mluvil jak ke svému společníkovi, tak k muži se zlatými brýlemi.

Ten muže se zlatými brýlemi Mizeruie zase postrčil a vrátil ho zpět do nekonečného seznamu scén.

Jak se tohle znovu a znovu opakovalo a také kvůli tomu, že jej vychoval Gle, Mizeruiovi už došlo, co se děje. Vlastně i jen na základě toho, že Gle kreslil magický kruh času, už Mizerui předpověděl, co se stane. Jen nevěděl, proč takhle létal kolem a kdy vlastně zastaví.

Ačkoli to Mizeruie trochu trápilo, pořád byl mladý a čelil takové situaci s celkem hravým přístupem. Vždycky se proplížil do nějaké scény a pak vzápětí vběhl do další. Když se mnohokrát vrátil, začal si hrát beze strachu. Jakmile se vrátil, odešel do další scény.

Po dlouhé době se Mizerui začal cítit unaveně. Tiše seděl v temnotě a sledoval, jak se obrázky koulejí kolem. Ačkoli v každé té scéně bylo mnoho lidí, Mizerui se vždycky cítil sám. Často ho beze slova posílali zpět, takže nebyl žádný rozdíl v tom, jestli někoho viděl nebo ne.

„To už nemůžu jít zpátky...” Mizerui se nakonec začal bát. Seděl a bezvýrazně zíral do temnoty a nevěděl, co by měl dělat. Ačkoli znal magii, byl dalece od toho, aby znal věci jako časová magie. Vlastně kromě Glea možná nebylo nikoho, kdo by přišel na něco tak strašlivého jako časová magie.

Temnotu najednou prořízla bílá ruka a popadla Mizeruie za kotník. Při tom náhlém trhnutí Mizerui ani neměl čas zaječet, než ho to vtáhlo do něčího náručí.

Mizerui se zarazil a pak zvedl hlavu. Díval a usmíval se na něj muž v dlouhé róbě.

„Kdo jsi?” zeptal se Mizerui.

Jak mu muž odpovídal, se zájmem si ho prohlížel: „Já jsem Mocha.”

Malý Mizerui se zamračil. „Mocha? Snažíš se obalamutit pětileté dítě? Já ti něco řeknu, mě už je sedm a už se nenechám tak snadno oklamat. Nemysli si, že nevím, že mocha je druh kávy.”

Ten muž vypadal rozpačitě, jak se to snažil vysvětlit: „Ale já se vážně jmenuju Mocha. Mám dva mladší bratry a ti se jmenují Latté a Cappuccino.”

Mizerui to slyšel a vypadal velmi skepticky. Prohlédl si Mochu a snažil se na jeho tváři najít známky, že lže. Přece jenom... který rodič by své děti pojmenoval Mocha, Latté a Cappuccino?

„Ty jsi ještě neslyšel o třech kávových dětech Dračího císaře?” zeptal se Mocha dílem naštvaně a dílem žertem, když viděl Mizeruiův výraz, ale pak se zamračil. „Správně, možná že jsi to vážně nevěděl. Z jakého času a prostoru jsi přišel? Proč ses vznášel v časoprostorovém tunelu?”

Mizeruiovi klesla čelist. Vzpomněl si; opravdu slyšel o třech kávových princích, když se doslechl, že nejstarší princ oslavil své sté narozeniny.

„Princi Mocho... k-kolik ti letos je?” zeptal se Mizerui úzkostně.

„Mě? Sto patnáct.”

„Ha?” zakřičel Mizerui šokovaně. „To jsem dorazil patnáct let do budoucnosti?”

„Kruci, nevím, kam se poděl táta. Viděl jsem spoustu divných scén a chci mu o tom povědět,” povzdechl si Mizerui.

„Divné scény?” Mocha se usmál a řekl: „Viděl jsi minulost nebo budoucnost, že? Ale jak ses dostal do časoprostorového tunelu?”

„Můj táta nakreslil magický kruh času.” Mizerui se na Mochu najednou podíval. „Princi, jak jsi tam strčil ruku?”

„Já jsem věštec.” Jakmile to Mocha dořekl, okamžitě spatřil Mizeruiovu skepsi. Trpělivě vysvětlil: „Vlastně to je dar. Když zavřu oči, často v časoprostorovém tunelu vidím různé situace a obrázky, co tamtudy procházejí.”

Mizerui si to najednou uvědomil: „Takže protože jsi často viděl budoucnost, všichni si mysleli, že dokážeš budoucnost předvídat?”

„Dokud lidem povíš o budoucnosti, koho vlastně zajímá, jak ses to dozvěděl?” odpověděl s něčím, co vypadalo jako úsměv.

„Ale to je taky dobře. Nevěděl bys potom všechno? A nikdy bys neudělal nic špatně,” řekl Mizerui trochu žárlivě.

Mocha se na Mizeruie chvíli díval, než nakonec klidně odpověděl: „Dítě, ty jsi určitě taky viděl budoucnost. Myslím si, že je mou povinností ti říct, že být schopen vidět budoucnost neznamená, že je tvůj život bez otázek. Já se často trápím tím, jestli mám své proroctví říct ostatním nebo ne. Mnoho proroctvích se ukázalo být sebevyplňujících. Kdybych nic neřekl, možná by se to vůbec nestalo.”

Mizerui byl naprosto zmatený. Kvůli své zvídavé povaze se zeptal: „Jako třeba?”

„Jako třeba...” Mocha se odvrátil, aby tohle dítě nemohlo v jeho očích vidět všechnu tu bolest.

„Viděl jsem... že můj budoucí mladší bratr zabije mého otce, ale nevím, jestli když se o tom zmíním, to způsobí, že ho bude můj otec nenávidět. A tudíž jestli můj bratr nedopadne tak, že mého otce zabije, takže se z mého proroctví stane vlastně viník. Nebo možná že když nic neřeknu, tak můj bratr mého otce zabije, protože jeho důvody neměly nic společného s proroctvím. V tom případě bych zanedbával pomoc svému otci?” řekl Mocha. Znělo to jako prohlášení i otázka zároveň.

„Takže zmíníš se o tom nebo ne?” Mizerui se tím sám začal víc a víc trápit.

Mocha vyhlédl z okna a jeho hlas zněl zároveň blízko i daleko.

„Vskutku, zmíním se o tom nebo ne?”
--------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>