Povídka 6 – Setkání u večeře jistého démonického krále
Momentálně ve vile u černé růže bydlely čtyři dívky.
Anri, jež ta vila patřila. Tena, jež byla jejím přívržencem a také vrchní služebnou. Lili, co byla jako mladší sestra, co navzdory svému věku pomáhala s domácími pracemi. A nakonec Leonora, jež byla příživníkem.
Z těch čtyř byly Anri, Tena a Lili trvalými obyvateli, ale Leonora tu nakonec zůstávala jen dočasně. Jako dcera démonického krále a následnice trůnu se vrátí na území démonické rasy, jakmile její odkladné putování skončí. Tak zaprvé, její putování nemělo žádné dané datum, kdy by mělo skončit, ale nemohla v tom pokračovat navěky.
Ona sama si dala podmínku, že se vrátí, „až získá nějakou zásluhu”. A objektivně řečeno už toho dosáhla.
Pomohla se založením sousední země a měla hluboká pouta s jejími význačnými osobnostmi. Navíc tato sousední země připravila o území nepřátelskou zemi, Forteru, a vystavěli ji jako nárazník. Navíc teď bylo prostřednictvím této nové země možné obchodovat s lidskou rasou, což se dřív považovalo za nemožné. Jako následník trůnu získala celkem dost zásluh.
V důsledku čehož by se dalo říct, že bylo přirozené, že dostala takovou zprávu.
„Vracíš se do své země?”
„Jo, začínají na mě tlačit, víš?”
U večeře Leonora řekla Anri a ostatním, že se její rodná zem vyptávala, jestli je připravená se vrátit.
„Je to celkem náhlé.”
„Ne, to není tak úplně pravda. Už to nepřímo zmínili dřív. Rozhodla jsem se na to nereagovat, dokud to výslovně neřeknou. Ale jak se dalo čekat, pravděpodobně tu nebudu moct zůstat o moc déle.”
„Aha...”
Protože se to v podstatě rovnalo tomu, že Leonora sama přiznala, že tu chtěla zůstat, trochu zčervenala rozpaky.
„Takže kdy odejdeš, Leonoro?”
„Hm. Mám v plánu vyrazit zítra.”
„Z-zítra, říkáš?”
„Jo. Přece jenom jsme od území démonické rasy celkem daleko.”
Tena byla kvůli Leonořině odpovědi celá v šoku. No ano, tohle se zdálo celkem náhlé. Ale jak Leonora řekla, na území démonické rasy to trvalo několik dnů. Navíc od hranic k hradu démonického krále to trvalo ještě déle. Kvůli tomu dávalo smysl, že potřebovala odejít co možná nejdříve.
„A tak bych vás chtěla o něco požádat... Nepůjdete se mnou navštívit území démonické rasy?”
„? My?”
„Jo. Zvu tě jako kamarádku. Přirozeně jsi v sousední zemi významnou osobou, takže se k tobě budou chovat jako ke státní návštěvě.”
Anri momentálně neměla ve Svaté Anrinině teokracii žádnou pravomoc, ale když člověk realisticky uvážil její konexe, nebylo nezbytně špatné ji nazývat významnou osobou.
Ale v tom případě by tu žádost měli poslat přes Svatou Anrininu teokracii a ne ji takhle přímo zvát. Po pravdě to bylo prostě tak, že Leonora pozvala svou kamarádku k sobě domů.
Leonora Romariel... Jako dědic trůnu démonického krále byla vždycky bez přátel.
Příštího dne navštívily Anri a Leonora Chrám Zlého boha.
Leonora měla v plánu pozvat Anri, Tenu a Lili, ale Lili byla stále příliš malá a dlouhá cesta by jí nesvědčila. Kvůli tomu byla Tena nucena zůstat doma, aby na ni dohlédla, a nakonec jela jenom Anri.
„Hej, Anri... Vážně pojedeme na té věci?”
„Takhle to je rychlejší.”
„No, jasně, ale... ale víš...”
Ty dvě přišly sem do Chrámu Zlého boha, aby si zajistily dopravní prostředek. Cesta tam a zpět by jim pěšky nebo vozem jako normální lidé zabrala skoro měsíc, ale teď když Tena a Lili zůstávaly ve vile u černé růže, nechtělo se Anri být tak dlouho pryč.
A tak si zvolila tu nejrychlejší metodu, jak se tam dostat. A ta metoda se nacházela tady.
Ale přesto když se to Leonora dozvěděla, nešťastně se zamračila. Řekla jim, že vyrazí dneska, ale nikdy se nezmínila, jak se tam dostane. Přece jen to zjistila dneska.
Když jí Anri řekla, že se tam dostanou za jeden den, nedbale si myslela, že to bude zásluhou teleportační magie nebo něčeho podobného. Ten optimismus se jí vymstil. Když o tom pořádně popřemýšlela a pominula božskou Anri, nebylo možné, aby měla lidská Anri takovou moc.
Se svou zemí neměla smluvené žádné další spojení, ale pořád bylo možné poslat jim urgentní zprávu, aby je o tom informovala. Zatímco si Leonora lámala hlavu, jestli by tu zprávu měla poslat nebo ne, bylo už příliš pozdě.
Jak to Leonora vzdala, povzdechla si a zamumlala svou chabou naději: „Bylo by dobře, kdyby tohle doma nezpůsobilo rozruch, ale...”
Území démonické rasy, hrad démonického krále
Hluboko v srdci území démonické rasy stál hrad. Patřil démonickému králi, který svrchovaně vládl nad démonickou rasou. Tento hrad sloužil jako jejich svrchované velitelství. Ačkoli válka mezi démony a lidmi trvala dlouho, všechny bitvy se konaly nedaleko hranic a lidé ani jednou nevpadli tak daleko, aby se dostali k hradu démonického krále.
Navzdory tomu jeho bezpečnost nejevila známky ledabylosti.
Hrad chránilo mnoho vrstev velké bezpečnostní sítě a pokud kdy spatřili nepřátelskou armádu, démonické síly byly připravené ji okamžitě zastavit.
Jednoho dne na hrad dorazila naléhavá zpráva ze 'sítě' nejblíže území lidské rasy.
„Vaše Veličenstvo! Urgentní zprávy!”
„To je hluku. Co se děje?”
Eligor Romariel, úřadující démonický král, byl ve své kanceláři, když dovnitř najednou vtrhla stráž.
„Zrovna před chvílí jsme dostali zprávu od jedné pohraniční pevnosti! Dle hlášení si to k tomuto hradu míří obrovský drak!”
„Říkáš drak?”
„Ano, pane! Zlověstný černočerný drak.”
Hlášení démonického krále umlčelo. Zdálo se, že upadl do tichých vzpomínek. Ale než si mohl urovnat myšlenky, rozehnala je otázka od strážce: „Co budeme dělat, pane?”
„Pokud letí po obloze, pak nám naše bezpečnostní sítě budou k ničemu. Ať se jednotky shromáždí ve směru draka! A taky ať přijdou Renarve, Vikuto a Ijido. Já tam také okamžitě zamířím.”
Po jednom letmém pohledu po strážci, co odspěchal, si démonický král začal připravovat vybavení.
Než se démonický král objevil ve východním kvadrantu hradu, stráže už dokončili přípravy. Na zemi stály jednotky se štíty a tvořily předvoj, co bude čelit vzdušným útokům draka, zatímco jednotky mágů stály za hradbami hradu. Jednotky v přední linii měly sloužit jako návnada; a mágové měli soustředit svůj útok, zatímco drakova pozornost byla jinde.
Ačkoli je sem najednou svolali, vojáci nejevili jedinou známku paniky a v klidu se seřazovali. Jejich počínání odráželo připravenost a úroveň výcviku démonické rasy.
A přímo jim veleli čtyři Nebeští králové, co sloužili jako blízcí pobočníci démonického krále.
„Předvoj, jak jste na tom s přípravou štítů?”
„Připraveny, pane Renarve!”
„Magická jednotko, předpokládám, že jste všichni tady?”
„Ano, pane. Všichni jsou zde!”
Zuřivá vichřice rytíř Renarve velel přední linii, zatímco Krvavý mráz generál Vikuto měl na starost zadní voj. Naopak Neoblomný zemní démon Ijido používal zemní magii, aby vytvořil ochranný val pro přední voj, jenž byl návnadou.
„Jak to vypadá s tvým valem?”
„Jo, mám hotovo,” odpověděl Ijido Vikutovi s úšklebkem.
Poté přišel démonický král. „Už jste se všichni připravili?”
„Ale jestli to není Jeho Veličenstvo. Ano, všichni jsme připravení.”
Démonický král zareagoval pokývnutím a pak se podíval k východní obloze. I Renarve, Vikuto a Ijido měli pohled upřený na oblohu.
„Podle našeho nejrychlejšího odhadu by měl dorazit každou chvilkou.”
„Upřímně zrovna v den, kdy se vrací princezna...”
„Když už jsme u toho, dneska vyrazila na cestu, že?”
„No ano. Včera večer jsme obdrželi její zprávu.”
„........”
„Vaše Veličenstvo? Děje se něco?”
„Ne, jen mám pocit, jako kdybych na něco zapomněl, a přesto...”
Démonický král se znovu pohroužil do přemýšlení stejně jako předtím, než jej vyrušila stráž. Ale znovu ho něco vyrušilo. Ale tentokrát bylo to něco také odpovědí na jeho otázku.
„?! Máme ho na očích!” zakřičel Renarve, aby varoval jednotky, jakmile spatřil blížící se černou masu.
„To je ono? ...Hm?”
„To je... Neříkejte mi...”
„Ten drak?!”
„Ha? O čem to kruci melete?”
Protože démonický král, Renarve a Vikuto tu postavu znali, okamžitě odhadli, co se děje. Byl to černý drak, s kterým jednou bojovali v kobce zvané „Svatá země Zlého boha”. A pokud uvážili i Leonořin plán vrátit se domů, bylo snadné odhadnout, co se dělo.
Naopak jenom Ijido panikařil, protože neměl ponětí, co se děje.
„Pane Renarve, pane Vikuto, dejte nám rozkaz k útoku!”
„P-počkejte chvilku! Nesmíte útočit!”
„Ha?”
„Na tom drakovi letí—”
Černý stín se přibližoval neuvěřitelnou rychlostí a v mžiku se proměnil z tečky na masivní siluetu a zanedlouho snadno rozdrtil val, na který byl Ijido tak hrdý, a se zaduněním přistál.
Vojáci z přední linie kolem draka spěšně utvořili oblouk, ale jelikož jejich nadřízení nedali rozkaz k útoku, zmateně tam stáli.
Ale ten zmatek se setkal s Vikutovou další hláškou.
„—princezna Leonora!”
Jako kdyby v reakci na jeho výkřik, ze slepého místa na hřbetě černého draka se ukázala dívka. Ale na rozdíl od Vikutových slov to nebyla Leonora.
Všichni se přirozeně dívali na černého draka. A kvůli tomu se dalo říct, že bylo přirozené, že všichni obrátili pohled na tu dívku. Démonický král, Renarve, Vikuto, Ijido, všichni bez výjimky se na tu dívku dívali. Nebo spíš byli nuceni ji vidět.
Lesklé černé vlasy a okouzlující černé šaty s růžemi. Na hrudi lehké brnění a vznešené rysy v tváři. Ale přesto mnohem větší dojem dělaly její oči. Ty černé, temné oči, tak zlověstné, že způsobovaly halucinace, teď přehlížely všechny na scéně a svíraly jim srdce hrůzou.
Tak hluboce pociťovali její moc právě proto, že byli elitou své rasy. V jejich srdcích byl vždycky nejsilnější existencí démonický král. Z toho mastodontského černého draka sálal tak neuvěřitelný pocit nátlaku. Ale přesto je to zoufalství, co vyvolávaly dívčiny oči, snadno překonalo.
A démonický král a jeho pobočníci nebyli výjimkou. Kromě Ijida všichni ostatní věděli, že tahle dívka přijde, a z Leonořiných hlášení věděli o jejích mystických očích. Ale ačkoli o tom věděli, stejně nebyli schopní potlačit tu instinktivní hrůzu, co jejich těla pociťovala.
V takové situaci by každý slabšího srdce okamžitě v panice utekl. To, že neubylo jediného vojáka, bylo hodno chvály.
Ale síla jejich srdce je místo toho zahnala do kouta. Jejich mysl jim říkala, aby neutíkali, ale jejich instinkty je nabádali, aby uprchli. Tenhle protiklad jim znavoval mysl.
A nakonec neschopni déle odolávat té hrůze všichni přirozeně zaujali stejnou pózu. Byla to pozice, kdy koleny a dlaněmi padli na zem a sklonili i hlavu; byla to pozice nejvyšší omluvy, předávaná ze starodávných dob.
„H-hej, Anri? Zapomněla sis nasadit masku!”
„...........Ach.”
Anriny mystické oči zlomyslné pravomoci plně ukázaly svou 'průměrnou' moc, jež byla schopná přinutit do prostrace i démonického krále.
Začalo to pár problémy, ale Anri si nasadila masku a ten festival prostrací skončil.
Shromážděné jednotky se rozešly, ty dvě dívky pozvali do hradu a jak se původně plánovalo, povečeřeli s démonickým králem. Večeře se účastnili Anri, démonický král Eligor, Leonora a nebeští generálové Renarve a Vikuto.
Zhruba v té době měl Ijido plné ruce práce s opravou východních pozemků.
„Hm, zdá se, že dokud se člověk přímo nepodívá do očí, nemají žádný účinek.”
„Nasadila jsem si masku, takže je to všechno v pořádku.”
Zatímco jedli polévku z plného menu, démonický král si povídal s Anri. Jelikož její maska byla toho typu, kdy zakrývala jenom oči, neměla problém s jídlem. Ta maska byl mimořádný předmět; byla navržená tak, že i když zvenku nebylo uvnitř nic vidět, zevnitř bylo vidět jasně.
Jelikož její mystické oči se aktivovaly jen při očním kontaktu, dokud měla na očích tuto masku, nikdo před ní nepadne k zemi ani od ní neuteče.
„Když máš tu masku na tváři, zdáš se úplně jako normální dívka.”
„Jsem normální.”
„He. Takže významná osoba teokracie, co bývala Zlým bohem a pořád se důvěrně zná s božstvy, je podle tebe normální, hm.”
Přesně takhle večeře v poklidu pokračovala, jak si démonický král a Anri užívali vzájemné společnosti.
Zhruba v té době začal černý drak Vardneel pomáhat Ijidovi s opravou pozemků. Využíval své obrovské tělo a šlapal na zem, aby ji zpevnil.
„Když už jsme u toho, musím ti za něco poděkovat.”
„Poděkovat mě?”
„Hm. Týká se to mé dcery Leonory.”
„Otč—! Vaše Veličenstvo?!”
Leonora stranou v tichosti večeřela, ale když se téma hovoru najednou přesunulo na ni, zpanikařila.
„Nebyl jsem schopen Leonoře zajistit žádné přátele. I když jsem to někomu rozkázal, byli pouhými vazaly. Jen stěží se jim dalo říkat skuteční přátelé.”
„Otče...”
„Přeji si ti poděkovat, že ses stala její kamarádkou.”
„To není něco, co by si zasloužilo dík. To já jsem ji o to požádala.”
„He, takže takhle to bylo.”
Démonická princezna, démonický král a dívka, co byla kdysi Zlým bohem. Každý z nich měl na tomto světě unikátní postavení, ale v tomto okamžiku byli prostě dívka, její otec a její kamarádka, co přišla na večeři.
Zatímco se tohle dělo, Ijidovi ve spolupráci s Vardneelem se tak nějak podařilo opravit východní pozemky.
Mělo by se poznamenat, že ačkoli byla Anrina maska nejlepší metodou, jak zapečetit její mystické oči, nic není zadarmo. Výměnou za mocný účinek tohoto očarování měla ta maska i kletbu.
Na rozdíl od tantou zlomyslného démona nebo černého oděvu Zlého boha to nebylo tak, že si ji nemohla sundat, ale tato maska – Černá maska otevření – měla otravný účinek, že otevírala omezení v lidských emocí. Jednoduše řečeno bylo s tou maskou obtížné ovládat vlastní emoce. Kvůli čemuž nositel řekl i to, co by normálně neřekl.
„Jsem vážně ráda, že jsem se s Leonorou setkala. Chci s ní zůstat navěky.”
„A-anri?!”
„Hmm... Není to trochu přehnané? Leonora je dědic trůnu, takže musí zplodit dědice, ale...”
A tak zatímco jste měli masku na tváři, vůbec vám nepřišlo divné, že jste něco takového řekli. Ale jakmile jste si ji sundali, zaútočila na vás hanba.
Bylo to zařízené tak, že Anri měla na hradě zůstat přes noc, ale ten večer se nakonec hodnou chvíli svíjela na své posteli.
Zhruba v té době začali spolu Ijido a Vardneel vesele pít.
„Ehmm, nevadilo by, kdybych se zeptal na jednu otázku?”
„To je ale náhoda, Renarve. Já se chci taky na něco zeptat...”
Dříve tiší Renarve a Vikuto vyčkávali na odmlku v hovoru a teď najednou společně promluvili.
„Hm? Co se děje?”
Ti dva se spolu dívali na Leonořinu hruď.
„C-co je s vámi dvěma...?”
Protože na ni tak otevřeně zírali, instinktivně si zakryla hruď věcí, co měla na klíně. Ale oni nezírali na její štědré poprsí, ale na tu věc, kterou použila, aby si ho zakryla.
„„Proč celou dobu držíš tu panenku?””
„Ha?! A co jako! Poslední dobou ji nosím všude s sebou, takže jsem zapomněla, že ji vůbec mám! T-tak to není... Tohle nebylo z mé vlastní vůle! Můžou za to závažné okolnosti!”
Ti dva zírali na panenku, co měla Leonora v rukách a kterou si teď skrývala hruď. Od svého návratu sem ji neustále nosila s sebou, takže si toho lidé přirozeně všimli a přemýšleli o tom. Ale kvůli jejímu postavení nebylo možné, aby se jí na to jen tak zeptali.
Lépe řečeno, ta panenka, co s sebou nosila, byl Symbol pokoření z bitvy tří bohů, prokletá panenka Tena. Od té chvíle, co se jí Leonora lehkovážně dotkla, jí Anri tu panenku nechala za trest. Ale zapomněla na to a protože odešla z chrámu, bylo pro ni těžší se setkat s božskou Anri, a tak ta kletba nikdy nebyla zlomena.
„Hm. Řekl jsem ti, aby sis našla nějaké ženštější záliby, ale... tohle je tvůj vkus?”
„Tak to není! Tak to není, otče!”
Ať jste se zeptali kohokoli, ta prokletá panenka Tena byla strašidelná a za žádnou cenu se nemohla považovat za hračku pro dívky.
„Leonora si ji tak oblíbila, že ji nedá z ruky.”
„Hm, aha... No, ale nebudu dělat něco tak neotesaného, jako že bych komentoval vkus a záliby své dcery.”
„Řekla jsem, že to tak není...! Nebo spíš Anri! Tohle je z 90% tvoje chyba, ne?!”
Démonickými zeměmi se rychle roznesla zkazka o démonické princezně s panenkou a v tomto okamžiku už bylo nemožné ty zkazky potlačit.
A takhle začala legenda o Panenkové princezně.
--------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat