EGA 2 - extra 3

Povídka 3 – Vycházka jistého páníčka a domácího mazlíčka

Netvor—termín používaný pro živoucí bytosti, co měly manu vyšší než danou hodnotu. Ale tato definice je vlastně nepřesná. Prvním důvodem bylo, že lidé a démoni měli manu a nepovažovali se za netvory. Druhým důvodem bylo, že golemové, nemrtví a jiná neživá stvoření se také obecně řadila mezi netvory.

Všechny obávané bytosti, co lidem a démonům způsobovaly újmu, se označovaly jako „netvoři” - tohle byl pravděpodobně nejlepší způsob, jak celou situaci popsat.

Ale ačkoli to byla obávaná stvoření způsobující újmu a i když pár netvorů vskutku představovalo hrozbu, když se objevili v blízkosti měst a vesnic, průměrné lidé s nimi většinou a obecně neměli co dělat.

Golemové a nemrtví se objevovali jen v určitých lokacích jako kobky a zříceniny a ostatní obzvláště mocní netvoři měli sklony žít na místech daleko od civilizace a odcházeli jen vzácně. Samozřejmě to nebylo tak, že by se ti netvoři vyhýbali osídlením, ale spíš že se ta osídlení stavěla na místech daleko od území těch netvorů.

S výjimkou pár dobrodruhů když se řeklo slovo „netvor”, lidem většinou na mysl vytanuli goblini, koboldi nebo v tom nejlepším případě orkové. A z pohledu normálních lidí, co celý svůj život žili ve městě, byli dokonce i takoví netvoři vzácností a jenom o nich slyšeli.

Pro takové lidi byli obzvláště mocní netvoři jen stvoření, co existovala pouze v pohádkách, legendách a povídačkách.

I takoví lidé samozřejmě chápali, že taková stvoření na světě opravdu existovala. Ale tato stvoření se téměř nikdy neobjevovala v osobních „světech”, v kterých žili, a tím pádem to bylo stejné, jako kdyby neexistovala.

Kvůli tomuhle...

„T-T-T-T-T-T-TO JE DRAAAAAK?!”

„UTÍKEJTE! UTÍKEJTEEEEE!”

„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!”

Kdyby se měl na obloze nad nimi objevit drak, bylo přirozené, že by se rozšířila panika.





Všechno to začalo toho rána.

Po snídani se Bůh světla Sophia během svého pokračujícího pobytu v chrámu Zlého boha stala svědkem podivné podívané.

Byla to silueta Zlého boha Anri, jak připravuje jídlo. No, něco takového bylo v pořádku. Tena odešla s lidskou Anri, takže to, že si sám Zlý bůh připravoval jídlo nebylo samo o sobě tak divné. Přece jenom to nebylo tak, že neuměla vařit kvůli nedostatku technických schopností, ale spíš že nemohla držet kuchyňský nůž kvůli kletbě. Teď, když tu kletbu překonala, nebylo nic, co by ji od vaření zastavilo.

Být „schopen vařit” a být „schopen vařit dobře” jsou dvě odlišné věci, ale pro dobro její cti už na tohle téma nehovořme.

Když jsme si tohle vyjasnili, divné nebylo to samotné vaření, ale jídlo, co Anri vařila – evidentně sendviče – a to, že je potom vložila do košíku.

Přece jenom se už nasnídali, takže to jídlo, co vařila, bylo na oběd. Vařit jídlo na oběd navzdory tomu, že se teprve nasnídala, a pak to jídlo vkládat do košíku.

To jediné, co ji napadlo, bylo...

„Ehm... Anri? Když takhle připravuješ jídlo, máš v plánu někam jít?”

Takhle se Sophia zeptala, zatímco měla za to, že to je nemožné.

Nedalo se nic dělat, že jí to přišlo neuvěřitelné. Přece jenom co Sophia věděla, černovlasý bůh začátečník s bezvýraznou tváří před ní rozhodně nebyl někdo, kdo šel ven byť jen jednou za rok. Ani nebylo třeba říkat, jak abnormální to byla situace.

„Hm. Jdu na chvilku ven. Vrátím se k večeru. Připravila jsem vám na oběd sendviče, takže si je později snězte.”

Jak to Sophia slyšela, následovala Anrin pohled a našla další sendviče, co ležely na talíři. Bylo jich zhruba pro dva lidi. Pravděpodobně je připravila pro Sophiu a Anbaala. Pro Anri to taky platilo, ale jak Sophia, tak Anbaal byla božstva, a tak se ohledně výživy spoléhali na víru místo jídla.

Pro ty dva nebylo jídlo nic jiného než potěšení, ale ani nemluvě o Anri, co přirozeně přivykla lidským zvykům, dokonce i Sophia a Anbaal během svého pobytu v Chrámu jedli téměř vždycky tři jídla denně.

„No, za to díky, ale kam přesně jdeš?”

„Ještě jsem se nerozhodla. Přece jen jdu jenom na procházku.”

„Aha.”

Anri odpověděla, že se jde jenom projít bez konkrétního cíle, ale jelikož bylo zdravější se jít projít, než dál sedět zakutaná v chrámu, i Sophia projevila svůj souhlas.

Jelikož Zlý bůh bylo stvoření, co veškerá stvoření na zemi vrhalo do propasti strachu, pravděpodobně nebylo větší obtíže, než aby se bezcílně potulovala kolem, ale Sophia věřila, že Anri už teď na své oči a auru byla zvyklá a že to pravděpodobně nějak zvládne.

Že tohle byla neuvěřitelně naivní myšlenka, si uvědomila, až když zaslechla Anrinu další hlášku. A v té době už bylo příliš pozdě.

„Takže já jdu. Je čas vyvenčit Vneeho.”

„...Ha? P-počkej, hned se zastav?!”

Sophia kvůli těm nečekaným slovům celá zmrzla a než se mohla vzpamatovat a zakřičet na ni, aby zastavila, Anri se dotkla košíku se sendviči a také dalšího mnohem většího košíku a teleportovala se pryč.

„Tou procházkou... myslela Černého draka Vardneela...?”

V prázdné místnosti se rozléhalo Sophiino mumlání.

„...Má v plánu vypustit Černého draka?”

Stále ohromená Sophia pokračovala v mumlání, ale nebyl tam nikdo, kdo by jí odpověděl.

A přesně takhle kvůli tomu, že údajné ochranné božstvo lidské rasy promarnilo šanci tu tragédii zastavit, nejmocnější a nejzlovolnější domácí mazlíček na světě byl puštěn do volné přírody.





Masivní tělo přes 20 metrů tančilo vzduchem, jako kdyby jasně modrou oblohu rozdělovalo ve dví. Jeho křídla mocně máchala a díky výbušné hnací síle nabíral neuvěřitelnou rychlost. Ačkoli to pořád bylo v pořádku, neboť byl nakonec vysoko. Kdyby letěl blízko u země, jen samotný tlak větru by všechno odfoukl.

Černý drak Vardneel.

Nejzlovolnější drak, o kterém se tvrdilo, že světu přinášel katastrofu, si poprvé po dlouhé době užíval let po obloze. Od té doby, co byl povolán jako etapový netvor v kobce, mu ani jednou nebylo dovoleno jít ven a v podstatě celý den trávil uvězněný v malé, těsné místnosti. To pravděpodobně způsobilo, že cítil ještě větší osvobození.

„GUOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!!”

Ten řev, co ze sebe z radosti vypustil, zněl jako veselá píseň svobody.

Ale co se týče toho, jestli byl nebo nebyl skutečně svobodný, odpovědí bylo, že samozřejmě nebyl. Pán, jehož se na světě bál ze všeho nejvíc, byl na jeho hřbetě, takže to bylo svobodě vlastně velmi vzdálené.

Když jej poprvé povolala, krčil se před její aurou, a kvůli té hrůze se povolně položil břichem nahoru, ale poté se den za dnem sbližovali díky výcviku a teď už při pohledu na ni přestal utíkat ke zdi. Ale i tak, pokud byste se zeptali, jestli jeho strach naprosto zmizel, pak by odpověď byla ne.

Ta instinktivní hrůza, kterou cítil kvůli auře své paní, se nedala tak snadno odstranit. Ačkoli nebyl nijak zvlášť inteligentní, instinktivně věděl, jak nebezpečné by bylo svou paní na svém hřbetě rozhněvat.

Kvůli tomu i když si užíval svobody, dával si pozor, aby letěl tak, aby byl let na jeho hřbetě příjemný.

Ale navzdory jeho ohleduplnosti ze strachu, prostě řečeno to bylo naprosto zbytečné.

„T-taková zima...”

Dívka v černé róbě na jeho hřbetě se třásla navzdory tomu, že se zoufale tiskla k jeho hřbetu.

Bez ohledu na to, jak si dával pozor, aby ji náhodou nesetřásl, vzhledem k výšce a rychlosti byl ten pocit z letu na jeho hřbetu tak špatný, jak to jen šlo. Pobyt ve vysoké výšce přirozeně znamenal, že byla celkem nízká teplota, ale ona byla navíc kvůli jeho rychlosti letu vystavena intenzivnímu tlaku větru.

Jelikož božstva měli vysokou staminu, byla to schopna snést, ale kdyby byla člověk, nebylo by nic divného, kdyby umrzla a zemřela. Navíc na rozdíl od koňského hřbetu, na širokém dračím hřbetě nebylo možné sedět obkročmo, takže nemohla dělat nic víc, než se držet šupin. Jakmile by jí uklouzly ruce, padala by hlavou napřed k zemi.

„T-tohle jsem měla prostě odvolat...”

I když teď té vycházky litovala, bylo příliš pozdě.

Představovala si příjemný let oblohou, ale realita byla drsná. Cesta k tomu, aby se stala dračím jezdcem, byla krutá. A také i když měla dostatek moci, aby vyřešila ty problémy s chladem a větrem, smutné bylo, že Anri byla jako božstvo stále nezkušená, a v této situaci ji ani nenapadlo, aby použila svých pravomocí.

„Honem někde najdeme nějakou planinu.”

Měla v plánu někde najít rozlehlou planinu a dát si oběd.

Připravila si vlastní díl sendvičů a ve velkém koši měla i oběd pro černého draka... Ačkoli v rukou nedržela ani jedno, uložila je ve svém inventáři.

Ale momentálně neměla na oběd ani pomyšlení a dokázala myslet jen na to, že musí někde přistát. V důsledku čehož neměla dostatečně klidnou mysl, aby si všimla, co za rozruch se dělo pod ní. A zrovna v tomto okamžiku neměla jak vědět, že lidé ve městě příšerně panikařili, že spatřili draka.

„Ach...”

Jak jí do očí foukal vítr, bylo těžké něco vidět. Ale jakmile ve svém omezeném zorném poli spatřila rozlehlou planinu, poděkovala Bohu za pomoc. Navzdory tomu, že sama byla božstvem.

Poplácala černého draka, ke kterému se tak tiskla, po hřbetě a dala mu instrukce, kde přistát: „Támhle. Támhle přistaň.”

„Guru?”

Černý drak se svou nízkou inteligencí přirozeně její slova nepochopil, ale i tak se zdálo, že pochopil Anriny úmysly. A když se natočil k planině, snížil svou výšku a rychlost, aby začal přistávat.

Teď když mířili k zemi a vítr a chlad ustupoval, si Anri vydechla úlevou.





Že si tím samým utrpením bude muset znovu projít, aby se dostala domů, si uvědomila, až spořádala své sendviče.





A když už máme tu šanci to zmínit; že na ni čekalo ještě větší utrpení v podobě Sophiiny přednášky, ji v té době ani nenapadlo.



----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>