Povídka 2 – Pandemie jistého písma
„Takže tohle je ta problémová kniha.”
V místnosti v jistém království shlíželo několik lidí na knihu s černou vazbou, co ležela na stole.
„Ano, Vaše veličenstvo. Musíte si dát pozor, abyste se jí nikdy nedotkl.”
„Já vím.”
Člověk, kterého oslovovali jako Jeho Veličenstvo, byl král této země a lidé shromáždění v místnosti byli také důležití vůdci v rámci země. Jenom to, že se v této místnosti shromáždilo tolik lidí, bylo samo o sobě znakem mimořádné situace.
„Černé písmo, hm? Zdá se, že rozšířili celkem nepříjemnou věc.”
Jejich pohledy se soustředily na knize nazývané Černé písmo.
Ačkoli ten termín 'Černé písmo' nepojednával jenom o knize před nimi.
„Jen z toho jednoho, co jsme byli schopni identifikovat, se zdá, že se v zemi objevilo přes stovku kopií. Pokud do toho zahrneme i ty nezapočtené, tak je to s největší pravděpodobností několik stovek...”
Toto hlášení podal zkušený muž, co byl nadřízený Dvorních mágů této země a také vedoucím magického výzkumu.
Jak mluvil, otevřel obálku Černého písma.
„H-hej?! Nevadí ti, že ses toho dotkl?!”
Velitelé v místnosti kvůli vedoucího počínání zpanikařili, ale vedoucí rezignovaným hlasem odpověděl: „Už jsem se toho jednou dotkl, takže...”
Teď když to zmínil, všimli si, že vedoucí už nějakou dobu kulhal, jako by odlehčoval pravou nohu. A teď, když si to všichni uvědomili, se na něj všichni dívali s lítostí.
„Prosím, podívejte se na tohle.”
Zevnitř na obálce knihy bylo varování.
Podle toho varování byla ta kniha prokletý předmět a na člověka, co tuto knihu obdržel, padne neštěstí. Pokud si přáli se tomu neštěstí vyhnout, museli přepsat obsah knihy a předat ji dalšímu člověku. A dokud tak neučinili, to neštěstí se bude donekonečna opakovat. Navíc ta kletba se projevila i v přepsané kopii.
Černé písmo... Kniha napsaná Zlým bohem byla vskutku nejzlovolnější a nejpodlejší. A právě v tomto okamžiku dávala znát svou hrůzu v zemích, kde se dál šířila.
„Aby se člověk vyhnul neštěstí, musí tu knihu přepsat, hm? Pak je přirozené, že se to tak moc rozšířilo.”
„Ano.”
Aby se člověk, co tu knihu přijal, vyhnul neštěstí, přirozeně ji přepsal a pokusil se ji nacpat někomu dalšímu. Když by to neudělal, bylo by to to samé jako navěky trpět neštěstím a rozhodně to nebylo něco, co by člověk mohl přijmout. I kdyby to zakázali, jen by to vedlo ke vzpouře.
„Je možné tu kletbu zlomit?”
„Nedokázal to dokonce ani arcibiskup Církve posvátného světla. Ta obsažená kletba je až příliš mocná.”
I když tohle řekl, v protikladu ďábelskosti jeho šířícího mechanismu byla ta neštěstí dost lehká na to, aby se to dalo nazvat zklamáním. A tenhle rozdíl výzkumníky velmi zmátl. Neštěstí, které příjemce utrpěl, bylo nahodilé a ačkoli byla různá, nic z toho nepřesahovalo úroveň obtěžování. Dokonce i vedoucího pajdání bylo způsobeno kletbou, že svým malíčkem u nohy neustále narážel do skřínek. A nebylo to nijak zvlášť vážné zranění.
Ale bylo obtížné říct, že by to byla věc, co by mohl člověk ignorovat. Dokonce ani vedoucí neměl původně v plánu tu újmu šířit na někoho dalšího, ale když se praštil potřetí, podvolil se a vnutil opis svému zástupci. Momentálně zástupcova věrnost vůči vedoucímu kvůli tomu značně poklesla.
„Nedá se to zastavit?”
„To by bylo s největší pravděpodobností obtížné. Ale existuje způsob, jak tu škodu navést příhodnějším směrem.”
„Nedá se nic dělat. V téhle situaci nemáme na vybranou a musíme snížit škodu v rámci naší země.”
Bylo obtížně zamezit, aby se ta kniha dál předávala. Ale nebylo nemožné rozhodnout o tom, komu tu knihu nacpat. Pokud tu škodu navedou mimo svou zemi, prozatím budou zachráněni, aniž by vyřešili zdroj toho problému.
„Je pravděpodobné, že to zhorší náš vztah se sousedními zeměmi, ale...”
„Takovou věc samozřejmě neohlásíme veřejně. Předejte je kupcům, co opouštějí zemi, a podobně, ať je nezávisle vynesou za hranice naší země.”
„Aha. Pak bude také nezbytné, abychom zabránili tomu, aby se přes hranice dostaly zpět k nám.”
„To ano. Spěšně to zařiďte.”
„Ano, Vaše Veličenstvo. Rozumím.”
Po králově rozkazu začali všichni vůdci jednat.
Tímhle se škoda v zemi pravděpodobně dá zažehnat.
Země, kterým ty knihy vnutí, je samozřejmě na oplátku vnutí jiným zemím, a tak každá země utrpí nějakou škodu. Výsledkem bylo, že ta nešťastná země, co bude trpět jako poslední, nebude mít tu knihu kam vnutit a bude nucena si ji přehazovat v rámci svých vlastních hranic.
„S přihlédnutím ke stavu ostatních zemí je jasné, která země bude poslední, co?”
„Vaše Veličenstvo? Řekl jste něco?”
„Haha, jen jsem prostě přemýšlel, že je možná na čase zvážit naše spojenectví s Teokracií.”
Když se uvážilo, že ta kniha proudila ze země, co ji vyrobila, čím blíž té zemi další byly, tím dříve trpěly. A čím dále byly, tím později k nim doputovala. V tom případě nebylo těžké si představit, že konečným cílem této kletby bude země nejvíce nepřátelská vůči zemi původu.
Co se týče toho, která konkrétní země to byla, to už bylo všeobecně známo. (pozn.: Teokracie Luxuria, pokud ještě někdo váhá.)
Zatímco všude na světě se na Černé písmo nahlíželo jako na předmět strachu, byla jedna země, kde na něj místo toho nahlíželi s láskou.
Svatá Anrina Teokracie; nově založená země utvořená shromážděním lidí, co uctívali Zlého boha Anri. Momentálně to byla jen malá země, která by se spíš dala nazývat městem, ale každým dnem její vliv rostl.
V Teokracii se říkalo, že Černé písmo napsal Zlý Bůh Anri a bylo to skutečně „písmo”. Každý člověk v zemi měl svůj opis a bylo ctností je aktivně přepisovat a získávat stoupence v jiných zemích. Jelikož normální obyvatelé Teokracie neměli žádnou vývozní cestu, opisy se samozřejmě shromažďovaly v Teokracii a posílaly se za hranice najednou.
Navíc i když ze začátku lidé z Teokracie také trpěli tou kletbou, přemýšlelo se o tom jako o boží zkoušce.
A v této Teokracii se postavily dvě nové budovy propojené s Chrámem.
Prvním byl Sirotčinec; instituce, co poskytla útočiště dětem, které přišly o rodiče. Ostatní národy měly také svůj způsob, jak se vypořádat se sirotky, ale bylo to nepopiratelně nedostatečné, takže v každém národě byly děti, co neměly kde bydlet. Úlohou této instituce bylo shromažďovat takové děti, poskytnout jim dostatek jídla a teplých lůžek a nakonec je řádně vzdělat.
Zároveň s věcmi jako psaní a matematika se děti v Sirotčinci také od mladého věku učily o vznešenosti božstva uctívaného Teokracií, Zlého boha Anri (ačkoli v Teokracii ji neznali jako „zlého” Boha). Se silnou zbožností vůči Zlému bohu Anri a také aktivním vzděláním to byla možná budoucí elita Teokracie.
Druhá instituce byla budova vytvořená kvůli přepisování Černého písma. Uvnitř budovy byly vyrovnané lavice, židle, papíry a pera potřebná k opisování a vzadu byli lidé připravení proměnit stránky v knihu. Tahle budova byla také skladištěm opsaných písem a shromažďovala nejenom opisy z této instituce, ale z celé země.
Knihy z Opisné síně se shromáždily a spočítaly a každý měsíc se počet knih ohlašoval na nástěnce. Papež člověka, který se úžasně umístil na prvním místě, veřejně pochválil, ale až do teď k tomu nikdy nedošlo. Důvod byl prostý – první místo si monopolizoval jistý muž.
„Hmm, dneska mám dobrou formu, že?”
Člověk, jenž nebyl ochoten předat první místo v opisování, nebyl nikdo jiný než sám papež. Pokud první místo zaujal on, pak se nikdo jiný nechválil. Dokonce i v tomto okamžiku seděl v první řadě a přepisoval v Opisné síni opisy, ale šokující bylo, že tento muž každou rukou přepisoval jinou kopii.
Proces opisování normálně vypadal tak, že si člověk po straně v tichosti četl originál, zatímco opisoval. Ale když přišlo na tohoto muže, on už si zapamatoval každé slovo Černého písma a psal zpaměti. Aby naplnil ten počin 'opisování', měl před sebou originál, ale nedíval se do něj.
I kdyby se ignorovalo to, že už se obsah naučil nazpaměť, psal oběma rukama zároveň. Takový počin se nedal nazvat jinak než šikovnost, ale v důsledku toho se vychloubal opisnou rychlostí dvakrát větší než průměrný člověk. Dokud se někomu dalšímu nepodaří napodobit tento počin, první místo zůstane jen jeho.
Ačkoli bylo na pováženou, kdo vládl zemi, když on jenom přepisoval. Ale bylo to právě kvůli tomu, že si své povinnosti řádně plnil, že bylo tak těžké to nějak okomentovat.
„Pane papeži~, jednu jsem dopsal~”
„Já taky~”
„Já takyy~”
„Ale, to je úžasné. Paní Anri to určitě potěšilo.”
Vedle papeže seděli chlapci a dívky a také přepisovali a hrdě mu oznamovali své dosažení. Při téhle srdečné scéně se papež jemně usmál a děti pochválil.
„Jéé~”
„Půjdu přepsat ještě jednu~”
„Možná se dostanu na první místo!”
„Huhu, jen se snaž.”
Navíc kromě žebříčku dospělých byl i žebříček dětí, který řádně fungoval. Děti společně s dětmi ze sirotčince přepisovaly písmo jako součást svého vzdělání. Bylo to průkopnické uspořádání, při kterém se učily učení písma, zatímco procvičovaly i své čtení a psaní.
Obsahem písma byla morální pravidla, jak řádně žít jako člověk, takže to nebylo nic nevhodného pro dětskou výchovu.
Udělené sladkosti byly závislé na umístění v žebříčku, takže všechny děti samy od sebe průbojně soutěžily v přepisování.
„Huhuhu, postavit Opisnou síň byla vskutku správná volba. S tímhle získávání nových věřících určitě ještě víc pokročí.”
----
Navíc kdyby se všechny národy spojily a použily vězně odsouzené na smrt jako oběti, tak by tu záležitost překvapivě snadno vyřešily.
----------------------------------------------------
dakujem
OdpovědětVymazat