KNM - kapitola 68

Kapitola 68 – Otec

„Synu, proč mi musíš vzdorovat?” řekl Dračí císař, jak se upřeně díval na Liolu. „Jsi moje dítě, mé nejnadanější dítě. Jakmile si podrobím svět, dalším Dračím císařem se staneš ty a staneš se císařem celého světa.”

Liola nečekal, že Dračí císař řekne něco takového. Ale stejně mu lhostejně odpověděl: „Já nechci být císařem.”

Když Dračí císař zaslechl tuhle odpověď, nenaštval se a místo toho se mírně usmál. „Správně, každé moje dítě je velmi skromné.”

„Vážně?” Kaiser plný pochybností a zvyklý odmlouvat zvedl hlas: „Latté nebo jak se to jmenoval takový nebyl.”

Tvář Dračího císaře poklesla, jako kdyby zaslechl něco neodpustitelného, a jeho hlas strašlivě ochladl. „To není můj syn.”

„Ech?” Kaiser se zatvářil zmateně. „Pokud není tvé dítě, tak čí? Neříkej mi, že tě žena podváděla...” Kaiser svoji řeč ani nedokončil. Jakmile oči Dračího císaře zchladly, z jeho prstu vylétlo fialové světlo a namířilo si to ke Kaiserovi.

Když Kaiser to světlo spatřil, odfrkl si a zvedl ruku. Hned vypálil třikrát stlačenou božskou ohnivou kouli a paprsek sestřelil.

Dračí císař byl nejprve překvapený, že Kaiser tak snadno sestřelil jeho světelný paprsek, a pak si plný zájmu Kaisera a Daylighta prohlédl. Zlepšení těch dvou by opravdu zapůsobilo na každého.

„Proč jsi tak naštvanej, že tě tvoje žena podvádí, se mnou nemá zatraceně co dělat,” řekl Kaiser nešťastně, ale najednou se začal usmívat. „Není divu, že jsi chtěl Lattého zabít, když to nebyl tvůj syn.”

Tvář Dračího císaře trochu potemněla, ale znovu už na Kaisera nezaútočil a nevěnoval mu žádnou pozornost. Obrátil se na Liolu a zdálo se, jako by se tón jeho hlasu změnil na vřelý. „Synu, pojď se mnou. Už mě to proroctví nezajímá. Jsi moje nejlepší dítě a pokud po mě nastoupíš na trůn, pak nebude záležet na tom, jestli mě zabiješ.”

Když tohle Liola zaslechl, rychle zvedl hlavu a pokoušel se v tváři Dračího císaře najít nějaké známky lži. Ale když viděl ty fialové, a přesto jasné oči, bylo těžké z nich vyčíst byť jen náznak lži. Liola mu tak nějak napůl uvěřil, ale pokud Dračí císař mluvil pravdu, pak by tohle mohla být dobrá šance, jak ho zabít. Liola o tom váhavě přemýšlel.

„Liolo?” Kaiser viděl, že Liola nic neříká, a pomyslel si, že možná vážně přemýšlí o tom, že odejde s Dračím císařem. A tak si nemohl pomoct a zeptal se ho pochmurným tónem.

Liola se pomalu otočil a podíval se po Kaiserovi. Stále uvažoval, jestli má s Dračím císařem odejít, protože v této situaci by bylo složité, aby všichni tři unikli. Ale pokud ochotně odejde s Dračím císařem, pak mu Dračí císař pravděpodobně slíbí, že Kaisera a Daylighta propustí. Co se týkalo jeho vlastního bezpečí, Liola se nebál. Ne proto, že by se vychloubal, ale proto, že když bude sám, troufal si říct, že mu nikdo nedokáže zabránit v útěku.

„Pokud s tebou půjdu, můžeš se zaručit, že oba dva necháš jít?” Liola se podíval po Dračím císaři.

Dračí císař pozvedl obočí. „Samozřejmě, myslel sis, že mi na těch dvou záleží? Synu, zlepšili se, ale pořád je příliš brzy, aby mi byli hrozbou.”

Když Kaiser a Daylight zaslechli Liolovu odpověď, oba dva překvapeně vykřikli: „Liolo!”

„Nejdřív je nech jít,” řekl Liola klidně. Nechápal, proč se jeho přátelé tváří tak ustaraně.

Dračí císař elegantně kývl, svou dlouhou, štíhlou rukou souhlasně pokynul.

Daylight a Kaiser se ze svého místa ani nehnuli, odhodlané výrazy na jejich tvářích říkaly, že rozhodně neodejdou. Liola jim mohl o svém plánu říct akorát prostřednictvím Baolilonga a Plamínka. Zároveň slíbil, že rozhodně unikne.

Když si Daylight od Plamínka vyslechl tu zprávu, zaváhal. Za normálních okolností by Daylight nikdy neopustil svého přítele, aby sám unikl, ale uvážil, že kdyby on a Kaiser zůstali, tak by se mohli stát přítěží.

„Můžeš slíbit, že rozhodně unikneš?” řekl Daylight Plamínkovi, aby to vyřídil.

„Slibuju,” odpověděl Liola stejně.

Daylight trochu váhal a povzdechl si. Popadl Kaisera s úmyslem odejít, ale jakmile Kaisera potáhl, magické kouzlo se roztříštilo a Miluo se mohl konečně hýbat. Nahlas zařval k nebesům, jeho krvavě rudé oči se upíraly na Kaisera. Ale když Dračí císař vystřelil na Miluovo čelo fialové světlo, Miluo zkrotl jako kůň a v tichosti se uložil.

Kaiser se silou vytrhl z Daylightova sevření a zařval k Liolovi: „Nechoď s ním, nezajímá mě, co máš za nápad, myslíš si, že to Dračího císaře nenapadlo?”

Liola to zaslechl a otočil se, aby se podezíravě podíval po Dračím císaři, který tomu nevěnoval žádnou pozornost a místo toho klidně řekl: „Zdá se, že tvoji přátelé mají ohledně mé osoby hlubokou nedůvěru. Synu, řekl jsem, že mi to proroctví nevadí, a přišel jsem jenom proto, abych tě vzal zpět. I když nevěříš mému slovu, slovu svého otce, nevěříš také slibu císaře?”

Liola na chvíli utichl a pak řekl Kaiserovi: „Odejděte.”

Kaiser prakticky vybuchl vzteky, ale kromě hněvu na Liolu se po pravdě víc vztekal na sebe. S přihlédnutím k tomu, že opravdu zesílil, vážně nemohl udělat nic jiného, než stáhnout ocas a utéct?

„Pojďme, Kaisere.” Daylight Kaisera znovu zatahal a prostě ho táhl bez ohledu na Kaiserovo vzpírání.

„Liolo, musíš se vrátit.” Daylight tu zprávu předal pomocí Plamínka, ale přitom se pevně díval na Liolu. „Pokud se nevrátíš, čtyři lidé budou riskovat všechno, aby tě zachránili.”

Jak tohle Liola zaslechl, jeho tělo se silně otřáslo, a on obezřetně kývl.





Když Daylight získal Liolův slib, konečně byl schopen zbavit se pár svých starostí, vzít s sebou Kaisera a odletět daleko. Ale Kaiser se pořád bál a divoce se pral, aby ze sebe Daylighta dostal, dokud na něj Daylight nezařval: „Kaisere! Co si myslíš? Kdybychom zůstali, tak bychom akorát Liolovi překáželi v úniku.”

Když tohle Kaiser zaslechl, vypadal jako balón, kterému ušel vzduch. Za chvíli se posadil na Plamínkův hřbet a díval se, jak se Liolova vzdálená postava zmenšuje a zmenšuje. Když už byl konečně z dohledu, zatnul pěst. „Já vím, vím, že odchod byla ta nejlepší možnost, protože kdybychom zůstali, tak bychom Liolu akorát brzdili...”

„Ale Daylighte, mám z toho špatný pocit.” Kaiserův hlas odrážel jeho starosti.

„Věříš, že Dračí císař chce Liolu pořád zabít?” zeptal se Daylight.

„Ne,” popřel to Kaiser okamžitě, na chviličku se odmlčel a pak pokračoval: „Mám pocit, že Dračí císař mluví pravdu.”

Daylighta to zarazilo. „Pokud Dračí císař mluvil pravdu, není to potom ještě lepší? Nezabije Liolu.”

Nezabije Liolu...? Kaiser byl z těch slov celý nervózní. Proč Dračí císař změnil názor? Vážně ho netrápilo, že by ho Liola zabil? Pokud ho to vážně netrápí... tak co? Na základě čeho má takovou jistotu?

V Kaiserově mysli se svářelo mnoho nápadů, ale nehledě na to, co ho napadlo, nebyl schopen odhadnout, na co Dračí císař pomýšlí. Kaiser měl akorát předtuchu, že nápady Dračího císaře jsou nesmírně strašlivé a navíc oni rozhodně nebudou šťastní, až jejich následky spatří.

A přesto nejdůležitější obavou v celém tom všem bylo něco, co Kaisera ani nenapadlo. Protože Liola byl odborník v považování jak důležitých, tak nedůležitých věcí za nedůležité a také v jejich zapomínání. Ano, skutečně zapomněl Kaiserovi říct o tom, co se povídalo o ambicích Dračího císaře. Kdyby tehdy Kaiser věděl o jeho ambicích, vymyslel by, proč si Dračí císař Liolu odvedl, i kdyby nad tím přemýšlel kolenem.

Daylight spatřil Kaiserův vážný výraz a utěšil ho: „Věř Liolovi, není stejný jako dřív, tak snadno se života nevzdá a rozhodně se bude ze všech sil snažit, aby uprchl.”

Kaiser přikývl.

„Jenom...” povzdechl si Daylight, „kdy budeme moct přestat utíkat?”

Kaiserovi ustrnul pohled. „Nebudeme pořád utíkat. Určitě zanedlouho přestaneme.”

Ti dva letěli tak dlouho, až měli Freesii skoro na dohled a slyšeli, jak na ně zezadu někdo volá. Daylight také cítil, že se k nim někdo rychle přibližuje, ale neodvažoval se Plamínka požádat, aby zastavil, v obavě, že je pronásledují lidé poslaní Dračím císařem.

Jak otáčel hlavu, aby viděl, kdo to je, Kaiser už ho poplácal po zádech a zakřičel: „Zastav, zastav, to je Gladiolus.”

Daylight provedl nouzovou obrátku o 180° a Gladiolus je dohnal. Gladiolus se po těch dvou podíval a jak se ptal, zamračil se: „Kde je ten třetí?”

„Drží ho Dračí císař,” odpověděl Kaiser nešťastně. Aniž by čekal na Gladiolovo vysvětlení, začal ho obviňovat: „Kam ses kruci ty a Mizerui poděl? Nemůžu uvěřit, že jste nezaznamenali, že tu je Dračí císař. Proč jste nás nepřišli zachránit?”

Gladiolus chvíli zůstal zticha a pak řekl: „Dokud nebudeme mít moc porazit Dračího císaře, nemůžeme si dovolit odhalit Mizeruiovu totožnost. Já také používám všechny prostředky Temné ulice, abych pomohl Quisimu, takže si nemůžu dovolit dostat se do zajetí.”

Kaiser byl v příšerné náladě, protože Gle propustil Liolu teprve nedávno a pak ho hned chytil Dračí císař. Ačkoli věděl, že jak Gladiolus, tak Mizerui svou přítomností zde riskovali, že je chytí, a že dělali všechno, co mohli, takže vážně nemohl chtít víc... Nicméně byl pořád naštvaný.

Kaiser to nedokázal snést, a tak ho začal zesměšňovat: „Pche! Bylo jich jenom pár, 2 lidi plus drak a kůň. Ale nás je 5 plus dva draci a pták! A ani s tímhle se neodvažují bojovat, pche! Zbabělci!”

„Kaisere!” Daylight nakrčil obočí a mírně ho pokáral, že by neměl říkat taková zraňující slova.

„Zbabělci? Možná,” řekl Gladiolus klidně. „Když má člověk spoustu zodpovědností, jeho život nepatří jenom jemu a jeho odvaha se zmenšuje a zmenšuje.”

Když Kaiser zaslechl Gladiolova slova, nehledě na to, jakou měl hroší kůži, nemohl si pomoct, aby se trochu nezastyděl. Okamžitě se začal tvářit nepříjemně. Dokonce i Daylight se Gladiolovi rychle omluvil: „Je mi to vážně líto, Gladiole, Kaiser se jenom příliš bojí o Liolu a nemyslel to tak.”

Gladiolus si to nebral k srdci, jenom přikývl a místo toho ho s dobrým úmyslem varoval: „Nesmíte Dračího císaře brát za obyčejného jedince řádu X. Jeho moc už je mimo rámec všeho, co si obyčejný člověk dokáže představit. Pravděpodobně... jenom ďábelský král Gle má prostředky, aby s ním sám bojoval.”

„Měl by ses o Liolu přestat bát, Mizerui něco vymyslí.”

Když Kaiser viděl, že Gladiolus nebyl naštvaný a místo toho je laskavě varoval, jeho tvář se trochu uvolnila a on přikývl a už dál nebručel.

Když se Daylight doslechl, že se Mizerui snaží něco vymyslet, nálada se mu hned zlepšila a zeptal se: „Takže kam letíme teď?”

„Do Freesie už jít nemůžeme. Miluo před rokem shromáždil subdraky z Yaronských plání a Freesie byla první město, které napadl. Od té doby prakticky všichni ve městě buď zemřeli, nebo utekli.”

Daylight se podíval na Freesii v dálce. Zprvu si toho nevšiml, ale když si vyslechl Gladiolův komentář, všiml si, že hradby Freesie byly opravdu pokryté tmavou, zaschlou krví a na mnoha místech pobořené. Všechno naznačovalo, jak musela být ta bitva před rokem tragická.

„Mizerui chce, abych vás zavedl do Obchodní aliance,” řekl Gladiolus. „Znáte se s dcerou rudé velitelky. Pravděpodobně vám nabídnou azyl.”

Daylightovi se rozšířily oči. „Proč ne do Aklanské republiky? Zuří tam válka? Zůstaneme tady a pomůžeme.”

„To nevím, ale Mizerui chce, abych vás vzal do Obchodní aliance.” Gladiolus nakrčil obočí a dodal: „A já mám v plánu udělat přesně to.”

„A co Meinan? Kde je?” zeptal se Kaiser klidně. Věřil, že Mizerui měl své důvody, proč je chtěl mít v Obchodní alianci, takže Kaiser netrval na tom, že by chtěl zůstat v Aklanu. Co se války týkalo, nezáleželo moc na tom, jestli tam on nebo Daylight byli.

„Taky v Obchodní alianci,” odpověděl Gladiolus bez nejmenšího zaváhání a zároveň Mizeruie potají obdivoval. Když se Mizerui rozhodl ty dva poslat do Obchodní aliance, tak tohle předvídal a řekl mu, že premiérův syn už tam je. Pořád přemýšlel, proč mu to Mizerui tak najednou řekl a teď to konečně pochopil. Kdyby na tuhle otázku nedokázal odpovědět, obával se, že by ti dva s ním nešli.

„Meinan je také v Obchodní alianci, hm.” Ačkoli se Kaiserovi ulevilo, že se Meinan neúčastnil bitvy, trochu ho trápilo, že Quisi jako premiér Aklanu poslal svého vlastního syna do Obchodní aliance. Nepředstavovalo to Quisiho nedostatečnou důvěru, že by válku vyhrál?

Jelikož Kaiser nebyl schopen situaci pochopit, v mysli se mu zmatečně hromadilo moře a moře otázek, až to nakonec nedokázal vydržet a zařval: „Argh! Mě už na tom nesejde, nejdřív pojďme najít Anežku a Meinana.”

Daylight chtěl pořád říct, že tu zůstane sám, ale Kaiser ho přerušil: „Zmlkni! Válka se nezmění, ať už tam budeš nebo ne. Nejdřív pojďme najít Meinana a Anežku. Navíc pokud se Liola nevrátí, musíme vymyslet způsob, jak ho zachránit.”

Pomyšlení na to, že Liola je pořád v rukou Dračího císaře, stačilo na to, aby se nad sebou Daylight zamyslel a netrval na tom, že půjde do Aklanu.

Když Gladiolus viděl, že se shodli, okamžitě vyrazil na cestu. Chtěl tuhle misi dokončit co nejdříve, aby se mohl vrátit na místo, kam patřil. Bál se o Temnou ulici, jež byla jeho celoživotním dílem a... o dívku, jež vždycky čekala u okna.





„Synu, myslíš si, že se mýlím?”

Liola, sám po boku Dračího císaře, měl v plánu ještě chvíli zůstat, aby Kaiserovi a Daylightovi poskytl víc času utéct a aby snížil možnost, že je Dračí císař chytí. Zrovna když byl zcela bezradný, jakou výmluvu by mohl použít, aby tu zůstal, Dračí císař otevřel ústa. Liola zklidnil svou mysl; konverzace byla nejlepší prostředek na zdržování. Naschvál se po Dračím císaři pochybovačně podíval.

Dračí císař se mírně usmál a výraz na jeho tváři zněžněl. Jeho oči, jenž bývaly naprosto impozantní, se projasnily a uvolnily. Dolétl k Baolilongovi a pomalu klesl na Baolilongův hřbet. Liola Dračího císaře ostražitě sledoval. Ačkoli nevěděl, co má v plánu, vůbec se mu nelíbilo, aby se k němu dostal moc blízko. Kvůli menší vzdálenosti tak ztrácel čas zareagovat.

Ale Dračí císař volně kráčel, až došel před Liolu. Ten byl napjatý a extrémně ostražitý, čekal na jakýkoli pohyb Dračího císaře a okamžitě by jej bezpochyby udeřil.

Vypadalo to, že Dračí císař vycítil Liolovu napjatost, a jen se usmál, zatímco tiše řekl: „Nebuď tak nervózní, synu, jen se ti chci z blízka podívat do tváře.”

S tímhle Dračí císař zvedl pravou ruku a Liola jej automaticky viděl jako potencionálního útočníka, takže pravou rukou rychle vytasil Zlomené stříbro, pozvedl jej k hrudi a nebezpečně se díval po Dračím císaři.

Liolovo počínání Dračího císaře trochu šokovalo a na tváři s úsměvem se mu objevil pochmurný smutek. Pravou ruku měl stále zvednutou, ale Liola nedetekoval žádnou energii. Byl zmatený, co měl Dračí císař v úmyslu, a znepokojeně a podezíravě sledoval, jak se jeho ruce pomalu blížily k jeho hlavě.

Když byla ruka Dračího císaře jen pár centimetrů od něj, Liola ji dle svého reflexivního sklonu k protiútoku od sebe odstrčil. Tento útok pevně dopadl na ruku Dračího císaře a Liola necítil, že by používal svou auru, aby se ochránil. Tiché prasknutí kosti jasně naznačovalo, že Dračí císař měl kosti v ruce přinejmenším naštípnuté.

Dračí císař jenom zamručel a Lancelot, co to celé spatřil, se zatvářil rozzuřeně. Zrovna když chtěl vyrazit k nim, Dračí císař zvedl svou levou ruku, aby jej zastavil.

Lancelot ustoupil a jenom uctivě řekl: „Vaše Veličenstvo, prosím, aspoň mi dovolte to zranění vyléčit.”

Dračí císař potřásl hlavou. „Později. Možná bude pro mého syna snadnější přijmout mě se zraněním.”

Když Liola viděl, jak Dračímu císaři visí ruka podél těla a že s ní jasně nedokáže pohybovat, už neměl ani ponětí, co chtěl udělat. Nezdálo se, že by se chtěl Dračí císař vzdát, a zvedl svou nezraněnou levou ruku, aby ji pomalu přiblížil k Liolovi.

Liola se na něj skepticky díval a snažil se najít jakýkoli náznak ve výrazu Dračího císaře. Ale na jeho tváři nenašel žádný zlý úmysl a místo toho se střetl s vřelým úsměvem a stejně vřelým, a možná dokonce trochu hloupým, pohledem.

Liola bezděky pomyslel na přílišně laskavého prince Caffeyho z Bairuina vyprávění.

V tom okamžiku se už Dračí císař dotkl Liolových černých vlasů. Liola se od něj chtěl dostat, ale když viděl, že Dračí císař nedokáže svou pravou ruku ani pohnout, na okamžik zaváhal a Dračí císař už se dotýkal jeho hlavy. Jak Liola okamžitě ztuhl, Dračí císař se s pochopením probíral v jeho vlasech.

Ta očividná radost na tváři Dračího císaře Liolu naprosto zmátla. Tenhle počin Liolovi vůbec nebyl cizí, Gle se takhle často dotýkal Yashiny hlavy, zatímco trval na tom, že jí její rudé vlasy strašlivě rozcuchá. Když proti tomu opakovaně namítala, Gle se srdečně zasmál a ruku stáhl.

Dokonce i sám Liola takhle často masíroval Baolilongovu hlavu. Ale Baolilong neprotestoval. Malého draka prostě nezajímalo, jestli měl vlasy rozcuchané nebo ne. Vždycky byl velmi šťastný, když ho Liola hladil po hlavě.

Ale Liolu ještě nikdy a nikdo takhle po hlavě nehladil a nikdo a nikdy se na něj ještě nedíval s tak starostlivým a šťastným výrazem.

Z hloubi jeho srdce vzešel podivný pocit, Liola byl trochu rozpačitý a smetl ruku Dračího císaře stranou a dokonce protestoval: „Nejsem malé dítě.” Jak to řekl, překvapilo to i jeho samotného. Taková slova se k němu vůbec nehodila.

Přesně jako každý rodič, jehož dítě protestuje, si Dračí císař uvědomil, že je jeho dítě už dospělé. Dračí císař byl na prchavý okamžik zklamaný, ale pak se začal usmívat. „Moje chyba. Už jsi takhle velký a stejně o tobě smýšlím jako o dítěti.”

Jak se Liola díval na usmívající se tvář Dračího císaře, najednou zjistil, že se utápí v podivné situaci. Vždycky Dračího císaře považoval za nepřítele. I když zjistil, že je to jeho otec, považoval to za pouhou pokrevní spřízněnost; Dračí císař ho přece jenom nevychoval. Ale teď do něj konečně udeřila realita: Dračí císař byl jeho otec.

„Můžeš...” I když se Dračí císař stále usmíval, jeho výraz teď vypadal jaksi rozpačitě. Vyřkl půl věty a pak se zarazil, takže se zdálo, že se mu to těžko vyslovovalo.

Liola se na něj podezíravě díval.

Dračí císař si odkašlal a v jeho úsměvu se objevilo trochu té hlouposti. „Synu, mohl bys mě jednou oslovit?”

Ačkoli Liola nevěděl, co tím vlastně sledoval, ale jeho žádost nebyla těžká, takže bez obalu odpověděl: „Dračí císaři.”

Jakmile to Dračí císař zaslechl, ustrašeně na něj zíral a na tváři se mu objevilo jasné zklamání.

Jak Liola viděl zklamaný výraz Dračího císaře, nevěděl, co udělal špatně, ale na základě jeho minulých zkušeností, kdy zklamal Glea, věděl, že bude následovat výprask nebo strašlivé a divoké zkušenosti. Kvůli čemuž Liola nekontrolovaně ztuhl a jeho původně uvolněná ruka se zase pevně chopila Zlomeného Stříbra.

Dračí císař byl chviličku zklamaný, ale rychle se rozveselil a na tvář se mu vrátil něžný úsměv. „To nic, moje žádost byla přece jenom příliš, abys mi řekl otče nebo tati.”

Liola byl v takovém šoku, že si nemohl pomoct a pusa se mu mírně otevřela. Nikdy ho nenapadlo, že by Dračí císař myslel tohle.

„Pojďme, synu,” řekl Dračí císař samozřejmě.

„Kam?” zeptal se Liola reflexivně.

Dračí císař se zatvářil smutně a neznatelně řekl: „Dneska jsou tvoje narozeniny a také... výročí smrti tvé matky. Nikdy jsi nebyl u hrobu své matky, takže teď by ses jí měl jít ukázat, protože jsi jediný chlapec, kterého měla.”

Dneska jsou moje narozeniny? Jak to měl Liola vědět? Podivné a důvěrné chování Dračího císaře, jeho vlastní narozeniny, výročí smrti jeho matky... všechny ty věci stačily na to, aby Liolu zmátly a on nevěděl, co dělat. Osamělý vrah najednou zjistil, že má matku a otce.

„Správně, už ses setkal se svým třetím bratrem Cappuccinem, ale ještě jsi neviděl svého nejstaršího bratra Mochu, že?” Dračí císař se mírně usmál. „Tvůj nejstarší bratr má trochu podivnou osobnost, takže se jím nenech vyděsit.”

Když to Liola zaslechl, ještě víc ho to překvapilo. Skoro zapomněl, že měl starší bratry a starší sestru. Ani nemluvě o tom, že jeho starší sestra byla... Liola se neubránil, aby se nezeptal: „Jak je Lanski?”

Jak to Dračí císař zaslechl, trochu si povzdechl. „Tahle moje dcerka byla poslední dobou v depresi, bojím se o ni. Správně, možná že ji dokážeš utěšit. I když spolu mluvíme už takhle dlouho, pořád nevím, který z vás je starší?”

Liola strnule odpověděl: „Já jsem mladší...” Nicméně Anis jej nechala o 5 let zestárnout, takže vypadal starší než Lanski.

„Takže tak to je, Lan bude rozhodně šťastná, že má mladšího bratra.”

Jak se Dračí císař usmál, vzal Liolu za ruku. Bylo to tak přirozené, že Liola dokonce zapomněl na obezřetnost. Hlas Dračího císaře, plný vřelosti a něžnosti, se mu ozýval v uších.

„Pojďme domů, synu.”
---------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>