12K - Kapitola 13

Kapitola 13

Když Keiki Taikiho znovu navštívil, uplynulo už několik dní.

Také se zdálo, že o té záležitosti s osvícením Gyousoua neinformoval, protože toho samého dne si při večeři nevšiml, že by se Gyousouova nálada nějak změnila. Taiki si nemohl pomoct a úlevou si vydechl, ačkoli na druhou stranu se také nedokázal zbavit zklamání.

Jak trávil svá odpoledne v obavách jako předtím, přišel z Vnitřního paláce posel a žádal, aby se převlékl do svého formálního úboru a přišel do návštěvního salónku. A proto se Taiki spěšně vydal do Vnitřního paláce a zjistil, že na něj čeká Gyousou a Keiki spolu s dalšími dvěma lidmi.


Muž sedící uprostřed místnosti vypadal, že je ve stejném věku jako Gyousou. Také se zdálo, že je tento člověk velmi důležitým hostem. Po boku toho muže stál chlapec, co byl pravděpodobně o něco starší než Taiki.

Ten chlapec měl stejně jako Keiki kštici zlatých vlasů, co vypadala jako že září a vydává mdlou, zlatou záři – nebo aspoň tak to vypadalo v Taikiho očích. Podobná zlatá záře vycházela i z Keikiho; možná že tohle byl ten takzvaný duch kirina. Z tohoto Taiki hádal, že ten chlapec byl kirinem nějakého království.

--Teď viděl ducha kirina.

Poté, co se jim Taiki u vchodu uklonil, podíval se na Gyousoua. Kolem Gyousoua nebylo nic, co by mohl nazvat ouki.

Vešel dovnitř a poklekl a čekal na další instrukce. Keiki jej pobídl, aby přišel blíž. „Přivedl jsem na návštěvu krále En a En Taiha.”

Taiki doširoka rozevřel oči.

Král En...

Nebylo těžké pochopit, proč Gyousou seděl na méně významném místě.

Taiki poklekl na podleze a lehce sklonil hlavu. Podle zvyku se musel člověk při setkání s vládcem velmi uctivě poklonit. Musel pokleknout s oběma rukama na zemi a s čelem přitisknutým k podlaze. Ale pro kiriny bylo nezbytné prostě jen mírně sklonit hlavu.

„Ach... Jak se máte?” Taiki velmi dobře věděl, jak pozdravit, ale nevěděl, jaké zdvořilosti by měl v těchto situacích použít, takže prostě řekl to, co řekl.

Gyousou Taikimu zašeptal: „Kouri, musíš se poklonit až k zemi.”

„Ech...?” Taiki se znepokojeně podíval po Gyousouovi.

„Délka vlády krále En je druhá nejdelší hned po králi Sou. Nemůžeme se k němu chovat jako k ostatním vládcům.”

„Ale...”

Taiki se vyděšeně podíval po dvou ostatních kirinech, ale ani Keiki, ani Enki Gyousouova slova nepopřel.

„Ano... Promiňte.”

Taiki spěšně položil ruce na podlahu a znovu sklonil hlavu.

Zrovna když se připravoval sklonit se až dolů a dotknout se čelem podlahy, uprostřed toho počinu se zastavil.

„Copak?” zeptal se král En, co seděl před ním.

„Nic,” odpověděl Taiki. Znovu se pokusil sklonit hlavu, ale jako předtím se uprostřed pohybu zastavil.

– Nešlo to.

„Copak? Má kirin království Tai něco proti království En?”

„Ne.” Taiki vzhlédl pro pomoc, ale viděl jen to, jak se Gyousou zachmuřil.

„Taiki, co to děláš?” zeptal se Gyousou přísně. Taiki se musel jen znovu pokusit.

Dokázal hlavu sklonit jen do půlky a pak to dál nešlo. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, nemohl se dostat pod lokty. Bylo to, jako by v té výšce bylo něco pevného; sebevětší úsilí mu nedovolilo se pohnout. Kromě toho, že nebyl schopen dotknout se čelem podlahy, nebyl schopen ani ohnout paže.

„Och...? Vypadá to, že proti nám vážně něco máš.”

Hlas krále En zněl velmi chladně. Taiki k němu spěšně vzhlédl.

„Ne...!”

Enki stojící vedle krále En ledově řekl: „Nedokážeš projevit ani trochu etikety? Král En nemá nejmenší důvod osobně přijít do království Tai. To na žádost Kei Taiha se král En vydal na tento zvláštní výlet, jen aby zakusil toto drzé chování?”

Král En s jízlivým úsměvem řekl: „Tohle je poprvé, co vůči mě nový kirin projevil takovou neúctu. Zdá se, že Taikimu se En protiví. Nebo... je to tím, že mu to nařídil král Tai? Zakázal ti se mi poklonit?”

„Nikdy...”

Taiki kolem sebe viděl jen vážné tváře; nikdo nebyl ochoten mu nabídnout pomocnou ruku.

„Pokud to tak není, tak bych rád slyšel tvé vysvětlení. Pokud mi nemůžeš podat důvod a nepokloníš se mi, pak to vezmu jako známku nepřátelství Tai vůči En!”

„Taiki!” Od Gyousoua přišlo pokárání.

Taiki se honem snažil ještě jednou se poklonit až k zemi, ale prostě neměl jak sklonit hlavu.

Vůbec nedokázal zkrátit vzdálenost mezi sebou a zemí. Nevěděl, proč jeho tělo neposlouchá jeho mysl.

Taiki se začal potit, ne kvůli nervozitě, ale kvůli námaze jeho počínání. Jedna po druhé na podlahu dopadaly krůpějky potu. Dokonce se mu začalo i těžce dýchat.

Král En vstal. Taiki koutkem oka zjistil, že kráčí k němu.

„Copak? Neumíš ani předstírat, že se mi klaníš?”

Zrovna když se k němu donesl tenhle hlas, popadl jej za vlasy. Král En jej teď strašlivou silou tlačil k zemi.

„Takhle musíš jen sklonit hlavu. Určitě to nemůže být tak těžké?”

Sám Taiki nedokázal říct, proč jeho síle vzdoruje. Věděl, že králi En nedokáže odolat, ale celé jeho tělo se jeho moci vzpíralo.

„Taková tvrdohlavost...” Jak tohle král En řekl, zatlačil ještě silněji.

A pak ten tlak najednou zmizel.

„To stačí!”

Taiki uslyšel zvuk řízné rány a uvědomil si, že ten pocit, že ho někdo drží za vlasy, zmizel. Vzhlédl a spatřil, že Enki srazil ruku krále En stranou.

„Jak tohle můžeš dělat dítěti? Taiki, jsi v pořádku?”

Taiki zhluboka dýchal, jak se zmateně díval na Enkiho.

„Ach... Jsi tak pobledlý... Dokážeš vstát? Chceš si lehnout?”

Enkimu nevadilo, že použil svůj vlastní rukáv, aby Taikimu setřel pot z tváře. Keiki Taikiho, pro nějž teď nebylo snadné stát, podpíral.

„Jsi v pořádku? Na chvilku si sedni...”

V tomto okamžiku byl král En trochu vyjevený a také trochu zaujatý, jak sledoval Taikiho a ostatní.

„Je to takové potěšení vidět takovou lásku mezi členy stejného druhu...”

„Ty pitomče! To ty jsi zašel příliš daleko! Hlupák jako ty, choval ses jako naprostej mizera!”

Taiki na ty tři bezduše zíral.

„Věděl jsem, že jsi unáhlený, ale nikdy mě nenapadlo, že bys byl takhle zbrklý!”

„To ty jsi to navrhl...”

„Nežádal jsem tě, abys ho takhle týral!”

„Všechno má svoje meze!”

Jak Keiki, tak Enki na krále En bez ustání křičeli a král En ucukl.

„Takže...?”

Král En se na Taikiho usmál, jako kdyby se chtěl na něco zeptat, a řekl: „Chápeš to?”

Taiki neměl šanci na tu otázku vůbec odpovědět.

„Kirin nemůže odpřísáhnout falešnou přísahu.”

Enki krále En hrubě praštil do hlavy a výraz krále En mnohem zněžněl.

„Neříkej to, jako kdybys to ze své pozice krále viděl!”





Na terase foukal vítr. Taiki seděl na židli a Keiki klečel před ním, oči měli přesně na stejné úrovni.

„Velmi se omlouvám. Předtím jsem se nevyjádřil dostatečně jasně.” Zlehka vzal Taikiho ruku. „Když ses mě zeptal, co to je zjevení, měl jsem ti to lépe vysvětlit. Neměl jsem ani ponětí, že ti to způsobí takové těžkosti. Prosím, odpusť mi.”

„Taiho... já...”

„Zjevení na sebe nebere žádnou podobu.” Keiki se usmál. „Je nemožné zjevení vysvětlit slovy, protože se ve skutečnosti nic nestane, Taiki.”

Taiki se podíval přímo na Keikiho. „Nic...?”

Keiki se také podíval přímo na Taikiho a přikývl. „Správně. Vládce má ouki. Ale ouki není něco, co bys mohl vidět.”

„Není to jako světlo?”

Od té doby, co Keiki Taikimu řekl, že duch kirina je jako záře, Taiki si myslel, že tak vypadá i ouki.

„Ouki může být cítit jako světlo nebo to může být pocit jako temnota. Ouki může být i nával ambicí. Naopak to může být i něco, díky čemu se cítíš v bezpečí.”

„Takže ouki na sebe nebere žádnou určitou podobu?”

„Ve skutečnosti je to velmi složité popsat slovy.”

„Ale... Kei Taiho, copak jsi před tím neřekl, že jsi svého vládce našel s pomocí ouki?”

„Ano. Pokud vládce není daleko, cítíš to velmi jasně. A pak víš, jakým směrem by měl vládce být.”

„Jakým směrem...” Taiki zapřemýšlel o minulosti. Než se kandidáti shromáždili v paláci Hoto, jak často ho přepadal ten pocit? Ta drtivá senzace byla, kdyby to musel říct, velmi děsivý a pronikavý pocit.

„Když se setkáš s vládcem, tak přesně víš, odkud ten pocit vychází. Budeš mít nejasný pocit, že to je spřízněná duše.”

„...A to je ouki?”

„Ano. Ouki je velmi jasný pocit. Tenhle druh pocitu je velmi odlišný od pocitu vůči jiným lidem. Je to něco, co nejde vidět a co je nemožné vysvětlit slovy.”

Taiki jemně sbalil ruce do pěstí. Keiki jej utěšil poplácáním po rukách.

„Zjevení je v podstatě to samé. Nic zvláštního se nestane. Kdybych to měl vyjádřit slovy, nazval bych to intuicí. Když potkáš svého vládce, budeš mít takovou intuici, Taiki.”

„Intuici...”

Keiki přikývl. „Budu k tobě upřímný. Když jsem potkal královnu Kei, na jisto jsem věděl, že to je ona. Ale zároveň jsem v duchu věděl, že to je člověk, co není hoden být královnou. A také jsem věděl, že aby se z ní stal dobrý a moudrý vládce, budu muset učinit hodně obětí a zároveň že budu muset mít značnou vytrvalost, abych doplnil to, v čem není dobrá.”

„Vážně...?”

„Věděl jsem, že pro tohle není ten správný člověk, ale nemohl jsem se jí vzepřít. Instinkt mi řekl, že se nemohu vzepřít zjevení. I kdybys vládce nesnášel, kirin nemá jak to odmítnout. Protože o tom rozhodla Nebesa.”

Na Taikiho ramenech se ocitly něčí ruce. Taiki vzhlédl a spatřil usmívajícího se Gyousoua.

Gyousou teď věděl. Už mu řekli Taikiho přiznání.

„Volbu, kterou kirin učiní, to je zjevení, Taiki.”

„Já...” Taiki konečně ucítil, jak mu ze srdce spadlo těžké závaží. „Když jsem se poprvé setkal s panem Gyousouem, byl jsem vážně vyděšený...”

„Ano.”

„Než pan Gyousou vystoupal na horu, měl jsem pořád takový pocit... jako kdyby od brány Reikon přicházelo něco děsivého...”

Kdyby Taiki z počátku necítil strach, ale světlo, naději nebo něco více zřejmého, možná by nebyl tak ztracený.

„V srdci jsem věděl, že to není člověk, co by dělal strašlivé věci, ale stejně jsem se ho bál. Taky jsem věděl, že je hodný, úžasný člověk, ale stejně jsem byl vyděšený.”

„Aha.”

„Někdy jsem se ho vážně bál, ale vždycky, když jsem pomyslel na setkání s ním, byl jsem vážně šťastný, a když jsem věděl, že se s ním neuvidím, tak jsem se cítil osaměle. A proto když jsem se doslechl, že odjíždí z hory Hou, jsem se uvnitř cítil tak strašně.”

Keiki přikývl. „Ale to je dobře. Není kirina, který by byl po boku svého vládce smutný, a naopak není kirina, který by nebyl nešťastný, když je pryč od svého vládce. Vládce a jeho kirin jsou neoddělitelní.”

„Ano...”

„Kirin je pouze prostředek, kterým se vyjadřuje Vůle Nebes. Jinými slovy kirin nemá své vlastní úmysly; velmi jednoduše jen předáváme dál úmysly Nebes.”

Taiki přikývl a Keiki ho pohladil po vlasech. Byla to teplá dlaň. Taiki byl také velmi rád, že teď mohl konečně přijmout Keikiho náklonnost.

„Taiki, řekl jsi, že ses pana Gyousoua bál. Myslím, že chápu důvod k tomu strachu.”

„Ano?”

„Neměl bys ten pocit nazývat strachem. Možná by bylo vhodnější nazývat jej posvátnou bázní.”

„Možná...”

„Protože ses setkal se svým osudem, Taiki. Proto jsi cítil takovou bázeň.”

Taiki se váhavě podíval po Gyousouovi. Když spatřil Gyousouovy oči, pomyslel si, že Keiki má pravděpodobně ve všem pravdu.

„Taiki neumí lhát. Takoví jsou kirinové – jsou to stvoření, která se nedokáží poklonit nikomu jinému než svému vlastnímu vládci. Proto jsi za krále vybral toho správného člověka.”

„Ano...”

Keiki se malému kirinovi podíval do hlubokých černých očí. „Kdybych to věděl dřív, tak bych to mnohem víc vyjasnil. Pak bys necítil takovou lítost. Tehdy jsem měl na hoře Hou zůstat déle. Kdybych to udělal, nebyl bys tak utrápený... vážně se velmi omlouvám.”

„Ne! Je to moje chyba, že jsem se na to sám nezeptal.”

Keiki slyšel tuhle repliku, co se Taikimu tak moc podobala, a nemohl si pomoct, aby se neusmál. „Z hloubi svého srdce ti blahopřeji.”

„Děkuju.”

Konečně viděl, jak se Taiki usmál.

Keiki se otočil na Gyousoua, co stál blízko Taikiho. Poté, co mu Keiki předal Taikiho přiznání, nebyl ani v nejmenším sklíčený, ani nevypadal zklamaně. Navíc ani slovíčkem Taikiho neobvinil. Jen se na Keikiho přísně podíval a zeptal se ho, jestli je skutečně králem.

„Také bych rád poblahopřál královi Tai.”

„Děkuji ti,” usmál se Gyousou.

Král En Gyousouovi také popřál všeho dobrého. „I En předává své blahopřání.”

„Mnohé díky.”

„Kdy dorazíš na další duel?”

„Pořád si na to pamatuješ?”

„Jak bych na to mohl zapomenout? Kdysi dávno jsem s tebou jednou prohrál. - Tehdy jsem měl pocit, že jsi výjimečný člověk, ale kdo by si pomyslel, že se po tolika letech staneš králem?”

Gyousou s úsměvem řekl: „Pořád jsi ochoten být mým protivníkem?”

„Jsme kolegové. Domluvíme se na čase?”

„Králi Tai,” přerušil je Enki, co seděl na zábradlí terasy a obdivoval zdejší vyhlídku. „Jen tak mimochodem, co je ta divná věc támhle?”

Enki ukázal na pavilón naproti terase.

Král En nasadil vážnou tvář. „Nebuď tak drzý. Za jeho chování se omlouvám.”

Gyousou se zasmál, dával najevo, že mu to nevadí. Podíval se na chlapce a řekl: „To je pozůstatek po předchozím králi. Mám v plánu to nechat strhnout a koupit za to obilí k doplnění královské sípky. Králi En, máte u vás doma nadbytek obilí?”

„Králi Tai, máš štěstí!” zasmál se Enki. „Za poslední pár let jsme měli v království hojnou úrodu. Bojíme se, že kvůli tomu klesne cena.”

Taiki se usmál, jak sledoval hovor ostatních. Keiki potřásl Taikiho rukou. „Nechtěl bys mě vzít do svých zahrad na procházku? Když jsem tu byl naposledy, tak jsme to nedokončili.”

„Dobře. Ale já to v zahradách vážně moc neznám.”

Chlapec, co seděl na zábradlí, seskočil na zem. „No, tak pojďme prozkoumávat!”

Taiki vzhlédl ke Gyousouovi. „Můžu?”

„Můžeš. Ale večer se musíš vrátit. Pořád dneska večer musíme uspořádat banket pro naše hosty, ačkoli to bude velmi prosté.”

„Dobře.”

Keiki natáhl ruku a Taiki se jí bez nejmenšího zaváhání chopil.

„Chceš, abych zavolal Hankya a Jakka?”

„Můžeš?” Taiki vzhlédl ke Keikimu.

Keiki se zasmál. „Všichni jsme kirinové, takže na tom nesejde. Taiki, zavolej i svého shireie a ukaž nám ho.”

„Ano!”
-----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>