KNM - kapitola 66

Kapitola 66 – Meinan a Anežka

„Našla jsi Liolu a ostatní?” zeptal se Meinan ustaraně, jak držel komunikační maxun. Už to bylo víc jak měsíc, co Liola a ostatní zmizeli, ale pořád po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Meinan a Anežka se z toho mohli oba zbláznit.

Ale na druhé straně maxunu se někdo zeptal na tu samou otázku tím samým ustaraným tónem. Obě strany byly chvíli zticha a oba dva cítili zklamání toho druhého, aniž by si museli vidět do tváře.

Meinan se přinutil k úsměvu. „Neboj se! Možná se báli, že by je Dračí císař našel, a tak se schovali. Žádné zprávy jsou dobré zprávy.”


Z druhé strany komunikačního maxunu bylo slyšet neznatelný pláč. Na rozdíl od svého normálního chování Meinan nepokračoval v utěšování, ale místo toho změnil téma: „Vlastně mám v plánu se od mého táty vážně naučit ochranný štít.”

„Nehledě na to, kde jsou, jednoho dne se vrátí,” prohlásil Meinan a podíval se z okna na noční oblohu. Pak dodal, jako by se zároveň motivoval a nutil: „Doufám, že až spolu budeme příště bojovat, nebudu jim přítěží.”

Meinan si maxun najednou odtáhl od ucha, ale bylo příliš pozdě. Měl pocit, jako kdyby zrovna slyšel vybuchnout bombu a teď mu akorát zvonilo v uších. Když konečně přestalo, to jediné co z komunikačního maxunu slyšel, byl obsazovací tón.

Meinan se podíval na komunikační maxun a suše se zasmál. „Vypadá to, že bych se měl radši víc snažit, jinak budu jedinou přítěží.”

„Vážně musím jít najít svého otce.”

Meinan vypadal trochu nervózně. Kvůli útěku Lioly a ostatních se jak on, tak Anežka vrátili k sobě domů, kde jim Dračí císař nemohl působit potíže, ale i když Meinan žil ve stejném domě jako jeho otec, jen stěží s ním mluvil. Na jednu stranu měl Quisi vážně napilno; na druhou stranu se Meinan svému otci naschvál vyhýbal.

„Ach jo.” Meinan vypadal depresivně. Nakonec přece jenom musel jít za svým otcem.

„Proč vzdycháš, dítě?”

Meinanovi naskočila husí kůže. Jediný člověk, kdo ho tak nechutně oslovoval, nebyl nikdo jiný než jeho otec. Otec mu vždycky říkal „dítě” a jeho matka místo toho dostala přezdívku „roztomilý drahoušku”. Rozdíl byl v tom, že kdykoli Meinan zaslechl svou přezdívku, naskočila mu husí kůže, ale zdálo se, že jeho matka měla svou přezdívku ráda a často to Quisimu oplácela s „roztomilým Quiqui” a pak se navzájem cukrovali.

Tohle často vedlo k tomu, že jejich dítě ze strany ječelo: „Tohle je směšné! Pokud si vy dva chcete projevovat náklonnost, proč jste kruci u mě v pokoji?!”

Správně! Zdálo se, že jeho zvláštní rodiče měli úchylku být přitom pozorováni. Vždycky naschvál přiběhli k Meinanovi, aby se před ním cukrovali. A když se Meinan pohnul, jakmile jeho pozadí jenom opustilo židli, ti dva se přesunuli za ním. Každopádně se na sebe navzájem vrhali vždycky před svým synem.

„Quisi! Ally! Pokud mě budete dál pronásledovat, tak já, tak já...” Malý Meinan zaskřípal zuby. I když ti lidé před ním byli jeho rodiče, když se nedokázali chovat jako rodiče, Meinan pro ně přirozeně neměl moc úcty, a proto je vždycky oslovoval jejich jmény.

„Ty co? Dítě,” zeptal se Quisi s úsměvem, zatímco se probíral zlatými vlasy svého syna.

Kdyby mohl Meinan zabíjet pohledem, tak by svého otce musel zabít už mnohokrát. Bohužel jeho oči nejenom že nezabíjely, dokonce i kdyby byly mocnější než dělové koule, Quisiho by to nezajímalo. Jeho dědičný ochranný štít nebyl žádná sranda. Quisi možná nebyl dobrý v ničem jiném, ale pokud by jeho obranná schopnost byla druhá nejlepší, pak by se nikdo neodvážil říct, že je první.

Ally vybuchla smíchy. „Dobře, přestaň si hrát se svým synem. Pokud budeš dál pokračovat, možná se zase naštve. Už jsi zapomněl, jak se opravdu naštval a odmítal jíst?”

Jakmile Quisi zaslechl svou manželku, zatvářil se, jako kdyby říkal „prosím, ne” a spěšně se otočil kolem, zatímco ustaraně říkal: „Dobrá, dobrá, dobrá, už si s tebou nebudu hrát. Dítě, prosím, nehladov.”

Po tom každodenním pošťuchování mezi otcem a synem Ally Meinana pokaždé štípla do tváře a vůbec si nevšímala protestů náctiletého Meinana. Vždycky ho na dobrou noc políbila na čelo a poté neochotně odešla s Quisim.

„Ally...”

Meinan se bezděky dotkl svého čela a probral se ze svých vzpomínek. Když Quisiho tvář spatřil téměř vedle té své, jeho první reflex byl máchnout pravou pěstí a vytvořit na Quisiho pravém oku nádherně barevný, dokonale kulatý tmavý monokl.

„Tys mě praštil...” Quisi si uboze dřepl do rožku a občas po něm házel smutným pohledem.

Ačkoli se jeho otec za takovou dlouhou dobu ani o kousek nezlepšil, Meinan neudělal to co obvykle: že by šel za svým otcem a přidal mu na tvář pár otisků bot.

Meinan ho nezvykle vážně požádal: „Otče, chci se co nejvíce naučit o ochranném štítu.”

Když Quisi zaslechl, co Meinan řekl, na chviličku se odmlčel. Poškrábal se po hlavě a řekl: „Copak jsem tě to už nenaučil? Teď už potřebuješ jenom trénovat...”

„Podle toho, co řekl ředitel Barbalis...” přerušil ho Meinan neochvějně, „otče, když jsi byl v mém věku, už jsi byl členem 'Aklanské bláznivé čtyřky'.”

Jak tohle Quisi zaslechl, jeho úsměv se vypařil a nahradil ho ohromený výraz. Otec a syn se dlouho dívali jeden na druhého, dokud Quisi nezabručel: „Kolik ti toho Barbalis řekl?”

Meinan konečně viděl, že je jeho otec vážný, a řekl mnohem uvolněněji: „Více méně všechno. Co Bláznivá čtyřka prováděla, že Susanna byla Dračí císařovna a že Gle byl také členem. A nakonec, že nejstarší princ řekl proroctví, že Dračího císaře zabije jeho vlastní syn.”

„Je celkem upřímný.” Quisi nebezpečně přimhouřil oči.

„Proč jsi mi to neřekl?” Meinan byl najednou rozzuřený. Kolik toho před ním skryl jeho vlastní otec? Meinan si najednou vzpomněl, že když zabili jeho vlastní matku, Quisi zareagoval velmi zvláštně.

Bez rozmýšlení řekl: „Co přesně se stalo s Ally? Proč ses tak spřátelil se Šesti zakázanými hříchy, co ji zabili?”

Quisi se po jeho otázce na Meinana váhavě podíval, jako kdyby se snažil vymyslet slova, co chtěl říct. Pod Meinanovým intenzivním pohledem si Quisi povzdechl a posadil se, jako kdyby byl vyčerpaný.

„Ally ve skutečnosti nezabilo Šest zakázaných hříchů.”

Po dlouhém tichu Quisi konečně něco řekl. Kvůli tomuhle se Meinanovi rozšířily oči a se zakoktáním se zeptal: „A-ale copak jsi sám neřekl, že Šest zakázaných hříchů Ally zabilo?”

„Co můžu udělat jiného než to říct?” zeptal se Quisi na oplátku. „Mohl bych vážně říct, že to všechno bylo součástí spiknutí Dračího císaře?”

„Dračího císaře?” Meinan naprosto ztuhl. Jak do toho byl zapletený i Dračí císař?

Quisi si Meinanova překvapení nevšímal, otočil se a pomalu řekl klidným hlasem: „Vypadá to, že ti Barbalis neřekl celý příběh. Dračí císař falešně obvinil Glea, že je ďábel, věděl jsi to?”

„N-ne,” odpověděl Meinan v šoku. Myslel si, že jeho otec byl dobrým přítelem Glea před tím, než se Gle změnil.

Quisiho silueta vypadala osaměle, ale tón jeho hlasu byl plný smíchu: „Ačkoli ten chlápek měl celkem potenciál stát se ďáblem, ve skutečnosti se o svoje společenské postavení moc nezajímal. Místo toho, aby lidi utlačoval falešným titulem, nebylo by lepší, aby po nich vrhl magickým kouzlem?”

Meinan se zamračil. „Možná že se předtím nezajímal o tituly a postavení, ale pak se něco stalo a začal se starat...”

Quisi se mlhavě zasmál. „To je možné, ten chlápek vždycky všechno dělal bezhlavě. Ale to, co jsi řekl, je nemožné. V té době byl nesmírně zaneprázdněný. Kdyby nebyl, tak by nebyl tak extrémně nevědomý všeho, co se stalo. Nevšiml si toho až do té doby, kdy se zkazky o ďáblovi prakticky staly pravdou.”

„Hahaha, nevěřil bys, kvůli čemu měl tak napilno, že ani nevěděl, že se stal ďáblem.”

Quisi se zasmál, ale nebyl to vřelý smích jako obvykle, ale místo toho měl suchý podtón. „V té době už byl oženěný, ale zamiloval se do nejkrásnější dámy té doby, do Maylee. Jeho žena mu na jeho cizoložství přišla a vykopla ho z domu. Takže se dál dvořil Maylee, zatímco se pokoušel svou ženu uprosit, aby ho pustila zpět do jeho domu... Haha, ten chlápek si vážně zasloužil pořádný výprask.”

Quisi se chvíli smál a pak postupně utichal, až ztichl docela. Meinan by raději zůstal mlčet, než aby svého otce znovu slyšel takhle se smát. Ten smích zněl příliš pochmurně a srdce mu nad ním ochladlo mnohem víc než při pláči.

„Myslím, že víš, co se stalo dál, což byla křížová výprava Dračího císaře proti 'ďáblovi' a odhalení ďáblova úmyslu zničit celý svět.”

Quisi zůstal chvíli zticha a pak důrazně vysvětlil: „Víš, nechtěl by zničit tenhle svět; ať už by to bylo kvůli jeho ženě, kvůli jeho dceři, kvůli jeho milence Maylee nebo kvůli přátelům jako my, Gle nikdy neměl ani pomyšlení na to, že by zničil svět.”

Meinan vážně přikývl, jako kdyby dokazoval, že Quisiho příběhu věří.

„Nakonec Gle prohrál. Nebyl to člověk, co by stál proti takovému spiknutí.”

„Zemřel?” zeptal se Meinan trochu smutně. Teď to konečně pochopil, přátelství mezi Aklanskou bláznivou čtyřkou bylo stejné jako přátelství Týmu potížistů.

„Ne. Barbalis, Mizerui a Maylee ho zachránili a poslali ho na jiný svět, aby se tam skryl.” Zdálo se, že si Quisi vydechl úlevou, že věděl, že jeho dobrý přítel žil.

Když Meinan tohle uslyšel, najednou se narovnal a ptal se: „Tys ho nešel zachránit?”

Quisi se choval, jako kdyby takovou otázku nečekal; záda mu ztuhla a byl dlouho zticha, než konečně zhořka otevřel ústa.

„Ať už mi věříš nebo ne, nemohl jsem ho jít zachránit. Můj ochranný štít je až příliš jedinečný. Jakmile by mě lidé viděli ho použít, poznali by mě jako Quisiho. Ale abych mohl ochránit ostatní, nesměl mě nikdo poznat. Ačkoli jsme v té době měli už dlouho dostudováno a moc lidí už o Aklanské bláznivé čtyřce nevědělo, Dračí císař věděl a přemýšlel o tom, jak se zbavit lidí, co věděli pravdu, jako my.”

„V té době Barbalis ještě nebyl ředitelem Aklanské akademie. Z nás všech jsem zastával nejvyšší postavení. Nikdo jiný než já nemohl Barbalise, Maylee a Gleovu ženu s dcerou ukrýt.”

„Abych ochránil mé přátele, musel jsem stabilizovat celý Aklan. Později jsem si uvědomil, proč chtěl Dračí císař hodit vinu na Glea – to on si chtěl podrobit celý svět!”

„Cože?” Meinanovi se rozšířily oči a brada mu spadla. Podrobit si celý svět... tenhle důvod zněl naprosto směšně.

„Směšné, že? Když jsem poprvé začal své vyšetřování, také jsem byl dlouho skeptický, ale teď si jsem na 100% jistý.” Quisi zněl bezmocně.

„Dračí císař používal ten samý krok pořád a pořád dokola. Původně chtěl Gladiola ze Šesti zakázaných hříchů obvinit, že je druhým ďáblem. Aby mi zamlžil úsudek, naschvál Gladiolovi svěřil misi, aby zabil Ally.”

Když Meinan zaslechl Allino jméno, celý ztuhl.

„Ano, Ally zemřela Gladiolovou rukou, ale on nebyl skutečným vrahem, protože tím byl Dračí císař!” Quisimu se chvěla záda a jeho hlas byl tak chladný. Meinan ho takhle ještě nikdy neslyšel.

„Dračí císař falešně obvinil Glea, zabil Ally a dokonce i Susanna skončila... Dokud žiju, nikdy nedopustím, aby Dračí císař ublížil ještě někomu z mých blízkých! Nikdy!”

Když Meinan viděl rozzuřeného Quisiho, konečně pochopil, proč k němu byl otec otočený zády; bylo to proto, že věděl, že nedokáže ovládnout city na své tváři, a jako otec nechtěl, aby jeho dítě vidělo jeho slabou stránku.

„Ani já ne, Quisi,” řekl Meinan pevně. „Ani já nikdy nedopustím, aby někdo zranil mé přátele, tak mi prosím dovol se naučit skutečný ochranný štít.”

„Už dlouho jsi mi neřekl jménem. Ve skutečnosti nejsem zvyklý, abys mi říkal 'otče'.” Zdálo se, že je Quisiho tón trochu utěšený. Povzdechl si. „Původně jsem tě do tohohle nechtěl zatahovat, ale kdo mohl vědět, že sám najdeš Kaisera a Liolu.”

„Kaiser je Gleův potomek.” Meinanovi se najednou chtělo rozesmát. Mohl by tým potížistů být nástupcem Aklanské bláznivé čtyřky?

„A Liola je Susannin syn, pokud jsme to já a Barbalis uhodli správně.” Quisi pokrčil rameny.

Susanna? Nejmenovala se tak Dračí císařovna? Pokud byl Liola syn Dračí císařovny, neznamenalo by to...

Meinan na okamžik naklonil hlavu ke straně a pak zamumlal: „To by znamenalo, že je Liola...”

„Syn Dračího císaře, správně,” odpověděl Quisi klidně. „Ačkoli nevím, co má znamenat to s tou Anis, Liola by měl být synem Dračího císaře, jinak by se ho Dračí císař nesnažil zas a znova zabít. Navíc, když se převlékl za ženu, vypadal prakticky stejně jako Susanna.”

Meinanova mysl byla v jednom velkém zmatku. Situace se zkomplikovala mnohem víc, než si představoval: Kaiser byl Gleův potomek, Liola byl syn Dračího císaře a on... byl Quisiho syn. Aklanský tým potížistů byla prakticky skupina, co by proti Dračímu císaři šla muž proti muži.

Meinan najednou vyskočil a aniž by se zajímal, že se Quisi snaží zachovat si svou otcovskou důstojnost, jej silou otočil k sobě a nahlas zaječel: „Honem mě nauč skutečný ochranný štít! Jinak budeme všichni mrtví.”

Když Quisi viděl svého syna tak ovládaného svými city, bylo to, jako kdyby se díval na tehdejší Bláznivou čtyřku. Cítil úlevu, ale zároveň bezmocnost, a řekl: „Rozumím, dítě.”





„Meinane! Našel jsi Liolu a ostatní?” zeptala se Anežka ustaraně, ale když tu samou otázku zaslechla na druhé straně aparátu, okamžitě věděla, že je ani Meinan nenašel. Anežčiny rty se chvěly a ticho se prodlužovalo.

Z komunikačního maxunu zaznělo pár dalších konejšivých vět, ale Anežka necítila ani nejmenší úlevu. To ona otevřela černou díru a poslala je pryč.

Mohlo je to vážně poslat někam opravdu, opravdu daleko? Nebo možná je ta černá díra roztrhala na kousky... Ne! Anežka si přikryla vlastní uši.

I se zakrytýma ušima pořád slyšela Meinanův hlas. Něco v tom smyslu, že nechce být přítěží...

Anežka najednou zvedla hlavu. Správně! Liola je tak silný, Kaiser má spoustu záludných plánů a Daylight není slaboch. Nemůžeme se jim stát nic špatného!

Musím čekat, až se vrátí zpátky... Anežka zaťala pěst a nahlas zakřičela do maxunu: „Anežka rozhodně zesílí a bude z ní užitečný společník a nikdy přítěž!”

Jakmile dokřičela, třískla s komunikačním maxunem. Teď musím jít najít mamku!

Anežka se otočila a najednou si uvědomila, že za ní někdo stojí. Byla v takovém šoku, že o několik kroků ustoupila, a teprve pak si uvědomila, kdo to je.

Poplácala se po hrudi a postěžovala si: „Feire, proč mi stojíš za zády? A ani jsi nehlesl, skoro jsi mě vyděsil k smrti.”

Feir se bezmocně usmál. „S někým si mluvila, přece tě nemůžu jen tak přerušit, ne?” Po svém vysvětlení se zvědavě zeptal: „Mluvila jsi s Meinanem? Proč vypadáš tak rozčileně?”

Na Anežčině tváři se zračilo odhodlání. „Meinan řekl, že se chce zlepšit ve svém ochranném štítě a čekat na návrat Lioly a ostatních. Anežka se také rozhodla, lépe pochopím mecha, takže jdu najít mamku, aby mi pomohla sestavit toho nejlepšího.”

„Ambiciózní! Rozhodně jsi moje sestra.” Feir se zlehka dotkl čela své mladší sestry.

Anežka se s mírným uzarděním usmála. Pak se se svým bratrem rozloučila, měla v plánu jít hledat svou matku.

„Anežko,” zavolal na ni Feir. „Kam přesně šel Liola a ostatní? Je třeba je navštívit? Nebo jim možná přinést nějaké zásoby?”

Anežka odpověděla trochu smutně: „To nevím a ani Meinan je nedokázal najít.”

„Ach, to je celkem zneklidňující,” zamračil se Feir. „Když budu mít čas, pomůžu ti je hledat. Pokud se o nich dozvíš něco nového, co nejdřív mi to řekni.”

Anežka se zářivě usmála a políbila svého bratra na tvář. „Děkuju, Feire.”

Feir se při pohledu na svou sestru, jak nervózně odběhla najít jejich matku, usmíval. Vzal si komunikační maxun, o něčem chvilku přemýšlel, a pak vytočil jedno číslo.





Anežka běžela dlouhou chodbou. Jak běžela, automatické dveře se jedny po druhých otvíraly a když jimi proběhla, zase se všechny automaticky zavíraly. Chodbami také procházelo mnoho lidí a všichni na sobě měli vojenskou uniformu s krátkými rukávy vhodnou pro pohyb venku. Barvy jejich uniforem byly vždycky buď modrá, červená nebo žlutá. Ze všech těch tří barev bylo nejvíc uniforem modrých a nejméně červených.

Všechno v dohledu bylo vyrobené ze syntetické slitiny a zdálo se, že je všechno automaticky ovládané maxuny. Anežka vběhla do výtahu, který už byl plný lidí. Ale jak se značení momentálních pater na monitoru snižovalo, víc a víc lidí vystupovalo, až se po cinknutí na monitoru ukázalo podlaží B205.

Ve výtahu už zbyla jenom Anežka a dva muži v červených vojenských uniformách. Teď všichni tři vystoupili a ti dva muži se zvědavě podívali po Anežce a řekli: „Anežko? Copak jsi nechtěla být krásnou kouzelnicí po boku nějakého rytíře? Proč jsi tady v oddělení vývoje mecha?”

„Cože? Nemáš náhodou zlomené srdce a rozhodla ses pilotovat mecha, abys dala nějakému rytíři lekci?”

„S-samozřejmě že ne,” vyvrátila Anežka uraženě.

Ti dva muži vybuchli smíchy a jeden z nich řekl, zatímco se plácal po hrudi: „Co myslíš? Mecha bojovníci jsou lepší, ne? Kdo jsou vůbec rytíři, co? Anežko, pokud se vzdáš těch změkčilých krevet, co si říkají rytíři, rozhodně tě představím pohlednému a silnému mecha bojovníkovi.”

„Rytíři nejsou změkčilé krevety! Setkala jsem se s velmi dobrými rytíři: Jasmína je dobrý rytíř a Lanski taky,” protestovala Anežka nahlas.

„Jasmína? Lanski?” Ti dva muži se po sobě podívali a usmáli se způsobem, jaký chápou jenom muži. „Nemůžu popřít, že rytíři ženy rozhodně nejsou špatné, hehehe.”

„To jsem nemyslela, mužští rytíři jsou taky dobří!” Anežce na mysl vytanul vřelý a upřímný úsměv. Bez přemýšlení řekla: „Daylight je velmi, velmi dobrý rytíř. Je pohledný, laskavý a něžný. Vždycky se stará o své přátele. Pokud se objeví nějaké nebezpečí, vždycky stojí přede mnou... před svými přáteli.”

Jak mluvila, úsměvy těch dvou mužů začaly být víc a víc dvojsmyslné, zatímco Anežčin hlas víc a víc slábl. Ačkoli nevěděla, co udělala špatně, cítila se najednou stydlivě a zarděla se do ohnivě rudé.

Když Anežka konečně nedokázala pokračovat, oba vybuchli smíchy a jeden z nich Anežku pohladil po hlavě a řekl: „Dobře, dobře, přestaneme kritizovat tvého sira Daylighta. Jen nám ho sem nezapomeň přivést, abychom ho mohli 'zhodnotit'. Nechceme, aby se naše princezna Anežka provdala za špatného rytíře.”

Anežka ztuhla šokem. Co tím mysleli: jejího sira Daylighta nebo provdat se za Daylighta?

„Za koho že se Anežka vdává? Koho jste říkali, že si moje drahá dcerka bere?”

Ti tři zvedli hlavy, aby se podívali, a spatřili rudou velitelku, jak k nim kráčí s očividně nervózním výrazem na tváři. Ti dva mecha bojovníci se po sobě podívali a se smíchem odběhli, takže nechali zmatenou rudou velitelku a rdící se Anežku o samotě.

„Dítě, za koho se vdáváš? Už jsem ho někdy viděla?” zeptala se rudá velitelka vážně a aniž by čekala na odpověď své dcery, nasadila ustaraný výraz a mumlala něco o tom, jak by rodič neměl svou dospělou dceru držet.

Anežka to nervózně popřela: „Ne, mami, já se za nikoho nevdávám, jenom si dělali srandu.”

Zdálo se, že to rudou velitelku ještě víc znepokojilo. „Cože? Ty se nevdáváš? Myslela jsem si, že jsem tě pustila najít si rytíře? Co ten chlapec od minula, jak se jen jmenoval? Ten chlapec s modrými vlasy, co se pořád usmíval? Dokonce s tebou tančil a přišel mi jako hodný chlapec. Ten se ti nelíbí?”

„Mami!” Anežka byla naštvaná a tvář jí ještě víc zrudla.

Když rudá velitelka viděla, že její dcera je jen krůček od nepřátelství, dvakrát zakašlala a změnila své chování z neurotické matky, co se bála, že svou dceru neprovdá, na zodpovědného velitele.

„Proč jsi za mnou tak najednou přišla? V Obchodní alianci jsi už celý měsíc a svou matku jdeš pozdravit teprve teď?” Ačkoli její tvář zůstávala vážná, v jejím hlase byla slyšet žárlivost.

Anežka se rozpačitě dotkla své hlavy. Od té doby, co se vrátila, se na jednu stranu snažila vyhnout Dračímu císaři a na druhou se obávala, že to Liolu s ostatními mohlo přemístit do Obchodní aliance. A tak hned, jak se vrátila, měla plné ruce práce a pobíhala všude možně ve snaze zjistit, jestli tu jsou Liola a ostatní. Což vedlo k tomu, že se po ní rudé velitelce stýskalo pokaždé, když přišla do jejího pokoje.

„Promiň, mami, prostě se příliš bojím o Liolu a ostatní,” vysvětlovala Anežka a chovala se jako dítě. Věděla, že její matka na ní nedokáže zůstat naštvaná, když se bude chovat takhle.

Rudá velitelka už to samozřejmě věděla, takže z toho nedělala velkou vědu. Jenom svou dceru s láskou štípla do hubnoucí tváře a připomněla jí: „Já vím, že se bojíš. Ale i když po nich pátráš, musíš pamatovat na své zdraví. Tvoji přátelé by nebyli rádi, kdyby se vrátili a našli tě nemocnou, ne?”

Když Anežka zjistila, že se o ní matka bojí, přikývla jako dobře vychované dítě. Pak si vzpomněla, proč svou matku vyhledala, a tak najednou zakřičela: „Ach! Mami, chci nějaké velmi, velmi mocné mecha!”

Rudá velitelka byla nejdřív šokovaná, pak se na svou dceru významně podívala. Vážně se zeptala: „Proč? Nechtěla ses stát kouzelnicí?”

„Mami, Anežka se vážně nechtěla stát kouzelnicí. T-to jen, kdybych to neřekla, nedovolila bys mi jít na Aklanskou akademii.”

Jak to Anežka vysvětlovala, trhla sebou, ale jak viděla, že rudá velitelka není naštvaná, osmělila se a řekla pevně: „Ale teď je to jiné. Liola a ostatní jsou v nebezpečné situaci a já nechci být přítěží. Chci jim pomoct a t-taky se chci stát jejich skutečným společníkem!”

„Byla bych šťastná, kdybych byla kouzelnice a kdyby mě chránil rytíř, ale...” Anežka zvedla hlavu a její černé oči zářily silou a nezávislostí, „ale mám svoje nynější přátele vážně, vážně ráda a chci je ochránit svýma vlastníma rukama stejně, jako oni vždycky chránili mě.”

Rudá velitelka vyprskla smíchy. „Jinými slovy chceš ochránit svého rytíře?”

Anežka zamrkala a z nějakého důvodu ji napadla zvláštní scéna: Daylight bez síly ležel na zemi a Anežka bez zaváhání stála před ním. Daylight za ní křičel: „Nech mě tu a utíkej...” Ne! Tak strašlivá scéna! Anežce se skoro chtělo plakat, jak se tu myšlenku snažila vyhnat z mysli.

„O čem tahle malá holka fantazíruje?” mumlala rudá velitelka a pak svou dceru ze zvyku popadla za límec. Obvykle, když začala takhle fantazírovat, i kdyby se svět kolem zhroutil, tak by se ze své fantazie neprobrala.

Anežka si představovala, jak Daylight v zástěře vaří v kuchyni, zatímco ona se vrátila domů unavená, oblečená ve vojenské uniformě. Daylight pak přišel k ní s vřelým přivítáním, řekl jí, že pro ní připravil koupel a také uvařil její oblíbené jídlo – pečenou kachnu... Ach, ach, ach! To je celkem pěkný pocit. Zdálo se, že Anežka byla až po uši ve štěstí.

„Anežko! Anežko!” volala na ni rudá velitelka marně, pořád a pořád dokola. Jelikož neměla jinou možnost, nahlas zakřičela: „Tvého Liolu sekají na kousky!”

„Cože! Kdo se opovažuje Liolu trápit?!”

Anežka najednou vyskočila a rozhlédla se kolem. Liola samozřejmě nebyl nikde k nalezení, ale v rozlehlé tovární hale vzpřímeně stálo mecha v podobě anděla.

Na rozdíl od toho bílého anděla, bylo tohle mecha naprosto černé a dokonce i křídla na zádech mělo natřené lesklou černou barvou. Z čela k hrudi, pasu a rukám mu šlo pár zlatých linek. Kromě černé a zlaté byla jedinou další barvou meč u jeho pasu. Velikost mecha byla srovnatelná se zvětšeným Baolilongem: zhruba tucet metrů vysoký, bez křídel.

„T-to je nádhera...” Anežka si zakryla ústa. Dojalo ji to k slzám; tak nádherné mecha ještě nikdy neviděla.

„Jediné mecha řádu X v sérii Padlých andělů, Temný Lucifer,” představila rudá velitelka hrdě své nejlepší dílo, jak se obrátila čelem ke své dceři.

„Mecha řádu X?” Anežce spadla brada. Copak na světě neexistovaly jenom tři mecha řádu X?

„Hm.” Rudá velitelka se na svou dceru vřele podívala a zdálo se, že v očích měla ještě větší hrdost, než když se dívala na Temného Lucifera.

„Anežko, ty jsi ten nejlepší a nejgeniálnější mecha bojovník, kterého jsem kdy viděla. Co jiného by se k tobě mohlo hodit víc než řád X? Když jsi ve čtrnácti složila tu nejnáročnější zkoušku v řízení mecha, začala jsem vymýšlet Temného Lucifera.”

„Mami...” Anežka byla tak dojatá, že svojí mámě vběhla do náruče. Odhodlaně přísahala: „Anežka Temného Lucifera rozhodně použije k tomu, aby ochránila všechny své přátele.”
----------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ nová kapitola mohla vyjít tak nevídaně rychle, neboť s 'kosmetickými úpravami' pomohl Darvit ~