KNM - kapitola 70

Kapitola 70 – Věštec Mocha

Jasmína kráčela před ním a jak Liola sledoval její záda, měl nepopsatelný pocit, že by se měl omluvit, i když nevěděl, že to dopadne takhle. Rozhodně neměl v úmyslu, aby to skončilo takhle.

„Myslela jsem si, že jsi obyčejný člověk.”

Bylo slyšet Jasmínin nervózní hlas a také, že se pořád třásl. „Nakonec je tvoje totožnost ještě víc šokující; Stříbrná Maska, císařský princ a teď budoucí Dračí císař?”

„Nikdy jsem nevěděl, že jsem synem Dračího císaře, vážně ne,” vysvětloval Liola a sklopil pohled.

Jasmína byla nějakou dobu zticha a pak se zeptala: „Kde přesně jsi byl, ten poslední rok a něco?”

„Já...” Liola chtěl něco říct, ale zarazil se a umlkl. Co by měl říct? Že šel na jiný svět a pak se s pomocí ďábla Glea vrátil na tento svět? Pokud celou tu záležitost nevysvětlí od začátku, tak to pravděpodobně vyzní ještě víc podezřele, ale jak by měl začít od samého začátku? Jak by mohl Jasmíně a Lanski říct, že Dračí císař byl ohavný vůdce, co bez výčitek svědomí falešně obviňoval druhé, aby si podmanil celý svět?

„Copak to nemůžeš aspoň trochu vysvětlit? Kolik dalších tajemství ještě máš?” Jasmínin hlas byl zoufalý. „Když jsme zjistily, že Liola je Stříbrná Maska, víš, jak zmateně jsme se cítily? Bylo by lepší, kdybychom si to s tebou aspoň mohly vyříkat, ale ty ses prostě musel ztratit a nikdo ani nevěděl, jestli jsi pořád naživu.”

„Lanski a já jsme se o tebe bály a zároveň jsme nevěděly, jak se jedna druhé podívat do očí.” Jasmína sklonila hlavu. „Původně jsme se domluvily, že to vyřešíme čestným soubojem jako vždycky.”

„Ale ty...” Jasmína se najednou otočila, svou tvář smáčenou slzami. „Jak jsi mohl skončit jako Lanskin bratr? Co teď má jako dělat? Máš vůbec ponětí, jak moc ji bude bolet něco tak prostého jako říkat ti bratře?”

„Já...” Liola nepatrně sklonil hlavu, věděl, že Lanski ublížil. Ale nynější situace se nedala nijak změnit. Pokrevní spřízněnost se nedala odvolat jen prostým výrokem: „Ani já nechci být tvým bratrem.”

Jasmína si rozhodně otřela slzy. „Řekni mi, Liolo, koho máš vlastně rád? Máš Lanski nějak rád?”

Jak Liola Jasmínu v tichosti pozoroval, najednou si uvědomil, že ta dívka před ním mluvila akorát o nespravedlnosti vůči Lanski, ale nikdy se nezmínila o sobě. Liola o tom chvíli rozmýšlel, dokud nepocítil, že nedaleko je další známá dívka a že je v tajnosti poslouchá. Liola nechtěl ublížit ani jedné, a tak nakonec obezřetně řekl: „Já nevím, jaký to je pocit mít někoho rád.”

Jasmína znejistěla. Tahle odpověď pro ni byla příliš nečekaná; jak mohl někdo nevědět, jaký to je pocit mít někoho rád?

„Nehledě na to, jaký titul nyní mám, ať je to Stříbrná Maska nebo princ, vím, kdo skutečně jsem,” řekl Liola rozhodně. „Jsem vrah.”

Obě dívky, ta blízko i ta daleko, kvůli těmto slovům ztuhly.

„Od svého dětství jsem neznal nic jiného než nezbytný trénink, jak zabíjet lidi.”

„Dokonce i před svým prvním zabitím jsem zakusil jenom nespočetné a bezcitné tréninky. Nikdy jsem nevěděl, jestli přežiju další okamžik. Poté, co jsem začal zabíjet, jsem věděl jenom, koho mám zabít, a pak seznam těch lidí. To jediné, co jsem chápal, bylo, že pokud toho člověka, kterému zrovna čelím, nedokážu zabít, tak to budu já, kdo zemře.”

„Nikdy jsem nepomyslel na nic jiného než jak přežít a že jsem nechtěl zemřít. Něco takového, jestli jsem měl nebo neměl někoho rád, mi unikalo.”

Když dokonce i přežití bylo luxusem, kdo se staral o moc, lásku nebo peníze?

Liola se upřímně omluvil: „Promiň, ze všech sil jsem se snažil pochopit, co je to láska, ale do dnešního dne toho pořád nejsem schopen, takže ti nedokážu odpovědět.”

„Liolo...” Když si Jasmína vyslechla Liolovo upřímné vysvětlení, obměkčilo jí to srdce. Neměla ponětí, že tento muž vyrostl takhle. Dítě, které vychovali jako vražedný stroj, jak ho mohla vinit z toho, že nechápal, co je láska?

„Stříbrná Ma...” Zpoza rohu vyšla Lanski, která chvíli zaváhala a pak změnila své oslovení. „Liolo.”

Zatímco Jasmínu její přítomnost překvapila, Liola věděl, že tu Lasnki je, a tak v tichosti čekal, až bude pokračovat.

Lanski se přinutila k úsměvu. „Jsem velmi ráda, že ses vrátil, bratře. Vždycky jsem přemýšlela, co je mé dvojče za člověka.”

Když Liola viděl Lanskin úsměv, cítil se akorát silně nepříjemně. Nabádal ji: „Nenuť se se usmívat...”

„Ne, opravdu jsem šťastná.”

Lanski skočila Liolovi do řeči, stále rozjímala nad Liolovým dřívějším monologem. Oni dva byli dvojčata; ona byla vždycky princezna, kterou všichni obdivovali, ale Liola byl dítětem z proroctví, které mělo zabít vlastního otce, a tudíž žil jako vyvrhel a byl vychováván jako vrah až do té míry, že si nebyl vědom emocí... jejich situace byly rozdílné jako nebe a země a Lanski to trápilo.

Jak mohla nebýt šťastná, když její otec císař Liolu konečně přijal? Její bratr od útlého věku vytrpěl tolik utrpení. V porovnání s tím měla Lanski pocit, že její láska je nevýznamná. Rozhodně nemohla svého bratra kvůli tomu trápit...

„La-lanski.” Jasmína se cítila příšerně, neboť Lanskin úsměv byl až příliš hořký.

„Bratře, nezáleží na tom, že teď nechápeš, co je to láska. Jasmína tě to dobře naučí.” Lanski se zářivě usmála, dokonce se naschvál významně podívala po těch dvou.

„Lanski.” Jasmína Lanski utišila a pak prosila: „Mohly bychom o tom teď nemluvit?” I když už vztah mezi Lanski a Liolou byl nemožný a i kdyby sama Jasmína ještě pořád měla Liolu ráda, nechtěla sledovat, jak bude Lanski trpět kvůli ní.

Lanski si nemohla pomoct a musela na prosbu své dobré kamarádky kývnout. A ačkoli o té záležitosti přestala mluvit, v duchu se rozhodla, že najde způsob, jak ty dva dát jednoho dne dohromady. Nikdo si štěstí nezasloužil víc než soucitná Jasmína.

Ačkoli si Liola nebyl vědom důležitosti toho, že se na sebe Lanski a Jasmína usmívaly, jak viděl, že ty dvě už nehalí mračna zoufalství, konečně se trochu uvolnil. Ale jakmile zvedl zrak, spatřil Mizeruie, jak stojí několik desítek kroků od nich a zírá na něj s příšerným výrazem na tváři a pohledem, jako kdyby chtěl Liolovi vážně ublížit.

Jak Liola Mizeruie spatřil, vydechl si úlevou a pomyslel si, že teď by jeho útěk neměl být tak obtížný.

Když Mizerui viděl, že si ho ti tři všimli, v klidu k nim došel a lhostejně Lanski pozdravil: „Zdravím, Vaše výsosti, princi a princezno.”

Nezdálo se, že by Lanski na Mizeruiovo zdvořilé pozdravení nějak zareagovala. Všichni věděli, že tento záhadný mág uznával jenom nejstaršího prince. Prostě jen na oplátku kývla.

„Jeho výsost Mocha se chce setkat se svým bratrem, kterého nikdy nepotkal, a nakázal mi, abych za ním Jeho výsost čtvrtého prince zavedl.” Mizerui mrkl po Liolovi.

Liola okamžitě pochopil a uvolil se k jeho hře. „Dobrá, půjdu s tebou za svým nejstarším bratrem.”

Když se Liola otočil, střetl se s bezpodmínečnýma očima těch dvou dívek, a najednou se ozvalo jeho svědomí. Dejme tomu, že by hned teď utekl, nebylo by to k těm dvěma dívkám nespravedlivé?

„Já... na chviličku půjdu,” řekl Liola těm dvěma po chvilce zápolení se sebou sama.

„Nejstarší bratr...” Lanski trochu váhala. Přece jenom to nejstarší princ předpověděl, že Liola zabije svého otce. Nevěděla, proč se chtěl Mocha setkat s Liolou, ale nehledě na to, co Mocha plánoval, Lanski vážně nedokázala přijít na způsob, jak Liolovi zabránit se s ním setkat. Když se svým váháním skončila, navrhla: „Ani já už jsem nejstaršího bratra dlouho neviděla; co kdybychom šli spolu?”

Liolův a Mizeruiův výraz se trošičku změnil a Mizerui se letargicky podíval po Liolovi, jako kdyby říkal: „S tím se vypořádej ty.” Liola nebyl schopen vymyslet žádnou výmluvu, a tak se rozhodl Lanski otevřeně odmítnout: „Ne, chci se s Mochou setkat sám.”

Když si Liola všiml, jak Lanski sklopila oči, nemohl si pomoct, aby nedodal: „C-chci se ho přeptat na to proroctví, co tehdy řekl, takže, ehm...”

„Dobře.” Lanski přikývla, ale pak ustaraně řekla: „Nehledě na to, co nejstarší bratr řekne, n-neber si to osobně; proroctví nejsou vždycky nezbytně pravdivá.”

Liola přikývl. Uvnitř se cítil trochu omluvně, neboť Lanski na něm vždycky záleželo, a přesto se mu zdálo, že ji akorát podváděl. V duchu si přísahal, že než odejde, tak se s těmi dvěma aspoň krátce setká a nezmizí zase beze slova.

„Tak pojďme za malým.” Jasmína s sebou táhla Lanski a pak řekla Liolovi: „Až si to s Jeho výsostí vyřešíš, přijď za námi. Slibujeme, že se o tvého drobečka dobře postaráme a ani na chvilku ho nespustíme z očí.”

Jasmína se hihňala v očekávání, že se po tak dlouhé době zase setká s Baolilongem, a opravdu ho chtěla sevřít v náručí. Ale hlavnějším důvodem bylo to, že Jasmína byla skeptická ohledně Liolova dalšího setrvání v paláci. Přece jenom měl tenhle muž na kontě až příliš velký počet útěků a jelikož nemohla s Liolou všude chodit, rozhodla se všude pronásledovat Baolilonga. Věřila, že Liola Baolilonga neopustí a bez něj neuteče.

Liola si nebyl jistý, jestli to byla jenom halucinace, ale zdálo se mu, že se Jasmíniny oči blýskaly prohnaností. Nicméně jelikož Mizerui stále stál stranou a čekal, moc o tom nepřemýšlel. Když Jasmíně kývl, odešel s Mizeruiem.





Mizerui se stále jevil apaticky, ale Liola si všiml, že jeho kroky jsou rychlé a spěšné, naprosto popíraly ten jeho uvolněný výraz na tváři. Za Mizeruiova rychlého tempa ti dva rychle opustili císařský palác a ačkoli byli stále uvnitř městských hradeb, už byli celkem daleko. Liola zvedl hlavu a rychle našel Mizeruiův cíl: osamocenou věž stojící na pastvině. Černé zdi, útlá stavba a runy na věži vypadaly neuvěřitelně podivně.

„Ty potížisto, proč ses vrátil s Dračím císařem?” zeptal se Mizerui, jako by jej z toho obviňoval. Zpomalil, neboť věděl, že kolem nikdo nebude.

Liola váhal a pak odpověděl: „Já nevím... přišel jsem sem, jako kdyby to bylo přirozené.”

„Ty...” Mizerui z toho měl nezměrný bolehlav, dokonce ani nebyl schopen ho dál kárat, a tak jenom bezmocně řekl: „Copak nevíš, jak mocná je hypnóza Dračího císaře? Díval ses mu do očí?”

Liola se odmlčel a na mysl mu vytanuly tmavě fialové oči Dračího císaře. Ty starostlivé a ustarané oči Liolovi poprvé poskytly pocit rodiny. Od té doby až doteď každý počin Dračího císaře odrážel šťastného otce, jenž konečně získal zpět svého syna, a také věrného manžela, co přišel o svou manželku. Jak si tohle uvědomil, Liola se na místě zastavil. Bylo jeho přátelství s Mizeruiem a Barbalisem za zády jeho otce svým způsobem zrada?

Když Mizerui viděl, že se Liola zastavil, také se zastavil. Zmateně se zeptal: „Co se děje?”

Liola zvedl hlavu, aby se podíval na tu podivnou věž, pak se otočil zpět na zářivý palác. Nemohl si pomoct, aby nezačal pomalu couvat. Nehledě na to, jak moc o tom uvažoval, černá věž byla mnohem zlověstnější než palác za ním. Liola začal mít poprvé pochybnosti o tom, jestli si zvolil správnou cestu nebo ne. Do této doby všechno viděl z perspektivy lidí z Aklanu a nikdy z perspektivy svého otce...

„Liolo?”

Mizerui si také všiml, že je s Liolou něco špatně. Okamžitě se rozhodl, vyrazil a potáhl za dračí přívěšek, co visel Liolovi na hrudi. Liola si prvně myslel, že ho Mizerui hodlá napadnout a skoro na něj vytáhl Zlomené stříbro, ale zarazil se, když viděl, že Mizerui prostě jen povytáhl známý přívěšek. Mizerui využil této příležitosti a přitlačil dračí přívěšek Liolovi na čelo.

Liola na čele okamžitě pocítil pálení. Liola zakřičel bolestí a odstrčil Mizeruiovu ruku, ale ta bolest Liolovi konečně pročistila mysl. Opakující se představa těch fialových očí byla pryč a Liola se nervózně podíval po Mizeruiovi. Skepticky se zeptal: „Byl jsem zrovna...”

„Zhypnotizovaný, ano,” řekl Mizerui chladně.

Liola si pomyslel, že je to divné. „Neměl jsem pocit, jako bych byl zhypnotizovaný, jenom...”

„Najednou jsi měl pocit, že Dračí císař není špatný člověk a že jsi mu možná ukřivdil?” řekl Mizerui bez obalu. Liola přikývl a Mizerui si povzdechl. „Kdyby ta hypnóza dál přetrvávala, měl bys pocit, že Dračímu císaři ukřivdil celý svět a že by všem přineslo štěstí, kdyby sis s ním podrobil celý svět. A pak, jako Lancelot, bys mu nekompromisně pomohl.”

Mizerui vyrovnaně vysvětlil: „Hypnóza Dračího císaře je celkem mírná. Spolu s představami, co naschvál vytváří, je to ve skutečnosti ten nejsilnější způsob, jak někoho ovládat.”

Liola ztuhl. Představy, co naschvál vytváří? Ten Dračí císař plný otcovské lásky a lásky ke své zesnulé manželce, bylo to všechno falešné?

„Pojďme. Mocha na tebe pořád čeká.”

Liola potřásl hlavou. Nezáleželo na tom, jestli byla otcovská láska Dračího císaře skutečná nebo ne. Věděl, že všechno bude v pořádku, dokud bude stát po boku svých společníků. Když se Liola takhle rozhodl, znovu Mizeruie následoval, zády k zářícímu paláci a směrem k temné věži.

Když dorazili ke vchodu do věže, Mizerui se najednou zastavil a řekl: „Jdi dovnitř.”

Liola se na Mizeruie zmateně podíval a Mizerui lhostejně pokrčil rameny a řekl: „Mocha trval na tom, že s tebou chce mluvit o samotě.”

Liola přikývl, otevřel dveře a před ním se objevilo dlouhé, točité schodiště. Liola schod za schodem stoupal nahoru a dveře za ním se s bouchnutím zavřely. Interiér věže najednou pozbyl ty jediné paprsky světla. Ačkoli pro vraha nebyla temnota velkým problémem, Liola se cítil zmateně. Copak ostatní lidé, co sem chodili, taky nepotřebovali světlo?

Aniž by musel ujít víc jak pár kroků, Liola si najednou všiml, že se na okolních zdech objevily fluoreskující písmena a symboly. Některé dokonce vypadaly jako obrázky. Dvě z těch slov, napsané velkými písmeny, upoutaly Liolovu pozornost. Komukoli dalšímu se ty dvě slova mohla zdát jako nic než symboly a obrázky, protože nikdo tu řeč neznal; tedy pokud ten člověk, co se na to koukal, nebyl z jiného světa.

„Stříbrný Měsíc.” Byly tam napsaná ta dvě slova v řeči jiného světa.

Kvůli těm dvěma slovům začal Liola obezřetně zkoumat věci na zdech. Vlastně kdyby to viděl kdokoli jiný, rozhodně by si pomyslel, že to jsou dětské čmáranice. Zdálo se, že všechny obrázky a symboly spolu mají jen malou spojitost; a některé vypadaly jen jako nerozluštitelné obrazce. Ale pro Liolu to tak nebylo.

Na jednom takovém obrázku byla tenká, dlouhá hůlka. Liola byl sice trochu skeptický, ale to by měl být obrázek jeho Zlomeného stříbra.

Na dalším obrázku byla nezvykle hrubá pistole. Podle jejího tvaru by to měla být Kaiserova pistole.

Liola sledoval obrázky na zdi. Některé obrázky poznal hned, co se na ně podíval. Ale jak postupoval, prakticky ani nevěděl, co mají představovat. Na jednom takovém obrázku byla panenka s písmenem X a na dalším byla dvě srdce spolu v kroužku. Když viděl tak podivné obrazce, nehledě na to, jak moc se Liola dohadoval, nedokázal vymyslet, co představovaly.

Několikrát to celé obkroužil, ale pořád neměl ani ponětí. Liola se rozhodl je ignorovat a kráčel dál. Jakmile vystoupal až na konec schodiště, najednou si uvědomil, že stojí pod hvězdami. Schodiště vedlo až k poslednímu podlaží na vrcholu věže bez střechy. Na tomhle podlaží nebyla žádná nadbytečná výzdoba. Uprostřed tam byla pouze deka a na ní seděl se zkříženýma nohama muž s černými vlasy sahajícími až na zem a fialovýma očima. Na sobě měl černou róbu a zdánlivě éterickým hlasem řekl: „Co si o těch obrázcích myslíš?”

Všude kolem měl rozházené barvy a řezbářské nože. Liola si všiml, že kruhová kresba na zemi vypadala jako magický kruh, ale neměl ponětí, na co to bylo.

Tenhle muž nemohl být nikdo jiný než Mocha. Jen co Liola spatřil jeho fialové oči, stejné jako měl Dračí císař, byl si jistý, že to je nejstarší princ Mocha.

Mocha chladně hleděl na Liolu. Ačkoli čekal na Liolovu odpověď, vlastně ho nezajímala. Ať už to bylo uctívání, obdiv nebo strach, jeho to nezajímalo. Ve skutečnosti se nezajímal skoro o nic. Poté, co Mocha spatřil budoucnost, dávno ztratil pocit očekávání.

Liola se nad tím krátce zamyslel a pak upřímně odpověděl: „Hmm... ty obrázky jsou trochu ošklivé.”

„Ha?” Mocha se odmlčel a pak se zeptal: „Co jsi řekl?”

Liola byl nejdřív zticha; nevěděl, jestli nebyl příliš přímý. Taktně zopakoval: „Ty obrázky jsou trochu abstraktní.”

Mocha na něj dál bezvýrazně zíral. Liola nevěděl, co by měl dělat. Měl lhát navzdory tomu, co si opravdu myslel, a říct, že jsou dobře provedené?

„Ha... hahaha!”

Mocha vybuchl smíchy. V přímém opaku k jeho předešlému chladu byl jeho smích nečekaně srdečný.

Liola najednou nevěděl, jak zareagovat. Nechápal, čemu se Mocha směje, a ani nevěděl, jak by na to měl odpovědět. Bez pohnutí stál a chvíli poslouchal. Liola si najednou uvědomil, že jeho smích zněl hodně podobně Cappuccinovu smíchu.

Mocha se konečně přestal smát, ale stejně s úsměvem řekl: „Tím jsem myslel, co si myslíš o obsahu těch obrázků.”

„Ach,” zareagoval Liola, ačkoli pořád nechápal, proč se Mocha smál.

„Upřímně se omlouvám, moje obrázky jsou až moc ošklivé, hahaha,” řekl Mocha, jak si nedokázal pomoct, a zároveň znovu vybuchl smíchy.

Liola se poškrábal po tváři a rozhodl se, že tohoto člověka před sebou přidá na seznam lidí, kteří mají Chorobu náhlého a chorobného smíchu, a veškerý jeho smích ignoroval. Zeptal se: „Vážně dokážeš vidět budoucnost?”

„Ano, ačkoli jsem tuhle schopnost vážně nechtěl.” Mocha se mdle usmál.

„Já... vážně zabiju Dračího císaře?” Tohle byla budoucnost, která Liolu trápila ze všech nejvíc.

„Předpověděl jsem, že otci do hrudi vrazíš Zlomené stříbro.” Mocha mu neodpověděl přímo, ale místo toho mu řekl, co viděl.

Tahle představa byla dostatečně jasná. Mohlo by Zlomené stříbro v hrudi Dračího císaře být něco jiného než jeho vražda? Jak Liola přemýšlel, že Zlomené stříbro v jeho botě by se jednoho dne mohlo ocitnout v hrudi Dračího císaře, najednou v srdci pocítil nepříjemný pocit. Co se dělo? Mohl by být pořád pod vlivem hypnózy?

„Bratře...” oslovil ho Mocha najednou. „Nenávidíš mě?” zeptal se váhavě.

„Tebe? Proč bych tě nenáviděl?” Liola se zamračil.

Mocha byl dlouhou dobu zticha, než vysvětlil: „Když jsem viděl, že bys otce zabil, dlouho jsem o tom přemýšlel. Nakonec jsem si mezi tebou a otcem vybral otce, a tak jsem mu řekl o své věštbě v naději, že zabráním tomu, aby se to stalo.”

„Opustil jsem tě a způsobil, že tě v dětství vyhnali, což vedlo k tomu, že tě vycvičili jako bezcitného vraha.”

„Ale možná že jsem tomu vůbec nezabránil a místo toho to ještě podpořil.” Mocha otočil hlavu, aby se podíval na svého bratra, na Liolu, jediného člověka, vůči kterému se cítil provinile.

Liola byl zticha. Nestaral se o to, co se stalo; nebylo nezbytné lpět na věcech, co se už staly. On se ve skutečnosti staral o budoucnost. Pokud to takhle půjde dál, bylo mu určeno postavit se Dračímu císaři a jeho vražda se zdála jako jediný způsob, jak ten problém vyřešit.

Ale Liola si najednou vzpomněl, jaký to byl pocit, když se ho dotkl na hlavě, a také si vzpomněl na kapokový strom před náhrobkem.

Jak stál tváří v tvář Mochovi, nejstaršímu synovi Dračího císaře, Liola jej přirozeně považoval za člověka, co Dračímu císaři rozuměl ze všech nejvíc. Zeptal se na otázku, která mu tanula na mysl: „Myslíš si, že je Dračí císař zlý muž?”

„Zlý?” Mocha se vřele usmál, jako kdyby to slovo vyslechl od naivního dítěte. „Co považuješ za zlo? Představuje člověk, co si chce podrobit celý svět, zlo? Je člověk jako ty, jenž byl od dětství cvičen k zabíjení a jehož ruce jsou pokryté krví, zlý? Je zločinecký Gle zlý?”

„Já nevím.” Liola, jenž měl předtím jen jednu otázku, jich měl najednou mnohem víc.

„Ať se rozhodneš stát na jakékoli straně, druhá strana musí být vždycky ta zlá.”

Nezdálo se, že by tahle odpověď na něco odpovídala. Liola upadl do ještě hlubšího mlčení.

Mocha se vůči němu možná cítil provinile, a tak si povzdechl a dal mu ještě víc nápověd: „Postavil by ses kdy svým přátelům?”

Liola okamžitě zakroutil hlavou.

„Tvými přáteli jsou také syn aklanského premiéra, dcera velitelky Obchodní aliance a potomek Glea, jenž byl falešně obviněn. Mohli by se kdy otci nepostavit?”

„Nemožné.”

„Tak proč se tak trápíš? Nemáš na vybranou.” Mocha mu krutě předhodil tento závěr.

„Já... já ho nechci zabít.”

Liola chvíli váhal a pak konečně oficiálně přiznal, co si myslel. Ačkoli mu Dračí císař přivodil mnoho utrpení, vrah, jenž o vraždě Dračího císaře moc nepřemýšlel, teď váhal. Najednou si uvědomil, že člověk, co nesl jméno Dračího císaře, byl jeho vlastní otec. Když ten muž, co si chtěl podrobit svět, byl jeho otcem a ne jen mužem, co se dal naprosto popsat slovem „zlý”.

Mocha se najednou postavil a popadl Liolu za ramena. „Tak udělej, co můžeš, abys ho nezabil. Bratře, minulost dokázala, že když dokážu předpovědět budoucnost, jediným člověkem, kdo jí dokáže zabránit v naplnění, jsi ty. Jenom ty můžeš zastavit sám sebe, abys otci nevrazil Zlomené stříbro do hrudi,” řekl dojemně.

Liola se na Mochu tiše podíval a pomalu řekl: „Doufáš, že ho nezabiju? Tak proč straníš Mizeruiovi? Přece není možné, abys nevěděl, že Mizerui stojí proti Dračímu císaři.”

„Já nestraním nikomu. Pokud bych kdy někomu stranil...” Mocha ze své róby pomalu vytáhl flétnu. Ta dřevěná flétna vypadala tak letitě, že dokonce začínala chátrat. „Myslím, že straním Caffeymu.”

Mocha se té chátrající flétny zlehka dotkl. „Bratře... ať už Dračí císař uspěje ve svém podrobení si světa nebo ne, mě na tom vůbec nesejde. Já jenom doufám, že Caffeyho nepřipravíš o život; nezabíjej našeho otce.”

Jak se Liola díval na starou flétnu, najednou to pochopil.

Byl to jediný princ, co kdy v císařské zahradě hrál na flétnu a pak bezděky usnul.

„Nezabiju ho. Přísahám, že ne.”
--------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>