KNM - kapitola 71

Kapitola 71 – Srdce Dračího císaře

„Hej! Gladiole, choval ses k mé sestře dobře, že jo?” Kaiser nebezpečně přimhouřil oči. Ačkoli z Temné ulice svobodně odešel, stejně si nemohl pomoct a bál se, že se Gladiolus zachová k jeho sestře špatně. Jelikož byli od Obchodní aliance stále ještě celkem daleko, Kaiser začal Gladiola vyslýchat.

Gladiolus, jenž letěl napřed, najednou uklouzl. Aniž by se otočil, řekl: „Meiji se vede dobře. Původně jsem ji chtěl taky poslat do Obchodní aliance, ale nebyla ochotná jít, takže jsem neměl na výběr a musel jsem jí určit dva z Šesti zakázaných hříchů jako ochránce.”

„Ach, použil jsi třetinu své pracovní síly na ochranu mé sestry. Fajn, to bude stačit,” řekl Kaiser rozhodně. Ačkoli věděl, že když v tak strašlivé situaci Gladiolus poslal dva z šesti na Meijinu ochranu, znamenalo to, že se o její bezpečí velmi staral.

Gladiolovi bylo trochu trapně. Kdyby ke Kaiserovi neletěl zády, Kaiser by určitě využil příležitosti a posmíval se mu za to, že se červená. Ale kdyby si ho člověk pozorně prohlédl, i zezadu by si uvědomil, že má rudé uši.

Nicméně se zdálo, že Kaiser a Daylight tomu nevěnovali moc pozornosti. Letěli k Obchodní alianci. Dokonce se na dvě noci zastavili na odpočinek, ale Liola je stejně pořád nedoháněl a ani nedostali žádnou zprávu od Mizeruie. Oba dva byli v těžké náladě; zrovna Liolu zachránili z Gleových rukou, jen aby ho okamžitě dali do rukou Dračího císaře. Kaiser vážně neměl ponětí, co je nešťastnější, jestli být Liolou nebo být jeho přáteli.

„Obchodní aliance je přímo před námi.” Gladiolus ukázal na břeh, jenž byl matně vidět na obzoru, zatímco zrychloval svůj let. Jelikož byl venku už několik dní, Gladiolovi se stýskalo po domově. Jakmile Kaisera a Daylighta zavede do Obchodní aliance, měl v plánu odsprintovat zpět do Aklanu.

Po tak dlouhém letu chtěli jak Kaiser, tak Daylight přistát co možná nejdříve. Navíc Meinana s Anežkou už více než rok neviděli. Jejich obavy nebyly o nic menší než ty Gladiolovy. Plamínek pádil tak rychle, že dokonce předehnal Gladiolova orla.

Jakmile přistáli, obklíčilo je zhruba tucet mecha. Když Gladiolus viděl ostražité postoje stráží, okamžitě zakřičel: „Já jsem Gladiolus vyslaný Aklanskou republikou a už jsem s Aliancí mluvil.”

Mecha bojovník ve vedení okamžitě něco zmáčkl na dotykovém displeji před sebou. Po chvilce zdvořile řekl: „Tudy, prosím.”





Kaiser a Daylight spěšně utíkali ulicemi Obchodní aliance. Jelikož v ulicích byl drak vzácností, jak míjeli místní, mnoho lidí se po nich ohlédlo, ale ani jednoho to nezajímalo, protože to nejdůležitější, co měli na mysli, bylo setkat se se svými přáteli. Když se dozvěděli, že jejich přátelé jsou v tom největším výcvikovém centru v Obchodní alianci, oba se tam okamžitě vydali, aniž by se zastavili k odpočinku.

Zanedlouho doklusali do výcvikového centra. Po několika otázkách ti dva dorazili ke speciálnímu cvičnému poli. Jakmile dorazili k obvodu pole, jejich pozornost okamžitě upoutalo nádherné černé andělské mecha. Nejenom že to mecha mělo nádherné vzezření, ale každý jeho počin byl koordinovaný a efektivní. Meč v jeho ruce protínal své protivníky v každém úhlu a mecha plynně ve vzduchu měnilo svůj postoj. Bojové postoje tohoto černého anděla vypadaly víc jako nádherný tanec smrti.

Protivník černého anděla překvapil Kaisera a Daylighta ještě více. V porovnání s mecha, co se tyčilo několik metrů nad zemí, byl jeho protivník čaroděj levitující ve vzduchu, jenž měl aktivovaný ochranný štít. Štít jej naprosto chránil a nehledě na to, jak na něj černý anděl útočil, nemohl jeho obranu prolomit.

„Jů, Anežka a Meinan taky vážně zesílili.” Daylight si nemohl pomoct, aby je nepochválil. Původně si myslel, že on sám udělal velký pokrok, ale když teď viděl svoje společníky, uvědomil si, že nikdo z Aklanského týmu potížistů nezahálel.

„Daylighte! Pojďme.” Kaiserovy oči byly plné nadšení. Nejenom že chtěl vidět, jak moc jeho společníci pokročili, ale také chtěl otestovat sebe.

Jak Daylight sledoval bitvu mezi Anežkou a Meinanem, opravdu se mu chtělo bojovat a ověřit si pokrok všech. Bez dalšího slova Plamínek vyrazil na pole s Daylightem a Kaiserem na hřbetě.

Plamínkovo náhlé zjevení dva lidi na poli překvapilo. Jako první ztuhlo andělské mecha, které stálo čelem k Plamínkovi. Když Meinan viděl, že Anežka najednou přestala útočit a zírá za jeho záda, zvědavě se otočil. Jako první viděl obrovského ohnivého draka a pak dvě známé postavy.

„Pozor! Bitva začíná,” zakřičel Kaiser přehnaně a vrhl přímo proti Meinanovi Božskou ohnivou kouli. Meinan roztržitě nastavil svůj ochranný štít těsně před tím, než do něj ohnivá koule udeřila.

Daylight se nechtěl nechat zahanbit. Vypustil svou výbušnou auru a máchl svým kopím přímo proti Anežce. Když Anežka viděla, že Meinan první útok vykryl, neváhala a elegantně použila svůj obrovský meč, aby Daylightův útok vykryla.

Daylightovo kopí a mecha meč létaly tam a zpět. Vždycky když se ty dvě zbraně střetly, Daylight v ruce cítil intenzivní bolest. Velmi ho překvapilo, jak moc silné to mecha bylo. Zatímco si kopí a meč vyměňovaly údery, ani Kaiser nezahálel. Bez milosti po Anežce vrhal božské ohnivé koule, ale ona se jim nádherně vyhnula. Nicméně Daylightovo kopí jej těsně následovalo. Vypadalo to, že se andělské mecha nedokáže vyhnout kopí hned poté, co se vyhnulo ohnivým koulím, a zrovna když měl Daylightův útok dopadnout...

Klang!

Meinan stál pevně před Anežkou a jeho sdružený štít Daylightovo kopí na místě zarazil.

Daylight a Meinan se po sobě podívali a pak se zasmáli.

„Vážně jsi silnější,” řekl Meinan upřímně, jak cítil mocný útok kopí.

„To vy jste tady ti silní,” usmál se Daylight jasně.

„Boj je boj, proč tu tak klábosíte!” Kaiser k Anežce, kterou nekryl ochranný štít, drze vrhl pár dalších ohnivých koulí.

Andělské mecha se jim vyhnulo a postěžovalo si: „Kaisere, to není fér, když proti mně jdeš spolu s Daylightem.”

Kaiser pozvedl obočí a nahlas zakřičel: „Kde je to nefér? Já jenom házel ohnivé koule. Ještě ti musím ukázat mnohem víc nefér útoky.”

Jak to Kaiser řekl, rychle pronesl zaříkadlo a ve vzduchu se objevila dlouhá linie ohnivé stěny. Divné na tom bylo, že ta stěna nestála na místě, ale vinula se vzduchem jako had. Nehledě na to, jak zoufale se jí Anežka snažila vyhnout, ten ohnivý had ji v těsném závěsu následoval. Bylo to tak ošemetné, že se skoro rozplakala.

„Anežko, dovol mi pomoct,” zakřičel Meinan nahlas a Anežka k němu vyrazila, zatímco ji ohnivý had následoval. Jakmile Anežka proběhla kolem Meinana, Meinan okamžitě použil svůj ochranný štít a celý had do něj narazil. V tom momentu bylo slyšet nekonečný zvuk výbuchů a ve vzduchu bylo plno kouře, co dusil plameny.

Když se kouř rozptýlil, Meinan otevřel oči, jen aby spatřil kopí přímo mezi svým obočím. Kaiser předpokládal, že sdružený štít bude příliš náročný na udržení. Pokud se jednalo jen o magii, Meinan by rozhodně použil normální protimagický štít. A tudíž zástěna z kouře po výbuchu toho ohnivého draka Daylightovi umožnila se k Meinanovi rychle přiblížit a zaútočit.

Klang!

Tentokrát to byl jasný zvuk kovu o kov. Ani Anežka nezahálela. Obezřetně zkoumala situaci na bitevním poli. Prostý kouř nemohl před senzory mecha bojovníka nic skrýt. Jakmile si uvědomila, že Daylight má v plánu zaútočit, Anežka okamžitě přispěchala, aby jeho útok vykryla.

V tom okamžiku si všichni čtyři byli nablízku. Očima si vyměnili vzájemný obdiv a pak okamžitě ustoupili, aby mezi sebou měli odstup, a připravili se na další kolo útoků...

Ti čtyři bojovali, jako kdyby se zbláznili: od rána do soumraku, od soumraku do úsvitu. Zastavili se, až když nemohli popadnout dech. Anežka vystoupila ze svého mecha a Daylight seskočil z Plamínka. Všichni byli tak unavení, že padli na podlahu, a nikdo dlouho nic neřekl.

Když uběhla nějaká doba, Meinan se choval, jako kdyby musel sebrat veškerou svou odvahu, aby se zeptal: „Liola, o-on se s váma dvěma nevrátil?”

„Ne,” řekl Kaiser smutně. Bylo lepší, když to bylo nevyřčené. Během té bitvy na to konečně dokázal nemyslet, ale teď když to Meinan zmínil, Kaiser se zase začal cítit otráveně.

Ti čtyři zůstali chvíli zticha, dokud se neozvalo vzlykání. Daylight byl v šoku a zeptal se: „Anežko, proč pláčeš?”

„Není možné, aby se Liola vrátil?” zeptala se Anežka s brekem.

Daylight si povzdechl, ale nevěděl, jak by měl odpovědět. Mohl by vůbec Liola uniknout Dračímu císaři a Lancelotovi? Kdyby to věděl, tak by Liolovu slibu tak snadno neuvěřil a nenechal ho tam. Daylight vždycky zapomínal, že Stříbrná Maska byl prostě jen falešný rytíř, zatímco skutečný Liola byl vrah, co ze lží dělal uvěřitelné pravdy.

Meinan si tlumeně povzdechl: „Bylo Fialové tornádo Dračího císaře vážně tak mocné?”

„Velmi,” odpověděl Kaiser utrápeně. Ta technika stačila na to, aby Liolu na celý rok upoutala na lůžko. Jak Daylight, tak on původně pochybovali, jestli se kdy Liola vůbec probere.

„Kdybych to věděl dřív... tak bych nestál jen tak stranou. Kdybych byl ochotný udělat svůj ochranný štít...” jak Meinan mluvil, hlas se mu zasekával. „Liola by nebyl...”

He? přemýšlel Kaiser. Nebyl by co?

Daylight se také postavil a vypadal tak nějak zmateně.

„Dračí císař je hrozný. Liola nic neudělal, jak... jak mohl...”

Než to Anežka dokončila, přestala, protože nebyla schopná mluvit. Její obrovské oči nekonečně slzely a ona byla neuvěřitelně smutná. Když ji tak Daylight viděl, chtěl ji poplácat po zádech, ale váhal, a zároveň se snažil najít kapesník, kterým by jí setřel slzy. Ale Anežka si místo toho opřela svou hlavu o Daylightovu hruď. Daylight váhal, nevěděl, jestli ji má obejmout nebo ne, takže mu ruce zůstaly viset ve vzduchu a svou pohlednou tvář měl naprosto rudou.

Meinan se také postavil a po tváři se mu tiše koulely slzy. Snažil se nebýt smutný a zeptal se: „Kde přesně je Liola?”

„Vzal ho Dračí císař.” Ačkoli to Kaiser nechtěl říct, už to byly dny, co od něj neslyšeli žádnou zprávu, takže bylo pravděpodobné, že ho odvedl.

„Cože?” Meinan byl v šoku. „Vy dva... jste ho neochránili?”

„Prosím, kdo ho mohl ochránit tváří v tvář Dračímu císaři a Lancelotovi?” odsekl Kaiser.

„Co přesně chce Dračí císař dělat, když Liolu vzal?” zakřičela Anežka zhrozeně.

„Kdo ví.” Kaiser byl z toho taky otrávený. Ačkoli řekl tohle, myslel si, že Dračí císař chtěl Liolu pravděpodobně zabít? Ale instinkt Kaiserovi napovídal, že to tak možná není. Když Dračí císař řekl, že Liolu nehodlá zabít, Kaiser si pomyslel, že to myslí vážně, ale rozhodně by hloupě nevěřil, že je to bude tak jednoduché, aby Dračí císař vzal Liolu zpět na jeho právoplatné místo.

„Tohle nemůže být pravda! Musíme si Liolu vzít zpět!” zakřičela Anežka nahlas a pevně sevřela pěst.

Kaiser také věděl, že Liolu nemůžou jen tak opustit, ale pokud Liolu opravdu odvedli na Dračí kontinent, pak se situace celkem zkomplikuje.

Meinan řekl mdle: „Anežko, nebuď tak vrtošivá. Už je to víc jak rok a Liolovo tělo se pravděpodobně rozkládalo. Vážně chceš riskovat svůj život, abys zachránila mrtvolu?”

„Počkat...” Kaiser si najednou všiml, že se dělo něco divného.

„I kdyby byl shnilý, Anežka chce Liolu stejně ještě jednou vidět!” zakřičela Anežka tvrdohlavě.

„Co tím myslíš shnilý...” Kaiser si teď byl jistý, že je něco špatně.

„Možná že už shořel na prach. Dračí císař ho tak moc nesnášel, že není možné, aby ho řádně pohřbil!” řekl Meinan s bolestí na tváři a zaskřípal zuby.

„Pohřeb?” Dokonce i Daylight měl pocit, že to, co říkali, bylo trochu daleko od pravdy.

„Na prach... hrozné! Dračí císař určitě vzal Liolův prach a použil ho jako hnojivo!” brečela Anežka nahlas.

Když Meinan zaslechl slovo „hnojivo”, jeho tvář také zbledla.

„Vy dva, PŘESTAŇTE~~~”

Kaiser se nakonec zatahal za vlasy a naštvaně zakřičel. A kvůli jeho křiku jak Meinan, tak Anežka ztuhli. A pak bezvýrazně zírali na Kaisera.

Kaiser řekl pomalu, slabiku za slabikou: „Poslouchejte mě! Ten chlápek, Liola, je pořád celkem živej. Takže přestaňte mluvit o mrtvolách a prachu. Nebuďte směšní.”

Meinanova a Anežčina hořká tvář začala najednou zářit. Obrátili hlavy na Daylighta, jako kdyby po něm chtěli, aby to potvrdil. „Vážně? Liola je pořád naživu? To Fialové tornádo jej nezabilo?”

Daylight přikývl. „Ne, Liola byl jen celý rok v kómatu.”

„Celý rok v kómatu?”

„Hmm, to se stalo.”

Daylight začal Meinanovi a Anežce dopodrobna vyprávět, co se stalo za poslední rok a něco. Když se dostal do bodu, kdy nebyl přítomen, Kaiser ve vyprávění pokračoval. Kvůli všem těm historkám o cizím světě a ďáblovi Glem Meinanovi a Anežce spadla čelist. Kdyby nebylo Daylightovy prověřené čestnosti, bylo by těžké něčemu takovému uvěřit.

Když se konečně dostali k tomu, co se stalo na Yaaronských pláních, Meinan a Anežka znovu poklesli na duchu. Ačkoli Liola prozatím nezemřel, to, že padl Dračímu císaři do rukou, nemohlo znamenat, že je v bezpečí.

„Musíme ho zachránit.” Jako první promluvil Meinan. Byla jedna věc, kdyby už z Lioly byla mrtvola, ale pokud tu byla možnost, že je naživu, Meinan by svého společníka neopustil.

„Já vím, že ho musíme zachránit, ale nejdřív bychom měli počkat na Mizeruie.” Kaiser se zamračil. „Jakmile vstoupíme do doupěte Dračího císaře, bude pro nás velmi těžké se odtamtud dostat. Takže bychom tam neměli chodit, dokud nebudeme mít na výběr. Jinak bychom možná nebyli schopní Liolu zachránit a místo toho bychom se stali rukojmími Dračího císaře. A ten by nás potom mohl využít, aby Liolovi vyhrožoval.”

Kaiser se podíval po svých třech společnících a vyjádřil své pochybnosti: „Přemýšlel jsem, že Dračí císař chce Liolu určitě k něčemu využít. A není to tak prosté jako smrt. Ale ať o tom přemýšlím, jak chci, nedokážu vymyslet, co s ním Dračí císař chce udělat. Dokonce osobně přišel, aby si Liolu, člověka, co má předurčeno jej zabít, odvedl. Kdybych já byl na jeho místě, tak bych radši poslal tucet vrahů, aby ho zabili, než abych se před ním zjevil.”

„Mohl by Liolu chtít použít jako agenta v přestrojení? A ovládat Liolu jako Milua?” hádal Meinan.

„O tom jsem přemýšlel, ale místo aby ho měl jako agenta v přestrojení, byl by na tom líp, kdyby ho zabil a skončil tohle otravné proroctví a pak si agenta udělal ze mě nebo z Daylighta. Ačkoli se silou Liolovi nemůžeme rovnat, všichni tři máme přístup ke stejnému množství informací.”

„Musí to být něco ještě většího a důležitějšího, když kvůli tomu Dračí císař riskuje vlastní život, místo aby Liolu zabil.”

Kaiser se zamračil. „Počkejme dva týdny. Pokud do dvou týdnů nebudeme mít žádné zprávy, půjdeme ho zachránit.”





V porovnání se starostmi svých společníků Liola strávil posledních pár dnů v nezvyklé pohodě. A to až tak moc, že ani neměl pocit, že by byl v táboře svých nepřátel. Nejdřív ho Cappuccino vzal, aby si vybral, kde bude v Paláci žít, a aby si u krejčího nechal ušít své vlastní unikátní šaty. Dokonce zašli do Dračího údolí, kde žili draci. Když Liola viděl, že Cappuccino zdravil všechny draky, jako kdyby je znal, věděl, že Cappuccino pravděpodobně navštěvoval Dračí údolí tak často, že to pro něj byl druhý domov.

Cappuccino ho všude provedl, aby se Liola s novým prostředím obeznámil, ale mělo to svou cenu: bez selhání Liolu jednou denně vyzýval k souboji. Ačkoli to také znamenalo, že jednou denně prohrál, stalo se to Cappuccinovou denní rutinou a nikdy ho to neomrzelo.

Během odpoledne Liola chodíval na čaj o páté s Lanski a Jasmínou a šťastně sledoval, jak si Baolilong hraje s Jasmínou.

Během večeře se celá rodina – Dračí císař, Cappuccino, Lanski a Jasmína – sešla, aby se spolu najedli. Jinými slovy všichni v rodině Zhuogenů kromě Mochy, o kterém se říkalo, že léta nevyšel z Astronomické věže ani na krok, se sešli k rodinnému jídlu.

Dny byly tak poklidné, že Liola polevil v ostražitosti. Kromě toho, že si dával pozor, aby se Dračímu císaři nepodíval zpříma do očí, si pravidelně každý večer přikládal k čelu dračí přívěšek, aby znovu nebyl zhypnotizovaný, aniž by o tom věděl. Ale přívěšek jej nikdy znovu nespálil.

Nebylo to tak, že by Liola nemyslel na útěk. Přece jenom jeho společníci řekli, že pokud se nevrátí, přijdou ho hledat. Možná to bylo proto, že každý den všemi možnými způsoby utíkal, že když se dostal do svých komnat, Liola usnul, jen co se dotkl své postele.

Liola si vždycky říkal: zítra, odejdu zítra. Ale bezděky uplynulo mnoho dní.

„Liolo, ví Kaiser a ostatní, že jsi tady?”

Jasmína si hrála s Baolilongem. Baolilong byl přece jenom dítě. Takže když ho unavilo hraní, položil se Jasmíně do náručí a usnul. Jasmína ho nechtěla probudit, takže ho objala a začala si povídat s Lanski a Liolou. Jasmíně přišlo divné, že se Liola nijak nezmínil o Kaiserovi a ostatních.

„Kaiser...” Liolovi najednou vyprchal všechen výraz z tváře, ale pak okamžitě řekl: „Ach, hm, ví, že jsem tady.”

Po Jasmínině tváři přeletěl náznak pochybností. Během té chviličky se zdálo, že Liola opravdu zapomněl, kdo Kaiser je, ale jak by na něj mohl zapomenout?

„Lanski má pořád tvoji stříbrnou masku. Je to tak divná maska. Když si ji člověk nasadí, barva očí se mu změní na fialovou.”

Jasmína se chovala, jako kdyby si na to právě teď vzpomněla, ale tentokrát si byla jistá, že Liola opravdu trochu zaváhal, než přikývl. Když byl čas na večeři, Liola se s nimi rozloučil. Měl v plánu se umýt a připravit se na společnou večeři s otcem.

Když Lanski viděla, že Liola odkráčel, váhavě se zeptala: „Neměnila ta maska oči na zlaté? Jasmíno, zdá se mi, že Liola...”

„Zdá se divnější a divnější.” Jasmína se zamračila. „Skoro jako by se čím dál tím víc stával skutečnějším princem.”

„Nebo si možná na tenhle život zvykl.” Zdálo se, že Lanski trochu váhala.

„Možná, to já nevím,” řekla Jasmína, ale vyměnily si s Lanski utrápené pohledy.





„Liolo, krejčí ti došil šaty. Proč si je nezkusíš? Nevypadají vůbec špatně.”

Cappuccino vzrušeně vrazil do Liolových komnat, jeho hlas dorazil ještě dřív než on. Když rozkopl dveře, viděl, jak Liola bezvýrazně sedí na posteli, jako kdyby byl duchem nepřítomen. Cappuccino nahlas řekl: „Ještě pořád nejsi vzhůru? Slunce už je vysoko na obloze.”

Liola si promnul oči a najednou se probral ze svého omámení. „Promiň, vznešený bratře, poslední dobou jsem ospalý.”

„Ach.” Cappuccino se poškrábal na tváři a v duchu zamumlal: Vznešený bratře? Včera ses zakoktával, když jsem ti řekl, abys mi říkal bratře, a dneska se to najednou změnilo na vznešeného bratra?

Liola seskočil z postele a začal se ležérně oblékat, zatímco řekl Cappuccinovi: „Došili je celkem rychle, udělal to krejčí pečlivě? Pokud ne, pak by bylo nepřístojné, abych je jako princ nosil.”

Cappuccino si myslel, že to je velmi divné. „Liolo, copak jsi předtím neřekl, že nezáleží na tom, jestli ti ušijeme nové šaty? Že bude stačit, když ti dám pár svých šatů?”

Zdálo se, že to Liolu překvapilo. „Vážně? To jsem řekl? Ale vznešený bratře, pokud císařský princ nebude mít svoje oblečení, pak by to zahanbilo celou císařskou rodinu Dračí říše.”

„No jo...” Cappuccino si pak pomyslel: Ale něco takového bys neřekl. Divně se díval, jak se Liola elegantně oblékal do formálního oděvu. Dokonce si uvázal i šerpu s komplikovaným uzlem a na rukávy si připnul luxusní manžetové knoflíčky.

Nehledě na to, jak neotesaný Cappuccino byl, stejně zamumlal: „Něco je určitě špatně...”

„O čem to mluvíš? Vznešený bratře.” Liola se elegantně usmál.

„Nic... toho si nevšímej.” Navzdory tomu, že to Cappuccino řekl, v očích mu vzrůstaly pochybnosti.

„Papa!” Baolilong, jenž ještě před chviličkou spal, začal najednou skákat s dračím křížkem v ruce vysoko zdviženým. „Papa, zapomněl jsi řetízek.”

Liola se po řetízku podíval a odmítl ho: „Nevezmu si to, ten řetízek se nehodí k mému dnešnímu oděvu.”

Baolilong držel řetízek v ruce a bezvýrazně na Liolu zíral, jako kdyby měl nějaké podezření, ale neměl ponětí, co se stalo.

„Pojďme, Baolilongu. Vzpomínám si, že i tobě krejčí ušil nové šaty. Pojďme je vyzkoušet.” Liola Baolilonga s pochopením pohladil po hlavě, pak si ho vzal do náruče a vykráčel ze své ložnice.

Cappuccino byl plný pochybností a tiše se zeptal Malého kulového bleska za sebou: „Kulový blesku, myslíš si, že je...”

„Velmi divný.” Malý kulový blesk pokračoval: „Za jediný týden se z něj prakticky stal jiný člověk. Tohle je abnormální změna.”

„Ale kdo se opovážil Liolu napadnout otci přímo pod nosem?” řekl Cappuccino ztěžka. „Pokud...”

Malý kulový blesk se na svého pána ustaraně podíval: „Pane, bude lepší, když si toho nebudeš všímat.”

„Nevšímat si toho?” Cappuccino se zhluboka nadechl. „Ale je to můj mladší bratr...”

„Vznešený bratře?” zavolal Liola z dálky.

Cappuccino jej ustaraně následoval, zatímco odpověděl: „Už jdu.”

Ale než odešel, koutkem oka se podíval na Liolovu postel.





Dvě postavy se potichu pohybovaly temnotou a pak se proplížily do Liolovy ložnice. Jedna z nich velmi váhala: „Jsi si jistá, že je problém tady?”

„Samozřejmě, jindy je buď s Cappuccinem nebo s námi a během večeře jsme všichni spolu. Není důvod, proč by on měl trpět a my ne. Problém musí být tady v ložnici.”

„Kromě toho je velmi ostražitý. Nebylo by moc možné, aby mu někdo něco udělal, zatímco je při vědomí.”

Druhá postava přikývla. Jeho síla byla jasná všem, co ji viděli. Cappuccino jej už několikrát vyzval k souboji, ale nikdy ani jednou nevyhrál, i když byl mezi zlatými rytíři považován za silného rytíře.

„Ale bojím se, ten člověk, co jej napadl, by mohl být...”

„Pšt!” Jedna z postav zaslechla slabý zvuk. Okamžitě popadla druhou postavu a skryla se ve skříni stranou.

Do ložnice plíživě vstoupily další dvě postavy a jedna z nich tlumeně řekla: „Pane, jsi si jistý, že ten problém je tady?”

„Ts, je buď s námi nebo s Lanski a Jasmínou. Večeři jíme všichni spolu, takže tam není snadné dělat nějaké špinavé triky. Žádné jiné místo není podezřelejší než jeho ložnice.”

Ti dva lidé ve skříni nevěděli, jestli se mají smát nebo brečet.

„Kdo! Kdo je tam?” Cappuccino si uvědomil, že se ze skříně ozývají slabé zvuky dýchání. Mohli by to být lidé, co mají za lubem nějakou špatnost?

„Jsme tu my.” Ty dvě pomalu otevřely skříň a zevnitř vyšly dvě elegantní dívky.

Ti dva lidé vně skříně byli samozřejmě Cappuccino a jeho silný Malý kulový blesk. Ti čtyři se po sobě podivně podívali a pak řekli unisono: „Vy jste tady taky proto...”

Pak se všichni čtyři zarazili a všichni si povzdechli. „Jo, samozřejmě.”

Cappuccino žertem řekl: „Drahá sestro, také si myslíš, že se s naším bratříčkem něco děje?”

Lanski přikývla. „Je to celkem divné. Momentální Liola se vůbec nezdá jako on.”

„Ach jo!” povzdechl si Cappuccino. „Pojďme společně najít to, co jej tak ovlivňuje. Co se týče viníka, do toho se dál nevrtejme.”

Lanski se po Cappuccinovi komplikovaně podívala a vypadalo to, že oba věděli. Zhluboka se nadechla. „Ale jedno bez druhého neexistuje.”

„Bratr není hlupák. Jakmile se uzdraví, musí najít způsob, jak utéct.” Nezdálo se, že by to Cappuccina trápilo. Jelikož se svým bratrem celý týden bojoval, dobře věděl, jak je silný, a že by pro něj útěk neměl být problém.

Lanski a Jasmína se po sobě navzájem podívaly. Vypadalo to, že Liola bude zase utíkat. Ani jedna si nemohla pomoct a hořce se usmály.

„Ať jsem o tom přemýšlel, jak chtěl, mám pocit, že problém spočívá v jeho posteli.”

Cappuccino se podíval na postel. Když to řekl, bez zaváhání okamžitě převrátil postel vzhůru nohama; stáhl prostěradlo, vytáhl matraci a dokonce přesunul její kostru, ale nic nenašel. Cappuccino se poškrábal po hlavě. „Divné, takže problém není v posteli? Rozhodně jsem ho viděl, jak sedí na posteli a zírá do blba.”

Ty dvě dívky také ztuhly. Také si myslely, že problémem je postel, ale když viděly, že to tak není, ti čtyři začali přemýšlet.

„Co děláte v mé komnatě?”

Bylo slyšet jasný a chladný hlas. Ti čtyři si v té chvíli uvědomili, že se pán ložnice vrátil, ale nikdo z nich si to až do teď neuvědomil. Nicméně s Liolovými schopnostmi nebylo překvapivé, že jeho pohyby nedokázali vystopovat.

Nechat se přichytit při činu bylo pro prince a princeznu celkem hanba. Cappuccino nakonec neměl na výběr a se smíchem řekl: „Přišli jsme si s tebou promluvit, ale kdo mohl vědět, že tu nebudeš.”

Liola se podezíravě zeptal: „Je čas večeře, takže jsme já a otec jedli. Přemýšlel jsem, proč jste všichni ve stejnou chvíli chyběli u stolu.”

Cappuccino řekl vážně: „Jelikož je dneska obzvláště nádherný měsíc, najednou jsem si chtěl udělat grilovačku. Náhodou jsem narazil na svou sestru, takže jsem ji vzal s sebou, ale ona trvala na tom, že vezmeme i tebe. Protože jsme nechtěli otce vyrušovat při jídle, nakonec jsme se rozhodli, že na tebe počkáme u tebe v komnatě.”

„Moje postel?” zeptal se Liola s pohledem na rozházenou postel.

„Ach!” zakřičel Cappuccino najednou. „Tahle postel je mizerná a rozhodně není hodná prince. Který zatracený sluha tu postel nevyměnil a způsobil, že jsi musel celý týden spát v tak nepohodlné posteli. Jako tvůj bratr jsem vzteky bez sebe.”

„Chápu. Děkuji, že se o mě tak staráš, vznešený bratře,” řekl Liola s pohledem na postel. Ačkoli neměl pocit, že by ta postel byla nepohodlná, stejně zdvořile odpověděl.

„Hahaha, pokud už je to všechno, tak půjdeme!” Cappuccino se nahlas smál, ale po zádech už mu stékal studený pot.

Liola podivně řekl: „Neměli jsme jít na grilovačku?”

„Ach... to, správně.” Cappuccino se bezmocně podíval na svou sestru a pak se zeptal: „Půjdeme grilovat, sestro?”





„Pche!”

V Paláci se ozval chladný smích. Tohle bylo nejzazší místo v hlubinách Paláce a vždycky to byly komnaty všech Dračích císařů. V široké chodbě na židli seděl Dračí císař oděný ve své fialové róbě a pod ním na jednom koleni klečel muž zakrytý róbou, takže mu nebylo vidět do tváře. V ruce držel křišťálovou kouli a v ní se odrážela scéna z Liolovy ložnice.

„Takže tak to je. Pokud to není má moc, tak je dračí přívěšek naprosto k ničemu,” řekl Dračí císař. „Idojine, jak dlouho bude trvat, než ho budeme moct naprosto ovládnout? Cappuccino a Lanski si už všimli, že se něco děje.”

Muž jménem Idojin přikývl. „Vaše Veličenstvo, čtvrtému princi moc vzdoru nezbývá. Pokud teď do magického kruhu na stropu nad jeho postelí vpravíme velké množství magické moci, tak ho můžeme zcela ovládat.”

„Ano? Tak to udělej,” řekl Dračí císař chladně. „Potřebuju, aby po mě nastoupil vskutku poslušný princ.”

„Ale Vaše Veličenstvo, až princovu mysl naprosto ovládneme, pokud budeme chtít obnovit jeho předchozí vědomí, míra úspěchu je jen 30%.”

„Na tom nezáleží.” Dračího císaře to ani trochu nezajímalo. Od dávných časů Dračí císař potřeboval jen své ambice. Nikdy nechtěl a ani nepotřeboval svědomí jiných.

Idojin zdvořile přikývl. „Rozumím. Takže dnes v noci celou magii dokončíme.”

Když Dračí císař viděl, jak se jeho dva synové a dcera v křišťálové kouli smějí, očima mu problesklo mírné smilování. „Tak je nech dokončit to grilování.”





Liola pomalu kráčel zpět do Paláce a jeho šaty páchly po grilování. Z toho mu bylo vážně nepříjemně: princ by se měl vždy udržovat v čistotě. Když sklonil hlavu, aby se podíval na Baolilonga, co mu spal v náručí, uvědomil si, že on je na tom se vší tou špínou ještě hůř: zrovna dneska došité šaty byly zamazané olejem a špínou a kolem kloubů potrhané.

„No vážně...” postěžoval si Liola mírně, ale nebyl naštvaný. Dítě by prostě mělo být bujaré.

Když byl zpět ve své komnatě, Liola si najednou všiml Dračího císaře a dalšího muže zahaleného v černé róbě. Ačkoli byl zmatený, stejně se zdvořile uklonil. „Zdravím, Vaše Veličenstvo.”

„Hm, pojď sem, nech mě se na tebe dobře podívat.” Dračí císař se mírně pousmál.

Liola položil Baolilonga na stůl; Baolilong něco zamumlal, pak se stočil do klubíčka a pokračoval ve spaní. Liola pak přikročil ke svému otci. Ačkoli nevěděl, proč by za ním jeho otec přišel uprostřed noci, rozhodně by Jeho Veličenstvo neuposlechl.

Dračí císař se natáhl a dotkl se Liolovy známé tváře. Srdcem mu probleskla bolest a on byl chvíli zticha a pak se zeptal: „Dítě, máš nějaké přání?”

„Přání?” Liola z toho byl zaražený. Jaké přání by mohl mít?

„Ano, dítě, řekni mi to. Pokud to nebude něco příliš velkého, otec ti s tím pomůže.” Tohle byla poslední laskavost Dračího císaře vůči jeho nejmladšímu dítěti.

Liola byl chvíli zticha a pak řekl: „Společníci...” Ale jakmile to vyslovil, zamračil se. To slovo mu bylo známé, a přesto mu bylo zároveň vzdálené. Ačkoli mu na mysl vytanulo pár mlhavých postav, nedokázal si vybavit, jak přesně vypadali.

Dračí císař byl chvíli zticha a pak klidně řekl: „Rozumím, slibuji ti, že tě nepožádám, abys je zabil.”

Zabít je? Liola najednou ve svém srdci ucítil silnou bolest.

„Jdi si lehnout, synu.”

„Otče, když stojíš, dítě by si nemělo lehnout...” váhal Liola.

„Neboj se. Přikazuji ti si lehnout.” Dračí císař se mírně usmál. „Neboj se, tohle je jen malý rituál, abych z tebe udělal právoplatného prince, který po mě nastoupí jako další Dračí císař.”

„Já? Ale co Cappuccino...” Zdálo se, že Liola je trochu neochotný stát se Dračím císařem, jako kdyby měl přirozený strach se jím stát.

„Jsi to nejnadanější dítě a také nejsilnější. Také jsi pánem Posvátného bílého draka a dokonce sis se svým drakem vytvořil pouto, takže budeš dlouho žít. Býval jsi chladnokrevným a nelítostným vrahem. Synu, nikdo není vhodnější k tomu, aby přijal ambice Dračího císaře a stal se jediným monarchou pod sluncem.”

„Lehni si, synu, všechno bude v pořádku,” pobízel ho Dračí císař jemně.

Ačkoli Liola váhal, stejně svého otce poslechl a lehl si.

„Idojine,” zavolal Dračí císař.

Idojin řekl zdvořilé ano a pak pomalu vyletěl do vzduchu. S oběma rukama vysoko zdviženýma, prostá větrná čepel strhla ze stropu tapety a ukázala magický kruh pod nimi. Pomalu do kruhu vpravil magii a magický kruh se aktivoval. Z kruhu měkce sálalo světlo, padalo ze stropu a obklopilo Liolovo tělo v kruhu světla.

Jak ten kruh světla jasněl a jasněl, Liola si uvědomil, že se mu myslí míhaly obrázky. Ne, možná se mu tam nemíhaly, ale spíš jako by je někdo silou vytahoval. Kvůli té intenzivní bolesti, jako by mu někdo z mozku vyřezával kousek za kouskem, Liola sténal a bolestí křičel a držel se za hlavu. Tuhle bolest nedokázal vydržet; vyskočil na nohy ve snaze dostat se z toho kruhu.

Ale Dračí císař nechal explodovat svou mocnou fialovou auru a pevně jí přitlačil Liolu zpět do postele, až se nemohl vůbec hýbat. Odstraňovali mu víc a víc emocí. Liola dál křičel. Kromě fyzické bolesti si Liola všímal jedné známé postavy za druhou: Kaiser, Daylight, Anežka a Meinan... jeho společníci... jediné, co z nich zůstalo, byla jen jejich jména a totožnost. Ta doba, co spolu strávili, byla jako záznam nějaké události, prostý záznam, co už pro něj neměl žádný význam.

Liolova tvář bledla a bledla, ale víc a víc utichal. Ta senzace bolesti hlavy byla pořád s ním, ale zdálo se, že už ho to nezajímalo. Přesně jako když předtím podstupoval krutý výcvik vraha. Nehledě jak moc to bolelo, on nevydal ani hlásku. Akorát... když už jedna konkrétní bytost nedokázala v Liolově mysli podnítit žádnou myšlenku a stal se z něj naprostý cizinec, Liola najednou zavrčel. Byl to zvuk mnohem nepříjemnější než prostá bolest hlavy: byla to bolest srdce...

„Papa! Papa!” Baolilong už se vzbudil kvůli Liolovu bolestnému křiku, ale jelikož i jeho aura Dračího císaře znehybnila, neměl na výběr a mohl s ní akorát tak zápolit a brečet.

Liola se pomalu úplně utišil. Kromě jeho bledé tváře by nikdo nedokázal říct, že je jiný. Idojin věděl, že je skoro hotovo. Vpustil do kruhu poslední kapku magie. Poté, co kruh vybuchl oslepujícím světlem, naprosto zmizel.

„Je to hotovo?” zeptal se Dračí císař zlehka, zdánlivě naprosto ignoroval skutečnost, že Idojin byl naprosto vyčerpaný, neboť ze sebe vydal příliš mnoho magie.

Idojin se snažil postavit. „Ano, magický kruh byl úspěšně dokončen.”

Dračí císař stáhl svou auru, co zadržoval Liolu a Baolilonga. Baolilong okamžitě vběhl Liolovi do náručí a křičel: „Papa, papa.”

Liola se po něm podíval s bezvýraznou tváří. Nicméně věděl, že tohle je Posvátný bílý drak, jenž jej uznával za svého pána.

Bylo slyšet pár nervózních kročejů. Zanedlouho se dveře do ložnice rozletěly dokořán. Když Cappuccino najednou spatřil Dračího císaře, jeho ustaraná tvář zbledla. Nervózně řekl: „Otče... tvůj syn slyšel bratra křičet, proto...”

„Jen malý rituál,” vysvětlil Dračí císař. „Rituál k potvrzení Lioly jako nástupce Dračího císaře.”

Lanski a Jasmíně srdce tloukla jako splašená a kvůli tomu chladnému a zdrcujícímu pocitu se chvěly. Podívaly se po Liolovi; vypadal, že není zraněný, a shlížel na Baolilonga, ale něco bylo špatně.

Jak se mohly dívat na člověka, kterého milovaly, ale cítit v srdci chlad? Jako kdyby ten člověk před jejich očima byl něco strašlivého.

Cappuccino v obavě, že se Liolovi něco stalo, se na něj pokusil zavolat: „Liolo?”

Liola pomalu zvedl hlavu a pár nehybných stříbrných očí se upřelo na Cappuccina, zatímco mu odpovídal: „Ano, vznešený bratře?”

Cappuccino se zhluboka nadechl. Liola ho oslovoval stejně jako předtím, ale potom proč? Proč měl pocit, jako kdyby padal ze zasněžené hory? Ty oči... ty oči byly ztělesněním něčeho špatného.

„Liolo? Jsi v pořádku?”

Lanski se podívala do těch stříbrných očí a její tělo se nedokázalo přestat třást. A tehdy si najednou vzpomněla. Liola jednou řekl, že nehledě na to, jaký titul měl, věděl, že je vrah. Když to tehdy Liola řekl, Lanski necítila nic jiného než soucit a nemyslela si, že by byli vrahové děsiví; ale teď při pohledu do těch očí...

Vrah! Toto slovo se Lanski těžce otisklo do srdce.

„Co jste mu provedl?” Jasmínina tvář byla bledá. Jasně cítila, že tohle není Liola, nebo alespoň ne ten mladý otec, co čas od času něžně hladil Baolilonga po hlavě.

Kdyby tu pořád byla Yandi, rozhodně by každému mohla jasně říct, že tohle byly oči prázdnoty. Ten člověk před nimi byl nejlepší vrah – Stříbrný Měsíc!
--------------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>