KNM - kapitola 69

Kapitola 69 – Starší sestra, mladší bratr

Jak Liola viděl smutné a prosebné fialové oči Dračího císaře, neměl ponětí, co to s ním je, ale bezděky kývl. Řekl Baolilongovi, aby následoval Lancelotova jednorožce. Letěl přes Yaronské pláně a oceán. Jelikož ti tři nebyli obyčejní lidé, nebylo pro ně těžké letět bez přestávky. Takhle to šlo celý den a noc.

Když Liola spatřil, jak se z dálky přibližuje další kontinent, najednou pocítil zvláštní pocit. Nevěděl, proč tady byl. Copak nehodlal utéct, aby našel Kaisera a Daylighta?

Baolilong si pravděpodobně všiml pochybnosti v Liolově srdci, a tak zpomalil rychlost svého letu a zkoumavě se zeptal pomocí telepatie: „Papa? Budeme pokračovat?”

Než měl Liola čas odpovědět, Dračí císař otevřel ústa. Svými štíhlými prsty ukázal na Dračí kontinent. „Synu, podívej, tam je náš domov.”

Můj... domov? Liola se zachvěl a poté začal Baolilonga pobízet: „Pojďme! Baolilongu, leť rychleji.”

Ačkoli si Baolilong pomyslel, že se Liola chová trochu divně, neodvážil se odporovat člověku, jenž byl jak jeho tátou, tak jeho pánem. Jak to Baolilong zaslechl, prakticky k Dračímu kontinentu vystřelil v obavě, že by si Liola pomyslel, že je moc pomalý.

Draci byli opravdu králové nebes. Po tomhle vystartování dokonce i Lancelot zůstal daleko vzadu. Původně to vypadalo, že jsou od Dračího kontinentu ještě dost daleko, ale teď tam dorazili prakticky okamžitě. Dračí císař pokynul Baolilongovi, aby letěl k nejdůležitějšímu místu na Dračím kontinentu.

V přímém protikladu s mrakodrapy v Aklanu paláce Dračí říše vypadaly naprosto stejně jako starodávný císařský palác. Bílé zdi byly postavené z cihel a na okolních sloupech, na jejichž obejmutí bylo třeba tří lidí s nataženýma rukama, byla vyrytá různá majestátní zvířata rytířů. Dokonce i v nezměrných zahradách byly různé sochy: elegantní a majestátný bílý drak, božský jednorožec, hrdý vlčí král atd.

„Líbí se ti tvůj domov? Synu,” zeptal se Dračí císař vřele.

Domov...

Jakmile Liola pomyslel na toto slovo, z nějakého důvodu mu na mysl vypluly obrazy drasticky odlišné od tohoto elegantního paláce, co měl před očima. On viděl prostý kolejní pokoj, dospělý a dítě zabírající každý jednu postel, ale jejich pozice ve spánku byla překvapivě podobná a divná. Liola nikdy nepochopil, jak se tenhle člověk a drak dokázali ve spánku tak dokonale zamotat do suši rolky.

Zdálo se, že Dračímu císaři se Liolovo ticho nezamlouvalo. Popadl svého syna za ruku a seskočil z Baolilongova hřbetu. Pak ho vzal s sebou, jak důvěrně kráčel skrz bludiště zahrad.

„Kam jdeme?” zeptal se Liola trochu šokovaně.

Dračí císař na Liolovu otázku neodpověděl a jen se záhadně usmál.

Po cestě narazili na celkem dost rytířů. A Liolu překvapilo, že všichni byli aspoň stříbrní rytíři. Počet stříbrných rytířů, co Liola viděl na Anklanském kontinentu, byl menší, než kolik jich tady viděl po dvou krocích.

Když ti stříbrní a zlatí rytíři spatřili Dračího císaře, jako první mu složili uctivé rytířské pozdravení. Liola si také všiml, že se Dračího císaře nebáli a že k němu vzhlíželi s respektem a obdivem. Samozřejmě při pohledu na to, jak Dračí císař táhne Liolu, mnoho těch rytířů vypadalo překvapeně a působili zvědavě, ale nikdo se na to nezeptal.

Pro Liolu bylo překvapivé vidět tolik stříbrných a zlatých rytířů. Když o tom chvilku přemýšlel, konečně si vzpomněl. Kaiser řekl: na světě je jenom deset zlatých rytířů. Tak proč už jich viděl víc než deset?

„Proč je tady tolik zlatých rytířů? Copak jich není jenom deset?” zeptal se Liola zvědavě.

Zdálo se, že Liolova náhlá otázka Dračího císaře překvapila. Chvilku přemýšlel, než odpověděl: „Tím myslíš zlaté rytíře uznané Aklanem?”

Liola začal mít ještě víc pochybností. „Je v tom rozdíl?”

Po tomhle výraz Dračího císaře potemněl. „Rytířské hodnosti vždycky uděloval Dračí císař, ale Aklan Dračí říši ignoroval a vytvořil si vlastní rytířské zkoušky. Lidem, co prošli jejich testem udělili rytířské hodnosti a do svých deseti zlatých rytířů nahodile započítali i tvé tři královské bratry, pche.”

Liola o odpovědi Dračího císaře krátce přemýšlel. Takže těch takzvaných deset zlatých rytířů bylo prostě sedm lidí, co prošlo rytířským testem z Aklanu a tři princové z Dračí říše. Ale nevěděli, že v samotné Dračí říši byli zlatí rytíři uznaní Dračím císařem a jejich množství bylo překvapivě velké.

Liola byl najednou nervózní. Podle toho, jak to vypadalo, se zdálo, že Aklan podcenil sílu Dračí říše. Nemohl si pomoct a zeptal se: „Je síla zlatých rytířů z Dračí říše srovnatelná s těmi z Aklanu?”

Když Dračí císař zaslechl Liolovu otázku, úsměv na jeho tváři a ten pocit, jako by od něj vál svěží vánek, najednou zmizel. Liola cítil, že vřelý stisk Dračího císaře na jeho ruce zesílil do té míry, že kdyby nevynaložil sílu na odpor, jeho zápěstí by riskovalo frakturu.

Z Dračího císaře vybuchla silná moc a na jeho nepopsatelné tváři se teď jasně zračil hněv. Liola nevěděl, proč se Dračí císař tak najednou rozzuřil, ale také věděl, že tam nebude jen tak stát a nenechá se zmlátit. V okamžiku mu údy naplnilo Ki a Liolovy nervy byly napnuté k prasknutí.

„Císařský otče?”

Celou konfrontaci vyrušila otázka. Dračí císař se nakratičko zarazil a hněv na jeho tváři se naprosto vytratil. Místo toho ho nahradil nepokoj. Když Liola viděl, že Dračí císař už není naštvaný, bezděky se uvolnil. Výraz Dračího císaře zjemněl, to bylo pravděpodobně kvůli těm zřetelným pochybám. A pak řekl jako otec, co poučuje své dítě:

„Synu, nikdy neurážej rytíře Dračí říše. Přežili ty nejpřísnější zkoušky. Ve své loajálnosti, síle a rytířskosti jsou dokonalí a rozhodně se nedají srovnávat s rytíři, co prošli tím Aklanským idiotským systémem testů.”

Liola teď chápal, proč se Dračí císař tak najednou naštval. Ale kvůli této věci cítil, že ho ten muž ještě více mate. Jak mohl být císař, jenž na své rytíře kladl takovou důležitost, mužem, co si chtěl za jakoukoli cenu podrobit celý svět?

Ten člověk, co promluvil, k těm dvěma přiklusal a za ním se táhla řada rytířů a jedním z nich byl dokonce člověk s titulem temného rytíře – Krvavý vlk. Všichni vypadali omráčeně; původně cítili vzedmutí moci Dračího císaře a také zjevení další silné moci, takže sem přišli v domnění, že Dračího císaře přišel někdo zavraždit. Ale ta scéna, do které naběhli, byla daleko od toho, co čekali.

„Přišel jsi v pravý čas, Cappuccino.” Dračí císař svému třetímu synovi očima pokynul, aby předstoupil.

Cappuccino si překvapeně prohlížel Liolu. Pokud se nemýlil, tento člověk byl Stříbrná Maska, kterého před rokem zasáhlo Fialové tornádo jeho otce a jehož další osud nebyl znám.

Muž, jehož chtěl jeho otec před rokem mrtvého, se nyní ruku v ruce procházel s jeho otcem po zahradě?

Cappuccino nemohl být více překvapený, ale neodvažoval se ignorovat otcovo gesto, aby předstoupil. Nikdy se ničeho neděsil, vyjma svého záhadného otce.

„Ano, otče.” Cappuccino uctivě předstoupil, ale stejně si pořád nedokázal pomoct, aby se na Liolu několikrát nepodíval. Zároveň se mu ulevilo, že Stříbrná Maska není mrtvý, a zdálo se, že vyřešil svoje problémy s jeho otcem. Podle toho, jak to vypadalo, jeho sestra Lanski už nebude muset být smutná.

„Tohle je tvůj mladší bratr, čtvrtý princ Dračí říše, Liola,” oznámil Dračí císař Cappuccinovi a rytířům za ním.

„Ha?” Cappuccinovy rty vytvořily kulaté O. Jeho mysl byla na dlouho úplně prázdná, dokud se nevzpamatoval a nezeptal se: „Jak je to možné? Kdy mi přibyl mladší bratr? To je tvé nemanželské dítě?”

Dračí císař se zamračil, podíval se po Cappuccinovi a řekl mírně káravým tónem: „Nesmysl. Liola je syn druhé Císařovny, člověk, co se před více než dvaceti lety ztratil, a také to je Lanskino dvojče.”

Cappuccino se odmlčel a řekl bez přemýšlení: „Ale copak se v proroctví Nejstaršího bratra neříkalo...”

Než Cappuccino domluvil, Krvavý vlk jej zezadu potáhl a Cappuccino okamžitě zavřel pusu, jak si uvědomil, že svému otci do tváře skoro řekl, že ho jeho bratr zabije. Cappuccinovi po zádech stékal pot. I když byl lajdák, přece jenom byl také princ a věděl, které věci nemohl říct nahlas.

Okamžitě se pokusil změnit téma: „Blahopřeji, otče, že jsi našel mého mladšího bratra. Chceš, abych mu to tady ukázal a zařídil mu komnaty?”

„Za chvíli,” řekl Dračí císař zlehka, „jdu ho zavést za matkou. Ty jdi svolat rytíře v paláci, ať se shromáždí ve velké síni. Za chvíli oznámím návrat čtvrtého prince.”

„Ano, otče.” Cappuccino byl celý nervózní. Nevěděl, kde je jeho sestra Lanski, a měl z toho špatný pocit.

„Pojďme, synu.”

Dračí císař odkráčel. Liola se otočil, aby se podíval na Krvavého Vlka, který vůbec nijak nereagoval. Neměl na výběr a musel následovat Dračího císaře.

Liola byl velmi nervózní z toho, že ho Dračí císař hodlal představit jako prince. Naznačovalo to, že bude na straně Dračího císaře, a stane se tak nepřítelem svých společníků.





Poté, co Dračí císař a Liola odkráčeli, se Cappuccino rozsypal. Zatahal se za vlasy a zaječel: „Kruci, kruci, kruci! Ví někdo, kde je princezna Lanski?”

Rytíři za ním se po sobě podívali a nakonec všichni zakroutili hlavou. Cappuccino byl tak naštvaný, že celý zrudl. Prstem ukázal kolem sebe. „Ty, ty, ty a ty, copak jste moji sestru vždycky nepronásledovali? Tak jak to, že nevíte, kde je? Mizerové! A to si říkáte princeznini strážci!”

Ti rytíři nevěděli, jestli se mají smát nebo brečet. I když princeznu obdivovali, nebylo to tak, že v paláci zaháleli, tak jak by mohli princeznu celý den pronásledovat?

„Krvavý Vlku.” Cappuccino se tak moc mračil, že se mu obočí skoro spojilo. „Ty jdi svolat rytíře, já jdu nejdřív najít Lanski.”

Krvavý Vlk přikývl, pak potřásl hlavou a povzdechl si: „Tentokrát je to velký!”





Ačkoli Liola věděl, že ho Dračí císař bere k hrobu své matky, nic necítil a jeho mysl se víc zaobírala tím, co se stane potom. Vážně přemýšlel, jestli by neměl utéct před tím, než ho Dračí císař představí jako prince?

„Tvoje matka byla úžasná žena,” povzdechl si Dračí císař.

Slova Dračího císaře upoutala Liolovu pozornost. Pokud si to dobře vybavoval, Gle jednou žertem řekl, že ho možná matka vytrhla z vlastního břicha holýma rukama, a také řekl, že nebylo možné, aby Susanna zemřela při porodu, takže ji pravděpodobně zabil Dračí císař.

Kvůli tomu Liola nemohl Dračímu císaři nikdy věřit, i když se jeho záda zdála tak osamělá a žalostná, i když vypadal jako otec, co se stará o své dítě, i když všechno, co do teď Liola viděl, bylo naprosto jiné než zlovolná říše, kterou si představoval.

Nikdy nevěř Dračímu císaři! Řekl si Liola v duchu.

„No opravdu, Lanski dorazila první.”

Hlas Dračího císaře zněl konejšivě. Když Liola zaslechl Lanskino jméno, on naopak ztuhl. Když zvedl zrak, uvědomil si, že s Dračím císařem bezděky vystoupal na malý kopec za palácem. Obklopovaly jej louky a pod kapokovým stromem stály jenom dvě elegantní postavy. Ty dvě známé postavy přiměly Liolu se zastavit; nikdy by ho nenapadlo, že tu bude i Jasmína.

Zdálo se, že si ty dvě ženy všimly, že dorazil Dračí císař. Obě se automaticky poklonily a zároveň řekly: „Zdravím, císařský otče.” a „Zdravím, Vaše Veličenstvo.”

„Není třeba ceremonií, dítě. Už dřív jsem ti říkal, že tady jsme jenom otec a dcera,” řekl Dračí císař něžně.

„Promiň, otče, znovu jsem zapomněla.”

Lanski odpověděla tak nějak nervózně a Jasmína se na Dračího císaře ani nedívala přímo. Nedokázala zapomenout na ten útok, jenž Dračí císař před jejíma vlastníma očima uštědřil muži, kterého milovala, čímž způsobil, že jak ona, tak Lanski strávily poslední rok a něco trápením. Vždycky, když si vzpomněly na Liolovo tělo pokryté krví, prolily spolu nespočet slz.

Jasmína mohla sklopit zrak a nedívat se na Dračího císaře jako projev úcty, ale Lanski nemohla. Lanski zvedla hlavu, aby se na něj podívala, ale najednou si všimla toho druhého člověka. Stříbrné oči toho člověka se něžně dívaly na ni a na Jasmínu.

Lanski měla pocit, jako by její nervózní srdce najednou vybuchlo, a nevěděla jak má na takovou bolest a přesto nesrovnatelnou radost zareagovat. Hrdlo měla najednou vyschlé a jen stěží dokázala promluvit: „Stří... Stříbrná Masko?”

Jasmína byla v šoku a okamžitě zvedla hlavu, aby se podívala. Zhluboka se nadechla a vzlykla: „Liolo! Jsi pořád naživu, vážně jsi pořád naživu.”

Liola také zpanikařil; dokázal jenom přikývnout hlavou a odpovědět: „Hmm, pořád jsem naživu.”

Jasmína se bez zaváhání vrhla k Liolovi, popadla ho za předek jeho košile a otřela si s ním slzy jako s kapesníkem, zatímco si stěžovala: „Ty mizero, ani jsi nám neřekl, že jsi nezemřel. Víš, jak to pro mě a pro Lanski bylo těžké?”

Lanski si nevšímala svého otce, co stál po jejím boku, a také nedbala na svou totožnost princezny a po tváři jí začaly stékat dvě stružky slz. Pomalu přikročila k Liolovi, už nebyla schopná ovládnout své pocity. Zlehka se čelem opřela o Liolovo rameno a její slzy smáčely rameno jejího milovaného, jako kdyby to byl jeho trest.

Když Liola viděl slzy těch dvou dívek, z jeho srdce se vzedmul nepopsatelný pocit. Ačkoli to byly dvě rozdílné dívky, obě se k němu chovaly dobře. A v tu chvíli mu na mysl vytanula také slova Long Yandi: chtěly se za něj Lanski a Jasmína provdat?

„Takže Lan a její mladší bratr už se mají navzájem rádi. To mě uklidňuje.” Dračí císař se usmál.

Ale Lanski z toho byla celá vyjevená. Ačkoli slyšela svoje vlastní jméno, nedokázala pochopit, co se její otec snaží říct. Jasmína také slyšela, co řekl a z nějakého důvodu z toho měla špatný pocit.

„Synu, tvoje matka měla ze všeho nejraději kapokové stromy, takže jsem na její hrob jeden vysadil. Jdi blíž, ať si tě matka může dobře prohlédnout.”

Dračí císař pokynul ke stromu několik kroků od nich. Liola se podíval a pod ním opravdu byl náhrobek. Na tom prostém náhrobku bylo jen pár slov epitafu: „S láskou na památku mé milované ženy, Susanny.” Pod tím bylo napsáno „Tvůj manžel, Caffey.”

Bylo to tak prosté, že tam nebylo zmíněné ani jejich postavení císaře a císařovny. Dračí císař přišel blíž a vzhlédnul ke kapokům. Tvářil se něžně jako klidné jezero. Zlehka vzal kvetoucí kapok a nahrbil se, aby jej položil před náhrobek. Řekl: „Susanno, přišel za tebou náš syn.”

Mohl by tenhle muž vážně zabít svou vlastní ženu? Liola těm slovům věřil méně a méně.

„Mámin syn?” zeptala se Lanski ztuhle.

Zdálo se, že její mozek přestal fungovat, nebo se možná nutila nechápat, co to naznačovalo. Na druhou stranu Jasmína už to pochopila. Pevně stiskla Lanskinu ruku a její tvář vypadala ještě hůř než ta Lanskina. Prakticky dokázala předpovědět, jak velký šok to její nejlepší kamarádce přivodí.

Dračí císař se otočil a podíval se po dvojčatech. Usmál se a řekl: „Ano, Liola je tvůj bratr. Jako starší sestra by ses o něj měla dobře starat.”

Nevěděl, jak byla takhle jeho věta vůči Lanski krutá. Lanskino křehké tělo se začalo chvět. Nevěřícně se podívala do Liolových stříbrných očí a zeptala se rozechvělým hlasem: „Bratr?”

Když Liola viděl, že Lanski ho prakticky prosila, aby to popřel, chtěl zakroutit hlavou a říct ne, ale pravda byla přímo před ním, nedovolovala mu říct ne. Liola pomalu kývl hlavou.

Já... zamilovala jsem se do vlastního bratra? Lanski se zatočila hlava a nohy se pod ní podlomily; prakticky omdlela do náruče své dobré kamarádky.

Na druhou stranu Dračí císař nevěděl, co se děje. Ačkoli věděl, že se Lanski s Liolou už setkala, nikdy by ho nenapadlo, že Lanski k Liolovi chová jiné city než k obyčejnému spolužákovi. S péčí se zeptal: „Lan? Co se děje? Není ti dobře?”

„Vaše Veličenstvo, princezna Lanski od rána nic nejedla. Myslím, že má možná nízkou hladinu cukru.” Jasmína svou dobrou kamarádku pevně držela a vymyslela si nějakou výmluvu. „Prosím, dovolte mi ji odvést, aby si odpočinula a něco snědla.”

„Jdi si odpočinout. Pokud se ti udělá lépe, přijď do velké síně. Představím Liolu jako čtvrtého prince,” připomněl Dračí císař laskavě, ale Lanskina tvář ještě víc pobledla.

Když Liola viděl Lanskino zoufalství, vážně se cítil nepříjemně; ale jako člověk, co neměl nejmenší ponětí o lásce, nevěděl, co má dělat. Utěšování lidí byla činnost, kterou Liola prakticky nikdy nedělal, takže nemohl dělat vůbec nic. Zvláště v takto složité situaci.

Jak Jasmína spatřila Lanskinu bledou tvář, byla tak naštvaná, že měla tváře jasně rudé. Posměšně řekla: „Princi Liolo, Vaše Veličenstvo, prosím, omluvte nás.”

Liola se zarazil. Jasmína, jež byla vždycky veselá a šlechetná, na něj nikdy nepromluvila tak nahněvaným a sarkastickým hlasem. Podíval se do Jasmíniných bodavých oči a v duchu měl pocit, že se k němu chová nespravedlivě. Ani on si nepřál být synem Dračího císaře, ale vůbec neměl na výběr.

Jasmína možná vycítila Liolovu bezmoc, a tak nepromluvila ani slovo. Objala svou kamarádku a pomalu odešly. Nicméně Liola zaslechl její hluboký povzdech.





Poté, co navštívili Susannin hrob, požádal Dračí císař Liolu, aby se oblékl do černého formálního oděvu. Pár draků ve své lidské podobě přineslo Baolilonga v jeho podobě malého draka. Liola chtěl na jednu stranu znovu vidět Lanski a Jasmínu, ale na druhou stranu vážně nebyl schopen najít si příležitost k útěku, takže neměl na výběr a musel jít do velké síně.

Možná že až ho Dračí císař prohlásí princem, nebude jej tak bedlivě střežit. A pro něj potom bude snadnější uniknout. Liola se rozhodl pro tento plán.

Když se konečně dostavil do velké síně, Liola konečně pochopil, proč byla Dračí říše opravdu královstvím rytířů. I během tak krátké doby se do síně dostavilo čtyři nebo pět stovek rytířů. Ačkoli většina z nich byli stříbrní rytíři, mezi nimi bylo víc než padesát zlatých rytířů a Liola nevěděl, kolik z nich bylo dračích rytířů. Liola si v duchu pomyslel, že taková moc by Aklan pravděpodobně dokázala zničit bez větších překážek.

Ti rytíři dostáli chvály Dračího císaře, že jsou dokonalí rytíři. Neboť i když se zčistajasna objevil princ, všichni se na Dračího císaře dívali neochvějně a s nejvyšší úctou a nikdo o Liolu nezavadil jediným zkoumavým pohledem, dokud jej Dračí císař nepředstavil: „...Naštěstí Dračí říše našla svého nejmladšího prince. Tímto vám představuji čtvrtého prince, Liolu.”

Oči rytířů se najednou přesunuly k Liolovi. Vrah, jenž se obvykle skrýval v temnotě, se stal středem pozornosti a byl z toho trochu nervózní. Ačkoli navenek vypadal stejně vyrovnaně jako předtím. Všichni rytíři před ním okamžitě vykonali rytířský pozdrav. Ten koordinovaný a sjednocený počin Liolu trochu šokoval a naštěstí si vzpomněl, že musí pozdrav oplatit.

„Synu, jdi se s ostatními seznámit. Já musím jít něco zařídit,” nařídil Dračí císař Liolovi. „Pokud nebudeš něco vědět, zeptej se svých císařských bratrů. S Cappuccinem se dá snadno vyjít.”

Liola přikývl. Jakmile Dračí císař zmizel z velké síně, Cappuccino k němu přiběhl, jako kdyby to už nedokázal vydržet. Vypadal ustaraně, ale také jako že nemá slov. Bláznivě se poškrábal na hlavě a řekl: „Ach jo, j-jak můžeš být mým bratrem a navíc teď ani nemůžu najít Lanski...”

„Já už jsem se s ní potkal, u kapokového stromu,” řekl Liola, jak otevřel pusu.

„Ach... už to ví?” zeptal se Cappuccino koktavě. „A j-jak zareagovala?”

Liola zůstal zticha. Po pravdě řečeno, Cappuccino už měl představu, jak mohla jeho sestra zareagovat. Nervózně řekl: „Víš, za poslední rok a něco se o tebe vždycky bála, ty... ach jo, já fakt nevím, co mám dělat. Prostě ji utěš, jak budeš mít čas.”

Liola obezřetně přikývl.

Jak se najednou vrátili do Paláce, zdálo se, že je Baolilong nešťastný. Proměnil se zpět do lidské podoby a pak se vyškrábal Liolovi na záda. Držel se ho jako klíště, jako by se bál, že se ho někdo pokusí od Lioly odvést, jako to udělal Latté.

„Ach, zdá se, že Posvátný bílý drak k tobě celkem přilnul.” Cappuccino byl ohromený. „Proč se ke mně takhle nechová i můj Malý kulový blesk?”

Jakmile to Cappucino řekl, od rytířů kolem bylo slyšet zvuky, co zněly jako potlačovaný smích. Očima směřovali směrem k drakovi v lidské podobě, co Baolilonga přinesl.

Liola se tím směrem také podíval a viděl, že jedné osobě se po tváři řinuly černé čáry. Ohnivě červené vlasy prozrazovaly, že je to ohnivý drak. Ale na rozdíl od Plamínka bylo jasné, že tento drak je muž. Ani jeho tělo se nepodobalo Plamínkově útlému a místo toho byl velmi svalnatý.

„Malý kulový blesk?” Liola si nemohl pomoct, aby po něm nemrkl.

Zdálo se, že to silný, rusovlasý muž nechtěl přiznat, ale nicméně se uctivě poklonil. „Ano, vaše výsosti čtvrtý princi.”

Liola otočil hlavou a viděl, že se Cappuccino závistivě dívá, jak se mu Baolilong vyškrábal na záda, a pak se znovu podíval na ohnivého draka, jenž se tvářil, jako kdyby mu někdo ukřivdil. Malý kulový blesk byl pravděpodobně rozzuřený, že se jeho vlastní pán chová jako nevrlá ženská. S potlačovaným hněvem řekl: „Přestaň šaškovat, vážně chceš, abych se ti vyškrábal na záda?”

„Ne, ale i když jsi byl malý, tak sis se mnou nikdy nehrál.” Zdálo se, že Cappuccino je ve veliké depresi.

Malému kulovému blesku na čele vyskákaly žíly. „Kdy jsem byl malý? Když jsem tě poprvé potkal, už jsem byl dospělý. V té době jsi byl pořád ještě drobek a často ses ke mně choval divně. Když jsi neměl nic jiného na práci, chytil ses mě a říkal mi 'malý' Kulový blesku.”

„Vážně? Už jsou to stovky let a já si to nepamatuju. Však víš, starší lidé mají tendenci zapomínat,” řekl Cappuccino se smíchem a pak okamžitě změnil téma, „bratře, provedu tě tady a vezmu tě do tvého paláce. Zrovna se z tebe stal princ, takže musíš udělat mnoho věcí jako vybrat si rytíře, co ti bude sloužit. Ach správně, jelikož jsou všichni tu, jdi se podívat, jestli ti někdo padne do oka.”

Liola se zamračil. Vůbec neměl v plánu vybírat si rytíře. Proč by si měl princ, co hodlá utéct, vybírat rytíře? Rozhlédl se kolem a všiml si, že mnoho rytířů se na něj dívalo dychtivýma očima.

„Chceš, abych ti některé představil?”

Aniž by Cappuccino čekal na Liolovu odpověď, už začal vyjmenovávat dlouhou řadu jmen, zatímco se ho vyptával, jakou povahu by u rytíře preferoval. Pak řekl: „Lanluo a jeho kamarádi se zdají živější, ale ty se zdáš jako chladnější typ, bratře, takže se mi zdá, že se k tobě víc hodí Tande. Ten je stejně chladný jako ledová kostka...”

Když viděl, že Liola neměl moc zájem vybrat si rytíře, Cappuccino o tom krátce popřemýšlel a pak kývl a řekl: „Vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli si někoho vybereš, protože pro tebe budou muset pracovat všichni.”

„Cože?” Liola se po Cappuccinovi nechápavě podíval, protože mu nerozuměl.

Cappuccino pokrčil rameny. „Každý rytíř z Dračí říše musí poslouchat Dračího císaře.”

„Co to má co dělat se mnou?” Liola se krátce odmlčel.

Když Cappuccino zaslechl Liolovu otázku, s překvapeným výrazem na tváři ukázal na Baolilonga a vysvětlil: „Dračím císařem se vždycky stal princ, jehož si vybral Posvátný bílý drak, takže ty, bratře, jsi bezpochyby příští Dračí císař. A jelikož otec začíná stárnout, den tvé korunovace pravděpodobně není moc daleko.”

Liola celý ztuhl. Najednou si vzpomněl, co Bairui řekla, že musí nový Dračí císař udělat v den své korunovace: sníst srdce svého otce. Liola najednou zbledl: „Ne, nechci se stát Dračím císařem.”

Cappuccino se na Liolu zvláštně podíval. Po krátkém rozmýšlení Liolu poplácal po zádech a utěšil ho: „Neboj se; ačkoli ses stal princem teprve teď, nikdo nebude proti, aby ses stal dalším Dračím císařem. Nejstarší bratr je věštec, takže ten už se svého nástupnického práva zřekl. Já se rád toulám po světě a říct mi, abych zůstal v paláci a byl Dračím císařem je moje nejhorší noční můra. Lanski se o Moc taky moc nezajímá. Hahaha, bratře, jsem rád, že můžeš být příštím Dračím císařem. Myslel jsem si, že tomu neuteču.”

Liola utichl. Vypadalo to, že Cappuccino nevěděl, že součástí korunovace nového Dračího císaře je i akt snězení srdce jejich otce.

„Papa! Baolilong má hlad.” Baolilongova malá tvář visela Liolovi nad ramenem a bylo na něm jasně vidět, že má hlad.

Aniž by Cappuccino čekal, jak Liola zareaguje, usmál se. „Vypadá to, že tvůj drak je hladový, tak se pojďme všichni najíst,” navrhl Cappuccino svému bratrovi, dívaje se na svého vlastního dospělého draka, jako by mu rozkazoval, aby menšího draka nakrmil. Kvůli jeho špatnému pánovi se Malému kulovému blesku začala křivit pusa.

Cappuccino si vražedného pohledu Malého kulového bleska nevšímal a vedl Liolu k jídelně, aby „nakrmili draka”. Jakmile vstoupili do velké síně, zjevila se před nimi známá a elegantní osoba s nezvykle chladným výrazem na tváři.

„Můžu vás na chvíli obtěžovat, princi?” řekla Jasmína upjatě.

Liola v tichosti předal Baolilonga Malému kulovému blesku stojícímu stranou a řekl: „Mohl bys prosím vzít Baolilonga a najít mu něco k jídlu?”

Malý kulový blesk přikývl, zatímco Cappuccino nic neřekl. S výrazem „doufám, že se o sebe postaráš”, s potřásáním hlavou a povzdechem Cappuccino odešel s dvěma draky.

Liola se podíval po Jasmíně: „Pojďme.”

----------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>