KNM - kapitola 77

Kapitola 77 – Dospělý Baolilong

Jasmína Baolilonga pevně držela, jak seděla v ložnici. Čas od času zvedla hlavu, aby se podívala na dveře v naději, že Lanski Liolu rychle najde. Na jednu stranu by to mohlo utišit Baolilongovo podivné chování a na druhou stranu se bála, co Liola dělá.

Po pravdě řečeno Jasmína měla zlé tušení. I když v posledních dnech Liola ochladl, takhle to Baolilonga neovlivnilo. A teď, i když nebyli ani spolu, se Baolilong choval takhle vyděšeně, takže to muselo znamenat, že je Liola v ještě horší situaci.

Ale Jasmína si nedokázala představit, jaká situace by byla horší než chladný Liola.

V tom okamžiku se dveře rozletěly dokořán. Lanski prakticky vběhla dovnitř; jako princezna ještě nikdy předtím o klid nepřišla. Ačkoli se snažila popadnout dech, rychle vysvětlila situaci: „K-konečně jsem našla Liolova přímého rytíře. Řekl mi, že se s Liolou zrovna rozloučil. Dračí císař Liolu požádal, aby zůstal ve velké síni a zdá se, že Liolovi dal nějaký úkol.”

„Šla jsem do velké síně, ale byl tam jenom otcův mág a magický kruh. Ale ten mág mi neřekl, co se stalo, a dokonce mě varoval, abych se toho magického kruhu nedotýkala. J-já nevím, co mám dělat...” Lanski se tak moc bála, že se prakticky sypala.

„Úkol?” Jasmína se najednou tohoto jediného slova velmi děsila. Při tom množství rytířů pod Dračím císařem neměl v žádném případě nedostatek lidí, co by mu pomohli něco vykonat. Pokud vyhledal Liolu, pak to muselo být záměrně. A teď si Jasmína ani na okamžik nemyslela, že by Dračí císař prokázal Liolovi nějakou laskavost.

Když Jasmína chtěla začít s Lanski diskutovat o tomto úkolu, spatřila, jak Lanski zírá do jejího náručí. Instinktivně sklonila hlavu, aby se podívala, a oči se jí rozšířily. Z celého Baolilongova tělo sálalo rudé světlo. Možná by nebyly tak překvapené, kdyby to bylo jenom rudé světlo; přece jenom se mu oči změnily na rudou barvu, takže sálání světla nebylo zase až tak daleko. Ale z toho rudého světla měly pocit, jako kdyby bylo hutné a lepkavé, a bylo jim z toho velmi nepříjemně. Kdyby Jasmína neměla Baolilonga tak moc ráda, už by ho od sebe odstrčila.

„Baolilongu? Jak se cítíš? Řekni mi, dobře?” zeptala se Jasmína velmi trpělivě, zatímco se ze všech sil snažila ovládnout svůj hlas, aby se netřásl a aby v něm Baolilong neslyšel její strach.

Baolilong Jasmíně neodpověděl. Jeho tělo se čím dál tím víc třáslo, až se Jasmíně skoro vyvlekl z náručí. Ona jej ještě více sevřela, jako kdyby jej nechtěla pustit, ani kdyby jí to stálo život.

VRAAAAUUUU!

Baolilong ze sebe najednou vydal uši rvoucí dračí řev. Lanski si uši zakryla jako první. Jasmína, která držela Baolilonga, byla v ještě větších bolestech. Jakmile řev zazněl, skoro okamžitě jí zalehly uši. Měla pocit, jako kdyby jí v hlavě zvonilo tisíc zvonečků. Vydržela jen díky svému odhodlání Baolilonga nepustit nebo by už dávno omdlela. Nicméně nebyla v dobré situaci; ta bolest hlavy z toho řevu jí doslova ujídala vědomí a dokázala akorát držet ruce kolem Baolilonga.

Lanski dřepěla na zemi a zakrývala si uši, avšak najednou si všimla, že se to nechutné rudé světlo rozlévá do okolí a že už dosáhlo až k jejím nohám. Lanski se ustaraně podívala k Jasmíně a Baolilongovi. Viděla, jak Baolilong bez milosti strčil Jasmínu z postele a bez ustání ryčel ke stropu, zatímco si z těla bláznivě strhával oblečení.

„Baolilongu!” zakřičela Lanski ve snaze upoutat Baolilongovu pozornost, ale její křik nebyl přes dračí řev slyšet. Jelikož neměla žádnou jinou možnost, vstoupila do rudého světla. Jakmile tak učinila, Lanski se zhluboka nadchla; od nohou jí do těla vtrhl zlý chlad a dosáhl až k jejímu srdci. V tom okamžiku měla Lanski pocit, že ji srdce téměř zamrzlo.

Naštěstí si Lanski okamžitě uvědomila, že ten chlad byl čistě psychický a ne fyzický. Ačkoli tenhle psychologický chlad nebyl o nic snadnější než ten fyzický, ale alespoň jí to nebránilo v pohybu.

Lanski rychle přistoupila k Baolilongovi a popadla ho v naději, že přestane, ať už dělal cokoli. Její ruka se vskutku dotkla Baolilongova ramene, ale jakmile si Baolilong všiml, že se jej někdo dotýká, okamžitě tu ruku ze sebe střásl, otočil se a naštvaně zařval: „Nikdy by ses neměla dotýkat draka s pánem! Obzvláště ne posvátného bílého draka, ty zatracený člověče!”

Pod zamrazením draka Lanski jen stěží dýchala. Když se konečně vzpamatovala, najednou si vzpomněla, že ten hlas vůbec nezněl jako Baolilongův tenký dětský hlásek, ale místo toho to byl vyspělejší, vážnější hlas. Co se to vlastně děje?

V tomhle okamžiku už bylo Baolilongovo oblečení skoro úplně pryč, ale dál si ho strhával z těla. Po bolestném řevu k zemi vylétl velký kus něčeho. Lanski se bedlivě podívala a skoro omdlela: byl to velký cár kůže. Lanski teď byla úplně mimo a bezmocně jej žádala: „Baolilongu, co to s tebou je?”

Baolilong, co podlehl tomuto záchvatu, jí evidentně neodpověděl. Zdálo se, že ho neuspokojilo, že si z těla odtrhl velké pláty kůže, a zoufale si strhával víc kůže. Každý odtržený kousek doprovázel další hlasitý, bolestný řev, ale nezdálo se, že by mu to zabránilo pokračovat.

Zanedlouho zbyla z Baolilongova těla hrozivá podívaná: jeho tělo bylo pokryté rozervanou kůží a na různých místech bylo vidět jeho rudé svaly. Ale zvláštní bylo, že nikde nebyla jediná kapka krve.

Při tomhle pohledu Lanski ani nevěděla, jestli jej litovala, nebo se jej bála. Spolu s tím chladem, co se jí sápal po srdci, teď kdysi hrdá princezna brečela a objímala si vlastní ramena. Ačkoli už nebrečela tak moc jako předtím.

Zatímco Lanski brečela se skloněnou hlavou, najednou zaslechla ostré vyjeknutí. Zvedla hlavu, jen aby spatřila, jak Jasmína po výkřiku omdlela, a jí do zorného pole vstoupil malý člověk se svými rudými svaly.

Bílé vlasy se mu třepotaly za zády, což s jeho rudými svaly vytvářelo strašlivý kontrast. Jediné, co bylo ještě rudější než jeho svaly, byly jeho démonické oči.

Bum! I Lanski omdlela.




Když Lanski znovu otevřela oči, spatřila známý strop, který byla zvyklá vídávat. Ale byla trochu zmatená a nevěděla, co se stalo. Ze zvyku se podívala na svou levou stranu a tam opravdu spala Jasmína, ale zrovna teď se mračila a mluvila ze spaní: „Baolilongu...”

Díky tomu jménu si Lanski všechno vybavila. Zdálo se jí, že viděla, jak si Baolilong strhal všechnu svou kůži? Lanski se okamžitě posadila a rozhlédla se kolem, ale Baolilonga nikde neviděla.

Znovu byla zmatená. Mohlo by to všechno, co si myslela, že viděla, být sen? Lanski se vyhrabala z pod přikrývky a vstala z postele. Chodila sem a tam na místě, kde si vzpomínala, že Baolilong byl, ale neviděla jediný kousek kůže a ani to strašidelné rudé světlo.

Ačkoli všechno v pokoji bylo urovnané, Lanski se nedokázala uvolnit, protože po ze všeho nejdůležitějším Baolilongovi nebylo vidu, ani slechu.

Lanski šla zpět k posteli a probudila Jasmínu. Po krátké chvilce, kdy byla duchem nepřítomná, byla Jasmína ještě nervóznější než Lanski. Popadla Lanski a spolu vyběhly z pokoje, aby začaly s pátráním po Baolilongovi, zatímco na něj volaly jménem. Nebesa plná hvězd a nedostatek lidí vyjma rytířů stojících na stráži jim napověděly, že je po půlnoci.

Rytíři na stráži se po dvou dívkách podivně dívali, ale jelikož jedna z nich byla princezna, neodvažovali se jí říct, aby byla v noci ticho. I kdyby najednou chtěla celý palác uprostřed noci podpálit, nikdo ze stráží by se jí neodvážil zastavit a možná by šli dokonce najít nějaké dřevo, aby jí pomohli oheň rozdělat.

„Pojďme k Liolovi do pokoje,” napadlo Jasmínu najednou.

Aniž by čekala na Lanskinu odpověď, popadla ji za ruku a spěšně odběhla. Jak dorazily k jeho pokoji, ty dvě ženy užuž chtěly rozkopnout dveře, ale dveře se najednou samy otevřely. Dveře neotevřel Liola, ale místo toho mladý, krásný náctiletý.

Ty dvě ženy na to dítě bezvýrazně zíraly. Mělo bílé vlasy, které jim byly známé, ale místo krátkého sestřihu, na který byly zvyklé, mělo dítě husté bílé vlasy sahající až do pasu. Jeho oválná tvář vypadala čistě jako kousek bílého nefritu a v ní byly dvě rudé oči jako rubíny a navíc měl rty stejně rudé.

Ten kontrast mezi bílou a rudou ukazoval jeho unikátní krásu. Navíc jeho štíhlé tělo sice bylo jen asi Lanski k ramenům, ale vzhledem k jeho proporcím a jeho věku až vyroste, bezpochyby to bude člověk, který každého omámí... bez ohledu na pohlaví.

„Baolilongu?” zkusila se Jasmína zeptat. Ačkoli to dítě před nimi bylo jiné než Baolilong, zdálo se, že jeho bílé vlasy a oválná tvář byly stínem původního Baolilonga.

Dítě se zamračilo, nešťastně našpulilo rty a pak se okázalým tónem zeptalo: „Co se děje? Je hluboká noc. Není neslušné zrovna teď přijít k nám do pokoje?”

Když si to ty dvě dívky vyslechly, zarazily se. Výraz na jeho tváři a tón jeho hlasu se od Baolilonga naprosto lišil. Vážně bylo tohle dítě Baolilong? Jasmína se zrovna chtěla zeptat na něco jiného, když ji přerušil další hlas: „Co se děje?”

Liola vstal z postele a přišel ke dveřím. Když Lanski spatřila, že Liola je vlastně zpět ve svém pokoji, nervózně se zeptala: „Liolo, jsi v pořádku? Provedl ti otec něco?”

V porovnání s Lanskinou panikou se Liola zdál velmi klidný. Prohlásil: „Otec mi pomohl vybrat nové jméno.”

„Nové jméno?”

Lanski by ani ve snu nenapadlo, že odpoví tohle. Bylo divné si najednou měnit jméno a pokud to byla jen prostá změna jména, jak to mohlo Baolilonga tak moc ovlivnit... Počkat! Nebyl Liola trochu jiný? Lanski měla najednou podivný pocit; Liola se nezdál tak chladný a bezcitný jako předtím?

„Jak to, že mi přijdeš jiný?” Dokonce i Jasmíně přišlo, že to je divné.

„Vážně?” zeptal se Liola trochu zmateně.

Samozřejmě! Lanski měla celkem radost. Kdyby to byl ten předešlý chladný Liola, tak by neodpověděl druhou otázkou. Místo toho by většinu času odpovídal prostým „ano” nebo „ne”. Vážně se Liola mohl vrátit do svého původního stavu?

„Jaké ti dal Dračí císař jméno?” zeptala se Jasmína se zamračením. Ačkoli si také všimla té Liolovy změny, nebyla zase tak šťastná, protože nevěřila, že by Dračí císař dovolil, aby Liola unikl z jeho kontroly. Zároveň si teď byla Jasmína jistá, že ten mladý náctiletý byl určitě Baolilong a že jeho změna byla také skutečná. Nebylo možné, aby ta věc, co způsobila Baolilongovu strašlivou proměnu, byla dobrá.

„Stříbrný Měsíc,” odpověděl Liola... ne, Stříbrný Měsíc.

„Stříbrný Měsíc? Není to tvůj titul? Proč by sis jméno nahradil svým titulem?” Lanski měla pocit, jako kdyby na ní někdo vylil kbelík studené vody. Ta dvě slova byla plná mrazení. Když Liola tak ochladl, tohle byl titul, který mu Dračí císař dal. Teď mu dokonce změnil jméno? Neznamenalo by to, že je situace ještě horší než předtím, i když se Liola teď zdá v pořádku?

Lanski to pořád trápilo. Začala se znovu ptát: „Lio...”

„Stříbrný Měsíc,” přerušil ji klidně.

Lanski se na chviličku odmlčela. Když si s Jasmínou vyměnila skeptický pohled, Jasmína se pokusila zeptat: „Li... ehm, no, nemáš v plánu pátrat po Kaiserovi a ostatních? Copak jste předtím nebyli dobří přátelé?”

„Teď je situace jiná. Teď když jsem následník trůnu, bych neměl jen tak opouštět palác bez otcova vědomí,” vysvětloval Stříbrný Měsíc s lehkým úsměvem. „Navíc otec ty lidi vážně nemá moc rád. Takže nemám na výběr, protože nechci, aby byl otec nešťastný.”

Kdyby člověk viděl úsměv Stříbrného Měsíce a jeho důstojný vzhled navzdory tomu, že byl v pyžamu, pravděpodobně by jej, nástupce Dračího císaře, chválili za toto vznešené chování. Ale to nikdy neplatilo o lidech, co Liolu znali i předtím. Když Lanski a Jasmína slyšely, jak Kaiserovi a ostatním říká „ti lidé”, okamžitě to pochopily – Liola se nevrátil ke svému původnímu já.

Ale tohle je přinejmenším lepší než ten chlad předtím, ne? Lanski se snažila sama sebe utěšit.

„Tak odejdete nebo ne? Chci spát!” zakřičel Baolilong nahlas, zatímco na ty dvě dívky naštvaně zahlížel, ale stejně si nemohl pomoct a několikrát zívl. Ačkoli vyrostl, kvůli své oválné tváři byl stále roztomilý; jen se to změnilo z dětské roztomilosti na náctiletou roztomilost.

Jasmína neměla čas odhadovat Liolovu situaci, protože její pozornost přitáhl Baolilong. Neodolala se zeptat: „Baolilongu, proč jsi najednou vyrostl? Viděly jsme, jak sis strhal kůži z těla, a já jsem kvůli tomu omdlela. Vážně jsi v pořádku?”

Baolilong neprojevil ani trochu zájmu o Jasmíninu péči. Když viděl, že ty dvě ještě nejsou ochotné odejít a že se místo toho ptaly na víc otázek, naštvaně zakřičel: „Do toho ti nic není! Hned odejdi, chci spát.”

„B-baolilongu...”

Jasmína měla pocit, že takové neomalené odseknutí nezvládne. Jak jí mohl roztomilý malý Baolilong, na kterého si pamatovala, říct něco takového? Bez ohledu na to, jak byl dřív Baolilong naštvaný, nanejvýš se zakabonil a řekl něco jako: „Baolilong se začíná zlobit.”

„Baolilongu, chováš se neuctivě,” pokáral ho Stříbrný Měsíc lehce.

Jelikož mu to řekl jeho pán, Baolilong potlačil svou ospalost, sklonil hlavu a předstíral, že je mu to líto. Nicméně podle jeho zaťatých pěstí u boku a naštvaného výrazu v obličeji se dalo říct, že ta lítost nebyla ani setinová z jeho hněvu.

„Potřebujete ještě něco? Pokud ne, připozdívá se...” připomněl Stříbrný Měsíc těm dvěma taktně, že by měly odejít.

Ačkoli Jasmína věděla, že když zůstane, nic nezmůže, nebyla ochotná se s Baolilongem rozloučit. Teprve, když ji Lanski zatahala za ruku, sklopila pohled a rozloučila se: „Takže Liolo, my půjdeme.”

„Stříbrný Měsíc, jsem Stříbrný Měsíc. Prosím, už mě znovu neoslov špatným jménem. Dobrou noc,” připomněl Jasmíně její chybu, přikývl a zdvořile jim popřál dobrou noc.

„Hmm... Dobrou noc.”

Jasmína si dávala pozor, aby nevyslovila to slovo „Liola”, ale z nějakého důvodu ho vážně nechtěla nazvat Stříbrným Měsícem. Jako kdyby to znamenalo, že potom už se Liola nikdy nevrátí.

„Dobrou noc, bratře.” Lanski podvědomě zvolila jiné oslovení. Ačkoli na tom jméně „Liola” netrvala tak tvrdohlavě jako Jasmína, ale stejně se chtěl vyhnout tomu jménu „Stříbrný Měsíc”.

Ty dvě dívky si vyměnily pohled a v tichosti se domluvily, že tohle prodiskutují, až se vrátí na pokoj, a pak se otočily k odchodu. Ale už neviděly, že jakmile se otočily, tvář Stříbrného Měsíce naprosto pozbyla výraz. Kdyby nepohnul rukou, aby zavřel dveře, člověk by si jej spletl se sochou, a jeho elegantní a dvorný výraz před chviličkou byl naprosto pryč.




Baolilong zvedl hlavu. Navzdory svému arogantnímu chování ke dvěma dívkám se teď podíval po Stříbrném Měsíci a opatrně a tiše se zeptal: „Pane, už můžeme jít spát?”

Stříbrný Měsíc nepromluvil, ale pomyslel na to a Baolilong svou odpověď dostal telepaticky. Jelikož nedávno dospěl, byl teď nesmírně unavený, a tak rychle odběhl do postele a začal chrápat.

Stříbrný Měsíc v tichosti a bez pohybu stál. Nebylo jediného náznaku, že by chtěl jít do postele. Po několika minutách se v místnosti objevila fialová silueta Dračího císaře a Stříbrný Měsíc přirozeně předvedl rytířský pozdrav, jako kdyby už na jeho příchod čekal.

„Vedl sis dobře,” pochválil ho Dračí císař bez zábran, ačkoli věděl, že to Stříbrného Měsíce ani trochu nezajímalo.

A Stříbrný Měsíc skutečně nijak nezareagoval. Dokud Dračí císař nebude chtít vidět nějakou reakci, Stříbrný Měsíc nikdy neudělá něco, co nemusí.

Dračí císař žil tak dlouho a navíc k tomu měl všechny ty znalosti nastřádané za léta srdcem předchozích Dračích císařů, takže prakticky nebylo nic, o čem nevěděl. Ale když spatřil Stříbrného Měsíce, konečně pochopil, co to člověka stálo, aby se stal skutečným vrahem.

„Vrah musí použít různé rozdílné způsoby zabití a zosobnit totožnost jiného člověka je pouze základní schopnost.”

Dračí císař si vzpomněl. Poté, co Quisiho odnesli, zdálo se, že se Liolova lidskost naprosto vypařila. Dokonce i Dračí císař si pomyslel, že pokud by zavřel oči, tak by nebyl schopen si Lioly všimnout ani z centimetrové vzdálenosti.

Když Dračí císař na Liolu několikrát netrpělivě zavolal, ale nedostalo se mu jediné reakce, naštvaně zakřičel: „Rytíři Stříbrného Měsíce!”

Liola odpověděl. Otočil se, svýma očima se díval na Dračího císaře, díval se... Dračí císař si nebyl jistý, jestli se na něj skutečně díval. Měl pocit, že se v Liolových očích prakticky nic neodráželo.

Ovšem Dračí císař nevěděl, že vrah Stříbrný Měsíc měl své Srdce vědomí neustále aktivní. Věděl o všem, co se v kruhu o průměru desítek metrů kolem něj dělo, dokonce ani ten nejjemnější vánek nedokázal uniknout Srdci vědomí Stříbrného Měsíce. A jako takový zaznamenal všechno, aniž by se na člověka musel dívat přímo... možná až na jednoho – ženu jménem Anis a také jménem Bairui.

Dračí císař si rychle všiml, že následník reaguje pouze na jméno „Stříbrný Měsíc” a zdálo se, že to slovo „Liola” s ním už nemá co dělat. Dračí císař se na místě rozhodl a změnil následníkovo jméno na Stříbrný Měsíc. Věděl, že tohle bylo jméno nejlepšího vraha a tak nějak si matně všímal, že poté, co jeho následník zabil Quisiho, pozbyl i poslední kousek naděje.

Že se zřekl jména Liola také znamenalo, že se zřekl všech, kdo mu tak říkali.

Dračí císař nebyl moc spokojený s nedostatkem lidskosti Stříbrného Měsíce. Kvůli tomuhle pocitu chladnějšímu než led bude těžké být v jeho přítomnosti a nikdo z rytířů v paláci nebude šťastný, že se jejich vládce nijak neliší od mrtvoly. Když chtěl zrovna Stříbrnému Měsíci netrpělivě říct, aby se choval trochu normálněji, Stříbrný Měsíc začal mluvit:

„Pravidlo vraha číslo 7: použij k zabití každé dostupné metody. Zosobnit někoho jiného, abych se přiblížil k oběti, je základní znalost. Koho chceš, abych zosobnil?”

Dračí císař se odmlčel a tak nějak skepticky poručil: „Prince.”

A dostal bezchybného prince: jeho chování elegantní, jeho síla úžasná. A přesto v něm dlel krutý a bezcitný nejlepší vrah. A zároveň poslouchal jenom rozkazy Dračího císaře. Bylo to prostě dokonalé!

Dračí císař pomalu zavřel oči a zamumlal: „Gle, ach, Gle, i když tě tak moc nenávidím, musím ti poděkovat. Děkuji ti, že jsi Dračí říši stvořil tak dokonalého budoucího Dračího císaře.” Jak to řekl, pocítil ve svých slovech ironii a začal se poblázněně smát.
---------------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>