Kapitola 13 – Zaříkávání, voják a hlučné odpoledne
Tady Satou. Jak mávám krátkou hůlkou, spíš než jako mág si přijdu jako dirigent.
Techniku dirigenta jsem nezískal. Jsem trochu nespokojený, takový Satou.
Praporec harému se zdá být pořád tak daleko.
Když jsem se vrátil do hotelu, uklidil jsem alchymistické sady.
Chtěl jsem je uložit do Tašky na přenášení. Ale co jsem tak slyšel od Nadi během prohlídky, tyhle předměty byly u bohatých oblíbené v době dávného krále Yamata. Ale v dnešní době si je můžou dovolit jen armáda, vysoce postavená šlechta nebo velmi úspěšný kupec.
Jelikož je to takhle, nemůžu ji jen tak použít. Kdyby padla do oka nějakým zlodějům, tak by to nebyl problém, ale kdyby to byl šlechtic, tak by možná mohlo být nemožné dál pokračovat v prohlídce tohoto města.
Dle Nadiny včerejší rady jsem naplnil vědro vodou z Pekelné čutory na vodu. Namočil jsem do vody látku a vyždímal ji. Vytáhl jsem hrnec, co jsem včera koupil, a látku do něj vložil.
Dobrá, všechno připraveno!
Je na čase odříkat zaříkadlo pro Sušení!
„Lu lula la li lu...la?”
Ačkoli ta slova dokážu přečíst, nedokážu je vyslovit! To je třeba, abych během jedné minuty přečetl rychle 100 znaků?
Co to je za nemožnou hru?
Pak jsem odrazeně pokračoval v trénování zaříkávání, ale až do konce se mi to nepovedlo. Látka uschne, i když nepoužiju magii, ale vůbec z toho nemám radost.
„Dobrá! Půjdu někoho požádat o pomoc!!”
Vstal jsem se zaťatou pěstí!
Když jsem v maléru, pak zajdu za Nadi! Pojďme se Nadi zeptat na radu.
„Nadiemo~n, prosím, pomoz~”
I když jsem měl pocit, že se chytám stébla trávy, zamířil jsem do Pracovní gildy.
...Ale Nadi byla bohužel pryč.
Jelikož se Nadi nevrátí až do večera, šel jsem do knihkupectví v centrální čtvrti. Měli by tam mít i jiné knihy o životní magii kromě té, co jsem koupil.
Po cestě tam na mě zavolali od krejčího. Evidentně moji objednávku dokončili dřív.
Přemýšlel jsem, jestli krejčí pamatoval na to, jak jsem řekl, že nemám náhradní oblečení, a tak to uspíšil.
Pojďme si je po tolika problémech převzít.
„Vážně vám to sluší.”
„Ano, vypadáte jako dědic velké společnosti nebo šlechtic.”
Krejčí a jeho žena mě velmi chválili.
Abych si potvrdil, že mi to sedne, zaujal jsem pózu před zrcadlem od podlahy ke stropu.
Ale copak to není lepší než ten předešlý vzorek? Ne, to není samochvála.
„To ano, je to lepší než ten vzorek.”
„Správně! Jelikož to byla spěšná objednávka, požádala jsem jiného krejčího než obvykle, ale tyhle drobné švy a obšití je vážně pěkně udělané, skutečně úžasně! Vážně~ díky vám jsem našla dobrého krejčího.”
Jak to mám říct, mám pocit, že bych se měl omluvit.
Po tolika řečech si prostě zabalím svoje dřívější oblečení a půjdu v tomhle novém.
Když jsem se dostal k bráně, požádali mě, abych předložil svoje ID. Podle toho, co řekl strážný, se zdá, že po tom rozruchu se do centra dostali zloději, takže se vyžaduje ID.
Na náměstí je většina obchodů podél hlavní cesty otevřená. Protože k většině bojům došlo před hradní branou, kromě pár nešťastných obchodů je většina nepoškozená.
Ve speciálním obchodě na náměstí, co mi včera ukázala Nadi, jsem si koupil čajové lístky. Také jsem si koupil nějaké koření v obchodě s kořením.
V obchodě s luxusními potravinami jsem si koupil rýži, miso a sójovou omáčku. Jak jsem řekl, jak to, že je tohle fantazie?
Před tavernou na náměstí zpíval bard velmi realistickou epopej o včerejším démonovi a rytířích.
...Není ta záhadná stříbrná maska levoboček hraběte? Takové písně zpíval. Ta maska byla vlastně z cínu, ale povýšili ji na stříbro.
Jelikož jsem si jeho píseň celkem užil, dal jsem mu stříbrňák. ...Ale bylo mi trochu trapně!
Kolik zacházek jen je na cestě do knihkupectví.
„Pane Satou, za včerejšek vám moc děkuji!” pozdravila mě Semone zevnitř knihkupectví s úsměvem. Evidentně je dneska v obchodě ona.
„Dobrý den, Semone. Jak je na tom starý pán?”
„Vyléčili ho magií, ale jelikož už je starší, dohlíží na něj moje babička, aby 2~3 dny odpočíval.”
Staříku, máš hodné vnouče, závidím.
Tlacháme o různých věcech jako úvod k hlavnímu tématu.
„Hledáte knihy ohledně toho, jak trénovat zaříkávání životní magie?”
„Ano, z knihy, co jsem předtím koupil, jsem to vysvětlení pochopil, ale zápolím s vlastním zaříkáváním...”
„Ehm, pane Satou, technika životní magie je relativně snadná na zapamatování, ale normálně je třeba 3~5 let, aby ji člověk zvládl. Navíc i po takovém tréninku 80% lidí obvykle skončí neúspěšně.”
Ale já tu techniku dostal po jediném okusení životní magie? Přece jenom je to podvod...
„Ehm, i když už od začátku máte techniku životní magie, lidé, co si pamatují zaříkadla, jsou...”
Tak si to vyslechnu, když stejně nemám co ztratit.
„Člověk s nadáním? Správně, jsou lidé, co pocházejí z rodiny mágů s dlouhou tradicí a mají magickou techniku hned od narození, ale takového člověka obvykle učí jeho vlastní rodina...”
Není třeba se učit z učebnic... to chtěla říct, co?
Nedá se nic dělat, prostě si koupím knížky o trénování hlasu a hraní.
Začněme tím, že budu zlepšovat proud své řeči.
Magický obchod na hlavní ulici je překrytý něčím, co vypadá jako celta. Je zavřeno, přesně jak jsem si myslel.
„Zdravím, mrštný mládenče.”
Když jsem otočil hlavu, spatřil jsem, jak se dívka v prostých, a přesto elegantních jednodílných šatech předklání kupředu, zatímco se na mě dívala s očima vytočenýma vzhůru. Se svým štíhlým tělem a dlouhými, rovnými vlasy v mikádu je kouzelně nádherná.
„Zdravím, vojenská slečno, dneska máte rozkošné šaty.”
>[Získána technika Slovní podpora]
Prosím, nepřerušujte mou řeč...
„Ehehe~ jelikož jen stěží kdy máme volno, nemám moc příležitostí je nosit~”
„Co se včerejšku týče, tu zlomeninu máte vyléčenou?”
„Ano! To bych chtěla říct, ale ještě to občas pobolívá, takže jsem si myslela, že zajdu do chrámu.”
Jen tak pro jistotu, je to ta vojanda, co jsem včera zachránil ze stromu.
„Nemůžete se vyléčit sama?”
„Ve větrné magii není žádná léčebná metoda, víte?”
Aha, každý živel má svou vlastní silnou stránku.
„Ach~ Zena loví chlapce~~!!”
„Ach, no pravda. Když si odmyslím tu tvář, je dobře oblečený a navíc mladší! Dobře, Zeno.”
„Holky, přestaňte si z ní utahovat. I když je trochu opozdilá, snaží se ze všech sil, tak to jen s radostí pozorujte.”
Jestlipak to jsou kamarádky slečny vojandy. Před dveřmi do jednoho obchodu stojí pár hlučných dívek a navzájem si jedna druhé šeptají. Taky je v tom vmíchaná nenápadná urážka, hej.
Takže slečna vojanda se jmenuje Zena, hm, to je pěkné, výživně znějící jméno.
Zena v tichosti a s rudou tváří otevírá a zavírá ústa. Takováhle reakce je roztomilá~
„T-to není pravda. Jenom mu děkuju, že mě včera zachránil.”
Ty tři dívky po tomhle trochu zpřísní.
„Že tě zachránil, neříkej mi!!”
„Ten hrdina se stříbrnou maskou?!”
„To není možné! Máchal zároveň perlíkem a obouruční sekyrou, víš? Tenhle delikátně vyhlížející chlapec by to nezvládl.”
„Ne... tak to není.”
Zenina slova se k těm třem nedonesou.
„Ale copak se výškou neshoduje?”
„Copak nemá jiné vlasy? Ten kavalír byl blonďatý.”
„A nemá masku.”
„Hej, poslouchejte mě!” zakřičela Zena celým svým tělem.
Ty tři dívky jí konečně věnovaly svou pozornost.
„Tenhle muž mě včera donesl na pomocné stanoviště, když jsem se kvůli zranění nemohla hýbat!”
„Ach, ty jsi myslela takovou pomoc.”
„Ale to je potom svým způsobem zlatá příležitost!”
„Nepřirovnávej ji k sobě, Zena v sobě nemá takovou pohotovost.”
Jo, jsou hlučné. Ale do toho musí zasáhnout Zena. Z těch třech mám pocit, jako kdyby ji povzbuzovaly bez zášti nebo sarkasmu, pravděpodobně si jí váží.
Přemýšlím, jestli je to dobrý okamžik, abych je přerušil.
„Těší mě, že vás poznávám, já jsem Satou, kupec. Mám v plánu v tomhle městě nějakou dobu zůstat, budu rád, když mi pomůžete.”
„Chlapče, ty vážně nejsi Zenin kluk?”
„Potkal jsem ji včera. Navíc její jméno jsem se dozvěděl od vás.”
„Ale, ale aby Zena měla sukni a šla na rande!”
„Není to rande.” (Zena)
„Ale nikdy sis sukni nevzala, dokonce ani o svátcích.”
Zena a tři dívky, co vypadají, že jsou ve stejném věku jako ona, si živě povídaly.
„Byla bych ráda, kdyby sis se Zenou vyšel. Tahle holka, i když už je dospělá, si nikdy nevyšla s opačným pohlavím. Ani nemluvě o tom, aby měla kluka.”
„Jo, i když pochází z padlé šlechtické rodiny bez zlata a postavení, je to hodná holka. Je jako prkno, ale je to schopná uživatelka větrného živlu a jako voják má slibnou budoucnost.”
Ty zbývající dvě Zenu také doporučily.
Líbí se mi její osobnost. Za pět let, až se trochu zakulatí, bych jí rád dělal návrhy~
Zena ukončila své dohadování a vrátila se zpět sem.
„Nejsme padlí šlechtici!! Můj mladší bratr titul řádně zdědil. Ačkoli je pravda, že nemáme majetek nebo postavení ve vládě...”
Takže Zena je z nižší šlechty.
...Na to „plochá jako prkno” nenamítala.
„Přestaňme si Zenu dobírat a pojďme zpět do hradu. Pokud se zpozdíme na směnu, čeká nás velitelův speciální výcvik.”
„Tak za~tím~, Zeno. Později tě řádně vyzpovídáme~”
„Zeno, jdi na to sexuální přitažlivostí a bezbranností! Ukaž svou odvahu!”
Ty tři dívky se zdráhavě vrátily do hradu.
Zeně se ulevilo a vypadala trochu zahanbeně.
Hmm? Jedna dívka se sem poklusem vrátila a něco Zeně dala.
Zena se zpočátku tvářila bezvýrazně, ale když pochopila, co jí to předala, tvář jí zrudla jako rajče. Ta dívka takovou reakci pravděpodobně čekala a vrátila se ke svým přátelům se slovy „Hodně štěstí~”.
Zena si tu věc, co dostala, potají strčila do kapsy a já nemám v úmyslu se tím zabývat.
Protože jsem dospělý, jo.
---------------------------------------------
Dakujem
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatďakujem
OdpovědětVymazat