KNM - kapitola 81

Kapitola 81 – Rozkaz k útoku

„...Jako rytíři, co udržují spravedlnost, nemůžeme déle vystát kruté počínání černého dračího krále. Musíme proti němu vyrazit do zbraně, aby nebyla pošpiněna rytířská čest a sláva.”

Jak to Dračí císař řekl, na chvilku se odmlčel a podíval se po rytířích seřazených pod ním. Už to bylo dlouho, co se v Dračí říši shromáždilo takové velké množství rytířů; rytíři a jejich zvířata byli úhledně seřazení v jedné řadě za druhou a vypadalo to jako nekonečný oceán. Na špičce tohoto oceánu rytířů byl Dračí císař ve své fialové róbě a za ním byl princ Stříbrný Měsíc v černém a jeho Posvátný bílý drak.

V očích rytířů zářily jiskry nespokojenosti až do té míry, že se po celém těle začali chvět. Rytíři už byli nespokojení s brutalitou černého dračího krále. Kdyby jejich císař celou tu dobu nezůstal zticha, tak by možná už pozvedli své meče, vyrazili na Aklanský kontinent a vyhlásili černému dračímu králi válku.

Jak to Dračí císař viděl, v duchu se usmál a jeho oči už nedokázaly skrýt jeho skutečné tužby; ale v takovéto situaci si to každý z rytířů, co se na něj podíval, prostě vyložil jako rozhodnutí Dračího císaře konečně zareagovat.

„Tímto prohlašuji svého následníka vrchním velitelem. Zaútočíme na Aklan a vypudíme černého dračího krále!”

Důstojný a hluboký hlas Dračího císaře se ozýval tím oceánem rytířů. V tom okamžiku zůstali všichni rytíři zticha, jak Dračího císaře, vůdce všech rytířů, sledovali jak v nevíře, tak v očekávání.

Když Dračí císař s úsměvem kývl, a tím potvrdil, že jeho prohlášení nebylo jen jejich halucinacemi, všichni rytíři zajásali jako dav v koloseu. Všude byl slyšet radostný a vzrušený řev. Dav křičel „ať žije Dračí císař” a mnoha dalších opakovalo následníkovo jméno.

Válka nyní byla nevyhnutelná.

Dračí císař se usmál a potichu řekl: „Stříbrný Měsíci, můj synu, jak už jsem Miluovi nařídil, svedeš s ním falešnou bitvu. Nemůžeme mít mezi svými řadami příliš mnoho obětí, abychom neoslabili naši moc, ale také musíme mít pár obětí nebo by nás ostatní určitě začali podezřívat. Po bitvě Miluo ustoupí do Freezie a ty budeš bránit své území. S výmluvou, že Miluo ještě nebyl poražen, budeš Aklan pevně držet a nikdy ho nevrátíš aklanské vládě.”

Ačkoli rytíři byli tak hluční jako tisíc draků při úprku, že kdyby někdo vystřelil z mecha kanónu, tak by to zaniklo v jejich jásání, a ačkoli se Stříbrný Měsíc usmíval bez jediné změny, Dračí císař už věděl, čeho byl Stříbrný Měsíc schopen. A proto si byl jistý, že ho slyšel a dokonale vykoná dané rozkazy.

Aklanský kontinent mu brzy padne do rukou. Dvě třetiny světa už měl prakticky v kapse a zbývala jenom Obchodní aliance... Dračí císař se snažil utišit své tlukoucí srdce. Už čekal tak dlouho a zakrátko se jeho přání vyplní, už jenom chvilku...

Dračí císař nedokázal zabránit, aby mu na rtech nezahrál úsměv a aby se mu v očích neobjevila hrabivost. Nicméně všichni rytíři byli omámení nadcházející ctí a slávou a nikdo si na Dračím císaři nevšiml ničeho divného... nebo možná by se mělo říct, že skoro nikdo si toho nevšiml.





Když se Lanski dozvěděla o plánu svého otce zaútočit na černého dračího krále, nepociťovala ani trochu vzrušení jako její kolegové rytíři. Místo toho v tváři zbledla a okamžitě odtáhla Jasmínu pryč. Nebylo času nazbyt; Liola se měl co nevidět vydat do války. Lanski neměla žádnou pevnou představu, co by se stalo, kdyby to tak opravdu dopadlo. Ale věděla, že pokud to takhle půjde dál, Liola doopravdy zmizí a zůstane jenom Stříbrný Měsíc.

„Stříbrný Měsíci!” zakřičela Jasmína naštvaně. „V očích toho chlápka vidím jenom přetvářku a odpor. Ta věc není Liola!”

Tohle si Jasmína myslela o Stříbrném Měsíci, když ho chvilku pozorovala. Lanski naopak zůstala zticha; navzdory tomu, že viděla, jak se Liola usmívá a odpovídá na otázky, nebyla vůbec ráda. Nikdy ho nechtěla vidět chovat se takhle uměle a radši by chtěla zpět toho předchozího chladného Liolu.

„Nesmíme dopustit, aby to takhle pokračovalo. Pojďme najít nejstaršího bratra.” Lanski popadla Jasmínu a zoufale běžela k věži, kde žil její nejstarší bratr.

Ty dvě dívky běžely, jako kdyby měly křídla. Vyběhly z paláce na pastvinu, ale když spatřily stinnou postavu, najednou se zastavily. Ten člověk měl na sobě dlouhou černobílou róbu. Opíral se o strom a v klidu si postrčil brýle po nose.

Lanski a Jasmína se po sobě podívaly, ani jedna si nebyla jistá, co měl Mizerui za lubem. Podle toho, jak to vypadalo, na ně čekal. Ačkoli byly zvědavé, jak to, že věděl, že jdou hledat Mochu, znali záhadnou povahu tohoto čaroděje, a tak by nebylo nic příliš divného, kdyby to věděl.

„Mizeruii, co se děje?” zeptala se Lanski váhavě. Ačkoli se ho vážně chtěla přímo zeptat, jestli je ochotný Liolovi pomoct, ale když pomyslela, že její otec měl uši všude, neodvážila se zeptat.

Mizerui se choval, jako kdyby si těch dvou do teď nevšiml. Podíval se na dvě dívky koutkem oka, choval se, jako kdyby o ně neměl zájem, a řekl: „Jděte zpět. Možná by nebyl špatný nápad se s následníkem rozloučit, protože možná už nebudete mít další šanci ho vidět.”

„Co tím myslíš?” Lanski byla najednou nervózní. Mohlo by to být tak, že i Mizerui si myslel, že je Liola pryč?

„Nejsi ochotný pomoct? Copak jsi s nimi vždycky nebyl zadobře? Proč to v takovéhle době jenom sleduješ z ústraní?!” vyzvídala Jasmína naštvaně.

Tváří v tvář hněvu dvou dívek si Mizerui tak nějak bezmocně postrčil brýle po nose, ale nevěděla, jak to má vysvětlit.

Lanski chladně řekla: „Pokud nejsi ochotný Liolovi pomoct, jdi mi z cesty. Jdu za svým nejstarším bratrem.”

„Princezno, výsosti.” Mizerui si povzdechl a pak se zeptal na oplátku: „Nebylo by ještě lepší, kdyby se Liola nevrátil?”

„O čem to ml...” Lanski chtěla pokračovat, ale Jasmína ji zezadu zatahala a Lanski najednou ztichla.

Skepticky se podívala po Mizeruiovi, co na ni rozpustile mrkl. Lanski nebyla hlupačka. Uvědomila si, že Mizeruiův postoj nebylo jen zahálčivé postávání. Místo toho přesně jako ona nemohl své úmysly otevřeně vyjádřit. Lanski popřemýšlela o tom, co Mizerui řekl. „Kdyby se Liola nevrátil” by se velmi dobře dalo vyložit i jinak: mohlo by to naznačovat, že Liola unikl kontrole jeho otce, a proto se nikdy nevrátil?

Tohle by znamenalo, že Mizerui opravdu plánoval Liolovi pomoci? Když o tom Lanski popřemýšlela, začala se usmívat. Když si vyměnila jeden pohled s Jasmínou, nedokázala zabránit tomu, aby se jí to štěstí neukázalo na tváři. „Máš pravdu. Vážně bych se se svým bratrem měla rozloučit. Takže já půjdu.”

Mizerui přikývl a díval se, jak ty dívky odcházely. Znovu si postrčil svoje brýle a pro sebe si zamumlal: „Tak naivní dívky. Pokud jste vy dokázaly odhadnout, co jsem tím myslel, vážně si myslíte, že to Dračí císař neodhadl? Naštěstí je teď až moc šťastný na to, aby si vzpomněl, že má na nás dávat pozor, jinak...”

Z dálky se podíval na místo, odkud vycházel všechen ten hluk, a slyšel následníkův hlas. Následník teď povzbudivě promlouval k rytířům a poté následovala vlna jásotu.

„Dračí císaři, Quisiho porážka a svět, co ti pomalu padá do rukou. Neznervóznilo tě to vítězství za vítězstvím? Dovolil bys, aby Liola odešel z tvého dohledu, což znamená, že jsi opravdu nervózní. Přece jen jsi čekal celou věčnost...”

Mizerui si postrčil brýle a v očích mu problesklo světlo. Jeho rty s úsměvem na nich vypadaly neuvěřitelně podobně jako rty ďábla na druhém světě: jako Gle. Jeho úsměv v sobě nesl náznak žertu a zlověstnosti.





„Hej! Hej! Kdo je tenhle super pohledný muž?”

Flower se rozšířily její nádherné oči a její jasně červené rty vykroužily tvar písmene O. Její tón zněl jako nějaká vilná žena, co pohledného muže neviděla stovky let. Kdyby nebyla na veřejnosti v přítomnosti bandy rytířů, tak by se k němu vrhla a pořádně by si jeho tvář prohlédla.

Vedle ní stál Yizhou, a to byla ta nešťastná duše, které se na to zeptala. Nasadil podivně přemáhaný výraz a pak ztuhle odpověděl: „Čtvrtý princ.”

Když Flower dostala svojí odpověď, místo toho zírala na Yizhoua a odsekla: „Pche! Samozřejmě že vím, že to je čtvrtý princ!”

Yizhou byl trochu oněmělý. „Ty...”

„Jak mohl být ten princ minule tak chladný a za jeden den se najednou proměnil na pohledného muže, co lidi zdraví s úsměvem?”

Flower si nevšímala Yizhouovy oněmělosti a začala si pro sebe mumlat, zatímco po tom cukrátku, co nazvala „pohledným mužem”, hodila pár dalších pohledů. Yizhou kvůli Floweriným slovům ztichl, neboť vůči princově očividné změně byl také skeptický a byl si jistý, že je něco špatně. Když se jeho bratr Yiyu přiblížil k princi, zdálo se, že se jeho laškovný úsměv nikdy nezměnil.

Yizhou naklonil hlavu, aby se podíval na svého bratra. Jeho postoj mu přišel celkem divný. Flower si zahrávala s oběma bratry, ale jelikož Yiyu na to vůbec nereagoval, začala si zahrávat jenom s Yizhouem.

Bylo to pro něj celkem divné. Jak mohl Yiyu při své výbušnosti vydržet Floweriny nechutné vtípky? Yizhou, jenž hluboce chápal osobnost svého bratra, si nemyslel, že by to mohlo být něco normálního.

Zvláště, když se Yiyu choval, jako by to celé podléhalo utajení a sám se choval velmi tajnůstkářsky. Kdykoli se ho na to Yizhou zeptal, Yiyu ho odmávl s pohledem, co říkal: „Já jsem jediný, kdo o tom může vědět.”

To jediné, co Yiyu věděl a on ne, byla magie. Yizhou se podíval po čtvrtém princi; mohla to být magie?

Tím pohledem se náhodou setkal s očima Stříbrného Měsíce. Stříbrný Měsíc se svým jemným vzezřením měl na tváři vždycky lehký úsměv a vypadal elegantně, ale ne falešně. Nebylo na něm nic, na co by si mohl člověk stěžovat. Ale to bylo přesně to, kvůli čemu měli lidé, co „Liolu” skutečně viděli, rozporuplný pocit.

Tenhle téměř dokonalý princ nebyl Liola.

Yizhou viděl Liolu jen párkrát a tohle byl pocit, co měl. Jak to, že si toho lidé, co ho znali víc, nevšimli? Pak spatřil, jak k nim běží princezna Lanski. Podle toho, kam mířila, sem pravděpodobně přišla za následníkem.

Zdálo se, že si princ Stříbrný Měsíc všiml, jak Yizhou pohnul očima, takže se podíval směrem, kterým se díval. Také si Lanski všiml.

„Proč tak spěcháš, sestro?” zeptal se Stříbrný Měsíc s úsměvem.

Yizhou si podivně všiml, že se princezna Lanski ze začátku tvářila naprosto vzrušeně, ale když zaslechla, co Stříbrný Měsíc řekl, celé tělo jí ztuhlo a zdálo se, že dokonce i její výraz začal být ostražitý.

„Li... bratře, slyšela jsem, že jdeš do války. Chtěla jsem se s tebou rozloučit.” Zdálo se, že Lanski bylo nepříjemné Stříbrného Měsíce oslovovat jako svého bratra.

„Aha.”

Stříbrný Měsíc se šťastně usmál. Zlehka Lanski objal a políbil ji na její bílé čelo. „Tak na shledanou, sestro.”

Zdálo se, že se Lanski nejprve ostýchala a pak zase celá ztuhla. Nervózně řekla: „Na shledanou... bratře.”

Stříbrný Měsíc se usmál a pak se otočil a nakročil k Yizhouovi, jako by jim chtěl něco rozkázat. Jak se otočil, ušel mu Lanskin rychle se měnící výraz: vypadalo to jako smutek s touhou. Ústy vykroužila pár slov a pak se otočila a utekla. Jak běžela, zdálo se, že po ní ve vzduchu zůstalo něco třpytivého.

„Sbohem, Liolo?” zamumlala Flower se zamračením.

Yizhou to slyšel a podíval se na ni, ale ona se na něj také zmateně dívala. Zdálo se, že oba dva „viděli”, co Lanski řekla, ale ani jeden nechápal, co to znamenalo.

Yizhou si ta zlověstná slova potají uložil do paměti.

„Yiyu, Yizhou, Flower, všichni víte, že vedu armádu do boje proti Černému dračímu králi,” řekl Liola zlehka a jeho úsměv zmizel.

Ti tři si uvědomili, že následník mluvil velmi vážně. Dokonce i Flower utlumila svůj laškovný pohled a v tichosti následníka poslouchala.

„Zrovna jste se stali mými přímými rytíři a ačkoli se může zdát, že je příliš brzy, abych tohle řekl, situace je opravdu naléhavá a nedovolí mi vás poznat lépe.” Stříbrný Měsíc se po těch třech podíval. Ačkoli jeho výraz nebyl přísný, kvůli jeho stříbrným očím pocítili zamrazení.

Po tom jednom pohledu Stříbrný Měsíc konečně řekl, co chtěl říct: „Potřebuju vaši loajalitu.”

Když viděl jejich zmatené pohledy, dodal: „Absolutní loajalitu; oddanost duše.”

Oddanost duše! Všichni tři se trochu zachvěli. Od začátku věků to byl nejvyšší způsob, jak člověk mohl vyjádřit svou loajalitu. Ačkoli duše byla jen mlhavý koncept a nazývat to tedy oddaností duše se možná zdálo trochu přehnané, ale dokazovalo to důležitost takové věrnosti. Mnoho rytířů strávilo celý život hledáním takového člověka, kterému by mohli přísahat tuto věrnost, a nenašli jej.

Nicméně dračí císařská rodina byla výjimkou. Mnoho císařských přímých rytířů jim vlastně odpřísáhlo takovou věrnost, ale často k tomu docházelo až po nějaké době, co se navzájem poznali, nebo dokonce poté, co člen císařské rodiny udělal něco, co toho konkrétního rytíře dojalo. Teprve pak se rytíř chopil iniciativy, aby takovou přísahu složil.

Po odpřísáhnutí Oddanosti duše nikdy nebylo místo na lítost. Přísaha takového významu byla mimo okruh rytířů často nazývána i jinak – Ďáblova přísaha.

Skutečný příběh, z kterého vzniklo toto jméno, se už dávno zapomněl. Ale všichni věděli, že když rytíř složil tuto přísahu, věrnost toho rytíře se nemohla nijak změnit, i kdyby se člověk, kterému tak přísahali, změnil na ďábla, ducha nebo blázna, co chtěl zničit svět. A proto byla Oddanost duše přísahou, v které rytíř v podstatě zaprodal svou duši a svědomí.

Pro ty tři, kteří byli přímými rytíři Stříbrného rytíře jen pár dní, byla Oddanost duše trochu moc.

Když je požádal, aby mu složili Oddanost duše, všichni tři se mračili. Neměli ponětí, že princ Stříbrný Měsíc bude v téhle době požadovat takovou přísahu. Nebo lépe řečeno nečekali, že po nich bude vyžadovat Oddanost duše. Normálně řečeno to bylo něco, o co rytíři nežádali, ale aktivně prováděli.

„Princi, vaše výsosti, je to vážně nezbytné? Všichni jsme vaši přímí rytíři a tato přísaha bude jen otázkou času...”

V porovnání s dvěma muži, co se místo odpovědi mračili, Flower měla více mezilidských zkušenosti, a tak zareagovala jako první. Začala choulostivě a taktně mluvit. Obyčejný člověk by pravděpodobně podlehl a až po uši se zamiloval do Flowerina flirtovného chování, ale Stříbrný Měsíc nebyl obyčejný člověk. Pod závojem jeho úsměvu byl pevný led; nepotřeboval falešnou laskavost, ani pěkná slova. Chtěl jenom přesnou odpověď, aby mohl splnit rozkazy Dračího císaře.

Stříbrný Měsíc se stále usmíval, ale jak se díval na ty tři, jeho oči byly chladné. Dokonce ani Flower se nedokázala dál chovat tak flirtovně. Mohla akorát zavřít pusu.

„Tohle je příliš rychlé. To nejde,” odpověděl Yizhou přímo. Už věděl, že bez ohledu na to, jestli je ten člověk před ním Stříbrná Maska, Liola nebo princ Stříbrný Měsíc, nebyl to ten typ, co by chtěl lichotky. On chtěl pravdivé odpovědi, a tak mu Yizhou poskytl přesně to.

V porovnání s Flowerinými falešnými a umělými slovy, Stříbrný Měsíc si cenil Yizhouovy přímosti, ale tohle nebyla odpověď, kterou chtěl. Bez požadované odpovědi nebyl schopen splnit rozkaz Dračího císaře. A hlavní instrukcí vraha bylo za každou cenu misi splnit.

Oči Stříbrného Měsíce se rozběhly po okolí a on sám slabě řekl: „Je příliš mnoho tajemství, co teď musíte znát. Pokud nejste ochotní přísahat Oddanost duše, pak nikdy nebudete mít právo je vědět.”

Jakmile zaslechli slovo „tajemství”, Yiyu a Flower se chovali, jako kdyby měli potíže vystát své vzrušení. Od dávných časů byl každý člověk, s kterým císař sdílel tajemství, jeho skutečným důvěrníkem a nebylo pochyb o tom, že Stříbrný Měsíc byl příštím Dračím císařem. Podle nynější situace to vypadalo, že moc nynějšího Dračího císaře bude trvat jen krátce. Stát se důvěrníkem Dračího císaře by je postavilo nad všechny ostatní rytíře a kdyby takové postavení získali, co na tom, že by museli sloužit někomu zlému?

Jak o tom přemýšleli, oba padli na jedno koleno a odpověděli: „Vaše výsosti, prosím, přijměte Oddanost mé duše. Bez ohledu na své tělo nebo duši vám budu sloužit celým srdcem. Budu vás následovat jak do nebe, tak do pekel. Ať se vám postaví kdokoli nebo cokoli, můj meč to přetne. I pokud zemřu, plamen mé duše bude pro vás dál hořet, aby rozjasňoval vaši cestu nebo spaloval vaše nepřátele. Má věrnost vůči vám zůstane, až dokud se má duše nerozplyne.”

Jak Stříbrný Měsíc získal dvě přísahy Oddanosti duše, spokojeně se usmál. Jelikož Dračí císař věděl, že nebude snadné získat Oddanost duše, rozkázal, aby získal alespoň jednu přísahu, aby se dala později využít. Když získal dvě, splnil svoje rozkazy. A proto se nezdálo, že by byl Stříbrný Měsíc nějak zvlášť nespokojený kvůli Yizhouovi, co tam stál bez dalšího slova.

Ve skutečnosti Stříbrný Měsíc nic necítil. Nezáleželo mu na tom, jestli čelil takové přísné přísaze, ani mu nezáleželo na rytíři, co mu odmítl dát svou věrnost. Necítil žádnou radost nebo neštěstí. Pro Stříbrného Měsíce existovalo jenom „přijetí mise” a „splnění mise”.

Mise byla splněna a bylo na čase, aby se vrátil a nahlásil výsledek. Stříbrný Měsíc se otočil a odkráčel za Dračím císařem.

„Bratře, co to s tebou je? Proč jsi princi nepřísahal svou věrnost? Co jsi hlupák? Dřív nebo později to stejně uděláš, tak co na tom záleží, když by to bylo teď? Jen se na sebe podívej! Pravděpodobně jsi prince rozčílil.” Když Stříbrný Měsíc odešel, Yiyu okamžitě vyskočil a začal se svému tichému bratrovi vysmívat.

Yizhou se v tichosti díval na následníkova záda. Jelikož byl introvert, vždycky byl všímavější než ostatní. Jako například v ten moment, co se následník odvrátil, jeho oči naprosto pozbyly život.

Nebo jiný příklad: když naposledy viděl prince kráčet palácem, každý jeho krok byl přesně jeden metr dlouhý. To objevil díky tomu, že dlaždice v paláci byly přesně jeden metr dlouhé, a následníkův kotník vždycky dokonale dopadl na čáru mezi dlaždicemi.

Co to znamenalo? Yizhou si vlastně sám nebyl moc jistý, ale instinktivně se nad takovým počínáním mračil a v tichosti si jich všímal. Z hlubin jeho mysli se mu to vybavilo, až když ho princ požádal, aby mu odpřísáhl svou věrnost. Když o tom chvilku přemýšlel, sice nepřišel na to, proč se následník chová takhle, ale opravdu v něm vyvstal pocit, že mu nechce sloužit.

Ten pocit byl pro něj až příliš přirozený. Velmi podobný pocitu člověku, co by nikdy nepřísahal věrnost mecha nebo léčivému maxunu.

Maxun... Zdálo se, že Yizhou na něco přišel. Znovu zvedl hlavu, aby se podíval na následníkova záda.





„Och? Jenom Yizhou nebyl ochotný?” řekl Dračí císař, když si vyslechl hlášení Stříbrného Měsíce. „Myslel jsem si, že on bude první, co svou věrnost odpřísáhne, ten chladný a bezcitný rytíř...”

Stříbrný Měsíc v tichosti stál. Na to, co Dračí císař řekl, ani v nejmenším nezareagoval.

„I když není ochotný, na tom nezáleží. Dvě Oddanosti duše budou stačit.” Dračí císař se posměšně usmál. „Oddanost duše v dnešní době nic moc neznamená. Byli ochotní ti přísahat jen po pár dnech známosti.”

Kdysi dávno bylo mnoho rytířů, co s ním bylo v mnoha těžkých dobách; společně bojovali za své ideály a nakonec mu odpřísáhli vlastní duši... Oheň duší tech rytířů už pravděpodobně ani neexistoval. Do srdce Dračího císaře najednou vtrhla vzdálená vzpomínka. Věci, o kterých nikdo nevěděl, co teď byly pohřbené v hlubinách minulosti. To byl důvod, proč ještě stále existovalo srdce Dračího císaře.

Dračí císař se probral ze svých vzpomínek a podíval se na následníka, co stál před ním. V jeho očích se mísilo spoustu pocitů; tenhle by měl být poslední, ne?

„Jdi si zatím odpočinout a připrav se na hrozící bitvu.”

Stříbrný Měsíc přikývl a pak potichu odešel.

„Vaše Veličenstvo, já si myslím, že není vhodná chvíle na to, aby následník odešel z vašeho dohledu.”

Idojin, co stál za Dračím císařem se skloněnou hlavou, nakonec promluvil; ale jakmile tak učinil, zdálo se, že měl pocit, že řekl něco, co neměl. Pak zůstal zticha a čekal, co Dračí císař odpoví.

„Och?” Nevypadalo to, že by to Dračího císaře naštvalo. „Rozveď to.”

„Ačkoli hypnóza je naprosto dokončená, je těžké předvídat lidské srdce. Já si myslím, že potřebujeme trochu víc času, abychom se přesvědčili, že je hypnóza stabilní. Abychom se ujistili, že je ten plán prostý.” Idojin v klidu vyjádřil své myšlenky, aniž by se snažil Dračího císaře dál přesvědčovat. Věděl, že Dračí císař měl deset tisíc let bezpříkladné moudrosti. A on to musel akorát vypíchnout.

Dračí císař byl chvíli zticha, než odpověděl: „Máš pravdu, Idojine, lidské srdce je vskutku nepředvídatelné. Dokonce ani nejslabší člověk se po mnoha letech nemusí poddat moci magie. Ale víš, co jej přinutí se skutečně vzdát?”

Idojin se mírně uklonil: „Nevím.”

Dračí císař se podíval na následníkova záda, jak odcházel, a v očích mu problesklo světlo. Řekl téměř krutým tónem: „Když odstraní každé místo, kam by se mohl vrátit. Takže i kdyby se vrátil zpět, neměl by kam jít. Než ho nutit, aby na své společníky zapomněl, bude lepší, aby jeho společníci zapomněli na něj. Aby ho dokonce nenáviděli. A tím jeho společníci zařídí, že nad ním budeme mít absolutní kontrolu.”

„Ale já věřím, že jeho společníci už znají skutečnou pravdu a že ho nezačnou tak snadno nenávidět.”

Jak Dračí císař zaslechl Idojinova slova, najednou vybuchl nekonečným smíchem, až se mu v koutcích očí objevily slzy.

„Ach, Idojine... už od dávných časů byla nenávist cit, který se dal snadno vyprovokovat. Pokud můj ubohý následník učiní něco neodpustitelného, jako třeba že zraní nebo zabije lidi, co jsou jeho společníkům drahé, pak nebude záležet na tom, jaké měl k tomu důvody nebo jestli to dokázal ovládnout. Jeho společníci nebudou mít na výběr a budou ho muset nenávidět. Kvůli tomu jsem následníka přinutil zabít Quisiho. Můj následník si očividně naivně nemyslel, že by mu odpustili, a tak propadl zoufalství a vzdal to.”

„Je jenom škoda, že Quisi nezemřel. A to je mimo má očekávání.” Dračí císař zavřel oči; prsty rychle klepal a jeho mysl propočítávala.

„Nicméně na tom nezáleží. Škoda způsobená válkou je mnohem větší. Časem ho nebudou nenávidět jen jeho společníci. Hodlám to udělat tak, že kromě místa mezi rytíři Dračí říše...”

„Všichni ho opustí, nebude mít kam jít!”

V srdci Dračího císaře najednou vzplanula bodavá bolest, ale Dračí císař se začal smát. Elegantně položil ruku před svou hruď nebo spíše... před Caffeyovu hruď.

Ach, ano, Caffey, bude přesně jako ty.
---------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>