KNM - kapitola 80

Kapitola 80 – Když byl Caffey ještě Caffeym...

„Chceš mě vyzvat na souboj?”

Dračí císař byl celkem překvapený. Jen zřídkakdy ho někdo vyzval na souboj. Než nastoupil na trůn, jeho osobnost byla jemná a jen vzácně s někým bojoval. Po jeho korunovaci se nikdo neodvážil vyzvat na souboj Dračího císaře. Ale teď ho najednou chtěla na souboj vyzvat žena?

„Jo, slyšela jsem, že Dračí císař zůstal neporažený stovky let?” Zdálo se, že dívčiny oči byly plné posedlosti po boji.

Dračí císař se usmál. Na trůnu se držel jen skoro sto let, tak kde se mohl vzít tenhle titul neporaženého po stovky let? Ale pro všechny ostatní nebyl Dračí císař jen jeden člověk. Dračí císař... a také král Dračího kontinentu byl neporazitelný symbol jako vůdce všech rytířů.

„Tak budeme mít souboj nebo ne?” zeptala se dívka nezdvořile.

„Rytířský vyzyvatel musí nejdříve sdělit své jméno a hodnost.”

„Moje jméno je Susanna a léčitelé nemají hodnosti,” ohlásila Susanna své jméno.

Nechat se na souboj vyzvat léčitelem? Dračí císař nevěděl, jak zareagovat. Ačkoli na Dračím kontinentu byli lidé, co jej potají nazývali nejnemožnějším Dračím císařem v celé historii, nechat se vyzvat na souboj léčitelem bylo stejně směšné.

„Počkat!” Další velký chlapec rychle přispěchal k nim a nahlas zakřičel: „Já jsem Gle, mág, a taky tě chci vyzvat na souboj!”

A přesto další vyzyvatel? Dračí císař si pomyslel, že ta situace začíná být čím dál tím zajímavější, zvláště když císařští rytíři po jeho boku byli tak naštvaní, že jim tváře zfialověly. Kdyby je Dračí císař nezastavil, možná už by ty dva rozsekali na kousky.

„No, dobrá, já jsem Caffey. Moje hodnost je... hádám, že Dračí císař.”

Dračí císař se nečekaně rozhodl bojovat. Široko daleko bylo známo, že se boji vyhnul, kdykoli mohl. Spíš než boj radši máchal mečem jako v nějakém nádherném tanci. Předvedl rytířské pozdravení a pak vytasil svůj tenký meč, zatímco se mlhavě usmíval na ty dva mladé lidi.

Ačkoli všem rytířům spadla brada kvůli tomu, že se Dračí císař rozhodl tu výzvu přijmout, jelikož to byla vůle Dračího císaře, neměli na výběr, museli ho poslechnout a ustoupit, aby jim dali místo k boji.

Susanna se otočila a nezdvořile Gleovi řekla: „Hej! Nechci ho šikanovat v 2v1. Já jsem ho vyzvala jako první, takže mě musíš nechat bojovat jako první.”

Gle pokrčil rameny. Tak nějak se držel pravidla: „první přijde, první bere”, zvlášť když jako první dorazila ta bláznivá ženská Susanna. Kdyby ji nenechal jít jako první, tak by to možná dopadlo tak, že by bojovali nejdřív mezi sebou.

„Už jdu, Caffey.” Susannin zájem o souboj dosáhl vrcholu a už nechtěla čekat ani chviličku. Jakmile to dořekla, okamžitě vyrazila bez ohledu na to, jestli je její protivník připravený nebo ne.

Řekla mi Caffey... Dračí císař zamrkal. Kolik už to bylo let? Kromě Bairui, Milua a jeho nejstaršího syna ho nikdo jiný neoslovil jeho vlastním jménem. Když mu tahle dívka řekla jménem, najednou si vzpomněl, správně, jeho jméno bylo opravdu Caffey, tak proč o sobě vždycky mluvil jako o Dračím císaři?

„Proč jsi tak zamrzl?!”

Susannina pěst dorazila ještě před jejím hlasem. Když Caffey zaslechl slovo „zamrzl”, její pěst už se srazila z jeho tváří. Až do teď si nevzpomněl, že vlastně bojuje.

Ach jo, vypadá to, že můj stav zastavit se a přemýšlet se nezlepšil. Sakra! Dokonce jsem ani nepoužil svoji auru? Tahle rána bude bolet.

„Jů, zatraceně!” Gleovi se rozšířily oči. „Susanno, ty jsi jedinou ranou srazila k zemi Dračího císaře. Jaký má zbytek souboje smysl?”

Bez ochrany aury bylo Caffeyho tělo méně silné než Susanna, zvláště když se jeho tvář srazila s její pěstí. Bylo by divné, kdyby nepadl. Caffey měl pocit, že vidí hvězdy, a tvář ho bolela tak moc, že měl pocit, že ho zohyzdila.

Susanna obezřetně sledovala Caffeyho, co ležel na zemi: ačkoli jeho elegantní tvář teď byla z poloviny pohmožděná, zdálo se jí, že vypadal ještě ubožeji? Tohle by v ženě mohlo snadno zažehnout touhu pečovat o něj a chránit jej! Ne! Musí ho udeřit tvrději, aby natekl jako pařený bochánek a aby tak zachránila své kolegyně ženy.

Caffey se zrovna dodíval na všechny ty hvězdičky. Když se otočil, přímo před jeho tváří se objevila velká pěst. Caffeyho první reakce byla myšlenka: To... vždycky míří na mou tvář?

Jako kdyby chtěla Susanna potvrdit Caffeyovu domněnku, všechny její pěsti přistály na jeho tvář. Její pěsti byly tak rychlé, že rytíři stranou to sledovali, jako kdyby zapomněli, že ten člověk, co zrovna dostával výprask, byl jejich vlastní císař. Bezvýrazně na tu bláznivou ženu zírali, jak nemilosrdně máchala, jako kdyby mlátila svého nevěrného manžela.

„Susanniny pěsti jsou k tvářím nemilosrdné. Ach jo, taková škoda.” Gle potřásl hlavou a povzdechl si, i když si myslel, že je divné, že Dračí císař na obranu nepoužil svou auru a ani žádnou ránu neopětoval. Vážně by si mohl tak důvěřovat?

„Fuu! Tohle z něj rozhodně udělá navěky zohyzděného.” Susanna ho mlátila tak moc, že musela lapat po dechu. Věřila si, že její pěsti stačily na to, aby tvář toho muže zohyzdily.

„Taková škoda! Vážná škoda!” Gle ten pohled nedokázal unést a odvrátil hlavu. Tohle byl ještě před chvilkou elegantní Dračí císař, ale teď to byl pařený bochánek s příchutí medicíny. Bylo to nadýchané a fialové a těžko se na to dívalo.

Susanna se podívala. Pomyslela si, že to je to nejlepší mistrovské dílo v historii jejího zohyzďování; nikdy nebylo jiného člověka, jehož zohyzdění by bylo tak důkladné. Nemohla si pomoct, založila si ruce v bok a zasmála se směrem k nebesům. Konečně svým sestrám ženám pomohla zbavit se dalšího problému!

V tom okamžiku si Caffey zlehka zakryl tvář pravou rukou. Po mdlém fialovém světle ruku sundal a znovu se objevila elegantní, a přesto pohledná tvář. Teď mohl konečně otevřít pusu, aby promluvil; předtím měl ústa z těch ran tak nateklá, že vůbec nemohl mluvit. Caffey se zmateně zeptal: „Proč jsi mířila jenom na tvář? Není to životně důležitý orgán.”

„Protože mi bylo ctí zohyzdit pohle—... počkat! Jak to, že se ti tvář vrátila k normálu?” Susanna padla na kolena. Popadla Caffeyho za tvář a dívala se všude možně, ale nemohla najít ani stopu po jediné modřině. Její mistrovské dílo teď bylo naprosto pryč a ona se cítila hluboce zklamaná.

„Vyléčil jsem to léčivou magií.” Co se týkalo toho, že ho Susanna držela za tvář, Caffey nad tím jenom zamrkal a nic neřekl.

„Léčivou magií? Proč by rytíř používal léčivou magii? Víš vůbec, co to je rytíř? Rytíř je to, co vyráží v první linii jako živý štít! A taky nesnáším lidi, co mi kradou práci!” Susanna zaskřípala zuby. Chtěla ho znovu zmlátit, ale věděla, že léčivá magie tohoto muže je až příliš mocná. Nemohla uvěřit, že svoje zranění vyléčil mrknutím oka. Jeho léčivá magie mohla dobře překonat tu její, magii skutečného léčitele...

„Ach... to je mi vážně líto,” omluvil se Caffey. Nebyl si vědom, že někomu ukradl práci. Pravda, nehodilo se pro něj, jako pro rytíře, aby se učil tu léčivou, pečetící a hypnotickou magii. Ach jo! Vážně jsem to neměl.

„Hej, Caffey, chceš, abych tě zohyzdila nebo ne?” Susanna si stěžovala: „Když se vyléčíš po tom, co tě zmlátím, není to jenom mrháním mými silami? A nikdy tě nebudu schopna zohyzdit. Jsi muž, proč se staráš o svůj zjev? Vážně ti záleží na tom, jestli mě necháš tě zohyzdit?”

„Ech?” Caffey se odmlčel. „Hádám, že na tom nesejde. Ale i když se nevyléčím, copak se to časem samo nezahojí?”

„Tak co říkáš na to, kdybych tě pořezala nožem?” Susanna se upřímně snažila vymyslet jiný pán.

Caffey o tom vážně popřemýšlel, o tom, jestli tahle metoda zohyzdění bude fungovat nebo ne. Ale když o tom chvilku přemýšlel, vysvětlil: „Tak to bude trvat trochu déle, ale nakonec se to stejně zahojí. Jsem svatý rytíř a moje tělo se dokáže samo vyléčit.”

„To je otravné. Takže co můžu udělat, abych zničila tu tvou tvář?” zeptala se Susanna člověka, který měl přijmout ono zohyzdění, jak to má provést; bylo to prakticky to samé, jako kdyby se zeptala prasete, jako by ho mohla uvařit.

„Hmm...” Caffey o tom vlastně trochu popřemýšlel. Byl otrávený, že navzdory tomu, že jeho Kung Fu bylo jen taktak, jeho léčivá magie byla prakticky nepřekonatelná a v důsledku čehož měl silnou moc samoléčby. Ať přemýšlel sebeusilovněji, nedokázal vymyslet způsob, jak se trvale zohyzdit. Teď litoval, že se léčivou magii učil příliš vážně, což vedlo k nynější situaci.

Nakonec Caffey potřásl hlavou v depresi a řekl: „Ne, nedokážu přijít na žádný způsob. Možná bys mi mohla říct, proč se mě snažíš zohyzdit, a pak ti možná budu moct pomoct vymyslet jiný plán.”

„Abys nemohl svou tvář využít k flirtování a nelámal přitom ženám srdce!” řekla Susanna spravedlivě.

„Aha...” Caffey naklonil hlavu ke straně a zamyslel se. „No, myslím, že by ses za mě mohla provdat, pak bys mohla spravovat, jak žiju, a pak bych s touhle tváří nebyl schopen svést žádné ženy. Co si o tom myslíš?”

„Aha? Ale já jsem pořád studentka, takže s tebou nemůžu jít na Dračí kontinent! I když si tě vezmu a nebudu vedle tebe, tak stejně budeš mít aférky!” Susanna byla trochu otrávená. Než vystuduje, tak to budou léta, a on by za těch pár let mohl potencionálně ublížit stovkám srdcí!

„Hmm! Dobrá, tak než dostuduješ, tak zůstanu tady s tebou,” prohlásil Caffey svůj kompromis.

Císařští rytíři křičeli z plných plic: „Můj bože! Někdo se hned spojte s nejstarším princem! Občasný idiotský syndrom Dračího císaře se znovu probudil k životu!”

„Co, udělal jsi zrovna něco hloupého?” zeptala se Susanna zmateně, jak otočila hlavu.

„Udělal jsem něco?” Caffey o tom chvíli přemýšlel a pak najednou tleskl. „Já vím, to musí být to, jak jsem stál jako kůl, zatímco jsi mě mlátila, a dokonce jsem zapomněl uvolnit i svou auru, abych to zablokoval.”

„Aha. To bylo rozhodně hloupé. Příště nezapomeň uvolnit svou auru; přece jenom jsi rytíř,” přikývla Susanna.

„Já vím. Už znovu nezapomenu,” souhlasil Caffey, pak o tom popřemýšlel a řekl s úsměvem: „Vlastně nezáleží na tom, jestli na to zapomenu nebo ne. Ty se za mě hodláš provdat a můžeš mi to připomenout vždycky, když zapomenu.”

„To je pravda, tak potom nezáleží, když na to zapomeneš.” Susanna se poplácala po hrudi a slíbila: „Budu si pamatovat, že ti to mám připomenout.”

„To je skvělé. Je skvělé mít manželku.” Caffey se hloupě usmíval.

Gle měl pocit, jako že se mu nedostává slov, když se stal svědkem konverzace mezi dvěma lidmi, jejichž IQ bylo nižší než 50. Dlouho byl zticha. „Zase” udělal něco hloupého? A měl syna... Gle si nemohl pomoct, aby se Caffeyho nezeptal: „Hej, jak ses vůbec oženil se svou první manželkou?”

„Hmm? Prostřednictvím dohazovače,” odpověděl Caffey s úsměvem.

Znělo to celkem normálně. Gle se poškrábal na tváři. Možná o tom moc přemýšlel...

Caffey dodal: „Spatřil jsem její obrázek v osobní rubrice v novinách. Napadlo mě, že jsem pravděpodobně dost starý na to, abych se oženil, a tak jsem ji běžel požádat o ruku. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se díval na nějaké staré noviny a už byla vdaná.”

„Cože? Tak jak ses s ní oženil? Neříkej mi, že jsi ji jejímu manželovi přebral?” Gleovi se rozšířily oči.

„Ne, proč bych dělal něco tak špatného?! Ty noviny byly staré něco přes padesát let. Ta dívka, co uveřejnila svoje informace, už byla víc než desetiletí mrtvá. Naštěstí měla děti, takže jsem se nakonec oženil s její pravnučkou.” Caffey se poplácal po hrudi, jako kdyby na to byl hrdý.

„Jů! Ty máš takové štěstí. Je dobře, že ses s někým oženil, jinak bys tam šel zbytečně!” Susanna měla po celé tváři napsáno „ty máš ale štěstí”.

„Já vím, že jo?!”

Gleova mysl najednou zčernala. Nemohl uvěřit, že kromě Susanny s jejím mozkem z tofu na tomhle světě existoval ještě další člověk, co měl hlavu plnou sójového mléka, a že ten chlápek byl vlastně Dračí císař. Jak to, že se Dračí říše ještě nerozpadla...?

Jeden císařský rytíř pravděpodobně viděl, jak Gle zírá na Caffeyho se skeptickým výrazem na tváři, protože ho poplácal po rameni a vysvětlil: „Dračí císař se oženil strašně dávno, hned po své korunovaci. Další rok měli dítě. Mocha, nejstarší princ, od tří let vystupoval jako císařský regent. Naštěstí čtyři roky nestačily na to, aby se Říše zhroutila...”

„Prosím, poděkuj nejstaršímu princi místo mě.” Gle měl tvář pokrytou černými linkami.

Zdálo se, že rytíř na to byl zvyklý. Prostě jen přikývl.

„Ach! Počkat, počkat, máš syna jménem Cappuccino?” Susanna si najednou vzpomněla na ten souboj 3v3, co svedli.

„Můj třetí syn se jmenuje Cappuccino.” Caffey se šokovaně zeptal na oplátku: „Jak jsi to věděla?”

Copak existuje někdo, kdo neví o třech kávových princích Dračí říše...? Přihlížející neměli slov.

„Bojovala jsem s ním. Bylo to divné, vždycky jsem si myslela, že mi to jméno Cappuccino znělo povědomě!” Susanna byla hluboce zamyšlená. „A tvůj nejstarší syn je Mocha, tohle jméno jsem taky někde slyšela!”

Caffey se skepticky zeptal: „Hmm? Viděla jsi i mého nejstaršího syna? Ale on jen vzácně opouští Dračí kontinent. Tak znáš mého druhého syna, Lattého?”

„Ach, ach, ach! O tom jsem slyšela. To jméno mi zní vážně povědomě!” Susanna najednou vstala. „Někde jsem musela vidět tvoji rodinu, jinak bych neznala jména všech tvých tří synů.”

Možná že jsi tři syny Dračího císaře potkala v kavárně. Mocha, Latté, Cappuccino, jak by někdo někdo ten vzorec nepoznat...? Gle složil hlavu do dlaně; už nedokázal snést to dál poslouchat.

Ředitel, co omdlel, jak se mu do hlavy nahrnula krev, když Susanna vyzvala Dračího císaře na souboj, se najednou probral. Aniž by věděl, co se stalo, jakmile se probral, zaječel: „Dračí císaři! Pane! Prosím, odpusťte mi a odpusťte této drzé léčitelce.”

Dračí císař, já jsem Dračí císař!

Dračí císař pomalu vstal a elegantně se na ředitele usmál. „Tím se netrapte, to nic nebylo. Není třeba si toho všímat.”

Ředitel byl tak dojatý, že mu co nevidět měly vhrknout slzy do očí. Zároveň i císařští rytíři byli skoro v slzách, neboť se Dračí císař konečně vrátil ke svému předešlému já. Vypadalo to, že záchvat jeho Dočasného idiotského syndromu skončil. Nemuseli se bát, že Dračí císař bude trvat na tom, že zůstane v Aklanu nebo že se ožení s císařovnou, co se ho snažila zohyzdit...

„Caffey, dovedu tě na své koleje? Můžeš se obeznámit s okolím.” Susanna zatahala Caffeyho za košili.

„...” Dračí císař se zamračil a odmítl: „Ne, promiň, nemůžu tu zůstat.”

„Proč? Zrovna jsi řekl, že tu se mnou zůstaneš!” Susanna byla trochu nešťastná.

„Prostě všechno, co se stalo, ber jako žert. Je mi to vážně líto.” Ačkoli se Dračí císař omlouval, jeho tvář působila tak nějak netrpělivě.

„Co to říkáš? To, co jsi řekl o tom, že se se mnou oženíš, byl taky žert?” Susannin hlas se o oktávu zvedl. „Tak já ti něco řeknu, já jsem to myslela velmi vážně!”

„Susanno!” Gle Susannu popadl. Všiml si, že s Dračím císařem bylo něco divného. Mohl by to být ten Dočasný idiotský syndrom, o kterém mluvili rytíři, být skutečný?

„Pusť mě!” Susanna se rvala, aby se dostala z Gleova sevření. Naštvaně zakřičela: „Hrozný Caffey, prohnilý Caffey, lhář Caffey, Caffeyho nesnáším ze všech nejvíc!”

„Ne! Nesmíš mě nenávidět. Vážně se s tebou chci oženit,” zakřičel 'Dračí císař' šokovaně, ale pak se okamžitě vrátil ke svému předchozímu vážnému vzezření a působilo to, jako by byl naštvaný kvůli tomu, co před chviličkou řekl. Bez jediného dalšího slova se otočil a rychlým krokem odešel. Skoro jako by se snažil odejít z místa činu.

„Caffey!” zakřičela Susanna ohlušivě. „Hodláš se se mnou oženit nebo ne?!”

Dračí císař se zastavil, ale nikdy se neotočil. Viděli to jenom lidé blízko něj; jeho tělo se chvělo.

„Caffey?” Susanna nebyl ten typ, co by se tak snadno vzdal. Ledabyle k němu přistoupila a svými opálenými pažemi pevně objala útlé tělo Dračího císaře. Vrtošivě řekla: "Není ti dovoleno odtud odejít! Pokud se se mnou neoženíš a nenecháš mě spravovat svůj život, tak tě musím zohyzdit.”

„Ne! Musíš se se mnou oženit.” Susanna si naštvaně dupla a řekla: „Už jsem ti slíbila, že ti připomenu, že máš uvolnit svou auru! Pokud nebudeš po mém boku, jak ti to mám připomenout?”

„Můžeš...” Hlas Dračího císaře zněl celkem suše, „...na mě znovu zavolat? ...Tím hlasem jako předtím.”

Susanna si nebyla jistá, proč se Caffey choval tak abnormálně a tak nějak ji to rozčilovalo. Naschvál se k němu nahnula přímo k jeho uchu, zhluboka se nadechla a vybuchla jako atomová bomba: „Caffey~~ Není ti dovoleno se se mnou neoženit! Slyšíš mě?!”

Gle si najednou zakryl uši. I když byl od ní takhle daleko, měl pocit, že se mu hlava co nevidět rozskočí, takže Dračí císař měl pravděpodobně protržené bubínky. Ale Dračí císař měl moc samoléčby... možná že tohle by z nich vlastně dělalo celkem odpovídající pár?! Mumlal si Gle v duchu.

A opravdu, Caffey si rukama zakryl uši a vyprodukoval dva paprsky fialového světla, aby se vyléčil. Nicméně stejně měl ještě dlouho pořádný bolehlav. Jakmile se jeho oči vrátily ze dvou vírů do normálu, Caffey se otočil čelem k Susanně a velmi šťastně se usmál. „Rozumím. Neodvážil bych se s tebou neoženit! Ale můžeš mi něco slíbit?”

„Řekni mi to, pokud to teda nemá co dělat s flirtováním.” Susanna přimhouřila oči.

„Ha, flirtování mě nezajímá. Ale můžeš mě stokrát denně oslovit jako Caffey?” Caffey se na ni toužebně díval a jeho oči byly plné této prosby.

Susanna měla vlastně nutkání dotknout se Caffeyho hlavy. Takový nebezpečný chlápek! Dokázal svést dokonce i ji, takže to její rozhodnutí se za něj provdat a zachránit tak své sestry bylo to nejlepší rozhodnutí, co mohla udělat.

Susanna bez váhání řekla: „Stokrát tě takhle oslovit? To by mohlo být trochu těžké!”

„Ne, ne, bude stačit jenom normálně. Nahlas můžeš jednou za den,” rychle objasnil Caffey. Takové zaječení stokrát za den nemohly zvládnout ani jeho léčivé schopnosti.

„Hlupáku! Rozhodně na tebe zavolám víc než stokrát za den; tohle vůbec není žádná žádost.” Susanna na Caffeyho zahlížela.

„Och, tak dvě stě krát za den.” Caffey to číslo zvesela zvedl.

„Hlupáku! Budu na tebe volat aspoň pět set krát denně!”

„Vážně?”

„Hmm!” Susanna prudce přikývla.

Zavolat na něj jeho jménem Caffey pět set krát za den by mělo být v pořádku, ne? Caffey pak bude pořád dál existovat...





Později v císařském paláci na Dračím kontinentu...

„Co se přesně stalo?” Princ Mocha bez emocí vyslýchal rytíře. „Proč se 'Dočasný idiotský syndrom' mého otce proměnil na 'Dočasně vážný syndrom'? Myslíte si, že nebylo dost otravné, že čas od času zhloupl, a tak jste z něj udělali hlupáka napořád?”

„Uch, my jsme to taky nechtěli. Vypadalo to, že to bylo kvůli nové císařovně...” řekli rytíři se zahořklým výrazem na tváři.

Mocha poklesl na duchu a řekl: „Myslíte toho člověka, co na Caffeyho neustále volá, dokonce i uprostřed noci, že musím mít špunty v uších, abych se vyspal. Tu ženu, co je náhodou mojí nevlastní matkou?”

„Ach, správně, a taky ten lví řev, co mě jednou za den tak vyděsí?”

„Správně... to je císařovna,” řekli všichni rytíři unisono.

„Co se na ní otci líbí?” Mocha to nedokázal pochopit, pokud se tedy otci nelíbily ženy, co jsou hloupé a hlasité?

Jeden rytíř potichu zamumlal: „Místo toho, abychom se ptali, co Dračí císař vidí na ní, bychom se měli ptát, co ona vidí na Dračím císaři. Já si myslím, že je aspoň o něco normálnější než náš Dračí císař, jenom na něj ráda volá jménem a chce zmlátit každého rytíře s pohlednou tváří. Nic jiného na ní divné není.”

Mocha opravdu slyšel, co tento rytíř tak nestydatě řekl, ale zatraceně, potají s ním vlastně souhlasil! Ačkoli ani tahle nová císařovna nebyla normální, ale pojem „normální” byl jenom relativní.

V porovnání s jeho vlastním otcem jeho nevlastní matka opravdu vypadala jako normální člověk jenom s pár podivnými zvyklostmi!

Já jsem naštěstí víc jako moje matka. Ach jo! Obávám se o budoucnost svého třetího císařského bratra. Je úplně jako otec... Mochu začal zase bolet žaludek.

Mocha si povzdechl. Zapomeň na to! Pokud ji měl otec rád a ona měla otce ráda na oplátku, co jiného si mohl přát? To akorát že teď museli všichni nosit špunty do uší. Mocha se podíval na účetní knihy, hmm! Výdaje za špunty do uší potom půjdou z otcova kapesného!
-----------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>