KNM - kapitola 82

Kapitola 82 – Pojďme najít Liolu

„Hej! Říkám vám, mohli byste přestat být tak natěšení? Nesejde mi na tom, že to jenom zkoumáte, ale neříkejte mi, že tuhle magii vážně hodláte použít. Pokud tuhle tajnou základnu zničíte, Barbalis vás zaživa stáhne z kůže,” řekl Kaiser nahlas.

Ale na druhou stranu se jeho oči míhaly ze strany na stranu. Konečně si uvědomil, že z deseti lidí, co zkoumali magii, mělo devět z nich problémy s hlavou. Původně si myslel, že jenom jeho pradědeček Gle byl psychopat, co by zkoumal magické kruhy na zničení světa. Nikdy si nemyslel, že až dorazí na Aklanskou fakultu magie, zjistí, že najít takové psychopaty vůbec nebylo vzácné.

Není divu, že mágové byli vyhynulý druh. Protože to všichni byli nepraktičtí šílenci! Kaiser po 3.588 té proklel ty mágy, co mezi očima a zátylkem neměli nic než magii.

Těch dva tisíce a něco mágů původně stále skřípalo zuby nad Velkým ďábelským králem Gleem a považovalo jej za hlavní důvod, proč byli mágové na ústupu, a něco v tom smyslu, že byl neodpustitelným zločincem. Ale jakmile Kaiser použil Gleovy magické kruhy, nikdo si nedokázal představit, jak rychle se jejich postoj změnil!

Gle se okamžitě proměnil na největšího krále magie. Ačkoli jejich titul pro Glea zůstal naprosto stejný jako předtím, tón jejich hlasu se dramaticky změnil. Z diskriminace na nesrovnatelnou úctu. Mágové dokonce chtěli jít na druhý svět a sami jeho největší výsost přivítat. (pozn.: magie a démon / ďábel = stejný znak v čínštině. Proto se titul nezměnil).

Na tohle Kaiser řekl jenom jedno: „Jste blázni?! Tenhle svět je dost pocuchanej jenom s Dračím císařem. Pokud do té směsice přidáme ještě dalšího 'Velkého krále', budeme blízko konce světa.”

Kaiser se podíval na tu bandu horečnatých mágů a měl z toho pěkný bolehlav. Nicméně to rozhodně byli lidé, které Barbalis obzvláště objevil; jejich potenciál byl úžasný a rychle se naučili, jak zvládat Gleovu magii. Kaiser věřil, že zanedlouho z nich rozhodně bude strašlivá banda nebezpečných lidí.

Ale zdálo se, že všichni tihle mágové sdíleli běžnou „chorobu” mezi mágy: rádi zkoumali a měli jen malý zájem o skutečný boj.

Kaiser dokonce musel použít magii svého prapradědečka jako návnadu, aby ty mágy přiměl trénovat boj s rytíři.

Mohl by takový uhnaný výcvik stačit na to, aby porazili velkou rytířskou armádu Dračího císaře? Kaiser si nebyl jistý, ale jednu věc věděl jistě: ať už vyhrají nebo prohrají, mnoho z těchto mágů a rytířů před ním bude smeteno přílivem nadcházejících bitev.

Když tak o tom Kaiser přemýšlel, bylo mu z toho těžko u srdce. Vůbec nebyl připravený na zvěrstva války a dokonce věřil, že nikdy nebude moct být připraven. Nicméně kvůli svým společníkům neměl na výběr a musel tu svou nervozitu pohřbít pod rouškou násilnického úsměvu.

Máte problém? Vyhledejte Kaisera... alespoň musel zařídit, že budou mít pocit, že měli Kaisera neustále za zády! Pevně sevřel pěst a znovu nahlas zakřičel: „Hej! Ty mizero, přestaň se plížit pryč k výzkumu! Jdi trénovat se svým rytířem! Jinak se nebudeš účastnit mé další hodiny magických kruhů!”

Kaiser vykřikoval, ale jeho slova nebyla namířena na nikoho konkrétního. Podivné bylo, že pár mágů v panice vyběhlo z davu a jak běželi ke cvičišti, přidržovali si svoje róby v obavě, že se možná nebudou moct naučit magické kruhy.

Kaiser pozvedl obočí. Bylo tu víc než dva tisíce mágů, jenom Bůh věděl, že nemohl mít přehled o tom, kdo utekl. Nicméně kdykoli čas od času takhle zakřičel, vždycky se našlo pár idiotů, co poslušně běželo zpět trénovat. Tsk, tihle idioti měli být nadaní magičtí géniové. Mezi idioty a génii musí být velmi tenká linie.

A opravdu, jediný skutečný génius byl jenom a jenom Kaiser... nebo to si Kaiser myslel.

„Kaisere!”

Kaiser pohnul očima a líně se zeptal: „Co?”

Daylight k němu přiběhl, popadl ho a pak začal utíkat. Bylo to tak náhlé, že Kaiser v Daylightových rukou skoro vyletěl k obloze jako drak.

„Co? Co? Pomoc! Tenhle chlápek mě unáší!” křičel Kaiser nahlas.

Bohužel okolo stojící mágové ustoupili, jakmile viděli Daylighta pádit kolem a nechali ho běžet bez zábran. Nebyl tu nikdo, kdo by chtěl zachránit tak hlučného vězně.

Daylight tohoto „draka” bez obtíží odvlekl zpět do svého pokoje. Když zavřel dveře, otočil se, aby se podíval a ti dva modroocí muži už na sebe zírali.

Zdálo se, že ten zlatovlasý, modrooký muž byl neuspěchaný. Uvolněně se na Kaisera podíval a čas od času se zašklebil, což Daylighta celkem zmátlo.

Bez ohledu na to, jak se Kaiser zdráhal, stejně promluvil a depresivně se zeptal: „Co ten chlápek udělal teď?”

„Kdo?” Mizerui se choval, jako kdyby byl zmatený.

„Kdo asi?! Ten mizera, co tak miluje potíže, co porušil vlastní slovo!” Kaiser byl tak naštvaný, že mu vlasy skoro stály. Neustále chodil tam a zpět a mumlal: „Ten pitomec. Už tak mám dost starostí a pokud k tomu dostanu ještě něco, tak vážně brzo zplešatím... Pokud mi způsobí další problémy, j-já mu půjdu vytrhat všechny vlasy! Aby byl plešatý se mnou!”

Daylight se neudržel a vybuchl smíchy.

„To je škoda! Tentokrát mu nebudeš moct vytrhat vlasy. Protože technicky není vinen tím, co se zrovna děje.” Mizerui se usmál, jak se díval na Kaiserovu kštici zelené trávy, a představoval si, jak se to promění na lesklou plešatou hlavu. Mizeruiův úsměv byl čím dál větší. No vážně, vlastně měl kvůli tomu nutkání způsobit Kaiserovi víc problémů.

„Technicky není vinen? Takže je komplic?” Kaiser se popadl za vlasy, naprosto zapomněl, že zrovna před chvílí mluvil o svých problémech s plešatostí. „Co přesně se děje?! Přestaň se mě snažit mučit!”

„Dračí císař vyslal armádu, aby bojovala s Miluem.” Jakmile Mizerui řekl to, co řekl, mág a rytíř vedle něj ztuhli. Dodal: „A náš princ Stříbrný Měsíc tu armádu povede.”

„Dračí císař útočí na Milua?” Kaiser se ještě víc zamračil. Zamumlal: „Jsou na stejné straně... Ach! Už vím, tohle je falešná válka!”

Kaiser vyskočil a nahlas zaječel: „Ta válka je jen zástěrka. Ve skutečnosti chce Dračí císař zabrat Aklan!”

Mizerui spokojeně přikývl. Kaiser opravdu žil dle své přezdívky nejlepšího rádce, kterému Meinan věřil; rychle se dostal k pravdě o celé záležitosti.

„Tak to by Liolu nemělo moc ovlivnit, protože to vůbec není nebezpečné.”

Po třech sekundách rozmýšlení o Liolově situaci Kaiser posoudil, že to je neškodné, a rozhodl se to dát stranou. A začal přemýšlet o situaci v Aklanu. Kdyby Aklan padl do rukou Dračího císaře, došlo mu, že ten blázen by se ho už nikdy nevzdal. Po pravdě řečeno na Kaiserově straně nebylo dost důležitých lidí, aby se Aklanu dožadovali.

Pokud se Quisi neprobere, tak i kdyby Dračí císař nabídl, že jim Aklan vrátí, jejich zástupci by se ani neodvážili jej přijmout! Ačkoli Meinan možná ovládal skutečnou moc Aklanu, pro ty zástupce byl Meinan nic.

„Nakonec Quisiho vážně potřebujeme...” Kaiser se zamračil a pomyslel si... počkat! Něco tak důležitého jako útok Dračího císaře na Milua by se k nim zanedlouho dostalo. Tak proč by potom Mizerui šel až sem, aby jim to řekl?

Kaiser se na Mizeruie skepticky podíval a jak si ho prohlížel od hlavy až k patě, řekl: „Ty... vypadá to, že máš spoustu času?”

„Já? Proč bych měl spoustu času? Dračí císař teď ví, že jsem špeh, a mám spoustu práce s tím, abych se vyhnul vraždě,” řekl Mizerui se smíchem. Vůbec nevypadal jako člověk, co se bojí, že ho zabijí.

„Pokud máš tolik práce, proč bys přišel až sem, abys mi řekl něco, co se možná v další minutě dozvím? Hmm?” Kaiser ke konci věty zvedl hlas, aby naznačil svou naprostou nevíru.

„Ale!” Mizerui předstíral nevinnost. „Bojím se o vás, tak jsem nemohl čekat a musel jsem přijít a říct vám to.”

Kaiserův výraz se drasticky změnil; jeho tvář byla plná znechucení, jako kdyby zrovna viděl hovínko. Mávl na Daylighta, aby přišel: „Daylighte! Řekl, že se o nás bojí! Hledaný zločinec Mizerui se o nás vlastně bojí! Nikdo by tomu neuvěřil. Řekni mi, věříš mu?”

Daylight se podíval po Kaiserovi a pak po nevinně vyhlížejícím Mizeruiovi. Cítil se trochu bezmocně, jako kdyby se zasekl mezi nimi. Hořce se usmál a řekl: „Nevím.”

Kaiser netrpělivě zamával rukou a pak se otočil na Mizeruie a řekl rozhodným hlasem: „Fajn, fajn, přestaň si hrát. Teď nám řekni, proč jsi vážně tady!”

Když to Mizerui viděl, smázl z tváře ten nevinný výraz a s úsměvem řekl: „Jsem tu, abych se poptal, jestli je tu někdo, co má zájem následníka unést během válečného zmatku.”

Tahle věta zněla jako hrom a Kaiser a Daylight naprosto ztuhli. Uplynulo pár minut, než Daylight konečně vypadal šťastně. Nicméně se nejistě podíval po Kaiserovi a Kaiser po tom šoku začal přemýšlet. Unést Liolu během zmatku? Ale pokud by Liola nebyl ochoten odejít a zavolal posily, aby je polapil, mohlo by pro ně být těžké uniknout. Když Kaiser začal přemýšlet o tomhle, zase se začal mračit.

„Tentokrát vám pomůžu,” řekl Mizerui zlehka.

Kaiser rychle otočil hlavu a pak zaječel: „Říkáš pravdu?”

Mizerui pozvedl obočí, jako kdyby nebyl rád, že ho Kaiser zpochybňuje. „Ano, vážně.”

Kaiser vyskočil a zaječel: „Tak na co čekáme?! Honem, jdi toho chlápka přinést zpět. Vytrhám mu všechny vlasy!”

„Skvělé.” Daylight se také rozveselil. Konečně mohli Liolu přivést zpět. Natěšeně řekl: „Dojdu pro Meinana a Anežku.”

„Ne!” řekli Kaiser a Mizerui unisono.

Daylight, co už se otočil k odchodu, celý ztuhl a pak se zeptal: „Proč? Taky chtějí jít Liolu zachránit.”

Kaiser zakroutil hlavou. „Oba dva jsou příliš důležití a nemůžeme riskovat jejich životy. Meinan má kontrolu nad lidmi v Anklanské tajné základně a Anežka je milovaná dcerka Rudé velitelky. Kdyby padli Dračímu císaři do rukou, tak by všechno bylo strašné.”

„Ale není možné, abychom je z toho vynechali.” Daylight se zamračil. I on věděl, jak zvláštní měli Meinan a Anežka totožnost, ale kdyby byl na jejich místě, nikdy by tu nezůstal.

„Proto jim to nemůžeme říct.” Kaiser se podíval po Daylightovi. Daylight by tady bezpochyby nezůstal, a tak přímo řekl: „Tak půjdeme my dva.”

Daylight přikývl bez nejmenšího zaváhání, přesně jak Kaiser předpověděl.

„Skvělé! Tak pojďme,” řekl Mizerui najednou.

Kaiser se odmlčel a pak se zeptal na oplátku: „Teď?”

„Samozřejmě.” Zdálo se, že to Mizeruiovi nepřišlo divné. Pokrčil rameny a řekl: „Nebyl bych tu, kdyby to nebylo teď.”

„P-počkat! Není tohle až příliš rychlé? Ještě jsem ani nenapsal poslední vůli... počkat! Co to kruci říkám?! Totiž neřekl jsem jim, co mají dělat, pokud zemřu... Zatraceně! Proč nemůžu říct něco, co není tak zlověstné?” Kaiser se mračil s frustrovaným výrazem na tváři.

„Buď zticha! To říkáš, že zpochybňuješ moje počínání?”

Zdálo se, že Mizerui byl plný sebedůvěry. Bez dalšího slova z jeho ruky zazářilo několik paprsků světla a ve vzduchu se objevil jasný magický kruh. Aniž by čekal na to, jak ti dva zareagují, Mizerui nakročil do kruhu a nezajímalo ho, jestli ho následovali.

Daylight se podíval po Kaiserovi, čekal na jeho reakci. Kaiser zabořil tvář do své právě ruky a brečel: „Bože, vychoval tě můj pradědeček Gle... kdo by tě kruci nezpochybňoval?!”

Daylight se usmál, pochopil Kaiserovo rozhodnutí. Bez dalšího váhání se otočil a vkročil do magického kruhu...




Modrá obloha byla naprosto jasná a sluneční paprsky byly dost ostré na to, že všem po zádech tekl pot. I vzduch byl napjatý, bez nejmenšího vánku. Bylo to, jako kdyby si nebesa a zem všimly napětí situace. Obloha byla plná zvířat a rytířů a nikdo ještě nikdy neviděl takhle velkolepou scénu.

Kolem proletělo tři tisíce rytířů s létajícími zvířaty. Dvě stě z nich mělo na uniformách zlaté lemování, osm set stříbrné lemování a zbytek měl modré lemování. Takováhle formace a armáda se dala seskládat jen ze základny všech rytířů – Dračí říše. Nicméně až do dneška nikdo nehádal, že by Dračí říše dokázala utvořit tak impresivní armádu.

Pravděpodobně to stačilo na to, aby získali vládu nad světem... totiž kdyby Quisi a Barbalis nezorganizovali žádnou tajnou základnu se svými 2400+ mágy a 900+ čaroději se zvláštními schopnostmi. A kdyby nebylo Gladiola a jeho rytířů.

Na druhé straně rytířů byl vzdušný prostor aklanského hlavního města. Bylo tam plno létajících subdraků a země byla pokrytá neklidnými subdraky. Tohle místo bývalo přelidněným městem, ale teď tu byly slyšet jen naštvané skřeky a kročeje subdraků.

Na druhou stranu rytíři stáli ukázněně a jediný zvuk z jejich strany byl zvuk mávání křídel jejich draků.

Ačkoli nevydávali žádné zvuky, z jejich vášnivých očí se dalo říct, jak moc chtěli pozvednout své zbraně a vyhladit ty zlé subdraky. Někteří z nich dokonce fantazírovali o tom, že to oni budou tím hrdinou, co černému dračímu králi proklá srdce.

Všichni čekali na následníkův hlas.

„Hej, na co myslíš, že přesně čekáme?” zeptal se Yiyu svého bratra šeptem. Už teď byl netrpělivý, zatímco stál na vodním drakovi svého bratra. Ale když se nikdo jiný nehýbal, nemohl prostě jen tak vyrazit. Nebylo to tak, že by chtěl vyrazit na sebevražednou misi, ale kvůli tak dlouhému čekaní byl frustrovaný. Nespokojeně se díval na následníka před sebou.

Yizhou měl mnohem více trpělivosti než jeho bratr. Prakticky následníka obdivoval. Nikdo nikdy neslyšel o tom, že by velitel stál v naprostém čele armády, zvláště když byli jenom jeden kilometr od nepřátel. Ti létající subdraci by jeden kilometr překonali sprintem.

„Ach, ach, princ je prostě příliš pohledný.”

Zdálo se, že Flower nebyla navzdory svému prudkému temperamentu vůbec netrpělivá. Mohla by celý svůj život strávit tím, že by sledovala ta pohledná záda.

„Mrc**,” zabručel Yiyu.

„Cos to řekl?” Floweriny svůdné oči se pomalu obrátily, ale na jejím čele byla matně vidět naběhnutá žíla.

„Ticho,” připomněl jim Yizhou rychle, protože následník se konečně pohnul. Bílý drak pomalu proletěl kolem a následník v černém rytířském stejnokroji měl na tváři vážný výraz. Jeho tenké rty se pomalu otevřely a on tiše řekl: „Jste všichni připraveni?”

Navzdory tomu, že to byl tichý hlas, každý z těch třech tisíc ho jasně slyšel.

„Ano!” odpověděli rytíři bouřlivě s tou svou vysokou morálkou, jako kdyby se křikem chtěli zbavit všech těch emocí, co se v nich nahromadily čekáním.

Potřebovali taktiku? Pravděpodobně ne... pomyslel si Stříbrný Měsíc v duchu. Nebyli tu kvůli bitvě, ale kvůli masakru. Před chviličkou už ho Idojin za pomoci magie informoval, že Miluo už odvolal nejsilnější smečku subdraků zpět do Freesie. V aklanském hlavním městě zůstaly jenom takzvané kanónenfutry, takže oni akorát museli předvést pořádný masakr.

Masakr Dračímu císaři umožní převzít vládu nad Aklanským kontinentem, v rytířích se díky němu probudí ten vroucí bojový duch, co tak dlouho spal a nechal celý svět na pokoji. To proto, že si budou myslet, že černý dračí král prohrál.

Pro Stříbrného Měsíce nebyl masakr nic jiného než návrat k jeho staré profesi...

Se smrtelně nádhernou září stříbrného světla odpouzdřil Zlomené Stříbro. To stříbrné světlo se odrazilo v očích všech přítomných rytířů. Tak moc, že přihlížející by nedokázal říct, jestli rytířům zářily oči anebo jestli se v nich odráželo Zlomené stříbro.

Zlomené Stříbro ukázalo přímo na místo zabrané subdraky. Stříbrnooký muž zakřičel ostrým hlasem: „Útok!”

Skoro v tom samém okamžiku zakřičeli všichni rytíři. Ať už to byla touha po krvi nebo vášeň, všechno se promění na ostrý meč, co způsobí, že hlavním městem Aklanu poteče řeka krve.

Rytíři vedení Stříbrným Měsícem vyrazili k neklidným subdrakům. Stříbrný Měsíc už na své tváři neměl žádné emoce. V tomto okamžiku plně pochopil, že nepotřeboval nic dalšího předstírat. Krvelační rytíři už jej nemohli vidět. Kromě krve jejich nepřátel už nic nemohlo upoutat jejich pozornost.

Stříbrný Měsíc zůstal nehybný a tichý, jako kdyby to zabíjení a řev kolem s ním neměl co dělat. Když první rytíř, co vyrazil k městu Aklan, bez zaváhání vrazil svůj meč do těla subdraka a pak ho vytáhl, vytrysklo velké množství krve. Zdálo se, že se celý svět proměnil na černobílý obraz a jenom ta jasně rudá barva krve mu mohla dát trochu té barvy. Všichni rytíři propadli šílenství a razili kupředu, jako by to byl nějaký závod. Subdraci začali útok opětovat, ale se silnými rytíři se nemohli srovnávat...

Jak draci dál řvali, kovové stěny města Aklanu teď byly spíš vodopády krve. Mrtvoly subdraků byly pošlapány a rozervány na kousky. Rudá z krve a svalů subdraků vypadala na zemi jako tlustý, barevný koberec. Bylo to nechutné, a přesto to mělo zvláštní kouzlo.

„Yizhou, rychle! Pojďme zabíjet!” zakřičel Yiyu s nadšením na tváři.

Yizhou potřásl hlavou. Ačkoli měl také rád bitvy, věděl, že mise přímých rytířů bylo ochránit Jeho výsost. A že nikdy a za žádných okolností ho nemohli opustit.

„Ty! To je jedno, já jdu zabíjet.” Nezdálo se, že by se Yiyu staral, co mu bratr odpověděl. Přece jenom nebyl rytíř. Použil svou levitaci a netrpělivě vrhl pár ohnivých koulí, co si připravil.

Když se Yizhou zamračil a užuž chtěl na bratra zavolat, zaslechl následníkův hlas.

„Všichni můžete jít,” řekl Stříbrný Měsíc zlehka.

Yizhou se otočil, aby se na následníka podíval. Jelikož následník vydal rozkaz a Yizhou si pamatoval, že následník jej silou dalece převyšoval, zůstat zde a chránit následníka bylo vskutku celkem zbytečné. Proto by bylo lepší, kdyby se držel jeho rozkazů a šel nastřádat bojové zkušenosti.

Jak o tom Yizhou přemýšlel, přikývl. „Ano, pane.” Pak rychle odletěl za svým bratrem, aby mohli navzájem spolupracovat při zabíjení.

V tom okamžiku na kraji bojiště stál jenom Stříbrný Měsíc. On sám od Dračího císaře nedostal rozkaz, aby subdraky zabíjel, takže se nepohnul. Prostě čekal na okamžik, kdy tento zemi třísnící masakr skončí.

Neměl rád ten pach, pach krve. Kvůli tomu si vzpomněl na Quisiho krev... Stříbrnému Měsíci se mírně zachvěla ruka. Na co myslel? On... vlastně „přemýšlel”? Tohle nebylo dovoleno.

Stříbrný Měsíc ty myšlenky vytlačil z mysli. Chladný a bezcitný, to bylo všechno, jaký měl vrah být.

V tom okamžiku z bojiště v panice odlétl jeden subdrak. Stříbrný Měsíc si vzpomněl, že tohle byl druh zvaný Pterodaktyl...

Když panikařící pterodaktyl spatřil osamoceného rytíře, jeho zvířecí instinkty zareagovaly a vyrazil ke Stříbrnému Měsíci. Stříbrnému Měsíci se zablýsklo v očích a Zlomené stříbro nemilosrdně přeseklo pterodaktyla vejpůl. Do vzduchu vytryskla teplá krev. Bílý drak se nepohnul, protože mu to nikdo nerozkázal, a krev dopadla na Stříbrného Měsíce a bílého draka...




„Hmm, viděla jsem, jak na zemi pobíhá banda zvířat. Vypadají trochu jako proměněný Baolilong,” řekla Anežka a přitom potáhla.

„To jsou zemní draci,” vyvodil Kaiser po chvilce pozorování.

„Kaisere, co ten had, co je zhruba tucet metrů dlouhý se skvrnami po celém těle?” zeptal se Liola zlehka.

„Dračí had.”

Meinan se roztřeseně zeptal: „T-tak ti, co létají ve vzduchu, s tenkými křídly jako netopýr a útlou, dlouhou tváří. Jak se těm říká?”

„Pterodaktyl.”




Byla tohle jeho iluze? Yizhou nevěděl, co má dělat. Nejdřív viděl, jak se subdrak řítí na prince, a instinktivně se obrátil, aby jej zachránil, i když věděl, že ho není potřeba...

A opravdu, jakmile se subdrak dostal k princi, princ už jej úhledně rozsekl vejpůl. Yizhou viděl, jak se na prince rozstříkla spousta krve, ale princ se jí nevyhnul. Měl princ něco v očích...? Byla to dračí krev, ne? Pokud ne, přece to nemohly být jeho slzy.

Jaký důvod měl následník k tomu, aby plakal při takovém jasném a naprostém vítězství?

Yizhou si pomyslel, že to je divné, takže si řekl, že se určitě spletl. Určitě to byla krev. Už o tom nepřemýšlel. Bez dalšího přemýšlení rozkázal svému vodnímu drakovi, aby se vrhl zpět do boje... Po cestě zpět ve svém srdci najednou něco pocítil. Instinktivně otočil hlavu, aby se podíval, a najednou si uvědomil, že se vedle prince zničehonic objevily tři neznámé postavy a všechny na prince zaútočily.

„Ochraňte Jeho výsost!” vykřikl Yizhou instinktivně, zatímco znovu otočil svého vodního draka.

Yizhou bohužel neměl takové charisma jako Stříbrný Měsíc. V situaci, kdy byl vzduch nasycený křikem a chaosem ho vlastně moc rytířů neslyšelo a ani si neuvědomili, co se děje. Yizhou vyrazil, jak nejrychleji dokázal. Viděl, jak na následníka tlačí poloprůhledná moc a jak následník uvolnil svou krvavou auru v obraně. Ale další zelenovlasý vrah pozvedl svou pistoli a vystřelil na následníka několik bílých bomb. Následníkovi se jen stěží podařilo těm bombám vyhnout.

Yizhou si najednou všiml, že ty bílé bomby vlastně dokázaly zatáčet. Když se jim následník vyhnul, okamžitě se otočily, aby na něj znovu zaútočily. Ale tentokrát se následníkovi nepodařilo všem vyhnout. Jedna bomba prorazila jeho krvavou aurou a na následníkově rameni se objevila zkrvavená díra.

„Letí sem rytíř! Daylighte, postarej se o něj,” zakřičel zelenovlasý vrah nahlas.

Daylight? Yizhou to jméno poznal. Nebyl to student na aklanské fakultě rytířů? No ano, poznal, že tento modrovlasý rytíř byl ten samý člověk jako jeden z následníkových společníků. Tak proč by byl tady, aby následníka zavraždil?

Yizhou neměl čas přemýšlet. Najednou si všiml, že navzdory tomu, že tento rytíř pořád nosil modře olemovaný rytířský stejnokroj, jeho úroveň nebyla ani zdaleka srovnatelná s modrým rytířem...

Jeho síla byla nezměrná a souvisle útočil a bránil se zároveň. Yizhou si to najednou uvědomil, že Daylightovo kopí tančilo v dokonalém kruhu. Zatímco útočil, také se bránil. Co to bylo za techniku kopí? Nikdy nic takového neviděl...

Yizhou by si nikdy ani na chviličku nemyslel, že by s Daylightem prohrál. Ten boj, co s Daylightem svedl dřív, nebyl fér a věřil, že nebyl horší než Daylight, takže proč měl teď takové těžkosti jej zvládnout... Podnítilo to jeho neoblomného ducha a naprosto uvolnil svou stříbrnou auru. Jeho útoky najednou vzrostly na síle.

Daylightovy oči vyhlížely stejně odhodlaně jako vždycky. Z jeho těla sálalo teplé a příjemné světlo. Plynulé kroužky neustále útočily a bránily jej a nemohla kolem něj projít ani kapka vody. Bylo to přesně jako Daylightova povaha – ačkoli nebyla ostrá, každý krok, co udělal, byl pevný a vyrovnaný.

Bílá aura! Na Daylightově těle se objevila aura jedinečná pro paladina!

„Jak je to možné?!” zakřičel Yizhou překvapeně. Jak polevil v soustředění, Daylightovo kopí přesně zasáhlo jeho břicho a pak další rána přistála na jeho bradu. Yizhou zamručel a pak pocítil závrať. Vodní drak si uvědomil, že je jeho pán v nevýhodě, a rychle odletěl od ohnivého draka.

Yizhou potřásl hlavou ve snaze setřást ze sebe to omráčení. Najednou si vzpomněl, že měl zachránit následníka. Okamžitě se podíval následníkovým směrem, ale spatřil něco, kvůli čemu se mu zachvělo srdce: následník byl spoutaný zmaterializovanou gravitací a nemilosrdně do něj pálily bílé ohnivé koule. Ačkoli měl na svou obranu krvavou auru, probíjecí schopnosti ohnivých koulí byly strašlivé. Prorazily skrz jeho auru a všude, kam udeřily, způsobily krvavou fontánu.

„Promiň! Tohle je jediný způsob, jak tě odtud vzít.” Zelenovlasý mladík vypadal, že ho to celkem bolí. Prakticky ta slova řekl poté, co se několikrát zhluboka nadechl.

Následník neodpověděl a používal svou krvavou auru, aby odolával nátlaku, co přicházel od zlatovlasého muže. Ale když byl v obklíčení z obou stran a jeho zranění byla čím dál tím vážnější, prohra byla jen otázkou času.

Yizhou věděl, že sám neměl šanci následníka zachránit. Nedokázal zvládnout ani Daylighta. Rozkázal vodnímu drakovi, aby se rozletěl k bitevnímu poli. Musí na následníka upoutat pozornost ostatních...

Ale když se otočil, všiml si, že před ním zvolna sestupuje ohnivý drak s rytířem v bílém stejnokroji. Yizhou dokázal dle Daylightova odhodlání říct, že se nemohl dostat zpět.

Yizhou poklesl na duchu. Zeptal se ztišeným hlasem: „Víš, co to děláte? Útočíte na následníka Dračí říše.”

„Ne!” odporoval Daylight nahlas. „On není žádný následník. Je to náš společník, Liola.”

Yizhou trochu ztuhl, ale nevěděl, jak na to odpovědět. Pokud je to jejich společník, proč by na něj útočili? Zmatený Yizhou měl pocit, že je na tom něco špatně, ale jako přímý rytíř následníka měl jedinou možnost, a to pozvednout svou zbraň, aby ochránil svého prince.

Daylight znovu pozvedl své kopí. Znovu se rozjel souboj mezi dvěma rytíři. Tohle nebylo poprvé, co bojovali. Když bojovali naposledy, bylo to každý za svou akademii, a tentokrát to bylo kvůli stejnému člověku. Byť s jinými jmény, ale stejně to byl stejný člověk: jeho princ a jeho společník.

Daylight své kopí sevřel pevněji. Rozhodl se, že tentokrát to bude on, co bude útočit. Zdálo se, že Plamínek vycítil odhodlání svého pána a rychle vyrazil kupředu. Zrovna když se měl srazit s vodním drakem...

Najednou bylo slyšet ponurý výkřik. Stačilo to na to, aby se země zatřásla, díky čemuž bylo vidět, jak mocný byl zdroj toho hlasu.

„Rytíři Dračí říše! Co děláte? Copak nevidíte, že útočí na vašeho prince?”

Rytíři, co se soustředili na zabíjení, se najednou zastavili. Všichni se instinktivně podívali na místo, kdy byl následník. Jejich tváře okamžitě zbledly, když spatřili, že následník je v obklíčení dvou lidí a že je vážně zraněný a z jeho těla kape krev. Také byl pod těžkým nátlakem mnoha bílých bomb, co kolem něj kroužily a co vypadaly, že každou chvíli zaútočí.

A tento naštvaný hlas vzešel od člověka ve vzduchu; jel na bílém jednorožci, s titulem vzoru všech rytířů – paladin Lancelot.

Lancelot bez milosti zahlížel na rytíře a pak se okamžitě otočil, aby zachránil následníka. Jednorožec rychle přiletěl k následníkovi.

Yizhou se konečně uvolnil. Když tu byl paladin a při následníkově neuvěřitelné síle by už následníkova bezpečnost neměla být problém. Yizhou se podíval po Daylightovi, protože si myslel, že teď mohl veškeré své síly investovat do tohoto souboje, aniž by se bál o následníkovo bezpečí...

Daylight vzhlédl k paladinovi. A ohnivý drak bez zaváhání letěl k paladinovi.

„Počkej, co to děláš?” zakřičel Yizhou.

Daylight se prostě otočil, usmál se a pak řekl: „Náš souboj svedeme někdy jindy.”

„Vážně máš v plánu s ním bojovat?” Yizhou se odmlčel a pak řekl: „Víš... to je paladin, ne? Není možné, abys vyhrál.”

Paladin byl rytíř, ke kterému vzhlíželi všichni rytíři. Ani nemluvě o boji s ním, dokonce i přátelský souboj s ním se považoval za idiotský počin... Copak to nebyla všeobecná znalost mezi všemi rytíři? Proč by k němu tenhle rytíř bez zaváhání vyrazil?

V tomto okamžiku už ohnivý drak i se svým pánem odletěl a zůstala po něm jen tato slova: „Nikdy jsem nepomýšlel na to, že vyhraju. Dokud ho dokážu zdržet, pro svého společníka...”

Pro svého společníka... Yizhou se podíval po následníkovi a pochopil, že to není boj, ke kterému by se mohl přidat. Mohl jen v tichosti přihlížet a sledovat. Co přesně bylo tohle společenství... Mohlo by to být důležitější než rytířova loajalita vůči jeho nadřízenému?

Ohnivý drak letěl prakticky na hranici svých možností a v okamžiku se objevil před jednorožcem, kvůli čemuž jednorožec zpanikařil a pokusil se zastavit. Když si uvědomil, že mu v cestě stojí drak, jednorožec, co byl ještě pyšnější než draci, ze sebe vydal naštvané zaržání. A jeho ostré vyjádření hněvu se rozléhalo nebesy.

Lancelot byl očividně překvapený. Jednak kvůli tomu, že mu někdo zatarasil cestu, což si myslel, že by mohl ze srandy provést akorát Krvavý vlk. A jednak kvůli tomu, že toho člověka, co mu stál v cestě, od pohledu znal a během krátkého období jednoho roku získal jedinečnou auru.

No ano, tato aura patřila jenom Daylightovi. Lancelot jasně viděl, že to není jako jeho aura. Rozdíl byl v tom, že pokud Lancelotova bílá aura byla jako oslepující slunce, pak Daylightova bílá aura byla spíš jako příjemné slunce, pod kterým se lidé chtěli natáhnout a opalovat se.

Vůči někomu takovému Lancelotovy oči přetékaly uznáním, ale kvůli Daylightově počínání bylo pro Lancelota nemožné, aby jej pochválil. Zamračil se a zakřičel: „Proč útočíte na následníka? Copak nebýval vaším společníkem?”

Jak to Daylight zaslechl, v očích mu probleskl bolestný pocit. Ať už to byl on nebo Kaiser, chtěli by Liolu takhle zranit? Ale když byl v obklíčení rytířů z Dračí říše, měli nějakou jinou možnost než ho vážně zranit a odnést ho pryč?

Daylight zaťal pěst a nahlas zakřičel: „Ty to vážně nechápeš, paladine?! Vážně si myslíš, že nynější Stříbrný Měsíc je stejný jako dřívější Liola? To jsi tak zaslepený, že nevidíš, jak se Liola změnil? Už se proměnil na to, co nenávidíš ze všeho nejvíc – na vraha!”

Lancelot se zachvěl. Jak by to mohl nevědět? Ale...

„Nemysli si, že můžeš otřást mým odhodláním! Jako rytíř císařské rodiny Dračí říše ti nedovolím, abys pokračoval ve svých útocích proti následníkovi,” zakřičel Lancelot nahlas, ale nikdo nevěděl, jestli jeho slova byla namířená na jeho samotného nebo na Daylighta.

Daylight své kopí pevně svíral. Nemyslel si, že by měl dostatečnou moc, aby porazil paladina, ale i kdyby ho to mělo stát život, použije své tělo, aby nepřítele zastavil pro dobro svých společníků. Jelikož Daylight nikdy nesloužil královské rodině z Dračí říše, byl to jeho vlastní způsob, jak být rytířem!

„Tohle je zlé... Proč jste nejednali rychleji? Už jsme tu oba, jak já, tak Lancelot, a vy ještě nejste hotoví?”

Z druhé strany byl slyšet lenivý hlas, ale jeho počínání nebylo vůbec zastřené. Temný rytíř už měl své legendární černé kopí v rukách a obrovský černý vlk pod ním také cenil zuby, připravený zaútočit.

„Zatraceně!” zavrčel Kaiser.

Liola neměl daleko do zhroucení a za chviličku by ho byli schopni odnést... Ale teď se objevili dva rytíři řádu X a všichni rytíři z Dračí říše si také uvědomili, co se děje. Pokud teď neutečou, pomyslel si, že by si klidně mohli zajít na oběd zdarma do žaláře Dračí říše. Nebo hůř, mohli by jít na exkurzi, jak se v Dračí říši provádějí rozsudky smrti.

„Daylighte! Pojď rychle!” zakřičel Kaiser nahlas.

Daylight se otočil, aby se podíval, a spatřil, že přijíždí Temný rytíř. Věděl, že teď už se v plánu nedalo pokračovat. Obrátil pohled k Liolovi a viděl, že je celý zbrocený krví...

Ach! Je mi to vážně líto, takhle tě zřídit a pořád nebýt schopen tě odvést. Daylightův pohled byl omluvný.

Daylight se podíval po Liolovi a uvědomil si, že se svýma stříbrnýma očima díval s trochou toho chladu na Kaisera. Měl pocit, že je něco špatně, a chtěl něco říct, aby na to Kaisera upozornil, ale rudé světlo už bez varování vybuchlo. Daylightovi se sevřelo srdce a okamžitě přiletěl ke Kaiserovi.

Ale Liola byl rychlejší a ta černá silueta se už dostala ke Kaiserovi a Zlomené stříbro nemilosrdně zářilo stříbrným světlem...

V tom okamžiku Kaiser věděl, že nemohl použít žádnou magii, co by ho zachránila... ne, možná ho jedna magie mohla zachránit!

„Li-o-lo!”

Nebylo třeba nesmírných magických schopností nebo něčeho jiného. Tahle magie byla prostě jen jméno. Kaiser věděl, že tahle magie byla pro vraha mnohem strašlivější než cokoli jiného. Nevěřil, že by se toho jména naprosto vzdal.

Tělo Stříbrného Měsíce ztuhlo a pak slovo od slova řekl: „Já jsem Stříbrný Měsíc.”

„Ty hlupáku! To spíš Stříbrná kravina. Proč si měníš jméno? Liola je Liola!” odsekl Kaiser, ačkoli si nebyl jistý, jestli Liola se svým útokem skutečně přestane. Ale tuhle šanci možná už nikdy nedostane. Silou potlačil ten strach ve svém srdci a mluvil ke Stříbrnému Měsíci, jak mluvil tehdy s Liolou.

Tělo Stříbrného Měsíce se zachvělo. Ty stříbrné oči bez citu teď byly naplněné hněvem. Zakřičel na něj: „Já jsem Stříbrný Měsíc, Stříbrný Měsíc!”

„Jsi Liola! Liola!” Kaiser použil každý zbyteček své síly, co měl, aby zakřičel co nejhlasitěji dokázal, jako kdyby se s ním snažil soupeřit, kdo zakřičí hlasitěji.

Po jeho jekotu všechno ztichlo. Rytíři nevěděli, co se děje. Proč by se spolu vrah a následník dohadovali? Tohle nebylo správné...

„Ach! Správně, Liolo, skoro jsem zapomněl. Meinan mě požádal, abych ti něco řekl.”

Krvavý Vlk se usmál jako rváč a Lancelot nad tím pozvedl obočí, ale stejně nic neřekl. Už věděl, že jeho starý přítel měl ve zvyku pomáhat nepřátelům a nikdy se nezměnil bez ohledu na to, co mu řekl. Naštěstí měl Lancelot celkem spravedlivou povahu, takže si nemyslel, že by existovalo něco, co by se nemohlo říct.

Stříbrný Měsíc se otočil a bezcitně se podíval po Krvavém Vlkovi, jako kdyby se snažil vyjádřit nedostatek svého zájmu. Krvavý Vlk se usmál a přímo řekl: „Meinan řekl, že tě neobviňuje, to je celé.”

Taková krátká fráze, bez absolutně žádného dojemného tónu nebo atmosféry, a Krvavý Vlk to dokonce řekl jako rváč, ale stačilo to na to, aby Stříbrný Měsíc naprosto ztuhl. Meinan... ho neobviňoval? Bylo to možné?

„Meinan, on, on není naštvaný...? Quisi...” zeptal se Liola s těžkostmi, jak zvedl hlavu.

„Ten chlápek leží na posteli a vyspává jako opice a jenom čeká, až ho půjdeš probudit,” přerušil Kaiser Liolu a rychle vysvětlil Quisiho situaci.

„Quisi... Meinane... já... je mi to líto...” Tělo Stříbrného Měsíce se začalo chvět a Zlomené stříbro dopadlo s ostrým cink na zem.
---------------------------------------------------------

překlad: Tadomi

kontrola: Darvit

<Předchozí>...<Následující>