KNM - kapitola 83

Kapitola 83 – Stín smrti

„Proč ti to je líto? Není to tvoje chyba.”

Když Kaiser viděl, že se Liola vrátil ke svému starému já, trochu se uvolnil. Možná ve své misi uspějí. I když tu bylo tisíce rytířů z Dračí říše, kdo by se opovážil neuposlechnout následníkovy rozkazy?

„Kaisere... díky, že jste mě přišli zachránit.”

„Proč nám děkuješ? Kdy se z tebe stala taková měkota...?” Kaiser zaváhal. Správně! Liola nikdy neudělal něco tak sentimentálního! Tohle nebyl on...

Kaisera to překvapilo. Když znovu zvedl hlavu, už před ním byly ty bezcitné a nemilosrdné stříbrné oči a z pravé ruky Stříbrného Měsíce už sálalo rudé světlo. Užuž mělo narazit do Kaiserova těla...

Kaiser v panice zaječel: „Anis by z toho byla zničená žalem!”

Stříbrný Měsíc se na chviličku zarazil, ale pak jeho pravá ruka dál mířila ke Kaiserovi. Tohle Kaiserovi dalo dostatek času, aby použil krátkonosný teleport, aby se přemístil k Mizeruiovi. Ruka Stříbrného Měsíce minula, ale na zemi se teď skvěl obrovský kráter. Jak z něj vycházel dým, nikdo nedokázal říct, jak je vlastně hluboký...

Jak to Kaiser uviděl, trochu zbledl. Nevěřícně se zeptal: „Máš v plánu mě zabít, Liolo?”

Stříbrný Měsíc vůbec neodpověděl. Pomalu se otočil a vydal rozkazy: „Paladine, Temný rytíři! Jako následník trůnu vám poroučím, abyste Mizeruie chytili živého; co se týče ostatních, ZABIJTE PO VŮLI!”

„Ano, pane.”

Ti dva rytíři, co následníka slyšeli, okamžitě vážně odpověděli a začali jednat. Ti dva byli léta dobrými přáteli, takže jejich spolupráce byla přirozeně velmi dobrá. Vyrazili na Mizeruie. Chytit někoho živého bylo evidentně těžší než ho zabít, zvláště když měl Mizerui větší moc než oni. Takže polapit Mizeruie by měla být první věc, co udělají.

Kaiser ještě více zbledl. Nejdřív si myslel, že když s nimi bude Mizerui, i když neuspějí, aspoň utečou. Ale teď ho pronásledovali dva rytíři řádu X. Možná nezachrání ani sám sebe, natož aby chránil jeho nebo Daylighta.

„Utíkej!”zakřičel Mizerui okamžitě.

Kaiserovi se sevřelo srdce a z dálky se podíval na Daylighta. „Ne, Daylight...”

Jak Mizerui viděl, že se na něj řítí dva rytíři, naštvaně řekl: „Zatraceně, prostě jdi první!”

Kaiser našpulil rty, odletěl několik metrů vzad, takže veškerý nátlak se zastavením dvou rytířů nechal na Mizeruiovi. Začal odříkávat teleportační zaříkávadlo a jeho tělo začalo pomalu mizet...

Daylight se zamračil. Nebyl si jistý, co by měl dělat; měl by pomoct Mizeruiovi nebo využít příležitosti a utéct?

Stříbrný Měsíc nedal Daylightovi čas na rozmyšlenou. Když viděl, že ti dva rytíři šli obklíčit Mizeruie, okamžitě vyrazil k Daylightovi. Pevně svíral své Zlomené stříbro. Ačkoli utržil celkem dost zranění, nebránila mu v pohybu.

Plamínku, dokážeš předstihnout Baolilonga?

Bylo to nemožné. Baolilong byl příliš rychlý. Ve vzduchu ho nemohla předstihnout žádná živoucí bytost.

Takže zbývalo akorát bojovat. Daylight se na to snažil mentálně připravit. I když se jeho síla nedala s tou Liolovou vůbec srovnávat a i když byli obklíčení tisíci a tisíci rytíři, Daylight neměl v plánu se vzdát.

Jakmile v rukách pozvedl své kopí, Stříbrný Měsíc se přiblížil, ale Daylight najednou ucítil, jak se vzduch kolem něj změnil...

„Kaiser?”

„Pche! Vážně si myslíš, že bych tě opustil a utekl?” Kaiser se najednou objevil za Daylightem. Sice odsekl, ale pak okamžitě dodal: „Ach, ach! Stříbrný Měsíc je skoro tady. Rychle, zdrž ho, zatímco já aktivuju teleportaci.”

Daylight se otočil, ale pak si najednou uvědomil... že vůbec nedokázal pohnout tělem! Byl v šoku a chtěl Kaisera varovat, ale nedokázal pohnout rty. Dokázal akorát v panice přemýšlet, jak je to možné.

Plamínku! Honem odleť! Nemůžu se pohnout.

Pane... ani já se nemůžu pohnout.

Kaiser zaříkával, ale viděl, že Daylight stál bez hnutí a že se na něj řítil Stříbrný Měsíc... Ten teleport se nedal zastavit, jinak by byli oba dva mrtví, ale Daylight...

„Ugh!”

Daylight ze sebe konečně dokázal vydat nějaký zvuk, ale v té době už mu Zlomené stříbro probodlo hruď skrz naskrz. Na Kaiserovu tvář se rozstříkla teplá krev. Kaiserovi se rozšířily oči, ale jeho teleport se nezastavil, ani se nedal zastavit.

„Proč ses nebránil?”

Stříbrný Měsíc vypadal ještě překvapeněji než Daylight. Ztuhl a podíval se na Zlomené stříbro, z kterého byla vidět akorát rukojeť.

„Hmm, z nějakého důvodu jsem se do teď nemohl pohnout.” Daylight se hořce usmál. „Je mi vážně líto, že jsem dovolil, abys mě zranil.”

Ruka Stříbrného Měsíce se třásla. Tahle situace byla vlastně celkem podobná tomu, co se stalo s Quisim... měl by Zlomené stříbro vytáhnout nebo ne?

Kaiser konečně dokončil svůj teleport. Natáhl se a popadl Daylighta. Tím přirozeně vytáhl Zlomené stříbro z Daylightovy hrudi. Došlo k další podobné scéně: Daylightova krev vystříkla ke Stříbrnému Měsíci podobně jako předtím u Quisiho. Pak se aktivoval teleport a dva lidé a drak ve vzduchu začali blednout.

Pořád byl čas je zastavit... to Stříbrnému Měsíci řekly jeho bojové instinkty.

„Ach, správně.” Daylight se usmál a řekl: „Tohle jsem ti zapomněl říct. Ani já tě z ničeho neviním. Vrať se brzy, Liolo.”

Stříbrný Měsíc se nepohnul. V tichosti sledoval, jak ti dva zmizeli. Ale co nezmizelo, byla krev jeho společníka, co mu pokrývala tělo.

Proč mě neobviňují?

Proč by na mě čekali, na člověka, co má ruce pošpiněné krví? Zranil jsem příliš mnoho lidí... Kolik jich ještě musím zranit, aby to stačilo?

Po tváři mu tekly dvě stružky slz. Stříbrný Měsíc zařval k obloze: „Proč—”

„Zabít!” Slzy se mu koulely z chladných očí, tekly mu po tváři, co byla znovu bezcitná. Jeho krvavě rudá aura vybuchla a Stříbrný Měsíc rozkázal svému drakovi: „Zabít! Zabít! Zabít!”

Baolilonga to překvapilo. Ten rozkaz byl příliš mlhavý a neříkalo se v něm, koho zabít... Baolilong se ušklíbl a rozletěl se k prchajícím subdrakům dole.

Než se dostali k subdrakům, krvavě rudá aura se už netrpělivě roztáhla. Všude, kam dosáhla, ji následovala smrt jako smrtelný jed. Subdraci řvali, jak dál zoufale prchali ve snaze uniknout před tímto smrtelným Bohem smrti, ale přece jenom nemohli předběhnout krále oblohy – Posvátného bílého draka.

Rytíři zaraženě zírali, jak jejich následník proháněl a zabíjel tisíce subdraků. Zlomené stříbro v jeho ruce evidentně nebylo delší než půl metru, ale stříbrné světlo, co se od něj odráželo, dosahovalo několik metrů. Každým máchnutím to několik subdraků rozsekalo na kousky. Bylo to ještě brutálnější než jednání rytířů v jejich předchozím masakru. Tohle rytířům naprosto zchladilo srdce. A pak se zastavili a pomysleli si: vážně předtím vypadali tak krvežíznivě?

Když Yizhou viděl, jak následník prohání a zabíjí subdraky, zamračil se. Kvůli své předešlé nedbalosti se zdráhal opustit své místo po následníkově boku. Ale ať se jeho vodní drak snažil sebevíc, nedokázali následníka v jeho vražedném záchvatu dostihnout. Dokázali se držet akorát pár desítek metrů za nimi, ale to stačilo na to, aby Yizhou viděl, jak na tom následník byl.

Proč zabíjíš s tváří smáčenou slzami, následníku?





„To bylo celkem nebezpečné.”

Ve vzduchu nedaleko Aklanského hlavního města měl Dračí císař ruce složené za zády a tohle v poklidu a se smíchem řekl.

Idojin ve slovech Dračího císaře zaslechl nespokojenost, a tak odpověděl, zatímco se snažil chytit dech: „Zasloužím si zemřít; dovolil jsem následníkovi, aby se v té chvíli osvobodil z naší kontroly.”

Dračí císař se pousmál a řekl: „Neobviňuji tě. Kdyby nebylo té zprávy od Krvavého vlka, následník by se z naší kontroly neosvobodil. Naštěstí jsme čekali, že se Mizerui nikdy nevzdá této šance, aby následníka unesl, takže jsme čekali stranou... Jinak bych přišel o skvělého následníka, ale teď, haha, jsme zabili několik much jednou ranou. Porazíme Aklan, chytíme Mizeruie a přiměli jsme následníka, aby zranil dalšího svého společníka.”

Idojin v tichosti čekal, až se Dračí císař dosměje, než se zeptal: „Vaše Veličenstvo, zdá se, že se následníkova povaha změnila a teď je jeho krvežíznivost nesmírná. Měli bychom mu rozkázat, aby přestal zabíjet?”

Dračí císař vrhl pohledem po Stříbrném Měsíci. Po chviličce ticha řekl: „Na tom nesejde, nech ho zabíjet. Čím víc toho zabije, tím pro něj bude těžší se vrátit. A zrovna se náhodou blíží celosvětová válka. Caffeyho milující vzezření se na válku nehodí, takže je na čase, aby Dračí císař změnil své vzezření. Abychom v srdcích rytířů znovu potvrdili nadřazenost Dračího císaře. Jejich dnešní počínání bylo strašné.”

„Rozumím.” Idojin se dvorně uklonil.

Dračí císař shlédl dolů; zdálo se, že se osamělý mág hroutil pod náporem dvou legendárních rytířů. Kdo mohl vědět, že takový zákonů neznalý mág skončí takhle? Dračí císař natáhl ruku, aby si zakryl úsměv na tváři. „Vypadá to, že je na čase si jít promluvit s Mochou. Idojine, vrať se.”

Idojin následoval jeho rozkaz a aktivoval magický kruh s tím, že věděl, že cíl Dračího císaře je věž nejstaršího prince. Otevřel kruh nedaleko věže a pak do toho kruhu vkročil. Jakmile tak udělali, obklopila je podivná atmosféra věže. Astronomická věž už byla zvláštní dřív, ale teď se svým přítmím a temnotou vypadala jako obydlí Satana.

Navzdory podivné atmosféře se nezdálo, že by to Dračímu císaři vadilo. Zlehka řekl: „I při tom všem, co se teď děje, se mnou pořád nechceš mluvit, synu?”

Podivné bylo, že jakmile ta slova vyřkl, bylo cítit, jako by ta podivná atmosféra kolem najednou zamrzla. Ten dusivý pocit mrazu vydržel pár minut a pak se to v okamžiku rozpustilo stejně rychle jako se bouřná oblaka najednou naprosto vyjasní.

Jak to Dračí císař viděl, nasadil vítězoslavný úsměv. Pokynul Idojinovi, aby to zůstal, a sám vkročil do věže. Když na stěně viděl ty podivné čmáranice, oči mu přetékaly hamižností. Utajil tu touhu ve svém nitru a dál kráčel vzhůru, až znovu spatřil oblohu a prince oděného v róbě, co stál zády k němu.

„Dlouho jsme se neviděli, synu.” Dračí císař se mírně usmál.

„Tak mi neříkejte, nejsem toho hoden, Vaše Veličenstvo.” Mocha to ani trochu neocenil. Jeho tón byl chladný, vůbec to nebyl pohled dítěte vůči svému vlastnímu otci.

V očích Dračího císaře probleskl náznak chladu, ale pak se okamžitě vrátil k normálu. Řekl, jako kdyby mu na tom nezáleželo: „Synu, zdá se, že ses skamarádil se špatným člověkem. Mizerui se opovážil spolčit s loupežníky a společně se snažili zabít tvého mladšího bratra. Naštěstí jak Paladin, tak Temný rytíř dorazili včas a zabránili tragédii.”

Když Mocha zaslechl, co Dračí císař řekl, bylo očividné, že neuvěří vymyšlenému významu těch slov. Chvíli byl zticha a pak řekl: „Co chceš?”

„Budoucnost.” Dračí císař odpověděl prakticky s emocemi, ale pak se okamžitě vrátil ke svému předešlému elegantnímu postoji. „Synu, pořád nejsi ochoten vyložit budoucnost svému otci?”

Jak to Mocha zaslechl, pomalu se postavil. Otočil se s lítostí na tváři. „Budoucnost, co nemáte? Vaše Veličenstvo.”

„Přestaňte, nezajímá mě, jestli jste otec nebo Dračí císař.” Mocha se smutně podíval na otce, který už nebyl otcem.

„Vidím, že na vaší cestě k budoucnosti není nic než nekonečný žal a bolest, přesně jako cesta, po které jste kráčel do teď. Cestu před vámi zakrývá stín smrti s nekonečnou lítostí a slzami...” Mocha se odmlčel s odříkáním a bolestí na tváři. Povzdechl si a prakticky prosil: „Prosím, přestaň, otče, prosím. Smrt už je příliš blízko a zakrývá člověka, kterého bys ani ty nechtěl poslat do pekel...”

„Zmlkni!” zakřičel Dračí císař nahlas a pozbyl své elegantní vzezření. Tvář mu skoro modrala a ta dobrá nálada, co měl kvůli tomu, co se stalo, se rozplynula. Hruď se mu zdvíhala a klesala hněvem a celé tělo se mu třáslo. Musel pevně svírat pěsti, aby potlačil hněv ve svém nitru.

„Nemysli si, že můžeš být drzý jen proto, že jsem tě celá ta léta toleroval!”

Jak to Mocha zaslechl, potichu si povzdechl. Jeho slova přesvědčování celé stovky let nefungovala, tak proč by to mělo zabrat teď, když se situace vyvíjela k výhodě Dračího císaře? Mohl dělat jen to, co zmohl, zachránit ty, co se dali zachránit, a ty, na kterých mu záleželo. Ale jeho píle... při té tragédii svého mladšího bratra. Mocha si nemohl pomoct a ptal se sám sebe: koho vlastně zachránil za celá ta léta píle?

„Synu, pořád nejsi ochoten předpovědět pro svého otce?”

Jak to Dračí císař řekl, jeho tvář teď byla naprosto fialová a v nitru mu narůstala krvežíznivost. Ačkoli Mochova schopnost předpovídat budoucnost mu byla vskutku velmi užitečná, za minulá léta mu nedal jedinou předpověď. Dračí císař se ho už dlouho toužil zbavit. Jediným skutečným důvodem, proč Mochu nezabil, bylo prostě proto, že si chtěl nechat záložní tělo.

Caffey neměl mnoho dětí a nedalo se vybrat mnoho následníků, zvláště když Latté nebyl Caffeyho skutečným potomkem. Ačkoli Lanski byla v bojovém umění celkem nadaná, byla to dívka. Ne že by Dračí císař nesnášel dívky, ale srdce Dračího císaře se předávalo z těla muže a přirozeně si jako následníka vybere muže.

Než se objevil Liola, jedinými následníky srdce Dračího císaře byl Mocha a Cappuccino. Cappuccino se hned od narození vždycky choval jako divoký kůň. I kdyby se najednou doslechl o Cappuccinově smrti, Dračímu císaři by to nepřišlo divné. V takové situaci aby zajistil, že bude mít nástupce, přirozeně nemohl Mochu zabít.

Ale teď měl Stříbrného Měsíce. Mocnou, chladnou, a přesto poslušnou loutku. Pokud Mocha nepředpoví budoucnost Dračího císaře, bude zbytečný!

Mocha začal být obezřetný, jak se na sebe on a Dračí císař dívali. Zdálo se, že si Mocha uvědomil úmysl Dračího císaře. Po krátké rozvaze Mocha řekl: „Rozumím. Nech Mizeruie jít a předpovím ti budoucnost.”

Dračímu císaři se zúžily zorničky. Nevěděl, jestli se ho Mocha snažil oklamat, neboť obsah předpovědi nezávisel na nikom jiném než na Mochovi. I kdyby lhal, Dračí císař by to nepoznal.

„Ale mé předpovědi nebudou jen věci, co chceš slyšet, a může to být jenom pravda. Pravdu je často těžké spolknout, takže mi musíš slíbit, že bez ohledu na to, co ti předpovím, nezabiješ z hněvu ani Mizeruie... ani mě.” Mocha obezřetně zahrnul i sebe. Dračí císař ještě nikdy neprojevil tak očividný úmysl jej zabít, ale nynější situace byla očividně jiná.

Jak to Dračí císař zaslechl, většina jeho pochybností odplynula. Krátce o tom popřemýšlel a pak přikývl.

Mocha bez dalšího slova překřížil nohy a posadil se. Magický kruh nakreslený na zemi začal slabě zářit fialovým přísvitem, kvůli čemuž se Mochova silueta rozostřila. V tomto okamžiku měl jako Dračí císař oči jen napůl otevřené.

Kdyby se člověk podíval pořádně, viděl by něco podivného: obrazy, co se mu odrážely v očích, byly naprosto jiné než jeho okolí. Navzdory tomu, že Mochovy oči zůstávaly na jednom místě, odražené obrazy se na nich rychle míhaly.

Dračí císař v tichosti čekal, zatímco zíral Mochovi do očí, ale nebyl schopen vidět, co se mu v nich odráželo. Nicméně Dračí císař věděl, že Mocha opravdu provádí svou předpověď. A jeho oči se znovu naplnily hamižností. Vědět budoucnost... bylo mnohem vzácnější a těžce sehnatelné než cokoli jiného.

Jak Dračí císař přihlížel, najednou si všiml, že se na Mochově tváři začíná vynořovat bolest. Nejdříve stáhl obočí a pak se začal chvět po celém těle. Potom mu z očí stekly dvě stružky slz... Co si pamatoval, klidného a tichého nejstaršího prince to nikdy takhle nevzalo. V tom okamžiku Dračí císař nevěděl, co by měl vlastně dělat.

„Ne!”

S tímto srdceryvným výkřikem Mocha vyskočil. Tvář měl smáčenou slzami a oběma rukama pevně svíral oděv na své hrudi, jako kdyby mu srdce mělo vyskočit z těla ven, kdyby jej nedržel.

„Mocho?” zavolal na něj Dračí císař váhavě.

Ačkoli pomyslel na to, že je možné, že to Mocha hraje, také věděl, že nejstarší princ byl až příliš hrdý. Tehdy se radši izoloval od světa a žil o samotě, než aby sloužil Dračímu císaři, co už nebyl Caffeym. Hrál by takový hrdý princ až tak moc, že by ronil nekonečné slzy? Dokonce i Dračímu císaři to přišlo těžko uvěřitelné.

Jak Mocha svíral svůj oděv, ruce se mu pořád chvěly, ale zdálo se, že se jeho výraz postupně zklidňoval. Pomalu uvolnil ruce, pak se slabě usmál. „Omlouvám se, přemohlo mě to. Předpovídání je někdy celkem nestabilní. Někdy vidím věci, co nechci vidět.”

Dračí císař zůstal zticha. Předpovídání nebylo něco běžného, zvláštně ne tak mocné jako u Mochy. I kdyby se později našel někdo lepší než on, dalece překonal všechny předchozí věštce. A proto Dračí císař nedokázal posoudit jeho slova.

„Moje předpověď zůstává stejná; zabije tě vlastní syn,” řekl Mocha zlehka.

Dračí císař se chladně zasmál a řekl: „Každého Dračího císaře zabil jeho syn. Ty víš, že tohle jsem nechtěl slyšet.”

„Po tobě moc Dračího císaře dosáhne nebývalého vrcholu,” řekl Mocha klidně.

Jak to Dračí císař zaslechl, nedokázal zklidnit vlastní dech. Mocha ještě nikdy neřekl tak jasnou předpověď, ale jeho mysl byla stále nejistá. Silným tónem se zeptal: „Mluv jasně! Co myslíš tím nebývalým vrcholem?”

Mocha se přinutil k úsměvu: „Tu věc, co jsi chtěl. Celý svět.”

Kdyby tohle Mocha řekl, než ho to tak zmohlo, Dračí císař by o tom s největší pravděpodobností pochyboval. Ale když viděl, jak se Mocha málem zhroutil, Dračí císař vlastně jeho předpovědi věřil. Nedokázal potlačit radost ve svém nitru a začal se obrácený k obloze smát, zatímco mezi smíchem opakoval slovo „konečně”.

Když Dračí císař slyšel tak jasnou odpověď, už se o Mochu nezajímal. Se smíchem se otočil k odchodu, ani trochu netoužil tu zůstat. Jelikož věděl výsledek, nemohl se dočkat, aby to putování dotáhl až do konce. A ani nechtěl dál mrhat časem na takovém zbytečném princi.

Dračí císař odešel a na vrcholku věže zůstala jen osamělá silueta. Mocha se zasmál, znělo to skoro výsměšně, a řekl: „Ale ten způsob se ti nebude líbit.”

Mocha chvíli v klidu stál a pak se jal sestupovat ze schodů. Když dokráčel ke dveřím, zastavil se a podíval se na obrázky na zdi; byla to panenka s X. Mocha natáhl ruku, aby se toho obrázku dotkl a jeho tvář přetékala ztrátou a bezmocí. Kdyby tady byl Mizerui, věděl by, že takhle přesně se tvářil, když se rozhodoval, jestli má promluvit o tom osudu, že jeho bratr zabije jeho otce.

Nikdo nevěděl, o čem Mocha přemýšlí. Jak se díval, z tváře mu skanula slza.





„Bratře! Kde jsi? Bratře— ach!

Lanski spěchala jako vítr a vrazila do Astronomické věže. Vyběhla první schody, co viděla, ale nečekala, že její nejstarší bratr Mocha bude stát jen pár kroků od přízemí. Když si toho všimla, už bylo příliš pozdě na to, aby zastavila. Jasmína, co běžela za ní, nevěděla, co se děje, a naběhla přímo do Lanski. Kvůli tomu Lanski narazila do svého bratra jako dělová koule. Protože ani Mocha si nemyslel, že by k tomuhle došlo, neměl dostatek času na to, aby zareagoval. Všichni tři se svalili na jednu hromadu a skutáleli se pár schodů dolů.

„Ach! To bolí.” Jasmína si jako první protřela rameno, kterým uhodila do země. Napůl vstala a vyčítavě se podívala po Lanski.

Lanski také ztěžka dopadla na zem a přitom si odřela paži. Jakmile se zvedla, spatřila Jasmínin obviňující pohled. Bojácně řekla: „Nemyslela jsem si, že by byl někdo na schodech.”

„Někdo?” Jasmína si najednou uvědomila, že pod jejím pozadím... bylo celkem měkko; nezdálo se jí to jako podlaha?

Když sklonila hlavu, očima se střetla s párem fialových duhovek. Jasmína instinktivně vyskočila a nahlas zakřičela: „Omlouvám se, Vaše Veličenstvo, Dračí císaři! Neseděla jsem na vás naschvál jako na polštářku!”

„Otče?”

Lanski také sklonila hlavu, aby se podívala.

Jen tak mimochodem, ten člověk dole zápolil, aby vstal. Jejich tváře nebyly víc než tucet centimetrů od sebe, ale vlastně jeho tvář úplně neviděla. Ale jasně viděla fialové duhovky. Potom také vyskočila a v šoku zakřičela: „Omlouvám se! Otče, nevěděla jsem, že jsi tu.”

Mocha nevěděl, jak zareagovat. Ne každý s fialovýma očima byl Dračí císař, jasné? Barva jeho vlasů byla evidentně až moc jiná: jeden měl černé vlasy a druhý stříbrné. Ty dívky byly tak zmatené, že si ty dvě barvy spletly.

„Podívej se pořádně, nejsem otec,” řekl Mocha s hořkým úsměvem, jak vstal.

„Ha?” Jasmína, co instinktivně sklonila hlavu v předstírané úctě, ji zase okamžitě zvedla. Spatřila tvář a oči, co se Dračímu císaři hodně podobaly, ale jeho vlasy byly černé a ne zářivě stříbrné, co měl Dračí císař.

Lanski se rozšířily oči a zírala na něj. Pak si uvědomila, že ten člověk je nejstarší bratr Mocha, kterého viděla jen párkrát. Jelikož se od sebe odcizili a když se konečně setkali, způsobila, že spadl ze schodů, nevěděla, co dělat nebo co říct.

„Nejstarší princi, vypadáte úplně jako Dračí císař, není divu, že jste otec a syn,” povzdechla si Jasmína. Kdyby měl Mocha kštici stříbrných vlasů, vypadali by jako dvojčata.

Mocha se usmál. Nemohl si pomoct, aby se nevzpomněl na dobu, kdy stál vedle Caffeyho a hodně lidí si myslelo, že to on je Dračí císař a Caffey jeho syn. Nemohl s tím nic dělat; Caffey se vždycky tvářil naivně, což se k vládci říše celkem nehodilo.

Vždycky, když k tomu došlo, Caffey se poškrábal po tváři a s úsměvem řekl, že to on je Dračí císař. Pak ten člověk, co to komentoval, vždycky řekl: „Ale ne! Nejstarší princ vypadá až moc jako Dračí císař a nedokážeme vás rozlišit...”

Byla to blbost. Jen rozdíl v barvě jejich vlasů by lidem umožnil je rozeznat. Mocha si nemohl pomoct a zasmál se; jeho otec se vždycky choval jako dítě a tehdy si na to vlastně celkem často stěžoval. Teď... nehledě na to, jak moc chtěl vidět Caffeyho zmatený výraz, nikdy tu šanci mít nebude.

„Bratře?”

„Vaše Výsosti?”

Lanski a Jasmína se po sobě podívaly. Obě byly zmatené, proč se princ směje a pak vzdychá.

Když Mocha zaslechl, jak ho obě dívky oslovily, konečně odstrčil svou nostalgii. Tvář mu zvážněla a on se vážně zeptal: „Co vás dvě přivádí do Astronomické věže?”

Když Lanski viděla Mochův vážný výraz, také zvážněla a řekla: „Bratře, zrovna jsem viděla, jak Paladin a Temný rytíř zajali Mizeruie.”

Ačkoli už Mocha věděl, že Mizerui padl do rukou Dračího císaře, stejně si znovu povzdechl. Otočil se a začal stoupat po schodech. „Následujte mě.”

Dvě dívky se po sobě šokovaně podívaly. Původně si myslely, že Mochu tahle novinka překvapí. Při své skepsi neměly na vybranou a musely Mochu následovat po schodech nahoru.

„Ha?” Jasmína se najednou otočila. Jak se dívala na čmáranice na zdi, zmateně se zeptala: „Není tohle Lanski? Proč je na tom X?”

Jak tohle zaslechl Mocha, co šel vpředu, zastavil se. Lanski se také zastavila a otočila se zpět. Vážně tam byla panenka s X, ale silueta té panenky byla prostá, tak jak mohla Jasmína říct, že to byla ona? Lanski se Jasmíny skepticky zeptala: „Jsem to já? Vážně to nedokážu říct.”

„Vážně to jsi ty. Podívej.” Jasmína ukázala na pásek s mašličkou na panence. „Tohle je pásek, co jsem ti dala k dvacátým narozeninám. Tehdy se ti vážně líbil a každý den jsi ho nosila. Hele, na každé straně té mašličky je malá hvězdička. Byl to pásek, co jsem ti dala, a jsem si jistá, že tohle je ono.”

Lanski se zastavila a chvíli o tom přemýšlela. Vzpomněla si, že to je vážně pravda a že vážně má takový pásek. To znamená, že tahle panenka vážně reprezentovala ji, ale proč by na stěnách Astronomické věže byl její obrázek?

„Ha? Není tohle Liolovo Zlomené stříbro?” Jasmína vyběhla pár dalších schodů. Jelikož neustále přemýšlela o Liolovi, okamžitě si všimla dalšího obrázku.

Jasmína rukou přejela po stěnách a na prstech jí zůstalo spoustu prachu. Po krátké odmlce řekla: „Tyhle obrázky nevypadají, že by byly nové...”

„Přestaň se dívat!”

Mocha najednou popadl Lanski za hlavu, kvůli čemuž poskočila. Pak se na něj prázdně podívala.

„Už se na ty věci nedívej...” řekl Mocha trochu rozechvěle. „Jsi tu kvůli Liolovi, ne?”

„Ano...” Lanski se na Mochu váhavě podívala. Přece jen to byl člověk, co předpověděl, že Liola zabije jejich otce. Nebyla si jistá, jestli Mocha Liolovi vůbec pomůže.

Mocha byl chvíli zticha. Když znovu vzhlédl, oči měl plné smutku. Zlehka se dotkl jemných vlasů své sestry a nejistě se zeptal: „Pokud bych ti řekl, aby sis toho dál nevšímala, byla bys ochotná mě poslechnout?”

„Ne!” Lanski se rozšířily oči a okamžitě odpověděla.

„Princi Mocho, co tím myslíte?” zeptala se Jasmína okamžitě. Měla pocit, že je něco špatně. Z té proškrtnuté panenky měla neblahý pocit.

Mocha znovu sklopil zrak a pak se otočil. Chladně řekl: „Žádám vás, abyste na tohle zapomněly. Celá tahle věc s vámi dvěma nikdy nemá co dělat.”

Lanski okamžitě nahlas protestovala: „Liola je náš bratr! Jak můžeš říct, že to s námi nemá co dělat? Bratře, vážně ti vůbec nezáleží na tvém vlastním bratrovi?”

„Samozřejmě že mi na něm záleží!” Mocha se najednou otočil a naštvaně odpověděl. „Ale víc se bojím o tebe, o moji sestru! Nesměním tvůj život za Liolův!”

Jak Lanski, tak Jasmíně se rozšířily oči, nebyly si jisté, co tím Mocha myslel. Po dlouhé chvíli Lanski popadla Mochu za ruku. Svýma modrýma očima přímo zírala na svého bratra a prosila ho: „Bratře, prosím, řekni mi to. Jak můžeme Liolu probrat a jak ho můžeme zachránit?”

Mocha jako by nečekal, že se bude chovat takhle, a kvůli těm modrým očím mírně zpanikařil. Chtěl svou ruku vytrhnout z jejího sevření, ale Lanski se jej chopila ještě pevněji a nepouštěla ho. Mocha musel odvrátit tvář, aby se vyhnul Lanskiným očím, a řekl: „Nevím.”

„Víš to,” tlačila na něj Lanski.

Najednou se do toho vložila Jasmína: „Je to možná proto, že by se Lanski dostala do potíží, kdyby se do toho dál pletla?”

Jakmile to Jasmína dořekla, Mocha ztuhl. Otočil se a podíval se na tuhle dívku. Pamatoval si na ni jako na Lanskinu nejlepší kamarádku a možná by mu mohla pomoci změnit názor jeho tvrdohlavé sestry. Popřemýšlel o tom, pak přikývl a řekl: „Ano.”

„Ona... zemřela by?” zeptala se Jasmína váhavě.

Mocha byl chvíli zticha a pak znovu odpověděl: „Ano.”

Jasmína teď byla nervózní. Sice se o Liolu strašně bála, ale kdyby kvůli tomu Lanski zemřela...

„A co Liola?” Nezdálo se, že by se Lanski o sebe vůbec starala. Honem se zeptala: „P-pomohlo by mu, kdybych se do toho zapletla?”

Mocha ztuhl a nevěřícně řekl: „Zemřeš, copak to nechápeš? Zemřeš!”

„Och... takže to beru jako ano.” Lanski se usmála. „Není divu, že jsi řekl, že nesměníš můj život za Liolův.”

Člověk, co věděl, že zemře, se nebál, ale lidé kolem něj ano. Tohle byl vskutku typický příklad toho, že se eunuchové bojí víc než císař. Jak Mocha, tak Jasmína znervózněli a začali se to snažit Lanski vymluvit. Nikdo by nechtěl vidět, aby na takovou krásnou dívku se zářivou budoucností padlo něco špatného.

Lanski se otočila a podívala se po Jasmíně. Pak se zeptala: „Kdybys věděla, že bys mohla Liolu zachránit, ale že bys při tom mohla umřít, vzdala by ses?”

Jasmína se odmlčela a pak zůstala zticha. Věděla to a Lanski to taky věděla. Ne, nevzdala by se... Přesně jako by se nevzdala ani Lanski.

„Řekni mi to, bratře. I když mi to neřekneš, stejně budu všude tápat a možná se to ještě zhorší?” Lanski na svého bratra zírala modrýma očima, které by Cappuccino označil jako „nejstrašlivější biologická zbraň” a neustále k němu vysílala prosebné vibrace.

Mocha byl zticha. Tohle byla další situace, kdy nevěděl, co si má zvolit. Tentokrát... Ne, ne jenom tentokrát, od té doby, co Mocha získal moc předpovědi, ho to neustále vtahovalo do věčného dilema: má to říct nebo ne?

„Bratře! Prosím, slibuju, že si budu dávat dobrý pozor na svoje bezpečí,” prosila dál Lanski.

Mocha si nakonec povzdechl a odešel, aniž by se na ně otočil.

„Jdi najít Lancelota. Jenom on má tu schopnost Liolu probrat.”

Lanski honem zakřičela: „Ale Paladin poslouchá otce!”

„Kdyby si Lancelot 'náhodou' přitiskl na čelo dračí křížek, pak by se tím mohlo všechno trochu změnit.”
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>