Kapitola 34 – Různé záležitosti a prapory
Tady Satou. Máte pocit, že tančíte, jak si někdo píská? Připadám si jako Son Goku ze Saiyuki...
„Co se děje? Pane, jsi celý nahrbený, víš~?”
Moje myšlenky, co se točily v kruzích, ustaly. Nedaleko stála Arisa a nesla spoustu zavazadel.
„Bolí tě bříško~?”
„Bolí nodesu?”
Otočil jsem se směrem, kde mě něco tahalo za róbu, a tam mi u nohou dřepěly Pochi a Tama a vyhlížely ustaraně. Liza v klidu stála, ale vysílala ke mně svoje starosti.
„Jsem v pořádku, jen jsem unavený, protože jsem poslední dva dny měl tak napilno.”
Pohladil jsem Pochi a Tamu po vlasech.
Jako dospělý jsem vážně neschopný, když se o mě bály tyhle dívky. Jen jsem si to pomyslel a ta vina a strach, co mě předtím tížily na mysli, zmizely jako pára nad hrncem.
...Zkontroloval jsem Protokol jen pro případ, že by tam vyskočila nějaká zpráva, ale nic tam nebylo.
Vážně bych si měl dneska večer s Arisou promluvit. Zašeptal jsem Arise: „Dneska večer, až Lulu usne, si na mě vyšetři chvilku.”
Ale od ní přišla odpověď plná nedorozumění: „Ech~ to ses do mě zamiloval tak rychle?” Prozatím to budu brát jako OK.
Když jsem se zeptal na výsledky jejich nákupu, Pochi a Tama začaly z tašek nadšeně vytahovat oblečení. Zadržel jsem je. Rozhodlo se, že se na to podíváme, jak se vrátíme do hostince.
Liza se omluvila, že utratili příliš, ale já jí řekl, že to byly nezbytné výdaje, tak aby na to nemyslela. I s nynějším tempem útraty mi měna království Shiga dojde až tak za 2~3 roky. Takže se není čeho bát.
Po cestě zpět do hostince jsem poslouchal, co Arisa a ostatní při nakupování zažily. Pochi a Tama o svém prvním nakupování mluvily od začátku až do konce s radostí. Říkaly mi, jaká to byla zábava.
Navrhl jsem Lize, že ponesu půlku zavazadel a Luluino oblečení, ale jemně mě odmítla.
Přímo před hostincem jsem zahlédl známá záda. Kráčela trochu nejistě. Martha a pomocná dívka z hostince nesly spoustu dřeva na otop.
„Martho, vracíš se z pochůzek?”
„Ach, pane Satou. Rande už skončilo?”
„Zena odpoledne bohužel pracuje.”
Zatímco jsme mluvili, vzal jsem Marthě a dívce trochu dřeva. Možná to je jejich práce, ale jdeme stejným směrem. Nevadí, když se o to podělíme.
Liza se mi to pokusila vzít, ale já ji odmítl, protože už měla obě ruce plné. Pochi a Tama taky říkaly „dej nám~”, ale nemá smysl vzít to malým děvčatům a dát to jiným malým děvčatům, takže to vzdaly.
Vážně to nebylo těžké, i když to bylo aspoň 2~3 kila. Bylo absurdní, aby dvě malé dívky nesly každá dva takové balíky. Obvykle jim to vozí, ale zdá se, že na dnešek to nestačilo, a tak šly koupit víc.
Na dvůr jsme vešli zadem nedaleko stájí. Položil jsem balíky dřeva na místo.
>[Získána technika Nosič]
„Děkuju~ Satou. Zachránil jsi nás~”
„Moc vám děkuju, pane.”
„To nic.”
Martha odešla do kuchyně s jedním balíkem dřeva. Pomocnice se jmenuje Yuni. Rozhodl jsem se Yumi pozorovat, jak se šla postarat o koně ostatních hostů. Od včerejška jsem věděl, že tu byli koně, ale nikdy jsem neviděl, jak se o ně pečuje, takže mě to zajímá. Tohle vůbec není unikání.
Yuni stála na stoličce a snažila se ze všech sil, aby svým malým tělem dosáhla na koně, aby je mohla vykartáčovat. Nabídl jsem jí pomoc, ale ona řekla, že by ji paní hostinská vynadala, kdyby jí pomohl host.
Když Pochi a Tama schovaly svoje zavazadla do prostoru pod slámou, vrátily se a začaly Yuni pomáhat. Liza mi řekla, že už jí pomohly večer a taky ráno. Nevadí, když jí pomáhají Pochi a ostatní děvčata?
Když jsem viděl, jak se ty tři dívky snažily ze všech sil postarat o koně, cítil jsem se jako rodič, co přišel na atletické závody povzbuzovat vlastní děti. Osvěžilo mě to.
Než jsem se nadál, ze tří dívek se staly čtyři, ale Arisa nevypadala, že by měla nějakou motivaci.
„Jelikož si ušpiním svoje nové oblečení~” řekla, zatímco mi ukázala svoje oblečení typu městské dívky, co měla pod pláštěm.
„Lizo, půjdu na dočasné vojenské stanoviště pro kopí a peníze za magická jádra, chceš jít se mnou?”
„Ano, doprovodím tě, pane.”
„Já taky! Já jdu taky!”
Pochi a Tama přestaly pomáhat a přiběhly k nám. Za běhu křičely „ty někam jdeš~” a „jdeš nodesu”, ale jelikož bychom působili potíže, kdybychom šli všichni, řekl jsem jim, aby pokračovaly v pomáhání.
„Rozkaz!”
„Nano desu~”
A tak se vrátily zpět k práci a nanosily píci pro koně. Přemýšlím, proč vypadají tak záhadně šťastně?
„Jak je na tom Lulu?”
„Zdá se v pořádku. Dala jsem jí její díl náhradního oblečení a spodního prádla, takže pokud teď půjdeš nahoru, poštěstí se ti spatřit neslušnou scénu, víš~?”
Klepl jsem Arisu po hlavě, že řekla takové hlouposti. Vážně jsi její nevlastní sestra?
„Na chviličku~” prohlásil jsem a zašel do Pracovní gildy. „Ahoj, Nadi.”
„Ale, vítej, Satou. Dneska jsi přišel s roztomilou dívkou.”
Jak jsme vstoupili, Nadi nás zpoza přepážky uctivě pozdravila. Taky tam byl starý muž, co vypadal jako prodavač, ale kdykoli jsem přišel, vždycky spal. Pracuje vůbec?
Promluvil jsem si s Nadi o tom, jestli bych mohl zadat zakázku na doručení památek zemřelých. Na doručení bude rozhodně lepší místní člověk jako Nadi než podezřelý chlápek jako já. Jen tak mimochodem, požádal jsem o to úředníky na dočasném vojenském stanovišti, ale bez okolků mě odmítli. Jelikož jsem Nadi dodal jména zesnulých a hrubou charakteristiku, měla by být schopná zkontaktovat pozůstalé.
„Chceš, abych také tvým jménem vybrala odškodnění?”
„Ještě jednou prosím? Jaké odškodnění?”
Když jsem Nadi, co se ochotně ujala doručení, předal informace o zesnulých, zaslechl jsem od ní něco divného. Zdá se, že chtěla vědět, jestli se má také chovat jako prostředník k převzetí odměny za doručení památky. Jsem jenom taková všetečka, takže vážně nepotřebuju odměnu...
„Tak co takhle kdybys přijal odměnu, jen pokud je rodina bohatá? Takoví lidé by začali mít podezření, že ti o něco jde, když jim doručíš památku bez odměny.”
Takže z toho vzniklo něco takového. Dohodli jsme se na maximální částce.
„Nadi, mám ještě jednu žádost...”
Jelikož mám v úmyslu koupit nebo si pronajmout dům, zeptal jsem se jí na tržní cenu. Ale nakonec jsem ji nepožádal o prostřednictví a není to proto, že bych si to nemohl dovolit.
Nadi řekla: „Je spoustu lidí, kterým se nelíbí bydlet v blízkosti pololidí. Tohle se samozřejmě vztahuje jak na oblast za vnitřními hradbami, ale i na západní čtvrť. Nemyslím si, že by ti někdo dům prodal. Kdyby ses porozhlédl po východní čtvrti, tak bys něco našel. Ale jelikož je tam špatný veřejný pořádek, kdyby se tam nastěhoval prosperující člověk jako ty, bezpochyby by na tebe následující den zaútočili zloději.”
Takhle mě informovala.
„Podepište tento dokument, prosím. Poplatek za identifikování kopí jsme vám strhli z vyplácené částky. Ověřili jsme, že je to kopí bezpečné, takže si ho můžete vzít do města, ale dávejte pozor, aby se ke zbrani nedostal nějaký poločlověk.”
Podepsal jsem dokument, co mi úředník předložil, a poté jsem přijal vrácené kopí. Zabalil jsem ho do látky, co jsem si přinesl.
Za magická jádra jsem dostal 17 stříbrných. Poplatek za ocenění kopí je 2 stříbrňáky. Přemýšlím, jestli to je řádná suma? Upřímně si myslím, že člověk může vyžít jen z oceňování.
Jen jedním dnem v labyrintu ve čtyřech lidech jsme vydělali 6 Aris... Počkat, ta jednotka není vtipná. Nemohl bych si tím dovolit otroky s technikami nebo se znalostmi, ale bohatě by to stačilo na pracovní otroky.
Kdybych to mezi nás čtyři rozdělil, pak při našich nynějších životních výdajích by nám to stačilo na půl měsíce...
„Ech~ Labyrinty jsou celkem výnosné~”
„Ale riskujete přitom vlastní život.”
Arisa, co byla na dočasném vojenském stanovišti, začala vesele povídat, jakmile jsme vyšli ven. Oči jí doslova zářily.
„Hej, pane, vyslechneš mě? Chceš se v tomhle městě usadit?”
„Ne, nemám v úmyslu se tu usadit.”
Jelikož bychom překáželi lidem v cestě, povídali jsme si za chůze.
„Ale copak jsi zrovna před chvílí nechtěl koupit dům?”
„Nechci, aby Liza a ostatní zůstávaly ve stodole. Přemýšlel jsem, že koupím dům, ale zdá se, že to nejde~”
Liza chtěla něco říct, ale přišla o svou chvilku kvůli Arisině čilosti.
„Ta slečna z rána je tvoje místní milenka?”
„Neříkej něco tak nepříjemného. Ačkoli se s ní chci sblížit, není to moje milenka. Setkali jsme se teprve před třemi dny, víš?”
„Tak~ to chci jít do Labyrintového města!” prohlásila Arisa se zvednutýma rukama a postojem celého těla, jako kdyby z ní sálalo nějaké SFX.
Zase labyrint.
„Labyrintové město. To znamená, že tam je labyrint, co? Neodpuzuje tě to?”
„Uuun, mám pocit, že si určitě vzpomenu na něco nepříjemného, ale důležitější je! Zvednout si vlastní level!”
Tohle není hra.
Ne, chce vylevelovat přesně proto, že tohle není hra.
„Co chceš dělat, až vyleveluješ?”
„Brzy bude období démonického pána, takže chci vylevelovat, abych přežila! A když budu v tom, chci získat magickou techniku, co bych mohla použít k vyřešení geassu.”
Období démonického pána, to ale nejsou zelí a lilky, víš...
Jelikož to byla tak směšná fráze, ledabyle jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost.
--------------------------------------------------------
dakujem
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazatDakujem
OdpovědětVymazatďakujem
OdpovědětVymazat