DM - kapitola 35

Kapitola 35 – Bleší trh

Tady Satou. Zkoušet pokus-omyl je ta největší zábava, co jsem kdy měl.

Ačkoli je deprimující, když je v tom příliš omylů...




„Mohla bys zemřít ještě předtím, než si zvedneš level.”

„V pohodě, mám připraveno spoustu bezpečnostních opatření.”

Ignoroval jsem Arisu, co v dobrém rozmaru dál mluvila, a zeptal jsem se na názor Lizy: „Lizo, taky chceš jít do Labyrintového města?”

„Půjdu, kam půjdeš ty, pane.”

„Jsem ti vděčný za tvou hlubokou loajalitu, ale rád bych si vyslechl tvůj názor. Jelikož to budu já, kdo se nakonec rozhodne, bez zábran mi řekni svoje upřímné pocity.”

Vyslechni si názor podřízeného a zařiď se podle něj. → Pokud to nevyjde, řekni, že to je vina podřízeného. Takový nebudu. Když jsem byl ve své práci na pozici podřízeného, rozhodl jsem se, že takový nebudu.

Nepřiděluj absurdní úkoly!

„Pokud by to šlo, ráda bych šla do Labyrintového města.”

„Hej~ Já tady mluvím, poslouchej~”

„Vyslechnu si tě později.”

„Pche~ chováš se ke mně jinak než k Lize~”

Nevšímal jsem si Arisy, co začala být trochu rozmrzelá.

Pokud bychom šli do Labyrintového města, výhody jsou následující: Liza a ostatní by se mohly svobodně pohybovat, jejich diskriminace by byla minimální (pravděpodobně nezmizí) a Arisa a ostatní si budou moct zvýšit level.

Nevýhody jsou... Žádné? Nene, rozloučím se s lidmi, co jsem poznal v tomto městě, jako Zena a Nadi. Tolik se o mě bála, zatímco já tady přemýšlím o tak chladné věci.

„No, nemám v úmyslu se v Labyrintovém městě usadit, ale nebylo by špatné se tam zajet podívat.”

„Zajet... Tohle není jako náš původní svět.”

Copak na tom sejde? Tak to bude cesta po jiném světě.

„Ale spíš kde se to Labyrintové město nachází?”

„To nevím?”

Hej, princezno.

„Počkat, nekoukej se na mě takhle. Vím, že to je někde v království Shiga, ale nevím, kde přesně.”

Mám si v knihkupectví koupit nějakou jednoduchou mapu? Na mojí mapě se zobrazuje jenom ta předchozí pustina a město Seryuu, takže se to v tomto případě nedá použít. Nejsem si tím úplně jistý, ale pravděpodobně se tam celá oblast zobrazí jen tehdy, když jsem se na to místo nejdřív dostal.

„Pane, ty nemáš koně nebo vůz, že?”

„Ne.”

„Kdepak je asi prodávají?”

Jelikož na náměstí nedaleko městské brány je spoustu velkých stájí, zeptám se tam. Obvykle bych se zeptal Nadi, ale zrovna jsem ji zaúkoloval, takže teď pravděpodobně nebude mít čas.

„Jelikož si můžeš dovolit dům, pak by sis měl dovolit i koně a vůz. Ale pro dobro lepšího cestování pojďme hledat skryté poklady na cestovní výdaje!”

Arisa ukázala na bleší trh. Tahle dívka má vážně srdce z oceli. I když jsem ji naprosto ignoroval, vůbec ji to neodradilo.

Bleší trh se konal na místě, kde se včera pořádal trh s otroky, na největším náměstí ve východní čtvrti. Vozy a stany kupců s otroky zůstaly tak, jak byly, ale stánky, co o půlnoci prodávaly alkohol a jídlo, jsou pryč a nahradilo je spoustu kupců. Ti na prostranství ne větší než stolek ukazovali různé harampádí. Mohlo jich tu být víc než stovka.

„Pane, než vyrazíme, mám žádost.”

„Pro jednou si tě vyslechnu, copak?”

„Dovol mi použít dvě kouzla. Jsou to [Vycítění magické vlny] a [Vycítění zla].”

Když mi vysvětlila účinek těch dvou kouzel, svolil jsem k tomu. To první je magie na to, aby byl člověk nějak schopný rozeznat magické nástroje, a to druhé na to, aby poznal člověka, co se k uživateli blíží se zlomyslným úmyslem.

Jelikož se nezdálo, že by v tom bylo nějaké konkrétní nebezpečí, dovolil jsem jí to. Samozřejmě bych to mohl udělat sám, i kdybych jí to nedovolil, ale nejsem ten typ člověka, co rád zakazuje úplně všechno.

„Tohle! Tohle je rozhodně jackpot!”

Ten nástroj, o kterém Arisa hrdě prohlásila, že to je určitě magický nástroj, byl podle ocenění rozbitý. Ten nástroj se jmenoval [Pozvání snových mušek do noci zalité měsíčním světlem], objevilo se takovéhle pochybné jméno a výsledek ocenění byl [▲▲▲ ale ●●●, aby se □□ mohlo ●▲ hrát ●]. Z popisu magických nástrojů na tomto světě mám jako obvykle pocit, že to je harašení. Podle tvaru to vypadá jako hudební nástroj nebo hrací skříňka, ale má to lascivní zdobení, takže je to pravděpodobně sprostý nástroj.

„Vypadá to, že to je rozbité, takže ne.”

Odešel jsem od stánku, zatímco prodavač ten nástroj prezentoval jako umělecké dílo. Porozhlédli jsme se po dalších stáncích. Je zábavné chodit kolem stánků na takovémhle bleším trhu.

Jelikož jsem zahlédl tu samou krátkou hůlku, co jsem si nedávno koupil, a za poloviční cenu, koupil jsem dvě. Když jsem je koupil, uvědomil jsem si, že to byly vyhozené peníze... ale nakonec bych je mohl k něčemu využít.

Dál jsem koupil ozdobné šňůrky na přivázání Pochina a Tamina krátkého meče k opasku. Taky jsem koupil ozdobný střapec na Lizino kopí. Každá jednotlivá položka stála jen pár měďáků.

V typické RPG jsou kožené výrobky obvykle drahé, ale divné je, že podle toho, co jsem slyšel od jednoho mladého prodavače, v tomto období poráží spoustu koz, co nepřezimovávají, takže mají na skladě spoustu kožených výrobků a tím pádem jsou levnější.

Jelikož jsou ceny na bleším trhu značně nižší než v normálních obchodech, je tu těžší nakupovat.

Nezapomněl jsem Lulu koupit stužku jako suvenýr. Je to růžová stužka dlouhá zhruba 50 cm. Byla světlejší barvy než pléd, co si dneska ráno koupila Zena. Přemýšlím, jestli ta barva pochází z téhle oblasti.

Bylo tu vystaveno spoustu podezřelých léků, ale podle techniky oceňování jsou to jen falešné energetické nápoje bez účinku. Zaujala mě ta část s energickým nápojem, ale jelikož mi moje technika neukazuje suroviny, budu se muset ovládnout.

Taky tu prodávají mýdlo a pomádu a další vlasové produkty. Tu pomádu si nekoupím, protože má příliš silnou vůni, ale i když je mýdlo celkem drahá položka s ohledem na to, že to je bleší trh, a stojí jeden velký měďák, bez váhání jsem ho koupil, protože má nostalgickou vůni jako mléčná mýdla. Chtěl jsem koupit jenom jedno, ale Arisa mě zoufale prosila s tím, že to je dobrá věc, a tak jsem nakonec koupil všech sedm, co měli skladem.

„Pane~ tohle! Kup tohle~”

Ta věc, co mi Arisa nabídla, byly... brýle. Jelikož v nich nebyly žádné čočky, jsou to jenom obroučky.

„Na co to chceš? Něco takového.”

„Samozřejmě k tvému užití, pane! Na tomto fantastickém světě není dost chlapců s brýlemi! Tohle je první krok, jak na tento svět přivést fetiš~~~~~”

Hranou dlaně jsem Arisu, co začala křičet nepochopitelné věci, uhodil do hlavy, abych ji umlčel. Prodavač mi řekl, že ty obroučky stojí jeden stříbrňák, ale samozřejmě jsem je nekoupil.





U vedlejšího stánku je něco jako karty... Není to Karuta? Dle identifikace je to předmět, co si předávali předci hraběte města Seryuu od dávné Yamatovy éry. Není to magický nástroj, ale zdá se, že to je pod vlivem ustalovací magie. Tržní hodnota je 10 zlatých.

„Pane, máte bystrý zrak~ Tohle je hračka z dávné říše.”

Arisa ho přerušila: „Ech~ jak se to hraje?” Vypadala přitom škádlivě.

Nevšímal jsem si prodavače, co začal nahodile tlachat. Fascinovala mě ta hromada papírů přede mnou. Je to pět štosů knih a papírů svázaných šňůrkou o tloušťce 30 centimetrů a mezi nimi je jedna, co má hodnotu 100 zlatých. V porovnání s ostatními svazky to bylo abnormální, protože ostatní měly hodnotu zhruba jeden velký měďák za kus.

„Kolik ta hračka stojí?”

„Tři zlaté, ale pro tuhle roztomilou mladou slečnu vám dám slevu 7 stříbrných, co vy na to?”

Předstíral jsem, že se o Karutu zajímám, a poslouchal jsem ho. Žádal si zhruba 1/7 tržní hodnoty. Kdybych to koupil a pak zase prodal, mohl bych na tom získat, ale je otrava hledat zákazníky.

Když Arisa zaslechla cenu, ztratila o to zájem. Zdálo se, že to chtěla, protože je to nostalgické, ale evidentně to nechtěla zase až tak moc.

„Je to trochu drahé. Co ty svazky papíru, to je nějaký materiál na čtení?”

„Nemají žádnou cenu, ale jelikož jsou z papíru, bylo by škoda je spálit, a tak je prodávám ve svazcích.”

Ledabyle jsem s prodavačem nadhodil řeč.

Zdá se, že to nepoužívali. Našel to, když třídil věci jednomu boháčovi. Chtěl prozkoumat použitelné knihy, aby je mohl později prodat, ale zjistil, že většina je jen papír užitečný na poznámky.

„Kolik za to? Vypadá to, že na většinu papírů se dá psát z obou stran, takže by se to dalo využít jako písanka pro děti.”

„Tak jo, dám vám jeden svazek za 3 měďáky. Pokud je koupíte všechny, bude to 2 velké měďáky za všechny.”

Rozhodl jsem se to koupit všechno. Zbytečné papíry dám Lulu a dívkám, aby se naučily psát.

Uložil jsem papíry do vaku a ten do brašny a celé jsem to dal Lize. Chtěl jsem půlku nést, ale Liza to odmítla.

„Pane, pokud chcete někoho naučit psát, co kdybyste použil tohle?”

Ukázal mi karty se slovíčky z království Shiga na jedné straně a obrázkem daného písmene na druhé. Je to černobílé, ale jelikož jsou linky zvýrazněné, dá se z toho pochopit, jak to napsat. Na kartě s vodou nevím, co je nakresleno, ale takových karet je jen pár.

Jedna sada sestává ze 100 karet. Kartu po kartě je napsali inkoustovým perem. Museli to vyrábět s obrovským úsilím, ale tržní hodnota se mi ukazuje jen jako 1 stříbrňák.

„To jsou ale zajímavé karty.”

„Tohle jsem vymyslel sám, napadlo mě, že bych s tímhle mohl učit děti v mém rodném městě.”

Podle toho, co řekl, to původně vyrobil z dřevěných odřezků a inkoustu. Myslel si, že se to bude dobře prodávat, takže upřímně požádal jednoho svého známého malíře, aby vyrobil jednu sadu, a velmi to propagoval u obchodní komory, ale výrobní náklady a prodejní cena byly příliš odlišné. Zdá se, že náklady byly 4 stříbrňáky, zatímco obchodní komora za to chtěla zaplatit jenom 1 stříbrňák.

„Takže tohle se kreslilo jedno po druhém?”

„Ano, samozřejmě...”

Nesnížily by se náklady, kdyby se použil tisk?

Arisa mě zastavila. Přiložila si ukazovák ke rtům.

„Co?”

„Copak jsi nechtěl navrhnout tisk?”

„Jo. ...Je na tom něco špatného?”

„Když jsem byla na hradě, nikdy jsem tisk neviděla. Je nebezpečné ledabyle představovat technologii, víš?”

„I když existuje odlévání, neznají tisk?”

„Zdá se, že technologie je taková.”

Arisa, co už jednou pohořela, na tom trvá, a tak jsem tisk nenavrhl. Omluvil jsem se prodavači, že jsem smlouvání přerušil kvůli soukromému hovoru.

„Omlouvám se, bylo to něco, co se nedalo jen tak říct.”

„Já se taky omlouvám. I když je jenom pár lidí, co se o tohle zajímá...”

„Chci si koupit jednu sadu, kolik za ní?”

Takže to mělo malý zájem? I když by to mohlo být oblíbené.

Řekl mi 4 stříbrňáky. To jsou výrobní náklady.

„Je to v pořádku? Ale takhle z toho nebudeš mít žádný zisk?”

„To nevadí. Hlavně že to předám člověku, co chápe jeho hodnotu.”

Ta jeho melancholie mě trochu dojala. Je to dobrý nápad, byla by škoda, kdyby to zaniklo.

„Proč nepopřemýšlíš o tom, jak je příště vyrobit? Jelikož by po tom měla být sháňka, o ceně můžeš popřemýšlet potom. Mohl bys zkusit najít levný materiál nebo způsob, jak to levně vyrábět ve velkém. Je zábava dělat různé pokusy.”

Myslel jsem si, že si pomyslí, že to je akorát prázdné tlachání zákazníka, ale v očích se mu začala zase sbírat síla. Možná je to proto, že našel člověka, co ho jako vynálezce chápe. Potom jsem zašel k dalším stánkům.
-------------------------------------------------

Hlavní stránka novely

Seznam technik

Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>