EGA 2 - Kapitola 13

Kapitola 13 – Dětinskost

Ticho před bouří evidentně skončilo.

Začátek bouře započal s družinou šesti vyzyvatelů, co vpadla do kobky. Co se týče počtu členů, družina byla trochu větší, ale v žádném případě nebyla největší. Ale tohle bylo rozhodně poprvé, co jsem viděla smíšenou lidsko-démonickou družinu. Konkrétně to byla družina 3 lidí a 3 démonů s 3 démonickými muži, zatímco na straně lidí byli 2 muži a 1 žena.

Jelikož jednoho toho člověka už jsem dvakrát viděla – Hrdina posvátného meče, Arc – bylo mi divné, že změnil družinu, a prozkoumala jejich statistiky. Našla jsem šokující jména.

Hrdina svatého kopí, Lionel, a Hrdina svatého luku, Orlaine.

...Když si pomyslím, že to byla družina ze samých Hrdinů.

Jen tak mimochodem, Lionel byl lehkovážně vyhlížející mladý muž s dlouhými modrými vlasy, které měl na levé straně zapletené, zatímco Orlaine byla dívka se světle fialovými vlasy, co jí sahaly k ramenům.

S počínajícím špatným pocitem jsem prozkoumala démonickou stranu a jak se dalo čekat, i jména na této straně byla slavná.

Člen čtyř nebeských králů [Vítr], Prudká vichřice rytíř Renarve spolu se svým druhem nebeským králem [Vody] Krvavým mrazem generálem Vikutem. A nakonec démonický král Eligor Romariel.

Renarve byl věrný svému jménu rytíř, neboť to byl klidný mladý muž s krátkými stříbrnými vlasy, zatímco Vikuto byl dlouhovlasý muž vyhlížející jako intelektuál s monoklem a atmosférou skryté vychytralosti.

A muž, jehož totožnost byla jasná z jediného pohledu na jeho titul... drsně vyhlížející starší kavalír, pán, jenž byl jak Leonořiným otcem, tak Jeho Veličenstvem démonickým králem. Co se týče toho, že to byl krátkovlasý muž s dobře stavěným tělem, byl stejný jako politováníhodný Ijido, ale rozdíl v jejich přítomnosti byl očividný.

Nemožná družina s třemi Hrdiny, démonickým králem a jeho dvěma nejbližšími pobočníky; v podstatě je jen jedna věc, kterou o tomhle chci říct.

„Taková dětinskost.”

„Není to proti pravidlům.”

„Jen jsme využili zjevení, abychom je svolali.”

Já vím. Nemyslím si, že by to bylo porušování pravidel nebo něco takového. Právě proto jsem řekla, že to je dětinskost.

„Proti pravidlům to není, ale vítězem se stane ten, kdo se dotkne 'Důkazu pokoření'. I když je to smíšená družina, vítězem může být jenom jeden.”

„Tohle chápeme. Ale dokud někdo kobku prvně nepokoří, tak nic nezačne.”

„Jakmile se dostanou na 30. podlaží, tak mezi sebou můžou rozhodnout o vítězi.”

Aha. Takže jelikož si mysleli, že tímhle tempem kobku nebude moct nikdo porazit, dokud družina nepřekoná určitý počet překážek, budou dočasně spolupracovat? Nakonec spolu budou muset bojovat, aby se rozhodlo o 'Důkazu pokoření', ale do té doby dává smysl, že se ti nejsilnější z každé strany spojí.

„Ale ta jejich atmosféra je tak nějak nebezpečná, víte.”

Sice jsem to označila za 6ti-člennou družinu, ale byli rozdělení na stranu Hrdinů a stranu démonického krále. A momentálně na sebe zahlíželi. Než abych tomu říkala družina, nedokážu to vidět jinak než vzájemní nepřátelé.

„Aach... No, to proto, že to jsou Hrdinové a Démonický král, víš. S něčím takovým se nedá nic dělat. Ale dal jsem jim rozkaz, aby se nehádali, dokud kobku nepokoří.”

„Přece jenom to jsou zapřísáhlí nepřátelé. Jak se dalo čekat, nemůžeme doufat, že spolu budou vycházet.”

No, jo, to je pravda. Nemůžete očekávat, že spolu Hrdinové a Démonický král budou vycházet. Kdyby to byl povolaný hrdina bez jakýchkoli závazků k tomuto světu, tak by to mohlo být jiné, ale tohle byli ortodoxní hrdinové. Vypadalo to tak, že spolu jen stěží spolupracovali, i když neochotně, kvůli rozkazům těch dvou bohů.

Co se týče jejich schopností, na tomto světě jsou na vrcholu lidí a démonů, ale já si myslím, že k pokoření této kobky budou potřebovat týmovou spolupráci.

Jak jsem skončila konverzaci s Anbaalem a Sophií, podívala jsem se k jednomu dalšímu přítomnému člověku.

„To je tvůj táta, Leonoro?”

„Jo, správně. Můj otec a zároveň Jeho Veličenstvo Démonický král. Slyšela jsem, že pokořit kobku přijde hlavní síla, ale když si pomyslím, že sám Vážený otec...”

Evidentně ani Leonora neslyšela o tom, že by sem šel sám Démonický král.

„A ti druzí dva jsou nebeští králové, o kterých jsem slyšela minule?”

„Jo. [Vítr] Prudká vichřice rytíř Renarve a [Voda] Krvavý mráz generál Vikuto. Renarve je rytíř, co slouží jako kapitán královské stráže mého Váženého otce, zatímco Vikuto je premiér a dohlíží na vládnoucí záležitosti.”

„Takže kromě svých titulů nebeských králů mají i jinou práci, aha. A co ty, Leonoro?”

„Já? Momentálně jsem mimo zemi, ale sloužím jako asistent svého Váženého otce. Ale v mém případě je to spíš studium potřebných věcí, až nastoupím na trůn, než skutečná práce.”

Když už o tom mluvíme, byla příští Démonický král, že? V tom případě nebylo nic divného, že se od malička učila takové věci. Zatímco jsem o tomhle přemýšlela, vzpomněla jsem si na posledního nebeského krále, o kterém ještě nebyla zmínka.

„A co Ijido od minula?”

„Zemědělství a občanská výstavba.”

Je úžasné, jaký je rozdíl v jejich intenzitě. Ne, tím myslím, chápu, že je to taky důležité, ale ten pocit nesprávného umístění mezi „kapitánem Královské stráže” nebo „premiérem” nebo „pobočníkem Démonického krále” není žádná sranda. No, evidentně je mimoň ve všem kromě zemní magie, takže předpokládám, že se s tím nedá nic dělat.

„Když už jsme u toho, všichni tihle důležití lidé odešli ze země, není to problém?”

„...Jsem si jistá, že Vážený otec to vzal v úvahu... pravděpodobně.”

Vážně bude všechno v pořádku?





Když už nic jiného, byl to Tým snů, takže jejich pokrok do hlubin kobky byl rychlejší než u jakékoli dosavadní družiny. Boží ochrana třech Hrdinů zablokovala miasmu a démoni měli přirozeně vysokou odolnost, takže jim to nezpůsobovalo žádné problémy.

Navíc ačkoli hrdinná strana a strana Démonického krále pokořovala podlaží společně, nikdy spolu ani jednou nepromluvili. Napětí v družině bylo vysoké a i zpoza obrazovky se dalo říct, že to mezi nimi jiskří. Ale sám Lionel na tu atmosféru nebral ohled a dál zkoušel balit Orlaine.

„V sálu před námi je drak. Dávejte pozor.”

Zanedlouho dorazili na 10. podlaží a jelikož Arc už znal ten trik s kamennými destičkami, podařilo se jim bez zaváhání otevřít dveře. Možná proto, že Arc už družině o tom drakovi řekl, když vstoupili do sálu, bez překvapení se připravili na bitvu.

Ale obě strany jako obvykle nespolupracovaly a zaujaly postavení každá na jedné straně draka. Spíš než družina o šesti lidech se to blížilo dvěma družinám o třech, útočících z obou stran.

„Pojďme, Lionele! Orlaine!”

„Jo, nech to na mě.”

„Zálohu nechte na mě.”

Hrdinná strana měla Arca jako předvoj, Lionela uprostřed a Orlaine vzadu jako podporu.

„Nezůstávejte pozadu, vy dva.”

„Rozumím, Vaše Veličenstvo.”

„Nechte to na mě.”

Na druhé straně byl vpředu strýček, Renarve měl úlohu udeř a uteč, zatímco Vikuto byl zadní podpora.

Až do teď strejda kosil nepřátele holýma rukama, ale teď do jedné ruky povolal černý velký meč a druhou ruku měl ovinutou plameny. Stejně jako byla Leonora magický boxer specializující se v ohnivé magii, její otec byl pravděpodobně magický šermíř s ohnivou magií.

„Otestujeme to? Co ty na tohle!”

V jedné ruce zlehka držel velký meč obalený plameny a jak přiběhl k drakovi, udeřil jej. Síla jeho útoku byla neuvěřitelná a Černého draka, jenž měl mít zdrcující výhodu ve velikosti, to poslalo vzduchem o několik metrů vzad.

„Pro nás hrdiny by byla hanba zůstat pozadu!”

„Jak velmi... pravdivé!”

Se strýčkovým jediným mocným úderem bitva začala. Zadní podpůrná linie Orlaine a Vikuto odpalovali světelné a ledové šípy a díky mezerám, co vytvořila střední linie Lionel, Arc a strýček útočili. Černý drak se snažil bojovat svými drápy a zuby, ale Renarve se držel své úlohy útočit, když chtěl útočit drak, a jeho útoky mařil. Říkali, že Renarve vládl větru, ale spíš než aby používal vítr k útoku, zdálo se, že ho hlavně užíval k podpoře vlastního pohybu a tím vynesl rychlost svého meče do extrému.

„Dokud jsem tady, nedovolím, abys namířil své zuby na Jeho Veličenstvo!”

„To není zlý, Renarve, s tebou prohrát nemůžu.”

Ačkoli hrdinové a družina Démonického krále spolu nespolupracovali, zdálo se, že rozdělení na dvě skupiny a útočení z obou stran bylo efektivní, protože černý drak byl zmatený, s kým by se měl vypořádat, a byl proti nim bezmocný.

„Bude řvát, ustupte!”

„Jasně!”

„Ku—!”

„Příliš slabé!”

Zdálo se, že černý drak v panice vypustil plameny, ale jelikož jeho úmysly prohlédli, Arc, Lionel a Renarve ustoupili a neutržili téměř žádné zranění. Jaképak zranění, místo toho vzdálenost okamžitě snížili a využili jeho slabé chvilky, aby na draka zaútočili. Co se týče strýčka, ten sebou ani necukl a máchl svým velkým mečem pěkně zpříma.

„Teď!”

„Všude je nechráněný!”

Navíc do tlamy, co černý drak otevřel k řevu, zezadu létaly světelné a ledové šípy.

„GUGYAAAAAAAAAAAAAAA?!”

Jak utržil tento bolestný útok, zaryčel. V běsnění máchal svými údy a ocasem, ale nikdo tu nebyl dost slabý na to, aby se nechal smést útokem ze zoufalství, a výsledkem bylo, že na něj ještě víc útočili.

Černý drak postupně slábl, jak měl všude po těle krvavé rány. Kvůli předešlému útoku lučištníků měl zraněný vnitřek tlamy a teď, když už nemohl použít ani své eso, dračí dech, neměl žádnou šanci na vítězství.

Takže i drak velebený jako nejmocnější a nejpodlejší vůbec byl proti tomuto nemožnému týmu Hrdinů a Démonického krále v nevýhodě, co... Ne, možná to bylo z větší části kvůli bitevnímu poli. Kdyby bojovali venku, tak by Hrdinové a Démonický král neměli jak se vypořádat s jeho jednostrannými vzdušnými útoky s dračím dechem.

Že kvůli kobce nebyl schopen použít své silné stránky je moje selhání.

„...To stačí. Můžeš přestat, Vnee.”

Nemohla jsem snést dál sledovat, jak Vneeho zraňují, takže jsem mu řekla, aby přestal. Bouřící sál okamžitě ztichl.

Arc a ostatní také přestali se svými útoky a rozhlíželi se po sále.

„Nech je projít.”

Když jsem tohle řekla, Vnee stál chvíli bez pohnutí, ale nakonec se přesunul do rohu místnosti a v tichosti na ně zíral.

„Ten hlas, mohl by to být Zlý bůh?” zeptal se strýček, ale já mu neodpověděla a prostě jen otevřela dveře, co se měly otevřít po porážce etapového netvora.

„Jděte.”

Když zaslechli moje pobídnutí, chvíli se dívali po Vneem, ale možná to vzdali a nakonec začali mířit ke schodům.

„Pojďme. Cesta před námi je dlouhá.”

„Rozumím.”

„Takhle přestat v půlce je trochu nepříjemné, ale... předpokládám, že se s tím nedá nic dělat.”

„Je na čase, abychom taky šli.”

„Jo.”

„Ten drak na nás nezaútočí zezadu nebo tak něco, že ne?”





„Tímhle byla první bariéra prolomena, co?”

„Konečně třetina pryč, hej? Ještě dloooouhá cesta před náma.”

„Hmm, mám být šťastná nebo smutná...”

Při pohledu na to, jak smíšená družina míří na 11. podlaží, Sophia a Anbaal si vydechli úlevou. Naopak se zdálo, že Leonoru zmítají komplikované pocity.

„Sophio, pokud by to bylo možné, byla bych ráda, kdybys vyléčila Vneeho.”

„Černého draka? No, nijak zvlášť mi to nevadí.”

Když jsem slyšela, jak mi to Sophia odsouhlasila, v duchu se mi ulevilo.

Nemrtví nebo živoucí brnění se mohli uzdravit, jakmile je zaliju manou, ale na Vneeho jako živoucí bytost potřebuju na vyléčení léčivou magii. Jelikož nedokážu použít nic než temnou magii, nemohla jsem na něj použít léčivou magii. Pokud by se ale jednalo o Boha světla Sophii, pak jsem si myslela, že to bylo možné.

Přinutila jsem ho udělat něco nerozumného, takže ho chci rychle vyléčit.

„Takže ho vyléčím.”

„Prosím.”

Když jsem to nechala na ní, její postava zmizela a pak se zase objevila na obrazovce. Když Vnee viděl, jak se Sophia najednou zjevila, ostražitě zavrčel, ale Sophia si ho nevšímala a když k němu zvedla ruku, použila magii.

Jak se dalo čekat od magie božstva, i když byl Vnee tak vážně zraněný, skoro okamžitě ho to naprosto vyléčilo. Zatímco Vnee byl zmatený, že má zranění vyléčená, Sophia se k němu otočila zády a teleportovala se zpět do kanceláře.

„Hotovo.”

„Děkuju.”

Poděkovala jsem Sophii, co tak klidně promluvila. Ve skutečnosti mi celkem dost pomohla. Kdyby mi nepomohla, neměla bych žádnou jinou možnost, než použít spoustu léčivých bylin, abych mu uvařila léčivou polévku, a pak ho tím silou nakrmit.

Když jsem jí tohle řekla, jak Sophia, tak Anbaal zkřivili tvář.

„Prosím, zdrž se týrání svého mazlíčka.”

„To je celkem krutý, víš.”

„Anri, co kdybys na něj byla trochu hodnější.”

To mě urazilo. Jen jsem se o Vneeho bála.







Neoblomný zemní ďábel Ijido se podíval naším směrem. Zdá se, že se chce skamarádit...
----------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ Zásada vánoční deprese: Došel mi papír na balení dárečků, taky jsem nemohla najít izolepu a vůbec bylo mnohem lepší, když jsem si myslela, že dárečky nosí Ježíšek... ~