EGA 2 - kapitola 20

Kapitola 20 – Obyčejná Anri

„Já... chci žít jako člověk.”

Od samého začátku jsem chtěla žít v klidu. Už jsem se srovnala s tím, že jsem se proměnila na božstvo, ale když mi bylo řečeno, že se můžu vrátit ke svému lidskému životu... jak jsem si myslela, vážně jsem to chtěla.

Podle toho, co jsem slyšela, to bylo jenom dočasné a nakonec se stanu božstvem. Ale prostě o tom můžu přemýšlet jako trochu času se bavit, než se vrhnu do reality. Pokud ten čas budu moct strávit s Tenou, Lili a Leonorou, tak není důvod zvolit jinak.

„Aha. Takže tě oddělím, takže se postav támhle.”
Poslechla jsem ho, vstala od kulatého stolu a trochu jsem se od něj vzdálila.

„Takže jdeme na to.”

Spolu s jeho slovy jsem zavřela oči v přípravě na ten šok. Ale nepocítila jsem žádný šok, jak jsem očekávala, a místo toho jsem akorát cítila, jak z celého mého těla něco odchází.

„Dobrá, hotovo.”

Po jeho slovech jsem otevřela oči a přede mnou byl člověk, co se mi podobal jako vejce vejci. Ne, spíš než abych řekla tohle, předpokládám, že by bylo lepší to nazvat mým druhým já.

Otevřela jsem pusu, abych promluvila na své [já], na které jsem shodila postavení a všechny zodpovědnosti boha, ale než jsem vůbec mohla něco říct, stalo se něco zvláštního.

A—auuu... Z nějakého důvodu mi v údech pulzuje tupá bolest.

„Z nějakého důvodu to bolí.”

„Jestlipak to není bolest z růstu. Když ses proměnila na božstvo, tak jsi přestala růst, ale teď rosteš naráz za celý rok.”

Když jsem to zamumlala, Zlý bůh mi to vysvětlil.

Je pravda, že když jsem byla božstvo, tak jsem nerostla, ale přitom jsem byla o rok starší. Normálně bych o něco povyrostla. Kdybych to najednou celé doháněla, tak není nic divného, aby to bolelo.

Není to ostrá bolest, ale tupá.

„Jsi v pořádku, Teno?”

Tena, jež se stala apoštolem, také přestala růst. Ne, jelikož já jsem byla blíže k dospělému člověku, jí to muselo bolet ještě víc. Jak jsem se o ní začala bát, zavolala jsem na ni a ona mi odpověděla, zatímco snášela bolest.

„A-ano... Údy a hruď mě bolí, ale něco takového dokážu vydržet.”

Hruď? Když jsem se podívala pozorněji, Tena se opravdu v bolestech držela za hruď.

Proč? I když já nic takového necítím...

Zjistila jsem, že mi všichni věnovali vlažné a mírně žalostné pohledy, takže jsem se rozhodla, že se prozatím taky chytím za hruď... Ty pohledy byly najednou ještě vlažnější. Proč.





Pořád to bolí, ale cítila jsem se mnohem lépe, takže jsem se rozhodla pokračovat v našem prvním setkání.

Znovu jsem se podívala na své [Já Boha], co stálo před mýma očima. Její tvář, postoj a oblečení bylo úplně stejné jako moje, ale vážně se zdálo, že vážně měla tak nějak jiné vzezření než já. Ta dívka přede mnou bylo čistější božstvo, takže předpokládám, že to je přirozené.

„Nakonec jsem to všechno hodila na tebe, ale...”

„Tím se netrap. Nakonec se tvoje vzpomínky a pocity vrátí zpět ke mně. Jdi si užít svůj život jako člověk.”

Obě jsme byly já, takže hádka možná byla nevyhnutelná, ale slyšet, jak to řeklo [mé boží já] mi trochu zlehčilo tu vinu.

„Dobře. Každopádně bych chtěla něco prodiskutovat...”

„?”

Mé boží já se na mě bezvýrazně dívalo. Přemýšlím, jestli takhle vypadám i před všemi ostatními a začalo mi být trochu trapně.

„Dej mi peníze.”

„... … … … … … …”

Tohle je pravděpodobně poprvé, co jsem sama na sebe zírala, co?

Ale vážně to potřbuju řádně vysvětlit. Když jsem byla božstvo, tak bylo jídlo jenom koníček a taky jsem nepotřebovala peníze za jídlo nebo ubytování. Ale teď, když jsem zase člověk, tak bez peněz nebudu moct žít.

Mé božské já bude pravděpodobně dál žít v chrámu, ale pokud si mám já užívat svého života jako člověk, pak se nemůžu jen tak napořád zakutat v chrámu. Kvůli tomu jsou potřeba peníze, ať už si koupím vlastní dům nebo zůstanu v hostinci.

Bylo složité říct, jestli naše jmění zrovna teď patřilo mému božskému já nebo mému lidskému já, ale peněz, co vydělalo mé božské já, bylo víc, takže bych byla v nevýhodě, kdybych hned teď nekonala. Potřebuju tohle vyjednávání vyhrát. Otevřela pusu.

„7:3”

„Kdo dostane těch 7?”

„Samozřejmě já.”

„To je až moc nevyvážené. A vůbec ty jako bůh tolik peněz nepotřebuješ. 5:5”

„To je příliš. Ty peníze jsme vydělaly jako Zlý bůh. 6:4”

Ta vyjednávací bitva nějakou chvilku trvala, ale hm, co jiného ode [mě] čekat. Byl to drsný protivník.

Nakonec jsme se domluvily, že si vezmu 4/10 našeho jmění a kromě toho jsem také dostala Svatý meč, Svaté kopí a Svatý luk.

I když jsem řekla tohle, teď, když je zápas se Sophií a Anbaalem u konce, tak všechny zbraně vrátím Hrdinům. Samozřejmě za určitých podmínek. Dalo by se říct, že jsem získala právo klást Hrdinům podmínky – rozkazy.

„Ty jsi vážně...”

„No, přece jenom má pravomoc nad [Hamižností].”

„Paní Anri...”

„... … … … … …”

„Ahahaha, jsi vážně legrační.”

Zatímco jsme byly pohlcené vyjednáváním, lidé kolem nás nám věnovali neuvěřitelně udivené pohledy.

Jen tak mimochodem Leonora klečela na zemi jako obvykle, zatímco Lili byla pořád schovaná za Tenou. Evidentně bylo složité se tomu vyhnout, když tu teď byli dva lidé s mystickýma očima.





„Jsou dvě paní Anri?! Moje modlitby byly vyslyšeny?”

„Uklidni se.”

A za co ses kruci modlil?

Bez ohledu na to, kde se rozhodnu bydlet, dokud budu vypadat přesně jako své božské já, došlo by k různým problémům, kdybych se nejprve nesešla s Papežem. Takže jsem se s ním šla setkat, ale jakmile spatřil, že jsme dvě, řekl tamto.

No, řekla jsem 'setkat', ale svým způsobem jsme se už znali, takže jsem mu hlavně řekla o situaci. Ale měla jsem pocit, že mě to na samém začátku vyčerpá.

„Aha, už to chápu. Jinými slovy bohyně paní Anri bude dál svou přítomností žehnat chrám, zatímco člověk paní Anri bude žít ve světské říši.”

Světské ř—...

Ve smyslu oddělení světa, kde žili lidé, od světa bohů to nebyl nesprávný výraz, ale nejsem si jistá, jak se mám cítit, když k popisu místa, které je jen jedno podlaží pod tímto, použil výraz 'světská říše'.

„Takže kde budete bydlet? Pokud bude třeba, mohl bych pro vás připravit místnost na třetím podlaží, ale...”

Na chvilku jsem se ponořila do přemýšlení.

Bydlet v chrámu nebyla možnost. Kdybych tu bydlela, nic by se nezměnilo. Ale i když jsem tohle řekla, abych žila ve městě, když vypadám přesně jako Zlý bůh, to by bylo velké riziko v mnoha ohledech. I kdybych to brala jako 'dokud na to nikdo nepřijde, žádný problém', pravděpodobně by bylo lepší být v bezpečí, než toho později litovat.

Předpokládám, že nejlepší nápad by byl postavit si vilu někde dál od města.

Naštěstí mám potřebné finance a taky dělníky.

„Postavím si vilu vně města a budu bydlet tam. Mohla bych tě obtěžovat, abys mi připravil architekty a místo, kde bych mohla zůstat, dokud se to nepostaví?”

„Rozumím. Okamžitě to zařídím. Prosím, využijte místnosti na třetím podlaží, dokud se to nedostaví.”

Jak to papež řekl, spěšně odešel z audienčního sálu a odspěchal.

„Takže je na čase, abych odešla.”

„Dobře. Pokud se něco stane, zkontaktuj mě.”

Přece jenom jsem si už zabalila a taky mám 40% peněz. Jsem připravená odejít. No, i když říkám odejít, dokud se vila nedostaví, zůstanu v místnosti v chrámu nebo v nějakém hostinci ve městě.

Kdyby to bylo jen na takovou chvilku, tak jsem měla pocit, že by nevadilo, ani kdybych zůstala tady, ale myslím, že by bylo nejlepší udělat jasné rozlišení. Nebylo by dobré to protahovat a zůstávat tady.

Také co se týče Svatého meče, Svatého kopí a Svatého luku, nějakou dobu jsem se s jejich řáděním vypořádávali tak, že jsme je nechali v zamčené místnosti. Ale když tak o tom přemýšlím, bylo by v pohodě, kdybych je prostě hodila do svého inventáře. Nebo to jsem si uvědomila. No, zrovna teď je beru s sebou, takže je příliš pozdě na to, aby na tom záleželo.

Odešla jsem ze sálu a zavolala na ty tři, co na mě čekaly.

„Teno, Lili, Leonoro... Jste připravené k odchodu?”

„Ano, všechno je v pořádku.”

„Ano.”

„Jo, já jsem taky v pohodě.”

Ty tři hodlaly odejít z chrámu se mnou. Ale jelikož Leonora byla v této zemi původně jako spojka mezi národem Démonické rasy, spíš než bydlet s námi měla v plánu pendlovat mezi vilou a chrámem.

Když jsem odešla z audienčního sálu, vydala jsem se po schodišti ze čtvrtého patra a zamířila do třetího patra.

Tohle bylo podlaží otevřené věřícím, takže až do teď jsem sem v podstatě nevkročila. Pomyslela jsem na zmatek, co by zavládl, kdyby jejich uctívaný bůh jen tak sestoupil, takže jsem se rozhodla sem nechodit. Ale teď, když jsem byla zase člověkem, pravděpodobně nedojde k žádnému problému.

Jediný věřící, co se se mnou přímo setkal, byl papež, takže nebylo možné, aby všichni věděli, jak přesně vypadám. Možná mě někteří lidé viděli, když jsem se stala božstvem, ale to bylo před rokem a taky mě viděli z dálky. Takže ani s tímhle by neměly být žádné problémy.

„Když už jsme u toho, pořád s sebou nosíš tu panenku?”

„No, to proto, že sis ji ode mě nevzala... Nemohla by sis ji už vzít?”

Leonora s sebou od konce souboje nosila tu panenku. Každý o tom už přemýšlel jako o něčem normálním, takže jsem potají měla pocit, že by nevadilo, kdybychom v tom dál pokračovali.

A taky i když mi řekla, abych jí ji vzala—

„To nejde. Už ti ji nedokážu vzít.”

„Ha?! Co tím myslíš?”

„Jediný, kdo ji dokáže odstranit, je mé božské já. Teď, když jsem zase člověkem, ti ji nedokážu vzít.”

Správně. Tu kletbu jsem překonala jen díky tomu, že jsem se stala božstvem. Teď, když jsem byla zase člověkem, jsem s tou panenkou už nedokázala nic svést.

Hm? Zrovna teď mám pocit, že jsem přehlédla něco vážně důležitého.

„Počkat, to potom znamená, že takhle musím zůstat navěky?”

„Moje božské já by tě jí pravděpodobně mohlo zbavit, ale zrovna jsme odešly z chrámu, takže prozatím se tam nevrátím. Patří ti to, tak proč tak prostě nezůstaneš?”

„Prosím, ušetři mě...”

Leonora svěsila ramena, celá sklíčená. No, ale pokud budu mít náladu, tak kontaktuji svoje božské já a řeknu, aby jí tu panenku odebrala. Pokud budu mít náladu, tak.





Zatímco jsme si povídaly, dostaly jsme se až k velkým dveřím na třetím podlaží. Za nimi se svým způsobem nacházel první krok do nového života. S trochou očekávání a nervozitou v srdci jsem ty dveře otevřela.

Za dveřmi byla velká místnost a pohybovalo se tam pár lidí. Slyšeli, jak se dveře otevřely, a instinktivně ustali ve své práci a podívali se naším směrem.

Bezděky jsem nakrabatila čelo, když se na mě soustředilo tolik pohledů, ale jelikož jsem byla zase člověk, což znamenalo, že se na mě nijak zvlášť nesoustředili, vzmužila jsem se.

—Ale v následujícím okamžiku všichni v místnosti společně padli na kolena a přitiskli hlavu k zemi.

Proč? Nebo tak jsem uvažovala, ale okamžitě mě něco napadlo a v panice jsem zkontrolovala svou statistiku.

„Statistika.”

Jméno: Anri
Rasa	lidská rasa [staré]	Pohlaví	žena
Věk	18	Level	1
Povolání	Mág [staré]	Mana	3.031.504
Titul	Zlý člověk strašlivého chvění Pán Kobky Divný člověk
Schopnosti - Aura Zlého boha (Lv.5) - Mystické oko podlé autority (Lv.5) - Božské kouzlo (Lv.7) - Odolnost vůči abnormálním stavům (Lv.6) - Temná magie (Lv. 6) - Inventář (Lv. 4) - Tvorba kobky (Lv. 7)		Vybavení - Vějíř kalamity - Šaty černé smrtelné růže - Kalhotky nemravnosti - Tanga sukkuba - Lodičky temnoty
		Přívrženec: - Tena [staré]

Takže ty schopnosti tam vážně prostě zůstaly...

Myslela jsem si, že ty nevhodné schopnosti Zlého boha, co mi byly dány, abych se stala božstvem, také zmizí, ale prostě se to vrátilo do stavu před tím, než jsem se stala božstvem.

Nebo spíš když tak o tom přemýšlím, Tena je můj přívrženec, takže dávalo smysl, že budu mít pořád své božské kouzlo. Měla jsem si toho všimnout dřív.

Ale důležitější je, změna mých titulů byla vážně odfláknutá.

[Zlý bůh strašlivého chvění] se změnil na [Zlý člověk strašlivého chvění] a

[Divný bůh] se změnil na [Divný člověk].

Copak neudělali nic víc, než že zaměnili [Boha] za [Člověka]?

Nebo spíš komu říkáte [Divný člověk]?

Pořád naštvaná jsem do okna statistiky bodla svým vějířem, co jsem měla v ruce, ale samozřejmě jenom prošel skrz a slova se nijak nezměnila.

V tom okamžiku jsem si najednou všimla, že mám v ruce vějíř, a začala jsem mít špatný pocit.

Položila jsem vějíř na zem a z nedalekého stolu jsem zvedla nožík na dopisy.

...A v následujícím okamžiku vějíř vyskočil z podlahy a vyrazil mi nožík na dopisy z ruky.

Aaach, já to věděla...

Zdá se, že jelikož jsem se proměnila zpět na člověka, tak kletba, co jsem už měla porazit, se vrátila do stavu jako dřív. Hodlám se zase vrátit k životu jen v jednom oděvu?

„Anri, co se děje?” promluvila na mě Leonora pořád s panenkou v ruce, když mě viděla tak znepokojenou.

Správně, tak tohle mi přišlo tak divné. Pokud jsem nemohla zlomit kletbu na té panence, tak samozřejmě že se to samé stane s mým vybavením. Je tohle můj trest za to, že jsem řekla, že si Leonora může tu panenku chvilku nechat?

Kletby jsou jako kuřata; vždycky přijdou hnízdit domů. Ale tohle byla celkem divná kletba.

Chvilku poté jsem strávila s hlavou v rukách, ale nakonec nebylo nic, co bych s tím mohla udělat, a rozhodla jsem se o tom přemýšlet jako o návratu k tomu, co bylo předtím normální.

Mnohem důležitější bylo to, co budu dělat s těmi lidmi kolem mě, co pořád klečeli na zemi.

Normální lidé by po spatření mých očí prostě utekli. Takže když klečeli, znamenalo to, že byli citově silnější než průměr? Nebo by to mohlo být tak, že když celou tu dobu strávili v téhle zemi, zvykli si na moc Zlého boha?

Každopádně vzhledem k tomu, že podlaží jedna až tři byla otevřená veřejnosti a tohle bylo třetí, nejvyšší patro, tihle lidé byli pravděpodobně důležití členové teokracie. Myslela jsem si, že by možná bylo v pořádku jim říct o té záležitosti s mým božským já, co jsem zrovna vysvětlila papežovi. Ale jelikož tu bylo spoustu lidí, nemohla jsem s jistotou říct, že se nezačnou šířit nějaké zkazky.

V tom případě byla jenom jedna odpověď...

„Strategický ústup.”

Starověká Čína měla 36 strategemů a nejlepší z nich byl ústup. Zatímco všichni klečí čelem k zemi, my to zaonačíme a budeme předstírat, že jsme to nebyly my. Není příliš pozdě, abychom to zahrály jako jejich vlastní představivost ...doufám.

Naštěstí jsme pořád byly v kobce, takže jsem mohla použít teleport. Vážně jsem vlastně chtěla udělat ten první krok do nového života fyzicky, ale s tím se nedá nic dělat.

Jelikož jsem došla k takovému závěru, aktivovala jsem teleportační kruh a společně s mými třemi kamarádkami jsem se okamžitě přemístila ke vchodu do chrámu.

Naštěstí jsme se přemístily někam mimo zraky ostatních, takže ta obava, že nás najednou obklíčí lidé, se ukázala být planá.

„N-neteleportuj nás tak najednou.”

„To mě překvapilo.”

„Uu.”

Leonora, Tena a Lili si mi postěžovaly o náhlé teleportaci, ale v té situaci se s tím nedalo nic dělat. Nevěnovala jsem jim žádnou pozornost a vykoukla jsem z chrámové brány. Nebylo to tak, že kolem vůbec nikdo nebyl, ale nebylo tu příliš moc lidí. Pokud teď vyjdeme, tak si nás nikdo nevšimne.

„Pojďme.”

„Upřímně...”

„Ano.”

„Rozumím.”

S Leonorou, Lili a Tenou jsem prošla chrámovou bránou.





Bylo zrovna poledne a slunce vysoko na obloze jasně zářilo po okolí. Bylo teplo, ale vál chladný vánek, takže to nebyl špatný pocit. Poprvé po dlouhé době se nadechnout čerstvého vzduchu bylo neuvěřitelně osvěžující.





...Hm? Není tohle náhodou úplně poprvé, co jsem byla venku, od chvíle, co jsem se před rokem stala božstvem?

Ne, ne, takový pocit nemůže... nemůže... no vlastně by mohl.

Střásla jsem se nad tím uvědoměním, že se ze mě stal hikikomori, a najednou jsem v zorném poli zaregistrovala něco divného a obrátila k tomu pozornost.

Vedle chrámu se zrovna něco stavělo a vypadalo to jako nějaká obrovská budova. Ale oproti normálním budovám to vypadalo tak nějak jinak. Nebylo to tak moc široké, ale bylo to vysoké zhruba jako půlka chrámu. Navíc jelikož to ještě stavěli, zdálo se, že to bude ještě vyšší.

„Teno, víš, co to je?”

Mezi námi čtyřmi byla nejvíce informovaná o situaci v teokracii Tena, takže jsem se rozhodla se jí zeptat. Tena po mé otázce naklonila hlavu, podívala se ke staveništi a pak přikývla, než odpověděla.

„Ech? Aach, ta stavba támhle? Pan papež řekl, že tam vztyčí tvoji sochu, paní Anri.”

On s tím vážně začal?!

Pokud se něco takového postaví, tak nebudu schopná skrýt svá pouta se svým božským já. A nebude záležet, jak moc se budu snažit.

Ne, ale moji tvář vážně zná jenom papež a pokud mě dělníci neviděli, ta socha by se mi neměla zase tak moc podobat...

„Slyšela jsem, že návrh udělal sám papež, víš? Měla jsem možnost si je prohlédnout a ty nákresy vypadaly úžasně a přesně jako ty, paní Anri! Vážně je dobrý i v kreslení, ne?”

„Jo, ta kresba byla vážně úžasná.”

Neprojevuj svoje nadání v nepotřebných oblastech. A tak najednou.

Chci, aby to okamžitě zastavili, ale podle toho, co vidím, stavba sochy Zlého boha už příliš pokročila, aby se dala odvolat.

Tak velký plán jako tohle už byl národní projekt a kdybych ho v půlce odvolala, tak bych se nedokázala vyhnout ovlivnění různých částí teokracie.

„Slyšela jsem, že hotová socha má být stejně vysoká jako chrám. Jsem si jistá, že je tu velká možnost, že bude vidět ze sousedních království.”

Rozhodla jsem se. Než se ta socha dokončí, hodlám se od ní dostat co možná nejdál. A pak budu žít v utajení.





Myslela jsem si, že tentokrát určitě budu žít normálním životem jako člověk, ale zdá se, že jsem vážně předurčená k dramatu.

Ale i tak, i když jsem se proměnila na Zlého boha, ze všech sil jsem se snažila usmívat spolu s ostatními.

A proto když jsem se teď znovu stala člověkem, nemám důvod proč bych se také neměla snažit ze všech sil.

Abych jednoho dne, až se vrátím za svým druhým já, jí mohla říct, že jsem svůj život žila naplno. A tak budu dál kráčet kupředu, ne jako Zlý bůh, ale jako obyčejná Anri.





„Když už jsme u toho, Anri, co to je?”

„Originální Černé písmo. Omylem jsem si ho vzala s sebou.”





<Dřívější Zlý bůh, Anri>

Na hranicích mezi královstvím Forterou a Svatou Anrinou teokracií si postavila vilu a žila tam společně s Tenou a Lili.

Navíc lidé, co o té vile věděli, ji nazývali „Vila černé růže”, ale jelikož plány stavby nechala na papežovi, vznikl z toho strašně velký palác.

Ačkoli čas od času vyvstaly nějaké komplikace, celkově byla schopná svůj život strávit tak pokojně, jak si přála.

Navíc když se ty dvě rozdělily, ponechala si pravomoc Pána kobky, takže to Anri jako boha trápilo, ale ještě si toho nevšimla.

Jelikož se kvůli soše Zlého boha její tvář proslavila, poslední dobou si navykla nosit masku.

„Proč mám pocit, jako že na mě lidé zírají?”





<Dřívější apoštol, Tena>

Když se navrátila ke svému lidství, dál sloužila Anri a starala se o její každodenní potřeby.

Ačkoli vždycky váhala, jestli se má setkat s rodinou, co ji prodala kupci s otroky, podařilo se jí se přimět, aby se s nimi setkala, a udobřili se.

Krátce poté, co začala bydlet ve vile Černé růže, se náhodou setkala s jedním mladíkem a dopadlo to tak, že se zapletla do zmatku, co poté následoval.

„Paní Anri, připravila jsem čaj.”





<Dřívější otrokyně, Lili>

Žila spolu s Anri ve vile.

Poslední dobou začala napodobovat svou rádoby sestru, Tenu, a začala se učit domácím pracím.

Možná proto, že na to byla zvyklá, byla teď schopná pohlédnout do Anriných mystických očí , aniž by utekla.

„Paní Anri, sestři Teno, jídlo je hotové.”





<Princezna magického plamene, Leonora>

Po dosažení zahájení diplomatických vztahů se Svatou Anrininou teokracií zdědila v mladém věku trůn Démonického krále. Stala se prostředníkem mezi těma dvěma národy a obdivovali ji dokonce i lidé, co byli původně jejími nepřáteli.

Navíc kvůli tomu, že byla neustále nucena držet tu panenku a nebyla schopná se od ní odtrhnout, dostala přezdívky jako „Panenková princezna” a „Po pravdě řečeno, ta panenka je její skutečné tělo” atd.

„Řekla jsem vám, že to tak není, ne?!”





<Papež Harvin>

Jako obvykle i dnes vesele šířil náboženství.

Byl nesmírně potěšený dokončenou obrovskou sochou Zlého boha.

Poslední dobou měl v plánu vyrábět malé sošky Zlého boha ve velkém, aby je mohl rozdat mezi věřícími.

„Hu hu hu, zdá se, že plán o zakořenění paní Anri pokračuje bez problémů.”





<Hrdina svatého meče, Arc>

<Strážný meč, Zio>

<Magický plamen, Frey>

<Čerstvý vánek, Widdi>

Aby od Anri získali zpět Svatý meč, dřeli se na stavbě vily.

Navíc jelikož byl Arc stále v Anriných spárech, členové družiny se svezli s ním.

Jelikož Arc ztratil zájem o podrobení si Démonického krále, pozastavili činnost.

„J-já už žádné stavební práce nesnesu...”

„Souhlasím, Frey.”

„Vážně tu dřeme jak blbci, co?”

„Byla úžasná, ne...”





<Hrdina svatého kopí, Lionel>

<Hrdina svatého luku, Orlaine>

Spolu s Arcem je Anri přinutila pomoct na stavbě výměnou za jejich Svaté kopí a luk.

Zatímco spolu dřeli, láska mezi nimi... vůbec nevykvetla a došlo jen na další Lionelovy jednostranné kontakty.

„Heej, co kdyby sis se mnou konečně vyšla?”

„Prostě to vzdej, Lioneli.”





<Démonický král, Eligor Romariel>

Když předal trůn démonického krále své dceři Leonoře, žil, jak se mu zlíbilo, jako dobrodruh.

Dál vyzýval kobku „Svatá země Zlého boha”.

Zdá se, že byl vlastně celkem frustrovaný, že se mu nepovedlo kobku zdolat.

„Hm, myslel jsem si, že to dneska vyjde, ale...”





<Prudká vichřice rytíř Renarve>

<Krvavý mráz generál Vikuto>

Jako členové Čtyř nebeských králů sloužili novému Démonickému králi, Leonoře.

„Jestlipak se Jeho Veličenstvu předchozímu králi vede dobře.”

„Nebylo by nic divného, kdyby se tomu člověku přihodilo cokoli.”





< Neoblomný zemní ďábel Ijido>

Když si vyléčil svou plešku, vrátil se do práce.

„Já nejsem zatraceně plešatý!”





<Zlý bůh Anri>

Na nejvyšším podlaží Chrámu Zlého boha dál spravovala svět.

Čas od času pozorovala své lidské já.

„Ta maska je tak super...”





<Bůh světla, Sophia>

<Bůh temnoty, Anbaal>

Dokonce i po skončení souboje z nějakého důvodu dál žili v Chrámu Zlého boha.

Jejich úmysly nebyly známy, ale díky tomu se samota Zlého boha Anri zmírnila.

„Nebudu o tobě mluvit špatně, tak s tím špehováním hned přestaň.”

„No vážně. Zatraceně odporný koníček.”





<Černý drak Vardneel>

Naučil se „k noze”.

„Gurururu...”





<Brnění Zlého boha, Brnění Anril>

Jednotka 1 dál pokračovala v práci jako etapový netvor na 20. podlaží.

Nově povolaná jednotka 2 pracovala jako strážné brnění ve vile Černé růže.

A na rozdíl od Jednotky 1, Jednotka 2 byla vyrobená z ženského brnění.

„...………………”

„...………………”





<Císař, co přesáhl smrt, Císařská Smrt>

Kvůli nedostatku vetřelců na 30. podlaží normálně sloužil jako pobočník Zlého boha Anri na nejvyšším podlaží Chrámu Zlého boha.

Kvůli Tenině nepřítomnosti a následné nepřítomnosti člověka, co by dělal domácí práce, obyvatelé nejvyššího podlaží užuž měli upadnout do krize v různých smyslech slova, ale kvůli jeho existenci jako bytosti se stovkami let zkušeností byla ta krize zažehnána.

Jídla pro tři bohy, co jedli navzdory tomu, že to nepotřebovali, také připravoval on.

Kvůli Tenině nepřítomnosti mohl Brnění Anril řídit akorát Zlý bůh Anri a on sám, ale na oplátku vymysleli, že by mohli brnění ovládat během jízdy na černém draku Vardneelovi; jako finální podoba, Anril Jezdec smrti. Navíc není třeba říkat, že byl silnější sám za sebe.

„Nabízím svému pánu věčnou věrnost.”





<Zlý Bůh (?)>

I dneska se vznášel v „Mezisvětí”.

Čas od času se najednou zjevil v Chrámu Zlého boha, způsobil Zlému bohu Anri a ostatním nějaké nepříjemnosti a byl následně vyhozen.

„Takže s čím si budu hrát dál?”
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní strana>

~ Fufu, tímhle končí druhá (potažmo třetí) kniha Evil God Average. A už zbývají akorát povídky. ~