EGA 2 - Kapitola 18

Kapitola 18 – Závěr

Smíšená družina dosáhla rekordu v nejnižším dosaženém podlaží, ale poslední pevnost a etapový netvor na 30. podlaží – Císařská smrt – je porazil, a tudíž selhali. A také jelikož byli poraženi v kobce, nebyl žádný důvod, abych je vyňala z pravidla, že si vezmu jejich zbraně a předměty, nehledě na to, že to byli Hrdinové a Démonický král. Takže jsem řádně shromáždila svatý meč, svaté kopí, svatý luk a démonický meč. Samozřejmě jsem získala i ostatní předměty a zlato.

A v tom okamžiku se dalo říct, že to byl okamžik, kdy se pro ně stalo nemožným úkolem kobku pokořit.

Zdrojem síly Hrdinů byly svaté zbraně, které v sobě měly Sophiino požehnání, a teď když o ně přišli, Hrdinové přišli o většinu své moci.

Co se týče strýčka, není to tak, že by byl na své zbrani tak závislý, ale jak se dalo čekat, v jeho bojové schopnosti byl obrovský rozdíl, když ten démonický meč neměl.

Když byly jejich požehnané zbraně pryč, přišli o moc, které bylo třeba k pokoření kobky.





A přesně takhle to znamenalo konec zápasu.





Jen tak mimochodem, vzhledem k tomu, že Sophia a Anbaal se těch zbraní dožadovali, jen jsem je měla dočasně v úschově a rozhodlo se, že je po zápasu vrátím.

Teď, když jsem je získala, byly moje, takže jsem ty dva mohla ignorovat, ale vzhledem k tomu, že ty svaté zbraně na sobě měly Sophiino požehnání, měly funkci, že když na ně jejich majitelé zavolali, vrátili se k nim. A rozhodně nebylo nic nebezpečnějšího než zbraně létající po kobce.

Prozatím je mám v držení a hodila jsem je do jedné místnosti zamčené zvenčí, ale podle zvuků zevnitř se dá říct, že tam pěkně řádily. Hrdinové na ně pravděpodobně neustále volali a nevzdávali to.

Já osobně chci ty otravné zbraně vrátit co nejdříve. Když uvážím situaci, přece jenom bych je nemohla prodat a nemohla jsem je použít ani jako poklad v kobce.

Démonický meč tuto funkci neměl, takže byl hodný, ale pokud už budu vracet svaté zbraně, tak by nebylo fér, kdybych nevrátila i démonický meč. A navíc se démonický meč evidentně předává z generace na generaci a jednoho dne by připadl Leonoře, takže jako kamarádka mám pocit, že bych ho měla vrátit.

No, ale vážně nemám v povinnosti je vrátit, takže by nemělo vadit, pokud budu vyžadovat nějakou kompenzaci, ne?





Za pouhých třicet minut to bude celý rok, co tenhle zápas začal.

Všichni jsme se tu sešli, abychom zkontrolovali [Důkaz o pokoření], který jsem umístila na 31. podlaží.

„[Důkaz o pokoření] je...”

„Neříkej mi, že to je tamto?”

Při pohledu na [Důkaz pokoření] se jak Teně, tak Leonoře zkřivila tvář. Když už jsme u toho, Sophia a Anbaal už o tom věděli, ale těm dvěma jsem to nikdy neřekla.

Uprostřed místnosti byl podstavec jako nějaký kulatý stolec a na něm byla děsivá sešívaná panenka. Tohle byl [Důkaz pokoření], který jsem tady nechala, a také to byl zástupce, kterého jsem použila, když sem Leonora přišla poprvé; prokletá panenka Tena.

A jelikož jsem se sama stala členem božské rasy, ten problém s prokletým vybavením jsem překonala, ale to neznamenalo, že kletba na samotné té panence byla pryč. Kvůli tomu kdyby se jí dotkl někdo jiný než já nebo můj přívrženec Tena, ta panenka by se stala jejich darem – s kletbou a se vším. Nebo to byl aspoň můj plán.

Není to tak, že bych si myslela něco zrádného jako: „Pokořit mou kobku, co? Kletbu na vás!” nebo tak něco. Ale byla to otrava, takže jsem doufala, že si ji někdo vezme.

„Už zbývá jenom chvilička, co?”

„Tsk.”

„Hii?!”

Ačkoli o jejich prohře bylo v podstatě rozhodnuto v okamžiku, kdy Hrdinové a strýček přišli o své zbraně, Sophia a Anbaal svou porážku nikdy nepřiznali. Ale v tomto bodě už neměli na výběr a museli se vítězství vzdát. Jak se dalo čekat. Zdálo se, že Sophia byla znechucená, ale Anbaal měl evidentně špatnou náladu.

Protože ta jeho podrážděnost byla na Anbaalovi vidět až moc, Lili to vyděsilo a schovala se mi za zády.

„Žádní vyzyvatelé se sem nikdy nedostanou včas, takže předpokládám, že je o tom zápasu rozhodnuto, co?”

„Blahopřeji, paní Anri.”

Jak jsem slyšela, jak mi Leonora a Tena blahopřejí, vítězství mi konečně přišlo reálné. Abych [Důkaz o pokoření] pozvedla jako vítěznou trofej, zamířila jsem... nebo jsem se aspoň pokusila zamířit k podstavci, ale zakopla jsem.

Jak jsem ztratila rovnováhu a začala jsem padat, podívala jsem se vzad a viděla jsem, že mi Lili stála na lemu šatů. Když se za mnou schovala ze strachu z Anbaala, evidentně mi omylem stoupla na šaty. Na rozdíl od róby, kterou jsem nosívala, tyhle šaty jsou celkem dlouhé, takže když jsem si nedávala pozor, někdo mi na ně mohl šlápnout.

Jak jsem padala a měla pocit, jako by mě někdo tahal zezadu, instinktivně jsem natáhla ruce kupředu, abych se chytila stolce před sebou a nějak se mi podařilo se vyhnout pádu přímo na zem.

„Jsi v pořádku, paní Anri?!”

„M-mě je to líto...”

Tena mi přispěchala na pomoc. A Lili... nemusíš se omlouvat, tak mi prosím pusť ty šaty.

„Ojoj, co to kruci děláš?”

„No, zdá se, že se ti podařilo zabránit pádu.”

Anbaal a Sophia na mě udiveně zavolali.

„Lem máš delší než u starých šatů, takže když si nebudeš dávat pozor, bude to nebezpečné, víš? A taky jsi tu panenku odhodila až sem.”

Stalo se to v okamžiku, takže jsem si to neuvědomila, ale když jsem se chytila toho stolce, evidentně to prokletou panenku Tenu vrhlo do vzduchu až Leonoře k nohám. Jak to řekla, sehnula se a tu panenku sebrala.

„... … … … … … Ach.”

Jak to Tena spatřila, vyšel z ní tenhle zvuk. Všichni v místnosti to slyšeli, následovali Tenin pohled a přesunuli pohled na Leonoru.

„... … … … … … Ach.”

„... … … … … … Ach.”

„... … … … … … Ach.”

„... … … … … … Ach.”

Všichni ze sebe vydali naprosto stejný, hloupý zvuk.

„Ech? ... … … … … … Ach.”

Leonoru zmátlo, že na ni všichni najednou obrátili pozornost, ale následovala naše pohledy k věci, co měla v ruce. A když si uvědomila, co to je, vydala ze sebe stejný zvuk.

„ „ „ „AAAAACH?!” ” ” ”

Uprostřed tohoto sálu plného křiku se aktivovala teleportační magie a Leonora zmizela.

Leonoro, ty hlupačko...





„Tohle nepřijmu.”

Jak jsme se přesunuli ke kulatému stolu v kanceláři, tohle bylo první, co jsem řekla.

„Vítězem je ten, jehož ochraňovaná rasa se jako první dotkne [Důkazu o pokoření], ne? Nemáš žádný důvod ke stěžování.”

Je pravda, že když je Leonora démon, na základě pravidel je to Anbaalovo vítězství. Ale nedokážu přijmout, že taková nehoda převrátila výsledek zápasu. Vždyť to celé začalo tím, jak vyděsil Lili.

„Co si o tom myslíš, Sophio?”

„Hm. Je pravda, že to byl lajdácký způsob, jak o něčem rozhodnout, ale dle pravidel si nemyslím, že bychom mohli dělat něco jiného než uznat Anbaalovo vítězství.”

Z jejího úhlu pohledu prohraje, ať se vítězem stane kdokoli, takže předpokládám, že se nedá nic dělat, že nemá zájem měnit pravidla. Já sama jsem viděla, že jsem se svým názorem v nevýhodě. Ale bylo to trochu... ne, bylo to velmi frustrující.

„A-anri... byla to moje chyba, nemohla bys mi konečně odpustit?”

„Ne. Pokračuj v sedu na patách.”

Z rohu místnosti na mě někdo zavolal, ale já odpověděla trochu chladně. Byla to Leonora a už nějakou dobu jsem ji nechala sedět na patách, aby se kála ze svých činů. Částečně to byla i moje chyba, že jsem panenku svrhla ze stolu, což je důvod, proč jsem neměla v úmyslu ji nějak přísně kárat. Ale i tak, větší část z toho byla její nepozornost, takže jsem chtěla, aby se nad tím zamyslela.

„Tak s tím sedem dobře, ale nemohla by sis aspoň vzít tu panenku...?”

„Ne. Ještě ji měj chvíli u sebe.”

Leonoře, co seděla na patách, seděla na klíně prokletá panenka Tena. Kletba na panence původně způsobovala, že jakmile jste ji odhodili, najednou se k vám někdy vrátila. Ale ta kletba možná zesílila, jak jsem si jí nevšímala, protože teď se to o úroveň zvedlo a jakmile panenku upustíte, ona se k vám rychle přibatolí. Díky tomu se jí Leonora nemohla zbavit, i kdyby nakrásně chtěla, a celou dobu ji držela.

„No, s ní si to můžeš vyřídit, jak chceš. Ale bez ohledu na to, jak k tomu došlo, vítězství je vítězství, víš? Musíš vědět, kdy se máš vzdát.”

„... … … … … Dobrá.”

Po Anbaalově připomenutí jsem zdráhavě přijala svou porážku. Ale bylo to otravné.





„A tak bych měl radši přerozdělit pravomoci, hoj.”

Jak to Anbaal řekl, posadil se ke kulatému stolu a kolem něj se objevilo nespočet slov. Pak se to samé stalo kolem Sophiy.

„Tohle jsou nižší pravomoci, co máme. Není nic nového, co bychom k nim museli přidat, takže ti prostě předáme část těch, co teď máme.”

„Jakou část konkrétně budeme předávat?”

„Hmm... Co třeba 2/5.”

Oba dva oddělili ze svých nižších pravomocí 2/5 a náš podíl tedy byl 6:6:8; Sophia : Anbaal : já.

„Tak to jsem jediná, kdo má víc. To je nefér.”

„Pokud to nijak nenarušuje rovnováhu, tak by s tím neměl být problém.”

Je pravda, že jsme ten západ pořádali, protože si chtěli trochu ulevit, takže jsem neměla v úmyslu stěžovat si, že je to rozdělení nespravedlivé. Já jsem si stěžovala na to, že jenom já jsem dostala víc. Zápas vyhrál Anbaal, takže by bylo v pořádku, kdyby prostě navýšil můj a Sophiin podíl, takže nemůžu přijmout, že se zaměřil jenom na mě.

„Proč jenom já?”

„Ty jsi tady nová, copak nepotřebuješ zkušenosti? Dávám ti práci z dobroty mýho srdce, tak buď vděčná.”

Zahlížela jsem po něm, ale Anbaal mě s nonšalantním výrazem na tváři ignoroval.

Nebo spíš to rozhodně byla lež. Rozhodně není pochyb o tom, že tohle je pomsta za ty těžkosti, co měl s pokořením kobky. Ale v pravidlech stálo, že vítěz rozhodne o rozdělení, takže když nebyl rozdíl dost velký na to, aby to narušilo rovnováhu, ani povykováním bych vůbec nic nezměnila. I když to je otrava.

„Takže, co kdybychom začali typy Smrtelných hříchů. Hm, dám ti [obžerství], [hamižnost], [chlípnost] a [závist].”

Ha? Smrtelné hříchy, to myslí těch Sedm smrtelných hříchů? Takže i na tomhle světě měli takový koncept? Ale stejně, ten výběr, co mi předal, byl jasně krutý. Radši bych se měla ohradit.

„Já nejsem zase takový jedlík.”

„Pokud božstvo, co ani nepotřebuje jídlo, jí třikrát denně, není to dostatečný obžerství?”

Když mi bylo řečeno tohle, nemohla jsem říct ani ň. Ale copak jste poslední dobou taky nejedli třikrát denně...?

„Tak ta [hamižnost]...”

„Ne, ať se na to koukáš, jak chceš, sedí to k tobě dokonale, ne?”

… … … … No, vybírala jsem vstupní poplatek, takže hádám, že s tím nic neudělám. Ale ty dvě poslední se ke mně rozhodně nehodí.

„[Chlípnost] a [závist] se ke mně nehodí.”

„Vlastně stačí, když máš aspoň nějakou představu, takže na tom vážně nesejde, víš?”

To se až moc liší od toho, co jsi řekl před chvilkou.

Nebo spíš, pokud ty smrtelné hříchy jsou stejné jako Sedm smrtelných hříchů, pak si nechal akorát [lenost], [pýchu] a [zášť]. ...Rozhodně si je nechal, protože měl za to, že jsou super, tenhle chlápek.

A taky se to nedrží poměru. Pokud jsi řekl 2/5, tak mi nepředávej přes polovinu.

„No, tak já ti předám pár z mých ctností. Dám ti [střídmost], [šetrnost] a [vytrvalost].”

Hej, hej, když se to přidá k těm smrtelným hříchům, tak je to vážně divný. Přece nemůžete mít jak [obžerství], tak [střídmost].

A to taky znamená, že si pro sebe nechala [píli], [zdrženlivost], [soucit] a [pokoru]; všechny ty, co zněly dobře.

Zatímco jsem v čirém údivu přemýšlela, jak je to nespravedlivé, slova vznášející se kolem Sophie a Anbaala přeletěla ke mně.

Nechci. Říkám, že nechci.

„Takže jako další jsou typy živoucích bytostí, co...”

Počkejte, prosím, počkejte. Tímhle tempem se stane něco přemrštěného...





O pár hodin později Sophia a Anbaal odešli z místnosti s uspokojeným výrazem na tváři, jak dokončili přesouvání pravomocí na mě, a mě, ležící vyhořelou na stole, si nevšímali.

„Ehm, paní Anri... Jsi v pořádku?”

„Já... nejsem.”

S obtížemi jsem zvedla hlavu a podívala se na slova vznášející se kolem mě. Byla naprosto nahodilá. Vládnout nad takovým mišmašem pravomocí, ani nevím, jestli se mi ještě dá říkat Zlý bůh.

Nakonec Anbaal řekl: „Když jsi způsobila celej tenhle zatracenej brajgl, tohle se k tobě hodí dokonale.” A nechal přede mnou slovo [chaos], takže jsem byla naprosto naštvaná.





[Získán titul „Podivný Bůh”.]





Poprvé po dlouhé době jsem slyšela ten [hlas], ale [Podivný Bůh]? Co je kruci [Podivný Bůh]? Z toho by mělo být aspoň „Bůh Chaosu”, ne?

Jak se mám kruci zbavit téhle podrážděnosti?

„Ehmmm... u-už se můžu brzy zvednout?”

A zatímco jsem přemýšlela o tomhle, k mým uším dolehl hlas Leonory, co celou tu dobu seděla na patách. Zdá se, že necitlivost v nohách zrovna dosáhla vrcholu a i pouhé zavrtění jí do nohou poslalo neuvěřitelnou stimulaci. Takže seděla naprosto ztuhle, neschopná pohybu.

Když už jsme u toho, tohle všechno se stalo na půl kvůli ní, ne?

Jak jsem si našla obětního beránka, v duchu jsem se temně usmála, než jsem natáhla prsty k jejím nohám.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>