EGA 2 - Kapitola 17

Kapitola 17 – Císařská smrt

Jak se ty velké dveře otevřely, zaskřípaly.

Ten zdrcující pocit přítomnosti zevnitř sálu vzrostl, jak nebylo nic, co by jej zadržovalo, a smíšená družina se před dveřmi mírně chvěla.

„...Pojďme.”

Díky hlasu Démonického krále se družina vzpamatovala a jejich ostražitost jim přirozeně zpomalila krok.

Před nimi byl na stupínku o něco vyšším než zbytek sálu trůn a na něm seděl pán tohoto sálu. Sedící na luxusním trůnu a čekající na Hrdiny a démony, byl to kostlivec oděný v černočerné róbě. Byl mnohem menší než černý drak a Brnění Zlého boha a dalo se o něm říct, že má stejnou velikost jako normální člověk. Ale lidé shromáždění v tom sálu tváří v tvář nátlaku většímu než u předchozích nepřátel zvadli.

„... … … … …”

„... … … … …”

Družina pokročila až před trůn, ale on tam pouze seděl a díval se na ně svými tmavými důlky bez očí a nedával najevo žádnou jinou reakci. Kvůli tomu nátlaku, co vypouštěl, družina zjistila, že nejsou schopni promluvit jako první, a tak beze slova čekali.

V tom napjatém tichu, které člověka odrazovalo dokonce i od odkašlání, zrovna když družina užuž dosáhla svého duševního limitu, ten kostlivec promluvil jako první. Hlasem, který klidně mohl zvát smrt ke komukoli se slabou myslí, tichým hlasem, který jako by otřásal samotnou duší, je přivítal.

„Vítejte, mí hosté. Jste první, co se dostali až sem.”

Ta hláška byla podobná jeho předchozí hlášce, ale o tom věděla akorát Leonora a já.

„Ty... co jsi zač?”

„Hm. Dřív bych odpověděl 'král', ale nyní nejsem nic víc než prostý služebník svého Boha——paní Anri.”

„Anri... Zlý bůh Anri?”

Kostlivec tiše odpověděl na otázku Démonického krále. Když hrdinové zaslechli moje jméno, zatvářili se pochmurně.

„Takže to můžeme brát tak, že jsi zdejší pán, správně?”

„Vskutku. Můj Bůh mě jmenoval strážcem tohoto sálu. A tudíž vám nemohu dovolit pokračovat.”

Jak družina zaslechla kostlivcova slova, jejich obezřetnost stoupla a připravili si zbraně.

„Hu—”

„?! Co je tady tak směšného?!”

Kostlivec se jim vysmál a Orlaine přehnaně zareagovala. To svědčilo o její nervozitě.

„Ne směšné, ale radostné... mladá slečno.”

„Mladá—...?! T-tak radostné co?”

„Jak jsem dříve prohlásil, jste první, kdo se dostal na toto podlaží. Ačkoli mi bylo ctí být jmenován strážcem tohoto místa a neměl jsem ani zlomek nespokojenosti, je také pravdou, že mi přišlo tíživé, že jsem neměl žádnou příležitost ukázat svou loajalitu vůči svému Bohu. A v tomto okamžiku konečně nastala tato příležitost; co by to mohlo být, než radost?”

Jak to kostlivec řekl, postavil se, smetl svou černočernou róbu vzad a pak roztáhl své paže doširoka.

„Představme se; já jsem Císařská smrt. Vazal a přívrženec svého velebeného Boha——paní Anri, a také ustanovený strážce tohoto sálu.”

Kostlivec – Císařská smrt – ohlásil své jméno a na oplátku Hrdinové pozvedli své zbraně, jenž se mohly nazývat jejich symboly, a členové družiny se jeden po druhém představili.

„Hrdina svatého meče, Arc.”

„Hrdina svatého kopí, Lionel.”

„Hrdina svatého luku, Orlaine.”

„Démonický král, Eligor Romariel.”

„Jeden ze čtyř nebeských králů, Prudká vichřice rytíř Renarve.”

„To samé, Krvavý mráz generál Vikuto.”

Císařská smrt na oplátku spokojeně kývl a projevil svůj úmysl bojovat.

„Takže. Pojďme. Abych projevil svou loajálnost, budu vaším protivníkem s veškerou svou mocí.”





„Zaútočím!”

„Podporu nechte na mě!”

První tah udělali Orlaine a Vikuto, co začali útočit z dálky. Vypustili tolik šípů, kolik najednou dokázali, a ty zamířily k Císařské smrti. Ale on zvedl svou pravou ruku a objevila se kruhová bariéra, co ten déšť šípů snadno odrazila.

„Slabé místo!”

Jak Lionel viděl, že se Císařská smrt brání šípům, vyrazil a zamířil svým svatým kopím na jeho hruď. Bez ohledu na to, jak mohl být Císařská smrt zdrcující, pořád to byl nemrtvý. V tom případě by mu svatá zbraň, co byla účinná proti nemrtvým, měla způsobit obrovskou újmu. Lionel zaútočil s touto vírou, ale jeho úder byl až příliš snadno zastaven.

„N-nemožné...”

Císařská smrt s pravou rukou stále udržující bariéru to příchozí svaté kopí snadno vykryl pouze svou levou rukou. Ne, přesněji ho zastavil pouze ukazovákem své levé ruky. Ta křehce vyhlížející prstní kůstka zablokovala úder jedné z nejsilnějších zbraní na tomto světě. Při pohledu na tuto zdánlivě nemožnou scénu nejenom Lionel, ale i všichni ostatní v sále ztuhli. Znamenalo to, že se Císařská smrt holedbal větší obranou než Brnění Zlého boha?

„Pokud si přeješ mířit na slabé místo, pak bys neměl křičet, že to hodláš udělat.”

Jak to Císařská smrt řekl, natáhl se a popadl svaté kopí a pak v klidu máchl rukou. Jeho síla bylo něco, co si člověk nedokázal spojit s pouhým kostlivcem velikosti člověka. A Lionela to spolu s jeho svatým kopím poslalo vzduchem paralelně se zemí.

„UOOOOOOOOOCH?!”

„Ku— stihl jsem to!”

Renarve okamžitě zareagoval a utíkal k letícímu Lionelovi a pak jej chytil. Kdyby tam Renarve nebyl, Lionel by narazil do stěny vzdálené několik desítek metrů a v okamžiku by nebyl schopen bojovat.

„Gu— díky!”

„Nic se nestalo.”

Lionel Renarvovi poděkoval, že ho zachránil, a Renarve s úsměvem zakroutil hlavou.

„Pozor!”

„Jako bych tě nechal!”

Zatímco si Lionel a Renarve vyměnili tuto krátkou konverzaci, odněkud zaslechli ty hlasy. Přemýšleli, co se stalo, a tak se otočili a zjistili, že hned vedle nich letělo něco jejich směrem a neuvěřitelnou rychlostí. Ty hlasy přišly ze směru Démonického krále a Arca, co na Císařskou smrt zaútočili svými meči.

Když si Lionel a Renarve uvědomili, že jen o vlásek unikli díky tomu, že jejich druhové zaútočili na Císařskou smrt v okamžiku, kdy na ně chtěl vypálit, vstali a utíkali se přidat k těm dvěma, co zápolili s Císařskou smrtí.

„Promiň, zachránil jsi mě!”

„Moje omluva, Vaše Veličenstvo.”

Protože Arc a ostatní bojovali zblízka, Orlaine a Vikuto přestali se svými útoky a hledali nějaké slabé místo. Kvůli tomu Císařská smrt obrátil svou volnou pravou ruku k těm dvěma, s kterými bojoval. Ale jelikož se k tomu přidali i Renarve a Lionel, situace se začala měnit.

Možná proto, že Císařská smrt opravdu nedokázal zvládnout boj 4 proti 1, z celého svého těla vypustil manu a odvanul ty čtyři, aby si získal trochu prostoru.

„Když už jsme u toho...”

„?”

Zrovna, když Arc a ostatní chtěli tu vzdálenost zase zkrátit, aby mohli zaútočit, Císařská smrt promluvil, než se k tomu dostali. Jelikož přišli o své načasování k útoku, mohli mu akorát tak naslouchat.

„Ačkoli jsem řekl, že budu vaším protivníkem s veškerou svou silou, pokud budu dál bojovat holýma rukama, tak to bude jen stěží pravda, že?”

„Cože—?!”

Před očima překvapené družiny Císařská smrt natáhl svou pravou ruku. Družina to sledovala se zatajeným dechem. Pod rukou mu ze stínu vzešla nějaká černá násada nebo něco. Císařská smrt ji uchopil a svižně ji vytáhl ze stínů a chopil se té zbraně oběma rukama.

Byla to kosa s jediným ostřím a byla stejně velká, jako byl on vysoký. Kostlivec oděný v černočerné róbě držící kosu... bylo to samotné zpodobnění smrťáka z legend. Možná se mohlo zdát ironické, že nemrtvý císař, co odmítl smrt, na sebe vzal podobu Smrtky, co smrt zvala. Ale pravděpodobně to bylo částečně kvůli té představě, co jsem měla na mysli, když jsem mu udělila božskou ochranu.

„Nechal jsem vás čekat. Budeme pokračovat?”

Jak tohle družina zaslechla, nemohla udělat žádný nedbalý krok. Drtivě mocný nepřítel s holýma rukama teď měl zbraň. Nikdo v sálu nebyl dost bláhový na to, aby nebyl obezřetný.

„Copak se děje? Nepřijdete? Tak se místo toho pohnu já.”

S těmito slovy Císařská smrt najednou zmizel.

„Co—?! Kam se poděl?”

Horečnatě po něm pátrali, ale nemohli ho nikde najít. A pak v dalším okamžiku se Císařská smrt najednou zjevil před zadní podporou Orlaine a Vikutem.

„Nemožné!”

„To není možné?!”

Svižná kosa Císařské smrti prosekla Vikutovu narychlo zhotovenou vodní bariéru, jako kdyby to byl papír, jako větévku zlomila svatý luk, kterým se Orlaine snažila zaštítit, a hluboce se zakousla do Orlainina ramene a Vikutova břicha.

„KYAAA?!”

„Gu—!!”

„Orlaine!”

„Vikuto!”

Ostatní se pokusil rozběhnout k těm dvěma, co se s výkřikem zhroutili na zem, ale než se vůbec pohnuli, Císařská smrt znovu zmizel.

„Ku— zase zmizel.”

„Neuvěřitelná rychlost... to není, co používá. Teleportace na krátkou vzdálenost?”

„Ano, ačkoli je to schopnost omezená pouze na tuto kobku.”

Jak to Démonický král zaslechl zpoza svých zad, okamžitě sekl vzad, aniž by otočil hlavu.

„Hm— tohle nepůjde. To já jsem radil, že se nemá mluvit před zaútočením na slabinu, že?”

Císařská smrt vykryl meč Démonického krále svou kosou a jak zmizel, suše se zasmál.

„Ku— tohle je zlý! Tímhle tempem to bude jenom jednostranný boj.”

„Zaujměte kruhové postavení! Zbavíme se všech slepých míst!”

Dle instrukcí Démonického krále se Arc, Lionel a Renarve shlukli a stáli k sobě zády, aby se ubránili před útoky ze všech úhlů.

„Kde? Odkud zaútočí?”

Ti čtyři ostražitě pátrali, ale Císařská smrt se vůbec neobjevil. Ačkoli už je čekání omrzelo, zoufale se snažili se soustředit, když na ně najednou zavolal: „Zbavit se všech slepých míst... hm. To není špatný nápad...”

Družina se otočila po hlase a zjistila, že Císařská smrt byl usazený zase na svém trůnu a pravou ruku měl namířenou k nim.

„Ale jen proto, že držím zbraň, v žádném případě nenaznačuje, že nemůžu použít magii, víte?”

„?! Rozptylte se!”

Rychleji než mohli zareagovat na hlas Démonického krále, z ruky Císařské smrti vyletěla masa temnoty a vyrazila směrem k nim. Okamžitě na místě odskočili, ale Lionel byl trůnu nejblíže, takže nedokázal uhnout a zasáhlo ho to.

„GUAAAAAAAAAACH—...?!”

„Uváááá?!”

„Ku...”

„Nn...”

Lionel schytal strašlivě tvrdý úder a na místě se se zaúpěním zhroutil. Ačkoli tři ostatní se přímému úderu vyhnuli, stejně je to trochu zranilo.

„Ku— to je ale síla!”

„Rozhodně je mnohem silnější než předchozí protivníci. I když budeme v boji pokračovat, naše porážka je nevyhnutelná.”

„Vaše Veličenstvo a pane Arcu... já se pokusím odrazit příští útok. Můžu nechat útok na vás?”

„Renarve?!”

„...Rozumím.”

Po Renarvově odhodlaném návrhu Arc šokovaně vykřikl, ale Démonický král souhlasil s vážným výrazem na tváři.

„Už jste se svojí diskuzí skončili? Takže, pokračujme... Ne, možná je na čase to skončit. Všichni jste bojovali dobře. Tenhle boj si budu pamatovat na věčné časy,” zamumlal Císařská smrt tiše a znovu zmizel.

Až do teď po něm horečnatě pátrali, když zmizel, ale tentokrát se jen beze slova soustředili, meče připravené. A Renarve v tichosti zavřel oči a rozhodil svou větrnou magii po celém sále.

„Tam!”

Renarve veškerou svou silou bodl k rozruchu ve vzdušném proudu. Ačkoli se lebka Císařské smrti poskládala do šokovaného výrazu, jak se objevil hned před útokem, v poklidu se s Renarvovým útokem vypořádal a máchl svou kosou. Kdyby tehdy Renarve ustoupil, tak by se vyhnul vážnější újmě, ale on si místo toho zvolil zůstat stát na místě a zablokoval ten útok kosou svým tělem.

„Co—?!”

„Gu—... teď!”

Renarve dal znamení, i když měl tvář zkroucenou utrpením a Arc zareagoval.

„AAACH!”

Císařská smrt se snažil zareagovat na Arcovo máchnutí svatým mečem, ale Renarve popadl jeho kosu. Císařská smrt se nemohl bránit kosou, a tak ji pustil z ruky a zastavil svatý meč svou paží.

„Mířil jsi správně, ale vidím, že ti schází síla... Hm?”

Poté, co Císařská smrt vykryl svatý meč, zasmál se, ale když v Arcově tváři neviděl ani náznak zoufalství, vypravil ze sebe zmatený hlásek.

„Tak mám... k té síle přidat?”

Démonický král k nim přiběhl a svým démonickým mečem udeřil do svatého meče přitlačeného k paži kostlivce. Ten náraz způsobil, že se svatý meč zarazil hluboko do paže a rozštípl ji.

„HM, OOOOOOOOCH?!”

Svatý meč poháněný silou dvou lidí zlomil Císařské smrti paži a dál se řítil dolů. Záblesk meče se nedostal až k nepříteli, ale zakousl se do jeho róby a vzduchem se roztančila černá látka.

„Ku— vyhnul se tomu?”

„Ale je pravda, že jsme ho přitlačili. Nemůžeme dělat nic jiného než pokračovat v útoku... Hm?”

Arc a Démonický král uskočili stranou, aby nepřítele pozorovali, ale při pohledu na nedostatečnou reakci Císařské smrti se ti dva zatvářili zmateně. Když se podívali pořádně, zjistili, že se díval na zem jen kousek od sebe. A Arca a Démonického krále si nevšímal.

Ačkoli měl všude po těle až příliš nechráněných míst, která akorát vyzývala k podezíravosti, ti dva nedokázali zaútočit. Přemýšleli, co se stalo, a tak následovali pohled Císařské smrti a zjistili, že tam na zemi leželo něco černého.

„... … … … …”

„Cože?”

Jak Démonický král zaznamenal jeho mumlání, bezděky se zeptal, ale Císařská smrt dál zíral na podlahu, naprosto nehybně. Ta černá věc na zemi byl kousek jeho róby, kterou mu před chvílí rozsekli.

„...Psi.”

„H-hej?”

Když ti dva zaslechli ten hluboký, zlověstný hlas, který jako by vycházel ze samotného pekla, instinktivně sebou trhli.

„PSIPSIPSI! JAK SE OPOVAŽUJETE! JAK SE OPOVAŽUJETE ZNIČIT RÓBU, KTEROU MI DAROVALA PANÍ ANRI!”

„————?!”

„————?!”

Císařská smrt začal zuřit a ti dva kvůli jeho intenzivnímu hněvu ztuhli.

A pak se Císařská smrt vznesl do vzduchu a začal vypouštět neuvěřitelný nátlak. Ale i když říkám nátlak, nezdálo se, že by to byl ten typ, co na své okolí kladl nějakou sílu. Místo toho se zdálo, jako by se okolí utápělo v neviditelném 'něčem'. Neustále se to nasávalo a soustřeďovalo, až to 'něco' začalo být tak husté, že to bylo vidět...

Byla to miasma z celé kobky. Čím hlouběji v kobce jste byli, tím byla miasma hustší; a na 30. podlaží, které bylo velmi blízko samotnému dnu, byl vzduch naplněn tou nejhustší miasmou. A ta miasma se teď stahovala k jedinému nemrtvému.

Císařská smrt do sebe tu miasmu natáhl a jeho silueta se změnila na něco ještě zlověstnějšího.

„Vypadá to, že jsme drakovi stoupli na ocas, co?”

„Takže tohle je náš konec...”

Před těmi dvěma, co si vyměnili tyhle rezignované hlášky, Císařská smrt obalil svou kosu koncentrovanou miasmou a sekl.





(---_---)

Chudoooon.

Ta scéna byla taková tragédie, že jsem jí nesnesla přihlížet, takže jsem zavřela oči, zacpala si uši a v duchu to doprovodila tím zvukovým efektem.

Přemýšlela jsem, jestli je už můžu otevřít, a tak jsem se letmo podívala a zjistila, že na obrazovce byla scéna pochroumaného Arca a strýčka, jak leží na zemi. Se zhroucením posledních členů družiny byla teď družina vymýcena.

S úvahou, proč na to nikdo nijak nezareagoval, jsem se podívala po lidech v místnosti a zjistila, že všem ústa omráčeně visela otevřená. Jelikož tohle bylo vyvrcholení zápasu, byli tu dneska všichni, ale všichni do jednoho z toho byli vyjevení. Po tomhle pohledu jsem se rozhodla tajně zamířit k východu.

„Stůj.”

Ale moje snaha byla marná a Sophia mě silou chytila za zátylek.

„Co to kruci bylo?”

„Ptáš se co? To je můj druhý přívrženec, o kterém jsem se předtím zmínila.”

Když jsem takhle odpověděla, Sophia si hluboce povzdechla.

„Bez ohledu na to, jak se na to dívám, tohle není žádný obyčejný přívrženec. Copak už není blízko tomu, aby dosáhl říše bohů? To musí být nefér, ne?!”

„Žádné takové pravidlo jsme neměli.”

„Ne, musím s ní souhlasit, víš? Tohle není něco, čemu by se mohl postavit člověk nebo démon, ne?”

„Ale i tak jsem neporušila žádné pravidlo.”

„A vůbec proč má někdo, kdo se teprve stal božstvem, za přívržence něco takového?”

„Na tom něco je, víš. Pokud přívrženec se strašlivě silnou vírou nestráví pár stovek let, tak se v podstatě nepromění na něco takovýho, ale...”

„No, ani já nevím, proč je takový.”

Myslela jsem si, že to dopadne takhle. Jelikož naprosto ignoruje něco jako rozvážnost a umírněnost, myslela jsem si, že se Sophia a Anbaal rozčílí, až na něj přijdou. Proto jsem byla v depresi, když jsem si uvědomila, že se smíšená družina dostala takhle daleko.

Ale teď mi nezbývá žádná jiná možnost než odmlouvat.

Je pravda, že to nebylo porušení pravidel, takže by s tím neměl být problém.

Jak jsem se vyhýbala Sophiiným a Anbaalovým otázkám a zatímco jsem se vyhýbala ošklivým pohledům Teny, Leonory a Lili, jsem sama a v tichosti došla k tomuto závěru.





Smíšená družina byla poražena!

Anri získala svatý meč, svaté kopí, svatý luk, démonický meč!
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>