EGA 2 - Kapitola 8

Kapitola 8 – Vetřelci, nebo spíš zákazníci

„Vítejte!”

Na světě existují různé kobky, ale pravděpodobně není žádná, kde by lidi vítali takovouhle hláškou. Pokud by byla, tak by to stačilo na to, abych pochybovala o příčetnosti obyvatel toho světa.

Jen tak mimochodem, vetřelci, nebo spíše zákazníci ještě nedorazili ke kobce. Čekají na ně zkoušky sestávající z přepadení vrahů, co jim blokují cestu. Za použití své moci Správce, pročítání informací, jsem šmírov— tím myslím, že jsem je pozorovala.


„Pane, doporučuju náš hostinec!”

„Ne, pojďte do našeho!”

"My máme roztomilá děvčata!”

„Zbraně, brnění, máme všechno! Prosím, zajděte do našeho obchodu!”

„Chybí vám léčivé bylinky?! Nesmíte jít do kobky, pokud nejste plně připraveni!”

„Pokud si svoje věci necháte u nás, můžete v kobce bez problému selhat! Skladiště je tudy!”

„Nechcete si koupit mapu? Bez ní bude cesta kobkou celkem obtížná, víte!”

No ano, vrahové známí jako kšeftaři.

Než se vyzyvatelé dostanou ke kobce, jsou před ní vystaveni šílenému shánění zákazníků místních pracovníků hostinců, obchodů a skladišť. V tomto bodu odpadne 9 z 10 lidí. No, sice říkám odpadne, ale není to tak, že by zemřeli nebo došli vážného zranění nebo tak něco. Jen se ve své putování ke kobce o den zpozdí. Ale stejně ti prodejci jsou vážně působiví kupci. Vážně to jsou následovníci Zlého boha? Nebo by to mohlo být tím, že jsem je svým zjevením příliš motivovala?

Malá část vyzyvatelů, co se dostane skrz vrahy s železnou vůlí, stejně jako lidé, co to vzdali a přišli o den později, se dostanou až k chrámu, co slouží jako vstup do kobky.

Když se řekne Chrám Zlého boha, většina lidí začne být velmi opatrná, ale nemáme tu strážné nebo tak něco a dveře jsou otevřené dokořán. Ale u dveří číhá druhá vlna vrahů.

A zrovna teď dorazila oběť... Ach, to mi uklouzlo. Promiňte, dorazil nový vyzyvatel. A naprosto přirozeně se před ním objeví druhá vlna vrahů.

„Věříte v paní Anri~?!”

„OAAACH?! K-kdo kruci jste.”

Byl to blonďatý muž oděný v luxusním oděvu... Veselý papež Harvin. Jakákoli hlava státu by vážně měla být zaneprázdněná, ale kdykoli přijde nový host, papež se často objeví.

„Anri jako... Zlý bůh? Samozřejmě že v něco takového nevěřím!”

Když jsem zaslechla jeho reakci, v podstatě jsem si pomyslela: „No, jo.” Ale papež vzhlédl k obloze, jako kdyby nastal konec světa.

„Aaaach! Jaký hřích! Paní Anri! Prosím, smilujte se nad těmito ubohými ovečkami.”

„Kdo je kruci ubohá ovečka!”

Co prosím?

Jen tak mimochodem teď trochu odbočím, ale tohle je už dneska po páté, co takhle zaječel. Dneska také bylo jen pět skupin vyzyvatelů. A papež pokaždé truchlil, jako kdyby nastal konec světa. Vyzyvatelé kvůli jeho slovům vždycky naštvaně křičeli, ale jeho se to vůbec nedotklo.

„Dávám vám toto. Vzácné písmo osobně opsané mou rukou. Prosím, pročtěte si to a zjistěte více o paní Anri.”

Jak to říkal, vytáhl jedinou knížku a předal ji vyzyvateli. Muž si tu knihu instinktivně vzal a přijal ji.

...No ano. Přijal ji.

„Co to kruci... Počkat— UAAAAAAAAAAAAAAA?! Není tohle Černé písmo? Cos to k sakru udělal!”

Písmo, co jsem napsala, už je evidentně nechvalně známé ve všech zemích, a tak si muž uvědomil, co mu papež předal. Jakmile člověk přijal prokleté písmo, neustále jej postihuje smůla, dokud knihu nepřepíše a nepředá ji někomu dalšímu. A touto metodou se písmo evidentně pomalu šíří do okolních zemí. ...Ale je to kniha morálních zásad, jak řádně žít.

Když jsem Leonoře ukázala, co jsem napsala, nastartovalo to tu kletbu, čímž celá tahle věc začala. Ale jelikož je mi vážně líto, že druhým bezdůvodně působím neštěstí, alespoň jsem zařídila, že jsou vzadu řádně uvedená pravidla. Díky tomu všichni okamžitě ví, jak se s tím vypořádat, a velmi rychle se šíří znalost, že toto písmo je nebezpečný předmět.

Ale stejně kolik knížek už přepsal? Tohle je skoro 20. knížka, co jenom dneska vytáhl z kapsy.

„TOHLE TI NEZAPOMENU, TY MIZEROOOO!!!”

Vyzyvatel po sobě zanechal otřepanou frázi a vyběhl z chrámu s písmem v ruce. Jsem si jistá, že utíká pro potřeby k přepisu. A přesně takhle kvůli druhé vlně vrahů i vyzyvatel, co se dostal až ke kobce, také odpadl. A i dneska se „Svatá země Zlého boha” dál chvástá svou nedobytností.

...Počkat— není to zlé? Jak se kdy vůbec něco udělá, když každého od vchodu odežene. Je skvělé, že je kobka nedobytná a vůbec, ale byla bych v maléru, kdyby to hosté vzdali a už se nevrátili. První vlna vrahů – kšeftaři – jsou v pohodě, protože je akorát o den zpomalí a neodrazují je. Ale druhá vlna není v pořádku.

„Božský trest.”

Teleportovala jsem ze stolu podnos vysoko nad jeho hlavu... přímo nad ni.





„Haha, vskutku se omlouvám. Byl jsem trochu moc nadšený do své misionářské práce.”

Skrz obrazovku jsem si povídala s papežem, jenž měl teď na hlavě bouli. Jsem vděčná za jeho misionářskou práci, ale způsob, jakým ji provádí, je příšerný. Ať o tom přemýšlíte, jak chcete, ani zdaleka je nepřevrací na víru, ale spíše je dělá vůči nám ještě nepřátelštější. No, možná se mě budou více bát, takže možná tím získám trochu víry.

„Získávání stoupenců je v pořádku, ale odhánět je je zakázáno. Bylo by lepší se na ně zaměřit, ne když přijdou, ale místo toho když budou odcházet.”

„Aha! Jinými slovy pro ně bude snazší vás přijmout, až zakusí vaši silnou moc, paní Anri. Velice obdivuji vaši moudrost.”

Ne, to jsem tím nemyslela, ale... No, to je jedno.

„Všichni návštěvníci byli lidé?”

„Ano. Přinejmenším jsem neviděl žádné démony, co by se dostali až k chrámu.”

Zeptala jsem se papeže na dosavadní vyzyvatele, ale evidentně ještě neviděl nikoho z démonického území.

Ale tohle jsem svým způsobem čekala. Momentálně se nacházíme na původně lidském území, takže pro démony je to nepřátelské území. Kdyby sem najednou přišlo velké množství démonů, byla by tu šance, že na to sousední země zareagují přehnaně. Takže démoni nemají na výběr a musí postupovat obezřetně.

Navíc když se podívám na Leonoru, lidská rasa a démonická rasa vypadá v podstatě stejně. Nemají rohy nebo křídla nebo něco podobného. Už jsem se jí na to ptala dřív, ale v tom nejlepším případě dokážete démona rozpoznat dle barvy vlasů a očí. Pokud by se jednalo o míšence, tak se charakteristiky více méně vyrovnají. Ale jelikož ty dvě rasy jsou od počátku nepřáteli, romantické vztahy jsou poměrně vzácné, takže bychom měli být schopní je rozlišit. Ale no, díky tomu, že do svých řad přijímají Svolané hrdiny a podobně, postupně vznikají i míšenci.

Mojí největší starostí by bylo, kdyby v chrámu nebo v jeho okolí došlo ke rvačce mezi lidmi a démony, ale přinejmenším se zdá, že momentálně se toho nemusím bát. Ale i když tohle říkám, Temný bůh dal impulz i démonickému území, takže tenhle klid nebude trvat navždy. Musíme zůstat v pohotovosti.

„Dobrá. Dál je to v tvých rukách.”

„Ano, rozumím, bezpochyby je převrátím na víru.”

„Ne, jak jsem řekla...”

„Ach, moje omluva. Mám to udělat, jakmile odejdou, že.”

Vážně bude všechno v pohodě?





„Fumu. Dneska je to také celkem chutné.”

„Huhu, máme toho spoustu, takže jezte bez výhrad.”

„Mňam, mňam.”

Tena a Leonora měly pro jednou brzy hotovo, takže včetně Lili jsme se mohly najíst spolu. Poslední dobou jsme všichni měli spoustu práce, takže jsme nebyli schopní jíst pospolu, takže je to vzácná příležitost.

„Aha. Je to opravdu výborné, že.”

„Hmm, není to špatný, hej.”

„A-ano! M-moc děkujeme.”

...Kdyby tedy nebylo těch dvou.

Proč jsou vůbec tady, ti dva bohové. I když evidentně nepotřebovali jíst, záludně jí naše jídlo. Žalostné bylo, že Tena byla celkem nervózní. Jen tak mimochodem Leonora seděla vedle Temného boha a statečně jej obsluhovala, zatímco Lili seděla na klíně Boha světla a nechala se krmit. Temný bůh je nespolečenský, ale k Leonoře nebyl ošklivý... vážně je to kvůli její hrudi, co? Je to jejím poprsím?

Žerty stranou, Bůh světla rozmazloval jenom Lili a Temný bůh byl laskavý k Leonoře, takže to pravděpodobně bylo kvůli patronátu k jejich konkrétním rasám. Jejich přístup k Teně a mě byl jasně jiný. Ale nemyslím si, že by je zabilo, kdyby k nám byli trochu laskavější.

„Co se děje?”

„Haa?”

Možná proto, že si všimli mého pohledu, na mě promluvili.

„Co tady děláte?”

„Už jsem démonické rase předal instrukce, takže teď už je můžu tak akorát sledovat. Takže není lepší být jim nablízku?”

„U mě je to stejné. A také když budu sledovat z blízka, až na to dojde, budu schopná vyzyvatelům zachránit život.”

Moment.

Chápu, že chcete sledovat zápas z blízka, protože tím se od teď rozhodne o všem, ale nemůžu to ignorovat.

„...Budete tady celý zápas?”

„Samozřejmě.”

„Není to jasný?”

Nemůžete jít domů?

„Je nějaký problém, Anri?”

„Paní Anri?”

Guh— nepřítel si k sobě přetáhl Leonoru a Lili.

Podívala jsem se po svém posledním spojenci, Teně.

„...”

„...”

Ta naše tichá konverzace: „Udělej něco.” a „To nejde.” v okamžiku skončila.





Přemýšlím, jestli by se stoupenci Církve svatého světla a příslušníci démonické rasy zbláznili, kdyby se dozvěděli, že Bůh světla a Bůh temnoty přebývají v chrámu Zlého boha.

Zatímco jsem uvažovala v stavu mysli, který se velmi podobal unikání reality, zhluboka a potichu jsem si povzdechla.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>