EGA 2 - Kapitola 14

Kapitola 14 – Skládačkové peklo

Na svém starém světě jsem zaměstnaná nebyla, takže se můžu jenom dohadovat, jestli horká linka zákaznického centra byla bitevním polem nekonečných hovorů.

„Ne, správná odpověď na tu otázku je vlevo!”

„Jako kdybych to sakra věděl! Co kdybyste sami trochu přemýšleli!”

„AACH?! Proč jste šli vlevo! Ech? Říkáte, že jsem vám řekla, abyste šli vlevo? ...No, i to se stává.”

„Tsk, jasný, jasný. Budu to muset najít, tak chvilku počkejte!”

Zatímco jsem se pokoutně dívala na Sophii a Anbaala, co byli bombardování dotazy, srkala jsem svůj čaj.

„Vy dva jste vážně zaneprázdnění, co?”

„—Tohle je tvoje chyba, ne?!”

„—Není to tvoje chyba?!”

Naštvali se.

Smíšená družina se momentálně pokoušela prolomit podlaží, na kterém zápolila i Leonora; 11. podlaží, Kvízové podlaží. Je to jednoduché podlaží, kde dostanete 10 otázek a u každé jsou tři možnosti. A odpovědi vám ukážou správnou cestu, ale pokud uděláte jedinou chybu, pošle vás to hned na začátek. Kvůli tomu musíte všech 10 otázek zodpovědět správně.

Od okamžiku, kdy se dostali na 11. podlaží, donekonečna se Sophie a Anbaala vyptávali a místností létaly jejich naštvané výkřiky. No, ale není to tak, že bych to nechápala. Přece jenom družina hrdinů naprosto vypustila člověka, co se specializuje ve vědomostech, a všichni byli specialisté na boj. Co se týče frakce Démonického krále, Renarve byl bojový typ a dalo by se říct, že Vikuto byl jediný, komu vážně šlo přemýšlet o problémech. O strýčkovi si nejsem moc jistá, ale alespoň se nezdálo, že by si v kvízech vedl nějak moc dobře.

Tahle družina v mozkové síle drtivě zaostává.

„Moje rozhodnutí vybrat všechny specialisty na boj nakonec vyšla vniveč?”

„Všichni to jsou v podstatě tupci.”

„Upřímnou soustrast.”

A navíc spolu vůbec nespolupracovali a strana hrdinů a strana Démonického krále pokoušeli svoje vlastní kvízy. Takže rozpory mezi nimi jsou vážně obrovské, hm?

Ale možná proto, že jim jejich bohové dali přísné rozkazy spolupracovat, zdálo se, že se aspoň snaží mířit stejným směrem. Beze slov se shodli, že pokud jedna strana otázku vyřešila, druhá je bude následovat. A takhle postupovali, zatímco mezi sebou zároveň soupeřili.

„Hm, odpověď na tuhle otázku je tudy, myslím.”

„Tsk, jako kdybychom prohráli!”

„Poč— Lionele?! Tamtudy je špat— ...AAACH?!”

„...Zase od začátku, co?”

„Mizerové, někdo z vás toho hlupáka zadržte!”

„Uch, ehm... promiň.”

Och? Vypadá to, že spolu vychází nečekaně dobře.





V porovnání s Kvízovým podlažím, kde znovu a znovu odpovídali špatně a posílalo je to pokaždé na začátek, u Pohyblivého podlaží to bylo mnohem jednoduší, pokud jste ho celé viděli ze shora. Takže s radami Boha světla a Boha temnoty pokračovali bez přílišných obtíží.

...Správně, oni pokračovali bez přílišných obtíží. Oni.

V zákulisí hladkého postupu smíšené družiny byla žalostná snaha Sophie a Anbaala.

„R, R, D, D, U, D, R, D, U.”

„D, L, L, D, U, R, D, D, U.”

„D, R, D, D, U, L, D, R, U.”

„R, U, D, D, R, U, R, R, D.”

„D, L, L, R, U, D, D, L, L.”

„R, R, R, R, U, D, R, R, D... takže ta úplně naspod je východ, co?”

„Ano. Takhle jsme zmapovali celé podlaží.”

Sophia a Anbaal malovali hrubou skicu velkého sálu kobky a mapovali směrovky. S mapou, co nakreslili mezi sebou, na ni oba každý z jedné strany zahlíželi a začali si namáhat mozkové závity.

„Takže se dostaneš sem a ono tě to pošle doprava, pak dolů... To ne, to jde hned zpět.”

„V tom případě pokud začneš odtud... Takže tohle je taky na nic.”

„No vážně, tohle je taková otrava. Nemůžou to prostě přeskočit?”

„Kdyby mohli, tak by to udělali už dávno.”

Zatímco jezdili prstem po šipkách na mapě, Sophia a Anbaal diskutovali o správné cestě, ale moc nepokročili.

„Kruci, to vypadá složitě. Chcete čaj?”

„—Jak jsem řekla, není to tvoje chyba?! A ano, prosím.”

„—Jak jsem řekl, není to tvoje vina?! Díky, dej mi taky.”

Když jsem viděla, že ti dva naštvaní bohové stejně chtějí čaj, udělala jsem jim ho. Jelikož se pokoušeli vyřešit problém za pomoci svého mozku, rozhodla jsem se, že v takových chvílích je důležitý cukr, takže jsem jim dala trochu víc než obvykle. No, ale je vůbec otázka, jestli božstva potřebují cukr nebo ne.

„Tady.”

„Moc děkuji.”

„Aach.”

Jak jsem jim předala šálky, oba dva mi poděkovali, a pak se otočili zpět k mapě, než usrkli.

„————GEHO—?!”

„————BUHA—?!”

V následujícím okamžiku ten čaj z úst vyprskli. Nechutný.

„T-tak zatraceně sladký...?!”

„Ty, kolik cukru si nám do toho dala?!”

„Hodně.”

Na jejich dva šálky jsem vypotřebovala zhruba půlku cukřenky.

„Ale důležitější je, co vaše mapa?”

„Ech? AAAAAACH?! Mapa, nad kterou jsme strávili tolik času...”

„Tsk, honem to vysuš!”

Sophia a Anbaal horečnatě otírali mapu, co byla mokrá od čaje, co vyprskli, ale šipky byly rozpité a nezdálo se, že by to ještě mohli použít.

„Uuu, musíme to celé kreslit znovu?”

„Fňuk, já tě... Hoj, tohle je napůl tvoje vina, tak nám pomoz.”

„...Co se dá dělat.”

Přemýšlela jsem, proč bych pro všechno na světě měla dávat rady, jak pokořit vlastní kobku, ale tentokrát to opravdu byla částečně moje chyba, takže jsem se rozhodla jim pomoct akorát s kreslením mapy.

„Nebo spíš, kdybys nám dala to zatracený řešení, tak bychom tohle ani nemuseli dělat.”

„To nejde. Nepamatuju si to.”





Na podlaží, kde jste museli nasednout na těžební vozíček, abyste se dostali k východu, nebo na podlaží, kde jste museli otočit ten správný spínač, aby se vám otevřely dveře, byla smíšená družina schopná díky úsilí Boha světla a Boha temnoty v kreslení diagramů hladce pokračovat. Ale když potom došlo na skládačky, které jste nemohli vyřešit, ani když jste se na ně podívali, byli dva bohové opravdu usoužení. Jak se dalo čekat.


19. podlaží bylo přesně takové. Byly tam dvě nádoby a vy jste je museli rovnoměrně naplnit.

Z těch dvou nádob, které měly obě 10 jednotek vody, byla jedna naplněná až po okraj a druhá byla naprosto prázdná. A museli jste použít 3 jednotkový a 7 jednotkový kbelík, abyste ty dvě nádoby každou naplnili pěti jednotkami. Pokud jste zmáčkli spínač, hladina vody se vrátila do původního stavu, takže jste to mohli opakovat, kolikrát jste chtěli.

„Ehm, tohle bude vyhovovat?”

„Jo.”

Požádala jsem Tenu, aby připravila dvě sady nádob správné velikosti. Skutečná velikost nádob se lišila od těch na 19. podlaží, ale jelikož velikostně odpovídaly, na vyřešení hádanky to stačilo.

Hrdinové a démoni na obrazovce zápasili se stejným problémem a dělali chyby, jak nabírali vodu a podobně.

Nechala jsem čtyři nádoby před Sophií a Anbaalem a řekla jsem Teně, aby jednu naplnila.

„Proč musíme dělat něco takového...”

„To neříkej. Je to zatraceně depresivní.”

Evidentně už si Sophia a Anbaal všimli, že to je přesně ten typ hádanky, které jim nejdou, takže se tvářili pochmurně. Ale ti dva, co začali ten problém řešit a při tom vzdychat, si okamžitě všimli, že je něco špatně a zatvářili se zmateně.

„Tahle vůně je...”

„Poč— hoj! Není to alkohol?”

Správně. Tena ty nádoby nenaplnila vodou, ale alkoholem. Jak Sophia a Anbaal zaznamenali tu vůni, začali být podivně roztěkaní.

Tenhle svět byl stejný v tom ohledu, že alkohol hrál v náboženství neoddělitelnou roli a během mše se nabízelo víno. Já jsem ještě nikdy nepila, takže to nevím, ale evidentně bylo všeobecně známo, že božstva měla rádi alkohol.

Proto mě napadlo, že to otestuju. A viděla jsem, že ty dva to evidentně rozptyluje a nedokázali se soustředit na vyřešení hádanky. Jak jsem je viděla, uvědomila jsem si, že to bude dlouhý boj, a tak jsem se rozhodla dát si přestávku.

„Teno, mohla bych tě požádat ještě o čaj?”

„Ano, rozumím.”

Nebylo to tak, že bych si ho nemohla uvařit sama, ale její čaj chutnal lépe, takže jsem ji požádala o další. Zanedlouho už jsem srkala z šálku, co mi podala, a vydala ze sebe dlouhý povzdech.

„Ehm, paní Anri, proč s těma dvěma spolupracuješ? Bylo by lepší, kdyby kobku nepokořili, ne?” zeptala se mě Tena tiše, možná aby ji ti dva nemohli slyšet.

To ano, kdybych uvažovala jen o tom zápase, neměla jsem žádný důvod těm dvěma a smíšené družině pomáhat; nebo spíš se dalo říct, že by bylo lepší, kdybych jim házela klacky pod nohy. Narušila jsem jejich soustředění alkoholem, ale to byl jen malý žertík, o kterém jste vážně nemohli říct, že by to bylo maření.

Každopádně jsem měla pocit, že je jen otázkou času, než ten problém stejně vyřeší. Ale hlavním důvodem bylo, že jsem myslela na budoucnost.

„To proto, že prohloubení našich vztahů je naprosto spojené s naší budoucností.”

Podařilo se mi získat jednoroční odklad, ale také by se dalo říct, že jsem získala jenom jeden rok.

Soustředili jsme veškerou svou snahu na rychlé vybudování podniků kolem chrámu a tahle země se dál rapidně rozvíjela. Ale nehledě na to, jak pozitivně jsme se na to koukali, ještě jsme nedosáhli takové úrovně, abychom se mohli nazývat zemí. V tom nejlepším případě jsme se z vesnice konečně rozvinuli na město. Bylo pravděpodobné, že ani za rok nedosáhneme úrovně země.

V tom případě pokud to zvoráme, jakmile ten jeden rok vyprší, upadneme do dilema, kdy budeme čelit invazi jiných zemí. Abychom se tomu vyhnuli, je třeba, abychom prohloubili naše vztahy s jinými zeměmi, aby nás nenapadly. Ale nejlepší způsob, jak to provést, bylo mít za prostředníky Sophiu a Anbaala.

Už jsem je požádala, aby to pro nás udělali, ale čím budou naše vztahy lepší, tím je nižší šance, že by na nás někdo zaútočil. Kvůli tomu jsem se s nimi chtěla sblížit co možná nejvíc.

„No, ale to není to jediné.”

Ale i kdybych neměla tenhle plán, bylo pravdou, že jenom to, jak jsem si s nimi povídala, bylo celkem zábavné. Na svém starém světě jsem byla jedináček, takže kdybych měla staršího bratra nebo sestru, bylo by to něco takovéhleho? Nebo tak jsem si to nakonec představovala.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>