ICDS - kapitola 37

Kapitola 37 – Ode dneška jsem oficiálním průzkumníkem (7)

| Získali jste 10.000 zlatých. Rovnoměrně se rozdělí mezi členy družiny. Získal jsi 1.667 zlatých. | 

Jak jsem se díval na seznam odměn, neměl jsem slov. Mohlo to být ještě horší?! 

Ačkoli jsem čas od času měl smůlu, dneska to bylo až moc. Bylo to kvůli Renově hloupému počínání uprostřed? Protože mě zajímalo, jaké léčivo Ještěří rytíř dává, nemohl jsem si pomoct a byl jsem zklamaný. Nakonec jsem si vzal Stříbrné kopí Ještěřího rytíře. 

Měl jsem v úmyslu vyměnit Glévu Lorda orků. Nemohl jsem ji dál týrat. Bylo na čase používat kopí, co se hodilo k mému levelu. 

Stříbrné kopí bylo rozhodně dobré kopí. Bylo vyrobené z nějakého stříbrně zbarveného kovu a bylo velmi tvrdé. Ačkoli nebylo tak dlouhé jako kopí, co používal Ještěří rytíř, stejně mělo zhruba 3 metry na délku a bylo velmi správně tlusté. 

Čepel na špici se zdála dost dlouhá na to, aby se dala použít na sekání, a hrot byl obzvláště ostrý. Miloval jsem to. Naprosto mě uspokojilo jak ve funkci, tak ve vzhledu. 

Na rozdíl od Glévy Lorda orků jakmile jsem si vzal Stříbrné kopí do rukou, vyskočila zpráva. 


| Používáš Stříbrné kopí Ještěřího rytíře, tvoje síla a mrštnost +2. Titul Pán Ještěřího rytíře ti dává dodatečné 2 body síly a mrštnosti. | 


Správně. Bylo na čase, aby zbraně měly takovéhle účinky! Se spokojeným úsměvem jsem se rozhlédl po členech své družiny. 

Nebyla tu šťastná atmosféra, jak jsem čekal. Když jsem porazil Pána podlaží, obvykle byli všichni šťastní bez ohledu na to, jak velkou ztrátu jsme utrpěli. Ale zdálo se, že členové družiny byli naštvaní. Také zahlíželi na Rena. 

„Zemřeli nám lidé, protože jsi udělal něco zbytečného, Rene!” 

„Taky ti to muselo snížit body zásluh.” 

„Korunnímu princi se dařilo naprosto dobře i bez tebe! Kvůli tvému výpadu musel zrušit svoji techniku!” 

„Haa, kvůli tomuhle nemůžeš být ve družině s lidmi z Pananu.” 

„Omlouvám se. Je to všechno moje vina. Nemám žádnou výmluvu.” 

Ach, takže tohle to bylo. Ušklíbl jsem se. Průzkumníci kobky byli taky lidé. Většina z nich neudělala nic, aby přispěli k úspěchu nájezdu, a v nitru je to muselo štvát. Byl to případ komplexu méněcennosti. 

Ale v této situaci se objevil někdo, kdo byl horší než oni: Ren. Ačkoli byl nadšený a vášnivý, jeho počínání téměř vedlo k vyhlazení celé družiny. 

Ti lidé chtěli dosáhnout vlastního uspokojení tím, že si potvrdili, že tu byl někdo horší než oni. Říkali si, že byli lepší než on. Že měli lepší kvalifikaci. 

Bylo to vskutku směšné. 

Co mě vážně překvapilo, byl Ren. Na rozdíl od toho plamenného temperamentu, co ukázal v bitvě, plně uznal svoje chyby a sklonil hlavu v omluvě. Ačkoli to nebylo obzvláště chvalitebné, většina lidí na jeho místě začala křičet a ne se omlouvat. Udělal na mě příznivý dojem. Jelikož jsem měl také jiný názor, rozhodl jsem se do toho vkročit. 

„Omlouvám se. Měl jsem všem říct o té technice Ještěřího rytíře. Kvůli své aroganci, že ji dokážu snadno zastavit, jsem na to zapomněl. Je to moje chyba. Omlouvám se.” 

„N-ne! Za těch okolností sis vedl fantasticky, Korunní princi!” 

„Rene, uvědomuješ si, že se Korunní princ snaží zahladit tvoje chyby, že?” 

„Kuk... omlouvám se, vaše výsosti Korunní princi.” 

„Ne, nejsem korunní princ. Nechovej se ke mně jako ke královské rodině. A ještě tak přirozeně!” 

Díky mě se členové družiny, co Renovi hubovali, zklidnili a odešli se svou odměnou. Ačkoli Ren měl zásluhu, že Ještěřímu rytíři téměř odsekl ocas, jeho konečné zásluhy byly kvůli té zásadní chybě, co vedla ke smrti členů družiny, nejnižší. A tak měl v ruce Střední lektvar a tvářil se melancholicky. Střední lektvar... Tuhle věc jsem si vybral jenom jednou... 

Ren stiskl ruku kolem Středního lektvaru a jak se celý chvěl, zamumlal: „Zatraceně, kdykoli se dostanu do boje, já...!” 

„Za normálních situací dokážeš klidně přemýšlet, ale v bitvě začínáš být vznětlivý, že?” 

„Ech?” 

Ren se na mě podíval prázdnýma očima. 

„Chceš vyzývat na souboj, i když znáš chuť porážky. Chceš překonat ty, co jsou silnější než ty. Protože nechceš prohrát, snažíš se ze všech sil nebo dokonce blafuješ. A i když tě to nakonec rozhodí a nenávidíš sám sebe, nedokážeš se zadržet a uděláš to znovu.” 

„S-správně! Jak jsi to věděl?” 

„To je prosté.” 

Také jsem jednou takový byl. S touhle odpovědí jsem se na Rena usmál. Ren na mě celý vzrušený skočil. 

„J-jak to můžu napravit?” 

„To je ještě jednoduší. Chceš to napravit?” 

„Samozřejmě! Jsem jediná naděje světa Panan. Ať už to je kvůli těm, co zemřeli, nebo pro dobro sira Lebuika, co za nového průzkumníka kobky zvolil mě a ne jiné nadané mladé muže, musím zesílit!” 

„Aha. Líbí se mi tvoje odhodlání. Myslím, že ti můžu pomoct.” 

Také jsem jednoho chtěl, hehe. Jak jsem nasbíral všechny ty nové schopnosti, chtěl jsem je urovnat. Ačkoli boj proti netvorům byl pěkný, zmlátit... totiž cvičně soupeřit s někým silným bylo také dobré. Spokojeně jsem přikývl a vytáhl Stříbrné kopí, co jsem zrovna získal. 

„Dobrá, nejdřív se mnou bojuj. Pak najdeš svou odpověď.” 

„Ooooch! Děkuju, děkuju! Korunní princi, vážně jsi jiný!” 

„Ani ne. Nebudeš mi děkovat dlouho.” 

„Ne, budu ti děkovat z hloubi srdce!” 

Vážně ne. I když jsem tohle mumlal, laskavě jsem se usmíval. Přesně takhle jsem získal statný boxovací pyt... tím myslím partnera na cvičné souboje. 



„Nenávidím tě.” 

Ren se zhroutil na zem a vyhrkl se záští. Překvapivě byl pořád naživu. 

Jak jsem srkal Lorettinu Šťávu na úlevu od únavy, odpověděl jsem mu: „Řekl jsem ti, že mi nebudeš děkovat dlouho.” 

„Myslel jsem si, že mě vážně zabiješ!” 

„Jak můžeš bez vražednosti v kopí očekávat, že tvůj nepřítel bude bojovat naplno?” 

I Renovi jsem do úst strčil Šťávu na úlevu od únavy. Ren ji začal okamžitě sát. 

Loretta nás opodál sledovala prázdným pohledem a zeptala se: „Zákazníku, víš, že mi v obchodě nemůžeš nechávat mrtvoly, že?” 

„Ještě není mrtvý, neboj se.” 

„Kaf!” 

Ren vykašlal šťávu, co zrovna pil. Byl to žert... ale zdálo se, že Ren si myslel něco jiného. Dřepl jsem si vedle Rena. 

„Takže? Cítíš se po tom souboji lépe?” 

„Hm?” 

„Zrovna teď jsi na mě útočil s postojem zab-nebo-zemři, ale teď jsi v klidu.” 

„To proto, že mi došla energie.” 

Lapal po dechu, jako kdyby měl co nevidět umřít. Ale i teď mu oči plály. Líbilo se mi to. Byl úplně jako já. 

„Takže říkáš, že jakmile dobiješ energii, zase se na mě vrhneš.” 

„Správně. Vážně nic nezmůžu se svým soupeřivým instinktem.” 

„Neboj se. Brzy se to spraví. Dej tomu měsíc.” 

„To je celkem konkrétní doba.” 

„Tak dlouho otci trvalo, než napravil moje zlozvyky,” odpověděl jsem Renovi s neotřelým úsměvem, zatímco jsem vzpomínal na staré časy. Bylo to, když mi bylo 14 let. Zrovna jsem vévodil v přátelském souboji proti dědicům ostatních klanů bojového umění a cítil jsem přehnané sebevědomí. Věřil jsem, že neexistoval člověk, kterého bych nemohl porazit. Bylo to také období, kdy jsem otce otravoval, aby ze mě rychle udělal průzkumníka kobky. 

Pořád jsem si na to jasně vzpomínal. Otec se zasmál, obrátil pohled k nebi a zamumlal: „Takže to přišlo i na tebe.” 

Toho odpoledne jsem svedl cvičný souboj s otcem. Zmlátil mě do bezvědomí. Vážně. Od hlavy až k patě, jediné místo, do kterého jeho dřevěné kopí neuhodilo, byla moje varlata. S nenávistí jsem ho vyzval na souboj znovu a znovu, byl jsem jako můra přitahovaná světlem. Otec na mě nešel zlehka jen proto, že jsem byl jeho syn, a vážně mě zmlátil. V tomhle ohledu byl vážně dětinský. 

To trvalo měsíc. 

„A během toho měsíce jsem se naučil nevrhat se na nepřítele přímo, ale dát si na čas a analyzovat protivníka. Naučil jsem se čekat na šanci k úderu a také jsem se naučil, že je vždycky lepší mířit na mezeru v obraně než bojovat přímo.” 

„Lidé z naší rodiny měli evidentně vždycky období, kdy jim síla stoupla do hlavy. Během tohoto období nás náš učitel, ať už to byl kdokoli, musel zmlátit, aby nás ukáznil. Jelikož nás učitelé tak moc mlátili, říkáme tomu fáze mlácení.” 

Když jsem poprvé slyšel otce mluvit o fázi mlácení, měl jsem pocit, že to dávalo obrovský smysl. Ale zdálo se, že Loretta, co poslouchala opodál, s tím nesouhlasila. 

„Tvůj otec je vážně hloupý, zákazníku. Nemyslela jsem si, že je na světě ještě někdo hloupější než ty...” 

„Jaký otec, takový syn...” 

„Rene, když už ses zotavil dost na to, abys mluvil nesmysly, měl bys být připravený vrhnout se na druhé kolo. Ach, za hodinu jdeme taky na další nájezd na Ještěřího rytíře.” 

„Ech? Nájezd? Jak?” zeptal se Ren s hlavou nakloněnou na stranu. 

Zrovna jsem se chtěl zeptat, proč se ptá na tak hloupou otázku, ale uvědomil jsem si, že Ren nevěděl o kuponech na souboj. Když jsem se podíval na Lorettu, odpověděla na Renovu otázku. 

„Zákazníku, přeješ si znovu bojovat s Ještěřím rytířem?” 

„T-to existuje způsob, jak to zařídit? Samozřejmě že chci! Jsem Ren z Pananu. Pokud se tomu Ještěřímu rytíři nepomstím, už to nebudu já! Můžu zesílit, jen když ho překonám!” 

„Co ty na to? Loretto? Zdá se, že má kvalifikaci, o které jsi mluvila.” 

To bylo to, co se mi na něm hlavně líbilo. Jeho plamenná povaha, tak odlišná od jiných průzkumníků kobky. Kdybych si nemyslel, že má talent, samozřejmě bych si myslel, že je prostě hloupý. 

Když jsem se na to Loretty s mrknutím zeptal, zčervenaly jí tváře a vyhnula se mému pohledu. Ech? To jsem teď udělal něco špatného? 

„E-ehm. Fajn. Ačkoli úplně nesplnil moje standardy, jelikož zák... jelikož Shin je s ním, prodám mu to.” 

„Prodat? Prodat co?” zeptal se Ren s naivním výrazem na tváři a hlavou nakloněnou ke straně. 

Loretta se celá rozzářila, jak vytáhla štos kupónů na souboj. A pak jako obvykle řekla své prodejcovské hlášky: „Kupón na souboj s Pánem podlaží! Umožňuje ti překonat omezení jeden souboj denně a znovu ho vyzvat na souboj! Pokud to koupíš teď, můžeš je mít za 4.000 za kus! Jenom 4.000 za kus, zákazníku!” 

Ty podvodnice! 

-----------------------------------------------


~ Chudák Ren, alias Shinův boxovací pytel a Lorettina zlatá slípka. ~

~ Konečně jsme se zbavili Glévy a máme řádné kopí a od příště nový blok kapitol s názvem Akční kobka! ~



Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>