ICDS - kapitola 26

Kapitola 26 – Slyším tvůj hlas (3)

Pokud bych se s ní zapletl, ostatní by mohli přijít na to, že jsem uživatel schopností. A ještě horší by bylo, že by mohli přijít na to, že jsem průzkumník kobky. Hm, pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem Su YeEun řekl, že jsem průzkumník kobky. Co jsem si myslel? Mohl jsem jenom doufat, že nezaprodá člověka, co jí zachránil život.

„Kang Shine. Kang Shine.”

„Jo, ahoj.”

Snažil jsem se znovu otočit, ale tentokrát mě chytila za paži.

„Hej, přestaň!”

„Proč se mi vyhýbáš?”

„Dej ruku na srdce a zeptej se sama sebe.”

„...Zvrhlíku.”

„Můžu tě aspoň jednou praštit?”

Su YeEun se mě pustila a pak se zeptala ještě tišším hlasem: „Chci vědět, co máš za schopnost.”

„Já tvoji nechci znát.”

„...Ty mě nenávidíš?”

„Teď už to víš?”

„Proč?”

„Jsi otravná.”

Tentokrát mě nechytila za paži. Přemýšlel jsem, jestli jsem byl moc drsný, ale brzy jsem si řekl, že ne. To proto, že mě Su YeEun pořád následovala.

„To se se mnou chceš rvát?”

„Kvůli tobě jsem nemohla jít na seznamovací večírek.”

„A?”

„Nemám žádné kamarády, s kterými bych mohla mluvit.”

„...”

Bylo špatné, že jsem s ní soucítil? Ne, nebylo! Oba jsme byli nevinní! Najednou jsem cítil, jak moje nepřátelství polevovalo, a dovolil jsem jí sednout na volné místo vedle mě. Zdálo se, že ji tenhle nečekaný počin překvapil, neboť pod tou svou kapucí otevřela oči dokořán a usmála se.

„Díky.”

„...Pche, ne že bych to udělal pro tebe. Jen jsem nechtěl dál mluvit.”

Ach, možná že tohle nebyla správná odpověď. V duchu jsem toho litoval. S jistotou jsem věděl, že jsem ji od sebe nemohl naprosto odehnat a že se stala mojí první kamarádkou na vysoké. Haa, život vážně nešel tak, jak člověk očekával.




Měl jsem sen. Křičel jsem, ale v tom hlučném prostředí jsem se neslyšel.

Obloha byla temná a plná bouřkových mračen. Země a nebe byly plné šarlatových ďáblů a po mém boku byla jenom ona. Nedaleko byli mí kolegové, co nebyli lidé, ale ona byla jediná člověk.

[Kdybych ti řekla, že tě miluju, co bys řekl?]

Přestal jsem křičet a podíval se na její neuvěřitelně nádhernou tvář.

[Řekl bych ti, že tě nenávidím. Protože to je pravda.]

[...S tebou to nikdy nejde tak, jak chci, co?]

S láskou jsem se podíval do jejích plamenných očí. Než získala svou schopnost, vzplanula. A když získala svou schopnost, zapálila všechno kromě sebe.

Držel jsem v sobě touhu ji obejmout a řekl jsem.

[Tohle není konec. Konec nepřijde. Nikdy.]

[Překvapuje mě, že to dokážeš říct v téhle situaci.]

[Přežijeme, XX... až do konce, společně.]

[A pokud ano?]

[Pak ti řeknu, že tě miluju.]

[...Hloupý orku, takhle se chovat nadřazeně.]

[To řekla XX! To řekla XX! Grr!]

Otevřel jsem oči. Bylo to to nejhorší probuzení vůbec.

„H...hm?”

Bolela mě hlava a oči taky. Hrdlo jsem měl vyprahlé. Snil jsem? Ne, nepamatoval jsem si všechno. Měl jsem pocit, že jsem snil o temné obloze, ale když jsem si na to chtěl vzpomenout, bolela mě hlava. Vzdal jsem to a otevřel okno. Podzimní vítr mi cuchal vlasy.

[Dobré ráno~]

[Přišel jsem až ze Západního moře~]

[Ach, vůně moře!]

Potřásl jsem hlavou, abych ze sebe setřásl ospalost. Zdálo se, že jsem nastřádal únavu, jak jsem příliš dlouho zůstával v kobce. Navíc jsem teď musel chodit do školy. Od začátku školního roku uplynuly dva týdny, což stačilo na to, aby si to na mě vybralo svou daň.

„Nebudu to přehánět,” zamumlal jsem v duchu. Okamžitě poté jsem se připravil na tři souboje s Temným krysím mužem. Přednášky jsem měl odpoledne.




[Nedávno mě kontaktovala Palludia.]

„Abyste se setkali na 25. podlaží?”

[Jo. Jak jsem si myslel, je to kvůli tobě.]

„Co tím myslíš kvůli mně?”

[Haha, Shine, ty to s ženami neumíš, co?]

„Och a ty jo?”

[Alespoň víc než ty, příteli. Přece jenom mám snoubenku.]

„Snoubenku?!”

To mě překvapilo. Když se Ellos uchechtl, zněl spokojeně.

[Hm, ano. No, radši by sis měl pospíšit, příteli. Do slíbeného dne zbývá jenom měsíc.]

„Dobrá, zkusím to. Na kterém jsi podlaží?”

[Na 24. Jelikož jsem u konce, měl bych se na 25. podlaží dostat včas.]

„Dobrá, tak se uvidíme na 25. podlaží.”

[Dobře, takže tam.]

Skončil jsem svůj hovor s Ellosem a v myšlenkách jsem se vrátil zpět k souboji s bossem, co jsem zrovna skončil. Byl to celkový úspěch. Byli jsme tři včetně mě a všichni jsme bez problému přežili.

Ale další cestu jsem neviděl. Nevěřil jsem si, že bych dokázal přemoci tolik krysích lidí spolu s Temným krysím mužem. Měl jsem klíč k řešení, ale pokud ho použiju, významně to sníží můj útok a obranu...

Když jsem si všiml toho palčivého pohledu a otočil se jeho směrem, zjistil jsem, že na mě Loretta upřeně zírala.

„Jej!”

„Zákazníku, proč mě tady vždycky necháš stát jako hlupačku, když si píšeš s jinými? To si Obchod pleteš s odpočinkovým místem?”

„A není? Je tu spoustu jídla a taky nádherná servírka.”

„Na žádné řečičky se nenachytám. Ani nemluvě o tom, že mě tak očividná pravda z míry nevyvede.”

„Tak mi dej ovocnou šťávu za 5 zlatých.”

„Děkujeme, zákazníku!”

Loretta byla vážně prostoduchá. Vzal jsem si od ní ovocnou šťávu (měla účinek člověka rychle zbavit únavy) a zeptal jsem se jí na otázku, co mi najednou vytanula na mysli.

„Loretto, vždycky když přijdu, jsi v Obchodě.”

„Samozřejmě. Copak není povinností prodavačky setkat se se svým zákazníkem?”

„Tak co děláš, když tu nejsem?”

Už nějakou dobu jsem se jí na to chtěl zeptat. Byla v každém Obchodě, kam jsem zašel. Byl jsem zvědavý, co dělala, když jsem tu nebyl.

Loretta s radostným smíchem odpověděla: „Ale, zákazníku, to se mě snažíš sbalit? Ještě ne, na to je příliš brzy.”

„Ne, vůbec ne.”

„...”

„Au au au.”

Loretta se ke mně přiblížila, aniž by se jí změnil výraz ve tváři, a bez milosti mě štípla do tváří. Extrémně to bolelo.

„Takhle bys dívky neměl škádlit, zákazníku.”

„Ech? Kdy jsem... Promiň, ušetři mě.”

Když jsem viděl, jak Loretta ze zázemí obchodu vytáhla oboustrannou sekyru, souhlasil jsem s jejím náhledem. Loretta s odfrknutím sekyru schovala.

„Jaká byla otázka? Co obvykle dělám? To bude za 500 zlatých, zákazníku.”

„Držgrešle! Nezeptám se!”

„Huhu, dívky mají mnoho tajemství, zákazníku.”

„Tajemství hodné takové trošky jako 500 zlatých?”

„Nemáš smysl pro humor. Jak takhle budeš vycházet se svojí přítelkyní?”

„Jak jsem řekl, není to moje přítelkyně.”

Loretta po mé nudné odpovědi zůstala zticha a teprve když jsem skoro dopil svůj džus, najednou řekla: „Víš, že nejsem člověk, že?”

„Něco takového jsem čekal.”

„Jsem příslušnice rasy známé pro své nadání v magii. Ale o jakou rasu se jedná, ti řeknu až později.”

„Magie?”

„Ano. Myslel sis, že jsi v téhle kobce můj jediný zákazník?”

„...Ech? Tím myslíš, že obchoduješ i s jinými průzkumníky kobky?”

Loretta mírně kývla.

„Je to moc magie a zároveň také moc kobky. Můžu vzít kousek svého vědomí a vložit jej do loutek, a tak své vědomí rozšířit na mnoho míst v kobce. Ačkoli neobchoduji se všemi průzkumníky kobky, obchoduji zhruba s 10% průzkumníků První kobky.”

„Uk, to zní namáhavě.”

„Huhu, bojíš se o mě? Neboj, také odpočívám u sebe doma, co mám někde v kobce.”

„Tak to je dobře.”

Jinými slovy Loretta, se kterou jsem si povídal, byla loutka. Opravdu mě to překvapilo. Něco takového jsem nikdy neuvážil. Přece jenom kůži měla jako člověk, oči měla taky jako člověk...

„Chceš se mě zkusit dotknout?”

„Ne, to si odpustím.”

„Jak jsem si myslela, jsem děsivá, co?”

„Děsivá? Co jako?”

Když jsem se zeptal se zmateným výrazem na tváři, Loretta přirozeně odpověděla: „Není to normální. Být schopen rozdělit své vědomí a ovládat loutky. Dokonce ani průzkumníci kobky si nedokáží pomoct a když se to dozví, šokuje je to.”

„No, rozhodně to je šokující, ale nevidím, proč by to mělo být děsivé?”

„...Ty se mě nebojíš, zákazníku? Nesnáším, když to musím sama říct, ale jsem úžasný mág, víš?”

„Jakmile jsem tě viděl sedět v Obchodě v této záhadné kobce, věděl jsem, že jsi někdo úžasný.”

„To, co je před tebou, není nic než loutka ovládaná kouskem vědomí. Nejsi z toho znechucený?”

Znechucený? Chvilku jsem o tom přemýšlel. To, co bylo přede mnou, byla loutka s Lorettiným vědomím. Zdánlivě se to nijak nelišilo od skutečného člověka. Prostřednictvím této loutky Loretta plakala, smála se a naštvala se.

...Jaké znechucení?

„Nejsem si jistý, kvůli čemu bych měl být znechucený... Loretta je Loretta. Jenom to, že jsi v jiné podobě, nemění nic na tom, že jsi Loretta. Není to tak?”

„Ach, ehm... hm.”

Loretta se najednou zakoktala. Tváře měla mírně zčervenalé.

„Uuu. No ano, doufala jsem, že takhle zareaguješ, ale...”

„Ano? Co jsi řekla?”

„Nic! Teď můžeš jít!”

„Hm? Ne, proč tak najednou? Dobrá, půjdu, přestaň mě tlačit!”

„Honem jdi pryč!” zaječela Loretta a snažila se mě vyhnat. Byla teď rudá jako rajče.

Hm. to jsem zrovna Lorettu rozčílil? Co jsem udělal špatně? Nebyl jsem si jistý, co přesně jsem udělal špatně, řekl jsem si, že až ji příště uvidím, omluvím se jí. A pak jsem odešel z kobky. Bylo na čase jít do školy.
-----------------------------------------------

~ Jj, není nad to, když se člověk postupně dozvídá různé podrobnosti. Lepší, než kdyby to autor na čtenáře všechno hodil hned ze začátku. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>