úterý 6. prosince 2016

EGA 2 - Kapitola 12


Kapitola 12 – Okamžik před bouří


Následujícího dne se politováníhodný nebeský král stal novou obětí a podivný útlum v pokořování kobky pokračoval. Normální zákazníci samozřejmě dál chodili, ale zvláštní vyzyvatelé jako Hrdinové nebo Čtyři nebeští králové nechodili. Jak se dalo čekat, úroveň obtížnosti této kobky byla pro normální dobrodruhy evidentně příliš vysoká, protože na 10. podlaží se nedostal jediný člověk.

Ono ta úplně první podmínka k pokoření této kobky bylo mít nějaký způsob, jak se vypořádat s tou miasmou, takže jenom od této jedné podmínky byl počet vyzyvatelů omezený. Vypořádat se s miasmou v této kobce je evidentně obtížné, pokud nejste celkem zkušený duchovní.

Ačkoli si neumím představit, že Bůh světla a Bůh temnoty zůstanou takhle zticha, takže by pravděpodobně bylo lepší považovat to za ticho před bouří.

A jelikož jsem měla čas odpočívat a uklidnit se... všimla jsem si jednoho problému.

Proč se vůbec tohohle zápasu účastním?

Chtěla jsem se vyhnout tomu, aby na mě shodili veškerou práci správců, ale jakmile jsme došli k závěru, že je třeba rovnováhy, vážně by nebyl problém, kdybych měla trochu víc práce než ostatní. Ne, jakmile uvážím situaci této země, mít trochu víc vlivu by bylo lepší, takže by se dalo říct, že by bylo výhodné, kdybych měla trochu víc.

Ale místo toho jsem zašla příliš daleko s tím instinktivním přehazováním na Sophiu a Anbaala a všechno začalo být zmatečné. Když o tom tak teď přemýšlím, byla to jenom zbytečné úsilí. Ale stejně bych vážně nesnášela, kdyby všechno strčili mě do klína, a pokud to bude možné, pořád chci vyhrát. Když tak o tom přemýšlím, možná že mám v sobě celkem velkou část, co nerada prohrává. Přinejmenším nemám vůbec v úmyslu se vzdát svého vítězství.

Akorát že když už se situace konečně uklidnila, rozhodla jsem se vypořádat s pár věcmi, které jsem zanedbávala.

Ze všeho nejdřív jsem měla v úmyslu se převléct. Ačkoli jsem konečně unikla té kletbě na vybavení, Leonora mi řekla, že jako symbol náboženství bych se neměla moc často převlékat. Kvůli tomu jsem dál nosila to samé oblečení.

Ale když uvážím, jak se Sophiino oblečení liší od její sochy, začala jsem si myslet, že by vážně nevadilo, kdybych se převlékla, takže dneska jsem se rozhodla se převléct.

A když už jsem byla v tom, jelikož jsem nepoužívala ani své tantou, nechala jsem ho stranou a rozhodla jsem se vzít si na sebeobranu něco méně bláznivějšího.

...Až pak jsem si uvědomila, že po hodině se to kvůli požehnání stejně změní.

Po udělení boží ochrany se mé oblečení změnilo na černo černé šaty bez ramínek s ozdobnými černými růžemi; byl to styl, co byl na mě trochu odvážný a dobrodružný. Chtěla jsem na sobě mít něco jiného než černou, ale po udělení boží ochrany se to znovu proměnilo na uhlově černou. Jsem si celkem jistá, že by se můj oděv změnil na černou bez ohledu na původní barvu, takže jsem neměla na výběr, než se zdráhavě vzdát.

Na sebeobranu jsem si místo dýky zvolila vějíř.

„Status.”


Jméno: Anri
Rasa
božská rasa
Pohlaví
žena
Věk
18
Level
1
Povolání
správce
Mana
42.039.845
Titul
Zlý bůh strašlivého chvění
Pán Kobky
Třetí správce
Schopnosti
- Aura Zlého boha (Lv.5)
- Mystické oko podlé autority (Lv.5)
- Božské kouzlo (Lv.7)
- Odolnost vůči abnormálním stavům (Lv.9)
- Temná magie (Lv. 9)
- Inventář (Lv. 9)
- Tvorba kobky (Lv. 7)
- Správa (Lv. 5)
Vybavení
- Vějíř kalamity
- Šaty černé smrtelné růže
- Kalhotky nemravnosti
- Tanga sukkuba
- Lodičky temnoty
Kněžka:
- Tena

Hm? Řádné se to změnilo. ...Hm?

Už je to dlouho, co jsem se podívala na svoji statistiku, ale mám pocit, že moje mana celkem dost vzrostla. Může to být tak, že mana boha rostla a klesala v závislosti na jejich víře? Žádný jiný důvod vzrůstu své many nedokážu vymyslet, takže je těžké si myslet, že by to bylo něčím jiným.

Název vějíře a šatů mě už nebude zajímat, takže to nechám tak.

„Sluší ti to, paní Anri.”

„Fhm, není to špatné.”

„Sedne ti to, Anri.”

„Paní Anri, to je nádhera.”

Jelikož jsem se konečně převlékla, šla jsem se ukázat ostatním a všechny dívky zareagovaly pozitivně.

„————He.”

Jak se dalo čekat, Anbaal se podíval na určitou část a výsměšně si odfrkl.

To jsem od něj čekala, takže vážně nejsem tak naštvaná.

„Oooch, jak oslnivé. Musíme světu umožnit spatřit vaši váženou podobu, správně, jelikož je tohle báječná příležitost, dovolte nám zhotovit sochu ve velikosti chrámu.”

Prosím, ne.





Zadruhé jsem chtěla změnit nastavení mých pravomocí.

Sophia a Anbaal mi předtím řekli, že pokud si svou pravomoc strachu nastavím správně, budu moct těžit víru i ze strachu, který není namířený vůči mě. Byla jsem tak různě zaneprázděná a nikdy jsem neměla příležitost to vyzkoušet, ale je to důležitá věc provázaná s plností mého žaludku, takže chci hromadit víru co nejvíce možnými způsoby.

„Správa.”

Když jsem tu schopnost aktivovala, objevilo se menu stejné jako minule.


-----------------------------
Menu
-----------------------------
Aktivace pravomoci
Pročtení zpráv
Boží očarování
Boží zjevení
-----------------------------


V duchu jsem pomyslela na „aktivaci pravomoci” a objevilo se další okno.

------------------------------
Hlavní  - Strach
------------------------------
Nižší - nedefinováno
------------------------------
Volné
------------------------------


V kolonce hlavní pravomoci byl „strach” a jelikož ještě nemám žádné nižší pravomoci, bylo to nedefinováno. Jelikož existuje spoustu volných pravomocí, pravděpodobně proto se tam možná neukazovaly.

Vybrala jsem „strach” v hlavních pravomocích a okno se změnilo.


---------------------------------
Hromadění víry - neaktivní
---------------------------------
Úprava emocí
---------------------------------


S pravomocí „strachu” jsem evidentně mohla dělat akorát dvě věci.

Když už jsme u toho, mám pocit, že se Sophia zmínila, že pravomoci emočního typu toho moc nezmůžou.

Kdybych to měla odvodit z toho názvu „úprava emocí”, předpokládám, že můžu buď zvýšit, nebo snížit emoci „strachu”. To je samo o sobě pěkné, ale problémem je cílový záběr.

Pokud správci uvažujeme správce „světa”, pak pokud si s tím budu hloupě hrát, je tu možnost, že bych pokroutila emoce každé živoucí bytosti na světě. Jenom jediná chybička by mohla celý svět proměnit na dystopické peklo hrůzy, kde by byli všichni ovládáni vlastními emocemi, takže jsem se rozhodla si s tím nezahrávat.

Zrovna teď je důležitější „hromadění víry”. Jelikož je to momentálně neaktivní, pravděpodobně získávám jenom víru ze strachu namířeného na mě.

Změnila jsem stav hromadění víry.

„...?”

Čekala jsem, že jak to změním, okamžitě se budu cítit sytá, ale v podstatě nedošlo vůbec k žádné změně. Ne, tím myslím, že mám pocit, že se to o trošičku navýšilo, takže si neumím představit, že bych to zvorala. Co se to děje? Ačkoli jsem měla být schopná sesbírat víru z veškerého strachu na světě, proč je to jen taková malá změ— počkat, to nemůže být.

Ne, ne, to nemůže být pravda.

Jsem si jistá, že došlo k nějaké chybě.

Nemůže to být tak, že od samého začátku byl všechen strach na světě namířen na mě, ne? To nemůže být pravda. Pokud by to tak bylo, pak si jsem jistá, že bych se cítila mnohem víc deprimovaně než kdykoli jindy od příchodu na tento svět.

No, i když jsem řekla 'od příchodu na tento svět', když tak o tom znovu uvažuju, od té doby, co mě vrhli do tohoto světa, jsem ještě v depresi nebyla. Kdybych měla něco najít, tak to v podstatě bude jen ta záležitost s Vneem.

Normálně, když vás proti vaší vůli pošlou na jiný svět, tak se vám chce domů, ale zvláštní je, že mě se po domově nestýskalo. Když tak o tom přemýšlím, dokonce i před tím, než jsem se stala božstvem, jsem měla pocit, že jsem skoro úplně přestala přemýšlet o svém starém světě—





Z nějakého důvodu mě kvůli těmto myšlenkám rozbolela hlava, takže jsem s tím přestala a vyřídila si třetí záležitost, kterou jsem chtěla udělat.

Číslo tři bylo vypořádat se se dvěma bohy, co dál zůstávali v mém chrámu; se Sophií a Ambaalem. Ačkoli říkám 'vypořádat se', hned první den jsem se vzdala pomyšlení, že bych je odtud vystrnadila, a nedokážu si představit že by byli tak velkolepí, že by platili nájem. Pravděpodobně ani nemají peníze. Takže jsem se místo toho rozhodla, že je nějak využiju.

To nejcennější, co mají, je jejich vliv. Protože Bůh světla veřejnosti odhalil existenci Boha temnoty a také fakt, že Zlý bůh je naprosto jiné stvoření, velitelství Církve posvátného světla, Teokracie Luxiria, utrpěla velkou ránu. Navíc v důsledku tohoto se Frakce původu, která vznikla v království Fortera, začala šířit do okolních zemí. A také i když se Sophia zajímá o blahobyt lidstva jako celku, nezajímají ji rozmíšky mezi náboženskými frakcemi, takže evidentně ani nepomyslela na to, že by do toho zasáhla.

Co se týče toho, jak jejich vlivu co nejlépe využít z pohledu této země, pravděpodobně by to bylo udělat z nich prostředníky mezi dalšími zeměmi. I když s Teokracií Luxiria je to evidentně nemožné, pokud by se jednalo o království Forteru, jenž vyhlásilo neutralitu, bylo by s nimi dokonce možné navázat diplomatické vztahy. Co se týče strany démonů, zrovna teď jsme vůči sobě nebyli nepřátelští a jelikož jsme spojení prostřednictvím Leonory, pokud to posvětí Bůh temnoty, je velmi vysoká šance, že spolu budeme normálně komunikovat.

„A tak se staňte našimi prostředníky.”

„Mě to nevadí, ale...”

„Taková otrava.”

Zdálo se, že Sophia bude spolupracovat, ale Anbaal se zatvářil neochotně. Ale evidentně mu to akorát přišlo naprosto otravné a nebyl přímo proti samotnému nápadu prostřednictví.

„To jsou zdejší hotelové náklady.”

„Tsk, no jo, no jo, řeknu jim to.”

Dobrá. Diplomacie MÁM. Takový byl alespoň plán.

Lidská rasa a démonická rasa jsou nepřátelé, takže spolu nemohli jednat přímo, ale možná by mohli obchodovat skrze nás. Pravděpodobně je spoustu věcí, co se dá sehnat jen na jednom území a pokud se do toho nebude míchat žádné nepřátelství, pravděpodobně se najdou kupci, co budou chtít obchodovat. Jako prostředníci pravděpodobně také získáme velkou marži.

„Když už jsme u toho, ráda bych se tě na něco zeptala, Sophie.”

„Mě? A na co?”

„Mohla bys Lili zbavit jejího otroctví?”

Myslela jsem si, že až bych měla správnou pravomoc, mohla bych to udělat sama, ale pak jsem si uvědomila, že Sophia by to mohla udělat okamžitě.

„Zbavit ji otroctví? Jelikož mám pravomoc na lidskou rasu, tak to dokážu.”

„Kdyby to šlo, byla bych ráda, kdybys ji osvobodila.”

„Aha... rozumím. Velmi dobře. Nezdá se, že by její pán byl někde v dohledu, takže by to nemělo nikoho obtěžovat. A já ji mám taky ráda, takže to udělám.”

To je skvělé. Myslím, že se vyřešil jeden můj problém.

„Víš co, řekla jsi, že tvoji věřící si myslí, že jsi to děcko snědla, jo? Pokud si myslí, že je mrtvá, tak si její pán nebude stěžovat. Ale stejně...”

„Co?”

Anbaal se po mě podíval významným pohledem.

„Ne, jen mě napadlo, že když jsi pro ně lidožravý bůh, je překvapivý, že tvoji věřící ještě neutekli.”

„...”

To nemůžu popřít. Normálně by lidé byli vyděšení, kdyby je někdo dal do stejné klece s lidožravým tygrem. No, ale jediný, kdo se mnou mluví přímo, je Papež, takže ostatní mě možná necítí tak reálně, takže to nebezpečí necítí.

Co se týče veselého papeže, spíš než že je vyděšený, mám pocit, že by řekl: „Bylo by mi nejvyšší ctí, kdybyste mě snědla, paní Anri! Prosím, jen do toho a vychutnejte si mě, odkud chcete!” Nebo něco takového.

Nehodlám ho sníst, jasný.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

3 komentáře: