KNM - kapitola 35 (Tetička)

Kapitola 35 - Tetička

Dny poté, co prohráli akademický přebor, nebyly snadné, zvláště proto, že prohráli kvůli své nepřítomnosti. Dokonce i když si Kaiser vymyslel nahodilé výmluvy, jako že paladin byl v nouzi a museli jej zachránit, atd., tak to nijak nepomáhalo.

„Nesmysl! Proč by paladin potřeboval zachránit? A i kdyby to potřeboval, tak by se obrátil na Temného rytíře nebo Dračího císaře. Nikdy by nevyhledal vás, jedině kdyby všichni ostatní na světě byli mrtví.”

Někteří rytíři ignorovali kodex cti a začali klít.

To proto... protože jsme se všichni otrávili jídlem, takže jsme všichni museli jít na záchod.

Kaiser o tom přemýšlel a ten rytíř měl pravdu. Kdyby byl paladin v maléru, tak by tu situaci nevyřešilo pár studentů, takže okamžitě vymyslel jinou výmluvu.

„Takže tím chceš říct, že rektor byl tak laskavý, že použil kouzlo skupinové teleportace, aby vás všechny přemístil na toaletu?” řekli všichni přítomní studenti čarodějnictví s propadlou tváří.

Ech...

Všichni, co Barbalise znali, věděli, že Barbalis by radši přinutil studenty se podělat na stadiónu, než by jim dovolil zřeknout se zápasu. Ani nemluvě o tom, aby byl tak laskavý a přemístil je na toaletu.

Kaiser také chápal, že bylo nemožné oklamat studenty čarodějnictví, které Barbalis už léta mučil.

A výsledkem všech těchto neúspěšných výmluv bylo, že studenti z celé školy tým potížistů proháněli celý týden.

Kaiser už byl na každém místě, kde se mohli schovat, alespoň jednou, a teď se s Liolou skrýval na velmi tajném místě.

„Liolo, pojď trochu blíž.” Kaiserův hlas se ozýval na velmi tmavém místě, spolu s nějakým cinkáním.

Liola se v tichosti posunul trochu blíž.

Kaiser dál říkal: „Ne, ne, už to nedokážu vydržet. Liolo, musím tě obejmout.”

Liola chvíli váhal, ale ani on sám už se nedokázal udržet. Přemýšlel o tom a Liola se skutečně natáhl a popadl Kaisera, který ho také objal. Jak to udělali, cítili, jak se jejich zmrzlá těla zahřívají...

„AAH?!” Za toho křiku se temné místo najednou osvítilo. Kvůli tomu jasnému světlu Liola a Kaiser neviděli, kdo to je.

„C-co vy kluci děláte v mrazáku? Haha, dokonce ti zmrzly vlasy. I když jste vy dva ochotni pro lásku zemřít, vážně jste museli mileneckou sebevraždu spáchat umrznutím v mrazáku? Ahaha...”

Ten člověk, co otevřel dveře, se kvůli dvěma lidským zmrzlým rampouchům smál, až se z toho válel po zemi.

„M-mi-zeruii.” Kaiser se třásl, jak vyslovil jméno toho dotyčného, a pak se rozhlédl, jestli jsou kolem další studenti.

Kaiser mrzl až do té míry, že mu skoro zatuhla krev, nebo spíš mu už úplně zatuhla. Chtěl vyskočit z mrazáku, ...ale pak ho omráčilo, když si uvědomil, že...

„Zatraceně, ruka mi přimrzla k Liolově košili!”

Kaiser se zoufale vzpínal, ale měl pocit, jako by se jeho ruka stala součástí Liolovy košile, jeho ruka byla napevno přilepená k Liolově košili.

Liola se zamračil, jak se snažil pohnout vlastní rukou; naneštěstí byl ve stejné situaci jako Kaiser. A tak byli v mrazáku dva lidé přimrznutí k sobě a venku byl jeden muž, co se smíchy válel po zemi, a málem se z toho zadusil.

Po nějakém tom zápolení Kaiser a Liola konečně unikli ze své „svazovací” obtíže. Kaiser se hořce podíval po Mizeruiovi, co se pořád ještě smál.

Kdyby to nebyl Mizerui, člověk, s kterým si Kaiser nemohl zahrávat, tak by z něj už dávno udělal sekanou a hodil ho do mrazáku, aby z něj kuchaři mohli udělat knedlíčky.

„Kdy ses vrátil?” zabručel Kaiser a rozhodl se tohohle hledaného zločince nepopouzet. Místo toho byl zvědavý. Proč se Mizerui po tak dlouhé době tak najednou vrátil?

Jak Mizerui zaslechl otázku, konečně se zvedl ze země a vstal a ve vší vážnosti zodpověděl Kaiserovu otázku. Ačkoli se mu koutky úst občas vykroutily vzhůru, zvláště když se koutkem oka podíval na mrazák.

„Už jsem zpět nějakou dobu, ale měl jsem spoustu práce. Když jsem měl konečně čas vás hledat, prohledal jsem celý kampus a nemohl vás najít...”

„He, celý týden neděláme nic jiného, než že se skrýváme. Copak to nevíš? Všechny tři fakulty nás nahánějí. Kdyby nás našli, tak bychom vážně skončili nasekaní na kousky a zamrazení.”

Kaiser pokračoval ve svém nespokojeném mumlání: „Proč nahánějí nás, zatímco ten chlápek Daylight je naprosto v pořádku. Pořád se promenáduje po fakultě rytířů a hledí si svého. Taky byl součást naší skupiny!”

„Daylight je velmi silný,” řekl Liola otevřeně.

V porovnání s uživatelem ochranného štítu Meinanem, Anežky bez mecha, zdánlivě zbytečným Kaiserem a Stříbrnou Maskou...

Po nějakém tom přemýšlení si Liola najednou na něco vzpomněl.

Divné, neúčastnil se ani jednoho zápasu a nikdo nevěděl, že je Stříbrná Maska... tak proč... se měl schovávat spolu s Kaiserem?

To se jen tak čirou náhodou nemusel vůbec schovávat? Liola najednou odhalil šokující pravdu.

„Liolo, přišel jsi o své Kung Fu a o dračí křížek. Co teď hodláš dělat?” zeptal se Mizerui s úsměvem.

Liola řekl po chvilce ticha: „Poklidně žít.”

Mizeruiovými oči probleskl zájem a zdálo se, že v jeho úsměvu byl náznak výsměchu, ale nijak na Liolovu repliku neodpověděl. Místo toho zpoza vlastních zad vytáhl stříbrnou masku a držel ji Liolovi před očima.

„Takže to vypadá, že tohle už nebude třeba?”

V tom okamžiku, kdy Liola tu stříbrnou masku spatřil, se jeho srdce trochu zachvělo.

Při pohledu na neporušenou masku, co Mizerui držel, měl Liola pocit, že jej ta maska volá, že doufá, že si ji znovu nasadí.

Liola to považoval za dilema. Ale měl v plánu žít pokojně, a proto tu masku nebude potřebovat, ale z nějakého důvodu Liola cítil silnou touhu tu masku znovu získat.

Liola se zmítal mezi dvěma možnostmi a natáhl ruku, ale ztuhl, než se jí dotkl.

Mizerui se zdál být trpělivý, držel tu masku bez pohybu a sledoval každý vrahův nerozhodný pohyb.

Mizerui se prakticky chladně smál, když si myslel: jak by mohlo být tak snadné pro neobyčejného člověka žít obyčejným životem?

Kaiser tu masku popadl a podíval se na ni s odkapávajícími slinami.

„Tak zářivá, hehe, tahle maska musí mít dobrou cenu! Takže si ji nechám!”

Kaiser tu masku rychle schoval do svého pláště, nedal Liolovi ani Mizeruiovi šanci po ní znovu skočit.

„Ty...”

Mizeruie to omráčilo, ta maska se přece nemůže prodat ostatním. Okamžitě chtěl tu masku od Kaisera získat zpět, ale Kaiser se uličnicky schoval za Liolu a dokonce zpoza jeho zad vystrkoval hlavu s nestydatým výrazem na tváři.

Mizerui zabručel, jak by ho mohl zapečetěný Liola zadržet, aby tu masku znovu nezískal.

Ale Kaiserovy oči najednou vyhlížely moudře a jeho žertovné modré oči se najednou změnily na tmavé oceánově modré.

Ten pohled v Kaiserových očích Mizeruie okamžitě přiměl zastavit se a v jeho mysli se vyklubaly pochyby.

Tenhle kluk to všechno předstírá nebo...

Myslí mu proběhlo milion myšlenek, ale ta poslední, na kterou pomyslel, byla jedna pesimistická věc, co Barbalis řekl: „Pokud je určeno, aby se to stalo, pak se to stane, pokud není určeno, aby se to stalo, tak se to nestane, ať budeš dělat cokoli.”

Mizerui střelil pohledem po Liolovi, jehož chladná vražedná přítomnost byla teď dočista pryč, a zůstal jenom pesimistický chlapec, co chtěl žít každodenním životem.

Mizerui si povzdechl. Všechno, co do teď udělal, se ponořilo do moře jako obrovský balvan, přesně jak Barbalis řekl...

Možná že to jednou zase vyplave na povrch?

„No, aťsi. Tak je to na tobě.” povzdechl si Mizerui znovu a jeho tělo se začalo vytrácet, ale než se úplně ztratil, řekl: „Liolo, jak chceš žít poklidným životem, když už svět dávno není poklidné místo?”

Liola cítil, jak mu přeskočilo srdce. Ale než měl šanci se Mizeruie zeptat, co tím myslel, jeho tělo se naprosto vytratilo a zanechalo po sobě jen stín v Liolově srdci.

Mohlo to být... že ten poklidný život, co zrovna začal, už končil? Mohlo by to být, že nikdy nedokáže žít v míru? Liola o tom přemýšlel a jeho nálada klesla k bodu mrazu.

***

„Aaaaa, Liolo, zachraň mě!”

Kaiser najednou vykřikl bolestí. Liolu to překvapilo, to už jeho poklidný život skončil?

Ačkoli byl Liola smutný, stejně se pokusil udělat to, co kamarádi dělají, a okamžitě se otočil ve snaze Kaisera zachránit.

Jakmile se otočil, Liolovy stříbrné oči spatřily podivnou scénu: Kaiser byl držen ve vzduchu jako kotě a ten člověk, co jej držel, měl zhruba 180 cm a tělo samý sval a jeho tvář ve stylu Arnolda Schwarzeneggera doplňovala hříva kudrnatých vlasů.

To podivné stvoření mělo bílou zástěru spolu s dlouhou sukní s malými růžovými kvítky.

Co to je za stvoření? Dokonce i světaznalý vrah Liola si nemohl pomoct a odstoupil několik kroků vzad.

„Proč jste si vy dvě pěkné panenky přišly hrát do kuchyně? Máte hlad?”

Ačkoli tahle neznámá životní forma vypadala divoce, ten výrok, co vypustila z úst, nezněl ani trochu dravě. Místo toho to bylo řečeno s úsměvem a něžně... tedy pokud se ta klenba z mimických svalů počítala za úsměv.

Ačkoli ten hlas byl hluboký, pokud člověk s takovým hlubokým hlasem promluvil o panenkách, tak se považoval za měkkého.

„Liolo, zachraň mě...” Kaiser nějakou dobu bez výsledku mával rukama a nohama a teď už jenom bezmocně visel ve vzduchu a ronil slzy, aby Liolu, co pomalu odstupoval, uprosil.

Liolu naváděl jeho instinkt vraha. Podle toho, co viděl, se tahle neznámá živočišná forma nezdála nepřátelská. Ale jelikož byl na tomto světě cizinec, jak mohl vědět, jestli se normální instinkty aplikovaly i tady?

Zatímco Liola zkoumal svého potencionálního protivníka a Kaiser myslel, že bude sežrán zaživa, neznámá živočišná forma jej popadla jako panenku a posadila jej na židli. Pak se velká ruka chopila útlého vraha a posadila jej na další židli. Potom ta neznámá živočišná forma poplácala oba po hlavě.

„Nepobíhejte tady, tetička vám připraví něco k jídlu.” Jakmile tohle ta neznámá živočišná forma řekla, nazývajíce se přitom tetička, chopila se woku dost velkého na to, aby se tam vešel jak Kaiser, tak Liola, a pak zvedla obracečku, co vypadala jako lopata.

Tetička zamumlala několik veršů a na spodku woku se najednou objevily silné plameny.

Ačkoli Kaiser postrádal magickou sílu, magické znalosti mu rozhodně nechyběly.

Roztřeseně řekl: „To je vlastně kouzlo Ohnivá stěna. To tahle tetička hodlá použít ohnivou stěnu, aby nás spálila na mrtvoly?”

Liola se podíval na wok a v klidu vysvětlil: „Nehodlá to spálit, protože pak by se to nedalo sníst.”

„Zatraceně!” Kaiser vyskočil ze židle.

„Radši se nechám spálit než sníst, zvláště když ze mě má být stejný chod jako ty? Má se to jmenovat <Kaiser se smaženým Liolou> nebo <Liola se smaženým Kaiserem>? Hmm, to první zní líp.”

Ale to teď není důležité. Pomyslel si Liola v duchu.

Důvod, proč Liola v klidu seděl na židli, místo aby využil své rychlosti a zdrhal, bylo... že viděl, že Tetička do super velkého woku hodila celá kuřata, ryby, mísy zeleniny, sůl... a další velké množství surovin.

Ten wok, co byl dostatečně velký pro dva lidi, už byl z 80% plný a už tam nebylo místo pro celého člověka. A proto Liola hádal, že ani on, ani Kaiser není jedna ze surovin.

Bum! Bum!

Ozvaly se dvě rány a Tetička před ně položila dva džbery... Liola si uvědomil, že ty džbery byly plné jídla.

Takže tohle jsou... misky, že?

„Dětičky, jezte pořádně. Podívejte se, jak jste malí, určitě nejíte dostatečně.”

Tetička se smála a svýma rukama poplácala Liolu a Kaisera po zádech, což způsobilo, že oba dva skoro skončili s tváří ve džberu.

Je tohle jedlé? Liola se podíval do džberu na celé kuře a rybu.

Voní to celkem dobře...

„To je ale dobrota! Mňam!”

Kaiser už začal žvýkat celé kuře. Zároveň ověřil, že navzdory strašlivému vzezření toho jídla ve džberu bylo nečekaně výborné.

Liola váhal, ale Tetička ho znovu poplácala po zádech, aby ho popohnala k jídlu. Liola se pak chopil ryby a začal jíst, aby ho Tetička přestala poplácávat po zádech a strkat ho hlavou napřed do džberu.

Kaiser nějakou dobu zápolil s jídlem, ale jeho džber byl vlastně jen z poloviny prázdný! Ale ve výsledku se Kaiser držel za břicho a zatímco seděl na židli, nedokázal se pohnout ani o centimetr.

Co se týče Lioly, jeho džber vypadal prakticky netknutě, neměl hlad, takže vrah přestal jíst, když snědl rybu a trochu zeleniny.

Tetička z toho evidentně nebyla šťastná. Držela v rukách kuchyňský nůž a lopatu a stála za nimi jako hora, jako kdyby tím chtěla říct, že odtud nikdo neodejde, dokud to nedojí.

Dokonce i jedlík Kaiser byl nyní tak nacpaný, že se mu při pohledu na jídlo chtělo zvracet, tak jak mohl Liola vůbec dojíst svůj džber jídla?

Tetička přimhouřila oči a zeptala se: „Pokud vy dva nejste hladoví, tak co děláte v kuchyni?”

„Hele, hele, možná že Liola neměl hlad, ale já snědl polovinu džberu, to se nepočítá jako hlad? Teda pokud obvykle nevaříš pro draky? Zatraceně, řekl jsem toho moc... ugh.”

Kaiser několikrát zakašlal. Jídlo mu vystoupalo do krku a při řeči mu skoro vylezlo ústy ven.

Draci?

Liola před sebou viděl tu horu jídla a něco ho napadlo. Okamžitě telepaticky zavolal na Baolilonga.

V porovnání s jejich patetickou situací týdenního neustále skrývání Baolilong, jenž byl milován všemi, co jej spatřili, v pohodlí spal na kolejích, dokud jej Liola nezavolal.

Baolilong si protřel svoje malé oči a odpověděl na tátovo volání.

Pod stolem se vyrýsoval malý magický kruh a z něj se objevil malý Baolilong, pak se vybatolil ven.

Než Liola zmínil, proč Baolilonga povolal, začal redukovat hory jídla ve džberech, stejně jako ve woku.

Tetička, původně nespokojená, že Kaiser a Liola nechali víc než polovinu jídla, se začala spokojeně usmívat, jakmile spatřila, jak Baolilong jídlo likviduje rychlostí celé kuře na jedno kousnutí.

„Ty vážně jíš hodně a rychle. Takové hodné dítě,” povzdechla si Tetička spokojeně, ale vzduch vytvořený jejím povzdechem rozcuchal Liolovy vlasy dlouhé po ramena.

„U všech svatých, věděl jsem jenom o mezidimenzionální tašce, ale teď vím, že existuje i mezidimenzionální žaludek. Hej, Liolo, vypadá to, že na nakrmení toho tvýho malýho spratka budeš potřebovat několik stadionů jídla.”

Kaiser se podíval na Baolilonga, co vymetal jídlo jako tornádo, a radoval se nad neštěstím dračího otce bez jediné vindry, Lioly.

Vydělávat peníze.

Liola si vzpomněl na něco, na co nemohl zapomenout. Pro něj by mělo být vydělávání peněz snadné. Ačkoli v různých světech jsou různé potřeby, organizace vrahů Okrasné Květiny Liolovi ukázala, že každý svět potřeboval vrahy.

Jemu, jako nejlepšímu vrahovi, kdo mu zabránil, aby vydělal spoustu peněz? Bohužel slíbil, že už nezabije, a co bylo horší, teď byl komplet zapečetěný...

„Jak mám vydělat peníze?” zašeptal Liola.

Ačkoli to Liola zamumlal potichu, Tetička to slyšela jasně.

To obrovské tělo se najednou přesunulo z místa po Baolilongově boku Liolovi za záda a Liola zjistil, že na něj padl obrovský stín.

Ten stín nemohl patřit nikomu jinému než neznámé životní formě jménem Tetička, ale proč by se Tetička stavěla za něj? Liola začal uvažovat, jestli jeho bitevní síla bude stačit na to, aby Tetičku porazil.

Liolovi na ramena dopadly dvě těžké ruce a třikrát větší tvář, než jakou měl Liola, se přiblížila k jeho uchu a zašeptala: „Chlapče, ty jsi otcem toho malého chlapečka?”

Liolovi hodnou chvíli zvonilo v uchu, než mohl odpovědět: „Ano.”

Tetička potřásla svou obrovskou hlavou.

„Podívej se, jak moc to dítě jí. Pravděpodobně na každé jídlo potřebuje tři krávy, než se nasytí. Chlapče, pravděpodobně budeš muset vydělat spoustu peněz, abys toho chlapečka nakrmil.”

Jak Kaisera, tak Liolu to omráčilo. T-tři krávy, to jako fakt?

Baolilong sice jedl dost, ale ne tak moc, aby měl tři krávy za jídlo, že?

Krk~~ Baolilong konečně vylízal wok dočista a pak si hlasitě odříhl.

Baolilong si poplácal své mírně nadulé bříško a zakřičel: „Baolilong má dost, dost~”

Když Liola zaslechl Baolilongovo prohlášení, že je sytý, zastyděl se. Nikdy předtím Baolilong neřekl, že má dost, místo toho prostě pokračoval v jídle.

Mohlo by to být tím... že Baolilong ještě nikdy nebyl sytý?

Když o tom tak Liola přemýšlel, cítil se zklamaný. Otočil se na Kaisera, co seděl vedle něj, a zeptal se: „Kaisere, kolik stojí kráva?”

„Kráva? Když budu počítat tu nejlevnější tak pravděpodobně aspoň tři zlaté.”

Kaiser pravděpodobně také odhadl Baolilongův skutečný apetit. Kaiser o Liolově majetku uvažoval jako o svém vlastním, takže ho kvůli těm penězům začalo bolet srdce.

Tři krávy na jedno jídlo, devět krav za tři jídla, tři zlaťáky za jednu krávu, takže to bylo 27 zlatých za den...

Liola si vzpomněl, že jako Anežčini ochránci dostávali za den jenom jeden stříbrný, a deset stříbrných se rovnalo jednomu zlatému, tak jak měl získat těch zbývajících 26 zlatých a 9 stříbrných?

„Ach jo,” vzdychl Kaiser a poplácal Liolu po zádech, „vypadá to, že bys měl své dítě vychovat z peněz z kachny.” (pozn.: v mandarinštině znamená „být kachnou” to samé jako „být prostitutkou”).

„Z kachny?” Liola se zamračil.

Jak by kachna mohla Baolilonga nakrmit? Tedy pokud na tomhle světě nejsou kachny hodné celého jmění?

„Hahaha, pojďte ke mně. Tetička tu nemá nic kromě masa.”

Tetička plácla svými velkými dlaněmi Kaisera a Liolu po zádech. Ve výsledku Liola zbledl a Kaiser ležel obličejem na stole a v koutku jeho úst byla matně vidět krev.

„Maso, maso!”

Zdálo se, že jakmile Baolilong zaslechl o mase, úplně zapomněl, kdo je jeho táta. Vyskočil Tetičce na záda a křičel se zářícíma očima: „Maso, maso!”

„Spoustu masa? Zadarmo?”

I Kaiserovi zářily oči, protože pak by se už nemusel starat o jídlo. Navíc... hehe, přebytečné maso se dalo prodat a pak by se nemusel starat ani o peníze.

„Samozřejmě že ne. Maso, co tohle malé dítě sní, zaplatíte vy dva prací.” Tetička otevřela pusu a nahlas se zasmála a její třesoucí se svalstvo Kaisera a Liolu vyděsilo.

Kaiser, jenž neměl sílu k úniku, zaslechl slovo „práce” a najednou měl pocit, jako by mu kolena obživla.

Jak křičel něco v tom smyslu jako „já ne”, vyletěl jak ohnivá střela k východu z kuchyně. Tetička zlehka máchla svýma velkýma rukama a dotáhla Kaisera zpět. Dokonce i Liolu, co seděl na židli, zvedla jako kotě.

„Já dokážu chodit sám,” řekl Liola klidně, zatímco visel ve vzduchu. Zároveň nebyl zvyklý nemít pod nohama nic než vzduch.

Tetička zvedla hlavu a zasmála se. „Neostýchejte se, děti, jen pojďte s Tetičkou.”

Jak to řekla, její nohy se začaly rychle pohybovat kupředu. Každým krokem, co udělala, překlenula tři metry. Navzdory skutečnosti, že tempo jejích kroků nebylo nijak velké, lidi, co táhla s sebou, měli pocit, že se scenérie kolem nich mění, jako kdyby byli ve vlaku.

„Věděl jsem to, věděl jsem to! S tebou mě nikdy nepotká nic dobrého. Zatraceně, měl jsem jít s Meinanem,” utrhl se Kaiser.

Liola v tichosti přemýšlel:

Kdo to řekl, že v mrazáku je nikdy nikdo nenajde, a stáhl ho s sebou...

--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>