KNM - kapitola 34 (Skutečně normální)

Kapitola 34 – Skutečně normální

„Pryč...”

Liola nevěděl, co má dělat. Pravou rukou se neustále dotýkal vlastní hrudi, kde měl být jeho přívěšek, ale nic tam nebylo. Dračí přívěšek, co tam vždycky byl, najednou nebyl k nalezení.

Anis...

„Pryč!”

Barbalis se schoulil na pohovce a vzpomínal, jak když se vrátil na stadion, ostatní rektorové prohlašovali, že Aklanská akademie ze závodu utekla, a tudíž kontumačně vyhrála Fialková akademie. A jako takové bylo jeho postavení rektora nejlepší akademie pryč!

Na rozdíl od těch dvou lidí v depresi na pohovce, Kaiser měl slavnostní náladu. Překřížil si nohy a řekl pomalu, ale neomaleně: „Naštěstí můj život je pořád netknutý. Hahaha! Věděl jsem, že Liola svůj slib vůči Anis dodrží, pš, proč by mě jinak dávno nezabil?”

„Kaisere!”

Anežka ho potichu okřikla a zároveň se otočila na Liolu. Kolem vraha se sbírala temná, depresivní aura.

Liola se tvářil zoufale, což Anežku nesmírně trápilo, zvláště když se stranou Kaiser škodolibě ušklíbal, ale Anežka nevěděla, co má dělat.

Kaiser slyšel Anežčino vykřiknutí, ale nejenom že se nezatvářil smutně, ale dokonce pozvedl obočí a dřepl si před vraha, aby si jej pečlivě prohlédl. Dokonce do něj ukazováčkem dloubl.

Liolu rozčílilo už jen to, že Kaiser vydal jeho přívěšek, když byl v bezvědomí, a teď mu dokonce vtíral sůl do ran. V Liolových očích probleskla vražedná jiskra, natáhl ruku a pevně popadl ten Kaiserův zatracený ukazovák.

„Co! Chceš mě zabít?” Kaiser se choval, jako kdyby nevěděl, že už vraha rozčílil, a ještě víc přilíval olej do ohně.

Liola zaskřípal zuby a zoufale si připomínal Anisin slib, aby se dokázal ovládnout, aby nevytáhl Zlomené stříbro a nepřesekl svého přítele vejpůl...

Kaiser vyprostil svůj prst a zeptal se Lioly: „Dovol mi se zeptat. Co je důležitější, Anis nebo ten zatracený přívěšek?”

Liolu to omráčilo a nechápal smysl Kaiserovy otázky.

Kaiser trpělivě čekal na jeho odpověď.

Liola se zamračil a pak odpověděl: „Anis.”

„Tak mi dovol se tě zeptat ještě na jednu věc. Čí život byl zmařen výměnou za ten tvůj?”

Kaiserova otázka do Lioly uhodila jako hrom. Úplně to odplavilo jeho vražednou auru a on se vrátil ke svému depresivnímu vzezření.

Ale Kaiser stále nebyl ochoten to nechat být, takže znovu otevřel pusu, aby se zeptal: „Jsi naživu díky Anis, to si vážně myslíš, že můžeš jen tak odhodit vlastní život?”

Jak to Liola uslyšel, sklonil hlavu tak nízko, jak jen dokázal.

Když Kaiser spatřil Liolovu nezvyklou reakci, konečně ucítil náznak soucitu. Rozpačitě řekl: „V každém případě tohle si myslím já: Anis by rozhodně nechtěla, abys přišel o život kvůli tomuhle přívěšku. Zachránila tě ne proto, abys mohl později umřít, ale aby se ti dobře žilo, ne?”

Liola se znovu zatřásl.

Co by řekla Anis v téhle situaci? Určitě by to bylo... aby žil spokojeně, ne? Vždycky to takhle říkala.

„Nemůžu uvěřit, že Kaiser umí taky takhle vážně mluvit.” Anežka doširoka rozevřela oči a dokonce ani Meinan tomu nevěřil.

„Co? Někdy jsem vážný,” namítl Kaiser okamžitě.

„Haha, ale je vážně vzácnost vidět Kaisera takhle vážného.”

Dokonce i Daylight se zasmál, což ty ostatní tři přimělo se na něj podívat. Z těch šesti doširoka rozevřených očí se Daylight cítil trapně, a tak se zeptal: „Co? Proč se na mě všichni najednou tak díváte?”

Kaiser se zamračil. „Ech, ohledně toho, jak jsme ti řekli, že Liola je Lancelotův učedník... Nelhali jsme ti naschvál, situace to vyžadovala, víš, p-protože... ach, správně! Skoro jsem na to zapomněl, abychom Liolu zachránili.”

Ne naschvál? Vždyť to bylo prakticky předem promyšlené...

Anežka a Meinan naslouchali, jak Kaiser zase lže, a po čele jim začal stékat studený pot.

Dayligt nasadil vážný výraz. „Lhaní je špatné, ale zapomeňme na minulost. Věděl jsem, že jste se snažili Liolovi pomoct a museli jste lhát, ale doufám, že od teď nebudete lhát, abyste dosáhli svých cílů.”

Daylightovo spravedlivé chování Anežku a Meinana přimělo okamžitě přikývnout a dokonce i Kaiser vypadal rozpačitě, což naznačovalo, že souhlasí, ale nikdo nevěděl, jak upřímný ve skutečnosti je. A dokonce i Daylight se na Kaisera díval skepticky.

Kaiser polkl, zamával rukama a pak řekl: „Nebudu lhát. Já lžu, jenom když nemám jinou možnost. Teď, když Liola vydal svůj přívěšek a má zapečetěné Kung Fu, a ani nemluvě o tom, že Lancelot řekl, že pošle lidi, co nás ochrání. Nemyslím si, že nastanou situace, kdy budu nucen lhát...”

Anežka Kaiserovi okamžitě rukou zakryla jeho nevymáchanou pusu a starostlivě se podívala po Liolovi v obavě, že ho Kaiser svým proslovem zase vyprovokuje.

Když se všichni ustaraně dívali na Liolu, ten zvedl hlavu a řekl, jako kdyby o tom hluboce přemýšlel: „Vážně? Takže říkáš, že už nebudou další potíže?”

Poté, co Liola slyšel, co Kaiser řekl, konečně si uvědomil, že od teď už na něj nebude dorážet tuna potíží, aby porušil slib, co dal Anis, a že nebude uvádět své přátele do nebezpečných situací.

Prostý a nudný školní život? Copak takhle vždycky nechtěl žít?

Kaiser líně odpověděl: „Jo, už žádné další potíže.”

V Liolových černých očích se začaly blýskat stříbrná světýlka.

Obrátil se ke Kaiserovi a ostatním a ti čtyři vypadali utrápeně. Poprvé měl Liola pocit, že není tak špatné, že přišel o Anisin řetízek. Přinejmenším se nebude muset strachovat, že ohrozí ty čtyři lidi kolem a že kvůli němu přijdou o život.

Liola si vzpomněl, jak byl v Temné aréně, když si uvědomil, že jeho čtyři přátelé riskují vlastní životy, aby ho zachránili z Temné ulice. Ten pocit strachu a bolesti byl něco, co už nikdy nechtěl zažít.

„Hmm, papa?”

Baolilong, co ležel na břichu na Liolových nohách a šťastně spal, se najednou probudil. Protřel si svoje ospalé oči a zívnul, pak se snažil ze zvyku dosáhnout na přívěšek, ale nahmatal jenom Liolovu hruď.

Baolilonga to omráčilo, pak naklonil svou malou hlavu a řekl: „Mama je pryč... Och, správně, mama řekla, že se vrátí.”

Liolu a ostatní Baolilongův komentář zmátl, ale nebylo nezvyklé, že Baolilong mluvil nesmysly.

Zdálo se, že Baolilongovo blábolení upoutalo pozornost všech... Kromě Barbalise, co seděl na straně stále v depresi, že přišel o své postavení nejlepšího rektora, ale za očima mu problesklo světlo.

Liola se zlehka dotkl Baolilongových bílých vlasů.

Baolilonga to trochu překvapilo, protože bylo vzácností, aby ho Liola takhle hýčkal. Takhle se choval, jenom když se rozhodl od nich utéct, takže takový něžný pocit ve skutečnosti Baolilonga rozrušil.

Jeho malé baculaté ruce a nohy se pevně ovinuly kolem Lioly a jeho oči jako by říkaly: nikdy tě nepustím.

Když se Liola díval, jak je Baolilong roztomilý, a na své přátele, pomyslel si, že když přišel o svůj přívěšek, tak už ty čtyři lidi a draka nikdy neohrozí, takže by mu Anis mohla odpustit, ne?

„Promiňte, ehm...” Všichni ode dveří slyšeli bojácný hlas a všichni k tomu hlasu obrátili svou pozornost.

Všichni viděli, jak u dveří stojí Lanski a mračí se.

***

Stále byli v jedné stadionové hale, kde se pořádaly akademické přebory.

Ale kdyby zvedli hlavu, tak by jasně viděli modré nebe a bílá oblaka. Že byli schopni tohle vidět z haly znamenalo jenom jedno – strop zmizel.

Kdyby se kolem pořádně rozhlédli, všimli by si, že některé stěny chybí a že zůstaly jenom dvě.

Jediná věc, co v celé místnosti zůstala nedotčená, byla pravděpodobně pohovka, na které seděli Barbalis a Liola.

Mít mezi sutinami pohovku v jednom kuse bylo nepopsatelně divné.

V hale byla původně jen díra, co způsobil Yizhouův drak, ale když sem Kaiser a ostatní přinesli bezvědomého Liolu, Yiyu a další z Fialkové akademie se promenádovali kolem a informovali je o jejich porážce, protože zdrhli z přeboru. Proto se všichni ostatní rektorové rozhodli prohlásit Fialkovou akademii za vítěze.

Kromě Barbalisova řvaní o nespravedlinosti, Kaiser a ostatní tomu nevěnovali žádnou pozornost.

Ale Yiyu je začal zesměšňovat... Zesměšňování by ještě bylo v pořádku, ale on se rozhodl zesměšňovat bezvědomého Liolu a draka.

Pak to někdo už dál nemohl vydržet, takže Posvátný bílý drak a anděl Nana proti nim začali bojovat... Jakmile začali bojovat drak a mecha, zbývající tři se očividně přidali ke rvačce.

Moc by na tom nezáleželo, kdyby se nic dalšího nestalo. Nanejvýš by to byly dva týmy, co dokončují zápas, co měly mít, neboť aréna byla jen pár kroků od nich.

Ale věci nebyly tak jednoduché.

Studenti z Aklanské akademie byli velmi nešťastní, že přišli o titul studentů z nejlepší akademie. Navíc Fialková akademie cítila vůči nim extrémní nenávist, takže potom se situace vystupňovala do bitky mezi dvěma akademiemi.

Ale kdyby to byla jen bitka mezi dvěma akademiemi, tak by to nebylo nic neslýchaného a normálně by kvůli tomu nepadl celý stadión...

Hlavním problémem bylo, že Barbalis se zbláznil. Když se doslechl, že přišel o svůj titul nejlepšího rektora, na místě ztuhl.

Dokud nezačala ta bitka a nějaký student (do dnešního dne se neví, z které akademie ten student byl) na něj nedbale nevystřelil ohnivou kouli. Pak se Barbalis sesypal a stal se z něj lidský odpalovací stroj na ohnivé koule.

A teď z celého stadiónu zbyly jen dvě stěny spolu s pohovkou, na kterou uložili Liolu.

Původně byla země pokrytý bolestí úpícími studenty, ale v tuhle dobu už byli všichni odklizeni... ehm, posláni na ošetřovnu k ošetření.

***

„Omlouvám se, měla jsem nejdřív zaklepat, ale... nejsou tu žádné dveře, takže...”

Lanski rozpačitě stála na místě, kde měly být dveře, ale ze dveří tam nezůstalo ani ň.

Zpoza Lanski se vynořila rozezlená, naběhlá tvář – Jasmína. Nebyla tak zdvořilá jako Lanski.

Jakmile spatřila Liolu na pohovce, okamžitě k němu přiběhla, založila si ruce v bok a zakřičela jako lvice: „Liolo, byl jsi směšný. Věděl jsi, že se o tebe všichni báli? Jak jsi mohl bez jediného slova odkráčet, co si myslíš, že tvoje dítě je? Jak jsi ho mohl tak snadno opustit? Ty, ty jsi vážně...”

Jasmína neustále opakovala „ty”, ale pořád nebyla schopná vymyslet to následující. Povzdechla si a její naštvaný výraz spadl a nahradil ho ustaraný výraz. Pak se zeptala: „Co se ti stalo? Proč jsi beze slova odešel?”

„Špatně jsem tě pochopila, je mi to strašně líto.”

Lanski sklonila hlavu, protože jasně věděla, že udělala něco špatného. Ačkoli nevěděla, co se stalo poté, ale věděla, že všechno začalo tím jejím obviněním.

Ačkoli Lanski byla pyšná a arogantní, nikdy nesvalí vinu na někoho jiného, a pokud ví, že udělala něco špatně, tak se omluví.

Liolův výraz se změnil. Ale jakmile spatřil Lanskiny známé vlasy a tvář, Liola si nemohl pomoct, aby se nenatáhl po přívěšku, ale na jeho hrudi nic nebylo.

V srdci mu vyvěral pocit viny. Nedokázal zachránit Anis a teď nedokázal zachránit ani její poslední majetek... Liola začal cítit trochu úlevy, ale teď se znovu ponořil do sebenenávisti.

Jasmína spatřila Liolovu depresivní tvář a myslela si, že není ochoten přijmout Lanskinu omluvu, a tak se své kamarádky zastala: „Liolo, neobviňuj Lanski. Přece víš, že se jenom chovala podle svého spravedlivého ideálu a nemyslela tím nic špatného. Tak jí odpusť, dobře?”

Lanski měla pocit, že zašla příliš daleko. Naprosto zapomněla na to, kdo je, a předvedla před Liolou 90 stupňovou poklonu, a pak nahlas řekla: „Promiň, prosím, odpusť mi.”

Liolu, co se utápěl ve svém vlastním světě nenávisti vůči sobě samému, Lanskin hlasitý hlas vtáhl zpět do reality. Pohled na klanící se princeznu jej omráčil, nebyl si jistý, proč to Lanski vlastně dělá.

„Liolo, měl bys princezně odpustit!” promluvila nakonec Anežka. Zatřásla Liolovou paží ve snaze Lanski pomoct, ale tento její počin Liolu ještě více zmátl.

Myslel si: chtějí, abych Lanski odpustil? Ale co Lanski provedla, že si zaslouží odpuštění?

Liolova tvář zůstala bezvýrazná.

Ach jo, tenhle chlap ani neví, co se děje.

Kaiser se poškrábal na hlavě. Věděl, že není vhodné, aby se princezna ukláněla Liolovi příliš dlouho, ale Liola ve své tuposti neměl sobě rovného...

Kaiser to už dál nemohl vydržet. Popadl Liolu za paži a zašeptal mu do ucha: „Hej, kráska se ti omlouvá. Radši bys ji měl utěšit. Říct něco jako „baby, nezajímá mě, co si provedla, odpouštím ti” a všechno bude v pohodě!”

Liola po Kaiserovi střelil pohledem a pak se vrátil zase k Lanski.

Liola váhavě udělal, jak mu Kaiser řekl: „To nic, odpouštím ti.”

Co se týče toho slova „baby” a toho zbytku, měl pocit, že bude lepší, když to vypustí...

Lanski okamžitě zvedla hlavu. Obezřetně prozkoumala Liolův výraz a opravdu nenašla žádné známky toho, že by se na ni zlobil. Vážně se zdálo, že na tom Liolovi nesejde.

Lanski to velmi překvapilo a pomyslela si, že Liola má mnohem větší toleranci, než si původně myslela, a že to ona se zdála být dětincká a naivní.

Lanski si nemohla pomoct a musela se obviňovat. Upřímně řekla: „Liolo, vážně je mi líto, jak jsem se k tobě dřív chovala. Můžeš zapomenout na to, co se stalo, a upřímně se tě ptám: budeš můj kamarád?”

Jak to řekla, Lanski natáhla ruku s úmyslem si s Liolou potřást rukou.

Kaiser do Lioly okamžitě strčil ramenem ve snaze Liolovi očima říct, že se má s princeznou okamžitě spřátelit.

Přátelit se s princeznou by mělo mít tucet plus a žádné mínus, tak jak by mohl Kaiser tuhle příležitost propásnout? Ačkoli by se s princeznou nepřátelil on, ale Liolův přítel byl prakticky i Kaiserův přítel!

Ale Kaiser a Lanski nevěděli, jak velký efekt tenhle Lanskin počin na Liolu má.

Liola svýma očima viděl Anisin úsměv a přátelskou dlaň. Tahle scéna vypadala, jako kdyby sama Anis přišla Liolovi říct, že nevadí, že přišel o její řetízek.

Liola nepotřeboval Kaiserovo připomenutí a už natáhl obě svoje ruce, aby se pevně chopil Lanskiny pravačky.

Lanski překvapilo, že ji Liola drží tak pevně, nebo by se mělo spíš říct: všichni byli v šoku kvůli Liolově nenormálnímu chování. Ale Liolovi na tom nepřišlo vůbec nic divného, protože se nechal unášet radostí, že mu Anis odpustila.

Lanski se nepříjemně podívala po své dobré přítelkyni Jasmíně.

Jasmína na ně také zírala s očima doširoka otevřenýma. Lanski se bála, že si její dobrá přítelkyně tuhle situaci špatně vyloží, takže zoufale stáhla svou ruku zpět a důrazně řekla: „Takže Liolo, od teď budeme dobří přátelé. Ach, doufám, že budeme vždycky dobří přátelé.”

Liola zvedl hlavu, aby se Lanski zadíval hluboce do očí, a usmíval se přitom.

Na té původně chladné tváři se ukázala vzácná vřelost a laskavost, kvůli čemuž Kaiserovi a ostatním přihlížejícím spadla brada.

Kaiser se dokonce celý třásl a mumlal: „Už jenom úsměv je strašlivý a teď celý jeho výraz... To snad ne, to zítra skončí svět? Béééé, ještě pořád musím vydělat spoustu peněz a ochutnat spoustu dobrého jídla!”

Lanski to taky tak nějak překvapilo, ale jelikož Liolu tak moc neznala, tak se nechovala tak přehnaně jako Kaiser. Jen se cítila divně, že měla pocit, že ty ledově studené oči se najednou zdály něžné a vřelé jako měsíční světlo.

Liolův něžný úsměv velmi ladil k jeho čistému a nádhernému chování. Ačkoli bylo divné tímhle slovem popsat muže, Lanski si nemohla pomoct a pomyslela si: Mohl by tenhle muž být víla pod měsíčním světlem?

Lanski se sice bála, že si to Jasmína špatně vyloží, ale v tomhle okamžiku se na Jasmínu nedokázala podívat ani koutkem oka. Zdálo se, jako by se její oči... nemohly odlepit od tváře tohoto muže se stříbrnýma očima?

V té době byla Jasmínina situace téměř totožná s tou Lanskinou.

Svýma očima hladově zírala na Liolu. Nechala tuhle měsíční vílu, aby jí sžírala mysl, a neuvědomila si přitom, že Liolův úsměv je momentálně namířen na jinou dívku.

Dvě dívky zírající na stejného muže, atmosféra byla velmi romantická...

Jo, správně!

Jeden muž a jedna žena by bylo romantické. Dvě ženy a jeden muž jsou potíže. Kaiser se oběma rukama držel za hlavu a energicky s ní třásl.

Bože!

Konečně se spřátelil s princeznou, ale podle toho, co viděl, z tohohle celého debaklu se spíš stanou potíže! Ne, nemohl dopustit, aby tohle pokračovalo...

„NE!”

Všechny to omráčilo a pak se všichni podívali na člověka, co to „ne” zařval – na Barbalise.

Spatřili jeho rozcuchané vlasy, jeho krví podlité oči a jeho pokrčenou čarodějnickou róbu. Nevypadal vůbec jako rektor (ale vypadal tak kdy vůbec?).

Zatímco se všichni dívali na Barbalise, všichni byli zmatení. Barbalis se zbláznil a pak ukázal na své studenty a rozkázal: „Musím získat zpět své postavení nejlepšího rektora! Pokud mi ho nevrátíte, tak vás všechny vyloučím!”

„Zatraceně! Tohle nemá žádnou logiku, jak to máme provést?”

Kaiser se do hádky pustil bez zaváhání, ale Barbalis sebou necukl jako obvykle, ale místo toho přesunul svou strašlivou tvář před Kaisera a řekl slovo od slova: „Když ti říkám, abys mi ho vrátil, tak mi ho vrátíš. Pokud mi ho nevrátíš, tak se připrav být zaživa pohřben s mrtvými!”

Ačkoli Barbalisova slova Kaisera překvapila, nedokázal by usnout, dokud mu to neoplatil: „Co tím myslíš pohřben zaživa? To by nejdřív musel někdo umřít, abys nás s ním mohl pohřbít.”

Barbalis si Kaisera nevšímal a pak začal mumlat a tančit. „Ahaha, správně, tohle uděláme. Pošlu studenty, aby zavraždili všechny studenty na Fialkové akademii. Bez studentů nebude žádná akademie, hahaha!”

Když Kaiser viděl Barbalisovo bláznivé vzezření, chladně k sobě dotáhl Meinana. „Hej, jdi si promluvit s tátou, jinak se z tebe brzy stane vrah.”

Meinan slabě kývl. Ačkoli nechtěl jít za otcem, s kterým vedl tichou domácnost, ale taky nechtěl, aby se z něj stal vrah anebo aby ho po letech utrpení na této akademii vyloučili.

„Máš rád Lanski?”

Tahle otázka je zasáhla jak blesk z čistého nebe.

Zatímco se pozornost všech upírala na Barbalise, všechny omráčilo, když zaslechli tuhle otázku.

Kdo tuhle otázku nadhodil?

Všichni se podívali po třech lidech toho milostného trojúhelníku, jenom aby zjistili, že to se zeptal člověk, jenž byl jeho součástí.

Jasmína na Liolu zírala s doširoka rozevřenýma očima a bez váhání očekávala jeho odpověď.

Lanski okamžitě zamávala rukou a řekla: „Jasmíno, proč takhle mluvíš? Měla bys vědět, že není možné, abych já měla ráda Liolu, copak to už nevíš?”

Lanski ve tváři celá zrudla a koktala přitom. Ale viděla, že Jasmína pořád tvrdohlavě zírá na Liolu, jako kdyby tu odpověď musela znát. Aby zabránila své kamarádce, aby si to špatně vyložila, Lanski nahlas řekla: „J-já mám ráda Stříbrnou Masku. Jasmíno, copak to už nevíš?”

Copak tím prakticky nevyznala Liolovi lásku?

Všichni se na vraha dívali se spadlou čelistí a čekali, jak Liola zareaguje na Lanskino vyznání lásky.

„Já vím, že máš ráda Stříbrnou Nasku, ale jen se chci ujistit, jestli tě má Liola rád, to je celé. Pokud má rád tebe, tak budu aspoň emocionálně připravená.”

Jak to řekla, Jasmína upřela pohled na Liolu a znovu se zeptala: „Máš rád Lanski nebo mě?”

Tohle je vážně sranda sledovat...

Oči všech se přesunuli na mužského protagonistu milostného trojúhelníku a čekali, jestli si zvolí princeznu s nepřekonatelnou krásou nebo spřízněné děvče od vedle.

Samozřejmě že by si měl vybrat princeznu! Křičeli Kaiser a Anežka v duchu, ačkoli jejich důvody se lišily jako den a noc.

Princezna se rovná peníze a Liolovy peníze byly také Kaiserovy peníze, takže je samozřejmé, že Kaiser chtěl, aby si vybral princeznu!

Kaiserovi zářily oči. V jeho očích byla Lanski jako obživlý zlatý důl.

Pohledný hrdina Stříbrná Maska s nádhernou princeznou by byl dokonalý konec pohádky.

Anežka se soucitně podívala po Jasmíně. Škoda, že nejsi princezna, ach jo...

„Jasmína je rozhodně stokrát lepší než princezna!” namítal Meinan vážně ve prospěch své kamarádky.

Kdyby Liola v ohledu na své Kung Fu dostal celých 100 bodů, pak jeho skóre v romantice by bylo 100 bodů v mínusu.

Vrah, co nerozuměl lásce, odpověděl přímo: „Mám rád víc tebe, Jasmíno.”

V duchu si řekl, že s Jasmínou bylo snazší být než s Lanski, takže odpověděl, že má Jasmínu víc rád, ale to byl celý záběr jeho citů pro ni.

Pro vraha byla láska pořád záhadou.

Ale tahle odpověď nejenom že Lanski dovolila, aby si úlevou vydechla, ale také způsobila, že se přímočará Jasmína začervenala.

Koktavě odpověděla: „A-ach, o-opravdu?”

Zdálo se, že se atmosféra konečně vrátila do normálu.

Kromě Barbalise, co se tahal za vlastní bradku a pro sebe si mumlal nějaké podivné nápady, si všichni vychutnávali odpolední slunce až do té míry, že skoro chtěli Yiyuovi poděkovat, že ten strop probořil.

Nebylo to nic divného, když se vzalo v úvahu, že tahle skupinka starších náctiletých a mladších dvacátníků jen před několika dny vyrazila do Temné ulice s myšlenkou, že tam zemřou, pak naběhli na paladina a bojovali s Fialkovou akademií. Tahle série konfrontací byla moc i na tým potížistů z Aklanské akademie.

Všichni vypadali trochu lenivě, ale zdálo se, že Lanski má něco na srdci. S povzbuzením od její dobré přítelkyně Jasmíny konečně se zarděním řekla: „Promiňte, víte, kde je Stříbrná Maska?”

Všichni ztuhli a podívali se na Kaisera, včetně samotného Stříbrné Masky – Lioly.

Lanski si pomyslela, že Kaiser ví, kde se Stříbrná Maska nachází, a pár nádherných nadějných očí se upřel na Kaisera.

Mizerové! Co má tohle se mnou co dělat? Klel Kaiser v duchu a přitom nasadil úsměv.

„Stříbrná Maska? Odjel se svým mistrem a pravděpodobně se tak brzy nevrátí.”

Lanski vypadala, jako kdyby do ní uhodil blesk. Když ten šok trochu pominul, celá její osobnost se utápěla v depresi a její tvář zaplavil smutek a zoufalství.

Celý gang skoro chtěl Liolu strčit do její náruče, aby se princeznu pokusil utěšit, ale Kaiserovy plamenné pohledy je přinutily si to dvakrát rozmyslet.

Kaiser měl v plánu nechat Stříbrnou Masku zmizet, aby nemohl způsobit další problémy.

Kaiser už zapomněl, z jakého důvodu se vlastně Stříbrná Maska poprvé objevil, a zapomněl, že to bylo kvůli jednomu konkrétnímu člověku, co dychtil po Anežčině broži, a proto Liolu přinutil, aby se z něj stal muž, co bude bojovat s drakem.

„T-tak kdy se vrátí?” Lanski se snažila ze všech sil, aby ten neklid udržela v sobě, ale nedokázala zamaskovat, jak se jí třásl hlas.

Všichni se podívali po Kaiserovi ve snaze jej zastavit, aby už princeznu dále nedráždil.

Ačkoli Kaiser se částo smiluje nad děvčetem, ale pokud by mu tohle děvče mělo přinést víc potíží, tak by byl první, kdo ji strčí do propasti.

Kaiser bez zaváhání řekl: „Nevrátí se velmi, velmi dlouho...”

„Brzy se vrátí.”

Liola Kaiserovi skočil do řeči a dokonce tohle řekl Lanski. Kaiserovi spadla brada a podíval se na Liolu.

T-tenhle chlap zrovna řekl, že má víc rád Jasmínu, a teď řekne tohle, aby utěšil Lanski... Kdy se z něj stal takový záletník, že to hraje na obě strany?

Liola, jenž nerozumněl emocím, rozhodně nevěděl nic o tom, jak být záletník.

Řekl to jenom z toho důvodu, že nechtěl vidět Lanski... a tím pádem vlastně Anis... se smutným výrazem na tváři.

Lanski si jasně vydechla úlevou, ale stejně ustaraně řekla: „Až se Stříbrná Maska vrátí, tak mi dejte okamžitě vědět.”

Liola ignoroval Kaiserův hrozivý pohled a v klidu přikývl. Spokojen při pohledu na znovu objevivší úsměv na Lanskině tváři měl pocit, jako kdyby viděl Anis, jak se na něj usmívá, a ve svém srdci cítil teplo.

Možná že tentokrát... opravdu bude moct žít tichým a klidným životem?

-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>