12K - kapitola 9

Kapitola 9

„Pane Gyousou!”

Taiki viděl, jak popel z pochodně poletuje vzduchem a jak se její světlo přibližuje k místu, kde seděli. To se Risai vracela na Hienovi. Na východní obloze se zrovna začal objevovat náznak bílého světla.

„Pane Gyousou, objevila jsem podezřelou jeskyni.”


„Ano?” Gyousou se postavil.

„Je nedaleko odtud hned vedle mokřin. Zevnitř vedou stopy, ale nepoznala jsem, jestli patřily suguovi nebo ne.”

„Je to jeho doupě?”

„Možná.”

„Měli bychom se tam podívat.”

Risai Taikiho vyzvedla na Hiena a také nasedla a Gyousou nasedl na Keita.



Ta jeskyně byl otvor ve skalách na okraji mokřiny, kde se nahromadila směs kalné vody a bláta. Pás země mezi mokřinou a jeskyní byl zarostlý plevelem a zdálo se, že skrz něj vedla stezka.

Hien a Keito se snažili k jeskyni přiblížit. Ve světle pochodní viděli stopy vedoucí do jeskyně.

Gyousou zastavil Keita. Porovnal Keitovy čerstvé stopy a od pohledu to vypadalo, že tamější stopy tam zanechalo nějaké větší zvíře než sugu.

„Možná to není sugu... Ale co to potom je?”

Risai sesedla z Hiena a zahleděla se k ústí jeskyně.

Vchod do jeskyně, velký zhruba jako Risai, tvořily obrovské balvany. Říkali tomu jeskyně, ale také by se to dalo označit jako velká puklina, co pod masou pospojovaných skalisek tvořila tunel.

Nedaleko uvnitř se tunel ohýbal, takže nejhlubší část jeskyně neviděli.

„Předtím jsem šla trochu dovnitř, abych to tam prozkoumala. Vypadá to, že se táhne velmi hluboko. Půjdeme dovnitř?”

„Možná narazíme na draka.”

„To mi připomíná. Dračí Palác je na dně Žlutého Moře.”

Gyousou ještě jednou prozkoumal vnitřek jeskyně.

„No, to se mezi lidmi povídá...”

„Tahle jeskyně vypadá trochu moc malá, aby se táhla až na samé dno Žlutého Moře.”

„...Takže co budeme dělat?” Risai byla trochu nejistá.

„Proč se nepodíváme trochu dovnitř?” řekl Gyousou zády k nim a pak se otočil, aby se podíval na Taikiho. „Co myslíš?”

„Ach... já nevím.”

„Tak pojďme dovnitř a porozhlédněme se trochu.”

Risai vkročila do jeskyně. „Já půjdu vpředu. Pane Gyousou, dávej pozor na Koua, prosím.”

„Dobře.”

Taiki k tomu měl svoje výhrady a vzhlédl ke Gyousouovi. „Ehm...”

„Jsi vyděšený?”

Původně chtěl zakroutit hlavou, ale pak se Taiki rozhodl promluvit upřímně. „Trochu...”

„Co se děje?” Risai už došla až k záhybu.

„Jdeme dovnitř. Kou, musíš zůstat u mě.”

„Ano...”



Zdálo se, že ten tunel prochází pod skalisky. Cesta se pomalu táhla dolů, kroutila se a zahýbala, jako kdyby neměla konce. Ačkoli uvnitř nefoukal žádný vítr, plameny jejich pochodní se mihotaly, což znamenalo, že vzduch se tu pohyboval. Ačkoli se stezka tak moc kroutila, že bylo těžké po ní jít, nerozptylovaly je žádné větve.

„Je to vážně dlouhé...” Gyousouův hlas se ozýval vnitřkem jeskyně. Risai vpředu se zastavila.

„Před námi není žádná další cesta.”

Když se podívali Risainým směrem, zdálo se, že tam je malé volné prostranství. Až na to, že podlaha toho prostranství byla níže než cesta toho podzemního tunelu, po které šli. Převýšení bylo téměř tak velké jako Taiki.

Risai seskočila dolů a rozhlédla se kolem, podlaha byla nerovná kvůli nakupeným kamenům.

„Divné... Nic tu není.”

„To není možné. Páchne to tu.”

Taiki se zamračil. Vzduchem se linul puch, přesně jak Gyousou řekl.

Ten pach nebyl tak strašný, že by se z něj lidem dělalo zle. Jen byl nepříjemný.

V tomhle skalnatém prostranství Risai neustále stoupala nahoru a dolů, aby vůbec prošla. V dalším okamžiku ji Taiki viděl skrčenou u svažujícího se, nápadně hladkého kamene. Jak se její postava čím dál tím víc vzdalovala, Taiki se začal bát.

„Ach! Tady je další tunel, co vede dál dolů.”

„Kde?” Gyousou zvedl Taikiho a seskočil na volné prostranství. Postavil se na jeden balvan a díval se, kam Risai ukazovala.

– Byla to tmavá jeskyně.

„Vypadá to,... jako že tam něco je,” zamumlal si Taiki pro sebe.

„Hm?” Jak Gyousou, tak Risai se na Taikiho podívali. Měl pocit, že mu běhá mráz po zádech. Srdce mu začalo tlouct rychleji a začal se cítit velmi stísněně.

„...Vraťme se zpět... Tam... Není to tam bezpečné.”

„Co se děje?”

Taiki popadl Gyousoua za ruku a druhou ruku natáhl k Risai. „To místo se mi nelíbí.”

Risai a Gyousou se na sebe podívali. Risai se usmála a položila ruku na okraj jeskyně. „Jen se chci přesvědčit, jestli je něco uvnitř nebo ne.”

„Ne! Ne, nechoď tam!” Taiki chtěl jít dopředu a Risai zastavit, ale jen udělal jeden krok, na kamenech se najednou něco objevilo a zatarasilo mu cestu.

„Tam nesmíš!”

„Sanshi!”

Neočekávané zjevení nin'you způsobilo, že Gyousou okamžitě sevřel jílec svého meče, připraven jej vytasit. Ale Taiki se jej pustil a objal nin'you před nimi, takže si uvědomil, že tato nin'you je nyokai, o které se Taiki předtím zmínil.

Risai byla také velmi překvapená, rozšířenýma očima hleděla na zjevivší se bílou nin'you. Ruku měla stále položenou po straně jeskyně, zatímco horní polovinou těla byla natočená k Taikimu. A zrovna v tom okamžiku ji najednou něco popadlo za ruku.

Risai neměla čas nijak zareagovat. Jenom slyšela, jak dítě vedle Gyousoua vykřiklo: „...Risai!”

Risai neschopna na tváři schovat vyjevený výraz, zatímco ji to vtáhlo do jeskyně. Když se otočili, spatřili už jen její zmítající se nohy, a než se vzpamatovali, byla pryč.

„...Risai!!”

Jako kdyby v odpověď na Taikiho zoufalý výkřik se z hloubi jeskyně ozval výkřik. Gyousou se hnal k jeskyni, ve které Risai zmizela. Temný tunel se táhl dál dolů, jako kdyby neměl konce.

„Pane Gyousou!”

„Sanshi, prosím, vezmi odtud Koua pryč a jeďte na Keitovi zpět na horu Hou!”

Sanshi přikývla. Avšak Taiki už přiběhl Gyousouovi k boku.

„Taiki, tam nesmíš!” Sanshi skočila vpřed a chytila ho.

„Ale paní Risai, ona...”

Taiki ukazoval k jeskyni, ale zarazil se kvůli Gyousouově pohledu. „Risai svěř mě. Ty odtud musíš rychle odejít!”

„To nemůžu!”

Než mu Gyousou mohl odpovědět, Taiki se vyvlékl ze Sanshina objetí a skočil k jeskyni.

„Taiki!”

Taiki se řítil k jeskyni, zatímco ze sebe střásal Sanshiny natažené ruce. O nic se nestaral a prostě skočil dovnitř.

– Za žádnou cenu nesmím nechat Gyousoua zachraňovat Risai samotného!



Ta jeskyně byla celkem hluboká. Sanshi se rozhlédla a pak Taikimu spěšně zatarasila cestu.

„...Taiki!”

„Ne! Já nikam nejdu!”

Sanshi si nemohla pomoct a musela stáhnout ruku, kterou chtěla Taikiho popadnout za paži. Z nějakého důvodu nebyla schopna jít proti Taikiho přání.

– Jak to?

Sanshi najednou zapomněla, kde je, a podívala se na vlastní ruce, ztratila se ve vlastních myšlenkách.

Taiki byl Sanshin pán a zrovna teď bylo nejdůležitější zařídit, aby byl Taiki v bezpečí. Musela odtud, z tohoto nebezpečného místa, Taikiho odvést co nejrychleji.

Bohužel nevěděla, co za nebezpečného tvora tu žilo. Ve skutečnosti si nemusela všímat Taikiho odporu. Pokud se jednalo o Taikiho bezpečí, mohla dokonce použít sílu.

Při této myšlence popadla Taikiho za ruku, ale Taiki ji nečekaně snadno setřásl. Nehledě na to, že si nemohla pomoct a musela se stáhnout.

– Proč?

Taiki teď neměl čas ohlížet se na Sanshiny pocity.

Na konci tunelu bylo také široké prostranství plné stalaktitů. Jediným světlem uvnitř jeskyně byla pochodeň, co nesl Gyousou, slabý plamen, při němž bylo velmi obtížné s jistotou odhadnout hloubku jeskyně.

Taiki před sebou viděl Gyousouovu siluetu s vytaseným mečem. Nedaleko od jeho nohou ležela Risai. Co jej vyděsilo byla ta věc, co Risai málem spolkla, ta věc byla obrovský tmavý stín!

Zdálo se, že ten stín nabývá tvarů. Jeden jeho konec se změnil na srp a stroze máchl k Risai!

„Toutetsu!” vykřikla Sanshi.

– Jak je to možné?

Sanshi se na toho youmu neochvějně dívala. Ne, možná by se tomu nemělo říkat youma. Jeho moc byla dalece za silou obyčejného člověka a jen velmi málo lidí jej už někdy vidělo. V podstatě to byl netvor z legend.

Sanshi se s ním nemohla rovnat. Existuje na tomto světě něco, co by bylo schopné se toutetsuovi postavit a neustoupit?

Risai zvedla hlavu. „Kou, utíkej!”

„Já nemůžu!”

Gyousou ukázal na Taikiho. „Království Tai tě potřebuje! Nesmíš tu zemřít!”

„Nechci odejít sám. Měli bychom jít všichni spolu!”

Zazněl výkřik.

Toutetsu se prudce zaměřil na Risai a pak se otočil ke Gyousouovi a zaútočil na něj. Gyousou padl k zemi, toutetsův útok přímo nad jeho hlavou. A pak zvedl své spáry ještě výš.

– Musím vymyslet způsob, jak tu strašlivou zbraň zastavit!

(Jak to dokážu?)

– Pečeť Meče.

„Rin, Byou, Tou, Sha, Kai, Jin, Retsu, Zen, Kyou!”

(Doufám, že ho dokážu zastavit.)

Černý stín se najednou přestal pohybovat.

(A teď... co udělám?)

– Koushi.

Až na to, že Taiki se tak moc třásl, že nebyl schopen to udělat.

Jedna část stínu se k němu otočila. Ve světle pochodně Taiki viděl pár očí velmi blízko země. Taiki se s toutetsu střetl pohledem.

„Využij téhle příležitosti a rychle odejdi...”

Taiki se podíval zpět do těch zorniček bez nejmenšího strachu, ale nevěděl jak dlouho dokáže toho netvora udržet.

„Sanshi, zachraň paní Risai!”

„Taiki...”

„Rychle odtud dostaň paní Risai!”

– Zase to bylo tu! Sanshi zaskřípala zuby.

Nedokázala neposlechnout Taikiho rozkaz. Sanshi si pospíšila ke zhroucené Risai. Zvedla tělo ležící v louži krve a vrátila se k Taikimu. Krátce se na něj podívala a rozběhla se k východu z jeskyně.

„Pane Gyousou, taky bys měl využít příležitosti a odejít odtud!”

Padlý Gyousou byl mimo Taikiho zorné pole a Taiki neměl čas uvažovat, jestli náhodou není zraněný. S tímhle párem krvavých očí nemohl prohrát.

„Prosím...”

Hluboký hlas mu odpověděl: „To nejde.”

V tom okamžiku už Taiki neměl energii, aby Gyousouovi řekl, aby odešel.

Poprvé v životě pochopil, že oči člověku dávají tak silný vliv. Jedním z nich byl tlak, který mohl využít proti nepříteli; a druhý byla síla, kterou mohl odrazit.

Boj mezi těma dvěma vyplnil vnitřek jeskyně. Bylo to, jako by se čas zastavil a všechno zanechal bez pohybu.

(Pot...)

Ten pár očí na Taikiho stále zíral. Taiki vůbec nevěděl, kolik času uplynulo. Cítil, jak mu po čele a podél nosu stéká pot. Mohl se jedině tiše nadechovat a vydechovat.

(Čelo...)

Nevěděl, kdy to začalo, ale bolelo ho místo mezi obočím. Měl pocit, jako by tam měl zaryté něco horkého a pevného. Pot mu vlastně stékal z toho místa, co ho bolelo.

(Moje oči...)

Taikiho zrak už se rozostřil. Taiki se v určování toutetsuovy pozice spoléhal zcela na nátlak, co k němu toutetsu vysílal, a podle toho upravoval směr svého pohledu. Až na to, že už téměř přišel o cit, co mu dovoloval zjišťovat, odkud ta síla přichází.

(Čas...)

Kolik času už uplynulo?

Taiki ve svém podvědomí se už nějakou chvíli zajímal o to, kolik času uplynulo.

(Nevím... jak dlouho...)

Sám nevěděl, proč se tak zajímal o čas.

Najednou pocítil vzdor. Síla toho vzdoru vzrůstala a vzrůstala a Taiki doširoka rozevřel oči. Bylo to, jako kdyby najednou něco pochopil. V tom okamžiku pochopení měl pocit, že mu čelo začíná praskat. Dokonce i vzduch, co vdechoval, jej pálil hluboko v nose až do hrdla.

Toutetsuho pohled se začal třást a jeho odolnost se najednou znásobila. Pro Taikiho nebylo snadné se dál vzpírat moci svého protivníka. Bylo to, jako kdyby zrovna nastal okamžik, kterého se člověk obává.

– Seiki se změnilo na shiki.

„Pane Gyousou...” Nevěděl, jestli tam Gyousou stále je; a pokud ano, kde je? „Radši rychle odejdi...” Taiki cítil, že už to dál nevydrží.

Taiki za sebou zaslechl tichý hlas: „Je mi to moc líto... nedokážu chodit.”

Malému kirinovi se rozšířily oči. Nepravidelně dýchal.

– Tohle byl okamžik, kdy nastalo shiki.

„Jsem zraněný. Nemůžu se hýbat – Musím tě požádat, abys mě zachránil.”

V okamžiku, kdy se zdálo, že jeho odhodlání uvadá, znovu ožilo.



Ty dvě síly byly vyrovnané; situace byla mnohem riskantnější než předtím. Byli na mrtvém bodě.

(Pot...)

Stékal mu z čela.

(Nevím... jestli existuje jiný způsob?)

Taiki cítil, že Gyousou je nedaleko. Nepohnul se a ani na okamžik z Taikiho nespustil oči.

(Můžu ho jenom... zkrotit.)

Gyousou se nemohl hýbat, ale Taiki se nemohl hýbat o nic lépe.

(Podvol se...)

Taiki začal mumlat.

(Shireii, podvol se...)

Taiki najednou pocítil, že se ten temný stín pohnul. Ten nátlak, co přicházel od stínu, velmi pomalu opadal. Poprvé od samého začátku pocítil náznak úlevy.

(Shireii, podvol se!)

Síla jeho protivníka ještě více polevila.

Bez větší námahy dokázal mrknout očima. Jeho zrak, původně rozostřený potem, byl jasný. Taiki viděl temný stín s tou nebezpečnou zbraní vysoko zvednutou a naprosto nehybnou.

Svýma dvěma očima vysílal intenzivní sílu a temný stín začal měnit tvar. Nejdřív se třásl a scvrkával, pomalu se měnil na obrovský přízrak, co vyplnil jeskyni.

Taiki nebyl vůbec vyděšený. Jenom cítil, jako kdyby z něj někdo sňal těžké břímě. Původně měl pocit, jako kdyby byly jeho údy z tvrdého kovu, ale teď se mu do nich konečně vrátil cit.

„Podvol se...”

Temný stín se scvrkával a scvrkával, pomalu se měnil do tvaru velké krávy. V dalším okamžiku se z něj stal tygr. Pak se změnil na obrovského orla. A pak se znovu proměnil na obrovského hada.

Nespočet proměn – to dokazovalo, že sám temný stín má neobyčejnou moc. Jeho poslední proměna byla v malého psíka, co se posadil před Taikiho.

„...Shireii, podvol se...” Taiki rukou namířil ke stropu jeskyně a přijal Vůli Nebes. V tom okamžiku se ta síla vyzařující z jeho očí najednou vytratila. Ztratil sílu odolávat a něco jím prošlo skrz na skrz. Z ruky, kterou přijal Vůli Nebes, přišla velká moc, co roztříštila veškerou kontrolu nad jeho tělem.

„Podmaň si tohoto netvora! Jednota mezi světlem a temnotou!”

Z jeho dlaně vyšel zvuk jako při povodni a udeřil do jeho mysli.

GOU. Gou, gou, gou, gou, gou, gou, gou... (pozn.: Taikimu na mysl tanou různé psané znaky pro vyslovenou slabiku „gou”)

Ten zvuk Taikiho vtáhl do sebe a na mysl mu neustále tanuly různé obrazy: člověk. Hrál si s ním. Odešel. S větrem. Vlající vlajka. Bič, rána, úder, voda. – Ty obrazy jej zaplavily.

„Rychle a dle zákonů!”

Byla to prostě jen intuice.

„Podvol se! Gourane!!”

Pes se postavil. V té mlze si Taiki pomyslel, že ten pes vypadal jako shibainu. Jak si to pomyslel, stín se každým krokem zmenšoval a zmenšoval a srst na jeho těle se zbarvila dohněda.

Bude dobře, že to je malý psík, ale bylo by ještě lepší, kdyby měl tlapky na konci bílé.

Gouran následoval Taikiho přání a proměnil se na malého psíka. Když se pes posadil Taikimu u nohou, vypadal přesně jako shibainu z jeho rodné země.

„Gourane...” Taiki se sehnul a pes zvedl hlavu, aby se na něj podíval a přitom roztomile mával ocáskem. Taiki natáhl ruku a pes mu jí olízl. Na konečcích prstů cítil psí teplý jazyk.

Taiki psa objal a přitáhl si ho blíž. Najednou se pod ním podlomily nohy a Taiki se na místě posadil. „Nemůžu tomu uvěřit...” Neměl pocit, jako kdyby zrovna udělal, co udělal.

Hluboko uvnitř měl Taiki pocit, že opravdu není člověk a že není ani zvíře. Byl součástí nějaké moci – moci jak skvělé, tak strašlivé.

(Nejsem člověk.)

V tomto okamžiku pevně věřil, že je kirin.

(Takže vlastně nejsem člověk...)

Nesmírně si uvědomil, co za bytost kirin je.

Kirinové jsou součástí Nebes. Proto byl schopen porozumět Vůli Nebes a také ji konkrétně vyjádřit.

– Kdysi byl zmatený. Nemohl uvěřit, že v jeho těle je kromě něj ještě další jeho já. Teď to konečně pochopil.

Teprve teď si uvědomil, že má mnohem víc, než ten limit, co si předtím stanovil. Také měl přímé spojení s Nebesy. Tahle obrovská moc byla nečekaně vlita do jeho malého těla.

„Nemůžu tomu uvěřit...”

Taiki se najednou vzpamatoval, když zaslechl ten hlas. Vzpomněl si, že tu není sám. Spěšně otočil hlavu a spatřil Gyousoua jako ve snách, jak sedí mezi balvany.

„A já si myslel, že tě ten toutetsu chňapne...”

Taiki se přinutil vstát, ačkoli v nohách neměl žádnou sílu. Třásly se mu a bylo pro něj těžké chodit.

„Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?”

„Ne...” Taiki v náručí držel Gourana a pleskl sebou vedle Gyousoua. Ačkoli pochodeň už dávno vyhořela, tenkou puklinou ve skále dovnitř pronikal tenký paprsek světla, takže v původně tmavé jeskyni teď bylo možné vidět vlastní prsty.

Otočil se na stranu, aby zkontroloval stav Gyousouových zranění. Poté, co si Gyousoua pečlivě a zblízka prohlédl, zjistil, že Gyousou nemá žádnou otevřenou ránu.

„Kde tě to bolí? Máš něco zlomeného?” Taiki zvedl hlavu a podíval se na Gyousoua, jen aby viděl, že kroutí hlavou.

„Já... nejsem zraněný.” V jeho krvavě rudých očích se objevil tajemný pohled. „Velmi se omlouvám... neřekl jsem ti pravdu.”

Taikiho to na okamžik omráčilo a pak okamžitě pochopil, proč to Gyousou udělal.

„Pane Gyousou...”



Když jej Taiki naléhavě pobízel, aby odešel, Gyousou to velmi jasně pochopil. Za žádných okolností se nesměl pohnout.

Kdyby se pohnul, Taiki by určitě trochu povolil, a kdyby Taiki polevil ve svém snažení, tak by byl konec. Nechtěl kirinovi, co využíval veškerou svou energii na boj s toutetsu, zavdat důvod si oddechnout.

A tak se tehdy rozhodl, že se nemůže pohnout. Velmi dobře chápal, že nesmí rozptýlit kirinovu pozornost. A tak potichu seděl tam, kde byl, nenechal Taikiho ani cítit svou přítomnost a ze strany Taikiho pozorně pozoroval.

V tichosti hleděl na dítě před sebou, na to, jakou metodu použil k tomu, aby znehybnil tohoto youmu, co byl hoden svého věhlasu. Také tímto způsobem pochopil odhodlání, které Taiki předtím zmínil. Nebylo lepšího slova než odhodlání, aby člověk popsal tu intenzitu, co v tu dobu zaplnila jeskyni. Věřil, že Taiki pravděpodobně sdílí stejné pocity jako on.

Gyousou dokázal jen stěží uvěřit tomu, co viděl. To dítě před ním jej začalo udivovat.

„Děkuji, že jsi mi zachránil život.”

„Ne...” Taiki zakroutil hlavou. Kdyby jej Gyousou nepodpořil, tak by jej pravděpodobně velmi rychle spolkla Gouranova ambice.

Kdyby Gouran Taikiho odmítl, tak by pravděpodobně i Gyousou přišel o život. Ale aby si udržel odhodlání neuniknout a zůstat, kde byl, to vyžadovalo odvahu a moudrost, co zdaleka přesahovala vlastnosti druhých.

„To já bych ti měl děkovat... pane Gyousou... jsi úžasný...”

„Tohle si nech pro sebe, prosím.” Gyousou se usmál. Rukou Taikimu prohrábl jeho propocené vlasy. „Vážně neuvěřitelné... že království Tai chrání tak skvělý kirin.”

Taiki vzhlédl na muže před sebou, z jehož očí vyzařovalo teplo.

(Je to naprostá pravda; vážně jsem kirin...)

Ty ruce, co Taikiho pevně držely, byly opravdu velmi něžné, ale hluboko ve svém srdce nebyl schopen se rozveselit.

(Jsem si jistý... Gyousou není král...)

„Ach! Co se to jenom děje?” Teiei se s vervou kousala do nehtu a Youka byla celá bledá, jak stála na straně.

„Už se paní Risai probrala?”

Na tvářích všech Risainých služebníků byla bezmoc. Za rozbřesku nin'you přinesla zpět bezvědomou Risai, jejíž zranění byla už jen na pohled strašlivá. Jakmile nin'you Risai položila na zem, bez jediného slova vysvětlení a beze stopy zmizela.

S takovouhle situací bylo těžké se vyrovnat dokonce i bez toho povyku, co nyosen dělaly.

Risai, které byla udělena velká odpovědnost, nyní upadla do komatu. Byl soumrak a ona se ještě neprobrala.

„Věřily jsme paní Risai, a proto jsme souhlasily, aby ji Taiki doprovázel. A teď je Risai zpět, ale po Taikim není ani vidu ani slechu. Co se stalo?”

Nehledě na to, jak moc remcaly, Risai se stále nepohnula a nijak neodpověděla.

„Pokud se náhodou stalo nějaké neštěstí, tak ani my, ani Risai nebudeme moct na tomto světě hanbou žít.” Zrovna když se nyosen takhle káraly, najednou zaslechly hlasitý zvuk.

„Co to bylo?” Teiei se rozhlédla.

Jedna z nyosen ukazovala do dálky. „Teiei! Podívej, blíží se sugu!”

„...Pane Gyousou!”

Ve slunečním světle viděli na suguově hřbetě bílé světlo, sugu k nim pomalu letěl. Za suguem letěl tenba. Jeden z Risainých služebníků vykřikl: „Hien!”

Viděli jenom Hiena a zvíře s ocasem dlouhým jako bič, jak proletěly kolem nedalekého stanu a beze zvuku přistály vedle skupinky lidí. Dav spatřil na suguově hřbetě sedět Gyousoua a v jeho náručí siluetu ležícího dítěte, a všichni přítomní je bez výjimky uvítali.

„Gyousou!” Teiei se oddělila od davu, jak běžela k suguovi. „Co se stalo?” křičela Teiei. Gyousou jí čelil beze slov.

„Taiki...”

„Spí. Je v naprostém pořádku, nemá ani škrábnutí.”

Jakmile Teiei tohle slyšela, v tichosti se nahnula dopředu. Viděla, jak dítě v Gyousouově náručí hluboce spí, bez jediného zranění, co by je mělo trápit, a na jeho tváři nebyl ani náznak nějakého utrpení. S velkými obtížemi si Teiei úlevou vydechla. „Když je v pořádku...”

Gyousou Taikiho snesl ze svého zvířete. „Pokud to nevadí, tak ho takto odnesu do paláce, aby si odpočinul.”

„Předtím bych ráda slyšela vysvětlení, co se stalo. Jestli můžeš vstoupit uvidíme dle toho, co řekneš.”

Gyousou se usmál a řekl: „Kou je velmi unavený. Pravděpodobně usnul během jízdy na suguovi zpět.”

„Byli jste pryč až do teď... Žádala jsem, abyste Taikiho přivezli nejpozději odpoledne. Také bychom se mohly řádně rozčílit!”

„Velmi se omlouvám, ale nejprve bychom jej měli zanést do paláce. Nemyslím si, že bys jej chtěla budit. A hned poté ti všechno vysvětlím.” Zdálo se, jako by v Gyousouových slovech byl nějaký jiný skrytý smysl. Teiei se rozhlédla kolem a zjistila, že všichni lidé kolem mají na tvářích vzrušený výraz. Neměla na výběr a kývla.

„...Dobře. Tak prosím.” Teiei popohnala nyosen k odchodu a kráčela vpředu, vedla je k velké bráně. Pobídla Gyousoua, aby vstoupil do paláce Houro.

„Takže co se přesně stalo?” zeptala se Teiei, jak kráčela po stáčejících se stezičkách.

„Krocení trvalo celkem dlouho...”

Teiei doširoka rozevřela oči a Youka a všechny ostatní nyosen, co je následovaly, začaly po těch slovech hlučet.

„Krocení? To mluvíš o Taikim?”

„Vím, že Kou nemá žádného shireie.”

„Ano... To je pravda. Ale tahle záležitost...”

„Nemusíš se bát. Tuhle informaci nikde nevyzradím. Navíc tahle záležitost není pro Tai žádnou hanbou, ale spíše naopak předmětem pýchy, protože Kou už shireie má.”

Teiei se krátce podívala na usmívajícího se Gyousoua a pak se podívala na Taikiho. „Takže...”

„Velmi úspěšně si podmanil shireie. Čelil svému protivníkovi celou dobu od rozbřesku až do teď.”

Teiei si zhluboka vydechla, jako kdyby složila nějaké těžké břemeno. „Takže tak to je... obviňovala jsem tě, ačkoli jsem nevěděla o všech okolnostech. Velmi se omlouvám. Prosím, odpusť mi.”

„To není třeba.” Gyousou se zasmál a shlédl na dítě ve svém náručí. Nevěděl, jestli to je proto, že je tak unavený, ale zdálo se mu, že Taiki ve spánku vypadal nějak pobledle. Ale tohle by nemělo mít žádný velký dopad. Prostě si potřeboval trochu odpočinout a až se vzbudí, bude v pořádku.

Jelikož Taiki dokázal zkrotit youmu, tak by pro něj proměna neměla být žádný problém. Kou z hory Hou byl nezraněn a nebylo nic, kvůli čemu by se měli trápit, takže slova útěchy byla zbytečná.

„Předpokládám, že to je dobře...”

„Je to úctyhodný černý kirin... Nečekaně zkrotil toutetsu.”

Teiei se okamžitě otočila na Gyousoua. „Co jsi to zrovna řekl?”

„Řekl jsem, že si podmanil toutetsu, aby se stal jeho shireiem.”

„Jak je to možné...?”

Všechny nyosen překvapeně vykřikly. Tohle bylo prostě nemožné. Protože nebylo možné, aby se toutetsu stal shireiem a o to méně to byl youma, kterého by mohl kirin zkrotit.

„Také mě to velmi překvapilo.” Gyousouovi padl zrak na dítě ve svém náručí. Taiki velmi hluboce spal; ani víčka se mu netřásla.

„Tentokrát to bylo čirou náhodou, že se mu to povedlo. Přinejmenším nám dává vědět, že není žádný obyčejný kirin. Postupně nám ukáže všechny své schopnosti.”

„Prosím?”

„Pokud máš pocit, že to, co jsem řekl, je nepříjemné, pak tě žádám o odpuštění. Neměl jsem žádné skryté úmysly. To jen, že má takovou obrovskou moc, ale není si jí vědom. To mě trochu trápí.”

Teiei znovu nakrčila čelo.

„Pokud se chopíte této příležitosti a pomůžete mu vypracovat si sebevědomí, tak by to nemusela být nutně zlá věc. Riskoval vlastní život, aby mě ochránil. Kdybych tam nebyl, aby mě mohl chránit, tak by možná do svého úsilí nevložil tolik energie. To pro něj mohlo být velmi nebezpečné.”

„Ano...”

„Má takovou sílu, ale ani tu nejmenší ambici. Je nějaký důvod, proč mu tak schází sebedůvěra? Ale nehledě na to, jeho budoucí vývoj způsobí jak radost, tak smutek.”

„Děkuji, že se o něj tak staráš.”

„Takhle by to mělo být... Možná že jsem jen člověk z království Tai, co by o takových věcech neměl mluvit, ale vážně si myslím, že by pro Koua možná bylo nejlepší, kdyby na hoře Hou žil ještě o něco déle, pokud je to možné. To by mu prospělo.”

Teiei se na Gyousoua neochvějně dívala. Velmi dobře chápal situaci. Byla škoda, že jej nenásledovalo zjevení.

Gyousou se podíval na dítě ve svém náručí. „Je to pozoruhodný kirin... Je to vážně škoda.”

----------------------------------------------------------------

<Přechozí>...<Následující>