KY - kapitola 25

Kapitola 25 – Narůstající dluh

Povídalo se, že byla zničena vesnice.

Loren, co seděl v baru v gildě dobrodruhů s pitím před sebou, si pomyslel, že už něco takového předtím slyšel.

Nebylo to nic nezvyklého a pokud jste zůstali v gildě dobrodruhů, bylo to něco, co se vám k uším doneslo.

Každá země nebo šlechtic se neustále trápil rozšiřováním zemědělské půdy.

Více zemědělské půdy znamenalo větší úrodu.

Větší úroda znamenala více zboží k prodeji, což znamenalo více peněz na daních, a to znamenalo, že jim do kapes přibylo víc peněz.

Že zmizela jedna nebo dvě vesnice, je nezastavilo v jejich snahách udělat víc.

Možná byli frustrovaní, ale okamžitě schválili dokument k vytvoření další vesnice, aby získali zpět peníze, o které přišli.

Nakonec to všechno bylo o penězích a nikdo nedokázal utéct před osidly peněz.

Loren si povzdechl, jak si pomyslel, že byl jedním takovým člověkem, ale zaslechl veselý hlas, co zdánlivě odehnal jeho pochmurné myšlenky.

„Hm? Lorene, to už piješ?”

Černý ohon, co skákal nahoru a dolů.

Bílá róba, co nosili kněží sloužící bohům.

Dívka, na kterou by se osm a možná i devět lidí z deseti otočilo a zíralo, kdyby kolem nich prošla, otevřela dveře do baru a našla Lorena, jak sedí v rohu. Zavolala na něj.

„Ale Lorene, máš peníze na zaplacení?”

Ta kněžka, co sloužila bohu znalostí a co přišla k Lorenovu stolu a promluvila na něj, byla Lapis.

Loren se při její otázce zamračil, vzpomněl si, že neměl žádné peníze.

Loren býval žoldnéř, ale skupinu, jejíž byl členem, nedávno zničili. Podařilo se mu přežít a dostat se do města, v kterém nyní byl, a stal se dobrodruhem, aby si vydělal na živobytí.

Nejenom že na své první misi ztratil tu trochu peněz, co měl, ale také velký meč, co používal od doby, kdy byl žoldnéřem. Taky nechal svou moc běsnit a ze zpětné reakce jej poslali do nemocnice.

Myslel si, že nebude trvat dlouho, než se uzdraví, protože jeho zranění nebylo tak vážné, ale evidentně si to na jeho těle vybralo svou daň a doktor mu řekl, aby zůstal v klidu ještě další dva dny.

Ty dva dny rychle uplynuly a Loren teď byl z nemocnice venku, ale slíbil Lapis, že výměnou za to, že za něj zaplatila účet za nemocnici, bude jejím partnerem, dokud svůj dluh nesplatí.

Takže Lapis pokryla poplatky za nemocnici, což dělalo pět stříbrných mincí.

Spolu s těmi deseti měďáky, co mu půjčila, když platil za vůz, to bylo celkem 5 stříbrných a 10 měďáků.

Ale jelikož mu doktor řekl, že má ještě další dva dny zůstat v klidu, jeho dluh poskočil na deset stříbrňáků a deset měďáků.

„No, hádám, že si budeš chtít dát nějaký ten alkohol po té době v nemocnici.”

Aniž by čekala na Lorenovu odpověď, zavolala na procházející servírku a dala jí 4 měďáky a objednala si sklenici pro sebe.

„Také bych chtěla zaplatit za něj.”

Alkohol v Lorenově sklínce byl ten nejlevnější, co měli, ale i ten stál 2 měďáky.

Objednal si alkohol ze zvyku, i když neměl žádné peníze.

Zabořil hlavu do dlaní, jak se jeho dluh znovu zvýšil.

Lapis si vzala sklenici, co číšnice přinesla, držela ji v obou rukách a začala usrkávat.

„Víš, že není dobré pít alkohol na prázdný žaludek, že? Zvláště když ses zrovna uzdravil. Objednejme si něco k jídlu.”

„Víš, že nemám žádné peníze, že?” postěžoval si Loren okamžitě a sám sebe se ptal, proč si objednal alkohol, zatímco Lapis z kapsy vytáhla pár měďáků.

„Platit budu samozřejmě já.”

„Můj dluh se akorát pořád zvětšuje.”

„Tolik se tím netrap. Není to tak, že to od tebe budu tu a tam vybírat. A navíc akorát musíš zůstat se mnou, takže to není tak špatné. Paní číšnice, chtěla bych sendvič s vejci bez hořčice. A pro něj sendvič se šunkou.”

Lapis zastavila nedalekou číšnici a řekla jí svou objednávku. Dala jí 10 měďáků za jídlo.

V baru, co provozovala gilda dobrodruhů, musel každý platit při objednávce.

Jelikož dobrodruhové nebyli ti nejdůvěryhodnější lidé, kdyby vybírali peníze, až když dojedli, snažili by se odejít bez placení nebo by se chovali, jako že už zaplatili.

Samozřejmě byla téměř nulová šance se z toho dostat bez poskvrny, ale dobrodruhové bojovali pro peníze, což mohlo způsobit potenciální rvačky a zranění. A také existovali dobrodruzi, co měli jako profesi zloděje.

Ale stejně se pár takovým podařilo tím probruslit, a tak gilda zavedla pravidlo, že se platí napřed.

Loren se podíval na číšnici. Přemýšlel, proč mu dala alkohol, i když nezaplatil. A ona se na něj usmála, jako kdyby jeho situaci chápala.

Jak mu bylo nepříjemně, že ji přiměl brát na něj ohledy, zeptal se Lapis na to, co měl na mysli: „Kolik vůbec stojí sendvič se šunkou...”

„Pět měďáků. Stejně jako sendvič s vejci, víš?”

Loren se podíval na Lapis, co přemýšlela, jestli měla radši objednat sendvič s vejci, a hluboce si povzdechl.

„Můj dluh se akorát zvyšuje.”

„Hádám, že si budeme muset najít nějakou práci. Ale Lorene, ty jsi přišel o svoji zbraň, že? Co s tím budeš dělat?”

Velký meč, co Loren používal, nebyla zbraň, co by se prodávala v obyčejném obchodě.

I s jílcem byl stejně vysoký jako on a jeho čepel byla tlustší než Lapisin pas. Byla to velká a těžká zbraň, kterou nemohlo používat moc lidí. A nebylo možné, že by se něco takového prodávalo v obyčejném obchodě.

Loren si nedokázal představit, jak drahé by bylo, kdyby si nechal zbraň udělat na zakázku.

Ten meč mu chyběl, ale když by litoval minulých událostí, nikam se nedostane.

Podíval se na nástěnku se zakázkami. Rozhodl se, že nejdřív potřeboval peníze.

„Zakázka, při které nepotřebuju zbraň, co...”

„Nemůžeš jít čistit stoky. Budeš smrdět. Ach, znám dobrý deodorant, co bys mohl použít. Chceš, abych nějaké koupila? Pokud s tím budeš souhlasit, nevadí mi, že půjdeš do stok.”

Loren se na ni podíval, jako kdyby plánovala něco podezřelého, ale Lapis měla oči naprosto vážné, jak odpovídala: „Řekl jsi, že zůstaneš se mnou, ne? Samozřejmě by se mi nelíbilo, kdybys páchl jako stoka.”

Loren chápal její námitku, a tak v duchu zdráhavě vyškrtl čištění stok ze seznamu zakázek, co by mohl dělat.

Lapisin nápad, že by po sestupu do stoky použil deodorant, nebyl špatný, ale Loren si nemohl pomoct a měl pocit, že odměna ze zakázky by byla jen střípek toho, co by ten deodorant stál.

„Je tu nějaká jiná zakázka, co můžu přijmout beze zbraně?”

„Hmm...”

Jak si Lapis položila tvář do dlaně, číšnice se vrátila s jídlem a položila před ní sendvič s vejci. Pak pokročila k tomu, aby před Lorena položila sendvič se šunkou.

„Nejdřív se najezme a pak budeme přemýšlet o složitých věcech.”

„Ale já si nemyslím, že bychom mluvili o něčem, co je složité...”

Ačkoli to Loren znaveně řekl, vůně sendviče jej pokoušela, aby si jeden z nich vzal a dal si ho celý do pusy.

Loren posledních pár dní strávil v nemocnici. Celou tu dobu musel jíst nemocniční jídlo a ačkoli to bylo dobré pro jeho tělo, chuť dobrá nebyla. Pro Lorena, co čtyři dny vyžíval z nemocničního jídla, byla chuť šunky a hořčice v čerstvě upečeném chlebu až příliš lahodná.

„Hej, podívej se na toho chlápka. Je to křupan.”

„Ach jo, je jenom v měděném řádu, ale má holku, co mu kupuje jídlo. Kéž bychom dostali to, co zbude.”

Loren zaslechl hlasy dvou mužů, co pili u stolu nedaleko jeho. Na hrudích měli železné identifikační štítky.

Dobrodruhové, co měli vyšší řád než Loren, sledovali, co se dělo mezi ním a Lapis, a rozhodli se je vyrušit. Porozmýšlel o té situaci, jak slupl sendvič, a olízl si hořčici z prstů. Hádal, že jeho nynější situace bylo něco, čemu se ostatní mohli pošklebovat.

Ale jestli se to dalo přehlédnout nebo ne, byl úplně jiný problém.

„Není lepší je ignorovat, Lorene?”

Lapis držela sendvič s vejci oběma rukama a okusovala růžek. Koutkem oka se podívala po dobrodruzích, co se Lorenovi smáli a dělali si z něj legraci, ale rychle ztratila zájem a vrátila se k jedení svého sendviče.

„Nejsem si jistý, jestli to víš, ale pokud je v takovém případě necháš, aby na tebe shlíželi, budou na tebe shlížet pořád.”

„To si myslí všichni žoldnéři? Já to vážně nechápu, ale nemyslím si, že jsou hodni tvého času.”

Sevřela ústy sendvič s na tenko nakrájenými vařenými vejci ochucenými solí a pepřem a pokračovala: „Protože lidi jako oni nikdy nebudou mít děvče, co by jim koupilo jídlo.”

„Cože!”

„Cos to kruci řekla!”

Okamžitě zareagovali na Lapisina jedovatá slova a vyskočili a odkopli své židle.

Loren se postavil a přešel k těm dvěma, zastavil se jen na to, aby Lapis položil ruku na rameno. Lapis se na ty dva muže ani nedívala.

„Dobře jsi je vyprovokovala. Půjdu je vážně rychle zabít.”

„Nemůžeš je zabít, víš? To by byl zločin. Ale nechat je na 90% mrtvé je v pořádku, protože to je mezi dobrodruhy tichá domluva. A taky jim nemůžeš vzít majetek, dobře? Zavřeli by tě za krádež.”

„Dobře.”

„Ach a pokud rozbiješ něco v podniku, budeš to muset uhradit. No, zaplatím za to já, takže mi nevadí, když pár věcí rozbiješ.”

„To je odrazující pomyšlení...”

Dobrodruhové měli početní převahu dva na jednoho a Loren měl na hrudi měděný identifikační štítek. Ti dva dobrodruhové se Lorena vůbec nebáli, když viděli, že byl dobrodruh nízkého řádu.

„To je tenhle chlápek hloupý? Jsme v železném řádu, víš?”

„Pokud se začneš plazit po zemi a žádat o odpuštění, jen si vezmeme to děvče a necháme tě na pokoji. Je to kněžka, ne? Je spoustu způsobů, jak ji můžeme použít.”

„Ty už ses s ní pobavil, ne? Tak proč nenechat nás...”

Loren měl pocit, že by toho chlápka chtěl zabít, kdyby ho slyšel dokončit to, co říkal, a tak ho udeřil do tváře a přitom si dával pozor, aby se celkem držel zpátky.

Kdyby byl Loren normální dobrodruh, ta rána pěstí by začala rvačku, ale on byl schopen vytáhnout těžkou zbraň, co by normální dobrodruhové a žoldnéři ani nebyli schopní zvednout, a máchat jí kolem, jako kdyby to nic nebylo.

Jelikož byl schopen používat takovou zbraň, jeho síla samozřejmě nebylo něco, co by se vešlo do obyčejných omezení. A to dokonce i když se držel zpátky.

Dobrodruh, kterého to zastihlo nepřipraveného, proti té ráně pěstí nevydržel ani sekundu. Odletěl vzad, zatímco se po spirále otáčel, a narazil do stěny baru spolu se stolem a židlí.

„Ach... Stůl a židle budou stát celkem dost.”

Lapis už stála vedle Lorena, kterému klesla ramena, že se nedržel dostatečně zpátky.

Vzpomněl si, že tam byl ještě jeden dobrodruh, ale když shlédl, spatřil, jak byl rozvalený na zemi s velkou boulí na hlavě a očima protočenýma dozadu. Vedle hlavy měl kus židle.

„Ach jo, jak můžou mladé dívce říct něco takového,” řekla Lapis naštvaně a odhodila zbytek židle na dobrodruha v bezvědomí.

Jak Loren uvažoval, jestli by měl poukázat na to, že by dívka nepoužila židli, aby dobrodruha železného řádu poslala do bezvědomí, povzdechl si, když spatřil, že Lapis předala číšnici peníze a řekla, že to bylo na opravy.
-----------------------------------------------


~ Tak jsem zpět s druhou knížkou a hned první kapitola je pořádná zábava! ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>