KY - kapitola 27

Kapitola 27 – Od návratu k zastavení

Ačkoli nevěděli, kdo nebo co byla zač, nebyl důvod, aby zůstávali v lese a ošetřovali ji.

Loren si myslel, že v okolí by mohl být někdo, kdo tu dívku znal, a tak ji nechal s Lapis a porozhlédl se kolem, ale po nikom nenašel ani stopy. Nemohli ji jen tak nechat samotnou v lese, a tak se rozhodli vzít ji zpět do města.

„Vážně tohle nechci dělat.”

„Tak ji tu máme nechat?”

„To je ještě horší.”

Ačkoli té dívce bylo kolem deseti let, byla trochu moc velká, aby ji nesla Lapis, a tak jí Loren nechal nést svůj vak s bylinkami a rozhodl se nést dívku na zádech.

Když dívku v bezvědomí zvedl, překvapilo ho, jak byla lehká.

„Je lehká, že? Není nijak zvlášť tenká. Vlastně je celkem zdravá. Pravděpodobně pochází z bohaté rodiny.”

Lapis šla vedle Lorena a dotkla se dívčiny nohy.

Ačkoli ji našli v lese, byla bosá.

„Nemá moc svalů a kůži na rukou a na nohou nemá tvrdou. Buď moc nechodila, anebo se o ni velmi dobře starali.”

„Spíš než tohle se musela zbláznit, aby byla v lese bosky.”

„To je pravda. Obvykle bys měl nohy vášně poškrábané.”

I když si člověk dával pozor, při chůzi bos by si nohy poškrábal a poranil.

Ale nohy této dívky byly hladké a čisté bez jakýchkoli škrábanců.

Loren byl na ty její nohy zvědavý, ale co mu vážně leželo na mysli, byly ty její bílé šaty, co měla na sobě.

Ty šaty byly čistě bílé a nebyly na nich vůbec žádné skvrny.

Pokud se toulala lesem, nedávalo to žádný smysl.

„No, hádám, že se jí na to můžeme zeptat, až se probere.”

„Tak nějak se bojím, že si lidé budou myslet, že jsme ji unesli.”

„No, dva drsně vyhlížející lidé nesou bezmocnou dívku, takže...”

„Mohla bys mě do toho nezahrnovat tak přirozeně?”

Bavili se celou cestu zpět a když se dostali k městu, Lapis navrhla, aby dívku zanesli do gildy dobrodruhů.

Vypadalo to, že je u brány zastaví, ale vojáci v Kauffě moc lidi nezastavovali.

„Evidentně jsou v tomhle celkem nedbalí, pokud evidentně nevypadáš jako zločinec.”

„No, i kdyby si nás spletli s únosci, vážně se z toho nemáme jak vymluvit.”

„Nemyslím si, že by byli lidé, co by se pokoušeli o únos s knězem v družině.”

„Kněží jsou celkem úžasní, co?”

„Když přijde na společenskou důvěryhodnost, nic nepřekoná kněží.”

Ačkoli Lapis nadmula hruď a chvástala se, nebylo to tak, že by kněží dělali něco úžasného. Jejich důvěryhodnost vycházela ze skutečnosti, že sloužili bohům.

Když se dostali do gildy, pohledy všech se obrátili na Lorena, co měl s sebou dvě dívky. Ale Loren ty pohledy brzy přestal cítit a naklonil hlavu.

Zatímco přemýšlel, že by nebylo nic divného, kdyby se objevili dobrodruhové jako ti dva z rána, Lapis došla k recepci a vysvětlila jejich situaci. Vrátila se zpět s recepční.

„Je pravda, že jste v lese někoho našli a zachránili ho?”

„Jo, správně. Tady je.”

Loren se otočil a ukázal jí dívku.

Stála tam a chvíli se na dívku dívala a zdálo se, že na něco přišla. Přivolala další zaměstnance z recepce a oni k nim přiběhli s nosítky.

„Teď si ji přebereme. V pořádku?”

„Jo. Nemůžu si ji tady na zádech nechat navěky.”

Loren jemně spustil dívku ze zad a položil ji na nosítka.

Jak se zaměstnanci postavili a zvedli nosítka, Loren spatřil jejich překvapené tváře.

Jak přemýšlel o tom, že byli také překvapení tím, jak byla ta dívka lehká, recepční si ho zavolala a požádala ho, aby ji následoval za recepční pult.

„Tohle říkám jen pro jistotu, neunesl jsem ji.”

„Jsem si jistá, že únosce by uneseného člověka nepředal gildě dobrodruhů. Nic takového to není, ale ráda bych si s vámi o něčem promluvila.”

„Nebude vadit, když půjdeme oba, že?”

„Ne, i s kněžkou, prosím.”

Loren měl pocit, že je nebudou vyslýchat, a podíval se na Lapis, co si o tom myslela.

Lapis si všimla Lorenova pohledu a přikývla, a tak Loren usoudil, že s tím nebyl žádný problém, a následoval recepční do salónku.

„Půjdu rovnou k věci. Ráda bych omezila vaše počínání.” Tohle jim recepční řekla, jakmile vstoupili do místnosti a posadili se.

Bylo to tak náhlé, že Loren nedokázal pochopit, o čem to mluví, a tak s ní místo něj začala mluvit Lapis.

„Co tím myslíte? Je s námi nějaký problém?”

„Ne, nic takového. Gilda tu dívku prošetří a dokud neskončíme, nechceme, abyste se moc potulovali.”

„To myslíte, že s tou dívkou něco je?”

„Momentálně vám o tom nemůžeme nic říct.”

Jak Loren sledoval hovor Lapis a recepční, nemohl si pomoct a pomyslel si, že jsou celkem absurdní. Ale organizace s pravomocí jako gilda často dělala absurdní věci, takže ho to nenaštvalo.

Myslel si, že to v porovnání s tím, co dělali velitelé žoldnéřských skupin, nic nebylo a zeptal se recepční na něco důležitého, co mu vytanulo na mysli: „Jak dlouho to bude trvat a jak moc nás budete omezovat.”

„Nejsem si jistá přesným obdobím, ale věřím, že to bude pár dní. Co se toho omezení týče, nechceme, abyste odešli z města. A pokud to půjde, zůstaňte v hostinci, co vám určíme.”

„To zní celkem vážně.”

Ta omezení byla celkem volná, ale bylo to více méně to samé jako se nechat zatknout a zavřít.

Nebylo to něco, s čím by mohl jen tak souhlasit.

Bez ohledu na to, kolik pravomoci gilda měla, Loren nehodlal dělat něco, co se mu nechtělo, a dal najevo svou podrážděnost. Recepční ztuhla, jak z něj pocítila sálat nátlak, ale nehodlala se stáhnout. Zaťala zuby a pomalu pokračovala v řeči. Snažila se, aby se jí hlas netřásl.

„Připravíme vám pokoje v hostinci Gokusaitei na hlavní ulici.”

„Nevím, o kterém hostinci to mluvíte.”

Loren to v tomto městě neznal.

Vlastně neznal žádné město, neboť se jako žoldnéř hodně přesouval, ale stejně nic nevěděl o městě, kde zůstával.

Neměl šanci získat si o městě informace, takže i když mu recepční řekla název hostince, neměl ponětí, co to bylo za místo.

„Je to jeden z nejlepších hostinců ve městě. Je vážně luxusní a taky drahý.”

„Za pokoje a jídlo samozřejmě zaplatíme. A pokud se budete chtít jít pobavit, prostě to dejte na účet gildy a i za to zaplatíme.”

„To je od vás vážně šlechetné.”

„Dobrodruhové se tímhle nechají snadno přesvědčit?”

Gilda za všechno zaplatí.

Lapis se chovala velmi překvapeně a Loren si odfrkl.

„Co tím myslíš?”

„Zní to příliš dobře na to, aby to byla pravda. Mezi žoldnéři je logické nebrat zakázky, co mají vážně dobrý plat.”

Pokud by řekli, že zaplatí za pokoje v obyčejném hostinci, Loren měl v plánu poslouchat trochu déle. Ale když řekla, že je nechají spát v dobrém hostinci a také zaplatí za jídlo a zábavu, bylo to prostě příliš podezřelé.

„Nebylo by lidštější se chovat, jako kdyby sis toho nevšiml?”

„Ty jsi ta poslední, od koho chci poslouchat něco o tom, jak být člověkem...”

„Ráda bych pevně protestovala proti tomu, jak se ke mně chováš.”

Loren zvedl ruku a zarazil Lapis, co se s ním chtěla dohadovat s mrzutým výrazem, a zeptal se recepční na další otázku. Dával si pozor, aby nezvedl hlas.

„Každopádně co se týče té dívky, co jsme sem přinesli. Co na ní je?”

„To budeme prošetřovat.”

Recepční mu nedala přesnou odpověď a z toho Loren pochopil, že konverzaci nenatočil správným směrem.

Loren si pomyslel, že být věrný své práci byla vskutku ctnost, ale nelíbilo se mu, že před ním skrývali fakta.

Tentokrát místo něj začala mluvit Lapis: „Uvědomujete si, že s tou odpovědí nejsme spokojení, že?”

„To...”

„Tak nám prostě řekněte tohle. Jaká si myslíte, že je šance, že se to obrátí proti nám?”

Lapis se dívala přímo na recepční a ta od ní v tichosti odvrátila zrak a koukala se všude možně.

Nezdálo se, že by Lapis hodlala pokračovat, a v tichosti čekala, až jí recepční odpoví.

Po dlouhém přemýšlení si recepční povzdechla, věděla, že Loren a Lapis takhle nepřijmou návrh gildy. Podívala se na ně a otevřela pusu: „Věřím, že ta šance je velmi malá. Předtím tu dívku vidělo jen pár lidí, ale přesvědčit se, kdo skutečně je, můžeme až když se probudí, nebo po pár dnech vyšetřování.”

„Lorene, to znamená, že ta dívka je ze vzdáleného města a také vysokého postavení.”

Recepční se ani neobtěžovala říct, jestli měla Lapis pravdu nebo ne. Místo toho se na ně usmála, ale působilo to nuceně a nepřirozeně, a tak Loren odhadoval, že Lapis měla pravdu.

„Aha. Takže dokud nezjistíte, kdo skutečně je, a dokud se nepřesvědčíte, že s ní nemáme co do činění, chcete nás mít na očích.”

„To nemůžu potvrdit.”

„Lorene, myslím, že je v pořádku jejich nabídku přijmout. Jakmile zjistí, že nemáme nic společného s tím, že ta dívka byla v lese, budeme moct jít. Dalších pár dní můžeme žít a bavit se za gildovní peníze.”

Recepční při Lapisině tolerantním chování neměla slov, cukalo jí ve rtech.

Loren doufal, že recepční nebude příliš vystresovaná, a řekl jí, že tu gildovní nabídku přijme.

„Takže nám připravíte pokoje a peníze, že?”

„Hned to zařídím. Pokoj pro... dva nevadí, že?”

Z nějakého důvodu vypadala, jako kdyby mu to chtěla nějak oplatit.

„Mě to nevadí.”

„Hej, slečno kněží, dávej pozor na to, co říkáš. Samozřejmě dostaneme dva oddělené pokoje. Pokud to nemůžete přijmout, nic z tohohle se nikdy nestalo, jasné?”

Lorenova slova vyzněla jasně, jak se díval na obě dvě s vážnou tváří.

Jak Lapis, tak recepční si povzdechly, ačkoli každá z jiného důvodu. 

-----------------------------------------------


~ A je to tu, malér. Ale Loren přinejmenším pár dní nebude navyšovat svůj dluh. ~


Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>