KNM - kapitola 40 (Vyhlášení války)

Kapitola 40 – Vyhlášení války

~ závěrečná kapitola 5. svazku ~

„Malý kulový blesku? Malý kulový blesku? Hledá tě tvůj páníček~.”

Ke sportovním hřištím klusal muž, zatímco vyřvával „malý kulový blesku”.

Ten muž měl na sobě bílý, zlatě lemovaný rytířský stejnokroj a po svém otci podědil kštici stříbrných vlasů. Jediný rozdíl byl v tom, že tenhle muž měl vlasy nakrátko. Co se týkalo jeho očí, měl stejně modré oči jako jeho sestra Lanski. Kromě toho se i uvolněně usmíval, takže se lidé při pohledu na něj cítili příjemně.

Ačkoli nebyl schopen svého draka najít, ten muž nevypadal, že by ho to zajímalo. Přece jenom hledání svého draka použil jen jako výmluvu, aby se dostal ven.

Venku bylo slunečno s mírným vánkem, považoval za hloupost zůstat uvnitř a nejít se projít!

Samozřejmě tohle nemohl říct nahlas. Kdyby to řekl nahlas, tak by se to rovnalo tomu, kdyby řekl, že jeho starší bratr a, co bylo důležitější, Jeho Veličenstvo jsou hlupáci. Nevadilo by mu nazvat svého bratra hlupákem, ale rozhodně by to neprohlásil o císaři.

Ten muž se mírně usmál a pak začal znovu křičet: „Malý kulový blesku, kde jsi? To si se svým páníčkem hraješ na schovávanou?”

Kaiser náhodou kráčel kolem s vozíkem plným masa a zíral na něj. Myslel si: Tenhle muž je vážně pán toho obrovského draka, co se tak trefně jmenuje „Malý” Kulový blesk, nebo jenom zdrhl z nějakého sanatoria?

Ale blázen by se pravděpodobně tak snadno nedostal ke zlatě lemovanému rytířskému stejnokroji, takže Kaiser neměl na výběr a musel neochotně přiznat, že ten muž, co se směje jak idiot, je vskutku pán Malého kulového bleska.

Jakmile Kaiser slyšel, jak se drak představil jako Malý kulový blesk, měl pocit, že jeho pán musí mít újmu na mozku. Alespoň co se týkalo té části, kde se vymýšlely jména.

„Hmm? Ty víš, kde je můj Malý kulový blesk?” Ten muž konečně stáhl svůj uvolněný (nebo podle Kaisera idiotský) úsměv.

Zvědavě se podíval po chlapci, který vypadal, že se jej vůbec nebojí. Neměli by obyčejní lidé zlaté rytíře uctívat?

„Jo, vím, kde je, a zrovna tam vezu maso. Můžu tě tam dovést.”

Kaiser před sebou tlačil vozík plný masa a pomalu kráčel vpřed, ulejval se. Jelikož Meinan a Anežka už odspěchali na hřiště a navíc Tetička řekla, že nemá jít moc rychle, aby to někomu nezačalo být podezřelé, takže co? Tím pádem bylo Kaiserovo ulejvání velmi spravedlivé.

Ten muž začal být ještě zvědavější. Ten chlapec ho vůbec neuctíval!

Jako třetí princ z Dračí říše a muž, co získal zlatý řád v tak raném věku, nikdy nepotkal nikoho, kdo by ho neuctíval. Ale byl to dobrák od kosti, a tudíž se nenaštval, jen byl zvědavý.

Pravdou bylo, že Kaiser to nedělal naschvál. Ačkoli možná ve skutečnosti nikdy nikoho nerespektoval, ale aby se vyhnul potížím, tak by určitě respekt předstíral.

Hlavním důvodem bylo, že se poslední dobou setkal s velmi důležitými lidmi. Zločinec řádu X Mizerui, následovaný Barbalisem s jeho neznámými silami, ale bylo zaručeno, že je celkem silný.

Hmm, princezna Lanski by se taky dala počítat za důležitou osobu.

Pak si naběhl na černého dračího krále Milua a temného rytíře Krvavého Vlka, ani nemluvě o paladinovi Lancelotovi, který jim neustále dokola působil problémy. Nakonec se dostali do sporu s Okrasným Květinami a viděli jejich vůdce, zlatého rytíře Gladiola...

V porovnání se všemi těmi lidmi, co byl pro něj zlatý rytíř?

Kaiser by se kvůli Lancelotovi ani nenamáhal s předstíraným úsměvem, vyhrožoval svému rektorovi, Krvavému Vlkovi říkal brácho a zachránil muže, co Gladiolus hodlal zabít...

„Čaroději? Čaroději? Jak se jmenuješ? Přece ti pořád nemůžu říkat 'čaroději', ne?” Ten muž na Kaisera několikrát zavolal.

„Kaiser,” odpověděl líně.

„Ach, Kaiser.” Muž se chvilku smál a pak, když viděl, že Kaiser nijak nereaguje, se zeptal: „Proč se nezeptáš mě, jak se jmenuju?”

Kaiser protočil oči. „Znát další jméno znamená mít o problém navíc.” Všichni, co mu řekli, jak se jmenují, byli jeden velký problém!

Zdálo se, že je ten muž na rozpacích, ale dál na něj naléhal: „Zeptej se mě, prosím, zeptej se mě~”

Zatraceně! Copak rytíř zlatého řádu nemusí projít nějakým IQ testem? Kaiser nasadil nervózní výraz, ale když vzal do úvahy zlaté linky na košili toho muže, přinutil se otevřít pusu a řekl: „Tak jak se jmenuješ?”

Když ten muž slyšel, že se Kaiser konečně zeptal, byl z toho velmi natěšený. Celý se narovnal, vystrčil hruď a prohlásil: „Já jsem Cappuccino Zhuogen.”

Muž zakončil své představení a udržoval si svoje impozantní chování, zatímco neustále házel očkem po Kaiserovi.

Když ten muž viděl, jak je Kaiser ohromený, mysleli si, že ho šokovalo jeho jméno, protože jediní lidé s příjmením Zhuogen byli Dračí císař a jeho děti. I když tenhle muž byl čaroděj a mohl tudíž ignorovat jeho totožnost zlatého rytíře, alespoň by ho měla šokovat jeho totožnost prince, ne?

„Tvůj bratr... nejmenuje se náhodou Latté nebo tak nějak, že ne?” Kaiserova tvář vypadala, jako kdyby říkal: Doufám, že ne, jenom konverzuju.

„Takže to víš, můj druhý nejstarší bratr se jmenuje Latté,” řekl Cappuccino vzrušeně a na jeho tváři byl výraz, co říkal: Takže ve skutečnosti víš, jak se my tři princové jmenujeme.

„Druhý starší bratr? Takže máš ještě nejstaršího bratra?” Kaiser byl v šoku a po chvilce rozmýšlení se podezíravě zeptal: „Tvůj nejstarší bratr je... Mocha?”

„Správně, správně,” přikyvoval Cappuccino vášnivě.

Takže vymýšlení špatných jmen byla ve skutečnosti dědičná nemoc. Kaiser začal litovat jednoho konkrétního člověka, co pojmenoval svůj útok „Neúspěšná přednáška – Chaotické Nebe plné padajících vajec”.

(Mizerui se najednou zatřásl: Kdo? Kdo použil magii, aby mi nahlédl do srdce?)

„Ach jo. No, měl bys umírnit svůj žal.” Kaiser Cappuccina soucitně poplácal po rameni.

Cappuccino, jenž si přál vidět obdiv nebo úctu, by o Kaiserově reakci nikdy ani nesnil. Začalo mu cukat v koutku úst. Když se z toho konečně vzpamatoval, Kaiser už byl od něj daleko a Cappuccino ho spěšně následoval.

Při chůzi Kaiser žvýkal to Liolovo dobře propečené maso a do posledního puntíku předváděl definici 'flákání'.

Cappuccino Kaisera dohnal a ohromeně se zeptal: „Proč to jíš? Copak to není maso pro draky? Copak nevíš, že maso pro draky obvykle není úplně propečené?”

Kaiserova reakce byla celkem přímá: odtrhl kousek masa a nacpal ho Cappuccinovi do pusy. Cappuccino se nejprve tvářil příšerně a vypadal, že co nevidět začne zvracet, ale pak mu jeho chuťové buňky začaly říkat, že to maso v jeho puse je ve skutečnosti výborné.

Cappuccino konečně vyzkoušel několikrát přežvýknout a pak se výraz na jeho tváři najednou změnil na 'Bože! Proč je to tak dobré? Bojím se, že už nikdy nebudu jíst něco tak dobrého, a co pak budu dělat?!'

Když Cappuccino dožvýkal sousto, co měl v puse, natáhl se pro další a jedl je, jakoby jej to maso dojalo. Olízal si prsty a zeptal se: „Proč je to tak dobré? Vypadá to, že je to jenom grilované.”

„Tohle maso je připravené velmi zvláštní metodou.” Kaiserovi zazářily oči a začal toho chlápka před sebou, co vypadal jako hlupák, klamat: „Vážně si myslíš, že to je jen obyčejné maso? Tohle je to nejlepší maso. Zvíře, z kterého to maso pochází, vyrůstalo v prostředí s hudbou a jeho sluhové mu splnili každé přání. Jedli jenom organickou kukuřici vypěstovanou na pláních a jakmile je podřízli, tak nám to maso okamžitě doručili. Ale to nejdůležitější je, co následovalo pak! Naše metoda vaření je přísně tajná, ale trochu ti o tom můžu povědět. Totiž je to 'okamžitý ohřev'. Maso je propečené během méně než 0,001 vteřiny, takže se neztrácí ani kapka šťávy a maso není zničené dlouhými hodinami vaření. Jenom tak můžeš dosáhnout tak výborného masa!”

Cappuccino měl pusu otevřenou dokořán. Bedlivě naslouchal Kaiserovu vysvětlení a myslel si: Nemůžu uvěřit, že Malý kulový blesk jí líp než já!

Kaiser vítězoslavně řekl: „Kdybych se velmi dobře neznal s kuchařem, tak bych tenhle kousek masa nedostal a ty bys nebyl schopen jej ochutnat. Hej, tak výborné maso, prodám ti ho za levno, co třeba... 50 zlaťáků, to je terno, co? Hele, i když nehodláš nic kupovat, tak stejně musíš zaplatit za těch pár soust, co jsi zrovna zhltl! Aspoň deset zlatých!”

Cappuccino z toho byl celý vyjevený. Poškrábal se na hlavě a pak si z rukávu odtrhl knoflík. „Nevzal jsem si s sebou žádné peníze. Co kdybych to zaplatil tímhle?”

Kaiser si ten knoflík podezíravě prohlédl. Vypadal trochu staře a zdálo se, že je ze dřeva. Ale jelikož Kaiser byl ten typ, co by vzal něco než nic, tak ten knoflík chňapl a řekl: „Fajn, fajn, moje ztráta, ale stejně si to vezmu.”

Cappuccino řekl s úsměvem: „Je to tvoje, ale musíš mi představit kuchaře.”

„Ne, díky!”

Kaiser ten knoflík pořád dokola leštil. Opravdu byl vyrobený ze dřeva a zdálo se, že je do něho něco vyryté. To v pozadí vypadalo jako drak a to v popředí jako meč, co jej proklál. Podle toho, co si Kaiser pamatoval, tenhle vzor velmi připomínal nějakou královskou insignii nějaké říše. Počkat, Cappuccino Zhuogen... Zhuogen!

Kaiser celý ztuhl a tvář mu potemněla. Třaslavým hlasem se zeptal: „Jaký je vztah mezi tebou a slečnou Lanski?”

„Lanski je moje jediná mladší sestra. Ty ji znáš?” Cappuccino začal být ještě zvědavější. Ten chlapec před ním znal dokonce i jeho jedinou sestru.

To je to moje zku***ný štěstí... proč není třetí princ z Dračí říše na mítinku a místo toho pobíhá venku s tím svým přihlouplým úsměvem?

Kaiser v duchu klel a nadával, ale nakonec nasadil svůj nejfalešnější úsměv a otočil se, aby se na prince podíval. „Vaše Výsosti, máte v plánu se podívat na svého draka? V tom případě mi dovolte vás tam zavést?”

„Ech?” Cappuccino nevěřil, že je možné, aby člověk tak rychle změnil chování. Kaiser se mu ještě před chviličkou zdál tak líný jako student na letních prázdninách, ale teď mu najednou připadal jako komorník, co pro něj už léta pracuje.

Když se Cappuccino z toho šoku trochu vzpamatoval, řekl: „Dobře, veď mě. Ale nejdřív bych radši zašel za tím kuchařem.”

Kaiserovi trochu klesla nálada, ale pak se přinutil ještě k většímu úsměvu. „Jaký má smysl setkávat se s kuchaři? Všichni jsou tlustí, malí, s velkým břichem a bez vlasů. Vaše Výsosti, bude nejlepší, když nebudete týrat vlastní oči.”

Cappuccino se na Kaisera podíval a nahlas se zasmál. „Takže jinými slovy ten kuchař je určitě vysoký, štíhlý a s kšticí jemných, nádherných, dlouhých vlasů!”

Z-zjistil to! Kaiserovi úplně ztuhlo tělo.

Kaiserův šokovaný výraz Cappuccinovi potvrdil, že hádal správně: ten kuchař byla určitě nádherná žena! Vysoká, štíhlá, nádherná žena, co umí vařit, byl jeho ideál. (pozn.: V čínštině zní zájmeno pro 'on' a 'ona' stejně.)

Cappuccino věděl, že si tuhle šanci nikdy nenechá ujít. „Krásko, krásko, už jdu.”

Kaiser se bál, že to tenhle princ jenom hraje a že ve skutečnosti už se od Lancelota dozvěděl celou pravdu, ale jeho výraz... bylo nemožné, aby člověk uhádl, co si Cappuccino myslí.

Cappuccino se smál tak moc, že se mu oči zúžily a jeho úsměv byl tak nějak úchylný. Čas od času dokonce začal tančit. Našpulil rty, jako kdyby chtěl zrovna někoho políbit, a každý, kdo by ho takhle viděl, by ho chtěl řádně zfackovat.

Dokonce i hlupák by věděl, že tenhle chlap je v říji! Kaiser se na Cappuccina znechuceně podíval, ale pak se Cappuccino najednou vrátil do normálu a Kaiserův odpor se okamžitě změnil na úsměv.

Cappuccino řekl přímo: „Pokud mě nezavedeš za tou kuchařkou, tak půjdu do kuchyně a najdu ji sám!”

Kaiserův výraz se najednou změnil. Kdyby někdo viděl, jak Liola griluje maso na auře, tak by to bylo zlé... samozřejmě to zlé na tom nebylo to, že by někdo zjistil to o tom grilování na auře (Kaiser si v podstatě myslel, že kdyby tenhle chlápek zjistil, že se aura dá použít na vaření výborného masa, tak by byl první, kdo by to vyzkoušel!). Místo toho by se přišlo na Liolovu skutečnou sílu.

„Ne!” řekl Kaiser odhodlaně a než mohl Cappuccino zareagovat, Kaiser pokračoval: „Přemýšlej o tom, nádherná žena má na sobě ošklivou zástěru a vaří, zatímco jí po tváři stéká pot. Jak by mohla dovolit, aby ji v takovém stavu viděl princ?”

Cappuccino přikývl. Ženské lásce pro krásu rozuměl velmi dobře.

„A tak...” Kaiser zakoulel očima. „Setkejme se na tančení po mítinku. Ty mi dáš pozvánku na ples a já ti pomůžu ji doručit kuchařce.”

Cappuccino přikývl a řekl: „Nepotřebuješ pozvánku. Jen si s sebou vezmi můj knoflík. Řeknu lidem u dveří, aby tě pustili. A taky přijď s tou kuchařkou, jinak nebudu vědět, kdo to je.”

Kaiser vážně přikývl a pomyslel si, že by s sebou mohl prostě přitáhnout Anežku, protože nikdo nebude vědět, jestli Anežka umí vařit nebo ne. Kromě toho Anežka jako dcera jednoho z vůdců Obchodní Aliance se k princovi bude dobře hodit.

„Skvělé!” zajásal Cappuccino a zároveň se jeho výraz změnil. „Sakra, nenapadlo mě, že tu narazím na svoji snovou dívku a vlastně jsem si nepřinesl svůj formální oblek. Ne, hned si musím nějaký koupit!”

Jak to řekl, Cappuccino se rozběhl jako vítr k bráně do akademie a otočil se, aby na Kaisera zakřičel: „Nezapomeň! Budu na tebe čekat na dnešním tančení. Uvidíme se tam!”

Kaiser kývl.

Cappuccino byl tak šťastný, že od radosti skákal. Když Cappuccino zmizel branou ven, Kaiser ukázal svou pravou tvář: výraz naprostého znechucení. Zároveň si všiml, že studenti kolem se na něj dívají dvojsmyslně a pak se podívali směrem, kterým odešel Cappuccino.

„Na co se to díváte?! To jste nikdy neviděli chlapa? Pokud ne, proč se nepodíváte na sebe?!”

***

Zdálo se, že stejně jako Kaiser, co narazil na prince, i Liola má smůlu. Zatímco měl spoustu práce s grilováním masa na auře jako nějaký stroj, najednou zaslechl Baolilongův zneklidněný křik. Baolilongův pláč po „tátovi” přiměl Liolu se zamračit a zeptal se: „Baolilongu, co se děje?”

„Papa, béééé~ Baolilonga zlobí oškliví chlapi, berou Baolilonga pryč, papa, rychle přijď.”

Baolilong dál plakal a na Liolovi otázky, co to jsou za chlapi, neodpovídal. Liola ignoroval to, co mu Kaiser řekl. Otočil se, aby vyběhl z malé místnosti.

Tetička blokovala dveře a neměla v úmyslu Liolu pustit. Liola zvedl hlavu, aby se na Tetičku podíval. Tetička si povzdechla a řekla: „Dostaneš se do potíží i během poklidných dob na akademii. Ale teď je akademie plná problémů, jsi si jistý, že chceš jít ven?”

Liola pomalu zvedl hlavu ještě víc. V jeho stříbrných očích už nebyl ani náznak toho, že by chtěl utéct. Prázdně zíral do Tetiččiných očí. „Pokud nepůjdu ven, co se mnou uděláš? Budeš mě tu držet navěky?”

„Pokud dokážeš čelit každé těžkosti, Tetička by tě radši vypustila ven, abys mohl svobodně létat.”

Tetička se usmála, až jí byly vidět zuby, ale pak poklesla na duchu: „Ale pokud si zase naběhneš do nějakého problému a pak se schováš, tak radši zůstaň tady.”

Liola přemýšlel o všem, co do teď udělal: slíbil Anis, že už nikdy neuteče od skutečného důvodu, proč se setkali, ale zatímco hledal ty poklidné dny, copak od té doby, co Anis opustil, pořád neutíkal? Utekl do cizího světa, utekl do akademie a dokonce utekl do Temné Ulice... Ironií toho všeho bylo, že čím víc utíkal, tím víc se do toho zaplétal. Kdyby už neutíkal...

...V tom případě by se měl postavit svým problémům a porazit každého, kdo mu bude stát v cestě!

Liolovy stříbrné oči zazářily a on pak klidně, ale s důvěrou řekl Tetičce: „Jdu ven a už se nevrátím.”

Tetičku to potěšilo a přikývla a zároveň pohnula svým tělem stranou. „Jo, nejsi ten typ, co by mohl být šéfkuchařem. Jdi, chlapče, najdi si své místo na obloze.”

Když Liola viděl Tetiččiny laskavé oči, z nějakého důvodu se mu do srdce vplížilo teplo. Poté, co na Tetiččina slova upřímně kývl, vykročil z malé místnosti.

Když vyšel z kuchyně, viděl, že kolem nikdo není, a tak si rychle sundal svou čarodějnickou róbu a odhalil stříbrně lemovaný rytířský stejnokroj pod ním. Nasadil si masku a róbu odhodil na strom vedle, pak Liola bez zaváhání použil svou nejvyšší rychlost a spěchal k Baolilongovi.

Když se uváží, že vrahové vítězí téměř čistě kvůli rychlosti, Liolova rychlost byla víc než úžasná. Když po cestě předbíhal nějakého člověka, ten člověk cítil jen lehký vánek, a tudíž si nebyl vůbec vědom toho, že kolem něj někdo prošel. Liola se okamžitě dostal na místo, kde byl Baolilong, a také spatřil nastalou situaci.

Baolilonga v jeho podobě malého draka obklíčilo pár stříbrných a zlatých rytířů. Jeden z těch zlatých rytířů na Baolilonga naštvaně křičel.

Baolilong plakal a zároveň zoufale křičel: „Ne! Ne! Baolilong s váma nechce jít a Baolilong nechce změnit pána! Ne, bééé...”

Muž v černém, zlatě lemovaném rytířském stejnokroji naštvaně řekl: „Nesmysl! Jako Posvátný bílý drak si musíš za pána vybrat někoho z královské rodiny z Dračí říše, jak sis mohl za pána vybrat náhodného cizince!”

„Ach jo, sice jsem slyšel, že tenhle Posvátný bílý drak je naivní a dětinský a postrádá temperament Posvátných bílých draků, nikdy jsem si nepředstavoval, že by udělal tak strašlivou chybu...” povzdechl si jiný rytíř a zakroutil hlavou.

„Tohle je zlé, zdá se, že tomuhle Posvátnému bílému drakovi nemůžeme svěřit tak důležitou povinnost.”

Baolilong to všechno slyšel a ačkoli z toho chápal jen trochu, věděl, že nadávají jenom jemu. Z jeho růžových velkých očí se koulelo víc a víc slz.

Liola si najednou uvědomil, že kromě rytířů kolem Baolilonga jsou i jeho kamarádi. Ale co ho opravdu šokovalo, bylo to, že Daylight ležel na zemi v bezvědomí.

Anežka ležela Daylightovi na hrudi a ramena se jí třásla, jak vzlykala. Na druhou stranu Meinan na ty rytíře zíral s dosud neviděným hněvem v očích.

Když Liola prozkoumal svoje okolí, byl si jistý, že se stalo něco velkého. Ti rytíři pravděpodobně odhalili Baolilongovu skutečnou totožnost a rozhodli se ho silou unést nebo ho přinutit vybrat si jiného pána.

Daylight jako skutečný rytíř a jeho dobrý kamarád jim přirozeně nedovolil Baolilonga trápit. Ale Daylight byl modrý rytíř, a proto se těm zlatým a stříbrným rytířům nemohl rovnat, a tudíž to skončilo jeho prohrou.

Když Liola viděl, že jsou jeho přátelé zranění, protože se snažili chránit jeho draka, cítil se hůř, než kdyby byl zraněný on. Rychle rozproudil své Ki a jeho hbité tělo v okamžiku stálo před Baolilongem. Zvedl ho a v okamžiku se přesunul.

Během tohohle všeho ho sice pár zlatých rytířů vidělo, ale neměli čas jej zastavit, takže nemohli dělat nic jiného než přihlížet, jak Baolilonga nese k Daylightovi a ostatním.

„Li... Stříbrná Masko!” Meinan byl celý vyjevený, když se Liola najednou objevil přímo před ním s Baolilongem v rukách.

Po počátečním šoku Meinan bez zaváhání zakřičel: „Stříbrná Masko! Dej těm mizerům lekci! Oni... nejenom že Daylighta zmlátili do bezvědomí, ale taky Anežce zlomili zápěstí, protože řídila mecha.”

Liola přimhouřil oči a koutkem oka se podíval po Anežčině zápěstí. A opravdu Anežčino pravé zápěstí bylo namodralé a nateklé jako bochánek a vypadalo to, že má několik kostí zlomených.

V tom samém okamžiku Anežka zvedla hlavu, ze zarudlých očích jí tekly slzy, když Liolovi říkala: „Já budu v pořádku, ale Daylightovi zlomili meč a i Plamínek je vážně zraněný. Daylight z toho byl vážně nešťastný. Li-Li... prosím, pomsti Daylighta!”

Po Anežčiných slovech byl Liola rozlícený do nepříčetnosti. V jeho očích planul strašlivý plamen, ale nic neřekl. Položil Baolilonga Meinanovi do náručí a řekl mu: „Meinane, použij svůj ochranný štít. Nedopustím, aby tě nějak fyzicky zranili.”

Ačkoli proti nim stáli dva zlatí rytíři a pět stříbrných, Meinan o Liolovi ani na vteřinu nepochyboval a věřil, že tuhle nespravedlnost rozhodně napraví. Teď musel jen udržovat svůj štít, aby ochránil své kamarády, aby se Liola nemusel bát o nikoho jiného než o sebe.

Meinan začal zaříkat a kolem něj a jeho kamarádů se natěsno ovinul světle modrý ochranný štít.

„Ty? Stříbrný rytíř?” Stříbrný rytíř stojící proti Liolovi se zasmál a zesměšňoval ho.

Ten muž před ním měl sice na tváři masku, ale soudil, že mu je méně než třicet, v tom nejlepším případě to byl člověk, co to jen stěží dotáhl do stříbrného řádu. Stříbrný rytíř se usmál, protože on byl stříbrný rytíř už deset let.

„Vaše Výsosti, druhý princi, dovolíte mi vypořádat se s tímto arogantním stříbrným rytířem?”

Stříbrný rytíř se otočil, aby požádal Lattého, co stál uprostřed skupiny rytířů. Ale Latté zíral na Liolovu masku. Tvářil se nějak divně, ale po chvilce uvažování jenom mávl rukou a svolil.

Stříbrný rytíř odvážně nakráčel k Liolovi. Uvažoval, jak porazit svého protivníka co nejstrašlivěji, ale aby to pořád vypadalo snadno. Ale neměl ponětí, že Latté už věděl, že prohraje a že ho do boje poslal jen proto, aby vyzkoušel schopnosti Stříbrné Masky. Přece jenom paladin Lancelot řekl, že Stříbrná Maska je nejmocnější génius v Kung Fu, co kdy viděl. Soudě podle jejich nadání Liola už Lattého dalece překonal, možná že překonal i samotného Lancelota.

Nezdálo se, že by Liolu nějak zajímalo, že stříbrný rytíř předstoupil.

Troufal si se zaručit, že v soubojích jeden na jednoho se mu nikdo ze zde přítomných nemohl rovnat. Dokonce i skupinové boje byly vrahovou silnou stránkou. Dokud ti rytíři nebudou schopni spolupracovat, pak není možné, aby vůbec měli nějakou šanci jej porazit.

Liola věděl, že spolupracující rytíři mohou být schopni vytvořit působivou formaci, ale tihle zlatí a stříbrní rytíři toho nikdy nebudou schopni. Silní si vždycky mysleli, že je na světě nikdo neporazí, a proč by tedy měli vědět, jak stát ve formaci s ostatními?

Liola vytáhl Zlomené stříbro. Měl nutkání jej odpouzdřit, protože ti lidé zranili jeho kamarády, jeho jediné přátele, co kdy měl.

Stříbrný rytíř také vytasil svůj meč a vypustil svou pýchu – svou stříbrnou auru. Okraje aury měly mírně jinou barvu a Liola si pomyslel, že bude tak nanejvýš deset od zlatého řádu.

Liola konečně ovládl to nutkání. Když Zlomené stříbro nechá v pouzdře, tak bude moct bojovat do sytosti a nebude se muset bát, že ty zatracené rytíře náhodou zabije.

Dá se jim vůbec říkat rytíři? Liola si vzpomněl na Daylighta. On... on byl jediný opravdový rytíř!

„Já, stříbrný rytíř Kalaka, tě tímto vyzývám na rytířský souboj.” Stříbrný rytíř si neochotně prošel formalitou rytířského souboje.

„Přijímám.”

To jedno prosté slovo pomalu vyšlo Liolovi z úst, jako kdyby to byl výrok soudce u jednání. Jak to ten stříbrný rytíř slyšel, zatřásl se. Proč ze slov toho muže vychází takový chladný pocit?

Jakmile to Liola dořekl, problesklo mu v očích světlo.

Stříbrný rytíř viděl, že Stříbrná Maska stojí na místě, ale divné bylo, že viděl další Stříbrnou Masku přímo před sebou.

Zatímco o tom stále uvažoval, Zlomené stříbro jej už ztěžka udeřilo do každého místa na těle. Ano, po celém těle. Cítil jenom, že dostal řádný výprask, ale nedokázal rozpoznat, kde dostal ránu jako první a kde přistála poslední.

Oprava, věděl, kam dopadla poslední rána, protože Liola ho dlaní silně udeřil do břicha a on kvůli tomu odletěl.

Letěl přesně do míst, kde stáli ostatní rytíři, a mířil přesně na Lattého. Pár rytířů zpanikařilo a předstoupili ve snaze zastavit tělo toho stříbrného rytíře, aby nenarazil do prince.

Když se o to snažil první člověk, okamžitě si uvědomil, že je něco špatně a že to tělo nedokáže zastavit, a tak se k letícímu stříbrnému rytíři otočil zády a ruce položil na dva rytíře vedle něj. Ti dva rytíři si také brzy uvědomili, v jak trapné situaci se to ocitli, a pomohli mu zastavit tělo letícího stříbrného rytíře. Ale i ve třech museli kvůli tomu nárazu o krok ustoupit.

Jediné slovo, co dokázalo popsat Lattého pohled, byl „vyděšený”.

Stříbrná Maska ani neuvolnil svou auru a přitom už způsobil, že jeho stříbrní rytíři vypadali takhle neschopně.

Mohlo by to být tak, že Lancelot mluvil pravdu? Že i když by bojoval naplno, že si nevěří, že by proti němu vyhrál?

Liolovy oči zchladly a ukázal na všechny rytíře. „Já, Stříbrná Maska, vás všechny tímto vyzývám na rytířský souboj!”

Tohle všechny přítomné rytíře šokovalo. Jeden zlatý rytíř na Stříbrnou Masku naštvaně křičel: „Jeden malý stříbrný rytíř má tu drzost vyzvat na souboj zlatý řád a dokonce tolik rytířů najednou. To naprosto ignoruješ rytířský řád?!”

Liola stál zpříma a nasadil podivný úsměv. „Cože? Bojíš se, že i v takové přesile se mnou prohraješ a že potom nebudeš vědět, kam se hanbou schovat?”

Zlatí a stříbrní rytíři nemohli vystát takovou urážku a vytasili meče.

Jedině druhý princ Latté se nehýbal. Jelikož věděl, že ten člověk před ním by mohl silou překonat i Lancelota, tak s ním bojovat nechtěl. Princ z Dračí říše nemůže nikdy prohrát!

„Ne!” zaječel Latté na rytíře. „Rytířský kodex nám nedovoluje zaútočit v přesile na jednoho člověka. Zapomeňme na to. Jeho Veličenstvo je pořád na této akademii a já nechci působit další problémy. Přestaneme.”

Ten druhý zlatý rytíř zbledl, ale přesto Lattého rozkaz splnil a naštvaně schoval meč.

Zároveň zakřičel na Liolu: „Tentokrát jsi měl štěstí, velkorysý princ ti odpustil.”

Liolovi se to celé zdálo směšné. Možná že rytíři neviděli Lattého výraz, protože k němu stáli zády, ale Liola to viděl jasně: Lattého vyděšený výraz Liolu nemohl oklamat. Vypadalo to, že tenhle druhý princ opravdu znal jeho skutečnou sílu.

Měl by je nechat jít? Liola o tom stále přemýšlel, ale najednou se stalo něco divného.

Původně jasná obloha se najednou zatáhla temnými mraky a z těch mraků vyletěl blesk. A pak několik blesků uhodilo do míst mezi Liolou a Lattém. Rytíři si uvědomili, že je něco špatně a všichni vytasili meče a uvolnili své zlaté a stříbrné aury.

Poté, co Latté uvolnil svou auru, aby se chránil, zaječel na Liolu: „Co to kruci děláš? Hodláš se postavit mě, druhému princi z Dračí říše?”

Když se vzalo v úvahu, že Liola o magii věděl jen své polovičaté léčivé kouzlo, opravdu neměl ponětí, co se to dělo. Otočil se, aby zkontroloval své kamarády, a viděl, že i Meinan je naprosto zmatený, ale jeho ochranný štít zůstal netknutý.

Liola Meinanovu štítu věřil stejnou měrou jako svému Kung Fu, takže se nemusel bát, že by ty blesky zranily jeho přátele, a soustředil se na pozorování toho zvláštního úkazu.

Zdálo se, že i dav kolem začal zmatkovat. Všichni na Aklanské akademii a dokonce i celé hlavní město Aklan vidělo tuhle šokující scénu: nad Aklanskou akademií se nakupil obrovský černočerný mrak.

„Já, černý dračí král Miluo, tímto prohlašuji světu, že povedu mecha a čaroděje, a vyhlásím celému světu válku!”

Všichni v hlavním městě viděli Miluovo tělo jako hora, jak visí ve vzduchu. Den se najednou proměnil na noc. Jeho lesklé šupiny soupeřily s krásou hvězd a jeho obrovské drápy vypadaly, že by mohly snadno roztrhnout nebe vejpůl. Jeho velikost, krása a strašlivá svrchovanost světu oznámila sílu černého dračího krále a zároveň i konec míru.

Do země uhodil obrovský blesk, vypadalo to, jako by oblohu rozsekl napůl.

Liola vytipoval, kam ten blesk uhodí, a tak rychle ustoupil a schoval se pod Meinanův štít. V tom samém okamžiku Meinan zvýšil sílu štítu na maximum a silou ten blesk zastavil.

Ale ti rytíři neměli Liolovu rychlost, aby mohli uniknout, ani neměli někoho jako Meinana, co by ten blesk zastavil.

Pod oslepujícím sloupem blesku bylo neustále slyšet bolestivé úpění a výkřiky a některé z nich zněly velmi ostře. Samotné ty hlasy se snažily vyjádřit hrůzu a smutek smrti.

Liola byl vrah. Dokázal jasně rozpoznat křik lidí před smrtí. Po tuctu vteřin zalitých sloupcem blesku si byl Liola jistý... nikdo nepřežil.

Miluo... zesílil. Ten útok byl skoro nepředstavitelně mocný.

Liola naprosto cítil hrůzu toho útoku. Kvůli téhle obrovské moci se dokonce i vrah trochu zatřásl. Dokonce i když Anis slíbil, že už nezabije, obával se, že proti Miluovi by nebyl schopen vyhrát a možná bude velmi dlouho trvat, než to dokáže.

Liola se ustaraně podíval na Meinana. Útok dostatečně silný na to, aby zabil dva zlaté rytíře, opravdu ho Meinan dokázal zastavit? Ale divné bylo, že Meinan se nezdál být vyčerpaný nebo v bolesti, místo toho byl zmatený. Zdálo se, že chtěl Liolovi něco říct, ale nic mu neřekl, protože se soustředil na udržování své magie.

Liola sice nevěděl, proč je Meinan zmatený, ale když viděl, že se nezdá mít žádné těžkosti, ulevilo se mu.

Po chvilce vykřikl hluboký hořký hlas: „Můj synu, Latté!”

Liola cítil, že se k nim zvrchu blíží další nezměrná moc.

A jak tahle moc zaútočila, obrovský blesk zmizel. Teprve pak Liola a ostatní viděli, co se děje.

Viděli, že nedaleko stojí Dračí císař, Barbalis a vůdcové z Obchodní Aliance. Na jejich tváře bylo těžké se podívat.

Delikátní tvář Dračího císaře byla plná bolesti a žalu. Jeden muž přišel k Lattého zuhelnatělému tělu a s nevírou ze země sebral řetízek, řetízek s dračím křížkem.

„Druhý nejstarší císařský bratře...” Ten muž, co zvedl ten řetízek, byl člověk, s kterým se Kaiser zrovna setkal, Cappuccino.

Na jeho tváři se zračila nevíra, ale řetízek v jeho ruce byl pevný důkaz, že to mrtvé tělo před ním je opravdu druhý princ z Dračí říše, Latté.

Liola byl v šoku, kvůli dračímu řetízku, Anisině majetku. Liola konečně pochopil, jak těžké je ten řetízek nemít.

Předtím, když ho neviděl, se cítil jen prázdně. Ale teď když ten řetízek měl před vlastníma očima uvnitř něj vybuchl každý jednotlivý pocit, co vůči tomu řetízku a Anis cítil.

Zoufale si přál si jej znovu připnout kolem krku, ale velmi dobře věděl, že tahle situace mu to nikdy nedopřeje. Liola sklonil hlavu, pevně zatnul pěst, až se mu nehty zaryly do masa.

Pak Dračí císař zvedl hlavu a ochraptělým hlasem řekl Miluovi: „Miluo, způsobil jsi mi spoustu problémů a já jsem si ani slovem nestěžoval. Přece jenom to mojí chybou přišla Bairui, tvoje žena, o život, ale proč si svůj hněv musíš vybíjet na ostatních? Proč jsi musel zabít moje nevinné dítě a tucet rytířů? Co jsi pozbyl svou dračí hrdost?”

Ve vzduchu se ozýval Miluův hlasitý smích. Po chvíli se uklidnil. „Co pro mě byla Bairui? NIC. Až porazím svět, VŠECHNO bude mé!”

„Takový absurdní drak!” vyčinila mu Červená vůdkyně naštvaně.

Miluo k ní nemilosrdně střelil bleskem, ale ten útok zablokovalo elegantní fialové světlo. Všichni si všimli, že i aura Dračího císaře je jedinečná – fialová.

Dračímu císaři poklesla nálada. „Černý dračí králi Miluo, pokud si svou chybu hned neuvědomíš a nebudeš se kát, tak na tebe Dračí říše vydá další rozkaz k zabití!”

Ale Miluo na všechny shlédl a řekl: „Jen do toho. Zjistíte, že moji přátelé jsou mnohem početnější, než si myslíte. Mezi vámi se plazí zrádci. Kdo jsou vaši spojenci a kdo jsou zrádci? To nikdy nepoznáte, dokud se nenahlásíte samotnému ďáblu v pekle.”

Než měli lidi vůbec čas odpovědět, Černý dračí král zmizel stejně rychle jako se objevil. Zůstala po něm jen slunečná obloha a pár roztrhaných černých mraků.

„Papa!”

Liolovu pozornost upoutal Baolilongův výkřik, ale když se podíval jeho směrem, uvědomil si, že Baolilong se nedívá na něj, ale na neblahé černé mraky na obloze...

----------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>