KNM - kapitola 39 (Grilování na auře)

Kapitola 39 – Grilování na auře

„Zatraceně! Je možné, že čarodějové na naší akademii jsou tygři, co předstírají, že jsou prasata?”

Když si Kaiser od Daylighta vyslechl, jak ve skutečnosti porazili Fialkovou akademii, spadla mu brada a řekl v nevíře. Samozřejmě jeho doširoka rozevřená pusa měla jiný účel. To proto, že zrovna jedli ve „Výborné grilovací restauraci” a Liola zrovna rozpálil gril.

Kaiser využil této příležitosti, kdy mu klesla brada, aby si do žaludku naházel víc masa.

„Bylo to skvělé. Do teď jsem nevěděl, že čarodějové jsou tak silní. Byl jsem takový ignorant,” řekl Daylight vzrušeně a začal jim vysvětlovat tehdejší situaci.

„Když jsme se dostali do Fialkové akademie, zjistili jsme, že už se na nás velmi prostě připravili. Na střeše celé akademie stálo nespočet děl, takže to naplánovali dopředu. Yizhou skutečně bránil Fialkovou akademii a vlny útoků jeho vodního draka byly velmi silné.”

Kaiser vystrčil hlavu a naštvaně zakřičel: „To stačí! Jdi k věci a přestaň chválit ostatní! Snižuješ naši vlastní prestiž.”

„Uch... No v každém případě kvůli té spoustě děl nemohli naši rytíři vyrazit do útoku a navíc i počet lidí, co mohli bojovat, vytrvale klesal. Když jsme byli bezmocní a mohli tak akorát bojovat, abychom si udrželi pozici, čarodějové najednou chtěli, aby všichni rytíři, co je vezou, utvořili kroužek, a zároveň aby Meinan vytvořil ochranný štít, aby zastavil útoky z děl z Fialkové akademie. Ach. Meinanův ochranný štít je ten nejlepší štít, co jsem kdy viděl. Ani po patnácti minutách dělové palby v něm nebyl ani důlek.”

Meinan, co stál stranou, zčervenal, zamával rukou a řekl: „Kdybys nezastavil Yizhoua, tak by mě přesekl vejpůl a nezáleželo by na tom, jak dobrý můj ochranný štít je.”

Daylight se skromně zasmál. Pod Kaiserovým naléhajícím pohledem Daylight spěšně pokračoval: „Po patnácti minutách se uprostřed kroužku čarodějů objevil magický kruh. Z něj vylétlo 10 obrovských elektrických blesků a bombardovaly Fialkovou akademii...”

„A pak? A pak?” pobízel Kaiser Daylighta zvědavě.

„A pak jsme začali záchrannou akci studentů z Fialkové akademie,” řekl Daylight upřímně.

„Fialková akademie se hroutila a studenti uvnitř úpěli bolestí, mnoho z nich bylo vážně zraněných. Protože jejich léčivé maxuny poškodily ty blesky, neměli jsme na výběr a museli jsme je dovézt zpět na Fialkovou akademii.”

„Takže proto jsme tě s Liolou viděli nést studenty z Fialkové akademie zpět na Aklanskou akademii.”

Teď, když si Kaiser vyslechl celý příběh, byl konečně spokojený.

„Daylight má to nejlaskavější srdce. Mnoho rytířů nechtělo nést studenty z Fialkové akademie a Daylight je musel přesvědčovat citováním rytířského kodexu. Teprve pak ty zraněné odvezli zpět.”

Anežka na Daylighta zírala s obdivem. Daylightovi z toho bylo trapně a zároveň řekl: „Každý na mém místě by udělal to samé.”

„Ach, vážně? Proč mám takový pocit, že já bych na ty mizery dupl?” zamumlal Kaiser s pohrdlivým výrazem. Proč by měl být rytířský k lidem, co s sebou přinášejí jenom potíže?

„Hej, Baolilongu, co jsi prase?! Zrovna si dojedl další talíř masa!” zakřičel Kaiser nespokojeně.

Baolilong, co zrovna žvýkal velkou flákotu, si Kaisera nevšímal.

Od té doby, co Kaiser popadl kus masa, co Baolilongovi visel z pusy, a za trest ho kopla elektřina, Kaiser velmi dobře chápal, že odtrhávat drakovi jídlo od tlamy je velmi nemoudré.

„Liolo! Další talíř s masem... Hej, přestaň si hrát se svojí aurou.” Kaiser se otočil a zakřičel na vraha, co zíral na svou vlastní krvavě rudou auru. Jeho mírné mračení naznačovalo, že je zmatený.

Když Liola uslyšel Kaiserův křik, zvedl hlavu, aby se na něj podíval, a pak rychle vyhodil největší kus masa do vzduchu. Když maso začalo padat k zemi, Liola zvedl ruku a obklopil to maso svou krvavě rudou aurou.

Už to nebyl jen Kaiser, co měl pusu dokořán. Všichni začali mít podezření, že Liola je závislý na hraní se svou aurou. Nemohl útočit na lidi, a tak používal svou auru, aby si svoje emoce vylíval na masu...

Ale co se stalo dál, každému vyjasnilo, že vrahové si nehrají, zvláště Liola ne. Jen se zaměřoval na „praktické využití”.

Kus masa velikosti lidské hlavy padl na talíř, co Liola připravil. Na rozdíl od zuhelnatělého kousku, co každý očekával, to byl šťavnatý kousek. Jeho svůdná vůně zpochybňovala zdrženlivost všech. Liola vzal nůž, co měl vedle. Několik záblesků a maso velikosti hlavy bylo nakrájené na plátky.

„Grilování... na auře?” Daylighta to nesmírně šokovalo. Jako rytíř byl na svou auru hrdý. Ale kdo by použil vlastní auru na grilování masa?

Liola pečlivě prozkoumal řez. Podle rudosti uvnitř bylo znát, že maso není dostatečně propečené, a vypadalo to, že bude muset použít trochu víc aury.

Liola rychle spočítal poměr mezi velikostí masa a množstvím aury, co použil. Zároveň to mírně nedopečené, ale dračí nejoblíbenější, maso dal Baolilongovi.

„Tohle je skvělý! Můj ty bože, grilování na auře! Nikdy v životě jsem nic takového nejedl.” Kaiser vyskočil a křičel: „Já chci barbecue na auře. Liolo, dej mi barbecue na auře.”

„Anežka chce taky kousek!” I Anežka vyskočila.

Meinan se sice staral o svůj zevnějšek, a tudíž neskákal nahoru a dolů a nekřičel, že chce maso, ale co se dalo soudit podle jeho zářících očí, tu touhu po mase měl prakticky napsanou na čele.

Liola své kamarády nezklamal. Vyhodil do vzduchu pár kousků masa a začal používat obě ruce. Ve vzduchu se objevilo pár záblesků rudého světla a maso spadlo na talíře, co Liola okamžitě položil na stůl.

Všichni viděli tu dobrotu a začali křičet: „Ať žije grilování na auře!”

Ale Liola jim ještě talíře nepodal, místo toho popadl hrst zeleniny a vyhodil je do vzduchu.

„Ach, ach, Anežka má ráda zeleninu!” zajásala Anežka.

„Zelenina je dobrá, zdravá!” Zdálo se, že Meinan zapomněl na svou image a začal jásat spolu s Anežkou.

Podobně jako předtím se ve vzduchu objevilo pár záblesků červeného světla a zelenina, podobně jako maso, také... Počkat, ne, zelenina ze vzduchu zmizela.

Všichni se podívali a viděli, že na maso, nad kterým ještě před několika chvilkami slintali, dopadl černočerný prášek a prakticky ho celé obalil. Skoro jako by jim to maso říkalo: „Sněz mě, chceš mě sníst? Pojď, jestli si troufáš...”

Jejich jásání utichlo.

Liola se také v tichosti díval na popelem pokryté maso a pomalu oznámil pravdu: „Selhal jsem.”

Kaiser se po chvilce konečně vzpamatoval z toho šoku. Předstíral, že je v pohodě, a řekl: „Co takhle další chod? Tohle řeknu rovnou: nechci zeleninu!”

Anežka a Meinan také zoufale kroutili hlavami a křičeli: „Žádnou zeleninu, žádnou zeleninu.”

Než měl vůbec Liola čas vysvětlit, že se ještě plně nenaučil techniku, takže příprava zeleniny selhala, a že se to tedy příště nestane, do místnosti dorazil Tetiččin hromový hlas: „Dětičky~~ Honem, honem, státníci z celého kontinentu už dorazili do vaší akademie. Bartercup mi volal a poháněl mě, abychom na akademii doručili jídlo. Celý týden budou všichni studenti na akademii k dispozici hostům jako číšníci a hostitelé. Bartercup říká, že každý student bude neplacený číšník.”

„Tenhle zatracenej stařík, určitě všechny ty peníze pro číšníky ztopil,” mumlal Kaiser.

„Už jsem Bartercupovi řekla, že vás všechny má poslat sem do restaurace jako číšníky.” Tetička si nervózně dupla. „Aiya, nevím, jestli nám tolik lidí bude stačit?”

„Jsme zodpovědní za jídlo?” zeptal se Daylight zvědavě.

Ačkoli Liolovo grilované maso bylo vskutku dobré, nezdálo se dostatečně delikátní, aby se naservírovalo státníkům z celého kontinentu. Pohostit všechny politické vůdce, to se opravdu nezdál být úkol pro Výbornou gril restauraci.

„Ano, dobře, všichni pojďte za mnou pro to nejlepší maso. Musíme se připravit na odchod.”

Všichni poslušně následovali Tetiččiny rozkazy řečené jejím gongovým hlasem a poté, co Tetičku následovali do mrazáku, začali pracovat jako pilné včeličky.

Těžce dřeli, aby přesunuli maso z mrazáku do transportního maxunu. Mnohokrát šli tam a zpět. Když byli všichni už tak unavení, že by se co nevidět zhroutili, Daylightovi to začalo připadat divné.

Ačkoli tu bylo šest nebo sedm lidi na přesouvání masa, Liola, Tetička a on přesunuli mnohem více masa než zbytek.

Daylight mohl na jeden zátah přenést víc než 100kg. Liola byl ještě úžasnější, kdyby nebylo skutečnosti, že už si to maso neměl kam dávat, tak by pravděpodobně přenesl 150kg na jeden zátah.

Na druhou stranu Tetička přenášela nepředstavitelné množství masa. Její tělo bylo robustní a zdálo se, že ji váha vůbec nevadí. Pravděpodobně na jeden zátah přesunula tolik masa jako všichni ostatní dohromady.

Když Daylight zvedl hlavu, aby se podíval na vrchol té hory masa, vážně se začal sám sebe ptát: Nebude tahle hromada masa jako hora až moc?

„Dobře, já zavezu maxun do akademie. Vy jděte po svých a setkáme se tam.”

Tetička naskočilo do kabiny zamýšlené pro dva lidi, ale kvůli jejímu velkému tělu nebylo možné, aby se tam vmáčkla útlá Anežka, takže neměli na výběr a museli souhlasně pokývat hlavou.

Když všichni vyšli z Výborné grilovací restaurace, uvědomili si, že venku je celkem povyk. Bylo tam moře lidí, co zoufale strkali jeden do druhého, a mířili na Aklanskou akademii.

Dav začal být víc a víc bláznivější, jak se ta původně malá tečka na obloze pomalu přibližovala, až bylo jasné, že to je řada draků. Mnoho lidí vykřiklo: „Dračí císař je tu!”

Daylight viděl, že se tím davem neprotlačí, a tak si povzdechl a telepaticky zavolal na Plamínka. Když ohnivý drak, Plamínek, uslyšel zavolání svého pána, okamžitě vylétl z okna koleje a náhodou letěl kolem té kolony draků, co zrovna přistála.

***

­„To je ale pěkný červený drak. Má pěkné barvy a nádherné držení těla za letu. Vypadá to, že má dobrého pána.”

Muž v bílém, zlatě lemovaném rytířském stejnokroji seskočil ze svého draka, zrovna když Plamínek prolétal kolem. Usmál se a vychutnával si tu scénu prolétávajícího Plamínka.

„Rauuuu~”

Drak vedle něj se zdál být nespokojený a hlasitě zařval, zatímco se hlavou zoufale otíral o svého pána. Tento drak byl náhodou také červený drak.

Ten muž nedokázal potlačit svůj smích. Poplácal draka po hlavě a řekl: „Já vím, Malý Kulový Blesk je ten nejlepší červený drak, co ty na to?”

„Královský mladší bratře, prosím, dbej na etiketu.” Zdálo se, že další muž v černém, zlatě lemovaném rytířském stejnokroji, co vypadal majestátně a klidně, byl nespokojený s chováním svého bratra.

„Ach, rozumím, druhý nejstarší královský bratře.”

Mladší muž se po té kritice okamžitě přestal usmívat, ale koutky jeho úst byly stále vytočené vzhůru, takže bylo očividné, že před svým bratrem jen předstírá.

A opravdu, jakmile se jeho starší bratr otočil, začal kopat do Malého kulového blesku nebo ho tahal za vousy a jinak projevoval svou dětinskost, kvůli čemuž se Malý kulový blesk cítil trapně.

Zhruba tucet dračích rytířů čekalo na nejdůležitější osobu. Z oblohy pomalu klesl sněhově bílý drak. Elegantní postoj toho draka zastínil všechny ostatní draky a člověk na jeho hřbetě vzbudil v každém rytíři dole úctu.

Ten člověk, co letěl na bílém drakovi, neměl rytířský stejnokroj, ale fialovou róbu. V tichosti stál na dračím hřbetě a své dlouhé stříbrné vlasy měl svázané dozadu.

Jeho fialové oči byly ještě krásnější než ta róba, co měl na sobě. Kvůli jeho výjimečně delikátní tváři byli všichni skeptičtí, co se jeho totožnosti týče, ale dračí koruna, co měl na hlavě, zadupala všechny tyto pochybnosti, jestli to je opravdu vůdce Dračí říše, Dračí císař.

Když ten sněhově bílý drak pomalu přistál na zemi, všichni dračí rytíři poklekli na jedno koleno. Ti dva muži ve zlatě lemovaném rytířském stejnokroji také rychle předstoupili, uklonili se a společně řekli: „Vítejte, Vaše Veličenstvo.”

„Mm.” Zdálo se, že císař je trochu duchem nepřítomný. „Můžete vstát.”

Po císařově svolení se všichni postavili. Sloužící, co stáli stranou, okamžitě přišli a rozvinuli před ním bílý koberec. Ten koberec se táhl od místa, kde stál císař, až ke vchodu do velké budovy.

Po obou stranách vchodu už stálo spousta lidí: Quisi a tři lidé ve vojenských uniformách různých barev. Také tam stál Barbalis, ale trochu před ostatními, aby Dračího císaře přivítal.

Zdálo se, že se Dračí císař konečně probral ze svého tranzu, sestoupil ze svého bílého draka a pomalu kráčel po bílém koberci. Když procházel kolem svých dvou synů, mrkl na hruď svého druhého syna a spatřil tam řetízek s křížem s dračími křídly.

Podíval se na svého syna, ale ten se zatvářil tvrdohlavě. Císař zase pomalu obrátil hlavu zpět dopředu a dál bez jediného slova kráčel ke Quisimu a ostatním.

Druhý princ se na znamení svého vítězství mírně pousmál a třetí princ se zvědavě, ale přesto ustaraně podíval na svého druhého staršího královského bratra a jeho řetízek s křížem.

I Barbalis a Quisi spatřili ten řetízek a také císařovu reakci. Oba dva si pomysleli:

Takže císař opravdu Lancelotovi nerozkázal Liolu o ten přívěšek okrást, místo toho to byl druhý princ.

I když si mysleli tohle, nikdy by nemohli císaře Dračí říše zanedbat.

Bylo tu pět zlatých rytířů a deset stříbrných rytířů. Byla to dostatečná síla, aby zničili hlavní město Aklanu.

Barbalis okamžitě předstoupil, na tváři jeden velký úsměv, jak říkal: „Vaše Veličenstvo, vítejte v našem skromném krámku... ne, v naší skromné akademii a je nám ctí, že jste přišel.”

Quisi odolával touze Barbalisovi ten jeho úsměv setřít z tváře a udržoval své chování jako státní premiér.

Klidně řekl: „Dlouho jsme se neviděli, Vaše Veličenstvo.”

Císařův pohled se přesunul na Quisiho. Poprvé se na jeho tváři objevily emoce.

Usmál se a řekl: „Vskutku to bylo dlouho, aklanský premiére, a i vy, tři vůdcové Obchodní Aliance.”

Vysoký muž ve žluté vojenské uniformě srdečně řekl: „Tohle je poprvé, co jsem se s dračím císařem setkal, a rozhodně má chování hodné krále.”

Štíhlý muž v zelené vojenské uniformě se plaše usmál a koktavě řekl: „Dobrý den, Vaše Veličenstvo.”

Jako poslední se žena v jasně červené vojenské uniformě hravě zasmála. „Vždycky jsem slyšela, že Dračího císaře vystihují přídavná jména jako majestátný a královský, ale teď když vás vidím, tak vypadáte jako krasavec a vůbec ne jako otec několika dětí.”

Když několik rytířů za císařem zaslechlo ten urážlivý výsměch, zdálo se, že je to rozzuřilo, a položili ruce na jílce zbraní.

Ale Dračí císař se usmál a zvedl pravou ruku na znamení, aby jeho rytíři přestali s tím, co zrovna dělali.

„Slyšel jsem, že Červený vůdce byl vždycky přímočarý a teď když jsem se s vámi setkal, se zdá, že to je pravda.”

Když to Červený vůdce Dračího císaře zaslechla, rozesmála se jako stříbrný zvoneček.

„Dobře, pojďte prosím všichni dovnitř. Aklanská akademie nenechává své hosty stát přede dveřmi,” pobízel je Barbalis hlasitě.

Nejdřív vstoupili vůdcové, následováni dvěma princi a pak nakonec jejich příslušné stráže.

Barbalis se podíval na červeného draka Plamínka, co kroužil u brány do akademie a v duchu si pomyslel: „Maylee, Maylee, doufám, že na toho stříbrookého uličníka dohlédneš. Ale upřímně řečeno pokud jej osud přinutí něco udělat, tak jak bys ho mohla zastavit?”

***

Na druhé straně i když Daylight zavolal Plamínka, takže mohli vstoupit na kampus, spatřili, že Barbalis vítá vůdce, a tak se nepřiblížili.

Kdyby se přiblížili, tak by je tucet rytířů rozpláclo jak mouchy nebo by je ty mecha řádu X zadupaly jako šváby. Se svým principem udržet se naživu mohli tak akorát kroužit ve vzduchu, zatímco čekali, až se vůdci dozdraví.

„Hej, Meinane, všichni si přivedli spoustu ochránců, proč si tvůj otec nic nevzal?” zeptal se Kaiser zvědavě.

Meinan odpověděl: „Ach, naše síla spočívá v obraně. Ačkoli by můj otec pravděpodobně nikoho neporazil, na světě není nikdo, kdo by ho dokázal zranit, takže nepotřebuje žádné stráže.”

„Říká kdo? Dokáže ochranný štít zablokovat i meče?” řekl Kaiser opovržlivě.

Meinan vážně odpověděl: Obyčejně ochranné štíty nedokážou zablokovat fyzické útoky, ale náš sdružený ochranný štít po předcích to dokáže, a můj otec si ho kolem sebe udržuje 24/7, takže i přepadení jsou na nic.”

„SDRUŽENÝ OCHRANNÝ ŠTÍT!”

Kaiserova tvář zazářila oslepujícím světlem a zároveň měl Meinan pocit, že zrovna řekl něco, co neměl.

S Kaiserovým zvykem (zne)užívat všech, jak jen mohl, řekl s úsměvem: „Takže od teď je moje bezpečí zcela v tvých rukách. Pokud mi i jen zkřiví vlásek na hlavě, tak za to budeš muset zaplatit!”

Meinan zbledl a zamával rukama a řekl: „Já nejsem jako můj táta. Já nedokážu udržovat sdružený štít neustále a i kdybych ho použil, tak ho nedokážu udržet dlouho...”

Kaiser Meinana poplácal po zádech. „Neboj se, neboj se. Liola je celkem silný. Musíš jen udržet sdružený ochranný štít, dokud Liola nepřátele nevyřídí.”

Meinan se tvářil celkem zahořkle a cítil se jako ovce ve vlčí mordě...

V porovnání s Meinanovou a Kaiserovou hravostí bylo Liolovo srdce jako v ohni.

Původně neměl žádnou naději znovu získat Anisin řetízek. Myslel si, že tu nemožnost bude moct použít jako důvod k tomu, aby se o to nepokoušel. Ale teď, když se mu vrátily jeho síly, a ten řetízek by dobře mohl být kolem krku Dračího císaře...

Liolovo jinak klidné srdce se zase rozčílilo. Skoro si chtěl nasadit masku, aby si vzal, co mu patří.

„Liolo.”

Kaiser se zatvářil nešťastně, když na Liolu zavolal. Pravděpodobně uhádl, na co Liola myslí, ale ukrást řetízek Dračímu císaři? Kaiser nebyl slepý. Viděl tucet stříbrných rytířů a výš a tři mecha řádu X.

Když na něj Kaiser zakřičel, Liola se probral ze svého tranzu a spatřil v Kaiserových očích varování. Liola si povzdechl a mírně kývl na znamení, že neudělá nic směšného.

„Dětičky, honem, Tetička vám dá práci.”

Než vůbec Plamínek doletěl do cíle, Tetička už je vábila svým gongovým hlasem.

Daylight Plamínkovi rozkázal co nejrychleji letět k Tetičce. Ale než přistáli, stalo se něco divného. Tucet draků stojící venku se najednou otočil k nim a podívali se na Baolilonga v jeho lidské podobě.

Všichni se zdáli zmatení, dokud bílý drak Dračího císaře elegantně nepřišel k nim a nepoklonil se Liolovi a ostatním. Ostatní draci spatřili, jak se bílý drak zachoval, napodobili jej a poklekli vedle něj.

„Zatraceně, draci vědí, jak pokleknout. Tohle jsem za celý život neviděl.”

Kaiser byl v šoku. Přemýšlel o tom, pak se obrátil na Liolu a řekl: „Tohle je pravděpodobně kvůli tobě. Copak jsi nějaké božstvo abnormalit?”

Liola sklonil hlavu, aby se podíval na Baolilonga, a zeptal se: „Proč klečí?”

Baolilong otevřel svoje nevinná růžová očka a řekl: „Nevím, ale všichni klečí před Baolilongem.”

Když Kaiser zaslechl Baolilongovu zbytečnou odpověď, šťouchl ho do čela, co připomínalo vejce, a řekl: „Mohli by mít draci ve zvyku poklekávat před drakem s nejnižší inteligencí?”

Přiběhla k nim Tetička a nervózně řekla Liolovi: „Děťátko, radši požádej svého draka, aby rozkázal ostatním, aby vstali. Pokud tohle někdo uvidí, tak by se všechno mohlo zhoršit.”

Liolovýma klidnýma očima probleskl dojem varování. Tahle Tetička...

Liola se Tetičky na nic neptal a řekl Baolilongovi: „Baolilongu, řekni jim, aby vstali. Taky požádej toho bílého draka, aby sem přišel a vysvětlil to.”

Baolilong poslechl, co mu táta řekl, a několikrát na draky zakřičel. Pak se draci po sobě několikrát podívali a odvrátili se od Baolilonga. Ale reakce bílého draka byla celkem divná. Vypadalo to, jako kdyby ho zasáhl nějaký šok, tlamu měl otevřenou dokořán a jeho předešlá elegance byla úplně pryč.

Kaiser do Baolilonga šťouchl ramenem. „Hej, nenasyto, cos jim řekl? Proč tenhle drak vypadá, že se co nevidět zblázní?”

Baolilong vítězoslavně řekl: „Baolilong řekl: Na co koukáte! To jste nikdy neviděli draka? Jestli ne, proč se nepodíváte na sebe!”

„Aiya, ty malej skrčku, ty víš jako mluvit, ale proč mi ten tón připadá tak známý?”

Kaiser naklonil hlavu ke straně ve snaze si vzpomenout, kde ten tón už slyšel.

Pohledy všech se upřely na Kaisera a jedině viník ještě stále přemýšlel, čí tón to je.

Baolilong znovu zakřičel, tentokrát na bílého draka. Baolilong se vždycky držel všeho, co mu táta řekl. Ačkoli to, jak to tímto následováním tátových slov dopadne, Baolilonga nikdy moc nezajímalo.

Bílý drak slyšel Baolilongův křik a zdálo se, že se probral ze svého tranzu a zavřel tlamu. Bílý drak elegantně přikývl a řekl tichým hlasem: „Princův pane, co bys rád, abych ti vysvětlil?”

Vrah začal přemýšlet. Princův pane bylo rozhodně určené jemu a on byl pán jenom jednoho draka, takže jeho drak, Baolilong, byl princ. Ti draci před ním poklekli, protože Baolilong byl dračí princ!

Liolovi potemněla tvář. Předtím odmítl být princem, ale teď je princův pán...

„Má dračí princ nějaké zodpovědnosti nebo povinnosti?” zeptal se Liola.

Jednoho dne zjistit, že jako pán dračího prince má nějaké povinnosti... to by to radši zjistil teď, alespoň... Liola nedokázal uvolnit svou nervózní tvář, takže se alespoň mohl připravit.

Bílého draka to ohromilo a váhavě řekl: „Obyčejně jenom jeden člověk na světě vlastní jednoho z nás, posvátných bílých draků, a to je císař Dračí říše. Kromě něj draci nemají žádné zvláštní povinnosti a to samé platí o princi, pokud tedy draci nečelí nebezpečí vyhynutí.”

Skvělé, Liolovi poklesla nálada ještě víc. Jeho dilema se vlastně změnilo z „jestli chce být princem Dračí říše” na to „jestli chce být císařem Dračí říše”. S jeho štěstím by draci mohli brzy čelit vyhynutí.

„Aiya, chlapče, v každém případě pro Tetičku připrav tohle maso tady. Musíme nasytit jejich draky, než se rytíři vrátí!”

Když přátelé spatřili Liolův výraz, začali se o něj bát ještě víc. Ale s Tetiččiným vysokodecibelovým křikem se zdálo, že zaměřil svou pozornost zpět na ni. Zeptal se zmateně: „Nasytit draky?”

„Jo. Tenhle týden jsme zodpovědní za krmení rytířských draků. Je v tom nějaký problém?”

Tetička zamrkala a její víčka vypadala, že jsou stejně pevné jako její bicepsy. Její čtvercová tvář se víc a víc přibližovala k té Liolově, jako kdyby se seržant ptal desátníka, jestli má problém s jeho rozkazy.

Dokonce i Liola musel o krok ustoupit. Zakroutil hlavou na znamení, že s tím není žádný problém.

„Skvělé!” Tetičky si založila ruce v bok a zakřičela: „Liola a já si vezmeme na starost opékání masa a ostatní odvedou draky na sportovní hřiště. Nechte je, kde se jim bude líbit, ale zapamatujte si, kde jsou. Za chvíli přijďte do kuchyně, abyste drakům přinesli maso.”

Kromě Daylightovy živé odpovědi všichni jen něco nezřetelně zamumlali a pak se začali rozhodovat, který drak vypadal nejvíc krotce.

Ohnivého draka se každý vyhýbal. Kdyby si nedávali pozor a kdyby na ně chrstnul oheň, tak by se z nich stalo barbecue.

Kaiser kroužil kolem bílého draka, aby se mu vyhnul. Už měl spoustu zábavy s Baolilongovou elektřinou a nechtěl to samé okusit od dospělého draka.

Anežka se skryla za Meinanem, jakmile spatřila většího draka než Plamínek a nechtěla vylézt.

Meinan měl o něco lepší náladu, když se uvážilo, že to on byl schopen zastavit útok černého dračího krále Milua, ale... stejně si od draků udržoval odstup. Ačkoli se dračí magie nebál, stejně se obával, že by jej draci mohli rozválcovat na palačinku.

Jediný člověk, co se skutečně nebál, byl ten, co den a noc trávil s drakem – Daylight. Vzal Plamínka, co se zmenšil na malého draka, a šel se setkat s novými přáteli.

Pro draky byl Plamínek stále ještě malý kluk, takže se k němu chovali celkem přátelsky. Jako zvířata rytířů se zdálo, že i Daylighta, jehož rytířská etiketa byla ukázková, celkem dost respektují. Bez přílišného povídání draci tiše následovali Daylighta a přesouvali se ke sportovním hřištím.

Když Kaiser a ostatní viděli, že Daylight situaci zvládl, neměli se čeho bát. Rozhodli se následovat draky, aby mohli potvrdit jejich pozici, a pak se vrátit do kuchyně pro maso.

Než ale odešel Kaiser, najednou se zastavil a otočil hlavu, aby řekl Liolovi: „Nikdy nevycházej z kuchyně, zvláště proto, abys šel na ten mítink!”

Liola chtěl odpovědět, že by nikdy nešel na mítink vůdců, ale pak pomyslel na ty nehody, co už se dřív staly.

Liola v klidu řekl: „Já... budu se snažit.”

Kaiser sice z této odpovědi nebyl šťastný, ale chápal, že se zdálo, jako by si s nimi osud zahrával, a že vždycky docházelo k náhodám, které je k něčemu nutily. Co se stane tentokrát?

***

Liola se pak obrátil, aby následoval Tetičku, zatímco v duchu přemýšlel: Anis byla moje důležitá kamarádka a její majetek je tedy také velmi důležitý. Ale moji kamarádi, co jsou pořád naživu, jsou důležitější, a nemůžu je zranit kvůli Anisinu majetku.

Tetička prošla skromnými vrátky vedoucí do rušné kuchyně. Tamější kuchaři jim přidělili malý koutek v kuchyni, byla to malá místnost určená na vaření vody.

Místnost byla tak malá, že se Tetička ani nevešla dovnitř, takže neměla na výběr a musela vaření svěřit Liolovi. Tetička stála u dveří a podávala Liolovi maso a Liola ho pak opekl na krvavé steaky (draci měli svoje jídlo rádi syrové).

Původně se chtěl Liola chovat vzorně a na vaření používat oheň. Ale problémem bylo, že každý kus masa byla velký jako polovina jeho těla. Dokonce i výjimečně nadanému kuchaři by zabralo nějakou chvilku, než by takovou obrovskou flákotu opekl. Při takovém tempu by sem ostatní přišli a byl by stěží opečený jen jeden kousek.

Liola chtěl to maso nakrájet na menší kousky a pak je opéct, ale Tetička ho zarazila, protože draci si rádi trhali sousta sami. Už tahle velikost byla pro draky celkem malá, takže je nemůžou nakrájet ještě na menší. Ale kdyby Liola rozpálil sporák na větší teplotu, tak by bylo maso na povrchu určitě spálené.

Liola se zamračil a rozhlédl se kolem sebe. Byl uvnitř velmi malé a odlehlé místnosti a jediné okno bylo umístěné celkem vysoko. Dokud někdo nepřitiskne tvář přímo do okna, tak by neměl vidět, co se děje uvnitř.

Liola okamžitě vypnul sporák a vyhodil velkou flákotu masa do vzduchu. Po záblesku červeného světla bylo maso velikosti poloviny lidského těla opečené do polosyrova.

Liola vyhodil maso ven a začal pracovat na další flákotě. Takhle to šlo ještě několik kousků, než Tetička podezíravě strčila hlavu dovnitř, ale po shlédnutí neřekla nic, aby ho zastavila. Tudíž se Liolovi ulevilo a dál pokračoval v grilování masa na své auře.

Během té doby se jen Kaiser odvážil strčit dovnitř hlavu a říct: „Liolo, jednu propeč pořádně, mám hlad.”

Liola vyhodil ven jeden dobře propečený steak a řekl: „Nezapomeň nakrmit Baolilonga.”

Ale Kaiser po něm jen zahlížel. „Jo, správně! Ten tucet flákot, co jsi opekl, snědl ten tvůj drak. Tvůj dračí princ ještě není sytý a ostatní draci se neodváží masa dotknout!”

… … …

--------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>