12K - kapitola 7

Kapitola 7

pozn.: Pro ty, co jsou mimo obraz. Kapitolu 6 najdete v kompletní třetí knize, odkaz najdete ve sloupci po levé straně s titulkem <přeložené novely>.

Kvůli tomu, že se jednotlivé kapitoly množily a množily a množily a množily a... ehm, až jich prostě bylo moc, jednotlivé kapitoly budou uvedené takto v příspěvcích a ke stažení budou dostupné jen kompletní svazky. Dík za pochopení :)

---------------------------------------------------
„Taiki, dneska můžeš jít ven z paláce.”

Letní slunovrat už byl vlastně před několika dny, ale Teiei ta slova vyslovila teprve teď. Ten den konečně nastal. Taiki položil jídelní hůlky, kterými jedl snídani.

„Dobře...”

Dneska ráno vstal časněji než obvykle a také oděv, který pro něj Sanshi připravila, byl mnohem zdobenější než obvykle. Taiki už se na tohle duševně připravil.

Youka ho jemně poplácala po zádech. „Nemusíš být takhle nervózní.”

„Youko, doprovodíš mě, až půjdu.”

Youka se usmála. „Ano, celou dobu budu u tebe.”

„A co Sanshi?” Taiki měl pocit, že řekne ne.

Teiei přikývla a její odpověď nebyla daleko od té, co chtěl slyšet. „Samozřejmě že Sanshi půjde s tebou. Ale Sanshi se musí schovat. Sice ji nebudeš moct vidět, ale určitě bude nablízku.”

Taiki si zklamaně povzdechl. Pokud se Sanshi bude muset skrýt nedaleko, tak to znamenalo, že až na to přijde, tak ho nebude držet za ruku, ani nemluvě o tom, že ho nebude jemně plácat po zádech.

„Rozumím...”

***

Teiei a Youka byly vpředu, je následovalo přes deset dalších nyosen a Taiki byl uprostřed, jak kráčeli po úzkých cestičkách, bez zastavení a až k bráně do paláce Houro.

Nyosen vpředu sundaly závoru z brány.

Než se dveře otevřely, Taiki si vzpomněl na širou divočinu, jež se nacházela vně bludiště, ale jakmile se dveře otevřely, scéna venku se naprosto změnila.

Tyčící se skaliska se rozprostírala ve vrstvách, tvořila jednu zelenou vlnu za druhou a mezi těmi skalisky byla rozlehlá louka a na ní byla záplava barev. Byly tam postavené stany jeden vedle druhého a všude bylo pověšeno mnoho vlajek. Byly tam postavené ploty z kůlů, k nimž byly přivázaní koně a jiná neobvyklá zvířata a na nichž visela výstroj a sušilo se tam prádlo. Ani nemluvě o těch různých lidech oblečených v různém oděvu.

Přesně takhle se tu zjevila rušná vesnice.

Taikiho to znepokojilo a nemohl si pomoct a chytil se Teiei za ruku.

„Není třeba se bát. Chceš se trochu vydýchat?”

Taiki očima vyjádřil souhlas, ještě víc se narovnal a zhluboka se nadechl.

Teiei ho držela za ruku a jala se vykročit. Muž u nedalekého stanu to spatřil a poklekl k úkloně. Tento pohyb se rozšířil jako vlna, jak diskutující lidé po celé louce poklekávali a klaněli se.

Taiki se Teiei chopil ještě pevněji a díval se přímo před sebe na třesoucí se jehlice na hlavách nyosen kráčejících před ním a doufal, že tohle z něj střese to utrpení, že na něj zírá nespočet očí.

„Jsi v pořádku?” zeptala se Youka zezadu laskavým hlasem.

„Ano... můžeme mluvit?”

„Ano, není třeba se ostýchat.”

„Dobře.”

Zdálo se, že ta ceremonie není tak složitá, jak si myslel, že bude. Díky tomu si úlevou vydechl.

„Tohle jsou všichni lidé?”

„Ne, zatím přišla jen polovina,” odpověděla Teiei.

„Ach bože...”

Když se rozhlédl, viděl kolem sebe spoustu lidí, co měli na sobě zbroj. Také tu bylo mnoho velmi mladých lidí a také hodně starých lidí, a bylo tu spoustu mužů, ale také hodně žen.

„Nemyslel jsem si, že tu bude tolik žen.”

Teiei se usmála, ale její úsměv nebyl přirozený jako obvykle, jako kdyby potlačovala své pocity. Pravděpodobně to bylo kvůli tomu, že i Teiei byla nervózní, ale jen to dávala najevo jinak.

„Ale samozřejmě... chtěl bys raději sloužit králi nebo královně?”

„Já nevím.”

Cesta od velké brány k paláci Hoto byla dlážděná kameny. Po stranách se shromáždilo mnoho dospělých, na kolenou a s hlavou skloněnou. Takováhle scéna vypadala nepřirozeně.

„Proč se každý klaní?”

„Vyjadřují ti svůj respekt.” Teiei věděla, že kdyby k vysvětlení použila slovo 'postavení', tak by jí Taiki pravděpodobně nerozuměl, a tak to neudělala.

„Mám je pozdravit?”

„Hned teď nemusíš. Pokud si přeješ s někým promluvit, můžeš mu říct, aby se postavil.”

„Můžu s nimi mluvit?”

„Po slavnosti vonných tyčinek ano. Pak se jich můžeš zeptat na cokoli.”

„Je tu spoustu velkých zvířat...”

„To jsou youju. Každý sem přijel na svém youju.”

„Ach...”

Některá zvířata vypadala jako tygři a jiná jako lvi, zatímco další vypadala jako koně a krávy.

„Youjuvé se dají také zkrotit?”

„Youju se loví a po zkrocení procházejí výcvikem. Pojď a dávej pozor. Pamatuj, že jakmile vejdeme dovnitř, musíš se jednou uklonit před oltářem.”

Taiki se přestal rozhlížet kolem, obrátil pohled dopředu a zjistil, že palác Hoto je přímo před ním.

Palác Hoto nebyl přesně takový jako budovy uvnitř areálu Houro, neboť všechny čtyři strany měly zdi. Jakmile byl Taiki z dohledu všech těch lidí, opravdu si úlevou oddechl.

Vnitřek paláce Hoto byl vysoký a prostorný a oltář byl naproti vchodu; vypadalo to hodně jako hlavní sál chrámu.

Taiki udělal, jak Teiei řekla, a jakmile se poklonil před oltářem, šel ke zdi a zapálil vonnou tyčinku. Pak jej vzali na pódium u zdi na pravé straně místnosti. Kdyby to byla místnost v Japonsku, dalo by se říci, že to pódium mělo zhruba 15 m2. Zadní stranou doléhalo na stěnu paláce a na třech zbývajících stranách visely bambusové rolety. Přední roleta už byla zdvižená a uvnitř byla židle. Z té židle bylo vidět všechno mezi vchodem do paláce a oltářem.

Taiki v klidu seděl na židli a sledoval, jak nyosen pilně zapalují vonné tyčinky. Najednou na sobě pocítil mnoho dychtivých pohledů, rozhlédl se a zjistil, že u vchodu do paláce Hoto se shromáždilo mnoho lidí. Jakmile nyosen s tyčinkami skončily, většina jich jedna za druhou přišla na pódium. Když se tam všichni usadili, stáhly rolety. Taiki si oddechl.

„Teď bys měl být víc v klidu,” řekla Teiei s úsměvem.

„Vážně mě znervóznilo, že na mě koukalo tolik lidí.”

„Co nevidět si na to zvykneš.”

„Můžu zavolat Sanshi?”

„Ano, když jsou rolety dole, tak ano.”

Jakmile to Teiei řekla, Taiki přivolal Sanshi a ona se v mžiku objevila u jeho nohou. Položil se na její leopardí část, zatímco ona kolem něj obtočila paže; takhle se cítil mnohem víc v bezpečí. Sanshi Taikimu ovinula hlavu, aby jej uklidnila, a Taiki cítil, jak jsou její ruce teplé.

„Vypadáš tak nervózně. Ale vlastně vůbec nemusíš být tak napjatý,” řekla Teiei s úsměvem.

„Moje mysl to ví, ale tělo ji neposlouchá... Co budu dělat teď?”

„Lidé, co přišli na horu, teď přijdou zapálit vonnou tyčinku. Jediné, co se po tobě chce, je, abys je při tom sledoval. Pokud tě to přestane bavit, můžeš jít ven a popovídat si s nimi.”

Když Teiei domluvila, byl už uvnitř člověk a zapaloval vonnou tyčinku. Tento první člověk se pohyboval neobvykle toporně a tímto způsobem došel až k oltáři.

„Taiki, cítíš nějaké ouki?” vyzvídala Teiei Taikimu u ucha. Taiki potřásl hlavou, myslel tím, že neví. Teiei pochopila, co tím Taiki míní.

„Nevadí. Pokud ouki ucítíš, tak nás můžeš zavolat a pošeptat nám to.”

„Dobře...”

Ten člověk, pro kterého zapalování vonných tyčinek nebylo vůbec snadné, došel před pódium a po úkloně poklekl. Tento muž byl dost starý, aby byl otcem, a byl velký a tlustý jako zápasník sumo. Taiki se snažil poslouchat, o čem si nyosen a ten muž pod pódiem povídají. Ačkoli se nezdálo, že by zjevení – ještě teď si Taiki nebyl jistý, jak se to projeví – přišlo kvůli tomu muži.

Když viděl, jak se Teiei němě dotazuje, zakroutil hlavou. Nestalo se nic zvláštního, co by se dalo považovat za zjevení. Taiki v tichosti pozoroval lidi, co jeden za druhým chodili zapalovat tyčinky, a po dvou dnech ho to začalo nudit.

Čtvrtého dne se konečně rozhodl, že se chce projít po venku.

Tyčinky se zapalovaly jen ráno a pouze několik hodin. Taiki seděl na pódiu a sledoval lidi zapalující tyčinky. Z počátku si myslel, že vidět jiné lidi kromě nyosen je velmi osvěžující. Jelikož každý člověk vypadal jinak a jejich oděv měl zvláštní znaky, bylo zajímavé ty rozdíly sledovat. Ale velmi rychle mu začalo připadat, že sedět na židli je velmi otravné.

Musel tu zůstat jen do poledne a pak se mohl vrátit do paláce, ale ta doba, co tu musel sedět, byla příliš dlouhá.

„Můžu se projít po venku?”

Jakmile nyosen na pódiu slyšely, jak se Taiki ptá, zašvitořily radostí, protože je to také přestalo bavit.

„Samozřejmě že můžeš,” odpověděla Youka se širokým úsměvem na tváři.

„To jste všechny jen čekaly, až se zeptám?”

„Ne tak docela,” řekla Youka, jak se zasmála. „Ale nemůžu říct, že to nebyla tak trochu otrava, protože dneska ráno už jsme pana Dýni viděly šestkrát.”

Ačkoli se nyosen snažily potlačit smích, moc se jim to nepodařilo a rozesmály se.

Někteří lidé chodili zapalovat tyčinky několikrát za den. A z těchto lidí ten první, co vešel do paláce hned první den, chodíval každý den a zopakoval to alespoň desetkrát, než se Taiki odebral do paláce Houro. Ten muž vypadal jako nějaký lenní pán z nějakého království, měl kulatou rudou tvář jako dýni, takže mu potají dali přezdívku „pan dýně”.

„Bude to nebezpečné, když půjdu ven?”

Teiei se usmála a řekla: „Budeme pořád s tebou. S tolika lidmi se nemáš čeho bát. I kdybychom potkali někoho se špatnými úmysly, tak lidé v okolí nebudou jen tak nečinně přihlížet. Rozhodně ti pomůžou, protože každý chce, abys viděl jen jeho nejlepší stránku.”

Deset lidí, co se snažilo proplížit do paláce Houro, bylo vykázáno z hory Hou, ale žádná z nyosen neměla v úmyslu o tom Taikiho informovat.

„Aha...”

„Až na to přijde, shromáždí se kolem tebe spoustu lidí a budou tě chtít pozdravit, ale to bude stejně lepší než tu sedět jako v pokání, ne? Myslím si, že je tu určitě spoustu lidí, co se nemůžou dočkat nového vládce, a bojím se, že nakonec tě všechny ty lichotky vyděsí.”

„Takže... co jim mám říkat?”

„Pokud najdeš krále, pak se drž starodávné tradice a poklekni před ním...”

„A pak mu budu přísahat, že jej nikdy neopustím, že vždycky uposlechnu jeho královský rozkaz, a odpřísáhnu mu svou věrnost?”

Teiei přikývla. „Správně.”

„Co když to není král?”

„Vzhledem k tomu, že teď je letní slunovrat, tak je tradicí říct: přeji ti vše nejlepší od slunovratu do rovnodennosti, nebo se také říká: přeji ti vše nejlepší od rovnodennosti do slunovratu.”

„Takže jim prostě popřeju štěstí do dalšího dne Ankou.”

„Ano.”

„Co když si to nebudu pamatovat a pomotám to?”

Teiei se usmála a Taikiho uklidnila: „Neboj se. To se nestane.”

„Sanshi půjde se mnou?”

„Sanshi se schová nedaleko. Ale nesmíš ji zavolat, když budeme v davu. Pokud to uděláš, tak jenom splaší koně a kijuy.”

Nyosen na pódiu Taikiho obestoupily a všichni zamířili k východu z paláce. Nyosen, co na pódiu nestály, je mohly jen závistivě pozorovat, neboť bylo jejich povinností celý den zůstat v paláci a dohlížet na lidi, co zapalovali tyčinky, a také řešit nejrůznější problémy těch, co přišli na horu.

Dalo se říci, že pro lidi, co se chtěli stát králem, bylo období výstupu na horu skvostnou ceremonií. Pro nyosen se to počítalo jako zábavná činnost.

Jen málo nyosen litovalo, že se nyosen stalo, ale takový dlouhý život některé stejně znaví. V období letního slunovratu nyosen strávily hodně času staráním se o svůj zevnějšek, ačkoli to nedělaly proto, aby vyjádřily svou důstojnost. Nyosen svou náklonností škádlily muže, co vystoupali na horu, byla to pro ně zábava. Někdy se ta hra změnila na vážnou záležitost a není neslýchané, že nyosen sestoupila z hory s mužem.

Pro Taikiho nebylo snadné opustit palác a byla smůla, že prvním člověkem, co jej přišel pozdravit, byl výše zmíněný pan Dýně. Musel si postavit tábor blízko paláce Hoto, aby mohl okamžitě přiběhnout, až Taiki a jeho doprovod vyjde z paláce.

Když poklekl, znělo to, jako kdyby na zem spadlo něco velmi těžkého, a čelem se udeřil o zem, pravděpodobně proto, že do své úklony vložil příliš mnoho síly. Nyosen se ze všech sil snažily udržet vážnou tvář, ale po téhle příhodě už nebyly schopné potlačit smích, stejně jako okolo stojící lidé, co jej viděli.

„Hou-houzankou, dneska vypadáte velmi spokojeně.” Pan Dýně byl tak nervózní, že jeho hlas zněl podivně. „Já jsem válečný důstojník z provincie Sui v království Tai. Mé jméno je Rohaku. J-já... původně jsem z kraje Nan'you z provincie Ba---”

Jelikož se krčil na zemi a mluvil velmi rychle a také kvůli nervozitě koktal, Taiki neslyšel moc dobře ty lichotky, co na něj byly namířené.

„Je mi nesmírnou ctí, že jsem vaše ctěné já schopen dnes pozdravit! Přeji vám mnoho dalších dlouhých let!”

Taiki nevěděl, co má dělat, a tak se podíval po Youce. Ta jeho směrem trochu vyklenula obočí. Taiki pochopil, co mu očima sdělovala, a klanícímu se muži řekl: „Přeji ti štěstí... do další rovnodennosti.”

Muž okamžitě vzhlédl a ramena mu najednou poklesla.

„...O-opravdu? A-aha...” řekl muž, přemýšlel nahlas a na tváři se mu objevil sklíčený výraz. Youka potlačila smích a zlehka Taikiho zatlačila do zad.

„Pojďme. Jak se budeme procházet, tak jen dělej přesně tohle.”

***

Taikiho obklopovala skupina nyosen, co za chůze znovu a znovu oplácela mužům pohledy. Po nějaké době jedna nyosen Taikimu tiše řekla: „Je dobře, že jsi ho přerušil. Jinak kdo ví, jak dlouho bychom ho museli poslouchat!”

„...Nemohl jsem najít příležitost ho přerušit.”

„Díky bohu, že se nestal tvým pánem, jinak by nebyl hoden, abys pod ním sloužil.”

Když Taiki viděl úlevu na nyosenině tváři, naklonil hlavu ke straně a zeptal se: „Ten muž nebyl dobrý?”

„Pokud obdržíš zjevení, nezáleží na tom, jestli je člověk dobrý nebo zlý. To jen že by bylo pro království Tai trapné, kdyby se králem mohla stát i taková dýně. Ačkoli není moc důležité, jestli je král pohledný nebo ne, všichni lidé jsou aspoň trošku marniví. Přinejmenším by král měl mít aspoň ždibec důstojnosti.”

„O...opravdu?”

Youka se usmála a řekla: „Neposlouchej ty jejich nesmysly. To nejdůležitější je, jestli jsi viděl zjevení nebo ne.”

Ostatní nyosen slyšely, jak to Youka Taikimu svědomitě vysvětluje, a přesto se na ni znovu zlehka obořily: „No tak, Youko. To sice říkáš, ale copak se kdy králem stal ošklivý člověk?”

„Správně, správně. To proto, že důstojnost člověka se dá spatřit i navenek. Navíc lidé, co se chtějí stát králem, musí mít královské vzezření, ať už se jedná o vzhled nebo o jejich chování.”

„Když jsme na veřejnosti, mluvte trochu tišeji,” varovala je Youka tiše a nyosen okamžitě přestaly mluvit.

Youka si nemohla pomoci a musela se nad tím pousmát. Sehnula se a řekla Taikimu: „Jejich hloupých řečí si nevšímej. Tvojí povinností je počkat na zjevení.”

„Dobře...”

Taikiho obklopovalo mnoho lidí a neustále mu lichotili, ale Taiki necítil, že by se stalo něco neobvyklého.

Lidí, co podniklo výstup, spolu se všemi jejich sloužícími, tu bylo více než tři sta. Kromě pánů, co sem přišli, aby zjistili, jestli by se mohli stát vládcem, i sloužící, co je následovali, měli příležitost být vybráni.

Bylo mnoho lidí, co Taikiho spatřilo a spěchalo k němu, ale také byli tací, co se rozhodli s ním nepromluvit, protože neměli v plánu vystoupit z davu a mluvit s ním. Nyosen mu také jednou zmiňovaly, že i když s budoucím králem nebude mluvit, stejně pozná, že je přítomen. Naneštěstí žádné zjevení nezaznamenal.

Oči všech, ať už to byli lidé, co s ním mluvili, nebo ti, co s ním nemluvili, byly naplněné očekáváním. Když si Taiki pomyslel, že nakonec nemá jak splnit očekávání většiny, zarmoutilo jej to.

Jakmile se dostali z davu, Taiki si vydechl. Youka to slyšela a znepokojilo ji to, takže se snažila zjistit, v jaké je náladě.

„Jsi unavený?”

„Ne. To jenom, že setkat se s tolika lidmi v tak krátkém čase je...”

„Už je po poledni. Chceš se vrátit do paláce Hoto? Pravděpodobně si chceš trochu odpočinout. Nebo můžeme jít přímo do paláce Houro.”

„Jo...”

Taiki přikývl a rozhlédl se kolem. Něco zahlédl a zatahal Youku za ruku.

„Youko, podívej! Ten pes má křídla!”

Ne tak daleko od stanů byl mezi koňmi uvázaný obrovský pes. V tom okamžiku se o to zvíře staralo několik mužů a žen.

„To je tenba. Chceš se na něj zajít podívat?”

„Můžu?”

„Žádný problém.” Youka vzala Taikiho za ruku a dovedla jej blíže ke stanu, u kterého byl pes uvázaný.

Ten pes měl obrovské bílé tělo a černou hlavu, ani nemluvě o křídlech, co měl složené na zádech. Byl nádherný.

„Není to... Houzankou? Přeji vám pevné zdraví.” Mezi těmi muži a ženami, co se o tenbu starali, ho jedna vysoká, silná žena poznala a spěšně jej pozdravila.

„Tenhle tenba je tvůj?”

„Ano.”

„Může se na něj Kou na chvíli podívat?”

„Bude mi ctí.”

Žena se usmála a pobídla Taikiho, aby se k tenbovi přiblížil. Taiki pod Youkinou ochranou se k němu blížil pomalu a s obavou a uvědomil si, že ve skutečnosti je tenba mnohem větší, než si prve myslel.

„Je tak veliký...” zamumlal Taiki.

„V porovnání s většinou tenbů je relativně malý,” odpověděla žena, co poklekla. Vypadalo to, že všech těch lidí, co se o něj starali, byla ona jeho pánem.

„Prosím, vstaň. Můžu si ho pohladit?”

„Děkuji, Houzankou. Samozřejmě že si jej můžeš pohladit. Je velmi krotký.”

Jakmile to Taiki uslyšel, chvíli váhal a pak ke zvířeti obezřetně natáhl ruku. Tenbova srst se leskla, ale na omak byla mnohem hrubější, než vypadala. Taiki ho podrbal na krku a tenba se spokojeným výrazem zavřel oči.

„Vážně je krotký... Má nějaké jméno?”

„Jmenuje se Hien.”

„Hien,” zopakoval Taiki. Hien s očima zavřenýma se lísal k Taikiho ruce, jak ho drbal pod ušima. „Kouše?”

„Neboj. Jen tak lidi nekouše. Tenbové jsou od přírody celkem krotcí youjuové. Navíc Hien je obzvláště něžný. Je mu velmi jasné, že některé lidi nesmí kousat.”

„Ten je ale chytrý.”

Taiki se s tou ženou celkem dlouho bavil o tenbovi. Velmi ho zajímalo, jak tenbu chytila, jak se o něj stará a jaký to je pocit letět na jeho hřbetě.

Ženiny odpovědi byly velmi snadno pochopitelné. Navíc k němu mluvila laskavě, její řeč byla zdvořilá a měla velmi jasný hlas. Z toho všeho měl Taiki pocit, že to je silný člověk.

Po pravdě řečeno Taiki stále nedokázal jen tak od pohledu odhadnout věk dospělých. Z jejího vzezření mohl jen hádat, že je pravděpodobně o hodně starší než Youka a Teiei.

Ale to mohlo být možná jen tím dojmem, co z ní měl. Bylo velmi složité porovnávat pocit, jaký měl z nyosen, a pocit z obyčejných lidí. Takže měl také pocit, že jejich věk se velmi lišil.

Nyosen byly obecně všechny velmi krásné. Všechny měly vždycky nádherné šaty a zdobené jehlice do vlasů, každá byla mimořádnější než druhá.

A naopak tato žena na sobě měla mužský oděv tmavé barvy a neměla na sobě jediný šperk. Svoje tmavě hnědé vlasy neměla sepnuté do drdolu, ale místo toho jí volně splývaly k ramenům. Byla vysoká a její pohyby byly elegantní a zdánlivě bez námahy. Byla pěkná, ale bylo to úplně jiné než krása Gyokuyou a nyosen. Bylo očividné, že je jiná než ony.

„Děkuji že jsi mě nechala podívat se na Hiena.” Taikimu se nechtělo sundávat ruku z Hienova těla.

„To nic. Věřím, že i Hienovi to udělalo radost.”

„Odkud jsi?”

„Z provincie Jou. Jsem generál jouské provinční armády, příjmením Risai. Moje jméno je Ryushi.”

Taikimu se zaleskly oči.

Každé království mělo devět provincií a každé vládl shukou, provinční správce. Vojsko, co správce ovládá, se nazývá Armáda provinčního pána, což se zkracuje na jednoduché 'provinční armáda'. Velikost tohoto vojska se liší v závislosti na velikosti provincie a pohybuje se od dvou do čtyř vojsk. Takže z toho vyplývá, že každá provincie má dva až čtyři lidi s hodností generála.

„Takže ty jsi generál.” Není divu, že mezi ní a nyosen byl takový rozdíl.

„Ano, snažím se ze všech sil.”

Jelikož si s ní Taiki výjimečně dobře rozuměl, nesnesl pomyšlení, že by ji měl zklamat, ale ať se na to díval, jak chtěl, nezískal žádné zjevení.

„...Přeji hodně štěstí do rovnodennosti.”

Na Risaině tváři se objevil náznak sebe odmítavého úšklebku, ale trvalo to jen okamžik. Okamžitě nasadila svůj předchozí úsměv a Taikimu se poklonila.

„Moc ti děkuji. Zdvořile ti přeji pevné zdraví.”

„Děkuji.”

Vybrat vhodného člověka byl úmorný úkol. Zdálo se, že zjevení se nebude zakládat na Taikiho oblibě nebo neoblibě, z čehož měl Taiki ještě horší pocit.

„Ach... když budu mít čas, můžu zase přijít za Hienem?”

Risai se zářivě usmála a řekla: „Samozřejmě, kdykoli.”

***

Když Taiki odešel od tenby a vracel se zpět, narazil na rvačku.

Na místě před ním se shromáždilo celkem dost lidí a Taiki přemýšlel, co se děje, když slyšel, jak si nyosen šeptají. Zaslechl slovo „rvačka” a bojácně popadl spodní část Youčiných šatů.

Jakékoli násilí, nehledě na to, která bytost v tom byla zapletená, děsila Taikiho ze stejného důvodu, totiž že se bál krve. Ale nebylo to tím, že by se bál, že ho někdo uhodí. On se ve skutečnosti bál samotného toho úkonu rány a zároveň jej děsili lidé, co to dělali.

„Co je to tu za pozdvižení?”

Teprve když lidé zaslechli nyosenin hlas, uvědomili si, že je Taiki přítomen, a uklonili se.

„Ehm... totiž...”

Vládci hory Hou, Houzankou, ze své podstaty nesnáší krev a násilí, takže veškeré nehody, co by způsobily krveprolití, jsou tu přísně zakázány. Ale když už k nějaké události dojde, viníci jsou z hory Hou okamžitě vykázáni.

„No vážně! Jak můžete být vy lidé z království Tai tak lehkomyslní a horkokrevní!” Nyosen už to dál nedokázala vydržet a jak se k davu blížila, křičela na ně.

Protože každé království mělo jiné místní zvyky a tradice, jejich národní charakter se také lišil. Lidé z království Tai byli známí svým elánem předstihnout druhé. Původně se charakteristiky království přenášely i na kirina, ale výjimka potvrzuje pravidlo.

„Přestaňte! Kde si myslíte, že jste?”

Když dav přihlížejících uslyšel nyosen, rozestoupil se před ní.

Uprostřed toho shromáždění stáli dva muži. Jeden z nich byl mohutný chlap, stavěný jako skála a v ruce držel dlouhý meč. V porovnání s ním vypadal druhý muž s rukama sbalenýma do pěstí malý, ačkoli bylo na první pohled poznat, že je dobře stavěný. Měl u pasu meč, ale netasil jej. Také každý bystrý člověk dokázal říct, že tento odvážný muž, ačkoli byl kratší, byl lepší než ten první.

To tento kurážný člověk Taikiho zaujal.

Jeho černá zbroj ostře kontrastovala s jeho bílými vlasy a pleť měl sluncem opálenou do hněda. Byl vysoký a jeho konstituce a pohyby byly hrozivě mrštné, vytvářelo to dojem, že je dravé zvíře.

Nyosen procházela vrstvami lidí s úmyslem ukončit ten boj, ale nečekala, že o výsledku už se rozhodlo. Muž s holýma rukama se vyhnul ráně mečem a pěstí srazil toho velkého chlápka.

Velký chlápek padl k zemi a nebyl schopen vstát. Muž se na něj podíval a řekl: „Jak se opovažuješ vytáhnout meč v počestné rezidenci pána hory Hou! Měl bys pánu vyjadřovat svou vděčnost.”

V pohybech toho muže nebyl ani ždibec arogance vítěze a jeho řeč byla skromná.

Jakmile tohle chladně řekl, otočil se a jeho oči se setkaly s Taikim.

Oči toho muže byly rudé, jako barva krve.

Taiki si nemohl pomoct a zlehka se chopil za Youčiny šaty. Ze samého svého srdce se Taiki toho muže bál.

Jak Taiki, připraven k odchodu, tahal Youku za šaty, ten muž se pomalu přiblížil a poklekl před ním.

„Nemyslel jsem si, že tu bude i houzankou.”

Mužův výraz velmi změkl, hodně tím vylepšil Taikiho první dojem. Lidé přišli Taikiho zdravit, takže neměl na výběr a musel tam stát a ještě pevněji se chopil Youčiných šatů.

„Je mi nesmírně líto, že jsem tady provedl takovou hrubou věc. Musím houzanka požádat o odpuštění.”

Taiki nebyl schopen odpovědět, takže za něj promluvila Youka. „Prosím, vyvarujte se působení dalších problémů na hoře Hou.”

„Je mi to opravdu líto!”

Youka držela Taikiho za ruku a teď mu s ní potřásla, aby jej uklidnila. Pak jej lehce poplácala po zádech a pomalu jej postrčila dopředu.

„Už je to v pořádku. Už tu není žádná rvačka. Naštěstí nebyl nikdo zraněn.”

Zdálo se, že to Youka říkala Taikimu, takže mohl jenom přikývnout. Taiki skutečně nebyl schopen cokoli říct, protože ten muž před ním jej opravdu vyděsil.

Muž klečící na zemi vypadal, že je starší než Risai. Vlasy měl velmi prostě svázané vzadu a zdálo se, že ta stříbrná barva září namodralým leskem. Možná to bylo kvůli tomuhle, že vypadal starší. Měl pohledné rysy a z koutků očí mu koukala bystrost. Jeho linie pohledu, co mířila přímo na Taikiho, byla ostrá jako šíp.

Muž se usmál a řekl: „Vypadá to, že jsem tě vážně vyděsil. Moc mě to mrzí.”

„To nemusí...” promluvil Taiki konečně. „Jen mě to trochu otřáslo... Odkud jsi?”

„Jsem z Kouki. Jsem generál Saku z královské armády království Tai.”

Když lidé kolem zaslechli jeho jméno, začali si mezi sebou šeptat, bylo z toho menší pozdvižení. Vypadalo to, že tento muž byl známý.

Královská armáda se skládala ze tří vojsk podléhajících přímo vládci. Spolu se třemi vojsky Kou z hlavního města, kterému velí pouze kirin, se nazývají Rokushi, Šest vojsk. Kirinové nejsou ze své podstaty schopni velet armádě, takže ve skutečnosti místo kirina velí vojskům vládce. A tudíž se Rokushi také říká Oushi, Královské vojsko.

„Moje jméno je Sou a říkají mi Gyousou.”

Jeho přímý pohled Taikiho děsil, ale musel říct pár slov. Rozpolcen těmi dvěma rozporuplnými pocity se mohl tak akorát zocelit a promluvit.

„Takže... jsi generál.”

Ačkoli byli oba dva generálové, Taiki měl pocit, že Gyousou je mnohem přísnější v porovnání s tím něžným dojmem, co získal z Risai.

Rozdíl mezi Gyousouem a Risai byl buď kvůli jejich osobnostem, nebo kvůli skutečnosti, že jejich postavení nebylo rovnocenné, když jeden z nich byl královský generál a druhý generál provinčního vojska. Taiki vážně neměl tušení proč.

„Ano. Pokorně jsem na nejvýš spokojen se svým uměním s mečem.”

Ačkoli řekl toto, Taiki měl pocit, že tento muž věří všem svým schopnostem. Jeho tělo bylo plné ambicí.

Taiki tu nemohl déle zůstat.

V té chvilce měl pocit, že určitě uvažuje, jestli by mohl být králem. Když si byl Taiki jistý, že se nepřihodilo nic nezvyklého, lehce zatahal Youku za rukáv.

„...Přeji hodně štěstí do rovnodennosti.”

Pro Taikiho nebylo lehké to vyslovit, ale teprve když to dořekl, byl schopen odvrátit zrak.

Gyousou uctivě kývl. Co se týče toho, jak se tvářil, Taiki neměl nejmenší ponětí.

Dav lidí kolem nich se znovu rozhučel.

„Takže Saku to není?”

Nevěděl, kdo to řekl, ale znělo to, jako by ten člověk zase začal doufat, že se z něj může stát panovník.

„Gyousou? Ach, generál Saku z Královské armády.”

Následujícího dne se Taiki zeptal Risai, generálky, kterou včera potkal, jestli zná Gyousoua.

Vůbec nevypadala otráveně a nadšeně Taikiho, co přišel na návštěvu za Hienem, přivítala. Když si nyosen povídaly s Risainými služebnými, Taiki seděl vedle Risai a Hiena.

„Madam Risai, ty jsi taky generál, že? Znáš ho?”

Risai zakroutila hlavou. „Jsem generál, ale jsem generál z provinční armády. Sir Gyousou je generál z armády pod přímým velením krále. Nemáme stejné společenské postavení.”

Dalo se říci, že rozdíl mezi generálem v provinční armádě a generálem v královské armádě byl obrovský. Královský generál mohl vstoupit do královského paláce a přímo mluvit s králem. Také se mohli účastnit ranního zasedání dvora a zaujmout postavení ve vládě. Generál ve vojsku provincie Kou je prostě jenom člověk ve vojsku. A proto, když se člověk stane královským generálem, není pochyb o tom, že to je králův důležitý poddaný.

„Takže podle toho je velmi slavný?”

„Ano. Považuje se za velmi známého šermíře a jeho vojáci jej opravdu respektují. Slyšela jsem, že se o něm říká, že je přímý a neoblomný, ale že je také inteligentní a dobře vychovaný.”

Jakmile to Risai dořekla, podívala se na Taikiho. „Zajímáš se o sira Gyousoua?”

„...Včera jsem se nachomýtl ke rvačce...”

Risai přikývla. „To jsem slyšela. Nějaký člověk byl podrážděný a naschvál sira Gyousoua provokoval. Vina leží na tom druhém člověku a ne na siru Gyousouovi. Podle všeho ten člověk sira Gyousoua velmi urazil. Jinak by k té roztržce nikdy nedošlo.”

„Takže tak to bylo...”

Risai se podívala přímo na Taikiho a zeptala se: „Je sir Gyousou král?”

Taiki rychle zakroutil hlavou. „Ne. To jenom, že jsem z něj vyděšený...”

Jelikož tohle nebylo přímo to, co Risai očekávala, zatvářila se zklamaně. „Och... Takže to nebyl sir Gyousou...”

„Tohle jsem slyšel lidi říkat i včera.”

Risai se usmála. „Není to srdečný člověk, ale také není strašlivý. Podle mě to je velmi silný muž.

V armádě je 12.500 vojáků a dokázat, aby jej každý z nich respektoval, není nic snadného. Udělal si své nepřátele, ale mnohem více má obdivovatelů. To, že sir Gyousou není králem, je trochu deprimující.”

„Také sira Gyousoua obdivuješ?”

Risai se probrala Hienovou srstí. „Ano! Ačkoli jsem nikdy neměla příležitost se s ním setkat, rozhodně ho velmi respektuji, protože už jsem také velela vojsku. A tudíž pokud by se sir Gyousou stal králem, tak bych určitě uznala jeho pravomoc.”

„Neměl jsem ponětí, že to je tak schopný člověk.”

Risai přikývla. „Pokud bychom se bavili o šermu, pak na prvním místě by byl král En a druhý sir Gyousou.”

„Och...”

„Myslím, že možná najdeš jiného člověka téměř stejného jako sir Gyousou, ale člověk, co má tak obrovskou podporu veřejnosti, je nadaný jak ve vojevůdství, tak v administrativním vedení a také oplývá vznešeností a prestiží, je velmi vzácný.”

Taiki přikývl.

(...Ale nevnukl mi žádné zjevení...)

„Je to škoda.” Tohle vyšlo ze samé hloubi Risaina srdce.

Každý, co měl co do činění s vojskem, věděl, že narazit na takové nadané lidi jako byl generál Saku z Královské armády, je velmi těžké. Bylo velkou výjimkou, že Gyousou se stal královským generálem v tak mladém věku. Říkalo se, že vzbouřenci, které Gyousou potlačil, jej nakonec začali velmi respektovat.

V jiných královstvích není těžké najít vojenského důstojníka, co je silný, nebo co je čestný, ale najít člověka, co má obě tyto vlastnosti a jehož sláva se rozléhá po všech královstvích, je nesmírně vzácné.

Po pravdě když Risai spěchala po cestě od brány Reikon a doslechla se, že mezi lidmi stoupajícími nahoru je Gyousou, v tom okamžiku věděla, že ona na trůn nenastoupí.

Jelikož byla soucitný generál, lidé o ni přemýšleli jako o laskavém a čestném vojenském důstojníkovi. Získala si pozornost lidí a jejich nejvyšší možné očekávání. Věřili, že má na to, aby byla zvolena, takže se vydala na pouť. Ale sama Risai si o sobě nikdy nemyslela, že je tou nejlepší kandidátkou. Věřila, že kdyby se porovnala s ostatními lidmi na světě, nebyla by schopna překonat Gyousoua.

„Je to opravdu... velmi škoda...” mumlala si Risai pro sebe.

Když to Taiki uslyšel, cítil se špatně, a tak řekl: „Podle mě by z madam Risai byla skvělá královna...”

Jak to Risai uslyšela, zasmála se. „To je pro mě kompliment. Děkuji.”

„Opravdu si to myslím.”

„Jsem poctěna, ale možná až příliš věříš lidem! Jsou lidé, co ti budou pochlebovat kvůli cti a bohatství,” řekla Risai napůl žertem, když se podívala na Taikiho. Taikiho to překvapilo.

„To ne!”

„Ano, takoví lidé jsou všude! Mezi lidmi, co sem přišli, je spousta těch, co nejsou schopni nastoupit na trůn, a tak se spoléhají na to, že se spřátelí s tebou nebo s budoucím králem, aby si vydláždili cestičku k vlastní budoucnosti.”

„Opravdu?”

„Je to politování hodné, ale ano. Například člověk jako já by mohl doufat, že až sestoupíš z hory a přijdeš do království Tai, povýšíš mě do královské armády.”

Taiki naklonil hlavu ke straně. „Myslím... že ty nejsi takový člověk.”

Risai se zasmála ještě šťastněji. „Opravdu víš, jak mluvit, Kou. Udělal jsi mi opravdu velkou radost.”

„Opravdu?”

„Opravdu,” smála se Risai, jak se postavila a oprášila si z oděvu slámu. „Vypadá to, že už i tvůj doprovod je hotový. Pokud ti to nevadí, prosím, dovol mi se z tebou projít kolem.”

--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>