Kapitola 37 – Zlomená pečeť
Jedno typické ráno měli všichni studenti na Aklanské akademii v plánu jít na vyučování jako obvykle. Všichni kromě několika studentů čarodějnictví, kteří neměli na výběr a museli zůstat na místě zvaném „Výborná grilovací restaurace”. Ale na druhou stranu dostali přednášku o tom Jak být číšníkem v grilovací restauraci.
„Naštěstí znáte Tetičku, jinak bychom se museli pořád držet princezny a Jasmíny.”
Anežka se líně složila na stůl. Protože ještě nebyl čas oběda, nebylo tam moc zákazníků, a tak si Anežka mohla dovolit trochu si zalenošit.
„Jo, ačkoli jsem s nimi v bezpečí, tak kdykoli jdu s nimi do třídy, zdá se mi, že všichni rytíři na mě zahlíží...”
Meinan pomyslel na ten týden, co musel chodit na rytířské přednášky, a instruktor ho skoro vyvolal, aby mu pomohl demonstrovat, jak můžou rytíři snadno porazit čaroděje. Oprava! Nebylo to o tom, jak je porazit, ale jak to udělat co nejrychleji.
„Pche, Tetička je neporazitelná. To... on... no dobrá, ona, dokáže rukou popadnout nepřítele jako kotě.”
Kaiser si překřížil nohy a pohodlně se usadil na židli, zatímco se smál studentům, co jim chtěli ublížit, ale Tetička je laskavě vyhodila z restaurace. Z počtu vyhozených studentů nebyli studenti, co museli být posláni na ošetřovnu kvůli zlomené kostrči, menšinou.
Co se týkalo Lioly, klidně seděl na židli jako vždycky. Byl spokojený s klidným životem, co vedl poslední dva týdny, a zároveň si potají přál, aby jeho klidný studentský život pokračoval.
„Dětičky~”
Když už jsme se zmínili o Tetičce, okamžitě zaslechli její měkký hlas. Jelikož už spolu strávili dlouhou dobu (dva týdny), dokázali rozpoznat, že se v jejím tónu odráží starost.
To už se zase schyluje k problémům? To snad ne.
Jak očekávali, studenti z jiných fakult se neodvažovali jít za školu, takže většina jich přicházela dělat problémy až po vyučování.
Tetička k nim přišla a její těžké tělo způsobilo, že se přitom země trochu třásla. Zdálo se, že se na Tetiččině svalnaté tváři objevilo zamračení.
Podle Kaiserova odhadu by to měla být ustaraná tvář. Kaiser okamžitě použil svou nejlepší podlézavou techniku. S jiskřícíma očima skočil před Tetičku a zakřičel pronikavým hlasem: „Tetičkooo, co se děje, co tě trápí? Řekni mi to a Kaiser pro tebe udělá cokoli... (za jeden zlaťák denně), i kdyby to znamenalo smrt!”
„Kaisírek je hodný chlapec.”
Tetička si povzdechla a vzduch vycházející z jejích úst Kaiserovi odfoukl vlasy z čela, načež jeho vlasy vypadaly jako plevel, a pak Tetička řekla: „Zapněte televizi a podívejte se na dnešní zprávy.”
Anežka poslušně zapnula televizi a holografický uvaděč neustále hlásil největší zprávy dne.
„...ohledně přání Dračího císaře setkat se s třemi lídry království, aklanský premiér se k tomu vyjádřil a doufá, že se mítink bude konat na Aklanské akademii. Kvůli tomu začala Fialková akademie značně protestovat, cituji: v posledním přeboru Aklanská akademie formálně přišla o své postavení nejlepší akademie a nahradila ji Fialková akademie. Proto by se tento mítink měl konat na Fialkové akademii. Poslali jsme reportéry, aby získali vyjádření obou rektorů.”
Holografický uvaděč zmizel a objevil se obraz rektora Fialkové akademie s jeho knírkem. Poté, co se dotkl svého dalíovského knírku a odkašlal si, řekl: „K úpadku Aklanské akademie nedošlo přes noc. Všichni rektoři na Aklanském kontinentu se dohodli na přeborech jako na způsobu, jak potvrdit, která akademie je nejlepší. Zástupci Aklanské akademie z finálního zápasu utekli kvůli strachu a v historii akademií je to ta největší urážka! Aklanská akademie už přišla o svou reputaci nejlepší akademie, a proto premiérovi Quisimu silně doporučuji, aby se tento mítink konal na Fialkové akademii!”
„Já slyším jenom to, jak mluvíš blbosti!”
Na obrazovce se najednou objevila Barbalisova obrovská tvář. „Zatracenej Quisi, pokud se opovážíš vzít mi můj titul nejlepšího rektora, tak si pak nestěžuj, že roztroubím tvoje tajemství!”
Všichni se podívali po Meinanovi a Kaiser se zvědavě zeptal: „Meinane, co má tvůj táta za tajemství?”
Meinan se rozpačitě zasmál. „Můj táta chodil na fakultu čarodějnictví na Aklanské akademii a slyšel jsem, že Barbalis byl jeho spolužák, takže... je možné, že na něj má Barbalis nějakou páku.”
Teď se obrazovka najednou rozdělila na tři části: nahoře byl vážný aklanský premiér Quisi. Ačkoli měl na tváři neurčitý úsměv, vycházela z něj nepopsatelně impozantní aura.
Jeho vzhled byl na hony vzdálený tomu, jak vypadal, když byl v pyramidě Temné arény. Kdyby se Meinan během toho všeho nechoval normálně, všichni by skoro uvěřili, že Quisi na obrazovce je podvodník.
A na dvou obrazovkách pod tím byl Barbalis a rektor Fialkové akademie. Oba byli tak naštvaní, že se jim z toho kroutila tvář.
Možná že na veřejnou televizi kleli až moc, protože byli oba utlumení. Nicméně jejich ústa se pohybovala nehledě na to, že nebyl slyšet zvuk.
Ale bylo očividné, že Quisi ty dva slyšel, protože mu tvář temněla a temněla a jeho úsměv byl čím dál tím chladnější.
Nakonec mávl rukou a ohlásil: „Tak se vy dvě akademie poperte o svou slávu! Ode dneška za týden vítěz získá právo uspořádat mítink vůdců!”
Nakonec premiér naštvaně odkráčel a bylo slyšet nejasné mumlání: „To moje drahé dítě s tím jeho ochranným štítem by nikdo neměl být schopen zranit...”
Barbalis a rektor Fialkové akademie slyšeli Quisiho oznámení a pak společně zakřičeli: „Sleduj, jak ti zničím tu tvoji příšernou akademii!”
***
Po shlédnutí reportáže se restaurace ponořila do naprostého ticha.
Jelikož znali Barbalisův charakter bažící po chaosu ve světě a jeho tvrdohlavost, co se týče jeho titulu nejlepšího rektora, určitě dojde k lité bitvě...
Přesně jak si mysleli, někdo najednou rozkopl dveře do restaurace. Barbalis napochodoval dovnitř s tou svou zkroucenou tváří. Okolní mocná magická síla se proměnila na duhové světlo a obklopovala Barbalisovo tělo.
Barbalis se rozhlédl kolem a když zahlédl Liolu a ostatní, vyrazil k nim jako pendolino!
„Tetičko, rychle, zachraň svého Kaisírka!” zařval Kaiser a schoval se za Tetičkou. Meinan spěšně vztyčil svůj ochranný štít, Anežka zoufale zaječela, zatímco Liola... v klidu seděl tam, kde byl.
„Meinane!”
Barbalis prvně zaječel na Meinana a vyděsil ho tak moc, že mu jeho štít spadl a na pohovce se přikrčil, zatímco zoufale ječel: „Neeee! Nevyhrožuj mýmu tátovi mnou!”
„Co?” Jak to Barbalis uslyšel, najednou se zastavil a pečlivě o tom přemýšlel: „Správně, jsi Quisiho jediný sny. Použít tě na jeho vydírání by byl dobrý nápad, proč mě to nenapadlo?”
Meinan byl strachem bez sebe, zamával rukama a řekl: „Když mě uneseš, k ničemu ti to nebude! I když můj táta vypadá trochu jako rošťák, tak svoje slovo nikdy nevzal zpět. Rektore, sám bys to měl dobře vědět.”
Barbalisovi se zvedly koutky úst a dobře věděl, že Meinan mluví pravdu. Takže litě Meinanovi řekl: „Radši svůj ochranný štít po předcích dobře použij, nebo tě unesu a uvidíme, jestli se Quisi vážně nezajímá o život svého syna!”
Meinan zoufale přikývl.
Barbalis pak přesunul pozornost na Anežku, jejíž tvář už byla mokrá od slz.
„A-NEŽ-KO! Radši by sis měla vyndat to svoje dokonalé mecha, co máš uložené v akademickém skladu. Jinak i když je tvoje matka Červený vůdce Obchodní Aliance, tak tě stejně vyloučím!”
Anežka, která slzila jako kohoutek, přikývla jako Meinan.
„Kaiglesere, přestaň se schovávat.” Barbalis najednou obrátil hlavu a podíval se na Kaisera a zavolal na něj jeho plným jménem. Pak mu začal vyhrožovat: „Kaiglesere, radši bys měl použít svoji skutečnou moc, jinak... víš, co se stane!”
Navzdory tomu, co všichni očekávali, Barbalis k vyhrožování Kaiserovi nepoužil obvyklé peníze, vyloučení nebo Mizeruie, ale místo toho matoucí frázi.
Když se Anežka a Meinan škrábali na hlavě, Liola mrkl po Kaiserovi a viděl, že jakmile zaslechl, co Barbalis řekl, v jeho očích se nebezpečně zalesklo.
V tom okamžiku si Liola pomyslel, že viděl, jako by Kaiserovy oči změnily barvu?
Vypadá to, že jeho totožnost vraha by z celé skupiny mohla být ta nejjednodušší. Liola najednou pocítil zvědavost: Jaký příběh skrývá Daylight?
Zdálo se, že je Barbalis spokojený s reakcí, co dostal z Kaisera. Naprosto Kaisera ignoroval a přikročil k poslednímu člověku, Liolovi.
Liola, jenž se choval, jako kdyby se ho tohle všechno netýkalo, zvedl hlavu a podíval se na Barbalise.
Se zamračením řekl: „Já už jsem přišel o všechno svoje Kung Fu.”
Barbalis neodpověděl a místo toho na Liolu jen zíral, jako kdyby činil nějaké bolestné rozhodnutí.
Barbalisova tvář se neustále měnila: starost, bolest, bezmocnost, zdánlivé uchopení vlastního nápadu... Téměř každý možný výraz se mu na tváři objevil alespoň jednou. Nakonec vypadal jako člověk, co zrovna v životě prohrál svůj nejdůležitější zápas, a jeho staré arogantní vzezření bylo naprosto pryč.
Barbalis vyhlížel bezmocně, jak říkal: „Maylee, co myslíš, že bych měl udělat?”
Maylee?
Všichni přemýšleli, na koho to mluví, ale Maylee použila svůj hluboký hlas a tiše odpověděla: „Předej budoucnost mládeži, Bartercupe.”
Maylee je Tetička a Bartercup je Barbalis?
Ačkoli tomu nikdo nemohl uvěřit, Maylee a Bartercup na sebe zírali. Tahle strašlivá pravda málem způsobila, že Kaiser a ostatní vyzvrátili barbecue, co včera snědli.
„Mizerui svoji naději také vkládá na mladé. To by mohlo být jak dobré, tak špatné. Dobré, že by to mohlo vychovat nové talenty a svět už by se nemusel spoléhat na nás staříky. Ale to špatné na tom je to, že svět by mohl být zničen! Tohle je prakticky sázka týkající se celého světa!”
Barbalisova tvář najednou vypadala starší než normálně a zdálo se, jako by se v těch unavených očích odrážela hlubší starost.
Maylee se začala smát, v důsledku čehož se začal sypat i strop.
„Kdo to byl, kdo se s Ďáblem Glem vsadil o svět a spoléhal se na Stříbrnou minci? Vážně se ten člověk bude bát sázet?”
Když Maylee zmínila jeho zlomyslnosti z mladších let, tak se Barbalis nejdřív cítil trapně, ale pak se taky začal smát. Jejich nenucený hrdinský smích v těch mladých skoro vybudil inspiraci.
„Dobře, Liolo, pomůžu ti zlomit tu pečeť,” řekl barbalis.
Než měl Liola vůbec šanci něco říct, Anežka šokovaně zakřičela: „Rektore, ty dokážeš uvolnit paladinovu pečeť?”
„Tak proč jsi Liolovi nepomohl už dřív?” zamračil se Meinan, nespokojený s rektorovou nečinností.
Barbalis odsekl: „Vy si vážně myslíte, že Lancelot je slabý?! Pečeť nejlepšího Svatého rytíře se nedá tak snadno zlomit a její násilné odstranění mě bude stát 50 až 70% mé síly a celé roky ji nezískám zpět. A to nejhorší na tom je, že i když ji získám zpět, tak pořád budu jen na 70% své původní moci.”
Když Anežka a Meinan slyšeli o Barbalisově oběti, tak se poškrábali po tváři a už o jeho nečinnosti nemohli říct ani ň.
„Dobře, takže teď a tady uvolním Liolovu pečeť. S Maylee tady je to to nejbezpečnější místo, no ehm, když nepočítám prostor pod Quisiho dokonalým ochranným štítem.”
Jak Barbalis kráčel k Liolovi, upravil svou magickou moc. Když chtěl zrovna položit ruku na Liolovo čelo, Liola najednou zvedl svou pravou ruku, aby Barbalise zarazil.
Všichni se chtěli zeptat, proč Liola Barbalise zarazil, ale všimli si Liolových stříbrných očí, jak planou chladným plamenem.
„Liolo?” Anežka na Liolu bázlivě zavolala.
„S radostí jste prodiskutovali situaci a úplně jste zapomněli, jestli ten zapečetěný člověk chce být odpečetěný,” řekl Liola nečekaně.
Ještě strašlivější bylo, že Liola ještě nikdy nepromluvil tímhle tónem. Přetékající sarkasmem, znějící chladně, ale ve skutečností plný zuřivosti.
Barbalise to nepřekvapilo, místo toho zlehka řekl: „Liolo, měl jsi v plánu utéct? Uniknout před misí, kterou ti princezna Anis zanechala?”
„Já... nevyužívej Anisino jméno k tomu, abys mě k něčemu nutil!” zařval Liola naštvaně, ale v jeho mysli probleskávala Anisina tvář a její slova.
Neutíkej od osudu, neutíkej...
„Tohle byla původně zodpovědnost princezny Anis, ale teď je všechno na tobě, nebo jsi měl v plánu předstírat, že se tě to netýká?”
„Zmlkni!” Liola si zakryl uši.
„Zmlkni!” I Kaiser vyskočil zpoza Tetičky a postavil se před Liolu.
Kaiser sarkasticky řekl: „Pokud ztráta náhrdelníku vyžaduje, aby zachránil svět, pak já... jako potomek Ďábla Gleho, co chtěl před několika stovkami let zničit svět, mám zdědit jeho vůli a zničit svět?”
Barbalis nečekal, že Kaiser přizná pravdu o své totožnosti. Jako stařík, co žil několik stovek let, ani on nevěděl, co má dělat.
„Potomek Ďábla Gleho?” vykřikl Meinan tiše.
Všichni, co žili na tomto světě, slyšeli jméno Ďáble Gleho, ale nikdo se neodvážil jeho jméno vyslovit.
Podle legendy když prý jeho jméno vyslovíte, tak vás uslyší...
***
Byl to temný věk tohoto světa. Dokonce i hodiny dějepisu na školách tahle léta přeskakují a z historie účinně vymizely.
Byl to také svět, kdy existovaly obrovské mezery, a svět, kde rytíři a kouzelníci nedokázali žít vedle sebe.
Kvůli existenci nejsilnějšího čaroděje, Gleho, se rytíři a kouzelníci postavili proti sobě. Teprve později si někteří kouzelníci všimli Gleho poblázněných ambicí a byl to Gle, kdo začal propagandu boje proti rytířům s cílem zničit svět.
Jakmile si to kouzelníci uvědomili, pomohli rytířům zničit Gleho.
Tehdy začala skutečná bitva.
Co se tehdy skutečně stalo, se dávno ztratilo, ale konečným výsledkem byl Gleho očividný neúspěch. Ale většina rytířů a kouzelníků vysokého řádu zemřela, a proto byli rytíři a kouzelníci jako celek oslabení.
Podle legendy jsou nynější zlatí rytíři jen na úrovni tehdejších slabších stříbrných rytířů. Oslabení rytířů a kouzelníků také dovolilo zrod mecha.
Situace kouzelníků byla obzvláště špatná.
Všichni kouzelníci na Gleho straně byli samozřejmě zavražděni, ale ani kouzelníci, co pomáhali rytířům, na tom nebyli o moc lépe. Lidé si mnoho z nich pletli s těmi, co pracovali pro Ďábla Gleho a často je pronásledovali.
V těch letech došlo k širokému lovu na čarodějnice... akorát že to byli kouzelníci. Až nakonec se slovo „kouzelník” stalo archaismus. Teď všichni kouzelníci sdíleli titul se všemi, co měli zvláštní schopnosti – čarodějové.
Vždycky existovali lidé, co zastávali teorii, že Gle nezemřel, ale že jen vyčkává na správný okamžik a jakmile se mu vrátí síly, tak se svět znovu ponoří do chaosu...
***
„A co že jsi potomek Gleho? Nemysli si, že tě nepošlu do bitvy s Fialkovou akademií jen proto, že jsem s ním kamarádil!” řekl Barbalis plamenně.
Poté, co Kaiser řekl pravdu, sklonil hlavu a neodvažoval se na Meinana nebo Anežku ani podívat.
Co se týče Lioly, nezdálo se, že by ho to nějak trápilo, ale ten chlap možná ani nevěděl, kdo kruci Gle je. Ale když Kaiser zaslechl Barbalisovo podivné prohlášení, tak ho to omráčilo.
Barbalis se podíval na Kaiserův šokovaný výraz a nasadil hluboce zamyšlenou tvář a řekl: „Synu, legendy jsou legendy, množství pravdy v nich je asi 30%. Souhlasím s tebou, že lidem neříkáš o své pravé totožnosti, protože by ti to nepřineslo nic než nezměrné potíže. Nikdy bys ale neměl litovat nebo být smutný kvůli tomu, že jsi Gleho syn. Gle byl hrdina, neúspěšný hrdina a ti jsou často označováni jako Ďáblové.”
Kaiser, Anežka a Meinan se neobtěžovali tomu všemu naslouchat. Všichni byli v šoku. A kdyby se to, co zrovna Barbalis řekl, rozšířilo, tak by se to považovalo za rouhání. Ale jelikož to vyšlo z toho starého netvora, Barbalise, tak se to tak nějak zdálo věrohodné...
„Ty... Tetička řekla, že ses s Glem vsadil, co to mělo být?” zeptal se Kaiser váhavě.
„Hehehe, to byl nebesa otřásající, zemi ničící, nikdy předtím neslyšený, dojemný, smutný, ale nádherný příběh, co by jak bohy, tak ďábly dohnal k slzám...”
Barbalis zakroutil hlavou a povzdechl si a pak se s Kaiserem domluvil: „Co ty na to, pokud jsi ochoten zaútočit na Fialkovou akademii a pokud se ti povede je přimět kapitulovat, tak ti to řeknu zdarma.”
To už ale není zdarma, ne? Kaiser potlačil touhu zaskřípat zuby, rozvažoval mezi těmi potížemi a touhou dozvědět se o svém předkovi.
Najednou z Barbalisova ukazováku vystřelila tenká linka světla a to bílé světlo okamžitě zmizelo za Liolovým čelem.
Kaiser se ustaraně zeptal Barbalise: „Co jsi to Liolovi provedl?”
„Samozřejmě, že jsem uvolnil jeho pečeť.” Barbalis se hořce usmál a na čele se mu najednou objevili krůpějky potu.
„Cože? To je celé?” řekl Kaiser v šoku.
„Nemělo by to zahrnovat velký magický kruh, pak shromáždění masivního množství magického elementu z okolí a všechno by vypadalo velkolepě. A pak bys, rektore, bolestně soustředil svou energii a předal ji Liolovi a řekl: Teď to je na tobě a pak bys omdlel. A Liola by pak vážně řekl: nezklamu tě...”
Jak Anežka mluvila, ponořila se do vlastní pohádkové fantazie.
„Ech, i když Anežčin popis byl trochu přehnaný, nebyl malý paprsek světla trochu moc jednoduchý?” zeptal se Meinan skepticky.
„Co jiného chcete? Mám pro vás udělat velký výbuch, abyste měli na co koukat, a nalákat sem Lancelota a pak bychom si já a on dali jeden souboj a zahynuli spolu?” odsekl Barbalis.
Kaiser se zlomyslně zasmál: „Rektore, pokud ti to nevadí, tak s ním zahyň. Svět by byl mnohem poklidnější a všichni vám dvěma poděkuji...”
„Do pekel s tebou!”
„Pche!”
Liola, jenž stále šokovaně stál opodál, se najednou začal silně svíjet. Zdálo se, že i jeho normálně klidná tvář se začala kroutit. Silou potlačoval bolestivé úpění a po tváři mu stékal studený pot. Měl pocit, jako by mu někdo všechny žíly tahal skrz kovový řetěz. Opakovaná prudká bolest vraha přinutila si lehnout na pohovku a tvář měl děsivě bledou.
„Liolo? J-jsi v pořádku?” Anežka nikdy neviděla Liolu v takovém stavu, a tak byla vyděšená a po tváři jí stékaly slzy.
„Zapomněl jsem ti říct, že odstranění pečeti silou je velmi bolestivé.”
Barbalis vypadal, jako kdyby říkal: buď chlap, takové malé bolístky si nevšímej.
Když nasadil tenhle výraz, Barbalisovo tělo se začalo vytrácet a zároveň řekl: „Teď je na čase, abych zdrhl. Za chviličku tenhle vrah získá zpět všechnu svou sílu, ale já budu mít jen polovinu té své... To je ale vtip, pořád chci ještě žít nějakých pár stovek let.”
Barbalis vážně zdrhl a nechal Liolu tady. Všichni ostatní se o něj báli, ale nemohli nic dělat.
Tetička, co tam stála jako hora, se najednou natáhla a popadla Liolu za pas a pak se vypravila směr kuchyň.
„Dobře, nechte tohle děťátko, ať si v klidu uvolní tu pečeť. Všichni chlapci si rádi hrají na drsňáky a nebude chtít před ostatními ukázat, jak moc to bolí, hehe.”
„Bude Liola v pořádku?”
Anežka se o něj bála, ale nemohla nic dělat. Když Tetička Liolu odnášela, tak vykřikla, stála na místě a snažila se z Kaisera dostat nějaké ujištění.
„Ech... pokud mu Tetička náhodou nezlomí pas, tak by měl být v pořádku.”
***
Tetička chlapce ve své ruce zlehka složila na dřevěnou lavici v rohu místnosti a podívala se na tichého Liolu. Po dlouhé chvilce konečně začala mluvit: „Liolo, pokud už nemůžeš utéct, proč se o to všechno pořádně nepostaráš. Jednou pro vždy, nebude to tak lepší?”
Jakmile to dořekla, zdálo se, že z venku mlhavě zaslechla nějaký hluk, takže velkými kroky odkráčela, aby se podívala, co se stalo.
***
Ačkoli Liola cítil nesmírnou bolest, Tetiččina řeč se mu jasně ozývala v mysli. Pokud nemůže utéci, pak možná...
Liolu najednou zachvátila silná bolest hlavy a ta velká bublina, co měl v hlavě, jako by praskla. Jeho zapečetěné Ki vyrazilo k jeho pažím a nohám jako povodeň.
Liola cítil, jak se mu zahřívá tělo. Seskočil z dřevěné lavice a protáhl se, jak jen dokázal. Přitom mu v pažích a nohách zapraskalo.
Takhle si protáhl svaly a kosti a elegantně vyskočil a protočil se ve vzduchu. Jeho útlá, dlouhá noha snadno rozdrtila robustní dřevěnou lavičku za ním. Znovu vyskočil a po přemetu vzad stál jednou nohou na jediné skleněné sklínce na stole. Jeho tělo bylo tak nehybné, že by si ho lidé mohli splést se sochou, až na to, že jeho černé vlasy živě vlály ve vzduchu a jeho stříbrné oči zářily jako hvězdy.
Když Kaiser přiběhl do kuchyně a spatřil tuhle zvláštní scénu, nemohl si pomoct a otevřel pusu, aby řekl: „Ty marnotratný mizero! Myslíš si, že tvůj syn už neutrácí spoustu peněz? Proč jsi kruci jen tak zdemoloval lavičku? Tahle lavice je obrovská a určitě stála spoustu peněz. Hej, hej, nezapomínej, že tvoje peníze jsou moje peníze. Nemáš dovoleno mrhat mými penězi!”
„...Rozumím.” Liola se otočil a podíval se na tu lavici a cítil trochu lítosti za svůj marnotratný počin... Počkat, proč myslel jako jeden konkrétní člověk?
„Och! Och!” začal Kaiser najednou křičet. „Zapomeň na tu lavici. Venku to začíná být pěkně bláznivý a zdá se, že obloha se brzy zhroutí!”
Liola elegantně seskočil ze stolu a nonšalantně se zeptal, když se postavil před Kaisera: „Co se stalo?”
Obloha se hroutí?
Teď, když byla ta pečeť pryč, tak si Liola nemohl pomoct a pomyslel si: A co, že se hroutí obloha?
„Ugh~ Útočí na nás Fialková akademie!” Kaiser měl pocit, jako že se zbláznil. „Ti mizerové jsou šílení. Přišli sem s několika stovkami mecha a víc než stovkou rytířů s jejich zvířaty. Zatraceně, ještě horší je to, že ten chlápek Yiyu přivedl tucet čarodějů a nějakýma kouzlama vyhodil do povětří naši akademickou bránu.”
„Anežka a Meinan vyrazili pomoct Daylightovi, Jasmíně a Lanski. Myslíš si, že bychom se měli... jít schovat?”
Liola obezřetně prozkoumal situaci a pak řekl Kaiserovi: „Následuj mě.”
Ačkoli Kaiser nevěděl, co má Liola v plánu, ale když přemýšlel o jeho depresivním stavu, tak si myslel, že se vrátí do „nejmocnější” koleje a bude spát.
Kaiser v klidu následoval Liolu s myšlenkou, že Liola přece získal své Kung Fu zpět.
Liola opravdu kráčel stinnými kouty a vyhnul se všem bitvám a očividně si to zamířil k čarodějnické koleji. Zanedlouho Liola dovedl Kaisera do jejich pokoje a Liola vešel jako první.
V pokoji na posteli hluboce spal malý Bílý drak a z nozder mu stoupaly bubliny.
Bílý drak najednou otevřel oči a poté, co jeho růžové oči prozkoumaly pokoj, drak vyskočil a s láskou se třel o nohu svého táty.
Liola Baolilongovi dovolil, aby ho popadl za nohu, a kráčel ke svému šatníku.
Otevřel zásuvku, kde bylo několik sad prostého oblečení: dvě čarodějnické róby, jedna sada bílého oblečení, co si vzal na schůzku s Lanski a na sobě měl černý oděv, co měl na schůzce s Jasmínou. Zbytek oblečení vypadal stejně: všechno to byly celé bílé, stříbrně lemované rytířské stejnokroje, které Liola musel často vyhodit po jediném použití.
Kvůli úžasně vysokému procentu jejich ničení se Barbalis rozhodl hodit Liolovi několik tuctů víc.
Kaiser byl konečně zpět ve své milované koleji a už se spěšně zamotal do přikrývek. Když pomyslel na několik minulých týdnů pronásledování, neměl na výběr a musel odejít brzy ráno a vracel se pozdě večer. Takže čas, co strávil v přikrývkách, se drasticky snížil až do toho bodu, že se Kaiserovi začalo po vlastní přikrývce stýskat.
Jak tam tak ležel, Kaiser najednou zaslechl zvuky, jak se někdo převléká. Otočil se, aby se podíval, a spatřil, jak si Liola obléká rytířský stejnokroj.
Kaisera to omráčilo a pak se zeptal: „Proč se převlékáš?”
Liola si zrovna chtěl dopnout knoflíčky, otočil se a zeptal se Kaisera: „Kde je maska?”
Kaisera to zarazilo, ale stejně z kapsy vytáhl stříbrnou masku.
Liola si masku vzal a řekl, jak si ji nandával: „Pojďme, Kaiglesere.”
„Co? Kam?” Kaiser zíral na Liolu, co nesl Baolilonga, jako kdyby měl v plánu s ním vyskočit z okna.
Na Liolových rtech se objevil nenápadný úsměv. Otočil se a měsíční světlo se odrazilo od jeho tváře, což způsobilo, že jeho úsměv byl ještě tajuplnější.
Kdyby takhle Liolu viděla děvčata, tak by Lanski rozhodně měla o pár rivalek v lásce víc.
Zatraceně zase ten prokletý úsměv! Žene se na mě příšerná smůla a... vypadá to, že tentokrát to bude zlé.
Kaiserova tvář byla najednou o 30% bledší.
„Samozřejmě že do Fialkové akademie.” Liolův úsměv se rozšířil.
Žádné komentáře:
Okomentovat