12K - kapitola 8

Kapitola 8

1. bonusová kapitola tohoto měsíce (Tadomi unesli Ufoni a nasadili místo ní klon).

12K není 12.000, ale 12 království. Tato překladatelka je prostě strašně líná na to, aby to vždycky vypisovala. Když se to tak vezme, mohla bych se inspirovat u hebrejců a psát jenom souhlásky...

-----------------------------------------


„Youko, můžu jít ven?” zeptal se netrpělivý Taiki, co do paláce Hoto přišel teprve nedávno.

Youka se usmála. „Samozřejmě. Chtěl ses jít podívat za paní Risai?”

„...To je špatné?”

„Samozřejmě že ne. Paní Risai je hodná. Je to generál a věříme, že to je důvěryhodná osoba.”

Taiki získal svolení a vyšel z paláce v obklopení nyosen, co s ním byly na stupínku.

Jak dny utíkaly, nyosen se seznámily s celkem dost poutníky. Nejdřív jedna nyosen, pak další potká člověka, co zná, a zastaví se na kus řeči. Pomalu se počet nyosen kráčejících s Taikim snižoval a snižoval. Dokonce i Youka se zastavila kousek před tím, než dorazili k Risaině stanu, aby si popovídala se služebnou z jiného tábora. Taiki zbývající vzdálenost běžel.

Momentálně množství lidí, co jej po cestě zdravili, kleslo, ale stejně bylo ještě dost lidí, co se chopili této příležitosti, aby se s Taikim spřátelili a popovídali si s ním. Taiki se naučil, jak se nenechat takovými zahálčivými lidmi otravovat: musel prostě utíkat, co nejrychleji dokázal.

„Paní Risai!”

Ještě než Taiki vůbec něco řekl, Risai už vyšla ze svého stanu.

„Přišel jsi.”

„Věděla jsi, že jdu?”

„Když jdeš, Hien nadšeně štěká.”

„Opravdu?”

„Ano, možná si Hien myslí, že jeho skutečným pánem jsi ty!”

„To nemůže být pravda.”

„Tím si nikdy nebudeme jistí. Youju nejsou schopni mluvit, jinak by ses ho mohl zeptat.” Risai se zlehka zasmála, jak Hiena poplácala po krku. „Nemám pravdu, Hiene?”

Tenba najednou otočil hlavu a otřel se Taikimu o hruď. Risai se suše usmála a řekla: „Vidíš, copak jsem to neříkala?”

***

Když Hiena umyli a vykartáčovali mu srst, Taiki a Risai strávili zbytek rána procházkou po okolí. Risai trpělivě a podrobně odpovídala na všechny Taikiho otázky. Navíc pokud se střetli s nějakými podivnými věcmi, které Taiki neznal, bez výjimky mu všechno vysvětlila.

Risai také Taikiho představila svým přátelům. Zdálo se, že ti lidé se s Risai seznámili poté, co vystoupali na horu, a všichni působili dojmem dobrých lidí. Procházky s Risai Taikimu vždycky udělaly radost.

„Všichni ti lidé tady sem přišli z království Tai? Není tu nikdo z jiných království?” zeptal se Taiki jen tak, když on a Risai pomalu kráčeli rozlehlou planinou obklopenou pramennou vodou vytékající z pod útesu.

Risai si nemohla pomoct a lehce se uchechtla. „Samozřejmě. Král Tai se vybírá z lidu království Tai.”

„Opravdu?”

„Ty jsi to nevěděl?” Risai měla na tváři mírně překvapený výraz.

„Teprve nedávno mě přivedli zpět na horu Hou, takže ještě spoustu věcí nevím.”

Risai chápavě kývla. „To mi nedošlo. Taková drzost. Existuje pravidlo, podle kterého musí být vládce království z toho konkrétního království.”

„Takže všichni ti lidé tady jsou z království Tai?”

„No, tak moc omezené to není. Je jenom třeba, aby se člověk narodil v království Tai.”

„Och...”

Jak kráčeli, Risai držela Taikiho za ruku, a Taiki se najednou zastavil.

„Paní Risai, podívej na to nádherné zvíře támhle.”

Risai se otočila, aby se podívala, kam se Taiki dívá, a přikývla.

„Ano, to je sugu. Jsou velmi nádherní.”

Ten tvor vypadal hodně jako tygr. Měl dlouhý ocas a neuvěřitelný mnohobarevný třpyt.

V porovnání s něžným dojmem, který na lidi dělal tenba, síla, kterou sugu ukazoval, byla mnohem divočejší.

„Ze sugu je nejlepší kiju. Dokáže přeletět království za jediný den.”

„Taková síla!”

Nyosen mu už řekly, že na koni trvá celý měsíc, než člověk překročí celé království, díky čemuž měl ponětí, jak velká ta země je.

„Ano, suguové jsou vůči svému pánovi velmi poslušní a jsou také velmi chytří. Na bitevním poli nenajdeš statečnější zvíře než sugu.” Risai se na sugua dívala s obdivem a pomalu k němu kráčela. „Také bych velmi ráda měla sugua.”

„Chceš sugua? A co Hien?”

„Samozřejmě že bych jednoho chtěla. Hien je roztomilý a poslušný, ale má příliš něžný charakter, abych jej vzala na bitevní pole. Jsem vojenská důstojnice, takže nejprve musím brát v potaz otázky války.”

„Aha...”

„Doufám, že po cestě dolů z hory Hou na nějakého sugua narazím.”

„Když nějakého potkáš, chytíš ho a vezmeš si ho s sebou?”

Risai se zasmála. „Takový je plán. Než jsem sem přišla, samozřejmě jsem se velmi těšila na setkání s tebou, ale také se těším, že se mi naskytne příležitost polapit a odvést si sugua.”

„Och...”

„Kdybych se odvážila utrácet peníze, pravděpodobně bych si nějakého sugua mohla koupit, ale bylo by velmi trapné si youju koupit. Ne, vlastně bych měla říct, že v tomhle případě bych se chtěla spolehnout na vlastní sílu a zkrotit jej sama.”

„Aha.”

Risai se usmála a přikývla a pak zavolala ke stanu, u kterého byl sugu uvázaný. „Odpusťte mi, že obtěžuji, ale mohla bych mluvit s pánem tohoto sugua?”

„Pokud se ptáš na Keita, pak je to mé zvíře.”

Najednou za sebou uslyšeli hlas. Risai vypadala překvapeně, když se bezděčně postavila do obranného postavení.

„Pane Gyousou...”

Byl to ten muž. Dneska na sobě neměl tu zbroj jako minule, ale svůj meč měl stále u pasu.

Bylo těžké zapomenout na jeho vlasy jako led a oči jako rubíny.

Když se Risai podívala na Taikiho a Gyousoua, narovnala se. „Tohle je poprvé, co se setkáváme. Já jsem–”

„Ty jsi paní Risai z provinční armády Jou, že?” usmál se Gyousou. Risai vypadala potěšeně.

„Jak to, že...?”

„Tvoje jméno je známé široko daleko. Je jen málo lidí, co by tě neznalo.”

„Přesně jak jsem si myslel!” vyhrkl Taiki. Risai a Gyousou se oba otočili a podívali se po něm. „Ach... promiňte.”

Gyousoua Taikiho odpověď velmi zaujala. „Jak sis myslel?”

„Totiž... Předtím jsem paní Risai řekl, že je velmi výjimečný generál. Zdá se, že nejsem jediný, kdo si to myslí...”

Jak se Risai otočila na Gyousoua, tvář jí trochu zčervenala. „Kou o mě mluví s přehnaným uznáním.”

„Vůbec ne,” řekl Gyousou s úsměvem. „Kou, máš velmi dobré pochopení. Je to přesně tak, jak jsi řekl. Když byla paní Risai povýšena do provinční armády Jou, lidé měli velkou radost.”

„Prosím, neposlouchej ho, Kou.”

Risai začala být nesmělá, což pro ni bylo nezvyklé, takže z toho byla trochu na rozpacích.

Gyousou si všiml jejího mírného utrpení a nemohl si pomoct, aby se neusmál. Taiki stál stranou a když spatřil Gyousouův úsměv, uvědomil si, že není tak strašlivý, jak si o něm původně myslel.

„Správně. Nevím, kdo z vás se chtěl zeptat na Keita, jestli paní Risai nebo Kou.” Gousou se na ně oba podíval.

„Kou řekl, že by se na něj rád podíval z blízka.”

„Pokud jde o Koua, pak si nemyslím, že by Keito něco namítal.” Gousou je dovedl k suguovi.

Jak si ho Taiki prohlížel takhle zblízka, zjistil, že jeho oči v něm zanechávají hlubší dojem, než jeho celý vzhled. Ohromily ho ty komplikované a nádherné barvy v nich.

„Mohu se zeptat... jestli ho pán Gyousou polapil vlastníma rukama?”

„Ano, protože nerad kiju kupuji.”

„Proč? Copak není lov kiju opravdu velmi nebezpečný?”

Gyousou najednou nadzvedl koutky svých rtů. Taiki sebou při pohledu na tento intenzivní úsměv trhl a vyděsil ho.

„Ti youju původně pocházejí z divočiny a kiju se z nich stanou, když je lidé zkrotí a umírní. Nebylo by nespravedlivé, abychom se stali jejich pány, aniž bychom riskovali vlastní život?”

„Ach... jo...”

Gyousou Keita láskyplně pohladil, zatímco jeho strašlivý úsměv, co měl ještě před okamžikem na tváři, zmizel.

„Polapil jsem ho vlastníma rukama a sám jsem ho vycvičil. Tenhle sugu a můj meč jsou mými poklady.”

Risai to velmi udivilo a zeptala se: „Sám jsi Keita vycvičil?”

„V podstatě ano. Jeho cvičitel neodvedl dobrou práci. Neposlouchá nikoho kromě mě,” řekl Gyousou s úsměvem. Naklonil hlavu a podíval se na Taikiho. „Normálně lidé povídají, že tohle není moc chytré, protože v okamžiku se může stát nějaká nebezpečná nehoda.”

„Och...”

„Ach, pravda.” Risai se podívala na Gyousoua. „Tvůj meč je ten, který ti daroval předešlý král Tai?”

„Ano.”

„Musí to být výjimečně dobrý meč.”

„Je to rozhodně velmi ostrá čepel.”

Meč je zbraň, ne pouhý doplněk. Když na tohle Taiki pomyslel, nemohl si pomoct, aby se úlekem neotřásl.

Jelikož Gyousou byl muž války, nelítostný boj byl pro něj nevyhnutelný. Pravděpodobně ten meč dostal kvůli nějakému skvělému válečnému dosažení a vzal si ho s sebou do bitvy.

„Kvůli jakému dosažení?”

V odpověď na Taikiho otázku Gyousou jen potřásl hlavou. „Nebylo to kvůli nějakému velkému činu. Jednou předchozí král požádal Krále En, aby se mnou svedl souboj.”

„Vyhrál jsi?”

„Prohrál jsem,” zasmál se Gyousou vesele. „Bojovali jsme spolu třikrát a já vyhrál jenom jednou. Předchozí král byl velmi potěšen mým jedním vítězstvím, takže mi udělil meč. Tento meč nepoužívám k boji, takže to je opravdu poklad.”

„Král En je vskutku velmi mocný.”

„Byl na mě příliš velké sousto, ale snažil jsem se ze všech sil.” V tom okamžiku se na Gyousouově tváři znovu objevil ten hrůzu nahánějící výraz. „Kdybych také žil pět set let, věřím, že by se mi Král En nemohl rovnat.”

Toto byla Gyousouova nejvyšší možná důvěra v sebe sama.

Kdyby to neřekl tak vážným tónem, tak by to Taikiho možná tak nevyděsilo. Bylo to jen tím výrazem, co se mu čas od času objevil na tváři, co Taikimu opravdu nahánělo hrůzu.

„Také bych velmi ráda měla sugua...”

Risai se podívala na Keita. Gyousou rychle odpověděl: „Vím o dobrém místě, kde je hledat. Zavedu tě tam?”

„Opravdu?”

„Téměř jsem dokončil všechno, co jsem sem přišel udělat. Přemýšlel jsem, že bych možná před dalším dnem Ankou mohl najít nějakého dalšího sugua.”

„Už máš Keita. Chceš ještě dalšího?”

„Kdybych získal dalšího sugua, Keito by si mohl víc odpočinout. Tři jsou možná příliš, ale podle mě jsou dva dokonalý počet.”

„Chápu, co tím myslíš. To jenom... opravdu jsi ochoten říct ostatním, kde je najít?”

„Proč ne? Pokud ho člověk chce, měl by si ho taky sám chytit.”

„Nebojíš se, že ostatní je na tom místě vyhubí?”

Gyousou se zlehka zasmál. „Čeho se mám bát? Lidé, co se chtějí stát pánem sugua, musí mít mnoho schopností.”



Jakmile se rozloučili s Gyousouem, Taiki si zhluboka vydechl, ale věděl, že je stále velmi nervózní.

„Co se děje?”

„Nic...”

Risai na Taikiho tváři viděla, v jaké je náladě.

„Kou, pořád se bojíš pána Gyousoua?”

„Paní Risai, zdá se, že ty se ho vůbec nebojíš.”

„Podle mě dokáže zasít strach do srdcí všech nepřátel, co se mu postaví... Totiž tím myslím, že se lidé kvůli němu skutečně cítí trochu nervózní.”

„Takže tak to je...”

„Má úděsné ambice. Vidíš přátelského psa a uvolníš se, ale pak si uvědomíš, že ve skutečnosti je to vlk, a tak zkameníš strachem. Znáš ten pocit?”

Tohle přesně popsalo, jak se cítil.

„Vím úplně přesně, o čem mluvíš.”

Risai zamumlala: „Je to přesně tak, jak se povídá. Má mimořádné ambice... Je škoda, že to není král.”

„Opravdu?” Taiki se Gyousoua skutečně bál.

Risai přikývla. „Panovník není prostě jen dobrý člověk. Král, co je příliš soucitný, povede své království na scestí a král, co je příliš skromný, své království dovede k rozpadu... Upřímně jsem věřila, že pan Gyousou je ten člověk.”

„Paní Risai, myslíš to opravdu?”

Risai se podívala na Taikiho, co k ní vzhlížel, a usmála se. „Po setkání s panem Gyousouem jsem trochu na rozpacích, že jsem vůbec vystoupala na horu. – Pan Gyousou je opravdu nejsilnější ze silných.”

***

„Vypadá to, že mezi těmi lidmi, co vystoupali na horu, král není.”

Když tohle Youka řekla, od letního slunovratu uběhl už skoro měsíc a půl.

Byla pozdní noc a měsíc byl vysoko na obloze a hmyz neustále bzučel.

„Tak... by nemělo vadit, pokud zítra do paláce Hoto nepůjdeme?”

Youka přikývla, jak připravovala postel.

Sanshi v tichosti Taikimu pomohla se převléct.

„Předpokládám, že bychom prostě mohli zavřít brány vnějšího paláce. Tak se každý dovtípí, že by měli přestat doufat.”

„A pak co?”

„A pak necháme věcem volný průběh. Pokud chceš jít ven si hrát, můžeš.”

„Opravdu?”

„Ano, jelikož tu máme lidi, co nám pomůžou na tebe dávat pozor. Pravděpodobně půjdeš za panem Gyousouem a paní Risai, ne? S těmi dvěma s tebou se nemáme čeho bát. A Sanshi bude také s tebou.”

Po tom dni, co mluvil s Gyousouem, se Taiki u něj vždycky stavil na návštěvu.

Obvykle nejdřív navštívil Risai a poté, co si pohrál s Hienem, šel navštívit Gyousoua. Nakonec se z toho stala nečekaná rutina.

Tu a tam Taikimu ještě stále poskočilo srdce strachem kvůli Gyousouovi, ale po nějaké době si i na to zvykl. Normálně bylo na hoře Hou jen málo mužů, takže jakmile se Taiki s Gyousouem spřátelil, měl by pocit, jako že mu něco chybí, kdyby jej nenavštívil.

„Takže...” Taiki vzhlédl k Youce. „Zítra jde paní Risai a pan Gyousou do Žlutého Moře hledat sugua.”

Youka pozvedla obočí. „A?”

„...A já bych rád jel s nimi... Nemůžu jít, že?”

Kdyř Risai Taikiho pozvala, řekl jí, že nyosen mu možná nedovolí jet.

Youka si s Teiei, co stála v rohu místnosti, vyměnila pohledy a pak si povzdechla a řekla: „Dobře, jelikož nás obvykle o nic nežádáš. Jen prosím buď velmi opatrný. Nenech se zranit nebo se o tebe budeme velmi bát.”

Na Taikiho tváři se rozlil široký škleb. „Dobře!”

***

Nebesa byla stále potažená temnotou, ačkoli se už blížil rozbřesk. Taiki bez zastavení utíkal od paláce Hoto k Risaině stanu.

Okolí bylo tak zamlžené, že se jen stěží daly rozpoznat lidské siluety, ale tábořiště osvětlovaly pochodně.

„Paní Risai!”

„Kou.”

Taiki viděl, že Gyousou už si oděl svou zbroj a stál vedle Keita, čekal, až dorazí. Risai zrovna dávala sedlo Hienovi na hřbet a bylo to poprvé, kdy ji Taiki viděl ve zbroji. Otočila hlavu, podívala se na nyosen doprovázející Taikiho a kývla.

„Jsme připraveni vyrazit?”

Risai se usmála. „Skoro.”

„Pojedu s tebou na Hienovi?”

„Správně.”

Teiei, co chvátala za Taikim, se hluboce poklonila.

„Není nikdo, kdo by Taikiho nahradil, takže, paní Risai, pane Gyousou, žádám vás, abyste se o něj za každou cenu postarali.”

Risai a Gyousou jí oba úklonu opětovali.

„Upřímně věříme ve vaše schopnosti, takže když bude Taiki s vámi, neměl by být v nějak příliš velkém nebezpečí. Ale prosím vraťte se s ním před polednem.”

„Určitě.”

Teiei přikývla a pak si všimla, že osedlaní a připravení jsou jenom tenba a sugu. „Neberete si s sebou žádné sluhy?”

„Kdybychom s sebou vzali sluhy na koních, obávám se, že bychom to do poledne nezvládli,” řekla Risai těžce. Teiei nakrčila obočí.

Žluté moře je celkem nebezpečné místo a ačkoli chrání Pětihoří, přebývá tam nespočet youmů. Zkrocené youjů své pány poslušně poslouchají, ale původně se narodili v divočině, takže jsou nebezpeční a napadají lidi.

Kromě youmů a youjů se ve Žlutém moři skrývá nespočet jiných rizik, jako tekoucí písek, mokřiny s jedovatými výpary, kamenné sesuvy a podobně.

„Dokážete zaručit, že Taikiho přivedete zpět bez nejmenšího zranění?”

Risai rozhodně kývla hlavou. „Rozhodně zajistíme, že nedojde ani k té nejmenší újmě.”

„Je škoda, že nemůžeme jít s vámi. Nyosen potřebují svolení Genkun, aby mohly odejít z Pětihoří. Vím, že to tam je velmi nebezpečné, takže prosím při lovu prvně uvažujte Taikiho bezpečí. Nesmí se dostat do kontaktu s krví. O tohle vás žádám.”

„Ano... samozřejmě.” Na Risaině tváři se objevil těžkopádný výraz. Teiei to ignorovala a pokračovala v řeči.

„Pokud opravdu budete muset zabít nějakého youmu, pak prosím, aby jeden z vás nejprve odvedl Taikiho pryč... i kdyby to mělo znamenat, že musí opustit toho druhého.”

„Teiei...” Taiki se obával, že Teiei bude dál mluvit, a tak ji jemně zatahal za dolní část jejích šatů.

„Nehodláme jet na nějakou obhlídku po památkách,” řekl Gyousou s přísným výrazem na tváři. „Hlavním cílem tohoto výletu na okraj Žlutého moře je lov youju. A tudíž vám nemohu zaručit, že to nebude nebezpečné. Ale jsme přesvědčení, že Koua dokážeme ochránit, a proto jsme ho pozvali, aby se k nám připojil. Když nám opakujete tyto instrukce pořád dokola, musím poznamenat, že nyosen z hory Hou jsou trochu příliš nezdvořilé.”

Teiei se neochvějně podívala na Gyousoua. „...Opravdu jste plný sebejistoty... Předpokládám, že by bylo zbytečné říkat něco dalšího...”

Gyousou beze strachu hleděl na Teiei, to neústupné jiskření v jeho očích ještě zesílilo. „Musím vás nyosen požádat, abyste se nebály. Kou je kirin našeho království Tai. Chránit jeho bezpečí je naprostou zodpovědností lidu království Tai. Dokáží nyosen přijmout, co jsem zrovna řekl?”

Ti dva na sebe okamžik hleděli, až Teiei na chviličku sklopila zrak.

„To, co říkáte, dává smysl... Tak to je vše, co po vás žádám.”

„Samozřejmě.”

Když se Teiei otočila k návratu do paláce, Gyousou se chopil otěží svého sugu a řekl: „Ráno je skoro tu. Měli bychom vyrazit, paní Risai.”

Ačkoli tenba uháněl velmi rychle, necítil nejmenší otřesy.

Ať už skákal přes útesy, utíkal přes planiny nebo projížděl hlubokými lesy, na jeho jezdce to nemělo nejmenší vliv. Tenhle vyrovnaný pocit vůbec nepůsobil jako jízda na zvířecím hřbetě. Taiki sedící na jeho hřbetě byl jak překvapený, tak rád.

Zdálo se, že tenba ve tmě vidí výjimečně dobře. I když projížděl oblastmi, kde skály nebo stromy stínily měsíční světlo, vůbec nezpomalil.

„...Jaký to je pocit?” zeptala se Risai, co Taikiho držela v náručí, jak rukama svírala otěže. Taiki se otočil, aby se na ni podíval.

„Je to hodně jako kirin.”

Risai se zatvářila trochu překvapeně. „Ty už jsi jel na kirinovi?”

„Ano... Je to divné?”

Risai se ušklíbla. „To je ale opravdu vzácná zkušenost. – Také jak bych mohla Hiena porovnávat s kirinem? Jsem z toho na rozpacích.”

„Ach...”

Taiki o tom ještě nikdy nepřemýšlel. Když si vybavil jízdu na Keikovi, vskutku se cítil trochu zmateně, ale neměl pocit, že by to bylo něco tak strašně zvláštního.

„Ale opravdu mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít příležitost sedět ve stejném sedle jako ty.”

Když Taiki vzhlédl a spatřil, že se Risai usmívá, naklonil hlavu na stranu, což znamenalo, že proti tomu, co řekla, nijak nenamítal.

Taiki se chtěl Gyousoua jedoucím na suguovi vedle nich zeptat na jeho názor, ale když se na něj otočil, spatřil jenom jeho profil, jak hledí vpřed s přísným výrazem na tváři. Taiki předpokládal, že Gyousou jejich konverzaci neslyšel.

Z Gyousoua znovu vycházel ten hrůzu nahánějící pocit a vypadalo to, že je stále podrážděný Teieininou řečí.

Taiki původně nadšeně jel na tenbovi, ale ten jeho pocit rychle zmizel.

Měl pocit, že to všechno byla jeho vina.



Hien a Keito vjeli do hlubokých částí Žlutého Moře, elegantně projeli skalnatými útesy a dorazili na místo jižně od Pětihoří – na úpatí hory Hou.

Gyousou jedoucí vpředu zastavil Keita u jednoho kopce, jenž byl propojen s prudce vyhlížející skalou tyčící se vzhůru a svezl se ze sedla. V té době byl na obloze stále ještě vidět měsíc.

„Pane Gyousou, tohle je to místo?” zeptala se Risai, jakmile zastavila Hiena. Gyousou ve vší vážnosti přikývl.

Risai Taikiho sundala ze sedla a Taiki se ze strany podíval na ctižádostivého Gyousoua.

„Ehm... pane Gyousou...”

„Ano?” Gyousou zněl netrpělivě. Odvázal balíky, co měl přivázané k sedlu a ani se neobtěžoval se na Taikiho ohlédnout.

S Gyousouem zády k němu Taiki sklonil hlavu. „Tehdy... nyosen byly trochu nezdvořilé.”

Gyousou ustal ve svém konání a povzdechl si. Jeho odhodlaná atmosféra také polevila. „...Nemusíš se mi omlouvat.”

„Ne... ve skutečnosti... velmi se omlouvám, pane Gyousou, i tobě, paní Risai.”

Risai v jednom koutku obklopeném útesy našla vhodné místo na ohniště. Když slyšela Taikiho omluvu, nemohla si pomoct a trochu se zasmála. „Není třeba, abys o tom přemýšlel. Vím, že je velmi normální, aby se nyosen bály.”

„Ne!” Taiki se na ně oba podíval. „Já... jsem churavý kirin.”

Ti dva se po Taikim podívali, takže mu bylo trapně a celý zčervenal.

„To je jenom metafora...” Taiki se snažil ze všech sil najít vhodný způsob, jak to popsat. „Teiei nezpochybňovala vaše schopnosti. To proto, že se moc nedokážu postarat sám o sebe, proto se tak bála.”

Risai se srdečně usmála. „Kou, na tomhle světě jsi osoba, kterou nemůže nikdo nahradit. Neměl by ses tak shazovat.”

Taiki zakroutil hlavou. „Ne! Nyosen se tolik bojí, protože já nedokážu udělat žádnou z těch věcí, co mají kirinové být schopni udělat! To si myslím, že to pravděpodobně je... já... ani nemám žádného shireie.”

Jak Gyousou, tak Risai doširoka rozevřeli oči a pak se na sebe vzájemně podívali.

Jelikož kirin nemohl vystát krev, neměli jak držet zbraň nebo bojovat s ostatními, i když byl jejich protivníkem youma nebo youju.

Čili ti, co jsou schopni pomoci mu se chránit, jsou jeho shireiové. Je obecně známo, že kirinové vlastní nespočetné množství shireiů. Když kirin nemá žádného, znamená to, že se nemá jak ochránit.

„A není to jenom tohle. Ani se nedokážu proměnit.”

Jak zaslechli tohle, Gyousou a Risai byli ještě více ohromení.

„Měl bych mít spoustu shireiů a spoléhat na ně v otázce svého bezpečí, ale já nemám ani jednoho. Pokud budeme muset utíkat, měl bych být schopen utíkat jako kirin, ale já nevím, jak se mám proměnit.”

Kvůli tomu, jak říkal ostatním, jak je zbytečný, se začal cítit trapně. Taiki si nemohl pomoct a trochu se přikrčil.

„Proto se o mě nyosen tak nesmírně bojí. Už přišly s různými způsoby, jak mě vyléčit, a dokonce požádaly i Taiha z království Kei, aby mi pomohl...”

Když si pomyslel, jak je bezcenný a jak se kvůli tomu všichni kolem něj o něj bojí a jak se soustředí na to, aby se o něj postarali, Taiki neměl na výběr a byl z toho smutný.

Gyousou svou velkou rukou jemně poplácal Taikiho po hlavě.

Taiki vzhlédl a viděl jenom srdečný výraz. Ačkoli to byl Gyousou, co lidi někdy děsí, čas od času měl i svou laskavější stránku.

„Neměli jsme v plánu přivolávat žádného shireie, tak se tím netrap.”

„Alespoň... mám pořád svoji nyokai.”

Gyousou se usmál. „To je uklidňující.”

Gyousou svou rukou, mnohem větší než ta Keikiho, Taikiho hladil po hlavě.

„Ano...” 

***

„Jakou návnadu použijeme?” zeptal se Taiki Risai, když líčila past.

„Drahokam. Sugu mají obzvláště rádi acháty.”

Risai vytáhla jeden achát zhruba ve velikosti slepičího vejce, aby se na něj Taiki mohl podívat.

„Jů... je tak obrovský... sugu ho vážně sní?”

Risai se usmála. „Je to přesně jako kočka a šanta.”

„Aha...”

Risai dala Taikimu ten achát do ruky, otočila se na Gyousoua a řekla: „Půjdu připravit pár pastí, abych je sem nalákala.” A vyskočila na svého tenbua.

„Nalákat je sem?”

„Pomocí úlomků achátů. Pane Gyousou, nechávám ti na starost Koua.”

„Rozumím.”

Po jednom obrovském skoku Hien vzlétl. V té době se už východní obloha trochu prosvětlila.

Nejlepší dobou na lov byla noc, protože když bylo slunce vysoko na obloze, potulovalo se kolem jen velmi málo youju. Momentálně měli ještě chvilku, než se úplně rozední. Tohle nebyla ta nejlepší příležitost na lov, ale vzhledem k Taikimu bezpečí Gyousou a Risai zvolili tuto dobu.

Poté, co Gyousou uvázal provaz ke kolíku zaraženému v zemi, zlehka si oprášil ruce a přišel ke Keitovi, co ležel na kamenech u ohně.

„Kou, chceš si odpočinout?”

„Ano.”

Gyousou se opřel o Keita a pokynul Taikimu, aby přišel k němu, načež Taiki k němu poslušně přišel a posadil se vedle něj.

„Myslíš si, že nějakého chytíme?”

„To uvidíme, jaké máme štěstí.”

„Chytil jsi Keita tady?”

Gyousou přikývl. „Ze všech cest, co jsem sem podnikl, si myslím, že to byl můj šestý pokus, když jsem ho chytil.”

„Tak to musí být celkem těžké?”

„Abych byl upřímný, jen nastražit všechny ty pasti je pěkná otrava.”

Jelikož Taiki nevěděl, jak ten složitý aparát z řetězů a lan bude fungovat, téměř okamžitě se poddal své plodné fantazii.

„Bojíš se mě?”

Taiki čelící tak náhlé otázce zvedl hlavu a překvapeně se podíval po Gyousouvi. „Ne...”

„Někdy mám pocit, že když se na mě podíváš, jako by ses ode mě chtěl dostat co nejdál. Nebo je to možná tím, že na mě cítíš něco nepříjemného, a bojíš se, že to je nakažlivé?”

„Tak to není!”

„Nebo se kirin na mě bojí podívat?” Gyousou odhalil náznak trpkého úsměvu. „Kirinové jsou velmi soucitní tvorové. Vypadá to, že já jsem byl toho soucitu ušetřen, že?”

„Vůbec ne...”

„Jsem válečník. Nemůžu být soucitný. To je nevyhnutelné... Kou, pokud víš o něčem, co mi chybí, doufám, že mi to povíš, protože bych rád věděl, v které oblasti si nevedu tak dobře.” Gyousouův tón byl stálý a jeho hlas byl tak tichý, že se zdálo, že ve tmě kolem zanikne. Taiki byl na rozpacích.

„...Podle mě jsi to špatně pochopil, pane Gyousou.”

Gyousou se na Taikiho tázavě podíval.

„Nebo možná to je barvou tvých očí... Připomíná mi krev a to mě trošku děsí...”

„Oceňuji tvůj zájem o mou osobu, ale není třeba, abys byl ke mně tak laskavý.”

Taiki v tichosti sebral odvahu, aby se na Gyousoua podíval a řekl: „...Já vážně nevím, jak to vysvětlit.”

„Můžeš říct cokoli. Nemusíš se se mnou zaobírat.”

„Já... vždycky jsem se považoval za slabou osobnost. Nyosen mi často říkají, že mi chybí ambice, že bych si měl víc věřit. Já nevím, proč jsem takový.”

Gyousou se na Taikiho podíval v hlubokém tichu.

„Pane Gyousou, ty jsi jiný. Jsi plný sebejistoty. Po pravdě si nejsem jistý, jestli to mám popsat jako ctižádostivý, ale myslím, že na lidi působíš dojmem, že tě něco pohání, zvláště... když to odhodlání najednou velmi silně vzroste. – Chápeš, o čem mluvím?”

Gyousou přikývl.

„Takže proto mě to trochu děsí. Je to trochu něco jiného než závist.” Taiki se podíval na oheň vedle Keita. „Oheň... je teplý a jasný, ale zároveň je silný a děsivý, ne? Takže proto se bojím... myslím, že pravděpodobně takhle o tobě přemýšlím.”

Dokonce ani sám Taiki nechápal, proč cítil tento strach.

„Ale kvůli tomu nejsem skleslý. Myslím si, že se nebojím kvůli nějakému druhu násilí. Není to úplně ten pocit. A není to ani jako strach, když vidím krev. To je taky jiný pocit...”

Nehledě na to, co říkal, prostě nedokázal najít způsob, jak vyjádřit, co cítí. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc z toho byl popletený, a najednou měl pocit, že se rozbrečí.

„Není to přímo nepříjemný pocit. Velký oheň je děsivý, ale taky je nádherný a úžasný. To se snažím říct. Mám pocit, že jsi vážně skvělý, ale zároveň se tě trochu bojím.” Dlaněmi si zakryl obličej.

„Není třeba plakat.”

„Omlouvám se...”

„Je to moje vina, že jsem se zeptal na takovou divnou otázku.”

„Vůbec ne...”

Gyousou se srdečně zasmál a jemně pohladil Taikiho po vlasech. „Jsi hodné dítě.”

„Ne... To...”

„Jsi upřímný a laskavý. Věřím, že v království Tai bude lépe.”

„Vážně si to myslíš?”

Gyousou přikývl. Rukou, kterou předtím Taikiho hladil po vlasech, jej objal kolem ramen, a přitom hleděl do ohně.

Potom už ani jeden z nich nepromluvil. Taiki se předtím opíral o Keita, ale teď se přesunul ke Gyousouovi a ponořil se do mlčení.

--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>