KNM - kapitola 41 (Neočistitelné podezření)

~ na ulozto přibyl kompletní svazek 5 ve formátu epub a pdf ~
~ od teď to s Liolovým klidem půjde tak akorát do kytek ~

Kapitola 41 – Neočistitelné podezření

„Takže jinými slovy jste se dohadovali se synem Dračího císaře a najednou se zničehonic objevil Miluo a vyhlásil celému světu válku? A nakonec Baolilong zašel tak daleko, že do vzduchu zavolal 'papa', a teď nám není dovoleno opustit Aklanskou akademii, než to své podezření očistí!”

Kaiser se z toho chtěl zbláznit. Můžou to myslet vážně? Jak to, že jakmile se trochu flákal a jen co se vrátil, tak mu bylo řečeno, že je teďkom terorista a že musí zůstat na pozemcích Aklanské akademie.

Kaiser se najednou postavil, přiběhl k Meinanovi a začal s ním třást: „Co to kruci! Copak tvůj táta není aklanský premiér? Proč mu prostě neřekneš, aby nás kryl?”

Meinan se choval trochu nezvykle, zápasil, aby se vymanil z Kaiserova stisku, a odsedl si daleko od něj.

S chladným výrazem řekl: „Takový je můj táta. Nic mu není důležitější než jeho země. I když je hlavním podezřelým jeho syn, tak s tím nic neudělá.”

Když Kaiser viděl Meinanovu nezvyklou reakci, zarazilo ho to, ale pak okamžitě přiběhl k Anežce.

Anežka se začala třást. „Moje máma je zodpovědná jenom za vývoj mecha. N-nikdy se o nic jiného nezajímala a nemůže s tím nic udělat.”

Když Kaiser, který vlastně nic neudělal, ale byl do toho zatažený, viděl ty dva schovávat se jako želvy, tak začal řvát: „V podstatě se o to vy dva nezajímáte! Pro vás dva to musí být hezké; jeden je premiérův syn a druhá je dcera vůdkyně Obchodní Aliance. Nikdo se neodváží se vás ani dotknout! Nakonec se obětním beránkem staneme my, nevinní prostí lidé!”

Meinan se najednou otočil tváří ke Kaiserovi a Anežka pevně sevřela ruku v pěst, pak se postavila a zaječela: „Kaisere, jak jsi mohl něco takového říct! Meinan a j-já jsme vždycky byli s vámi! Nikdy jsme od ničeho neutekli, ať to bylo sebenebezpečnější. Jak můžeš takhle mluvit, Kaisere?”

Meinan se taky tvářil zklamaně a došel k Anežce. Ačkoli nic neřekl, na jeho tváři bylo znát, že je taky naštvaný kvůli tomu, co Kaiser řekl.

Pod společným pohledem těch dvou lidí se Kaiser cítil trochu omluvně, ale stejně neustoupil. Přece jenom to, co řekl, byla pravda: pokud to takhle půjde dál, Liola, Daylight a on se stanou obětí. Tedy pokud Daylight nemá nějakou tajnou totožnost, o které nikdo neví.

„Přestaňte se hádat.” Daylight najednou vstal ze své postele. Ačkoli se mu pořád ještě motala hlava, věděl, že se hádají. Zvedl své zesláblé tělo a postavil se mezi ně ve snaze je přesvědčit, aby přestali.

„Daylighte!” řekl Kaiser naštvaně. „Přestaň s tím, teda pokud nemáš někoho důležitého, co by tě z tohohle maléru vytáhl.”

Daylighta to překvapilo. „Důležitého? Ne.”

Kaiser hlasitě zakřičel: „Tak proč mě zastavuješ? Pokud tohle hned nevyřeším, tak kdo ví, kdy nás postaví ke gilotině? Tentokrát je to naostro. Žádná ta tvoje spravedlnost, ukvapenost, ani přísahání na rytířskou čest nás nezachrání.”

Daylight se zamračil a chabě odpověděl: „Tak se posadíme a v klidu to prodiskutujeme. Nekřič na svoje kamarády.”

„Jak nemám být naštvaný?! Tihle dva ani nechápou, v jak strašné jsme situaci!”

Anežka si vyslechla Kaiserovu stížnost a zdálo se, že se bojí a je nervózní až do té míry, že nevěděla, jestli se zlobí na sebe nebo na Kaisera.

Meinana to také trápilo. Věděl, že to, co Kaiser řekl, je pravda, ale zlobil se na něj, že si myslel, že to s ním nebo s Anežkou nemá co dělat. Několikrát otevřel pusu, aby na Anežku promluvil, ale vždycky se zastavil.

Nakonec Kaiser zamručel, vlezl do své postele a zabalil se jako suši, takže mu byly vidět jen jeho zelené vlasy, a oba dva naprosto ignoroval.

Když Daylight viděl, že se atmosféra v místnosti změnila k horšímu, přinutil své tělo přesunout se ke své poslední naději. Ačkoli sám Daylight neměl žádnou důvěru v tuhle podporu, řekl: „Liolo, řekni něco. Nenech je se takhle hádat.” Daylight zněl, jako by měl co chvíli omdlít.

Liola v tichosti seděl na své posteli, zatímco Baolilong chrápal na jeho nohách. Liola se oknem koukal ven a přitom Baolilonga hladil po hlavě. Vypadalo to, že sní s otevřenýma očima, ačkoli jeho očima často problikávalo světlo. Teprve, když Daylight něco řekl, otočil hlavu a řekl něco šokujícího.

„Chci znovu získat dračí křížek.”

Když To Daylight uslyšel, tak už to nevydržel a omdlel. Naštěstí stál přímo před Kaiserovou postelí, takže prostě padl zpět na postel.

Meinan a Anežka se tvářili podobně: oběma hrozilo nebezpečí, že jim čelist padne na podlahu.

Kaiser se vymotal ze svého suši a přeskočil na Liolovu postel. Natáhl se a popadl Liolu za límec a naštvaně zařval: „Ty jsi blázen!”

„Musím ten řetízek dostat zpět.” Liola zíral Kaiserovi do očí a potichu se zeptal: „Pomůžeš mi? Pokud ne, tak bychom se radši měli rozdělit, abych nikomu z vás nebyl přítěží.”

Kaiser zíral do Liolových stříbrných očí, ale nenašel tam ani náznak váhání. Věděl, že to vrah myslí vážně.

Ačkoli se situace zhoršila, Kaiser se podivně uklidnil. Pustil Liolův límec a posadil se vedle Lioly. Změnil se z rozlícené kočky, které někdo dupl na ocas, na línou kočku, co se vyhřívá na sluníčku.

Anežka a Meinan se po sobě podívali a pak oba pomalu přikráčeli k Liolově posteli a posadili se. Na té malé posteli teď bok po boku seděli čtyři lidé a jeden drak.

„No... uvidíme, jak to půjde. Když půjde do tuhého, naštveme rektora a necháme ho, aby nás vedl?” zeptal se Meinan Kaisera nejistě. Přitom se zdálo, že se trochu uklidnil.

Anežka okamžitě dodala: „S-správně. Taky bychom mohli skočit do Anežčiny černé díry a pak by nás už nikdy nikdo nenašel.”

Tváře poloviny z nich potemněly, když se na Anežku obrátili.

Kaiser řekl s výsměchem: „Správně, možná bychom mohli skočit rovnou do pekla a Dračí císař by ušetřil peníze za naši popravu.”

Anežka měla pocit, že se k ní nechová spravedlivě, a zamumlala: „Posledně jsme takhle utekli před Miluem.”

Kaiser protočil oči v sloup a máchl na Anežku. „Tak za prvé, Miluo jako drak má neuvěřitelně hroší kůži, a tudíž ho chaotický prostor nerozsekal na kousky. Za druhé, přemýšlej o tom, už jsme my, Tým potížistů, měli kdy nějaké štěstí? Když vezmeme do úvahy naši nekončící smůlu, tak bychom se pravděpodobně přemístili rovnou do vězení.”

„V tom s Kaiserem souhlasím.” Meinana to taky trápilo. Od té doby, co se potkal s Liolou a Kaiserem, ta strašlivá smůla nikdy nepolevila.

„Co to kruci.”

Anežka se naštvala a začala Meinana a Kaisera mlátit, ale ti dva se jejích malých pěstiček nebáli a začali se smát, jak Anežku nechali je mlátit, jak se jí zlíbí. Anežka s uraženým výrazem přestala, teprve když Kaiser mezi smíchem řekl:

„Fajn, jelikož musíme všichni utéct, tak popadnout přívěšek pravděpodobně nebude tak mimo.” Kaiser zvedl obočí, jako kdyby chtěl před smrtí udělat co nejvíc.

„Správně, musíme Liolovi pomoct získat jeho řetízek zpět!” zakřičela Anežka odhodlaně a zatnula svou pěst.

Liola přikývl a řekl: „Díky.”

Ale kvůli jeho vyjádření díků všem naskočila husí kůže. A teprve po hodně dlouhé chvíli začali Liolovi pomáhat plánovat, jak ten přívěšek získají zpět.

„Soudě podle nynější situace bude řetízek u Cappuccina. Pokud je to opravdu tak, tak to bude lehké, pokud teda nic nepředstíral, když se mnou mluvil.”

Kaiser to pečlivě převracel v mysli. Ale podle toho, co viděl, Cappuccino nevypadal, že by předstíral: vážně se choval jako prase.

„Cappuccino, třetí princ? Slyšela jsem, že než se narodila princezna Lanski, tak měl největší podporu být následníkem, ale bohužel si ho Posvátný bílý drak nevybral,” vysvětlila Anežka, zatímco její mysl okupovala fantazie prince.

„Ten chlápek Latté byl očividně beznadějný. Ale neměl by normálně mít největší podporu nejstarší princ?” Kaiser měl potíže pochopit, proč mělo to princovské prase největší podporu. Co by potom nejstarší princ mohl být zač? Prasečí bobek?

Anežka, jež byla s princi obeznámena, okamžitě vysvětlila: „To proto, že nejstarší princ není rytíř, ale věštec. Prakticky žije ve hvězdárně a stěží ho někdo vidí!”

„Věštec?” Zdálo se, že to Kaisera šokovalo, a pak zakřičel: „Není divu, že je královská rodina tak bohatá. Určitě každý týden vyhrává v loterii!”

To s tím nemá co dělat... Pomysleli si ostatní, zatímco jim po tvářích stékal studený pot.

„Ach, správně!” zakřičela Anežka najednou. „Nemohl bys prostě princeznu Lanski požádat, aby ti ten řetízek vrátila?”

Kaiser na Anežku převrátil oči a dokonce i Liola potřásl hlavou a řekl: „Lanski do toho nechci tahat.”

Kaiser dodal: „Ach, prosím, Lanskina rytířskost je jen o kousek horší než ta Daylightova, vážně si myslíš, že by ji Stříbrná Maska svedl, aby zradila vlastního otce a bratra?”

Anežka o tom chvilku přemýšlela a pak depresivně zakroutila hlavou.

Kaiser zamumlal: „Když už mluvíme o svádění Lanski, měli bychom radši svést toho jejího prasáckýho bráchu... když už mluvíme o Cappuccinovi, skoro jsem zapomněl na ten tanec!”

Kaiser najednou vyskočil a zakřičel. Skoro na to zapomněl, to prase Cappuccino pozval Liolu na bál. Nebyla to jejich nejlepší příležitost?

Kaiser okamžitě všechny vytáhl a popsal jim jeho setkání s Cappuccinem.

Když si Meinan vyslechl Kaiserův příběh, měl už představu, co Kaiser plánuje.

Řekl: „Máš v plánu požádat Anežku, aby předstírala, že je nádherná kuchařka, a aby mu ten řetízek vzala?”

„J-já?” Anežka doširoka otevřela oči a nevěřícně na sebe ukázala.

„Samozřejmě že ne. Vážně si myslíš, že Anežka je dostatečně krásná, aby ho svedla? Nebo že má schopnost okrást ho, aniž by si toho všiml?” zamítl Kaiser okamžitě, čímž naprosto roztříštil Anežčinu sebedůvěru.

„Nemá ani jedno,” odpověděl Meinan upřímně.

„Proč vy kluci...” Anežka se cítila ublíženě.

„Takže koho chceš požádat?” zeptal se Meinan zvědavě. Pak se zdálo, jako by si na něco vzpomněl a zamával rukou. „Nechtěj po mě, abych našel Jasmínu! Není to žádná výjimečná kráska a nikdy nebude souhlasit s tím, aby pro tebe něco ukradla. Kaisere, i... i když se vždycky chová velmi uličnicky, rytířského kodexu se drží do písmene.”

„Ani Jasmína to není.”

Kaiser se zeširoka zašklebil, jako kdyby měl celou záležitost do puntíku naplánovanou, ale všichni ostatní byli bezradní.

Kaiser pomalu zvedl prst a ukázal jím na bezvýrazného vraha. Zatímco těm dvěma se rozšířily oči, Kaiser vysvětlil svůj plán: „Jelikož Liola chce ten řetízek zpět, tak samozřejmě by si pro něj měl jít sám!”

Anežka byla trochu ztracená. „Ale Liola je kluk. I když vypadá pěkně, ale...”

„To je přesně ono! Vypadá nádherně,” přerušil ji Kaiser a pak vzrušeně popadl Liolu za jeho oválnou tvář. „Podívejte, oválná tvář, tenké dlouhé obočí. Pěkný dlouhý nos a má bílou a jemnou pleť. Je taky štíhlý. Kromě toho, že mu chybí dvě koule tuku na hrudi, je Liola prakticky neuvěřitelná kráska! Svést to prase by pro něj mělo být hračka.”

Meinan a Anežka následovali Kaiserovu 'prezentaci' a zírali na vrahovu tvář. Jak Kaiser popisoval každý jednotlivý rys, oba dva znovu a znovu kývali.

„Já jsem muž.” Liola cítil, že je trochu nezbytné udělat prohlášení o svém pohlaví.

Kaiser se usmál a poplácal Liolu po rameni. „Neboj se, dáme ti dva balónky s vodou a budeš holka.”

Kaiser si nevšímal Liolovy reakce a začal úkolovat svoje kamarády: „Meinane, ty máš na starosti formální šaty. Anežko, ty jsi přece jenom holka, takže bys měla mít nějaká líčidla, ne?”

„Formální šaty? Kde to mám jako sebrat? Mám spoustu smokingů, ale dívčí šaty...” Zdálo se, že je Meinan trochu zahořklý, jelikož neměl žádnou úchylku ve sbírání dívčího oblečení.

„Jdi za Jasmínou.”

Když Kaiser dokončil svoji radu, okamžitě Meinana vystrkal ze dveří a řekl: „Nevracej se, dokud nějaké neseženeš.”

Kaiser zabouchl dveře Meinanovi před nosem a Meinan tak akorát zůstal rozmrzele zírat na dveře. Pak se vydal k rytířským kolejím a snažil se přitom vymyslet nějakou výmluvu, co by mohl říct své dobré kamarádce.

Když Anežka viděla, v jaké situaci se Meinan ocitl, nasucho polkla a řekla: „Ech... Kaisere, já nemám žádné šminky.”

„Cože? To jsi žena a nemáš ani žádné šminky? Jsi si jistá, že jsi holka?!”

Kaiser se poškrábal na hlavě a i Anežku vyhodil z místnosti. „Jdi s Meinanem za Jasmínou.”

***

Kaiser, jenž vyhodil oba dva z místnosti, spojil ruce a pak se obrátil na vraha: „Liolo, co hodláš dělat, až získáš zpět dračí řetízek? Prosím, neříkej mi, že nemáš žádný plán. Naše situace je už tak dost špatná a až zmizí ten řetízek, tak určitě budeme hlavními podezřelými. Nebudeme mluvit o tom, jestli jsme nebo nejsme zločinci, ale i to, kde ten řetízek schováme, je závažný problém. Nezapomeň, že Dračí císař dokáže vycítit člověka s tím řetízkem.”

Liola byl chvilku zticha a pak řekl: „Já nevím, ale mám pocit, jako by na mě ten řetízek volal, takže ho musím dostat zpátky.”

„Ale potom nemáš vůbec žádný plán?” zeptal se Kaiser a zvedl přitom obočí.

Ačkoli už věděl, že Liola by nikdy nemohl mít žádný plán, když to Kaiser slyšel na vlastní uši, stejně se cítil bezmocně.

Liola zůstal zticha. Věděl, že nemít vůbec žádný plán nebylo správné, ale nevěděl, co by mohl dělat. Jistý si byl jedině tím, že ten řetízek musí získat zpět.

Kaiser mávl rukou. „Aťsi, už vím, že jsi ten typ chlápka, co nepřemýšlí, co se stane dál. Plánování nech na mě. Ale zapiš si za uši, že jakmile dostaneme ten řetízek, tak musíme utéct. A když utečeme, musíme s sebou vzít Daylighta. Nemá nikoho, kdo by mu mohl pomoct, a pokud tu zůstane, tak bude mrtvý. Ale Meinan a Anežka by pravděpodobně měli zůstat, protože oba mají v rodině důležité osobnosti a nic by se jim stát nemělo.”

Kaiser pak zamumlal: „Pokud bychom s sebou vzali Meinana, tak by nás najednou mohl pronásledovat premiér. Pokud s sebou vezmeme Anežku, tak by to bylo ještě strašlivější, protože bychom tak urazili všechny tři nejsilnější země na světě a zemřeli bychom ještě rychleji!”

Liola se podíval po Daylightovi na posteli, myslel na to, že přivodí újmu jednomu člověku...

„Já vás dva ochráním.” Tohle bylo to jediné, co mohl Liola slíbit.

Kaiser se poškrábal po tváři a řekl: „Nemusíš se tím tak trápit. To místo, kde se budeme skrývat, nikdo by ho neměl být schopen najít. Když tak koukám na tu situaci, tenhle svět brzy ovládne chaos a pravděpodobně bude bezpečnější, když budeme schovaní.”

„A ještě jedna věc.” Kaiser se zamračil a zamumlal: „Takový důležitý okamžik, Mizerui je pravděpodobně někde tady a sleduje tuhle šou. Aťsi, nejdřív si zařvu.”

Pak Kaiser vyskočil, zvedl ruce nad hlavu a zaječel, jako kdyby přivolával UFO: „Mizeruii, chlape, mám na tebe prosbu, vylez, vylez! Pokud se brzy neukážeš, tak na tebe čtenáři zapomenou!”

„Už jdu, už jdu, jen si upravím vlasy...”

Najednou se uprostřed místnosti rozzářilo zlaté světlo. Když to světlo vyprchalo, objevila se záhadná silueta.

Zlatovlasý džentlmen měl ruce spojené za zády a díval se z okna na noční oblohu. Čas od času si postrčil svoje brýle se zlatými obroučkami a z jeho očí byl cítit sentiment.

„Pěkný oči a postoj. 80 bodů,” posoudil Kaiser stojící na straně.

Zlatovlasý muž se okamžitě otočil a nevěřícně řekl: „Můj dokonalý zjev dostal jenom 80 bodů? To myslíš vážně?”

„Aiya, podívej se na tu svoji divnou černobílou róbu, pasé! A kdo nosí brýle se zlatou obroučkou? Teď jsou v módě sluneční brýle. Copak jsi neviděl misiX? Pasé nad pasé! A taky předstíráš, že jsi skvělý. Copak bys mohl být kdy tak skvělý jako náš protagonista Liola? Chovat se pohodově před nejpohodovější postavou knihy Liolou, bylo by mi Lioly líto, kdybych ti za to nestrhl body... z toho 80 bodů, to je celkem dobré.” Porotčí Kaiser řádně vysvětlil své bodování.

„Kr—!” Mizerui nespokojeně mávl rukou. „Odcházím.”

Porotčí Kaiser se najednou proměnil na žebráka Kaisera. Tahal Mizeruie za košili a řekl: „Jen si dělám srandu, brácho, jsi hoden 100 bodů! 100! Co ty na to?”

„Tak je to lepší.” Mizerui, jehož dolní polovina těla už vyprchala, se zase objevil. Posunul si brýle po nose a zeptal se: „Takže co chceš? A prosím neříkej mi, že to je proto, že se v knížce objevuju moc málo a že se snažíš mi vyšetřit trochu toho místa. Ty, Kaisere, bys nikdy neudělal nic, co ti nepřináší nějaké výhody.”

Kaiser utrousil „ts, ts, ts” a řekl: „Vážně jsi šéf Mi a rozumíš tomuhle bratříčkovi až moc dobře.”

„Dokonce jsi řekl 'šéf Mi'. Prostě mi řekni, proč jsi mě sem zavolal. Ale aby bylo jasno, nemůžu vám pomoct zbavit se toho podezření. Kdo mohl vědět, že se objevíte zrovna tam, kde Latté zemřel, a že jste se s ním zrovna hádali. Ani nemluvě o tom, že jste u sebe měli Miluova syna.”

Mizerui odsekl: „Pokud byste se vy dokázali zbavit toho podezření, tak já bych už pravděpodobně uchvátil trůn Dračího císaře.”

„Jo, jo, já vím.” Kaiser zkroutil rty. O tomhle už věděl, takže ani nešel hledat rektora; proč by kruci běžel s něčím takovým za jedním z nejhledanějších zločinců na světě?

„Tak co ode mě chceš?” Mizerui teď začal být zvědavý.

„Takhle se věci mají...”

Kaiser už věděl, že Mizerui je od přírody velmi zvědavý, a tak se bezostyšně zasmál a řekl mu celý plán o tom, jak bude Liola svádět Cappuccina.

Mizerui měl z toho nápadu radost a dokonce čas od času vykřikl „pěkný!”. Než vůbec Kaiser řekl, co vlastně chce, Mizerui natěšeně vytáhl několik pouzder s kontaktními čočkami a velmi elegantní perlový náhrdelník.

„Zelené, modré, černé...” Mizerui se prohrabával různými pouzdry s kontaktními čočkami, zatímco mumlal jejich barvy.

Kaiser měl pohled přilepený na tu hromádku krabiček a pak jednu popadl. „Vezmem fialový. Fialová se bude hodit k těm Liolovým černým vlasům.”

Mizerui kývl, pak Liolovi hodil perlový náhrdelník a řekl: „V tom náhrdelníku je magie a díky němu budeš mít ten nejčistější a nejsvůdnější ženský hlas na světě.”

Liola se podíval po náhrdelníku z velkých kulatých perel. Když si pomyslel, že se má převléct, aby někoho svedl, tak se pořád cítil tak nějak bezmocně.

Ale Kaiser si místo toho Mizeruie podezíravě změřil. „Copak máš ve zvyku se převlíkat za ženskou nebo co? Proč bys to jinak tahal s sebou?”

Mizerui Kaisera silně uhodil do čela a vysvětlil mu to, zatímco Kaiser skučel bolestí. „Přece jenom jsem hledaný zločinec a ty kontaktní čočky mám kvůli převlekům. Co ses týče toho náhrdelníku, jednou jsem poslouchal jednu zpěvačku a pak jsem si náhodou všiml, že podváděla s tímhle náhrdelníkem. Takže jsem jí ho příhodně ukradl. Kdo mohl vědět, že ta ženská byla ve skutečnosti nebezpečný vrah, takže jsem ji příhodně zabil.”

„Příhodně... Neříkej mi, že ses takhle dostal na seznam hledaných zločinců?” Kaiser se celý potil.

„Och, to byl jeden z důvodů. Přece jenom ta ženská byla v té době proslavená svým zpíváním a nikdo nevěděl, že byla vrah,” řekl Mizerui nenuceně.

„Vrah?” Kaiser se poškrábal po hlavě. „Neříkej mi, že měla co do činění s Gladiolem a ostatními?”

„Byla známá jako Anthurie ze Šesti Zakázaných Hříchů a kvůli tomu už nemůžu chodit sázet do Temné arény, ani nemluvě o tom, že Gladiolovi dlužím laskavost,” řekl Mizerui přirozeně.

„Takže ty už jsi oddělal jednoho ze Šesti Zakázaných Hříchů...”

Mizerui se najednou otočil a podíval se na dveře a pak s úsměvem řekl: „Vypadá to, že vaši přátelé jsou zpět. Prozatím půjdu, ale radši byste měli uspořádat pořádnou šou, ať mám co sledovat.” Mizeruiovo tělo se vytratilo jako obvykle.

Jakmile Mizerui zmizel, vrazili dovnitř Meinan a Anežka. Meinan měl v rukách společenské šaty a Anežka držela malou skřínku. Jakmile vkročili do místnosti, Anežka si začala stěžovat: „Meinane, proč jsi musel říct, že jdu na ten ples s Daylightem? Lanski a Jasmína obě řekly, že se na nás přijdou podívat. Co budeme dělat?”

„Neměl jsem na výběr. Musel jsem se nějak vymluvit, proč si od nich chci půjčit věci,” řekl Meinan žalostně.

Kaiser k nim přiběhl a sebral jim ty věci z rukou a řekl: „Zapomeňte na to. Pojďte sem a pomozte mi ho obléct.”

Všichni tři se něčeho chopili a přikročili k vrahovi.

Liola čelil Meinanovi s šaty, Anežce s fénem a Kaiserovi s řasenkou.

Jako člověk, co byl v nespočtu bitev, Liola měl pocit, jako by jeho instinkty křičely, aby utíkal. Měl pocit, že tohle nedopadne dobře... ale ti tři Liolovi nedali šanci utéct a vyrazili po něm jako vlci po ovci.

„Aiyo, proč je to s tou řasenkou tak těžké?” stěžoval si Kaiser.

Nevěděl, jak se správně používá řasenka, ale pravděpodobně by s ní neměl bodat jako s kopím.

Liola musel svým Ki vykrývat Kaiserovu 'bodavou' řasenku. Pokud by všechny ženy používaly řasenku takhle, tak by byly všechny slepé.

„Upravím ti vlasy...” Anežka Liolu popadla za jeho černé vlasy a zapnula fén na plné obrátky.

HORKÉ!

Liola svým Ki okamžitě ochránil svou kůži na hlavě, aby zabránil tomu, aby jeho kůže vydávala pach spálené kůže... Nebylo divu, že si Anežka vždycky dávala vlasy do gumičky.

„Ha? Proč je v sukni další sukně? Kde je rub a kde líc? Kde je předek a kde zadek? Proč je uvnitř brnění?” Meinan zápasil s šaty.

„To se jmenuje korzet a tvaruje ti to tělo.” Anežka mrkla jeho směrem a pak dál pokračovala v cuchání Liolových vlasů.

„Och...” Meinan naklonil hlavu ke straně, zatímco se díval na korzet. A to se nosí pod šaty nebo na šatech? Brnění... se obvykle nosí venku, ne?

„Hej, Meinane, nezapomeň něčím vycpat prsa,” připomněl Kaiser Meinanovi.

...Po několika hodinách marnosti Liola z hloubi srdce cítil, že být ženou je mnohem nebezpečnější než být vrahem. Nejenom že mohl oslepnout, spálit se, ale taky se kvůli těsnému korzetu málem udusil.

„Taak~” Všichni tři si vydechli úlevou a prohlásili své dílo za úspěch. Všichni odstoupili o pár kroků, aby si svého pokusného králíka prohlédli.

Viděli neznámou bytost s culíky s velkými růžovými mašlemi.

Na tváři měla vrstvu mouky a na tvářích měla dva velké, jasně červené kruhy. Červenou rtěnku měla přes celé rty i mimo a měla na sobě modré ošklivé, nadýchané šaty s mašličkami. Na těch šatech byl dokonce korzet.





Ti tři na tu neznámou bytost zírali nějakou dobu, než Anežka trapně řekla: „Ten prasečí princ není moc vybíravý, že ne?”

Místností se rozléhaly zvuky, jak někdo umíral od smíchu, ale nikdo toho smíška neviděl. Ten smích samozřejmě zněl, jako že vychází od toho konkrétního člověka se 100 body za postoj.

Daylighta ten smích vzbudil. Jelikož jeho postel byla přímo naproti té neznámé bytosti, jakmile se posadil, tak tu nevzhlednou scénu spatřil.

Okamžitě zbledl. Velmi zhluboka se nadechl a zaječel: „Duch!” A pak Daylight znovu omdlel.

Ti tři už dál nemohli popírat, že ta neznámá bytost před nimi vypadala spíš jako duch než nádherná žena.

Když si uvědomili, že jejich snaha stvořila netvora, zírali jeden na druhého a nevěděli, co mají dělat...

„Anežko, proč jsi mi vzala moje líčení? Jak teďkom můžu jít dneska večer na ples... Proboha! Který zlý duch se opovažuje prodlévat na této zemi!”

Tohle všichni zaslechli a obrátili se ke dveřím a spatřili, jak Červený velitel míří svým prstem na Liolu a že dělo na její levé paži co nevidět vystřelí.

„Mami!” Anežka okamžitě vyběhla, aby ji zastavila. „Ne, to je moje spolužačka. Pomáháme jí se připravit na dnešní ples, ale myslím, že se nám to nepovedlo...”

„Je možné, aby se to nepovedlo tak moc, že to vypadá takhle?”

Červená velitelka potlačila touhu toho netvora rozstřílet na kousky. Obezřetně k tomu netvoru přikráčela a bedlivě si to prohlédla. To se bezmocně podívalo po Červené velitelce.

Teprve tehdy si Červená velitelka uvědomila, že ten netvor před ní má nádherné oči. Najednou si uvědomila, že kdyby nebylo té mouky, co měla na tváři, těch zombieovských zdravíček a rtů jako párky, tak by ta osoba byla zatraceně nádherná.

„Neříkejte mi, že to je kráska?” zamumlala Červená velitelka a zároveň se otočila na svou dceru. Ach jo!

Ti druzí dva byli chlapci, takže se to dalo pochopit. Ale její vlastní dceři se nějak podařilo proměnit tuhle krásku na netvora, ach jo...

Červená velitelka přijala svůj osud a začala odstraňovat tohohle netvora, kterého její dcera stvořila.

Rozkázala: „Ty, jdi si to všechno smýt z tváře. Anežko, ty, Meinan a ta dětská tvářička, jděte pro moje skřínky #8, #10 a #13.”

D-dětská tvářička? Kaiser nevěřícně ukázal na sebe. Co to kruci, tomuhle se říká delikátní, jasný?!

Než měl Kaiser vůbec šanci protestovat, Anežka a Meinan ho odtáhli z místnosti. Jak Anežka odcházela, tak otočila hlavu, aby své mamce řekla: „Je to na tobě, mami.”

„Žádný problém, žádný problém.” Červená velitelka zamávala rukou, aby je popohnala, a pak znovu pobídla toho netvora, aby si šel umýt obličej.

***

Náš netvor Liola trochu váhal. Ale jelikož ho Červená velitelka postrčila do koupelny, neměl na výběr a umyl si obličej.

Jak přemýšlel, mračil se; copak ti tři zapomněli, že byl ve skutečnosti muž? Když si z tváře smyje líčení a ukáže se před Červenou velitelkou v šatech s mašličkami, začne po něm střílet?

Liola se domyl, ale nevěděl, co má dělat dál. Červená velitelka už netrpělivě otevřela dveře a vrazila dovnitř. Liola stále přemýšlel o tom, jestli má utéct, ale ona už k němu naběhla a popadla ho za tvář, aby si ho mohla prohlédnout.

„Taková klasická krása!” obdivovala ho a skládala mu poklony.

„Ech?”

Dokonce ani klidný vrah nedokázal zastavit tenhle divný pocit, ale Červená velitelka mu nedala šanci váhat.

Popadla ho a vyběhla ven, pak ho silou přinutila si sednout na židli. Byla stokrát zručnější než Kaiser a zručně začala Liolovi na tvář nanášet různé druhy líčení, zatímco vysvětlovala, co to dělá... nebo možná bylo přesnější říct, že mluvila sama se sebou.

„Aiya, máš vážně pěknou pleť. Bude třeba jen trocha podkladového krému. Myslím, že zdravíčko bych měla přeskočit.”

„Tsk, tsk, máš tak dlouhé řasy, že to lidi vyděsí k smrti! Řasenku vynecháme, podle mě bude stačit, když je jenom natočíme.”

„Máš fialové oči, to je vážně pěkné. Takže v tom případě použijeme fialové stíny.”

Liola bezmocně poslouchal a nakonec došel k závěru: Kaiserovo halasné tlachání má svoji ženskou verzi!

V té chvíli se dveře znovu otevřely. Dovnitř nakráčeli tři lidi, každý se skříňkou z poloviny tak velkou jako oni. Anežka zakřičela: „Mami, donesli jsme ty skříňky.”

Červená velitelka ustala v nanášení věcí na Liolovu tvář a kývla na ty tři a řekla jim, aby ty skříňky položily. Okamžitě se v nich začala přehrabovat a nakonec vytáhla světle fialové společenské šaty, dlouhou černou paruku a pár šperků.

Po hodné chvíli hledání si Červená velitelka otřela pot z čela, jelikož našla všechno, co hledala. Zamračila se, jak se na ně podívala, a pak zakřičela: „Padejte. Ženy se převlékají, tak co tady vy chlapi ještě děláte? Meinane a ty dětská tvářičko, jděte se převléknout. Ples co nevidět začne. Ach a toho na posteli vezměte s sebou.”

Kaiser a Meinan museli s Daylightem zatřást, aby se probudil, a pak rozpačitě vykráčeli z místnosti. Jak odcházeli, všichni se zvědavě ohlédli, jestli se vrah proměnil na krásku.

Bohužel i sám Liola byl zvědavý a díval se do zrcadla zády k nim, takže museli odejít, aniž by viděli, jak Liola vypadá.

Naštěstí ho brzy uvidí.

----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>